meluzena komentáře u knih

Vynikající, malá velká psychologická kniha (podobně jako Smrt Ivana Iljiče). Zde Tolstoj bravurně vylíčil nenápadného Pozdnyševa od „nedobrovolného“ pozbytí panictví a z toho vyplývající celoživotní přístup k sexualitě a ženám, jeho manželství, hádky, žárlivost a zoufalství, které vyústilo v čin. Tolstoj tohle umí hodně dobře, rozumí lidské povaze, vtáhne vás to děje a vy chtě nechtě Pozdnyševa pochopíte. (Nemohla jsem se zbavit myšlenek na vynikající film Válka Roseových.) Občas mne při čtení překvapila bryčka nebo koňské spřežení, načež jsem si uvědomila, že to není současná novela, ale že byla napsána v roce 1889. Což mluví samo za sebe.
Tolstého Kreutzerovu sonátu mohu doporučit ke čtení a Beethovenovu Kreutzerovu sonátu k poslechu :)
---
„Byli jsme k sobě připoutáni řetězem jako dva trestanci, kteří se vzájemně nenávidí, ztrpčují si navzájem život a snaží se to nevidět.“
---
„Začali jsme žít ve městě. Ve městě se nešťastným lidem žije lehčeji. Ve městě člověk může prožít sto let, aniž zjistí, že už dávno umřel a shnil. Nemá čas se zaobírat sám sebou, pořád je zaneprázdněný.“
---
„Od prvního okamžiku, kdy se jeho pohled setkal s pohledem mé ženy, jsem postřehl, že zvíře, které v nich obou číhalo, se nehledě na všechna společenská pravidla zeptalo: ‚Smím?‘ a to druhé odpovědělo ‚Ó ano, zajisté.‘ “

11 29.09.2021

Mně se to líbilo moc. Dokonce jsem si během čtení několikrát řekla, že to snad nemohla napsat „nějaká fešná žába“ a ne „starý plnovousý klasik“ :-). Je tu zajímavě popsán střet dvou světů (bolševici vs. muslimové), putování přesídlenců napříč Ruskem a útrapy osidlování odlehlých končin uprostřed ničeho. Do mysli se mi obzvlášť zavrtal pojem „bývalí lidé“ a skoro poeticky popsané zešílení Volfa Karloviče :-) Je to knížka napsaná s citem a porozuměním, má šmrnc a lehkost a přitom jde hodně do hloubky.
Jen je škoda, že překladatel nepochopil funkci ruské pomlčky nahrazující sloveso - věty nechal beze slovesa i v češtině a zní to divně.
---
„Pozorně mě poslouchejte!“ osloví je nakonec. „Jsem váš velitel...“
Zulejka neví, co je to velitel. Řekl: váš? To znamená, že budou spolu dlouho?
„...A povezu vás, občané kozkulačení, i vás, občané, bývalí lidé, za novým životem...“
---
„Žena, to je oranice, na které muž seje zrna potomstva,“ učívala ji matka, než ji vypravila do Murtazova domu. „Oráč přichází orat, kdy se mu zachce, a orá, dokud má síly. Nepatří se, aby se oraniště svému oráči protivilo.“ Zulejka neodporovala: zatínala zuby, zatajovala dech, trpěla; kolik let žila a nevěděla, že to může být jiné! Teď to ví.
---
„Na pahorku pokrytém keři a trávou sahající až do pasu stojí několik vysokých rozložitých smrků, jako kdyby vyběhly z lesa k řece a tady znehybněly.“

10 26.09.2021

V první části se dozvídáme, jak vlastně funguje obezita a že tlustí lidé za svou obezitu víceméně nemohou - buď jim pracuje chybně tělo nebo hlava - tělo má špatné geny, špatně zpracovává nebo moc ukládá a hlava neumí udržet disciplínu. Hemží se to tu odbornými termíny, ale autorům chybí dar jednoduše vysvětlit něco složitého tak, aby to mělo hlavu a patu.
Problém knihy je, že autoři moc mluví, takže si musíte občas lámat hlavu nad tím, co nám to vlastně chtěl básník říci, někdy věty dávají smysl asi jako když právě vypadly z překladače.
To všechno by se snad nějak dalo zkousnout. Ovšem fatální problém téhle knížky je překlad. To, co tu překladatelka vyplodila, je snad trestný čin - chyby najdete ve všech gramatických jevech - hrubky, i/y, interpunkce, špatně skloňovaná a časovaná slova, chybné předložky, nesmyslná slovní spojení, smyšlená nečeská slova, vedlejší věty končí tečkou tam, kde mělo souvětí pokračovat hlavní větou - zkrátka pokud nejste totální dyslektici, a pokud máte rádi češtinu, budete trpět jako zvířata.
Já jsem to nedala a knihu odložila (nemít zábrany, mrštila bych s tou slátaninou do kouta! :). Jenže to byly zrovna zavřené knihovny a já ji jednak nemohla vrátit a druhak jsem si nemohla půjčit nic dalšího, takže jsem po ní s velkým sebezapřením (po dočtení všech ostatních knih) zase sáhla.
A hle! Druhá část překvapivě dobře shrnuje, jak na nás útočí vnější svět a jakými fígly nás reklama, obchody a restaurace nutí kupovat a konzumovat víc než chceme, a mnohem víc než potřebujeme. To nám může pomoci tyhle léčky rozpoznat a odolat jim. To bylo hodně dobrý.
Takže: kdyby si originál rukopisu vzal někdo s dobře ořezanou tužkou a pěkně ho proškrtal a zesrozumitelnil, a kdyby ho pak přeložil někdo příčetný, mohli jsme dostat do rukou dost dobrou knížku, kterou naše přežraná civilizace potřebuje jako prase drbání.

PS. Šéf nakladatelství se za tuto knihu omluvil - prý redaktor odvedl špatnou práci a nechal celý text na překladatelce, která odvedla ještě horší práci. Jak tu někdo napsal, za tenhle paskvil by měla překladatelka mít doživotní zákaz činnosti.

2 26.09.2021

Naprosto vynikající kniha, kterou nejde „číst“ - do ní se člověk musí zahloubat, protože není úplně lehce stravitelná. Ale kdo se do ní náležitě ponoří, pochopí, že z ní nelze ubrat ani stránku.

17 25.09.2021

Autorova předmluva je skvělá, nadčasová a až aregiliózní. Samotné dopisy mě nechytly - působily až příliš úřednicky, jejich byrokratický jazyk mě odpuzoval a po několika dopisech jsem knihu odložila. Byly až příliš cítit církevní zkostnatělostí a já se obávám, že ten opravdový „zkušený ďábel“ rozhodně není suchar, ale že je naopak daleko, daleko mazanější a přitažlivější. Jinak by neslavil takové úspěchy, že.

1 22.08.2021

Autorka umí psát velmi čtivě, což dokazuje i v téhle knížce. Skvěle vystihuje italské prostředí, rozdíly mezi horní a spodní společenskou vrstvou, úskalí rozhádaného příbuzenstva a samozřejmě problémy dospívání, protože hlavní hrdinku sledujeme od jejích 12 do 16 let. Vypadá to na skvělou knihu pro dívky, ale i jejich rodiče. Jenže...
Hrdinka, která si nevěří, ačkoli ji její okolí oceňuje, je jak přes kopírák ze série Geniální přítelkyně, a hlavně: nemyslím si, že patnáctiletá Giovanna je schopna svoje tápání komentovat s nadhledem zkušeného psychologa, takže s přibývajícími stránkami román působí spíš jako hodně dobře napsaná sebevzdělávací literatura pro dospívající dívky. A ten konec... Škoda.
---
„Svou švagrovou nesnášela stejně jako pavouka lezoucího po holé noze.“
---
„Proč je na mě naštvaná?“
„Protože je na hlavu, byla vždycky na hlavu a všem nám zničila život.“

7 22.08.2021

Typický krásný košatý Steibeckův styl. Vyprávění se tentokrát točí kolem tématu „lidské zrůdy“ - na různých postavách můžeme pozorovat, jak se více či méně úspěšně perou se zlem v sobě, které v jistém množství máme v sobě každý. Extrémem je tu skutečná „lidská zrůda“ - postava bez (sou)citu a svědomí, vůči níž jsou ostatní prakticky bezbranní, protože takovou esenci zla prostě nemohli čekat.
Krásné, lidské, ač občas neveselé. (Naštěstí je tam i řada normálních a příjemných lidí.)
---
„Jsem přesvědčen, že lidští rodičové přivedou občas na svět zrůdu. (...) A existují-li tělesné zrůdy, nerodí se snad i zrůdy mentální nebo psychické? Tělo a tvář mohou mít dokonalé, ale duši znetvořenou. (...) Zrůdy jsou větší nebo menší odchylky od přijatého nprmálu. Právě tak jako se dítě může narodit bezruké, může se narodit i bez laskavosti nebo bez normálního svědomí. (...) Člověku narozenému bez svědomí musí být svědomitý člověk směšný.“
---
„Podívej, Charlesi, v Kalifornii roste všechno tak rychle, že prej něco zaseješ a musíš honem couvnout, aby tě to neporazilo.“
---
„Adam mluvil ochraptěle, jako by mu hlas zrezavěl dlouhým mlčením.“
---
„A upřímně řečeno, nemá zvěřinu rád. Madame Reynaudová ji sice nakládá do vína a zvelebuje kořením, ale hrome, po takové proceduře by chutnala dobře i stará podešev.“

10 20.08.2021

První dojem byl trochu šok: dlouhatánská souvětí a spousta jmen, v nichž jsem se dost ztrácela. Postupně jsem ale tomu zvláštnímu stylu přivykla a nalezla v něm jakési melancholické kouzlo. O Pninovi vypráví jeho blíže neurčený ruský vrstevník - poprvé se letmo setkali ve 13 letech a pak se během života opakovaně míjeli v čase i myšlenkách, nicméně mezi řádky čteme, že tenhle vypravěč měl Pnina z nějakého důvodu (jednostranně) velmi rád.
Text působí dojemně a melancholicky, skoro vtipně lehkým suchým humorem a trochu jako „pro zasvěcené“. Aby člověk knihu plně docenil i v jejích detailech, musí znát dost věcí z literatury, ruských zvyků i reálií a ideálně aspoň trochu rusky, anglicky, francouzsky, německy a latinsky, jejichž výrazy se v knize občas vyskytují bez překladu.
Po dočtení ve mně zůstal příjemný pocit jakési důvěrné, melancholické blízkosti, takže dobrý.
---
úryvek:
Téhož odpoledne jeden z Pninových studentů, Charles McBeth („Zřejmě šílenec, soudě podle jeho kompozic,“ říkával Pnin), s gustem přivezl v patologicky nafialovělém automobilu bez levých blatníků Pninova zavazadla, a po brzkém obědě v nedávno otevřené a nepříliš úspěšné malé restauraci „Vejce a my“, kam Pnin chodil z čirého soucitu se smolaři, se náš přítel pustil do příjemného úkolu pninizace svého nového bytu.

5 15.08.2021

Řekla bych: typický Hemingway - spousta vnitřních úvah hlavního hrdiny a relativně málo děje. A paradoxně právě v tom je obrovská síla. Největší boj nebyl ten s rybou (ten byl spíš jakousi náročnou zkouškou psychické i fyzické odolnosti vůči dlouhodobé zátěži), ale až později - o rybu - na cestě domů.
Tahle drobounká knížečka má veliký duchovní rozměr (možná proto ta Nobelovka), protože ten příběh je metaforou duchovní cesty - pochopení a pokory, boje a přijetí prohry. A asi ho plně může docenit jen ten, kdo už si touhle cestou prošel, ten, kdo v následujících dvou citátech vidí hloubku a ne plky :)
---
Byl příliš prostý na to, aby uvažoval, kdy dospěl k pokoře. Ale věděl, že k ní dospěl, a věděl, že pokora není člověku k necti a není na újmu opravdové hrdosti.
---
Vítr je stejně náš přítel, napadlo ho. A pak dodal – někdy. A nesmírné moře se všemi našimi přáteli i nepřáteli. A postel, kmitlo mu hlavou. Postel je taky můj přítel. Prostě postel, pomyslel si. Postel, to bude báječné! Jak je to lehké, když je člověk poražen, řekl si v duchu. Nikdy jsem nevěděl, jak je to lehké. A co tě porazilo? zeptal se sám sebe.
„Nic,“ odpověděl si nahlas. „Pustil jsem se moc daleko.“

19 13.08.2021

(SPOILER) Velice převelice krásně napsaná kniha to mohla být, kdyby se autorka udržela na uzdě celou dobu. Střídání dvou časových rovin - nyní 93-letého a tehdy 23-letého Jacoba tvoří skvělý kontrast. Mistrně vystihnuté stárnutí a stáří, kdy chvílemi vás až mrazí jak je to člověčí a za okamžik se smějete díky odlehčenému nadhledu, a příběh mladíka, který má úžasný spád, takže hltáte stránku za stránkou.
Postupně mě ale kapitoly o dědouškovi rušily - nepřinášely nic nového a vyrušovaly mě z toho nadupaného vyprávění. Ale naštěstí nebyly ani časté ani dlouhé. Jenže s přibývajícími stránkami jako by se autorka utrhla ze řetězu a neznala míru - šlapala do akce a zahušťovala děj, který ztrácel na uvěřitelnosti, což je veliká škoda. Protože to dlouho vypadalo na skutečnou knižní bombu.
(A přitom by stačilo, aby Jacob nebyl nezničitelný jako Teminátor a oba závěry (v minulosti i současnosti) byly méně přitažené za vlasy.)

6 12.08.2021

Jímavý příběh o 4 lovcích, kteří se jako vždy vydali na lov na svém velkém kajaku - celý den veslovat na vzdálený ostrůvek, tam ulovit tři tuleně a druhý den se stihnout vrátit do tmy. Jenže bouře a následná neproniknutelná mlha je uvěznila na širém moři a jim nezbývalo než čekat a doufat, že se dočkají.
Poměrně pomalé tempo vyprávění jako by odpovídalo monotónnímu životu těchto prostých lidí. Obzvláště začátek připomíná vypravování (rozjímání) stařešiny, kterému už čas běží jinak, pomaleji. Což ale není nutně špatně.

1 10.08.2021

Kromě všeho ostatního mě v knize zaujala novinová zpráva o původů nákazy:
„Pasmatovová v tom článku píše, že nákaza se sice projevuje jako prudce nakažlivá infekční nemoc, ale že jde v podstatě o psychickou poruchu. Něco jako duševní zhoubnej nádor, kterej když dosáhne určitýho stadia, tak začne požírat tělo. Prej se jedná o civilizační chorobu, kterou přinesla globalizace a která není přenosná na jinej živočišnej druh než homo sapiens. Způsobuje ji nějakej mentální virus, kterej zatím doktoři nejsou schopný identifikovat. Jistý je, že jako první napadá lidi z větších civilizačních center, který nemaj dostatek soukromí, žijou ve stresu a jsou pod ustavičným vlivem masmédií. Média prej jsou pro zmíněnej virus živnou půdou. Nemoh by bez nich existovat a dělá nás na nich závislejma. Skrz média ztrácíme identitu a životní směr. Pozbýváme originalitu a nejsme schopni si uchovat původní myšlení, což vede k rozpadu osobnosti. Říká, že naši prarodiče byli individualisté. My už jsme zhypnotizované stádo. A ve stádu se nákaza vždycky šíří lavinovitě.“
Je to sice „jenom kniha“, ale kdyby tohle jednou mohlo/mělo nastat, tak bychom byli asi pěkně v loji. No, máme čas si v klidu podumat, jestli by to nechtělo někde zvolnit.

2 10.08.2021

Mojmír je Cikán z děcáku, který se učí na kuchaře. S čerstvým výučním listem jede navštívit „babičku“, u níž na horské samotě trávil většinu svých prázdnin. Jenže babi je na tom zle a Mojmír o ni musí pečovat. Mezitím se útržkovitě dozvídá o zvláštní pandemii, která kosí lidi - nakažení během 14 dnů doslova vysublimují.
Po pár měsících je všude pusto a prázdno, přežilo jen pár lidí (těch, co se schovali před hygieniky a nebyli nakažení).

Autorka lišácky zvolila ich formu a mladého Cikána, který není typickým Cikánem z našich předsudků, ale naopak je vcelku sympaťák. Jeho vyjadřování je jednoduché, svižné a má šťávu, jeho myšlenky a činy jsou až instiktivně nekomplikované. Vylidněný svět bere tak jak je, tady a teď. Těžiště děje není v nákaze a vymírání, což je taky supr. Je tam možná trochu melancholie (aby ne!), ale jako celek je to velmi vydařené. Můžu doporučit.
---
„Dobrej kuchař musí mít kamarády. Každý jídlo připravuj tak, jako bys ho měl se svejma kamarádama jíst ty sám a bejt při tom šťastnej. Když se ti tohle povede, budeš mistr. Jasný?“
---
„Nahoře u malýho vesnickýho hřbitůvku jsme se o chlup vyhnuli srnci se srnou, který bez hnutí stáli u lanovky a čekali, až jim to pojede.“

1 10.08.2021

Džamila je žena k pohledání. Mladá, silná, pracovitá, veselá, provdaná teprve krátce - pár měsíců po svatbě její muž odešel na frontu. Je válka a všichni dřou do úmoru, protože muži odešli a na frontě potřebují obilí. Danijar je sirotek, který se po dlouhých letech vrací do rodného kraje, s nohou chromou z války. Je mlčenlivý, samotářský, trochu divný, všichni si z něj utahují a on je mírný jako ovečka, nikdy se neohradí. Džamila ho popichuje, aby taky zazpíval. A on jednou opravdu začne zpívat a už nic nebude jako dřív...
Lyrické vykreslení dřiny a běžného života, krajiny a místních zvyklostí, jakož i hloubky citu a trápení, které snad umějí jen Rusové.
---
„Danike, vyprávěj nám něco o válce, než půjdeme spat,“ poprosil jsem.
Danijar nejdřív neodpověděl, jako by se ho to bylo dotklo. Dlouho se díval do ohně, pak vzhlédl a měřil si nás pohledem.
„O válce chceš slyšet?“ zeptal se a dodal hluše: „Ne. Pro vás je lepší. když o válce nic nevíte.“
Na nikoho z nás se ani nepodíval. Pak už Danijar nepromluvil jediné slovo.

2 08.08.2021

Vynikající psychologický román.
Čtyřicetiletý ztroskotanec Jindřich Aust se jednoho dne ve svém snění „potká“ s Vilémem Habou - a jeho obrazotvornost postupně o Vilémovi rozvine celý románový příběh. Spisovatelské „snění“ mu v reálném životě způsobuje různé svízele, ale postupně se ukazuje, že Vilém je mu vlastně jakousi „terapií“ - skrze něj si třídí vlastní myšlenky a nahlíží svůj život z nečekaných úhlů, občas i něco jasnozřivě předpoví.
Autor zde skvěle vystihl, o čem je (má být) herectví a spisovatelství a potažmo umění obecně. Proč tak rádi čteme a chodíme do divadla. Protože skrze literární postavy můžeme růst a moudřet, aniž bychom museli zažívat všechny nezdary na vlastní kůži.

Skvěle propracovaný děj, krásný květnatý jazyk (třeba „teta se všustila do kuchyně“). Bez ohledu na pozdější Řezáčovy politické excesy je tohle opravdová knižní lahůdka. Vřele doporučuju.
---
„Na ubruse mezi námi se procházela moucha a ohledávala houskové drobty.“
---
„Kdo ví, snad se v mém mozku nerozhoduje pouze o Vilémově osudu, nýbrž i o mém vlastním.“
„Stvořil jsem postavu, a ona mi ukazuje světy, o nichž jsem neměl tušení, nebo tušil-li jsem je, do nichž jsem nedovedl vstoupit. (...) Vilém, zrozený z mých představ a z touhy stvořit nějakou postavu, stává se mým učitelem a vtiskuje mi svou vůli.“

3 08.08.2021

Zajímavé a hodně těžké téma o místě, kam se „odklízely“ ženy, které byly z různých důvodů nepohodlné a které bohužel v tehdejší těžce patriarchální společnosti neměly šanci na dovolání. Uf! Rovnýma nohama spadneme do atmosféry bezpráví, necitelnosti a mužské povýšenosti, až z toho mrazí a člověk si řekne, že tohle bude asi maso. Jenže nadšení postupně opadá, protože ze skvěle načatého „rozhovoru“ se stává monolog, kdy vás autorka „nepustí ke slovu“. Mezi řádky není co číst, protože všeho je řečeno až moc, takže pro čtenářovo přemýšlení už tu není místo. Škoda.
Zpracovat tohle těžké téma a přesně nadávkovat (a nepředávkovat) vinu mužů a zoufalství žen z Damoklova meče, který nad nimi neustále visí, je umění hodné mistra. Na autorčinu obranu je ale třeba říct, že když je něco tak vychýleno z rovnováhy jako zmíněné postavení žen, musí se hodně tlačit, aby se s tím pohnulo. V důsledku čehož se to často vychýlí do druhého extrému. (V kterém se teď už nějakou dobu plácáme my, nemyslíte?) A teprve pak se to postupně bude moct usadit do opravdového normálu. (Už aby to bylo! :)
Skoro se chce dát hvězdičku navíc za odvahu zašťourat do tohoto tématu.

Překlad občas škobrtá jako by pocházel od člověka málo sečtělého - jako by překladatelka pro některé výrazy neznala český ekvivalent, tak tam prostě něco „vrazila“ a z textu občas trčí divná slova, předložky, předpony... (nebo běžně používáte třeba výraz „křídlové dveře“?)

PS. Tak si říkám, že se toho za ta staletí moc nezměnilo. Vždycky se našel způsob, jak se spolehlivě zbavovat nepohodlných. Ani nebylo třeba odvozu do Salpêtrière - stačilo jen správně informovat svatou inkvizici, gestapo, NKVD, StB...

3 02.08.2021

Toto uchopení mystiky mě nechytlo. Ale aspoň jsem si našla nějaké fotky ghetta před asanací a rozšířila si obzory.

Neveselé, neplytké, nehollywoodské.
Čtyři kamarádi, čtyři různě zpackané životy. K tomu jejich rodiče a pár kamarádů, kterých se to dotýká. Tenhle propetenec je vyprávěn v časové ose s obsáhlými retrospektivními vsuvkami, takže se nám celkový obraz skládá postupně jako mozaika; některé střípky ale zůstanou nevyřčené a my si je musíme domyslet.

Je tu poměrně dost témat - náboženství až fanatismus, těhotenství včetně otázky potratů a umělého oplodnění, squatting, ekologické zemědělství a aktivismus až extremismus, alkoholismus a drogy, atd. No a samozřejmě vztahy. Řekla bych, že na jednu knížku je toho možná až moc, ačkoli možná autor chtěl ukázat, jak tahle široká škála může s člověkem zacvičit, když má hranice jinde než je běžné.
Říká se, že každý je svého štěstí strojvůdcem, a v téhle knize můžeme sledovat, kde si kdo přehodil jaké výhybky a jak to změnilo směr jeho života.
Začátek knihy byl spíš young adult a moc mne nebavil. Ale pak jsem knihu těžko odkládala a dočetla ji na dva zátahy. Jednak je napsaná dobře a druhak jsem to chtěla mít rychle za sebou :-) protože skoro každá další výhybka přinášela jen další mizérii. A taky mě zajímalo, kam to celé vede.
---
„Prchl jsem z tvých rukou do tvých rukou.“
---
„V tý chvíli jsem cítila tu děsivou šíři lásky, kterou měl v sobě. Netýkala se jen stromů, týkala se všech a všeho, a nedovolovala se mu nadechnout, dusila ho.“

10 28.07.2021

Mladý český lékař Václav Marek se v Americe, kam emigroval před nacisty, pokouší sepsat knihu, která má být průlomem v léčbě vysokého tlaku. K tomu potřebuje jen dvě věci: stůl a klid na psaní. Jenže to se ukáže jako problém. A nejen proto, že je těsně po válce a o byty je nouze. Doktor je nedružný, tichý až submisivní, ohnutý a trochu ošuntělý, je samé prosím a děkuji, má jakousi jasnozřivou schopnost vidět do lidí a až asociální upřímnost, když odmítá utrousit byť i malinký kompliment či milosrdnou lež. To mu způsobuje jednu nepříjemnost za druhou a z každého bytu se musí pakovat, on ale ve své dětské naivitě vůbec nechápe co a proč způsobil. A k tomu ty jeho záhadné telefonáty s nadpozemskou ženou....

Kniha je to vynikající a vskutku zvláštní. Čtenář musí zapojit své šedé buňky a řadu věcí si promyslet-domyslet, protože tady se nevysvětluje po lopatě. A to je velmi příjemné osvěžení.
---
„Ten posel se opravdu dostavil. (...) Nevyřkl hledanou poučku ani zaklínadlo. Vyslovil hádanku.“

PS. A ještě jedna nezamýšlená metafora se tu dá najít: kniha vyšla v roce 1947 a její čeština je sice srozumitelná, nicméně každý si všimne, že zní jinak - stejně jako angličtina českého emigranta; jazyk knihy jako by sám čtenáři navozoval pocit odcizení člověka, který se odlišuje.

6 26.07.2021

Pokud Miloně Čepelku znáte jen v souvislosti s Divadlem Járy Cimrmana, zde máte možnost zjistit, že je též bývalým učitelem češtiny, rozhlasovým redaktorem, příležitostným konferenciérem, autorem poezie a prózy, textařem, milovníkem dechovky, života a hlavně českého jazyka. A že není (jen) takový taškář, jakým je na jevišti. Potkáte se tu s (možná až zbytečně) skromným člověkem, který jako by se omlouval za to, co se mu kdy (po)dařilo, člověkem s mnoha talenty (kromě všeho technického a rukodělného), člověkem, který rád mluví a je radost ho poslouchat (číst), protože jeho jazykové obraty jsou prostě krásné. Doporučuji.
---
„Sebedůvěra je těžká věc. Když není, je to špatně, a když je jí moc, bývá to ještě horší.“
---
„Mám doma dvě bedny se starými divadelními hrami (...). Hry úspěšné, provozované i profesionálními soubory, a dnes po nich pes neštěkne. Pár jsem jich zkusil přečíst a psovi se nedivím.“
---
„(...) prostě když už něco přepíšu z hlavy na papír, zdá se mi to hotové.“
---
„Já došel k závěru, že život je neustálé ztrácení iluzí a současné vytváření nových. Ono se bez iluzí žít nedá. Nejsem rád, když někdo nadává, že skutečnost není taková, jaká by měla být. Trvám na tom, že si to neměl představovat tak nezodpovědně pěkně. Býváme schopni se od reality odpoutat natolik, že když na ni pak narazíme, jsme zfrustrovaní. A to jen proto, že jsme měli iluze, které jsme mít neměli. Nebo ne tak velké.“

5 24.07.2021