Pnin
Vladimir Nabokov
Příběh „věčného exulanta“ Timofeje Pavloviče Pnina a jeho hořce komické konfrontace s americkým akademickým prostředím i se západním světem vůbec patří k Nabokovovým čtenářsky nejvděčnějším dílům. Postava nepřízní osudu stíhaného ruského profesora vyučujícího na provinční americké univerzitě v něm autorovi umožnila rozehrát řadu nezapomenutelných epizod, ale i nenápadnou a důvtipnou hru s literárními konvencemi. Román je prvním z volné řady, jež v příštích letech přinese základní Nabokovova díla v jednotné grafické úpravě.... celý text
Přidat komentář
před dvaceti lety jsem odložil nedočtenou Lolitu a od té doby jsem Nabokova tiše ignoroval, mea maxima culpa, Pnin byl milým a příjemným rozptýlením: jako bychom na sebe s vypravěčem neustále "zasvěceně" pomrkávali mezi řádky
První dojem byl trochu šok: dlouhatánská souvětí a spousta jmen, v nichž jsem se dost ztrácela. Postupně jsem ale tomu zvláštnímu stylu přivykla a nalezla v něm jakési melancholické kouzlo. O Pninovi vypráví jeho blíže neurčený ruský vrstevník - poprvé se letmo setkali ve 13 letech a pak se během života opakovaně míjeli v čase i myšlenkách, nicméně mezi řádky čteme, že tenhle vypravěč měl Pnina z nějakého důvodu (jednostranně) velmi rád.
Text působí dojemně a melancholicky, skoro vtipně lehkým suchým humorem a trochu jako „pro zasvěcené“. Aby člověk knihu plně docenil i v jejích detailech, musí znát dost věcí z literatury, ruských zvyků i reálií a ideálně aspoň trochu rusky, anglicky, francouzsky, německy a latinsky, jejichž výrazy se v knize občas vyskytují bez překladu.
Po dočtení ve mně zůstal příjemný pocit jakési důvěrné, melancholické blízkosti, takže dobrý.
---
úryvek:
Téhož odpoledne jeden z Pninových studentů, Charles McBeth („Zřejmě šílenec, soudě podle jeho kompozic,“ říkával Pnin), s gustem přivezl v patologicky nafialovělém automobilu bez levých blatníků Pninova zavazadla, a po brzkém obědě v nedávno otevřené a nepříliš úspěšné malé restauraci „Vejce a my“, kam Pnin chodil z čirého soucitu se smolaři, se náš přítel pustil do příjemného úkolu pninizace svého nového bytu.
Úsměvná kniha o neradostném osudu jednoho ruského exulanta a vysokoškolského pedagoga. Lolita to není, ale typický Nabokov ano.
Váhala jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale nakonec proč ne. Pro mě čtení moc příjemné, nepopírám, že některých společných rysů mezi Pninem a jinými Nabokovovými knihami si nelze nevšimnout, nicméně beru v úvahu jistou autobiografičnost.
Opět musím vyzdvihnout Nabokovovy poznámky směrem ke čtenáři (Pro tuto chvíli jsem jeho lékařem, tak mi dovolte zopakovat: pochybuji), novátorská přirovnání a velmi nenápadnou zvukomalebnost za jejíž zachování patří pochvala i překladateli (rozvláčné rozumování rozptýlilo jeho chmury nadobro).
Pnin není románem založeným na neopakovatelnosti a pět hvězdiček je především za stabilitu – vrátím-li se k němu jednoho dne, nevidím důvod, proč by mne měl bavit o něco méně než napoprvé. Naopak, dějová linka větvící se do bezpočtu milých epizod vám dává na výběr.
Jak mi přirostl k srdci ten nepraktický profesor. A kolik je v té knize bolesti! Opravdu hluboký text.
Útlý svazek, šedesát let stará kombinace pana Kaplana (ovšem i profesora Parkhilla), bludného Holanďana (nebo snad i Ahasvera), Hostujících profesorů s ruskou klasikou. Škoda, že to bylo rozdrobeno do kapitol víceméně nesouvisejících, ani v čase nesrovnaných, s tématy povětšinou nedokončenými (velká pasáž o Viktorovi, synovi exmanželky, kde byl Pnin zcela upozaděn). Líbily se mi vtipné průpovídky, jazykové náhledy, rozbory času podle ruského kalendáře. Celkově to ale jako román moc neberu.
Pár střípků:
"Na seznam zájemců o přednášky z ruského jazyka se zapsali: ... Eileen, které někdo řekl, že stačí, když si člověk osvojí azbuku, a může v podstatě číst "Annu Karamazovou" v originále." (cha, to bych si tedy taky chtěla přečíst, nejen v originále...).
"Jeho život byl věčnou válkou s necitelnými předměty, které se rozpadaly, napadaly ho, odmítaly fungovat nebo se mu zlomyslně ztrácely, jakmile se ocitly ve sféře jeho bytí." (Jakoby to nebylo o Pninovi, ale o mně - nejen v tomhle vedru...).
"Na jedné straně, ... Na druhé straně, ... Na třetí straně (neboť podobné duševní stavy si neustále říkaly o nové rozměry)..." (jistě je co dodat - aspoň čtvrtý rozměr...)
"Nikdy si netroufl spát na levém boku, ani v těch tísnivých nočních hodinách, kdy nespavost podsouvá touhu po třetím boku, když dva už vyzkoušeny byly." (jak mu rozumím, i když nemám až takovou záhadnou srdeční nemoc jako Pnin)
Pozn.: závěrečný rozbor jména Pnin v souvislosti s tradicí krácení příjmení otce Repnin v případě nemanželského syna bylo pro mě nové, nu, ony v Rusku se vždycky děly věci...
Samotný příběh mě až do téměř úplného konce moc nebavil. Ačkoliv bych za normálních okolností dala 2 hvězdy, za jazyk, kterým je kniha psaná, dávám o hvězdu na víc. Každé slovo, které autor napsal, má svůj účel a působí jako pohlazení na duši. Už jen proto přeci čteme.
Tuto knihu jsem začala číst na doporučení mého kolegy. Jazykově je to vybroušené jako diamant, ale je to těžké čtení, které se nedá jen tak lehce odbýt...určitě se k ní ještě vrátím....možná ve své další životní etapě...
Půvabné a dojemné. Pnin je tak posmutněle roztomilý, svůj svět si táhne s sebou jako závaží i útočiště. Jeho milostný dopis v závěru knihy, to je pro mě koncentrát nálady celého díla.
Do této knihy jsem se pomalu zamilovávala víc a víc s každým večerem, který jsem nad ní strávila. Dokonale vykreslené postavy a velmi pomalý děj.
Mám ráda Nabokova, mám rada jeho styl a mám ráda snad všechny jeho knihy. Pnin je kniha, kterou přečtete za chvíli nikterak nenadchne ale eni neurazí. Vím, že není mezi autorovými nejlepšími díly, ale líbila se mi. Slova utíkají a Pnin si v nich žije svůj jedinečně - všední život. Píši všední - nepřipadal mi příliš výjimečný a přesto byl jedinečný. Pnin je Ruský exulant žijící v USA. Profesor a milující ex-manžel.
Kniha mě bavila a roztržitého Timofeje Pnina jsem si oblíbila. Některé části mě pobavily a celkově to pro mě byla taková odpočinková četba z vysokoškolského prostředí.
,,Tom si myslí, že nejlepší vyučovací metodou jakéhokoli předmětu je pěstovat ve třídě diskusi, což znamená nechat dvacet mladých pitomců a dva nafoukané neurotiky, aby rozebírali padesát minut něco, o čem ani jejich učitel, ani oni sami nemají ponětí.''
Jeden z těch kratších a stravitelnějších románů od Nabokova. Nabokov vykresluje život vysokoškolského profesora, v tomto případě exulanta z Ruska. Jen málo autorů se umí s takovou nenuceností a lehkostí vcítit do psychologie postavy. Vykreslení jemných psychologických nuancí v chování, gesta a pečlivé popisy věcí a míst, vzpomínky a minulost prolínající se s přítomností, zvláštní druh ruské melancholie, kterému se říká "toska" a pocit vykořeněnosti v cizí zemi pohledem citlivého a zjemnělého pozorovatele. Peripetie ruského intelektuála v exilu jsou v Nabokově podání sice někdy trochu rozvláčnější a občas některé popisy působí samoúčelně, ale celkově je Pnin jazykovou lahůdkou, na níž má vliv i velmi dobrý překlad Pavla Dominika.
Pnin mi po celou dobu, kterou jsem s ním strávil, připomínal Philipa Swallowa z Hostujících profesorů Davida Lodge - a vůbec britský univerzitní román. Takže u mě dobrý!
Ano, s Pninem moc dobrodružství nezažijete. Nicméně mě čas strávený s tímto výstředním, roztržitým a osobitým univerzitním profesorem naplňoval pohodou a vždy jsem se těšil na další dávku pninovin.
Pnin je totiž ve skutečnosti velice dobrosrdečný, vtipný, statečný a zajímavý člověk, jehož lidskost je znát na každé stránce.
Doporučuji jako nenáročnou oddychovou četbu do dopravního prostředku či večer k čaji.
Vznešená nuda osvěžená špetkou humoru v podobě líčení trampot roztržitého a tuze nepraktického profesora.
Těšil jsem se na knihu od stvořitele Lolity, ale pro mě velké zklamání. Na mě příliš rozvláčné a nic neříkající.
Štítky knihy
americká literatura profesoři univerzitní román
Autorovy další knížky
| 2007 |  Lolita |
| 1990 | Lužinova obrana / Pozvání na popravu |
| 1993 | Smích ve tmě |
| 2008 |  Čaroděj |
| 2001 | Pnin |
Kniha Pnin je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 129x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 5x |
| Knihotéce | 59x |
| Chystám se číst | 47x |
| Chci si koupit | 10x |
| dalších seznamech | 4x |
Přečetl jsem další Nabokovův román. PNIN (přeložil Pavel Dominik, vydala Paseka, 2001) je autorův čtvrtý anglicky psaný román, poprvé vyšel v roce 1957, mezi vrcholnými romány Lolita (1955) a Bledý oheň (1962). Je to asi nejvtipnější Nabokovův román, čtenářsky velmi přístupný a vděčný („nejzábavnější, nejdojímavější, nejpřímočařejší“, jak ho charakterizoval Nabokovův životopisec B. Boyd), s notnou dávkou nostalgie (hrdina Timofej Pnin je ruský porevoluční exulant, studoval v Praze, od roku 1925 žil v Paříži, v roce 1940 odjel do Ameriky); a je to také specifický příspěvek k tzv. univerzitnímu románu – Pnin učí na jedné provinční americké univerzitě ve fiktivním městě Waindellu, což je nejednou zdrojem Nabokovových ironických poznámek (sám na amerických univerzitách léta přednášel). Román je sledem víceméně uzavřených epizod z Pninova života v letech 1950 až 1955 (ze sedmi kapitol vyšly čtyři časopisecky jako povídky, než byl celý, ani ne dvousetstránkový román vydán knižně). Dozvíme se však i vše podstatné z Pninovy minulosti. Padesátník Pnin je milovníkem a znalcem ruské literatury (zajímavé jsou např. úvahy o čase v Tolstého Anně Kareninové), ne zcela dokonale ovládá angličtinu (což je v románu zdrojem řady komických epizod), je to dobrosrdečný, laskavý, neprůbojný, nepříliš praktický muž, smolař, který není vybaven pro americký způsob života a často střídá bydlení po pronájmech (nesnáší hluk a průvan); mezi kolegy není příliš oblíbený a někteří ho i rádi parodují a vyprávějí o něm anekdoty, má ale i své zastánce, zejména kolegu Hagena. Byl – a stále je – zamilovaný do své bývalé manželky Lizy (básnířky-plagiátorky Anny Achmatovové a později psychoanalytičky), jež má nadaného syna Victora s jiným mužem – Victor jednou přijede k Pninovi na návštěvu (a je až škoda, že zrovna tato epizoda není v románu rozvedena ještě více). Román končí nuceným odjezdem profesora Pnina z univerzitního městečka a o jeho dalších osudech už se čtenář nic nedozví. Ovšem pokud si přečteme následující román Bledý oheň, tak se tam profesor Pnin mihne, a to ve vedoucí funkci na jiné univerzitě. Nebyl by to Nabokov, aby čtenáři nepřipravil jisté překvapení v závěru románu. Týká se vypravěče, kterým může a nemusí být přímo sám Nabokov. Vypravěč se považuje za Pninova přítele, ale jak se ukáže, v očích samotného Pnina je to trochu jinak… Jak už to u Nabokova bývá, celý text je mnohem rafinovanější, než se na první pohled zdá.
„Někteří lidé – včetně mě – nesnášejí šťastné konce. Cítíme se podvedeni. Přirozená je přece nespravedlnost. Rány osudu nesmějí padnout vedle. Lavina, která se zastavila pár kroků před vesničkou choulící se strachem, se chová nejenom nepřirozeně, ale i neeticky.“ (Pnin, s. 23)
„…se náš přítel pustil do příjemného úkolu pninizace svého nového bytu.“ (Pnin, s. 32)
„…není náhodou zármutek jedinou věcí na světě, která lidem skutečně patří?“ (Pnin, s. 48)
„Nezahrajeme si ping-pong, Pnine?“ – „Hry malých dětí již nehraju.“ (Pnin, s. 59)
„…pak se jednou objevili dělníci a začali vrtat díry do ulice – Lebeční ulice v Pningradu…“ (Pnin, s. 59)
„Za chvíli už všichni zase spali. Nikdo bohužel nebyl svědkem toho, jak na pusté ulici jitřní větřík zkrabatil velkou zářící kaluž a proměnil telefonní dráty odrážející se v ní v nečitelné verše z černých cikcaků.“ (Pnin, s. 102)
„Pnin zvolna kráčel pod velebnými sosnami. Nebe umíralo. Nevěřil v autokratického Boha. Věřil však, tak trochu, v demokracii duchů. Duše mrtvých se možná sdružují ve výbory, které na nepřetržitých zasedáních rozhodují o osudech živých.“ (Pnin, s. 125)
„Na univerzitě šlo přitom všechno jako dřív. Pilní aspiranti obtížení těhotnými manželkami stále psali dizertace o Dostojevském a Simone de Beauvoirové. Literární katedry stále trpěly dojmem, že Stendhal, Galsworthy, Dreiser a Mann jsou velcí spisovatelé.“ (Pnin, s. 127)
„Leonard Blorenge, vedoucí katedry francouzského jazyka a literatury, se vyznačoval dvěma zajímavými vlastnostmi: neměl rád literaturu a neuměl francouzsky. To mu však nebránilo podnikat daleké cesty a účastnit se konferencí moderní jazykovědy, na nichž se blýskal svou nejapností jako nějakým velkolepým vrtochem a mocnými výpady zdravého zednářského humoru odrážel všechny pokusy vlákat ho do rafinovaností parlevú.“ (Pnin, s. 129-130)