los komentáře u knih

vcítit se do ústřední postavy - stárnoucí feministky, úspěšné spisovatelky a rozvedené matky dvou puberťáků - tak to byl pro mne tedy tvrdý ořech, ale protože Hůlovou nečtu pro příběh, ale pro to, jak je napsaný a co chce říct, když to říká jinak nebo vůbec, užil jsem si i Nejvyšší kartu

pro mne je to román o střetu generací a vzal jsem si z něj poučení, že každá generace si pamatuje jen to, co se jí hodí, a pamatuje si to svým vlastním způsobem; a taky že vždycky bude jedna generace kritizovat druhou, respektive třetí, protože nedokážou dostatečně hluboko proniknout do sobě opačných diskursů - viz třeba rozpor světů/generací, traktovaný třeba střetem Sylvina a Juditina chápání feminismu

téma (českého) feminismu, myslím, Hůlová předvedla skvěle, tak jako vždy, kontroverzně a cynicky, využila všech současných (českých) literárních klišé (když se objevil syn-gay, tak už jsem šel do kolen)

prostě jsou věci, které nechceme slyšet, nepříjemné jak skřípání nehtů o tabuli, ale jednou už se musíme odhodlat a začít je řešit, například cituju: "odliv peněz z literatury jde ruku v ruce s její feminizací. Muži (...) si tak nízké honoráře, jako jsou v literatuře, nemůžou dovolit. Preferují logicky profese, kde za svou práci dostanou odpovídajícím způsobem zaplaceno."

jo, Petra Hůlová stále zůstává mým károvým esem! doporučuju přečíst

14 11.06.2023

o knize zde níže výstižně píše JulianaH.

i když je Továrna na Absolutno spíše "fejetonovým seriálem" než románem a jeho formální nevyváženost tedy jen nezáměrnou předzvěstí postmoderních literárních postupů, mám jej právě pro tu improvizaci, fragmentárnost, otevřenost, nekoncepčnost a metafikci (Čapek píše o Čapkovi) snad nejraději

a tolik se bavím Čapkovými nadčasovými úvahami a prorockými vizemi, ať už se týkají hmoty a energie nebo umělé inteligence, stejně jako aluzemi na dobové interpretace kvantové mechaniky ("bůh nemá plán") či politickou a antiklerikální satirou ("uctívání Soudruha Boha")

14 20.02.2023

s Broučky jsem měl problém už v dětství, a i dnes, kdy jsem zkusil dospělácké čtení, mi pořád vadí ta křesťanská pasivita a poslušnost; to nepřiměřené trestání ve jménu božím za jakoukoli volní myšlenku nebo individuální čin mi připomíná Káju Maříka

po přečtení Laskavých bohyň se dostaví tíživý pocit, jako by kardiak právě složil vagon uhlí pomocí dětské lopatky - a obtížnost opravdu nespočívá v louskání graficky spojitého textu, bez členění na odstavce či oddělení dialogů; přesto nesdílím překvapené zděšení z obsahu: hrůzy holokaustu byly popsány tisíckrát a je pošetilé hledat eufemismy pro líčení skutečných, byť krutých událostí - vědom si beletristického zpracování tématu jsem nadšen, poučen a mohu jen doporučit

okouzlil mne způsob vyprávění, v němž se propojuje sféra faktická (velmi fundovaně podložená), fantastická (sny, halucinace, blouznění v nemoci) a fikční (vybočení z žánrů historického/válečného románu a psychologického románu zařazením epizod a dějových linek, které upomínají na literárnost vyprávění, zejména v závěru, např. útěk nacistických pohlavárů z Berlína, či bizarní dvojice detektivů neustále pronásledující Aueho, nebo vůbec úplný konec odehrávající se v ZOO) = dlouho (několik měsíců) jsem se k Littellovu románu vracel a přemýšlel, v čem tkví ta neustále připomínaná kontroverznost díla - a domnívám se, že je to právě tato dekonstrukce metanarace, to troufalé narušení pravidel tradičního vyprávění o holokaustu, od nějž očekáváme jasné vymezení dobra a zla ve světě, jež nesmí být zvikláno - ale Littell píše hlavní postavu nacisty s lidskými rysy, tím myslím vybavenou emocemi (bolestmi, strachem, nerozhodností, slabostmi atd.) a vlastnostmi, které jsme ochotni (jsme výchovou naučeni) tolerovat či odpustit - tím se morální dilema tématu přesouvá i na nás, na čtenáře = doporučuju tedy Laskavé bohyně každému, kdo má sílu tohle břemeno nést

14 01.01.2023

krásné setkání, které proměnilo můj život

14 22.08.2018

neuvěřitelné, jak dokáže kniha přečtená v dětství člověka provázet i v dospělosti

14 02.04.2018

půjdu proti proudu, ale tento konkrétní způsob osvěty považuju za nešťastný, protože dítěti před nástupem puberty v problematice biologické pohlaví vs. společenský gender udělá spíš zmatek; jasně "svobodná volba, kým se cítím", ale v tomhle věku se dítě identifikuje v podstatě s kýmkoli/čímkoli, co mu kultura předloží, od princezen a Spidermanů po elfy, hobity, čaroděje, vlkodlaky a upíry atd., a přesto do 15 let nemůže samo rozhodnout o pohlavním styku, do 18 let si koupit alkohol nebo si vyzdobit tělo tetáží atd.

sdělení v komiksu je dost zmatečné: už název evokuje nebinárnost, ale Lukáš se cítí dobře, když se obléká jako dívka a chodí na dívčí toalety; příběh je prokládán příklady, kdy se muži v jiných než západoevropských kulturách převlékali a chovali jako ženy, okrajově je však zmíněna i Johanka z Arcu a Toyen v mužské roli, ale dávat dítěti za vzor Aboridžince, indické hidžry, albánské burneši nebo mexické muxes je opravdová pitomost (multikulti nádhera rozmanitosti je fajn, ale sociálněkulturní kontext a postavení jedince v dané společnosti je diametrálně jiné, než jak se tu líčí, a opravdu nespočívá v krásném oblečení a "hlavně v podpatcích" = citace), didakticky není zrovna nejlepší ukazovat, že kolektiv spolužáků přijme Lukášovu transexpresi teprve po jeho pokusu ukrást spolužačce kabelku atd., takhle fakt ne...

ukažte mi je, ukažte mi ty geniální studenty elitních (rozuměj soukromých) křesťanských gymnázií, kteří po "zážitkové" výuce literatury (rozuměj interpretace díla vedená pouze osobními dojmy a zkušenostmi bez znalosti dobového kontextu a literární teorie) a se znalostí pouhých 20 vybraných knih k maturitě (víc by chudinky nezvládly přečíst) dokážou najednou hodiny a hodiny komparovat domácí i světovou četbu, sem s nimi!!!

autorka si pro vyhejtování nejen této metody výuky literatury, ale i třeba celostátních maturit (jasně, chceme soukromou, aby nám do toho nikdo nekecal) zvolila antihrdinku, stárnoucí učitelku a hysterickou stalkerku, která vidí svět černobíle po vzoru oblíbeného Tolkiena: kdo se mnou nesouhlasí, ten je zlý, hloupý, tlustý a ošklivý (doslova, viz popisy záporných postav), kdo vrká v mém rytmu, ten je krásný, milý, vtipný a držím mu palečky (taktéž doslova, viz popisy kladných postav); přestože pedagogicky vede několik tříd mladých dospívajících osobností, sama ještě nedospěla: nedokáže komunikovat s rodiči, manžela odkopla, obklopuje se kamarádkami, které jí pouze chválí a podporují, a svou labilitu už roky vyvažuje pravidelnými středečními návštěvami gynekologa a svého dřívějšího porodníka, jemuž přezdívá Čaroděj a na němž je citově závislá; literaturu vyučuje tak, že vybere studentům texty, v nichž se sama poznává, a pak nechá děti s jejich dosavadními životními zkušenostmi dumat nad nesmrtelností chrousta; to nechcete... fakt ne

metoda výuky nemá být buď - anebo, černá - bílá, dobré - špatné; student se má seznámit se všemi přístupy a k interpretaci textu mu nestačí dovednost číst, ale potřebuje i znalost kontextu a reálií a také zkušenost s dalšími texty

pokud má kniha ambice alarmovat veřejnost, že s novou koncepcí výuky, ale i maturity, přijímacích řízení, podoby závěrečných prací atd. jsme nehorázně zaostali a výsledek stále v nedohlednu, tak příště více argumentů a méně slz

13 19.08.2023

jediné zvrhlé na tomto příběhu je to, že to není fikce

Eričino neadaptivní chování, obsedantní myšlenky, fyzické i psychické sebepoškozování a deviantní sexuální představy a touhy jsou přímým následkem šikany a manipulace její psychopatické afektivní matky, román je brilantní psychologická studie 3 krajních charakterů

13 06.08.2023

je to už moc dávno, aby to byla ještě pravda, ale "kovbojův příběh" se kdysi až příliš podobal tomu mému (senilně sentimentální tři hvězdy)

13 19.04.2023

oddechovka, naprosto nevěrohodný a pohádkově vystavěný příběh, nicméně velmi velmi čtivý; nedivím se, že byl podle knihy natočen film, jak je uvedeno i na jejím obalu; jednoduché lineární vyprávění, žádná složitá psychologie, téměř nerozvité věty prosté popisu okolí; příběh o geniální outsiderce, která ke štěstí přišla díky své zázračné schopnosti porazit v šachu i ruské velmistry; popis šachových partií by těžko vystačil na obsáhlejší román, proto se Beth během stoupání na hráčský Everest (čímž si vydělává, protože žádné zaměstnání, resp. jinou kvalifikaci nemá) zázračně vypořádá i se svými závislostmi na lécích a na alkoholu a s depresemi; pohádka je náležité výchovná, neboť se jí to podaří v rekordním čase díky cvičení a zdravé stravě, a také genderově a rasově korektní

nejvíc mne zajímaly právě šachy a uvítal bych, kdyby v knize byla otištěna rozestavení figur alespoň těch důležitějších šachových partií

jako oddechovka dobré čtení

13 19.03.2023

formálně přímo modelová ukázka "románu-cesty", a to romantického typu: skrytým, ale nejdůležitějším účelem prostorového přesunu je vnitřní proměna, poučení, dospění hlavních postav (proměnou prochází nejen Dějev, ale i Fatima, felčar Bug a další)

Jachina zvolila velmi emotivní prostředky, snad ještě intenzivnější (a popravdě i čtenářsky prověřené) než dřív, aby docílila zamýšleného impaktu (utrpení dětí), a tak staví román na tom nejzákladnějším etickém dilematu: racionalita vs. humanita, které nelze jednoznačně vyřešit - každý nachází své vlastní, individuální názorové východisko; s takovými a podobnými modelovými příklady se setkává hned v počátcích každý student logiky a filozofie, např. vlak se řítí na skupinu 20 osob na kolejích, nelze se vyhnout srážce, která pro všechny bude smrtelná, ale vy máte možnost vlak odklonit na vedlejší kolej, ovšem s tou podmínkou, že zemře dítě (těhotná žena, příslušník nějaké menšiny, nebo třeba nějaká známá uznávaná osobnost atd.), jak se zachováte? máte vůbec právo to udělat? kdo vám ho dává? atd. atd.

a tak i čtenář Jachinina románu Vlak do Samarkandu stojí před velkým morálním dilematem, zda se přiklonit na stranu Dějeva (humanity) a opakovaně riskovat smrt stovek lidí pro záchranu jediného, anebo na stranu komisařky Bílé (rozumu) a chránit většinu - anebo máme ještě jiná řešení?

ale jiné je rozhodovat nad papírem a modelovými situacemi, a jiné je prožívat krizovou situaci v sevřeném kolektivu vystavenému dennodenně život ohrožujícímu nebezpečí, vyprávění přináší spoustu vypjatých okamžiků a autorka to zjevně Dějevovi ulehčuje šťastnými náhodami...

...a já jsem nakonec (ač krutý rozumář, který by nepohřbil mrtvé dítě v košili, "aby mu v hrobu nebyla zima", ale dal ji živému; nevzal do vlaku nalezence, který by mohl nakazit stovky zdravých; nekrmil masem a cukrem výhradně smrtelně nemocné atd.) spokojen, protože - i v kontextu dnešní politické situace ve světě - považuju za nutné připomínat ideály "lidství", pokud ne lásky, tak alespoň respektu k druhému

13 11.02.2023

šetřil jsem si nového Houellebecqa na období našich prezidentských voleb, už pro tu cynickou atmošku, ale z politického a mediálního marastu (jakoukoli lidskou motivaci dokáže nahradit vidina peněz) s vtipnými narážkami na autory fikcializované historie (v zájmu křesťanství je hřešit, protože čím víc hříchů, tím víc milosrdenství) se vyprávění postupně přelévá k existenciální frustraci (pomalé umírání nevyléčitelně nemocných) a míří k hlubším ontologickým úvahám (vědomí vlastního konce a svobodná volba) = titul románu nabízí v těchto rovinách nesčetné varianty interpretace, stejně jako symbolika Paulovy nemoci s potenciální možností vyříznout jazyk v kontextu politika-pravda-komunikace

určitě doporučuju přečíst, ale varuju: s posledními stránkami na mne padl ukrutný smutek, tak tíživý jak Sisyfův balvan, takové bolavé smíření (asi jako když mi poprvé v životě došlo, že jednou umřu, a že se tomu nedá zabránit, ani když si budu čistit pravidelně zuby a přestanu odmlouvat a šťourat se v nose)

13 29.01.2023

chápu, že v žánru oddechového čtení nachází Ziburovy fejetony své nadšené čtenáře, ale tato kniha je moc špatná: chybí jí koncepce cesty, putování (chce-li být cestopisem), formální i myšlenková struktura (dialogické skeče střídají autorovy dojmy z okolí a ty pak amatérské pokusy o výklad historie - au, tyto pasáže měl redaktor nemilosrdně škrtat!) a nejhorší je bohužel absolutní ztráta původního kouzla nechtěného, náhodného a autentického

zatímco v první knize se neznámý chlapec vydává do neznámého světa a po návratu domů popisuje, jak šikovně si dokáže chytrý človíček poradit v ošemetných situacích (a ještě se z nich poučit), tak v této poslední knize už vystupuje jako mediálním světem provařená a sponzorovaná celebrita, která kam přijde, tam je vítána (pro ješitnou sebeprezentaci či reklamu podniku), někam jede přímo na pozvání (a očekává se, že pak o daném místě a lidech napíše)

z podnikavého, chytrého a odvážného kluka vyrostl naivní hlupáček a prodejný kašpárek, a to je mi líto

13 07.02.2022

podrobný, názorný, terminologií nezatížený, a přesto stále odborný teoretický výklad doplněný pozoruhodnými příklady (+ ilustrační nákresy a několik barevných příloh), prostě perfektně pojednaná a laikům prezentovaná věda = takhle má vypadat naučná literatura (doufám, že letos dostane Magnesiu Literu)

13 13.04.2021

ctenarJiriXLj0:

Coelho pro svého Alchymistu vykradl 351. příběh Tisíce a jedné noci, aniž by to - třeba pomocí motta - přiznal.

přidávám se k čtenářům s nejvyšším hodnocením knihy, přesně jak to vystihuje níže marlowe:
nejde o biografický dokument, Barnes nastudoval spoustu pramenů (za nejdůležitější sám vytyčil studii Elizabeth Wilsonové "Šostakovič: vzpomínky na život" a kontroverzní autobiografické "Svědectví: paměti Dmitrije Šostakoviče" Solomona Volkovova), ale románové zpracování mu licencí literární fikce otevírá prostor pro univerzální zobrazení života umělce zničeného totalitním režimem

ve stalinském Rusku byly dva druhy skladatelů: ti živí a plni strachu - a ti mrtví... víc není třeba komentovat, nutno číst!

12 25.03.2024

vynikající "expresionistický" rozbor chlapeckého citového i tělesného dospívání před cca 120 lety, latentně přítomné ovzduší rakouské monarchie s její pevně určenou společenskou hierarchizací a měšťáckou morálkou; zničující systém výchovy založený na bezmezné podřízenosti autoritě (rodič, učitel, kněz), tělesných trestech a ponížení - pak se máme divit, že z tak frustrované generace vzešly dvě světové války

"Neboť první vášeň dospívajícího člověka není láska k jedné, nýbrž nenávist ke všem."

12 19.10.2023

okouzlí děti, které rády zkoumají, jak se co vyrábí + Milerovy kresby, dnes už známé doslova po celém světě

12 09.09.2023

Rovelliho Helgoland je pro mne událost roku!

jako by "relační interpretace kvantové teorie" byla tím pomyslným posledním kamínkem skládanky, po jehož doplnění se mi najednou vyjevil celý obraz a jeho smysl, že jsem z toho večer nedokázal usnout = pokud máte tak jako já problém s teorií paralelních světů, pak doporučuju zamyslet se nad tímto geniálně jednoduchým, neintuitivním pojetím kvantové fyziky, které snad vůbec poprvé "funguje" i pro makrosvět

a to není vše, Rovelli vykročí ze svého oboru a fundovaně přesáhne do biochemie, neurologie, matematiky, do historie, lingvistiky i filozofie

kolik už jsem četl odpovědí na otázku, co je to vědomí? tak ode dneška už se nepotřebuju ptát!

12 07.09.2023