Lodja komentáře u knih

Uf... Asi po měsíci mám dočteno a nebyl to snadný měsíc.

Leonid Pljušč nenapsal vzpomínky, ani kritiku zneužívání psychiatrie. Docela bych se ztotožnila s Oksanou Zabužkovou (jejíž jméno se poměrně neopodstatněně taktéž skví na titulní straně) v tom, že Na karnevalu dějin je "příběh intelektu".
Je podle mě důležité si uvědomit, kdo je primární publikum - Západní Evropa v 80. letech. Pro ně autor sepsal encyklopedii ukrajinského disentu, a protože on byl součástí a sebe zná nejlépe, jemu se dostává nejvíce prostoru. Vše se ale točí kolem Pljušče-matematika, filosofa, disidenta, vězně a ne Pljušče-člověk. Ten jako by občas povykouknul při letmé zmínce o svém synovi nebo vzpomínce, ale jinak je jeho osobní život odstrčen do pozadí ve snaze co nejlépe a nejobjektivněji zmpovat poměry.

Příběh o hrdinství nečekejte. Čekejte spoustu jmen, poněkud neuspořádané úvahy, střídání stylů a nejednoznačný dojem. Myslím ale, že překlady do tolika jazyků a následný požadavek po knize i u nás je doklad toho, že to nějak při sobě drží a funguje. A přestože to chvílemi byl spíše dadaistický zážitek, můj finální dojem je jednoznačně pozitivní.

3 02.04.2019

Psychologie davu je čítankový příklad toho, že některá četba prostě trestuhodně zastarává a my jako společnost bychom se od ní neměli bát se odstřihnout a "dekanonizovat ji".
Samozřejmě, že byl Le Bon na svoji dobu progresivní. Doba je už úplně někde jinde, do našich životů vstupuje mnohem více faktorů než jsou ty, o nichž autor pojednává, a tato tematika byla zpracována už lépe a moderněji.
Taktéž souhlasím se zmíněným názorem - Psychologie davu postrádá vědeckost. Le Bon prostě pohazuje sociologickými fakty sem a tam, aniž by se je namáhal jakkoli dokazovat nebo se odkazovat na literaturu.
A poslední má výtka míří na autorův mužský šovinismus. Posuďte sami:
"Některé zvláštní vlastnosti davů, jako impulzivnost, dráždivost, neschopnost rozumně uvažovat, nedostatek soudnosti a kritického ducha, přehánění citů atd., můžeme rovněž považovat u bytostí, které jsou na nižším stupni vývoje, jako ženy, divoši a děti."

Takže pokud jste konzervativní inteligentní bytost s dostatkem soudnosti a kritického ducha, hurá do toho. Pokud jste ženy, divoch nebo dítě, přepište název na NEKOREKTNÍ NEVĚDECKÝ ÚVOD DO PSYCHOLOGIE DAVŮ, přečtěte si názvy kapitol a dále s touto knihou neztrácejte čas.

3 17.02.2019

Tentokrát zůstal romantický rozervanec Puškin docela při zemi. Boris Godunov se až příliš otrocky drží soudobého pohledu na období smuty a až na závěrečné rýpnutí a pár zajímavých scén je to "jen" historická hra...

SAMOZVANEC
Řekni mi - kdyby mi byl slepý osud dal jiný původ nežli carský rod, kdyby mým otcem nebyl sám car Ivan, kdybych já nebyl jeho vlastní syn, to bys mě... měla bys mě vůbec ráda?
MARINA
Jsi Dimitrij a nemůžeš jím nebýt, miluji tebe, Dimitrije.
SAMOZVANEC
Dost! Co já se budu dělit s nebožtíkem o lásku, která patří jemu - ne! Dost komedie! Řeknu plnou pravdu a ty ji vyslechni. Tvůj Dimitrij je dávno pod zemí - a neobživne; a zajímá tě vědět, kdo jsem já? (...) Zjevil jsem se zde a carský jménem oklamal tupohlavé Poláky. Co tomu říká, Marino, tvá pýcha? Jak se ti líbí moje příznání?
MARINA
Jaká hanba! Běda mi!

3 13.02.2019

No, přiznejme si, že Cecelia Ahern není žádný Goethe, proto ani její román "v dopisech" nedosahuje zrovna závratných literárních kvalit. Dostane se vám obsahu přímo úměrnému obálce - obyčejný nenáročný ženský román. Docela mě to zklamalo, protože jsem sice očekávala nenáročný ženský román, ale neobyčejný a originální, podobný jako film S láskou, Rosie, u něhož jsem měla pocit, že z něj primární myšlenka září mnohem víc. V knížce mi Rosie a Alex nepřišli jako žádní nepřízní osudu smýkaní tragičtí hrdinové, ale spíš neschopní a neempatičtí lidi, kteří, navzdory tomu, jak často tvrdí, že jsou nejlepší přátelé, si nejsou schopni jednou v životě promluvit upřímně.
No a paralelní linka s Rosiinou dcerou je paralelní až tak, že mi z toho bylo spíš trapně. Asi na tom mělo být ukazano, že kopírujeme vzorce chování našich rodičů, ale fakt fakt nevhodně.

3 21.09.2018

Pohled do prostředí, kde někdo "jenom plnil rozkazy" a "kdyby to neudělal on, šel by na to místo někdo jiný a ten by byl ještě horší". Přitom tu ale hlavní postava není vykreslena jako nějaká zrůda, ale spíše jako člověk, jemuž záleží na svém pohodlí a nechce se dostat do potíží. Což ale neznamená, že je automaticky hloupý a nepozorný - jak dokáže jeho setkání s Gabrielem Deusem a taky jeho Poslední přání.

3 29.03.2018

Chápu Čapka, proč Válku s mloky napsal, a vážím si ho za to. Ale v tom upozorňování na agresi Německa se podle mě snažil být tak hrozně přímočarý a okatý, že je to na mě až trošičku křečovitě a trošku mi uniká důvod, proč ji máme v seznamech povinné literatury ještě 70 let po WW2. Opět ji nechci nijak shazovat, jenom si prostě myslím, že svou nezpochybnitelnou aktuálností pro člověka roku 1935 už trošku ztrácí význam pro mě v roce 2018.

Taky mě štvala její totální necelistvost - ať už v podobě novinových článků nebo "námořnického" úvodu, kdy v jednom okamžiku k nám promlouvá prostinká herečka Lu a v dalším už je na ni zase zapomenuto a hlavím hybatelem děje je o nic méně prostý kapitán Van Toch. Asi mě moc nebavilo číst o lidstvu jako celku a ráda bych si našla nějakou ústřední postavu, jež ale tento formát úplně vylučuje.

Líbil se mi jeden point tady na databázi a to, že v době, kdy už lidé o nebezpečí mloků věděli moc dobře, bylo fakt šikovně znázorněno, jak to jenom zakecávají ekonomikou a nechce se jim to řešit. Tahle myšlenka za to stojí, zbytek mě moc neoslovil a nebavil...

3 27.03.2018

"Právnické žvásty" mne kupodivu ani moc neobtěžovaly, přestože je mi tento obor skryt a zatajen. Ocenila jsem ale náhled na poměrně kontroverzní vztah a sondu dovnitř staršího člověka (protože mám pocit, že mladší generace - včetně mé osoby - mívá o té starší občas tendence si myslet, že city, emoce a vztahy jdou úplně mimo ně). A zdaleka nejhodnotnější shledávám etické problémy, před které byla Fiona nezřídka stavěna. Zachovala se správně?


"Obrovské štěstí, když přijdete na svět s náležitě zformovanými tělesnými orgány na správném místě, když se narodíte rodičům, kteří jsou láskyplní, nikoli krutí, nebo když se díky nějaké geografické nebo společenské náhodě vyhnete válce nebo chudobě. A jestliže to všechno naleznete, je mnohem snazší být bezúhonný a počestný."

3 07.01.2018

Ach jo, co já bych dala za tom, abych mohla popravě prohlásit, že Snapeovi jsem věřila od začátku...

3 08.09.2017

Mám pocit, že tu šlo o dvě věci. Jednak si tak trošku vystřelit ze svého mladšího já (podle povahy většiny hlavních hrdinů asi nebude těžké uhodnout, jaký býval Kundera za mlada) a zároveň předat, i přes odlehčenou formu, nějaké závažnější myšlenky (třeba Eduard a Bůh a i Symposion, z toho jsem byla zvlášť nadšená). A z hlavně toho druhého poslání jsem měla obrovskou radost. Vzhledem k věcem, které jsem v té době řešila i ve svém osobním životě, sedly Směšné lásky jako prdel na hrnec a už dlouho se mi nestalo, abych se děsila, že nějakou knížku dočtu.

3 18.01.2017

Můžu napsat - hezká kniha. Ano, večery u kamen na chalupě, víno a slané tyčinky, na to je ideální. Nějak mě to ale nepoznamenalo do budoucna a ani jsem nebyla nucena se nějak více zamýšlet. To mě trochu mrzelo.

Ale hrozně se mi líbilo označení "sirotčí epopej", které jsem četla v doslovu Petra Matouška, to jo!

3 01.09.2016

Teď, když jsem přesně v Helenčině věku, asi nejvíc chápu její problémy s klukama, s rodičema, se školou a sama se sebou. A i když mám to štěstí, že nežiju v době ohavných panelákových sídlišť a oslizlých udavačů a spoustu věcí naštěstí pochopit ani nemůžu, řekla bych, že nejcennější je na tom pohled někoho, kdo se zajímá o něco trošku jiného než Holky z naší školky a dokáže to s ironickým humorem vystihnout. Protože někdy už nic jiného ani nezbývá.

"A co Burešová?" Ona už to nedělá?" zeptal se Richard.
"Burešová má mononukleózu. Nebo salmonelózu? Já teď nevím...prostě něco špatnýho sežrala."
"Žere Michala Davida," uzavřel to Havlíček, "to se pak nemůže divit."
A Jůlie jen vzdychla obdivem, jak nezlomného ducha je schopen projevit někdo, kdo se ráno dozvěděl, že dostane ředitelskou důtku.

3 14.05.2016

Saháte po knížce. Nevíte, co od ní máte čekat, protože polovina kamarádů ji vychvaluje do nebes a druhá ji nemůže vystát. Čtete úvod. Vtipné. Čtete první kapitolu. Ještě vtipnější a dokonce to začíná vypadat na zajímavý příběh. Čtete o potomkovi Čingischána se slabostí pro kožené čepičky a můžete se zadávit smíchem!
A potom střih, Arthur s Fordem se nalodí a ono to jaksi jde do háje. Humor by byl super, ale tak v pětkrát menší dávce, s takovou si říkáte "Už zas?". Děj mi taky přišel divný. Takový... prvoplánový, aby se tam teda něco dělo a autor měl prostor pro svůj humor.
Sice jsem celou pentalogii chtěla stihnout do 25.5., abych se stihla rozhodnout, jestli ručníkový den jo, nebo ne, ale s takovou to budu muset nechat pár týdnů odležet a nehnat se do Restaurantu hned. Protože to by se mi pak mohla přejíst úplně...

3 24.01.2015

To s tím opičákem a oslem mi přijde jako "alegorie jako sviňa" a já jsem zrovna na ně poměrně ulítlá, protože dokáží sdělit, co by normálním jazykem asi ani nešlo.
Co mě osobně dost mrzí, je to, že ze Zuzky se stala ta slečna dospělá, protože to bylo nejoblíbenější postava a to nejste štěstím bez sebe, když vám z ní udělají tohle. Jinak ale krásný konec. Osobně doufám, že se mnou to dopadne stejně...

3 02.06.2014

Kdysi jsem pří čtení zrovna tohoto dílu s celým hraničářem sekla, tak jsem se bála, aby se nestalo to samé. Historie se sice do jisté míry opakovala, ale i tak jsem to úspěšně dočetla do konce a těším se na díly další.
Na začátku, POZOR SPOILER, se dozvídáme, že Halt je dvojče krále, jaká to náhodička. Upřímně, přijde mi to trošku jako moc velké tlačení na pilu. Kdyby nějaké příbuzenské vztahy s Ferrisem měla třeba Paulina, Rodney nebo co já vím, George, ani neceknu, ale Halt je přece jenom dost zásadní postava a na taková klišé by si podle mě měl dát pozor. Co se týče samotné formy knihy, nepřišla mi tahle tak dobrá jako ty ostatní. Tak 4/5 tvoří bloumání po nějakých clonmelských vesnicích a omílání, že ta sekta je fakt nebezpečná.
Abych ale jenom nekřivdila, u téhle se mi hrozně líbil začátek (jenom doufám, že Jenny neskončí s Gilanem, na to ho mám moc ráda) a konec. A taky, nic naplat, mám pro tuhle sérii a její postavy (a hlavně ach, ach, Horáce) slabost a pod tři hvězdičky bych nešla. Přestože děj sám o sobě není nijak uchvancancující, takové ty epizodní příhody stojí za to v každém díle. Takže i v tomhle.

3 28.05.2014

Názorná ukázka toho, že i komiksem může být zprostředkován velmi silný příběh a že ten někdy vydá za sebevíc slov. Četla jsem to snad desetkrát a pokaždé to na mě ohromně zapůsobí.

3 09.03.2014

Naprosto ideální "učebnice" dějepisu - dozvíte se plno zajímavostí i takových těch základních údajů, díky obrázkům si o dané epoše uděláte i nějaký obrázek (srovnávám s naprosto zbytečným a bohužel dobře známým biflováním dat a názvů dokumentů nazpaměť) a ještě se u čtení pobavíte. Já tedy musím říct, že Dějinám udatného českého národa a později i stejnojmennému seriálu vděčím za mnohé.

3 07.03.2014

Jediná chyba téhle knížky (tedy pardón, Knížky) je ten, že je tak teňoučká. Jinak můžu jen potvrdit, že děti velmi baví a že slouží jako výborný a kreativní dárek, který potěší a mezi stovkami panenek nebo hrajících a blikajících šíleností se bude vyjímat nádherně.

3 07.03.2014

Trošku přitažené za vlasy, ale jinak knížka splňuje vše, co je vám v aliteraci slíbeno - hrdiny, zbabělce, boje, zázraky, romantickou zápletku a mnoho dalšího. Knížka pro děti, protože je pohádková a zároveň knížka pro dospělé, protože jsou v ní humorné narážky, které pětileté dítě asi nepochopí (já sama jsem s ní určitě neskončila a věřím, že když se k ní vrátím, dá mi toho mnohem víc, než když jsem ji četla poprvé). Knížka prostě pro všechny generace, kontinenty, druhy povah nebo lidi všech vzhledů, protože každý si v ní něco musí najít. Dílo mi taky dost připomíná Hvězdný prach, takže všem jeho fanouškům to doporučuji ještě o to víc.
Navíc je vidět, že Goldman tímto příběhem žije, že sám v sobě má kus z malého kluka a že nikdy nezapomněl, jak si jako malý četl pohádky o statečných princích a krásných princeznách. A já věřím, že každý, kdo má tyto opravdové pohádky rád, tak si Princeznu nevěstu musí zamilovat.

3 07.03.2014

Na Větrné hůrce jsem četla, protože se mi líbil název. Jeli jsme na zájezd do Anglie, já jsem nevěděla, co s sebou za knihu do autobuse, tak jsem si vzala Na Větrné hůrce. Knížku jsem za ten týden přečetla a když jsem si o ní doma něco dohledávala, nestačila jsem věřit svým očím. Jednak jsem zjistila, že slečna spisovatelka je spřízněna s autorkou Jany Eyrové, což mě překvapilo (ano, jak mladá a nezkušená jsem tehdy před půlrokem já byla) a taky jsem si téměř všude na netu mohla přečíst, že se jedná o temné psychologické, mistrně napsané dílo, což mě překvapilo ještě víc.
Já jsem v Anglii četla poměrně dobrý román s působivým koncem, ale postavy mi přišly hrozně nevýrazné. Takové chodící mrtvoly, u kterých, když je potřeba dokázat dobrosrdečnost, řeknou "Miluji tě" a když ta strašlivá zlá povaha, řeknou "Nenávidím tě". Téměř všechny mi byly ukradené a nějaký vnitřní boj či rozervání jsem při čtení rozhodně nepociťovala.
Taky mě poměrně zklamala celá forma knížky - čekala jsem, že vyprávění příběhu bude jenom na začátku a potom se do něj pan Lockwood už pořádně vloží. To jsem ale čekala nadarmo. Vždyť přece vyprávění příběhů, ať jsou sebepoutavější, přece nemůže být tak zajímavé jako ta příhoda sama.

Sice moc nechápu zařazení Na Větrné hůrce do té nejnablýskanější síně slávy anglické literatury, ale budiž, tato knížka mi zkrátila nekonečné přejíždění autobusem sem a tam a já jsem jí za to vděčná.

3 06.03.2014

Bylo to na pět hvězd. Kvůli úžasnému jazyku a jemnému, dětskému, dokonalému humoru. Škoda jen, že knížka získala nálepku povinné četby, což z ní předem dělá něco nepopulárně nuceného.

3 04.03.2014