MagdaFish komentáře u knih
Tisíc podzimů jsem začala číst před lety, když knížka u nás vyšla, ale tehdy jsem ji nedočetla. Nějak mě nesedla. Uplynulo pár let, přelouskala jsem ostatní Mitchellovy knihy a zase skončila u téhle. No a ... bomba! Sevřený historický román, žádná šílenost jako sencislo9 nebo propojování skrze čas a prostor jako v Hybatelích, nebo Atlasu mraků. Prostě jen příběh zamilovaného mladíka na malinkém evropském prostoru u japonských břehů. Krása.
Odfláknutá ediční práce (překlepy kam se podíváš) mě už ani nepřekvapuje. Bohužel ... :/
Velmi povedené. Jak už bylo napsáno v předchozích komentářích, propojení těch dvou dějových linek je poněkud neobratné. Čekáte se zatajeným dechem na gradaci příběhu ... a najednou zjistíte, že to vlastně byla jen předehra k úplně něčemu jinému. Dějová linka č. 2 je navíc docela odfláknutá a na rozdíl od prvního příběhu není nijak vysvětlena. Skoro to vypadá, jako by autory příběh už nudil, tlačil je termín, nebo něco podobného, a tak šup šup, musíme to uzavřít, děj se co děj. :-)
Přesto dávám plný počet, už pro tu deštivou Paříž a kresbu vůbec.
Od Brönteoven jsem sice ještě nic nečetla (viděla jsem jen poslední zpracovaní Jany Eyerové s úžasnou Miou Wasikovskou), ale na základě tohoto životopisu to určitě napravím. Hana Whitton píše velice lehce a svěže , takže v jejím podání i vcelku tragický život rodiny Brönteových nevyznívá až tak smutně. Ano otec Brönte byl podivín, Branwel flákač, oschlasta a feťák a sestry postupně skolila tuberkulóza (Charlotte pravděpodobně tyfus), ale celým příběhem prostupuje vzájemná láska a úcta. Člověk se musí podivovat obrovské imaginaci sester, které dokázaly ze svého osamělého a vcelku nudného života vykřesat tak úžasná literární díla.
Převést seriál založený výhradně na dialozích, do knižní podoby pomocí deníkových zápisků, poznámek, vzpomínek a různých dalších psaných materiálů se ukázalo jako skvělý nápad.
Při čtení jsem vyloženě slyšela geniální dabing pánů Preisse, Němce a Vaculíka a dalších.
Bravo.
Fanoušky vetřelčí série jistě potěší, že se Chladná výheň odehrává souběžně s dějem filmových Vetřelců. Carter Burke (hlavní záporák) je přímo v knížce zmíněn. I jeho projekt, což je samozřejmě lidská kolonie na LV-426.
Zjištění, že Weyland-Yutani pokračovala v průzkumu na LV-426 i po zmizení Nostroma a že tento projekt přinesl své ... ehm ... ovoce je dalším milým rozšířením vetřelčího universa.
... A to je asi tak všechno. Děj je zoufale předvídatelnej a to i za předpokladu, že se případě těhle pažravých monster nedá nic moc vymyslet.
Navíc zápletka s pokusy na vetřelcích je až moc obšlehnutá z Vetřelce: Vzkříšení ...
Ale čte se to slušně. Autor umí vykreslit stísněnost vesmírné stanice, akční scény i zoufalý boj o přežití. Dá se.
I když to má být román o Adě Lovelaceové, tak je tam této geniální matematičky poskrovnu. Dobře půlka je knížky je věnována jejím rodičům a Adině dětství. Příběh se pak jakžtakž rozjede, ale i tak je to takové nemastné, neslané.
Tři čtvrtě knížky se nic neděje. Tím nic, myslím NIC. Ono se toho u Clarka povětšinou nic moc neděje a v posledních kapitolách se pak děje všechno. Nicméně tohle bylo utrpení. Přesně jak napsali mnozí přede mnou. Zdlouhavé a nezajímavé retrospektivy některých postav, laciná červená knihovna a na to všechno narvané katolictví. Sci-fi někam zmizelo a zůstalo ... no, takové ble. Ještě uvidím, jestli budu někdy mít masochistické choutky a zkusím prubnout další díl.
Slovy barona z Gorceny: "Byl to šílenec, nicméně génius." Žít, nebo pracovat s Jobsem bylo asi peklo, ale dokázal dostat z lidí to nejlepší. Škoda, že mu jeho zkreslené vnímání reality a totální ignorace toho, co se mu nelíbí, tak zkrátilo život.
Epos o Gilgamešovi jsme četli na vejšce. A rozebírali ho a diskutovali o něm, milovali ho a nenáviděli a modlili se, abychom si ho nevytáhli u státnic. :-) Díky tomu se stal mým nejmilejším eposem vůbec. Ale jen díky všem těm informacím kolem. Myslím, že pokud je čten jen tak z voleje, bez vysvětlivek, může ve čtenáři vzbuzovat minimálně rozporuplné pocity. Ale zase nelze nikoho nutit, aby kvůli útlé knížečce studoval dopodrobna dějiny a literaturu Sumeru. :-) Njn ... o to báječnější je, že si tenhle překrásný příběh dokáže najít své čtenáře i po více jak čtyřech tisíciletích.
Nádherné, krásné, úžasné ... a tak dál cokoli chcete! Pokud vás nebaví sedět x hodin na Wagnerovi, sáhněte po tomhle komiksu. Stopro toho Wagnera v podcastu uslyšíte. Překladatel si krásně pohrál se staročeštinou, takže tu máme lepé děvy a udatné reky, aniž by to ubíralo na srozumitelnosti. Pokud by měly vyjít další knihy z tohoto cyklu, určitě po nich sáhnu.
Naprosto skvělá kniha! Zpracováním, způsobem vedení rozhovorů a vůbec celkovým pojetím. Nejsilnější je asi příběh bratrů-dvojčat, ale i ostatní mají svoji výpovědní hodnotu. Minimálně si člověk uvědomí, že hulení fakt leze na mozek. :-)
Moje první setkání s Thorem Heyerdahlem. Byl to blázen v tom nejlepším slova smyslu. :-) Přesvědčit vlády x zemí aby podpořili jeho projekt rákosového člunu, plus sehnat dostatek bláznů stejného kalibru, kteří by s ním na tom člunu podnikli výpravu přes Atlantik, to už chce charisma vizionáře. Čím déle jsem knížku četla, tím víc, jsem mu záviděla. Byl to fakt výjimečnej frajer.
Taková hipsterská knížka. Informací o kytkách je tu pomálu, styling je bůh a pozitivní myšlení nade vše.
Ale fotky mají pěkný, o tom žádná. :)
Nádherné, jako vždy. Propojenost s ostatními Mitchellovými knížkami je tentokrát subtilnější, člověk si musí dát setsakramentsky pozor, aby mu něco neuniklo. Musela jsem si párkrát zalistovat Tisícem podzimů a Třinácti měsíci, abych si to ověřila, ale jo, je to tam. :)
(Pokud jsou nějaké další provázanosti, tak jsem si jich fakt nevšimla. :D )
Nedokážu posoudit, jak moc se liší původní páně Kantůrkův překlad od aktuálního revidovaného, protože jsem na conanovkách ujízděla před víc jak dvaceti lety a prostě si to nepamatuju. Ale za mě tahle verze - dobrý.
Děje obou povídek a románu jsou prostě roztomiloučké. Ta opakující se klišé barbar vs. civilizace, ty příšerně ploché ženské charaktery, ty pitomosti v ději ...
Ach! Miluju to!
Po událostech na východě se Conan snaží dostat domů do Cimmerie a pořád se mu někdo plete pod nohy a zdržuje ho. Armáda zombíků, bůh se svými přisluhovači a dvě krasavice v nesnázích, v tomto případě. :)
Autoři, myslím zdařile, rozvinuli fragment Howardovy povídky do plnohodnotného příběhu. Osobně mě velmi potěšila inspirace mezopotámskou mytologií. Bravo!
Debbie Tung nás pozvala do další kapitolky svého života a opět se jí to povedlo na jedničku! Není to žádný hlubokomyslný nebo nervy drásající příběh, ale obyčejné vyprávění o jednom spokojeném manželství. A to myslím bohatě stačí. :-)
190 svačin v jedné knížce? Kdo by odolal. :-) Ale vážně. Pro všechny, kdo se potýkají s věčnou otázkou, co zabalit sobě do práce a děckám do školy za sváču, je tahle bichle jasná volba. Inspirace je tu nepřeberně. Jednu malou nevýhodu ale má, a autorky na ní upozorňují už v úvodu: je určena pro zcela zdravé jedince. Pokud máte alergii či intoleranci na potraviny (celiakie, mléčné výrobky, oříšky, ryby), tak ne. Nicméně se vždycky můžete kochat krásným zpracováním.
Nemám slov! Tohle zpracování Conanových povídek je doslova dechberoucí. Při srovnání americké a francouzské adaptace Dcery Pána mrazu nemůžu než dát té francouzské plný počet bodů. Tahle verze je smyslná v pravém významu toho slova. Gradace příběhu ( který je sám o sobě vlastně prostinký) se stupňuje a těsně před koncem je až téměř k nesnesení. Závěrečné rozuzlení se nechá přirovnat ke klidnému deštíku po zuřivé bouřce.
Stíny měsíční záře i Šarlatová citadela svým zpracováním tak nehrají na city, ale jsou to poctivé Conanovky, a jejich vizuál ( u Stínů měsíční záře přece jen víc) je potěchou pro oko.
Není to špatné... Jen tomu chybí to "něco", co odlišuje oddychové čtivo od fakt dobrý knížky. Možná tomu chybí větší tah na branku? Možná se v příběhu motá až moc postav? Možná to lehké klouzání po povrchu? Každopádně zkusím od autorky přečíst něco dalšího.