Mánička178 komentáře u knih

Fůha! Tak tohle je nejlepší detektivka, kterou jsem kdy četla. Žádné brutality, žádné zvrácenosti a úchylárny, knížka ani nemá milion stran a x pokračování, je to jednoduše "jen" neskutečně chytře vymyšlený zhruba dvousetstránkový příběh, do jehož konce vážně, ale skutečně vážně, člověk neví, kdo je vrah. Možná nějaký krimi master by to odhadl, ale řekla bych, že většina takový čich asi nemá :) Co mě dostává je rok vydání 1939 - skoro po sto letech tento příběh vůbec nezastaral a vůbec mě nenudil, naopak, napínal až do stránky 199 :D Agathu, tu ženskou mazanou, bych moc ráda potkala - opravdu moc by mě zajímalo, jak na takový příběh přišla! :)

27 17.11.2020

Miluju příběhy, které jsou založené na skutečných historických událostech, obzvlášť, když se odehrávají na území naší země, i když zrovna v tomto dílu by se o tom dalo polemizovat :D K mým favoritům doteď v tomto směru patřil Jiří Hájíček a Kateřina Tučková, ale Karin Lednická s nimi nyní začla tuto roli sdílet, a mám z toho velikou radost. Také z toho důvodu, že na "bestsellery" si dávám obyčejně skeptický pozor, ale toto mě rozhodně nezklamalo, spíš nadchlo.
Děj se odehrává v mém milovaném Slezsku, točí se kolem fascinující havířiny, líčí životní těžkosti tvrdého kraje. Nechybělo tomu snad opravdu nic, děj má neskutečný spád, spoustu zajímavých postav, svižné dialogy, lásku, nenávist, zrady, bolesti, naděje a skutečné historické momenty.
Trošku mi tento koncept přípomíná románovou ságu Velké století od Jana Guilloua ze Švédska. Také v jeho knihách vystupuje více postav z jedné rodiny, jednotlivé díly vypráví osobní osudy z různých perspektiv, na pozadí historických událostí v běhu jednoho století... Ale zpět k Šikmému kostelu - jednoduše krásný čtenářský zážitek, který vzbuzuje zvídavost - jak to asi bude všecko dál? :)

25 08.01.2022

Zibiho si pamatuju už ze školy, kde vynikal nad všechny svoji prostořekostí, bystrostí a vtipem. Už tehdy mi bylo jasné, že to dotáhne někam daleko a to se taky děje... Tenhle člověk má prostě dar vyhmátnout a lapit ten nejvtipnější zásek, který by jiné ani nenapadl... Chvála ti, Ladislave! :D Člověk se prostě musí nahlas od srdce smát :D

Tahle knížka je jednoduše maximálně vtipná, protknutá sebeironií, milionem zmínek a odkazů na jeho mámu, až se mi zdá jako paní Colombová... Fakt bych tuhle dámu chtěla vidět naživo, protože žádný jiný autor snad svou matkou není tak ovlivněn jako dobrodruh inspirovaný Honzíkovou cestou... :D

Navzdory vtipu, zesměšňování a ironii je však vidět, že je Ladislav člověk hloubavý, nikoli povrchní. Do knihy se mu podařilo nacpat semtam i nějakou hlubší myšlenku, která všímavého čtenáře může sunout dál :) Mně se líbila třeba tahleta:

"Můj kamarád Martin mě naučil jednu nesmírně důležitou věc - dělat si to hezký. Jak na to? Je to prosté. Vytipujete si hezké místo a obklopíte se něčím, co máte rádi - lidmi, hudbou, jídlem, dobrým vínem, krásnou slečnou, příjemnou vůní... čímkoli. Prostě vytvoříte dokonalý moment jako z reklamy na štěstí. A pak se zastavíte, mlčíte a intenzivně vnímáte všechnu tu krásu a radost. Lidé podle mě takové chvíle prostě potřebují a měli by si je sami vytvářet. Postupem času zjistíte, že si podobnou radost můžete udělat každý den."

- Díky za tenhle odstavec, Zibi... Odteď si to dělám hezký každej den a hned je na světě líp! :-*

24 02.12.2015

Jak já se těším na léto a na slunko! Až tak opravdově ty řádky na člověka působí, vyprovokují ke snění a těšení, a když se něco takového povede, pak považuju knížku za zdařilou :) Milé, laskavé, vtipné, legendární! :)

21 17.11.2021

Lehko soudit autorku, která se narodila v roce 1775. Ale nevypovídá něco o kvalitách románu fakt, že se čte ještě v 21. století? Prostě věrně líčený obraz anglického venkovského života, obraz tehdejší střední vrstvy, starostí děvčat, a také pokrokovost druhorozené Elisabeth... Malý záblesk a jakési proroctví toho, že ženské pokolení bude s dalšími desetiletími uhánět kupředu.

19 10.12.2023

Miluju venkov a číst tuhle knížku mi skoro trhalo srdce, hlavně asi proto, že i můj dědeček zažil podobný osud, i když v opačném koutu republiky.
Vždycky, když vyprávěl o své rodné vesničce nebo ukazoval fotky, slzy se mu draly do očí a hlas se mu třásl nad vzpomínkami z dětských let. Je to kruté, vyrvávat lidi z kořenů, pevně srostlých s určitým místem, s jejich domovem, rodnou chaloupkou, zahradou... Zajímalo by mě, jestli by dnes cítil takové vazby někdo, kdo vyrůstal např. v paneláku na Jižním městě. Pokrok bohužel nezastavíš, a tak na dědečka jezdím vzpomínat na břeh k hladině černé přehrady... Vše pomíjí... Poslouchejte vzpomínky svých rodičů a prarodičů a neodbývejte je s tím, že nemáte čas.

A druhé téma, která se mi na knize opravdu moc líbilo je síla odpuštění. Lidi, odpouštějte, každý dělá v životě nějaké krpy, buďte empatičtí, potlačte vlastní ego a ulevte těm, komu je chyb líto, vždyť nakonec ta zatvrzelost brzdí i vás samotné :) Z odpuštění nakonec těží zlato úplně všichni :)

Námět i jazyk naprosto skvělé, pět hvězd a těším se na další román!

19 16.04.2017

Pokaždé, když tuto knihu čtu, tak si vzpomenu na film z roku 2000, který je prostě skvělý a Kytici mi hodně přiblížil. Ale číst i samotné balady byl tentokrát zážitek - pokaždé v nich objevím něco nového... Krásně děsivá klasika :)

18 01.01.2024

První setkání s Alenou Mornštajnovou a musím říct, že mě to bavilo :) Příběh opravdu tajemný, vyvolával zvědavost... motivy z dob socialismu mám ráda. Škoda, že nevíme, jak to přesně dopadlo :D

18 12.04.2023

(SPOILER) Co bude ústředním tématem románu Bílá voda asi nebylo těžké uhodnout. I zde se autorka drží už v dřívějších knihách zkoumaného tématu, kdy stěžejní bod jejích románů představují životy žen, které se nějakým způsobem vymykají či přímo provokují „obyčejné“ lidi svými „nestandardními“ osudy a/nebo emancipačními projevy (ať už šlo o Němku Gertu, bohyně z Kopanic, či zde Lenu a Evaristu). Velmi často vyvolávají kontroverze, či rovnou nenávist, nejde jednoduše o ženy s nekomplikovaným životem.

I tentokrát mě velmi těšilo nechat se provádět mimořádně hezky vystavěným příběhem – tím myslím především formální rovinu románu. Zejména úžasně barvitý jazyk jsem si jako čtenář nesmírně užívala, také pro Kateřinu Tučkovou typické prokládání vlastního děje různými archivními doklady, prostřídávání časových i místních rovin, přičemž délka kapitol je volena přiměřeně, čtenáře nenechává upadnout do uspávajícího módu. Drobně mě rušilo jenom opakované používání některých přívlastků, či obrazů (rtuťovitý, pleskání masa a krůpěje potu na zádech se zde opakovaly až příliš často).

Celkově se příběh postupně krásně rozkošacuje jako rozrostlý strom, do téměř sedmisetstránkového románu se toho vešlo opravdu moc. Tím se přesouváme k vlastnímu obsahu, který na mě v konečném důsledku ale působil bohužel dost násilně. Jak kdyby za vším stála touha především „narvat“ sem opravdu vše, a to zejména kontroverzní věci. SPOILER Nevím už na které stránce se to přihodilo, ale v duchu jsem si sama pro sebe říkala – teď už zde chybí jen homosexuální vztah nebo pedofilie. To se tedy nakonec nestalo, ale jinak zde naleznete vše, a tím opravdu myslím VŠE: alkohol, vraždy, sebevraždy, drogy, násilníky, vězení, nehody, těhotné jeptišky, potraty, znásilnění, stb, ezoterické blázny, duchy, Romy, zázraky, proroctví a vidění, týrání zvířat, požáry, obrácení totálních ateistů a ještě mnohem více :D Nakonec se vše začne propojovat, ovšem absolutně neuvěřitelným a zázračným způsobem. Je otázka, jestli by román měl zobrazovat jen věrohodné věci, ale já jsem autorce některé věci bohužel uvěřit nedokázala, i když jsem se snažila. Někdy bylo až příliš poznat, na jaké straně barikády Kateřina Tučková stojí i v realitě tohoto světa, a to vyznívá jako hlavní poselství tohoto románu. Nikoli to, jak v některém rozhovoru řekla – že jejím cílem bylo vydobýt sestrám internovaným za komunismu více respektu. Řekla bych, že toto se jí bohužel nepodařilo, protože hlavním poselstvím tohoto románu je agitace za svěcení žen do kněžské služby a kritika katolické církve, která nedovoluje ženy do těchto pozic světit. To si z toho všeho odnáším já jako hlavní „message“.

Závěrem vlastně cítím hlavně lítost - je mi moc líto statečných a pokorných sestřiček, které hrůzy té doby prožily s důstojností a pevnou vírou, nezlomené. Mělo by se o nich psát asi jinak, ale takto je to víc „senzační“ a prodejné. I sama autorka uvedla, že při rozhovorech s reálnými sestrami si vlastně na nic nestěžovaly, román na ně ale vrhá úplně jiné světlo a pojednává tedy o tom, jak chce vše vidět Kateřina Tučková, tudíž se z mého pohledu jedná o tendeční literaturu. Celkově se nemůžu zbavit toho, že Kateřina Tučková prostě spoustu věcí opravdu velmi nepochopila, a že jde o jakousi zaujatost. To je právo této liberální feministické autorky, ale vůči sestrám mě to mrzí.

18 28.09.2022

Zas a znova opakující se historie, další ze sinusoid vykreslených lidskými dějinami. Už zase se žížalí nahoru, dolů - tehdy... teď... kolikrát ještě.
Reálné základy románu mě donutily přemýšlet nad náplní života lidí, kteří se narodili někdy kolem přelomu století, co by asi řekli na permanentní zvraty v jejich životech, kdyby je bývali mohli předem tušit. Tíha strachu, bídy, utrpení, které museli nést a unést... nestability a permanentní nejistoty. Dnes každý skučí po dvou letech pandemie :D Mám velikou radost, že si tato série dokázala vybojovat přední místo na knižním trhu, a nezapadla někde v mikronákladu. Ani druhý díl mě nezklamal... a Poláky miluju!

18 18.01.2022

Musím se smát komentářům, že je kniha akorát o pošahané magorce apod. :D

Přitom se v knize toho dá tolik objevit - je prostě jiná než prvoplánovitý příběh, když už při čtení tušíme, jak co bude. Je o vášni hraničící se závislostí - někdo sbírá byliny a každé úterý musí být ve sběrně, někdo sedí každý večer u televize a chlastá pivo, někdo nakupuje každý týden hadry nebo krémy a šminky, někdo má každodenní tendence prezentovat své názory v internetových diskuzích. V knížce "Do tmy" je však vyhnaný příběh ad absurdum - a o to snad jde... Ukazuje, k čemu může vést nezdravá přemíra - v podstatě čehokoli, dosaďte si - k samotě, izolovanosti, sebedestrukci, přerušení mezilidských vztahů včetně nejbližších. Chyťte se za nos - je to super kniha, právem oceněná :)

18 30.04.2018

Poklad, který se dítěti vtiskl do srdce a duše tak, že i po desítkách let v něm verše rezonují. Stačí trošku "nahodit" a strunky se v člověku znovu rozehrají. Náhodou jsem po letech otevřela a úplně se mi vybavil pocit strachu o zbloudilé kuřátko a lítost nad snězeným koblížkem :) Určitě budu číst i se svými dětmi :)

17 20.07.2021

Nevím, jak k tomu mohlo dojít, ale Fimfárum jsem poznala až v dospělosti, přičemž jsem se s ním prvně setkala ve formě animovaného filmu, ze kterého si pamatuji několik legendárních scén či písníček, proto jsem se na čtení moc těšila. Až u knížky mě překvapilo, že mj. Tři veteráni i Koloběžka první pochází z dílny Jana Wericha, ale když se zamyslím nad vtipem obou pohádek, vlastně mě to na pana Wericha dost sedí :) Musím říct, že psaná forma mě vůbec nezklamala, naopak vyvolala nadšení - díky košatému jazyku vyprávění, díky vsuvkám z moderního světa, díky humoru. Krásné pohádky, které bezpochyby budu číst svým dětem :)

16 24.11.2021

Miluju Zahradníkův rok! :) Čtení této knihy ve mně vyvolávalo nesmírně libé pocity, doslova jsem se nechala vtáhnout do toho zahradnického plánovacího a realizačního módu, ve kterém se během celého roku přemýšlí, co, kam, kdy a jak :D S Čapkem to šlo opravdu snadno, užívala jsem si nesmírně pestrý jazyk, autorovy široké zahradnické znalosti, humor, ale i vtipné ilustrace. Nebetyčně milá a vtipná knížečka, kterou si určitě brzy přečtu znovu, protože vyvolávala úsměv na rtech.

15 19.07.2021

Na Zibiho knížkách mě baví několik věcí:

- svým spisovatelským umem nerozsévá zášť a nenávist, ale naopak milou a laskavou atmosféru
- rozbíjí strach z odlišnosti - tam, kde by se "normální" člověk bál, jde setkání spíš naproti
- zachovává humor, i když si stopne týpky podobné účastníkům svatby Jiřího Káry, kterou jsem si mj. musela dohledat na youtube, takže dokonce člověka přinutí se "dovzdělat" :D
- zdá se být autentickým - píše o strachu i stýskání, radostech i chmurech
- dělá si legraci sám ze sebe
- rozesměje člověka zcela nenadále nějakým ostrým zásekem
- domluvil si spolupráci s luxusními Tomski & Polanski :D
- a taky milerád a cenně poradí - od nynějška do smrti si ve chvílích nervozity a strachu začnu představovat něco tak absurdního jako olympiádu rajčat, konkrétně masité rajče při skoku o tyči :D

Další bomba "stopis", už se moc těším na vlako/pěškopis o Česku :D

14 18.01.2021

Vpravdě nezvyklý román, krásný zejména svým netuctovým jazykem (jak už naznačuje i samotný název) - musela být laskomina tento text překládat. Příběh není odpočinkový, ale člověku o to víc poví - o tom, jaké je to být sám, skutečně sám a opuštěn. Ale také o tom, že i ty nejzoufalejší případy lze zachránit, třeba tím, že se vaším nejbližším přítele stane psík, který zapadá do kategorie "loosra", stejně jako vy...

14 07.01.2021

Tuto veselohru jsem četla někdy na střední škole, ale už se mi nějak vypařila z hlavy. A teď, po několika letech, jsem se do Revizora pustila znovu a jsem nadšená! Tehdy jsem to zřejmě nedokázala tak docenit, ale tentokrát jsem se skutečně při čtení musela smát :D Skvělá hra, mnohovrstevnatá... Když jsem četla doslov a reflexi, pobavilo mě i to, že údajně car Mikuláš s carevnou raději během divadelní premiéry opustili sál, neboť je hra pohoršila... Puškin se prý ale smál! :D Je prostě zábavné, jak někteří lidé postrádají smysl pro humor... a jak se nedokážou dívat sami na sebe do zrcadla, které jim někdo nastavuje. Perfektní, nadčasové, tolik aktuální v současné době! :)

13 12.12.2023

Číst tuto knihu na přelomu roku 2022 a 2023 v průběhu prezidentské kampaně a následných voleb nového prezidenta, v době války na Ukrajině, po pandemii, na ni vrhlo zcela jiné světlo a spousta věcí získala ještě daleko širší kontext a hloubku. Jednoduše úžasná a nadčasová esej, která komentuje a ilustruje náš národní vývoj. Spoustu faktů nasvěcuje, pomáhá pochopit, proč jsme jako národ takoví, jací jsme... Pokud má tedy někdo zájem "jít ke kořenům", pak nelze než tuto knihu doporučit.

...

"Pro další vyprávění jsou tyto poznatky našich předků podstatné. Ukazuje se totiž, že jsme založili dvě tradice. Jednu definovali velcí mužové jako Havlíček Borovský, Masaryk (a později Havel), ta stojí na hodnotách. Pak je tu druhá, kterou definujeme my všichni, a ta stojí na emotivním přístupu - malém zájmu občanů o pollitiku, které využívají některé politické strany a různí kariéristé k vlastním cílům. Tyto tradice se spolu tvrdě střetávají.
Když je období klidu, všechno vlastně běží, jak má. Ve chvíli, kdy se ale přbilíží nějaký vážný problém, najednou se hraje o přežití demokratického systému. A i když ony problémy mnohdy přicházejí zvenčí, nikdy nesmíme zapomínat na chyby, kterých jsme se dopoouštěli u nás doma. Slavný histork Josef Pekař při debatě o české tradici o odkazu Jana Husa připomínal právě naši vlastní odpovědnost. 'Smysl' českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumné umírněnosti - a to jak v oboru života politického, tak duchovního," napsal roku 1925 do Národních listů."

13 09.03.2023

V životě jsem si nevšimla žádné kritiky vůči Gottovi, vždy adorovaný seladon, na kterého se nesahá. Klusákova kniha na mě působí spíše jako hudebně-publicistický pokus podívat se na Gotta "nevymytým" pohledem, ale nepřijde mi, že by na Gotta zbytečně "nakládal", jak někdo poukazoval.

Za jednu z nejvíce vystihujících pasáží knihy považuji tuto: Novináři však většinou přejímali příběhy z Říkám to písní jako fakta - média byla vždycky vděčná za materiál kolem Karla Gotta a tady ho bylo dost. Vyprávění, které se v dřívějších dobách dalo ověřit a později už ne, se začalo stávat běžně tradovaným zpěvákovým životopisem. Zdvořilost vůči Gottovi byla větší než profesní odpovědnost a závazek vůči veřejnosti.

Klusák nevytahuje žádné pikantní drby, neřeší jeho vztahy, ale v podstatě pouze pěveckou stránku a vývoj, a to na mě působí sympaticky. Šokovaly mě tedy záznamy o deliktech, jejichž následné řešení ovlivnilo Gottovo další směřování... přirozeně se něčím takovým nikdo nechlubí, ale přišlo mi to jako celkem hardcore. Další zajímavé kapitoly představuje "cvičná" emigrace a rovněž zasazení vystupování v Německu do kontextu: doposud jsem žila v domnění, že šlo o něco víc, než jen pouhý žánr "šlágrového" zpívání... Prostě Gott - mistr sebeprezentace.

13 19.05.2022

Tý jo, tohle čtení byl celkem zážitek... Aleš Palán si opravdu umí vybrat respondenty pro rozhovor, jak vidno i z jeho dalších knižních rozmluv.
Potěšilo mě, že existují takoví lidé, i když každý měl nějaké jiné motivace k téhle volbě a samota každého z nich se nějakým způsobem odlišuje. Byť k bodu jejich stávajícího žití vedly cesty spletité a lemované leckdy chlastem, blázincem nebo drogami, zdá se mi oceněníhodné, že lidi pořád dokážou najít odvahu v tomhle světě žít jinak a nejsou to takoví ti módní "technokrati naruby", hysteričtí zachránci klimatu, co se odebeřou do lesů, aby nevytvářeli uhlíkovou stopu, vyhořelí manažeři, jejichž novým životním projektem se stal chov ovcí a vyrábění sejrů, nebo lesany v sukních z pytloviny.
Tihle lidi se mi zdáli vesměs jinačí - k dobrovolné a dlouhodobější samotě, žití ve střídmosti a prostotě je dovedla láska ke starým časům, ke staré Šumavě, zvířatům, klidu a tichu, souladu s přírodním koloběhem, děs ze spěchu a vyprázdněnosti města. Ač leckdy na pokraji bláznovství, nemají někdy v něčem pravdu? Spousta podnětů k přemýšlení... :) Třeba to, jak nynější doba skoro neumožňuje z tohohle systému uprchnout...

13 06.05.2019