meluzena komentáře u knih

Naprostá paráda! Dokonale promyšlený vzdálený svět včetně vztahů, způsobu života a pravidel přežití, slovníku... který vás nadchne, vcucne a nepustí. První kapitola se vás snaží uvést do toho všeho v takové hustotě, že jsem ji skoro odložila. Ale přemohla jsem se a postupně pochopila, proč tuhle knihu čte tolik lidí a proč ji hodnotí tak vysoko. Ona totiž má všechno (navíc ve správném poměru): přátelství, intriky, lásku, zradu, napětí, ekologii, pochopení, moudrost a naprosto do detailu promyšlenou fabulaci, že si až říkáte, že to snad nemůže být fabulace... Je to velkolepé dílo typu Pána prstenů či Harryho Pottera, kdy Dobro svádí skoro marný boj se Zlem a vy si může palce umačkat jak mu fandíte. Nemohu nedoporučit.
---
„Měla by existovat věda o nespokojenosti. Lidé musí žít v krutých dobách, aby si vypěstovali psychické svaly.“
---
„Můj syn zdědil atreidskou upřímnost. Je v něm ta nezměrná, skoro naivní čestnost - a jaká obrovská síla to skutečně je.“
---
„Správný vůdce je jednou částí toho, co odlišuje lid od davu. Udržuje úroveň individualit. Příliš málo individualit a z lidu se stane opět dav.“
---
„Jestliže se spoléháš na zrak, oslabuješ si ostatní smysly.“

15 24.01.2022

Kya žije v chatrči v bažině na pobřeží Severní Karolíny a lidem z nedalekého městečka je trnem v oku. Když se na kraji bažiny najde mrtvola místního playboye, Kya je automaticky hlavní podezřelá. Byla totiž vždycky divná. Když jí bylo 6, matka od nich odešla, aniž se rozloučila. Během následujících 4 let odešli i všichni (starší) sourozenci a nakonec i opilecký a násilnický otec. Ve škole strávila jediný den. Musela se naučit (pře)žít sama, s lidmi to moc neuměla, stranila se jich, utíkala od nich co nejdál – až „tam, kde zpívají raci“ – zato se dokonale sžila s okolní přírodou.
Jedná se o velice pěkně vystavěné dílo, kde se prolíná pomalu plynoucí současnost (počínaje nalezením mrtvoly) se zrychleným převyprávěním Kyiny minulosti, aby se obě dějové linky nakonec protnuly během soudního procesu a čtenář tak postupně pochopil všechny souvislosti toho, co, kdo, kdy a proč (a proč ne).
Kya je krásným příkladem člověka nevměšujícího se, který žije uprostřed divočiny, a proto jí dokonale rozumí, naopak maloměšťáčtí „sousedi“ zosobňují necitlivé zásahy člověka nevědomého, nabubřelého, rušivého. To, jak se jednotlivé postavy chovají ke Kye, je výstižnou metaforou toho, jaký vztah mají k přírodě, vč. toho, jak se jim vede, když ji podvedou, „znásilní“, opustí nebo naopak respektují a pochopí.
Je to taková zajímavá „ekologicko vztahová“ detektivka, kterou rozhodně doporučuji.
---
„Po cestě se hnal od oceánu tak silný vítr, že když došla na pláž, aspoň měla někoho, o koho se mohla opřít.“
---
„Klečela na pláži a třásla se. „Nikdy jsem po lidech nic nechtěla. Možná čas od času leda to, aby mě nechali na pokoji.“ “
---
„Některý naše části se nikdy nezbaví toho, čím jsme byli, nebo spíš čím jsme museli být, abychom přežili.“

13 23.01.2022

Vyprávění starého člověka, který díky rokům stráveným touláním, zahradničením a pobýváním venku našel svůj vnitřní klid. Vyprávění o sobě, o tom, jak k tomu dospěl, a taky trochu o chytání krtků :-) Knihou prostupuje klid, smíření a přijetí koloběhu růstu a zániku. Připomněla mi trochu knihu Stařec a moře, kde starý rybář v klidném v jasnozřivém prozření náhle pochopí podstatu všeho a ten okamžik „osvícení“ už mu nikdy nikdo nemůže vzít.
Krásné, ale asi ne pro všechny.
---
„Bavilo mě toulat se bez cíle, dívat se na věci a snažit se jim přijít na kloub. Bylo to něco, co na mě otec nesnášel. Pamatuju si, jak mi jednou vmetl do tváře, že jsem „tak vypatlaný, že lezu ven do deště“, a jak mi přitom prolétlo hlavou: „Ale když déšť je tak zajímavý.“ “
---
„Jestli chcete chytit krtka, kupte si tři tunelové pasti. Budete potřebovat minimálně tři. Investujte do těch nejlepších a nejdražších, jaké seženete. Zabít živého tvora by nemělo být ani levné, ani pomalé.“

4 16.01.2022

Povídky psané krásným, místy skoro lyrickým jazykem, kde si mladí hrdinové hledají své místo na slunci. Praktické příklady asi v době vydání fungovaly (1978), nicméně i dnes mohou mladého čtenáře inspirovat. No a pro staršího čtenáře je v tom třeba nostalgie za ušlým mládím či dávnými 70. léty.
Básničky mi přišly o dost slabší, vtipy dost slabé.
---
„Květa se posadila a svítila mu do obličeje jak horské sluníčko. (...) Valentýn se na ni chtěl podívat pohledem Lina Ventury (tvrdě jak dlaždička složená z ďábelské vůle), ale rozbil se o zářící oči, ve kterých nebylo nic než něha. (...)
Světla v sále se ztlumila, k uším zašplouchala hudba.“

1 01.01.2022

Krásné, drsné, silné. Drsný život popsaný s citem, pochopením a jemným humorem. A nadějí.
---
„(...) střeva nebožce na rozdíl od hlavy fungovala dobře a spolehlivě, ještě aby ne, vyměšování nedá tolik práce jako myšlení.“
---
„Hladomor setřel rozdíly mezi bohatými a chudými, všechny postavil do jedné ponižující řady na okraj hrobu, jako v den posledního soudu a s netajeným potěšením se jim královsky vysmíval: tu horkem sežehl sotva vzešlé osení, (...) tu nakupil mraky a pobil křehké květy ovocného sadu kroupami velkými jako slepičí vejce.“
---
„Čím prostší jsou slova, tím větší mají význam.“
---
„Člověk, jenž má řadu příležitostí krást, ale nepodlehne pokušení, z principu nemůže lhát.“

11 27.12.2021

Kniha, která má hodně co říct, ale není zrovna čtenářsky vstřícná.
Čtete vyprávění v ich formě, ale za pochodu se mění vypravěči, a to klidně po jednom odstavci, nebo v jednom odstavci jsou věty popisující nějakou situaci a mezi ně (kurzívou) naházené myšlenky lidí, o kterých se vypráví... no, občas aby se v tom prase vyznalo :-) Je to dost náročné na čtení i na pozornost (jako když na vás mluví dva lidi zároveň), ale zároveň to výrazně zvyšuje naléhavost.
Jednotlivé postavy jsou vykresleny do neuvěřitelné hloubky a i samotné téma jedné rodiny stojící proti „zbytku světa", rodiny dříčů a paličáků, tak, jak jej tahle kniha předkládá, fakt stojí za přečtení a zamyšlení.
Je to prostě knížka, na kterou se nezapomíná po dočtení poslední stránky. Když budete ochotni přistoupit na její pravidla, pochopíte, proč o ní (podle anotace) „Kesey prohlašoval, že tak dobrou knihu jako tuto už nikdy nenapíše“.

8 27.12.2021

Tuhle knihu je velice těžké popsat, protože slova najednou znějí plytce. Ze všeho nejvíc je to asi „ženská“ kniha, protože je vlastně o vztazích a o emocích, ačkoli tu nejsou explicitně popisovány. Autorka nepotřebuje čtenáře drásat, to nejhlubší a nejniternější je tu řečeno beze slov – a v tom vidím největší hodnotu knihy. Jako když se podíváte někomu do očí a uvidíte v nich nekonečnou hloubku utrpení, které ani nejde dát do slov, protože by ho to mohlo roztrhat na kusy. Jenže to chce umět se podívat, vcítit se.
Máme tu poměrně „obyčejný“ příběh ovdovělé matky s třemi dcerami. Podle jedné anotace název knihy odkazuje na to, že v nelehkých dobách je jistá „bezcitnost“ důležitou vlastností nutnou pro přežití – prostě se v ničem nebabrat a jít dál. Jenže „nebabrat se“ znamená i to, že věci zůstanou nedořešené, rány otevřené. Při čtení brzy pochopíme, že stačí jeden traumatický zážitek (a že o ně za války a za komunistů nebyla nouze!) a poničí to životy klidně několika generací, protože ve vztazích se traumata vynořují v těch nejnevhodnějších okamžicích (stačí třeba uvidět žehličku nebo zaslechnout ruštinu).
Výborně vystižené jsou charaktery hlavních postav i jejich často nelogická, zkratová rozhodnutí. Autorka má dar mluvit v obrazech, které vydají za tisíce slov. Zasazení rodiny do okolní společnosti, do vesnice v podstatě chybí, ale to chápu jako záměr. Úplný začátek byl chaotický a skoro mě odradil, skákalo se v čase sem a tam a já se v tom ztrácela.
Knížka se dotýká nejhlubší podstaty života a i přes dílčí výhrady ji vřele doporučuju.
----
„Němcům by bylo jedno, proč si domů vzala Francouze nebo koho vlastně. Postavili by ji ke zdi a zastřelili dávkou z kulometů, jako když stříká voda z hadice.“
----
„Když sklepní zeď myla mokrým hadrem, spatřila nápis vyrytý hluboko do cihel: veni sancte spiritus, a níže ještě jeden: spiritus flat ubi vult. Ať už to znamenalo cokoli, napadlo ji, že na tu stále nezhojenou ránu na břiše by pomohl spiritus neboli obyčejný líh.“
----
„Neměly koho poprosit o pomoc. Bratranci se na svět dívali už jen z fotografií. Ani jeden z nich se z války nevrátil.“
----
„O to bezohlednější byla vůči pýru, který po celých metrech vyrývala ze země, jako by pronásledovala skutečné zlo a nejen pouhou rostlinu.“
----
„…přivezli je ze Sztutowa, kde byl za války německý koncentrační tábor a tisíce lidí tam proletěli komínem.“
----
„Gerta chtěla brát matku k sobě do Kartuz. Ta se však zajímala o to, co tam bude dělat, v tom domě s dvorkem velkým jako studna.“

11 20.12.2021

25 příběhů, do kterých se autor vrhá s živostí lidového vypravěče. Najdeme tu známé osobnosti, u kterých autor narovnává vžité nepravdy, přináší neznámá fakta a perličky, uvádí věci do zajímavých souvislostí - třeba opilství E. A. Poea, zpronevěra O. Henryho, smrt Bessy Smithové či Dostojevskij v Praze. Najdeme tu též lidi a události známé spíš z různých historek či písní a autor se pídí, o jakou skutečnost se opírají (zda vůbec o nějakou) - třeba Russian Bill či Railroad Bill, Petr Pan či slovo lynčování. A pak jsou tu historky a lidé pozapomenutí či opomíjení a autor je nechce nechat zmizet v propadlišti dějin - třeba první „koncentrák“ v Andersonville, odsun bývalých otroků z Ameriky nebo Dumasovy rukopisy nalezené na kynžvartském zámku.
Pan Bystrov se evidentně prohrabal spoustou dobového i pozdějšího tisku s nasazením skoro investigativním. U některých témat je třeba znát dost reálií, aby si člověk dokázal zasadit zde uváděné perličky do souvislostí a náležitě je ocenit; jinde stačí jen číst a užívat si dávno zašlé časy. Knihu určitě stojí za to vzít do ruky a čím víc příběhů vám padne do noty, tím lépe.
Co bych ale rozhodně vytkla, je obrazová část - černobílé reprodukce na běžném knižním papíře samy o sobě nestojí za moc a zmenšené do velikosti blechy stojí úplně za starou bačkoru - zkuste si představit, jakou vypovídací hodnotu asi má skupinová fotografie o rozměrech 2,5x3,5cm. O chaotickém uspořádání fotek na stránce ani nemluvě.
---
„Ovšem Alfred G. Packer byl typem člověka, jemuž by se nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nesmál.“
---
„Důstojník Robert Stockton, pověřený vyjednáváním s místními náčelníky, údajně získal mys Mezurado od afrického krále King Petera tak, že mu jednoduše přiložil pistoli k hlavě a zeptal se ho, zda mu půdu prodá.“

3 16.12.2021

Dost kvalitní sumář všechno (negativního), co nám informační technologie přinášejí a hlavně co nám odnášejí. Na první pohled to vypadá, že autor semlel páté přes deváté, ale když se začtete a zamyslíte, pochopíte, jak široký záběr si vzal na mušku a rozebral, pak to pravděpodobně i oceníte.
Ne že by to bylo veselé čtení.

btw... Jedním z témat knihy jsou i softwarové překladače, které se kasají, že nahradí živé překladatele - tak je škoda, že překlad knihy občas zní jako by byl dílem překladače a nikoli překladatele.

5 06.12.2021

Příhody nezbedného kluka v ich-formě. Jako by na mě dýchl Poláčkův Péťa Bajza. Doporučuju.

4 22.11.2021

Skvěle vystižené základní myšlenky kolem člověka, který to potřebuje „doklepat“ až do svých 65. narozenin. Rozsahem nevelké dílko lehce připomíná Tolstého Smrt Ivana Iljiče.
---
„Hlásil, že nemocný není mrtev, ale sedí si docela samostatně na posteli a zřetelným hlasem se dožaduje mléka. Lékař se vážně pohoršil nad touto odbojností umírajícího.“
---
„Všichni proletáři umírají stejně. Jen šosáci umírají diferencovaně. I ti nejmenší. Každý šosák má svůj vlastní způsob, jak nechtít umřít. To je tím, že se obává, že ztratí spolu se životem ještě něco jiného. Bankovní konto, ušmudlanou spořitelní knížku, vážené jméno nebo rozviklanou pohovku!“

2 22.11.2021

Já jsem se nemohla při čtení ubránit pocitu nátlaku na city a to při čtení nemám ráda.
Dějová linka karieristické Kanaďanky zněla jako ze svépomocné příručky (jenjen prodat ferarri). Propletenost všech třech příběhů byla jasná poměrně záhy, vše se odvíjelo jako v osvědčeném holywoodském vánočním slaďáku a jedno oko nezůstalo suché. S uvěřitelností si nikdo hlavu příliš nelámal a jediný skvělý muž v celé knize je uprchlík z Kašmíru. Aspoň že ne ze Sýrie.
Inu, svět chce být klamán. Já ne.

Až si budu chtít příště přečíst pohádku s dobrým koncem, sáhnu raději po Boženě Němcové. Ta se aspoň netváří, že to je reálný život.

6 21.11.2021

Protože jsem nedávno četla knihu Pro každého nebe, moment překvapení už se nekonal, ačkoli autorčiny zhuštěné, vtipné, moudré, staromódní i kousavé myšlenky mají (bohužel) stále co říct.

1 21.11.2021

Vynikající kniha! Pokud se bojíte číst Mistra hororu, protože znáte pár jeho filmů, po téhle knize směle sáhněte a nebudete litovat. Všeho je tu právě tak akorát - je lidská, lidská, lidská, občas vtipná a velice příjemně lehounce šmrnclá jakousi magií (nebo čím vlastně?). Smekám. A doporučuji.

13 20.11.2021

Hrubé „chlapské“ vtipkování, které se snaží zakrýt zoufalství a beznaděj z tolik let trvající hrůzné reality, kterou tahle kniha beletrizuje. Mně to nesedlo.

2 17.11.2021

Kratičká novelka hned v úvodu velice trefně odhaluje italskou národní hrdost, která je vlastně těžkým nacionalismem. A pak si bere na mušku nízkou radost z neštěstí či ponížení druhého v důsledku zakázané hypnózy.
Kouzelník měl dar vidět do lidí a manipulovat s nimi podle libosti a ve svém vystoupení postupně posouval hranici daleko za rámec „dobrého vkusu“ či taktu, přesvědčen o své nedotknutelnosti. Jenže žádné stromy nerostou do nebes a Mario svou urážku nenechal bez odplaty.

7 16.11.2021

Není to kniha, která by popisovala hrůzy gulagu hrůzně. Člověk je musí skoro hledat mezi řádky a domýšlet si je, protože Ivan Děnisovič si nestěžuje, žije, aby přežil.
Je to vlastně moc pěkná a laskavá knížka o tom, že lidskost je možné si zachovat i v takových podmínkách, tolik let.
---
„Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc.
Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.
Takových dní bylo v jeho trestu, od zvonění do zvonění, tři tisíce šest set padesát.
A že jsou přestupné roky - o tři dny víc...“

17 14.11.2021

Proč mám už nějakou dobu pocit, že všechny dobré knihy už byly napsány a že je fakt problém najít novou neplytkou knihu...? Knihu, která by nepotřebovala sahat po módních dochucovadlech typu homosexualita a uprchlík ze Sýrie?
Za mě tahle knížečka není žádný zázrak. Koncept „propletených povídek“ není nový; témata, která se tu nadhazují, také neomráčí. A rozhodně bych to nenazývala románem. U románu se předpokládá hloubka postav a propracovanost děje, zatímco tady máme spíš soubor povídek, které spolu trochu souvisí - jakýchsi krátkých okamžiků ze života té které postavy.

2 11.11.2021

Velmi ženská knížka. V románovém příběhu dvou kamarádek se dozvídáme spoustu reálií o ostrově Čedžu – o tradici henjo (lovkyň–potápěček) živících své rodiny a dějinách, které semlely kdekoho. Původní nezávislost ostrova vystřídala japonská okupace a pak američtí „ochránci“, jejichž krutost si s Japonci moc nezadala, a kteří v médiích „pravdivě informovali“ o všech událostech. Jen o 7 let trvající genocidě s nic neříkajícím názvem „Incident 43” se pod trestem smrti nesmělo mluvit 50 let. A aby toho nebylo málo, nakonec přichází modernizace – elektřina, televize, splachovací záchody, střechy z vlnitého plechu – a všechno tradiční jde do kopru, protože mladí chtějí mít pohodlný život (jako všude jinde na světě).
Autorka odvedla mravenčí práci, načetla stovky a stovky stran a shlédla množství dokumentů, navštívila pamětníky, vědce a „místa činu“ (zdroje vypisuje v doslovu).
Když knihu budete brát jako „román pro ženy“, můžete si ji dost užít. Příběh je to drsný i bohatý jako život sám. Je to ale hlavně příběh o ženách, takže se to tam hemží bohyněmi, lidovými příslovími a ženskou moudrostí.
Ale ta spousta korejských jmen… A korejské výrazy pro výbavu henjo... Pokud už musely zůstat korejské, uvítala bych slovníček či obrázky.
---
„Kdo je šťastný ve třech letech, bude šťastný do osmdesátky.”
---
„Každá žena, která vstupuje do moře, si nese na zádech rakev.”
---
– A kde je můj manžel? Práce v továrně je určitě lehčí než ta, co musím zastat já.
– Manžel ti aspoň posílá peníze!
– Jenomže je příliš daleko, aby zamíchal hrnec.

12 10.11.2021

Zajímavý koncept - každá následující kapitola je příběhem další postavy, která se nějak propojí s tím, co už bylo odvyprávěno a/nebo nabídne pohled z jiného úhlu; a knížka se dobře čte. Jenže je to jak s tou bábovkou - po nějaké době už je toho moc a vy si uvědomíte všechny ty „prázdné kalorie“, které jste právě spořádali. Že ten propletenec je nějaký umělý a překombinovaný, že postavy jsou málo uvěřitelné, že se to celé natahuje jako v nekonečném seriálu a že jste možná ten čas strávený s Bábovkami mohli využít lépe.
Často jsem si při čtení vzpomněla na Petru Soukupovou, která svým knižním postavám taky neustýlá na růžích, ale na rozdíl od Radky Třeštíkové je setsakramentsky úsporná - tyhle dvě autorky jsou jako biftek a omáčka, ve které semtam plave nějaký kousek masa (a dost možná že sójového).

15 03.10.2021