Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
kniha od: Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391188/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-zfM-391188.jpg
4.5
1417
Již čtvrté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, tentokrát s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).... celý text
Komentáře (384)
Komentáře 384 Recenze 5
Příběhy lidí, kteří se z různých důvodů vzdali vymožeností civilizace. Sama jsem introvert a zastánce ticha, jednoduchosti a skromnosti - i když v reálném životě oceňuju pohodlí a mám ráda věci - ovšem takové, které pro mě mají i nějakou vnitřní hodnotu. Ze svého dětství na malém městě si pamatuju několik podivínů žijících na okraji společnosti, někteří chodili i k nám domů a v mé paměti jsou s nimi spojené drobné úsměvné historky. V podstatě jsou takoví lidé určitou ingrediencí zpestřující život menšího společenství maloměsta či vesnice. Proto mi i tato kniha byla blízká. Mám ji ve své knihovně a určitě se k ní budu vracet.
O samotářích na samotách. Chápu, rozumím ale neztotožním se s nikým z nich. Kniha je vedena formou rozhovorů, čte se lehce občas nutí k přemýšlení. Půjčeno z knihovny.
Audiokniha
Na tuto knihu jsem se chystala dlouho, ale nějak stále nebyl čas, nakonec jsem zvolila audioverzi a poslechla si tuto většinou zajímavou zpověď "novodobých poustevníků" při jiné činnosti.
Zpovídaní samotáři mají rozdílné důvody ke zvolenému způsobu života. Někdo nechce žít ve společnosti a touží po klidu lesa, u někoho to vypadá, že nedokázal mezi lidmi a v práci obstát, takže spíš utekl, u někoho je diskutabilní jeho psychické zdraví. Přišlo mi, že naprosto srovnané v hlavě to měly obě zpovídané ženy a na rozdíl od některých mužů na mě jejich povídání působilo upřímně, bez snahy se vytahovat a vymýšlet si nějaké příhody, aby se udělaly zajímavějšími. Toto nemůžu říct o posledním zpovídaném, tam bylo toho chvástání a machrování tolik, že jeho výpověď jsem celou ani nedokázala poslechnout.
Je obdivuhodné s jakou otevřeností o svých životech samotáři mluvili. Náhled do životů těchto lidí byl většinou zajímavý.
S nikým ze zpovídaných jsem nebyl schopen se jakkoliv ztotožnit . Život člověka je založen na spolupráci a interakci s ostatními , sám není nikdo nic .
Svědectví o podivínech , asociálech , duševně či tělesně vykolejených individuích, je zajímavě napsané , ale toť vše .
Velmi zvláštní kniha o zvláštních lidech. Rozhodli se tak sami, žít na samotách. Poutavý poslech audioknihy. Někdy až tvrdá zpověď těchto lidí. Asi nejvíce se mi líbila vyprávění dvou žen.
Tak tohle byla čistá radost pro tu část mojí duše, která by šla nejradši hned do lesů. Některé postavy jak kdyby mi mluvily z duše nebo prožívaly to, co někdy v lesích prožívám já - vítr ve větvích, blížící se bouřku, mraky honící se po kopcích a pak to ticho, které k člověku promlouvá. Toto nejspíše nikdy nebude moje cesta, protože většinově jsem pohodlná, mám ráda svůj domov a zázemí a nevydržela bych na jednom místě, nicméně ke dvěma rozhovorovaným bych nejradši jezdila na měsíc na pravidelnou rekreaci! :-)
Jestliže nahlédnete na obálku, může ve vás kniha vyvolat dojem, že na téhle "šumavské samotě, kde se zešílí" snad žijí jen tupé vyhulené houmlesácké smažky, alkoholici a magoři, nicméně, já vím z jednoho případu, přítelkyně kamaráda, vzdělaná osoba, ta tam taky žije, s kočkou, jsou to alternativy, které nás do jisté míry vrací k prapůvodním způsobům, ke klidu, k přítomnosti, ke kontrole nad vlastním životem. Je to vlastně taková meditace nad tím, co od života chcete a nutno dodat, že z úst i docela zajímavých lidí, kteří, i kdyby si to jen vymýšleli, si to pořád vymýšleli zatraceně dobře. Osobně by mě to taky velmi lákalo, speciálně poslouchat tohle během parného léta (audiokniha) v práci, kdy odpočítáváte minuty, než budete moct z toho cvokhausu, z toho cirkusu, vypadnout... zpátky do své králíkárny, než si předtím nakoupíte, měsíc za měsícem. Já jsem v trochu lepší situaci, než že bych byl tak přibitej k práci, nebo k nutnosti financí...ale pořád ne tak, že bych si dával nějakej chilling killing a byl osvobozen od společnosti a všech pravidel a povinností, které i v naprosto základní úrovni jsou dost na to, aby člověka přiměly mít (v nesprávně načasovaném nakupení) naprosto ničivý efekt. Pořád se tu najde pár věcí, které by mi chyběly, ale tahle kniha rozhovorů je opravdu inspirující v rámci toho, že, jen protože společnost něco nějak dělá, neznamená, že je to správně: pamatujte, většina lidí jsou jen ovce, co jdou s davem bez toho, aniž by si kdy pokládali seriozní otázky, nebo si řekli, proč bych tohle nemohl udělat jinak (a udělat to), většina lidí se jen snaží nevybočovat. V tomhle ohledu je zajímavé, že šumavští samotáři z téhle knihy mají rozhled a nezřídka jsou vlastně i sečtělí, zajímaví lidé. Vzpomněl jsem si i na modelku z Íslandu, která, jak mi bylo řečeno jednoho dne u večeře, měla kariéru v zámoří a pak se vrátila, aby žila s ovcemi, izolovaná, uprostřed samoty (kterou každý definuje trochu jinak).
Až brutální upřímnost některých samotářů je dost šokující. Obzvlášť chlapi si moc nedávají pozor na pusu. Platí příslovečné "Co na srdci, to na jazyku." Je to osvěžující!
Čekala jsem plejádu zoufalců, kteří se budou neustále vymlouvat na nepřízeň osudu, ale byla jsem mile překvapená. Pestrá směsice osobností, která má sice problém s většinovou společností, ale přesto jsou to lidé zajímaví, nadaní a inspirativní.
Musím uznat, že na Šumavě žijí opravdu zvláštní lidé. Většina z nich zvolila samotu po zklamání ze světa "tam venku" a téměř každý z nich je ze společnosti nějakým způsobem vyloučený. Rozhovory byly zajímavé, líbilo se mi, jak jsou se svým životem spokojení a jak je jednoduchý. Upřímně to ve mně ale nijak nevyvolalo touhu to udělat taky, popř. jim nějak závidět, jelikož většina samotářů jsou lidé, se kterými jsem se prostě nedokázala ztotožnit.
Byla jsem i na představení Raději zešílet v divočině v Huse na Provázku, ale tam ze všech udělali opravdové blázny.
Velice podařená kniha! Ani jsem nečekala, že mě rozhovory tak nadchnou. Můžeme si v duchu říkat, co že je to za blázny, utečenci systému a cvoci, ale musíme si zároveň přiznat, že jim také tajně závidíme. Udělali to, co si snad každý občas představí a možná o tom i touží, ale jsme už tolik ponoření do všednosti, že se nejde jen tak odstřihnout. A oni to udělali, propadli sítem a jsou venku. Jsou na vzduchu a na slunci a žijí v lesích. Žádné placení nájmu a energií, sezení před počítačem, čekání na mhd a sledování televize.
Jsou šťastní? Někteří ano, někteří neví. Možná se od nich zase tolik nelišíme...
Moc se mi líbil rozdíl mezi muži a ženami. Většina mužů je více "filosofická" a jako červená nit se tam táhnou různá náboženství a mystika (máme tam i jednoho muže, který nám zapadne do škatulky "samotář z maringotky"- utíkající před čipováním, zotročením a systémem jako takovým). Ženy jsou více racionální, odešly kvůli přehlcení civilizací, mohly mít všechno, ale rozhodly se jinak.
Krásné fotky, také oceňuji téměř intimní vztah, který se podařilo se samotáři navázat (muselo tomu předcházet asi více setkání), nesoudí, nehádá se.
Moc pěkná kniha!
O knize jsem věděl jenom to, že je to bestseller. A že by mělo jít o několik rozhovorů s poustevníky Šumavy. Tak trochu jsem čekal soubor podivínů, kterých vám bude tak trochu líto, trochu se budete smát nebo kroutit hlavou. Překvapilo mě, jak blízko se autor k poustevníkům dostal, určitě stálo hodně času a úsilí této úrovně v rozhovorech dosáhnout. A tak jsou rozhovory dál, spíš filozofické, než povrchní. A vás donutí nad tématy přemýšlet, chápat proč žijí tak, jak žijí. Mám rád i přírodu a samotu, ale poustevníkem bych být nechtěl, protože ruch života a lidí kolem je něco, co je pro mě stejně důležité. I tak jsem si ale z rozhovorů hodně vzal pro sebe a možná i pro pochopení lidí, kteří se rozhodli žít v samotě.
Někdo utíká před démony, někdo před systémem, někdo před lidmi a všichni si samotu zvolili sami a dobrovolně. Žijí v naprostém odloučení až z toho mohou zešílet? Mnohým z nás by se to asi stalo. Nepřísluší mi tu nikoho soudit, zda je blázen, alkoholik, lempl atd. Rozhovory se ženami působily tak, že ony to mají v hlavě srovnané. Oproti tomu někteří muži až moc zdlouhavě rozumovali o bytí a víře a jim jsem to tak nějak nevěřila.
Co se týče knihy, dobrý nápad, dobré zpracování. Co se týče lidí v ní "vyzpovídaných", velmi zajímavé, ale za mě ne vždy obdivuhodné. Ale co, nechť si každý žije jak chce, když tím neotravuje ostatní.
Zajímavé čtení, místy na mě trochu moc filosofické. Kažodpádně jsou to zajímavé příběhy nevšedních lidí, pro mě příjemné vybočení ze stylu literatury, kterou obvykle čtu. Doporučuji.
Jedinečný počin. Zajímaví lidé, kteří doopravdy mají co říct. A ačkoli s nimi může člověk nejen politicky v lecčem nesouhlasit, tak trochu chápe jejich rozhodnutí, tak trochu tiše závidí..
- „Co si v životě přeješ?"
- „Mám to co potřebuju. Všechno se mi vyplnilo. Nepotřebuju si nic přát, jen to prostě nezkurvit."
Já bych takhle žít nemohla,bez lidí...někde sama v lese.Bez vody, elektřiny.Vydrzela bych takhle sama možná víkend....jen bych si vyčistila hlavu,načerpala energii.Chvilku sama.
Pokud jim to takhle vyhovuje proc ne,je to jejich život a ví jak ho chtějí prožít.
Ačkoli pocházím z Beskyd a žila jsem tam skoro celý život tak se za nějakého horala nepovažuji a ani na té Šumavě jsem nikdy nebyla, ale snad někdy bude příležitost. Proto jsem měla trochu strach, že mi kniha nesedne a bude to až moc povídání jen o horách, což je samozřejmě taky, ale nakonec mě rozhovory s šumavskými samotáři, kteří bydlí v odlehlých staveních, kam ani nevedou příjezdové cesty a jedinými sousedy jsou divoká zvířata, nadchly. Bylo zajímavé číst, proč se pro tento život rozhodli i jak žili předtím. Nejvíc se mi líbil rozhovor s dvojčaty a oběma ženami, nejmíň sympatický mi byl ten "panslovanský" magor, co věří na čipy, tyhle ezokonspirátory nemusím čím dál víc.
Pro mě by tohle nebylo, jsem ráda, že mám obchody a tramvaje před barákem, ale určitě povedený náhled do úplně jiného života (zajímalo by mě i jak se jim daří dál a jak je třeba ovlivnila pandemie) a krásné fotky pana Šibíka.
"Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem" F.
Každý člověk, co si něčím zlým prošel, musí s těmito lidmi soucítit. Musí je ale i obdivovat, jelikož si myslím, že keroacká myšlenka úprku napadne v dnešní rychlé době sem tam hodně lidí, ovšem nápad zrealizovat, prosadit si ho před sebou a druhými, to je věc jiná. Naši poustevníci jsou většinou vzdělaní, sečtělí a řekl bych i vyzrálí lidé, co mají přehled a v porovnání s pohodlnými maloměšťáky vědí jak věci fungují, na čem záleží. Každopádně mě překvapilo nakolik tihle lidé nachází útěchu v konspiracích, magii, homeopatii, či ezoterice. Říkám si zkrátka, že někteří (včetně mě) mají sklon k sabotování svého života, ovšem když si člověk přečte skládanku příběhu, tak se občas uchýlení na okraj civilizace jeví jako jediné, nebo alespoň nejlepší řešení. Zároveň se ovšem nemůžeme bavit o ryzí svobodě a nezávislosti. Divočina jako taková v naší zemi zkrátka není. Ohledně nezávislosti, samotáři jsou soběstační jak nikdo, ovšem jak bez vnějšího sociálního vlivu, tak bez konzumerizmu si prostě nevystačili a často si vypomáhali - moc rádi.
Každý dělá rozhodnutí za sebe, má právo na jakýkoliv život, nese zodpovědnost právě a jen za sebe (pokud nemá rodinu). Věřím, že žijí plnohodnotný život, kterého si člověk váží o to více po tvrdé zimě, kdy mu jediným společníkem byl jeho pes. Ať už jde o vyhoření v práci, rozchod, ztrátu blízkého člověka, či detox - jejich démoni jsou v přírodě zredukováni. A tak prosím, aby všichni umaštění pojišťováci VZP bloudící v kravatách s vymazlenými CVíčky, nehledali po šumavských pláních maringotky s těmito ušlechtilými lidmi. Nechme je žít a v něčem se nechme poučit - mají, co říct.
Velmi zajímavá kniha a rozhovory.. silné příběhy .. Smekám nad odvahou a rozhodnutím těchto lidí a asi jim i závidím
Naprosto perfektní rozhovory se samotáři. Každý osud je tak jiný a přece si jsou tak nějak podobné. Touha po svobodě a boj proti zajetým stereotypům dýchá z každé strany. A teď už jdu na pokračování této knihy...
Při tom, jak to vypadá v dnešní společnosti, nakonec v té divočině (ne)dobrovolně skončíme všichni. Skvělé čtení.
Říkal jsem si, že do divočiny jdou zešílet lidi na kraji společnosti, bývalý alkáčové, fetky, pacoši z pavilonu 17B apod., jenže pak narazíte na rozhovor s paní, co založila úspěšnou společnost Natural, a celá tahle teze jde do kopru. Takže kdo dokáže ukázat záda dnešní společnosti a odebere se do lůna přírody? Lidi, co maj koule. To každopádně. A lidé, co jim sotva sejde na tom, co si o nich druzí myslí. Lidé, co jsou bohu (ať už je tím bohem kdokoliv/cokoliv), magii přírody a vůbec tomu, co nemáme my, městské děti, šanci vidět/slyšet/cítit, tak nějak blíž. Oba palce nahoru Aleši Palánovi za to, že se nesnažil tyhle člověky nijak soudit, nebo z nich tahat nějaké šokující bulvární příběhy, ale naladil se na jejich frekvenci a vyšlo z toho nadmíru zajímavé povídání, co přinutí jednoho si zapřemýšlet. No možná se tam jednou sejdeme všichni.
Myslim, že drsné prostředí formuje lidi nejvíce. V příbězích lidé pojmenovávají to zásadní, co pro jejich život mělo význam. Žádné okecávání, ale život prožitý na dřeň.
Jednoznačně obdivuhodný počin. Originální i atraktivní téma, působivé zpracování nepostrádající pečlivost i emotivní vklad. Fascinující je různorodost typů, které Aleš Palán zpovídá. A taky to, jak se k nim pokaždé dokázal přiblížit, získat si jejich důvěru. Často na sebe říkají věci, které by asi jen tak nějakému literárnímu zvědavci nevyklopili. A jeden každý z těch rozhovorů dokáže strhnout, přestože míra sympatií k jednotlivým aktérům je samozřejmě různá. Cítíte respekt, soucit, smutek, obdiv i údiv, ale občas samozřejmě i odpor nebo aspoň nesouhlas. Duševní vesmíry těch lidiček jsou někdy hodně excentrické, jako v případě vymítače s mečem (překvapilo mě, že hrával v relativně známé kapele Rány těla) nebo extrémního vyznavače zdravého životního stylu a konspiračních teorií, který neváhá svým názorům podřídít i instinkty svého psa. V otázkách je patrný Palánův zájem o duchovní rozměr životů zpovídaných, což mi přijde zcela v pořádku. Myslím, že k takovým lidem silná spiritualita patří. Buď je sama nasměrovala do jejich nynějšího ústraní, nebo ji právě v tom ústraní našli a rozvinuli.
Přečetla jsem jedním dechem. Jak ztratit všechno, vzdálit se všem a konečně najít sám sebe. Hodně inspirativní, léčivé. Jsme tak vzdáleni přírodě, že i ti poslední z posledních, když poslechnou její volání a vrátí se do jejího lůna, stávají se rázem krály, filozofy, básníky. V nudné šedi dnešních existencí bez chuti a vůně, co jenom přežívají v honbě za prázdnotou, před všemi hrdiny téhle knihy smekám klobouk. Šumava léčí, jak dlaně maminky, ale člověk musí být nejdřív člověkem, aby mohl její sílu cítit. Děkuji za pohlazení po duši.
Samorosti? Podivíni? Samotáři? Jistě.. Někdy možná zvláštní,ale tahle kniha má obrovskou vypovídací hodnotu.. A ruku na srdce, kdo z nás někdy nechtěl prásknout dveřmi a utéct pryč?
Po vsech tech ovacich na tuto knihu jsem sel a otevrel ji. Ma skvelou obalku - to bez debat. A nevim, jak to hodnotit... Takhle protikladnou knihu jsem delsi dobu necetl. Po strance autorske asi neni, co vytknout...
Osobne mi vadi, jaci lide v te knizce jsou... :absolventi vysoke skoly zivota, teoretici o fungovani sveta, samozvani vykladaci nabozenstvi a pravd a dalo by se pokracovat....
Urcite jsem nepredpokladal neco, jako: Frantisek byl 30let chirurg a na duchod po rozpadu manzelstvi se odstehoval do srubu 2x3m na Sumavu, kde vyhrabava korinky a lovi tetrevy... Ne to ne... Ale pribeh fetky vazne nenadchnul.
Kdo chce, ten si v tom najde svobodu, byt jen svobodu na oko a to, co se mu libi.. A kdo se diva racionalneji na zivot a odmita teorie spiknuti a sledovacich cipu, ten bude spise zklamany.
(SPOILER) Kniha, která mě zpočátku velmi zaujala, ale potom jsem začala vnímat klesající tendenci,kterou vytrhl už jen předposlední rozhovor, nejdříve jsem chtěla některé postavy okomentovat hodně příkře. Ale uvědomila jsem si, že nemám právo nikoho soudit, ale rozhodně nemůžu říct, že chápu a rozumím. Většina rozhovorů pro mě byla o ztracených existencích, které zdevastovaly drogy a alkohol a které si svou samotu vybraly dobrovolně, ale v uvozovkach. Měla jsem problém knihu dočíst a upřímně se těšila, až už skončí. Další v podobném duchu už nemám v plánu číst. Ale kdo ví, nikdy neříkej nikdy.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl
Kniha Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři je v
| Právě čtených | 43x |
| Přečtených | 1 918x |
| Čtenářské výzvě | 422x |
| Doporučených | 178x |
| Knihotéce | 397x |
| Chystám se číst | 684x |
| Chci si koupit | 171x |
| dalších seznamech | 14x |