Nokturna
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473794/bmid_nokturna-L3g-473794.jpeg
4
187
40
Soubor novel nazvaný Nokturna a opatřený podtitulem Pět příběhů o hudbě a soumraku patří k vrcholům Ishigurova díla. Pětice volně propojených příběhů, odehrávajících se v Benátkách, Londýně, západoanglickém Herefordshire a Beverly Hills, vypráví o lásce, hudbě, úspěchu a životních selháních – a Ishigurovy postavy se nám v nich představují ve chvílích náhlého prozření či formativní životní krize. Autor tu znovu osvědčuje svůj jedinečný cit pro střídání nálad, zachycení nejjemnějších emocí a především pro plynutí času; to vše je přitom podáno vytříbeným, soustředěným stylem, prosyceným stoicismem a nostalgickou rezervovaností. Jednotlivé příběhy knihy nejsou nijak vyhrocené, spíše zvláštně zklidněné, komorní – jde skutečně o nokturna, tedy kompozice spíše poklidné povahy, částečně smířené s tím, že den už uplynul, že za chvíli vše pohltí noc. Přesto jako by v těch uspávajících tónech probleskovala jakási naděje: že až nazítří přijde nový den, bude jiný než ten, který se právě skončil. Jasně si uvědomujeme, že není důvodu, aby tomu tak bylo; víme (podobně jako protagonista titulní povídky Ishigurovy knihy), že ta naděje je klamná. Lze se však ponořit do noci v hluboké beznaději?... celý text
Přidat komentář
Povídky mi velmi sedly. Necítila jsem ani tak melancholii jednotlivých "hrdinů" jako spíš naději v každé jedné povídce.
Špatné to jistě není. Jen melancholie vztahových zkrachovalců či celebrit mě nikterak za srdce nevzala a po pár dnech jsem nevěděla o čem to bylo. Druhá povídka mi trochu evokovala Roalda Dahla . . .
Pod povrchem je znát napětí, náladu autor ovládá excelentně, téma hudby mě nalákalo, ale je to málo - byť jsem si pouštěla mnohé skladby jako kulisu :o)
Vesmich a buitenlander můžu podepsat!
2/3
Sednul mi každý z příběhu. A sednula mi myšlenka, že se nejedná o uzavření kompletní. Jako kdyby se uzavřela jenom nějaká z podzápletek, protože jednotlivé příběhy jsou vlastně jenom výseče. Výseče života...proto povídky na první pohled působí neuzavřeně. A mě se to moc líbilo. Takhle napsané. Tohle se moc povedlo. Kdo to nemá rád, tady bude trpět jako zvíře! A povídky? Trochu jsem se rozepsala tam, kde je k tomu místo určené :)
4,5/5
Geniální povídky! Užíval jsem si, jak z té všudypřítomné melancholie probleskuje groteskní jednání a dialogy postav. Tohle se Ishigurovi opravdu povedlo.
(čítané v ang. jazyku). Pozitívum knihy je, že je v nej len 5 poviedok. Sú si v niečom výrazne podobné, a neviem, či by kniha zniesla ešte ďalšiu stránku. To je pozitívna kritika, jeden z predpokladov kvality je vedieť, kedy skončiť, hlavne, keď ide o zbierku, kde sa vždy dá ešte niečo doplniť. Dôležité je neodkladať knihu po prvom príbehu, pretože ďalšie tri poviedky sú kvalitou úplne inde. Ten skok ma až zaskočil. Najviac na mňa zapôsobila poviedka Come Rain or Come Shine, ktorá v sebe naozaj mala "hudbu," jej atmosféra na mňa fungovala podobne ako intímne, hudobné dielo.
Posledná poviedka však u mňa zanechala hroznú pachuť a nebyť spomínanej druhej poviedky, úplne by som zabudol, čo som čítal.
Každá kniha, metodika, esej, na tému tvorivého písania, či ide o "artových" spisovateľov a pedagógov ako "Gardner" či dokonca "brakových" ako S. King - všade autori hovoria, aké dobré je pre kvalitu diela urobiť akýsi "rešerš", (napríklad vedieť, ako fungujú zbrane, keď popisujem balistický test v detektívke.) Toto Ishiguro maximálne zanedbal, a niekto s hudobným vzdelaním sa na poslednú poviedku pozerá ako na nepodarený sloh. Mohol si pozrieť aspoň jeden hudobný "masterclass" na youtube :) ,(nechcem spoilerovať.) Veta "When you played Rachmaninov.....it was love..." (parafráza) sa skôr hodí do nemeckého filmu v stredu o 21:00. Nielenže to bolo lacné, podobné vety, či ukryté "významy" alebo aj nevyrieknuté, nepopísané "hodiny čela" nielenže ubrali poviedke na uveriteľnosti (čo nevadí), ony ju urobili nechcene absurdnou. Psychologický efekt, ktorý inak mohla mať sa tak úplne vytratil. Pokiaľ chcete odchádzať od knihy nadšení, poviedky "Come Rain....," "Nocturno".... a "Malvern Hills" majú určite obrovské čaro (pre mňa presne v tomto poradí, za každú jedna hviezda :) ), ale krajné dve akoby boli od iného autora. Jediné, ćo mali spoločné s ostatnými, bol veľmi pekný, jednoduchý jazyk. To nie vždy stačí. Ale vždy je to subjektívny komentár, narozdiel od kvality autora, tá nie je len subjektívna.
Moc se mi povídky líbily, možná proto, že mám blízko k hudbě, možná proto, že jsou takové náladové, "neukončené", často téměř bez děje a přesto vás pohltí, přesto ve vás něco zanechají...
Proč se mi líbila? Tahle útlá knížečka je souborem nekolika milych povídek o lidech a hudbe. Povídky mi prisly trosku v oparu tajemna, ale pritom se tam nic nerealneho nedelo. Poslouchala jsem u toho vsechny zminene pisnicky a plula jsem na vlnach slov. Nejvíc jsem si uzila povidku o nadejnem muzikantovi, ktery nebyl moc pohledny, proto se rozhodlo, ze pujde na plastickou operaci. Cela hlavni zapletka byla dost legracni a ja se dost nasmala. Tohle cteni jsem si uzila, bylo jako pohlazeni a nalakalo me ke cteni dalsich Izighurovych knih. Na druhou stranu musim priznat, ze ikdyz se mi kniha moc libila, nezdala se mi byt majstrštykem nositele Nobelovy ceny za literaturu. Ale tesim se az na nejakej takovej narazim. Uz jsem si nejake dalsi jeho knihy vyhlidla: Kláru a Slunce a Pohřbeného obra.
Je jich pět a jsou to jen krátká zastavení,
jen taková zajímavá intermezza,
a přesto bilancují životní plány a předsevzetí,
vzpomínají na dávná pohnutí mysli,
ale hlavně na okamžiky zjištění …
„Hele, díky, ale tohle není úplně můj žánr.“
které platí nejen pro hudbu.
A tak se životní plány bortí,
pohřbívají staré sny,
ožívají nová předsevzetí,
smutné myšlenky střídají bláznivé nápady,
a všemu vévodí – pocit ustrnutí –
Ishigurovy hořkosladké balady dokáží vyvolat opravdu zvláštní pocit ...
„Zvláštní úsměv, který ke mně vrhla přes místnost naprosto bezdůvodně, prostě jen tak.“
… a „najednou mi přišlo, že vidím podstatně jasněji“.
Ani nevím proč jsem si to půjčil.
Kvůli jménu,ano, četl jsem Pohřbený obr i Neopouštěj mne.
Nokturna..... několik povídek o ..... ničem???
Nejsem hudebník,nikdy jsem na nic nehrál ( no tak jo,deset minut na kytaru a celý život manželce na nervy.),po třech povídkách jsem chtěl čtení nedokončit.
Jenže to nešlo.
Ishiguro je vynikající vypravěč, povídky sice začínají,ale nekončí a mi to vůbec nevadilo.
Nechal jsem se unášet pomalým, stylisticky dokonalým vyprávěním o setkáních... které pominuly a něco zanechaly .
I ve mně.Nevím co, ale bylo to hezké.
Určitě nadprůměrné povídky. Komorní příběhy setkání a míjení. Melancholické a lehce tajemné. Doporučuji.
Ishiguro má neskutečnou výhodu v tom,že je skvělý spisovatel...do zdánlivě banálních povídek dokáže dostat zajímavá témata k zamyšlení
Pět delších povídek s rozdílným námětem, a přesto mnoha společnými body. Jejich vypravěči, ovládající hru na některý z hudebních nástrojů, nejsou snad přímo zkrachovalci, ale v životě se jim příliš dobře nevede. Lásky (vlastní i jen přítomné v jejich akčním radiu) mizí, peněz se nedostává, profesní úspěch nepřichází. Navzdory tomu je ale jako potížisty vidí spíš jejich okolí, zatímco oni věří v obrat k lepšímu.
Podobně jako u Ishigurových románů nelze očekávat jasná vodítka. Děj začíná, a může se zdát, že se bude odvíjet podle obvyklých literárních schémat. Jenže autor přihazuje postavy a okolnosti, které vyprávění obracejí do nových směrů. Jaká tedy vznikne zápletka? A co víc, přijde rozuzlení? Mně stačilo sledovat postavičky pohybující se v ohraničeném světě vlastních představ a postřehů, jejich zvídavost, smutek i (převažující) sympatickou poťouchlost.
Kazuo Ishiguro píše specificky, ale nikdy, zdá se mi, dvakrát stejně. Tahle knížka je v porovnání s jeho rozsáhlejšími texty oddechová, ale stejně podprahově nabitá tématy, jimž tentokrát dominují mezilidské vztahy.
Moja prvé novely od Ishigura, čakala som veľa po jeho sfilmovaných knihách.(Súmrak dňa a Neopúšťaj ma) Nesklamalo, Come Rain or Come Shine ma neskutočne rozosmialo a Malvern Hills donútilo hlbšie porozmýšlať :) Určite odporúčam a v Ishigurových knihách plánujem pokračovat.
Zajímavé příběhy, které vlastně vždycky končí tak, že nekončí... po každém příběhu se spíše otevírá téma k zamyšlení. Nicméně je to první kniha, kterou jsem od tohoto autora četla, a rozhodně vyhledám další. Sedl mi styl jeho vyprávění a líčení.
Co jsem chtěl to už mám.
Ted se tvářím že to ztrácím.V slzách se utápím.Věci jasný zpátky vracím.
Znova se mi zdá že peklo jsou ty druhý.
.......
Začíná soumrak nikoliv bohů...spíše zbloudilých lidských duší.
Poklidné potulování po zákoutích několika měst.Krátká zastavení ve všedních pokojích.Ztraceni v kopcích kdesi na venkově.
Selháních v bistrech a sálech.V bezejmených chodbách.Loučení na sklonku dne.V západu slunce v tušících klamných soumračných stínech uléhající s nadějí v nějakou změnu.Která se během noci možná vytratí v zaběhlosti světa s novým otupělým ránem.Míjivé.A další ráno se ztratí.
... a to tě trochu bolí
Nad špatným hrobem pláču.Že mi všichni ve všech větách lžou.
Ukřivděnej smutnej úsměv.Spravedlonost mír a klid pryč jsou.
Zas se mi zdá.Já že jsem sám.
.......
Nokturna.Co mě přinese.Po všech přečtených románech zaujme Kazuo i v povídkách ?
Chvilka váhání nebyla na místě.Ba právě naopak...
Starý dobrý Ishiguro ani tentokrát nezklamal.Otevřeností a nedořečeností.S citem pro věc jako vždycky tváří se jen platonicky.Ne doslova samozřejmě.Jeho témata se opět propojují.Nedojde k nedorozumění.Je to on tak jak má být.
Ty tvary.Výkřiky tonoucího v překotu vět v souvětích peřejí.Na malé ploše v pavučinách a sítích vztahů a pocitů lidských.
Přesně v pomalém rytmu a ploužení.
Zastavte.Neblbněte.Zpomalte.Kolébejte.Soumrakujte.
.......
A to tě trochu bolí
Ishiguro je výborný spisovatel a vše se čte příjemně. Nicméně povídkový formát mě úplně nesedl a myslím, že pro jeho vyjadřování je román vhodnější.
Pro mne zatím nejslabší z autorových knih....ale vlastně velmi příjemné a pohodové čtení, které má i jistý hlubší přesah....jsem ráda, že ji mám v knihovně, ale pecka to není.
Moje asi čtvrté setkání s tímto autorem mě opět potěšilo. Komorní příběhy s jemně nostalgickou atmosférou o křehkosti a nejistotě lidských vztahů, ve kterých hraje určitou roli hudba a které zvolna plynou jako ona. Prostě typický Ishiguro.
Citlivý pozorovatel Ishiguro - a jeho pět povídek o hudbě - a soumraku ....
Protože hudba za soumraku má v sobě zvláštní melancholii - podtrhuje ji smutek odcházejícího dne ....
Rúzní hrdinové, různá místa , různé hudební nástroje a různé skladby /doporučuji poslech /....
A zde jsem našla i náznaky životního humoru - s výjimkou benátské serenády se objevil v Come Rain or Come Shine či v Nokturnu ....
To je pěkné čtení - za soumraku a s hudbou .... doporučím.
Štítky knihy
Londýn anglická literatura Benátky
Část díla
- Come Rain or Come Shine 2009
- Malvern Hills 2009
- Nokturno 2009
- Serenáda v E moll / Zpěvák cajdáků 2009
- Violoncellisté 2009
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Nokturna je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 238x |
| Čtenářské výzvě | 19x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 114x |
| Chystám se číst | 75x |
| Chci si koupit | 13x |
Už delší dobu vím, že Kazuo Ishiguro mi přirostl k srdci. A díky doslovu v této knize jsem možná i zjistila, proč tak moc. Absolvoval kurz tvůrčího psaní pod stejnými lidmi jako můj další milovaný autor, Ian McEwan. Oba jsou přitom jako nebe a dudy, a přesto mě hodně baví, každý svým vlastním přístupem. K doslovu ještě musím dodat, že mě až překvapilo, že pan Ladislav Nagy úplně opominul roli žen v této knize. A to prosím nejsem žádná feministka, nebo tak. Ale ta role žen v téhle knize mi přijde strašně důležitá. Bez nich by hlavní postavy příběhu vůbec nepromlouvaly a jakkoli jsou hlavní postavy bloudících, neukotvených poutníků důležité, stejně tak jsou důležité i postavy oněch žen, které přeci také tápou: jedna přichází o manžela, druhá se velmi změnila, i díky přístupu manžela, třetí ztratila chuť radovat se ze života, čtvrtá je sice slavná, ale sama neví proč, a pátá se domnívá, že má talent, ale nijak jej nevyužívá. Jsou stejně tak ztracené jako ti muži. Možná víc. Nevím, proč to tak silně vnímám, asi proto, že jsem také žena? A také ve věku, kdy člověk na sobě pozoruje změny nejen fyzické, ale především psychické, prostě na řadu věcí se už člověk dívá jinak? Fascinuje mě, jak je Ishiguro vykreslil a také jak málo stačí, aby člověk někomu ublížil, a hlavně slovem. Nějak mi to i připomnělo Muže, kteří nemají ženy od Harukiho Murakamiho, což bylo tedy silnější kafe. Příběhy jsou poutavé, jemně plynou, překvapilo mě, že jsem se u dvou z nich i řádně pobavila (fialový deník a hotel), kniha se mi četla moc hezky, naději na nové zítřky však ve mně neprobudila, a to byl hádám i její účel. Jak všichni víme, naděje je potvora a není moc dobré na ni spoléhat.