matej.kulistak komentáře u knih

(SPOILER) Můj hlavní dojem je, že autorovým záměrem bylo napsat knihu co nejpřitažlivější.
Ať už je to rovina mysteriózní s občasnými erotickými motivy nebo v druhé části thriller, čte se to samo, člověka na tom cosi prostě táhne. Ať už je v tom tajemno pohanského kultu, skvěle zvládnutá básnickost, s kterou autor dokáže vždy chytře tak trochu nedopovědět, Katynčin éros nebo stoupající tempo s vyostřováním konfliků v druhé knize.
Skvěle propočítané, skvěle napsané. Co mě ovšem rozladilo, byl závěr knihy, který místo aby vyústil v katastrofu, zadrhl tempo křečovitým happy endem, který se sem zatoulal odněkud z budovatelského románu.
Závěr, ve kterém se znovu objeví Kateřina, měl na víc. Skvělé motivy, jako vrácení mlýnských kamenů hoře a stětí krále Jana, to za mě nevytrhly.

7 17.08.2020

Z jedné strany vidíme dětský pohled na svět - rvačky se spolužáky, často se opakují slovní spojení, ba celé věty (podobně jako v Bylo nás pět), hlas dětskou představivostí propůjčený obrazu, plyšákovi a porcelánové panence, realita a fantazie splývající tak, že přestává být jisté, nejsou-li jedním.
A z druhé strany je vyprávění velice dospělé - krásný a složitý jazyk vyzrálého člověka, úvahy překračující dětské možnosti (třeba na hřbitově) apod.
Dohromady: fascinující pohled pubertálního člověka.
Vyprávění je někde na hraně mezi melancholickým až smutným, příjemným a milým, přičemž ke konci (a v tom je neskutečný autorův um), obě roviny sílí, takže musíte číst rychleji a rychleji, se stupňujícím se napětím.
Zároveň nás vypravěč vede svou vlastní cestou, neotřelou, podivínskou, upoutávají nás stále stejné nenápadné detaily a neplatí Čechovova zásada, že se z každé pušky vystřelí.
A už dost. Kniha je to skvělá, ale čím přesně, to nedokážu říct.

7 21.04.2020

Při čtení se ve mně rozlil pocit, který si pomatuju z puberty. Neukotvenost, samota, touha po někom blízkém, melancholie, prázdnota.
Hlavně ta prázdnota, to, že život (snad alespoň zatím) nemá žádný smysl, což se přetavuje v suchý humor a bonvivánství.
Věrně vystižené nitro člověka v jedné vývojové etapě. Zabylo mi smutno a zároveň se mi ulevilo, že tahle etapa už je za mnou.

7 16.04.2020

Skandální! Může takhle vůbec vypadat klasika?
Právě jsem dočetl, srdce mi buší až v krku a nechápu, jak je člověk schopen něco takového vůbec napsat.
Ze začátku nenápadné, později typicky sladkobolné a člověk už už čeká, kdy přijde onen bod, kdy se děj vydá na nezvratnou cestu do hlubin otřepané tragiky, když se vše začne vyvíjet jaksi jinak.
Nejprve mě překvapilo, s jakou precizností dokáže Olbracht zpracovat sebemenší odbočky od hlavního děje a v pravou chvíli je vložit nazpět jako chybějící kus mozaiky. V pravou chvíli se nám tak připomene žebrák z mostu, švagr Josef nebo tetička Ema. Tak fatálně, tak dokonale!
Dále nevyzpytatelná Jarmila, kterou mám tak rád, ale konečně možná i podezírám?, o které nic nevím a zároveň tolik vím! A vlastně o všem. Jako bychom věděli v každou chvíli o mnoho víc, než hlavní postava a zároveń zoufale nic.
A pak přijde poslední kapitola, kterou doporučuju přečíst v klidu, doma a něčím zapít.
Volám všechny maturanty světa: "máte-li to v kánonu, neváhejte, čtěte!"
Z pěti hvězd dávám deset.

7 08.01.2020

Na mnoha místech jsem se uprostřed čtení zarazil a došlo mi, že stejnou emoci, o jaké je v knize právě řeč, znám. Weiner popisuje ta subtilní chvění duše, ty prchavé dojmy, o kterých často pochybujeme, že je druzí také cítívají, pročež ani nemají jméno. Za naprosto skvélé považuji povídky Smazaný obličej a Prázdnou židli. Každého, kdo byl kdy zamilovaný se musí silně dotknout Hlas v telefonu a úplně odlišná atmosféra Uhrančivého města nutí poklonit se autorovu géniu, s jakým vystavuje emoci sálající z každé jedné malé prózy.

7 27.12.2019

Jedna z těch vzácných knih, které dokáží přiblížit historii na dosah ruky. Udělat z ní zkušenost pochopitelnou současnému člověku. Skvělá, skvělá kniha. Ale není pro úplně slabé žaludky, místy jsem si přál, aby ta a ta pasáž už konečně skončila.

7 20.07.2019

Styl vyprávění je strohý, ale o to působivější. Fikce se promítá s historickými fakty, ale i ta fakta jsou tak neuvěřitelná, že nelze než souhlasit s Gurionem: "být v Izraeli realista znamená věřit v zázraky". Exodus je kniha, která je svědectvím o takovém zázraku, deník reportéra, který sleduje, jak chromý začíná chodit. Je to fascinující a strhující, autenticky sladkohořké, místy až opojné.

7 31.05.2019

Některá místa v básních poněkud drhnou (a to celkem často), jiná jsou dost povedená, kvalita kolísá mezi jednotlivými básněmi a často i od verše k verši. Aluze fungují nejlíp tam, kde se na ně neupozorňuje (tematické propojení s Májem; slovo „miláček“, které může být autentickým záznamem, ale jeho opakování odkazuje k Písni písní). Skvěle zpracované mi přišlo např. téma zahrady, jako symbolu Jany. Patos a líčení krajiny jsou součástí idylizujícího vzpomínání, patří ke zpracovávání prožité tragédie.
Kontext sbírky dodává textu silnou významovou vrstvu, jakousi auru. (Možná by bylo zlé tvrdit přímo, že silný příběh dává sbírce přímo konkurenční výhodu.) Je otázka, jak by kniha působila na čtenáře (jichž jistě časem bude přibývat), který si není jistý, zda je vzpomínání na mrtvou odraz reality nebo spíš stylizace. A myslím, že na takového čtenáře by text působil méně silně.
Pokud výše říkám, že verše skřípou, pak téma sbírky způsobuje, že to příliš nevadí. Básně působí jako vyhřezlé z potřeby, opracované jen nahrubo, přičemž zůstává nejasné, zda kvůli autorově neohrabanosti, nebo pro žal, který do práce nutí, ale zároveň nedovoluje se k ní vracet. Působí to zkrátka jako art brut (zde by naopak neznalost autora mohla pomoct, protože poučený čtenář ví, že Doležal by neměl mít s technickou stránkou psaní problém).
Celkový dojem je spíše dobrý.

6 08.02.2024

Rozhodně jde o krásnou hodnotnou knihu. Její výtvarné zpracování je skvělé. Jiří Opelík jakožto autor výboru a přiložené studie je člověk na svém místě. Fotografická příloha je taky dobrý bonus. Vše je nachystané a uzpůsobené, aby si čtenář mohl Mikuláškovu poezii vychutnat, jak moc se mu to podaří, to závisí už jen na jeho dispozicích.
Za sebe musím říct, že mě jeho poezie upoutala, ale ještě pro mě nedozrála (resp. já pro ni). Ale pokud se k ní budu vracet, možná to udělám znovu prostřednictvím tohoto výboru, byť je obecně nemám zrovna v lásce.

6 18.02.2021

Ouředníkova argumentace je velice propracovaná, dává smysl, téměř se vším souhlasím.
Kniha je psána čtivě a Slívovy ilustrace jsou úžasné.
Přesto: nejsem si jistý několika věcmi.
1. Ouředník říká, že náboženství je věc osobní, nikoli veřejná. K tomu mám výhrady: pokud nejde proti zákonu, má náboženství podle mě v jisté míře co dělat i ve veřejném prostoru (vizte průvody na Boží tělo apod.).
2. Je nějaký rozdíl/hranice mezi svobodou slova a možností kritizovat náboženstí na jedné straně a hanobením náboženství na straně druhé? Zdá se mi, že podle Ouředníka ne. Ale podle mě je rozdíl mezi kritikou a urážkou. A pokud mi něco vadí na Charlie Hebdo, tak to, že podle mě spíš uráží, než kritizuje.
3. Měli bychom zakázat burkini? To by byl zajímavý precedens, zakázat kus oblečení, protože zahaluje něco až příliš. Tím chci jen říct, že by se to možná těžce právně definovalo: zakazujeme oblečení, které má politicky totalitní/diskriminační podtext?

Shrnuto, podtrženo: kniha se mi líbí, s většinou obsahu souhasím, ale pokud se v anotaci píše, že "věci jsou obvykle složitější", pak jen dodávám, že autor totu složitost uchopil, byť v jádru výstižně, ne úplně cele.
PS: Chyběly mi citace. Ouředník se odvolává na spoustu fenoménů a faktů, ale cituje jen velice málo zdrojů, což je, myslím, škoda.

6 07.02.2021

(SPOILER) Nálada knihy mi okamžitě padla do noty - shodovala se s mými vlastními intuicemi a představami. Je to velmi fantaskní, a často, když promluví někdo z obyvatel druhého města, jde o nonsens přemrštěné délky.
Kniha tím provokuje. Jelikož druhé město má velice svébytná pravidla, jež jsou navíc načrtnuta velmi mlhavě, čtenář je nucen domýšlet, což příliš nefunguje, protože se tady pracuje s neuvědoměním, neřkuli s nevědomím. Jak si něco takového chcete představit? Navíc každý obyvatel města Vám podá své vlastní vysvětlení jeho podstaty, které si nejdříve musíte přeložit z obskurantštiny, abyste si zpětně uvědomili, že každý vypravěč v této knize je nespolehlivý, a jste tedy víceméně na začátku.
Asi je třeba říct, že nejde o fantasy, nemá cenu špekulovat, jak věci fungují (jako v Harrym Potterovi), protože tady se dostáváme za hranice fyziky a pravidel "našeho světa". Jde o alternativní realitu, ve které nemá smysl bavit se o smysluplnosti, logika zde nefunguje (zato funguje přirovnání k Alence v říši divů). Přesto je tento svět, řekl bych geniálně, přimknut k našemu světu, takže v tmavých koutech pokoje, kam se běžně nedíváte, dýmá vulkán nebo projíždí vlek, po noční ulici proplouvá parník a v jakémkoli elektrickém rozvaděči se může skrývat světlík podzemní katedrály.
Přečetl jsem to na jeden zátah - příčina i důsledek byly, že mě to nepřestalo bavit.

6 27.01.2021

Kniha mi dala odpovědi na otázky (často z velmi rozdílných oblastí), které se mi dlouho zdály neřešitelné.
A to skrze dynamiku vztahu. Takové pojetí lidského života jsem dosud našel jen ve víře (jako bych četl evangelium v jazyce filozofie).
Zde je rozpracováno důkladně, s obrovským vhledem a autoritou, zároveň jednoduše, krátce a v poetickém jazyce, přičemž každé slovo má svou váhu.
Toto dílo je poselství naděje tam, kde jinak filozofie zpravidla selhává.

6 10.08.2020

Po přečtení trochu kostrbatého úvodu jsem měl trochu strach, aby rozhovor paní reportérka nevedla nešikovně, ale velmi mě překvapila mírou odbornosti a jistotou v kladení otázek.
Pan prof. Kolář očividně opravdu rozumí tomu, co říká. Líbí se mi, že dává vhled do tak komplexní problematiky jako je medicína úplným laikům. Činí tak srozumitelně, ale ne na úkor zjednodušování. Vše je okamžitě ilustrováno na mnoha a mnoha příkladech z praxe.
Kniha splňuje, co slibuje, drží kvalitu a nabourává zažité myšlenkové stereotypy.

6 23.06.2020

Zvlášť u "malých recenzí", které vycházely v novinách, smekám nad tím, jak jsou všechny texty úžasně vyrovnané, bez kolísání kvality. Čte se sám (totiž kůň), na první dobrou pobaví a když mu dáte šanci, tak Vás donese do kraje, který jste znali, jen možná z jiného konce. A Vy se zamyslíte...

6 13.05.2020

V Janu Skácelovi jsem našel spřízněnou duši. V každé sbírce je řada básní, které chytnou za srdce a můžu se k nim vracet. Nejvíce ve mně rezonuje Dům.
Zároveň jsem četl Kožmínova Skácela. Nejdříve sbírku a pak kapitolu věnovanou jejímu rozboru, a tak dál a dál. Při analýze jednotlivých básní i celé sbírky mě zachvátila posvátná bázeň před básníkovým géniem (jak hotový je coby člověk i autor už ve své prvotině!) a zároveň jsem si uvědomil, jak mizerný jsem sám čtenář poezie...

6 11.05.2020

Dechberoucí atmosféra, jiná než v Šuhajovi, diametrálně jiná, než třeba v Žaláři nejtemnějším, ale úplně stejně dechberoucí.
Mrzí mě, když čtu na internetu šablonovité rozbory typu: "kniha kritizuje náboženskou radikalitu" apod. Já si myslím pravý opak, že nás autor uvádí do neznámého myšlenkového prostředí, aby nám pomohl je chápat. Kdyby závěr knihy nebyl závěr, ale začátek, bylo by snadné chování Polanských odsoudit. Ale když člověk nahlédne do jejich života, vidí, že se tady pouze potkávají dva světa, jež se nemůžou pochopit.
A co na Olbrachtovi obdivuju nejen v této knize: myšlení toho světa, který je mi myšlenkově vzdálenější, chápu najednou lépe než toho, který by mi měl být vlastní.

6 17.01.2020

Přes vysokou odbornost (snad v každém odstavci je alespoň jeden odkaz na odbornou literaturu) a nemalou délku vysoce čtivé. Naprasto zdrcující kritika nadužívání digitálních médií a srozumitelný a věcný výklad toho, co je špatně. Na závěr kapitola, jak s tím bojovat a co dělat líp. Žádné lamentování, ale aktivní přístup otevřený nápravě. Jak autor říká, kdyby se nic dělat nedalo, neměl by potřebu psát o tom knihu.
Výsledek: 8 stran poznámek a předsevzetí změnit se. Kolik knih tohle dokáže?

6 02.01.2020

Správně podaná historie dokáže sebelepší detektivky namazat na chleba. Jako audioknihu jsem Svaté kacíře slyšel minimálně 2x, můj táta ji poslouchá alespoň jednou za rok. Spletité historické reálie, u kterých by v jiném zpracování začala po půl hodině padat hlava únavou, jsou tady jen víc a víc fascinující. Dojde na boží soudy, poháry z lebek, uzurpování trůnu odsouzenci, zákeřné vojenské akce, oplitické intriky, teologické spory a královraždy, a to vše v příběhu o dvou misionářích. No prostě úplně geniální.

6 20.07.2019

Kniha má v sobě opravdu jakousi indiánskou mentalitu. Je z ní cítit svoboda, volnost a spojení s přírodou, vše jakoby propojené s jistou duchovností, a pak je tady samozřejmě bolest, velká bolest, kterou si indiánské národy procházejí dodnes. Ale i tou prosvítají paprsky naděje, záchvěvy nadšené odvahy a střípky hrdinství, občas i nějaké to smítko vítězství. Patří k těm knihám, na které přes veškerý smutek v nich obsažený rád vzpomínám.

6 20.07.2019

Už je to dlouho, co jsem ji četl, ale pořád z ní mám ten samý dojem. Byla realističtější než jakýkoli válečný film. Bídu a utrpení jsem viděl nejživěji při čtení této knihy. A přesto není beznadějná a nedělá se z ní na zvracení (alespoň mě se nedělalo). Má dobré postavy a poutavý děj, který člověka táhne víc a víc, jak se blíží konec. Snad se k ní ještě někdy dostanu.

6 31.05.2019