lapetitedeny komentáře u knih

Říct, že mě Smrtka bavila, by bylo silný podhodnocení. Už po prvním díle totiž naprosto chápu, proč tahle série vyvolává v lidech takový nadšení.

Když jsem začínala číst, tak jsem vlastně vůbec nevěděla, o čem to je. Jako jasně, věděla jsem, že je to o smrtkách, co mají různě barevný róby... A to bylo tak nějak všechno. Netušila jsem, jestli se to odehrává v našem světě nebo v nějakém fiktivním, v přítomnosti, v budoucnosti, nic. Neptejte se mě, jak je to u takhle populární série možný, sama nevím.

Každopádně jsem za to nakonec ráda, protože o to víc mě ta budoucnost, jakou ji Neal Shusterman vykreslil, zasáhla. Postavy, zápletka, způsob vyprávění – všechno dobrý. Ale ten svět, stav společnosti? Tomu se nic nevyrovná.

Autor si hraje s myšlenkou, co se s lidstvem stane po tom, co už pro něj na světě nezůstává nic, co by ještě neobjevilo, nic, co by nedokázalo vyřešit. Po tom, co dosáhné nesmrtelnosti a představa věčného života už dávno není jen zbožnou představou, ale každodenní realitou. Jde do detailů, všechno má dobře promyšlené a postupně ukazuje, že ani zdánlivá utopie nemusí být tak úplně růžová... A je to zatraceně boží!

Knížka vás navíc rychle pohltí. Užijete si každou stranu a budete nedočkavě čekat na každou novou informaci, každé odhalení. Příběhy jako tenhle mi připomínají, proč jsem dřív tak žrala dystopie – a upřímně se vůbec nebudu zlobit, pokud se jednou dočkáme jejich comebacku.

11 22.03.2024

Uff. Je mi líto, ale to všeobecné nadšení kolem téhle knihy upřímně nechápu. Pokusím se vysvětlit proč.

Ten největší problém představují postavy, jejich chování, jejich vyjadřování a občas i jejich uvažování. Já obecně nemám problém s květnatějším jazykem, než na jaký jsme v dnešní době zvyklí. Jenže jsem jen o pár let starší než hrdinové knihy a narovinu vám povídám, že většina středoškoláků sotva ví, co slovo "rozeštkal" znamená, natož aby ho použili.

Daniel a Kit jsou na jednu stranu strašní pseudofilosové, na druhou se ale vyjadřují zhruba podobným stylem, jakým matka uvažuje o svých dětech. Hele, moje holka vám potvrdí, že se tulím vážně ráda, ale v životě bych o sobě neřekla, že jsem "odmalička mazel" a při pohledu na pupek svého strejdy mě opravdu nenapadne ho označit jako "blahobytné bříško". Jasně, každej je jinej, ale čeho je moc, toho je příliš a za mě se autorovi prostě nepovedlo vystihnout charaktery tak, aby odpovídaly svému věku a jsou tím strašně otravní, je mi líto.

Děj pluje líně, celá kniha je založená na vývoji vztahu protagonistů, většinu času se zas tak nic moc neděje. Daniel, který je v maturitním ročníku, až do prvních maturitních písemek maturitu snad ani nezmínil, a i když je to ten nejchytřejší kluk na škole, který přeskočil dva ročníky, úplně mi to nesedí. Maturovala jsem loni, takže moc dobře vím, jak velkou část myšlenek člověka maturita zhruba zabírá (a vycházím i ze svých kamarádů a spolužáků).

Začátek byl k uzoufání pomalý a nudný, to než se spolu ti dva alespoň začali bavit. Protože je to celé o tom, že Kit se snaží vyložit si Danielovo chování, které už my ale víceméně chápeme, protože příběh je vyprávěn z obou pohledů a mnohdy tak sledujeme jednu a tu samou scénu dvakrát. Taky mi v celé knize trochu chybí nějaké vysvětlení, jak že se ten Daniel do Kita vlastně tak moc zakoukal (ten crush na něj měl totiž už od minulého školního roku), když spolu v životě neprohodili ani slovo. Pořád jsem čekala, že to alespoň zmíní, ale ono nic.

Jak jsem řekla, středobodem příběhu jsou Daniel a Kit, ostatní postavy moc výrazné nejsou, ale to nevadí. Takhle je to naprosto v pořádku. Každopádně Kitova mamka se mi líbila.

Jo a cením, nakolik obálka vystihuje několik důležitých drobností z knihy, to se moc povedlo.

Párkrát jsem se u té knihy usmála nebo zasmála. U čtení jsem vyloženě netrpěla, ačkoliv bez občasného nevěřícného protáčení očí v sloup se to neobešlo a dějově to nebyl až takový cringe, jak jsem (přiznávám) očekávala. Přesto to není kniha, kterou bych si někdy chtěla přečíst znovu anebo ji doporučila dál - na to je tu až moc lepších knih, které si to zaslouží víc.

P. S. Doufám, že Daniel začal chodit na terapie. Dokud jsem nezjistila, jak je to s jeho rodiči, absolutně jsem nechápala, že na ně už dávno nechodí.

11 08.06.2020

(SPOILER) Hunger Games před lety dobyly svět a dlouho stály na výslunní jako jedny nejikoničtějších young adult dystopií. A teď po letech přichází prequel. Pokud se obáváte, že se autorka jen snaží navázat na bývalou slávu, ale doopravdy už v téhle sérii nemá dál co předat, pletete se – Balada o ptácích a hadech má totiž příběh, který stojí za to vyprávět.

Dopředu je třeba počítat s tím, že i když jde o stejné univerzum, Balada o ptácích a hadech je od původní trilogie významně odlišná. Suzanne Collins se totiž rozhodla mnohem hlouběji ponořit do psychiky hlavního hrdiny i rozboru společnosti a samotné lidské podstaty.

Cílem Balady o ptácích a hadech není změnit váš pohled na neblaze proslulého prezidenta Snowa, ani odhalit, že on to byl vlastně dobrý člověk, dokud ho život nezlomil. Ne, cílem Balady ve skutečnosti je ukázat vám jeho cestu, dát vám možnost nahlédnout do jeho hlavy a pochopit okolnosti jeho prostředí i pohnutky, které ho ženou vpřed.

Coriolanus není milý kluk se zlatým srdcem, není ale ani úplně špatný. Je ctižádostivý, pragmatický a disciplinovaný. Ví, co chce a pevně si za tím jde. Především je ale loajální – ke své rodině, ke Kapitolu, ke svým cílům. V knize můžeme postupně sledovat, jak ho události v jeho životě proměňují, jak na ně reaguje a jak zpracovává dobu i Hladové hry a to je prostě skvělé.

Není to ale přitom jen o Coriolanovi – skvěle zpracované jsou i vedlejší postavy. Okouzlující splátkyně Lucy Gray, o jejímž příběhu bych toho opravdu chtěla vědět ještě o něco víc. Sejanus, s jehož vnímáním kapitolské reality se pravděpodobně dokáže ztotožnit většina z nás. Všichni do jednoho mají své příběhy a na jejich osobnost se podepsala válka i krutá vláda Kapitolu.

Suzanne Collins v Baladě o ptácích a hadech ukazuje Hladové hry, tak jak je neznáme. Jako nepříjemnou záležitost, která zatím nebaví ani Kapitol. V knize se přitom střetává soucit s povinností a odplatou. Pokud by vás nezajímal příběh Coriolana, ale patříte mezi fanoušky Hunger Games, už jen sledování Hladových her v jejich počátcích pro vás bude zajisté neuvěřitelně zajímavé. Kapitolská společnost se totiž liší od té, kterou známe z příběhu Katniss, tolik, až to snad není možné.

Tempo knihy je kvůli důkladnému ponoru do hlavy protagonisty poměrně pomalé. Corionalus totiž hodně přemýšlí a analyzuje své okolí. Autorce se přitom povedlo naprosto skvěle stylem psaní a jazykem vystihnout jeho povahu, za což jí patří velká poklona.

Každopádně to není tak, že by se v knize nic nedělo, právě naopak. I přes pomalejší tempo se toho v knize stihne stát opravdu hodně. Příběh ve čtenáři dokáže zas a znova vzbuzovat napětí i překvapovat, takže ve výsledku jde o neuvěřitelně záživné čtení.

Balada o ptácích a hadech se neskutečně podařila a já jsem moc ráda, že se autorka rozhodla do něčeho takového pustit. I když jde stále o young adult, kniha je oproti původní sérii vyspělejší a hlubší, skvěle pracuje s psychologií postav, precizně vykresluje soudobou společnost a výborně pracuje s otázkou morálky.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

9 08.11.2020

Bailey a Alex se nikdy nepotkali, ani neznají svá skutečná jména, ale díky sdílené lásce ke starým filmům i tak navážou neobyčejné přátelství. Čirou náhodou navíc Alex žije ve stejném městě jako Baileyn táta – ve městě, do kterého se Bailey právě přistěhovala. To ale Alexovi neřekne, protože se bojí, jak by jejich reálné setkání mohlo dopadnout. Místo toho se rozhodne, že se ho nejprve pokusí sama najít a zjistit, jestli by jejich přátelství mohlo ustát i střet s realitou. Její plány ale začnou nabírat trochu jiný směr, když jí do života vstoupí jeden nepříjemný (ale sakra pohledný) kolega z letní brigády…

„Naše setkání může být skvělý, ale taky to může skončit jedním velkým trapným zklamáním. A to je přesně ten důvod, proč si nejsem jistá, jestli o něm chci vědět něco víc.“

Autorka v Na jedné vlně stvořila neuvěřitelně poutavý a hlavně pohodový příběh. Kniha vám navodí příjemnou letní atmosféru, ale zároveň dokáže vyvolat spoustu emocí – především tedy těch dobrých. Je plná letního slunce, surfování a taky lásky.

Hlavní hrdinové jsou skvělí. Bailey mě neskutečně bavila, protože byla velmi realistická. Je to taková trochu potrhlá holka se sklonem vyhýbat se nepříjemnostem a raději říkat lidem to, co chtějí slyšet. Porter v ní ale probouzí spoustu nových pocitů – včetně chuti jednu mu vrazit. Ani Porterova sebejistota a nadřazenost, ale nejsou tak neochvějné, jak se tváří.

Oba hrdinové mají své jizvy a v mnoha věcech jsou jako noc a den, jednu věc jim ale nejde upřít – pěkně to mezi nimi jiskří. Autorka si skvěle vyhrála s psychologií postav, a hlavně s příběhem, který stojí za tím, kým jsou dnes. To se přitom dá říct i o vedlejších postavách, nejen o Porterovi a Bailey.

Styl vyprávění je trochu specifický, skvěle ale odráží hlavní hrdinku a její způsob myšlení, z jejíhož pohledu celý příběh sledujeme. Zdá se mi, že se autorce navíc povedlo celkem dobře nastavit hranici v otázkách sexuality. Neignoruje ji, ale zároveň nic nerozebírá úplně do detailů. Neplatí to úplně vždy (zejména některé slovní narážky mezi hrdiny byly trochu přehnané), ale většinou se to dařilo.

Z knihy po celou dobu dýchá léto a pohodová atmosféra jako stvořená pro líné letní dny. Není to kniha, která vás pohltí po první straně, ale dejte jí pár kapitol a s vysokou pravděpodobností se zamilujete – pokud tedy patříte mezi fanoušky romantických feel-good contemporary. V rámci žánru rozhodně patří k těm lepším kouskům díky svému skvělému a neuvěřitelně čtivému zpracování a moc dobře fungující chemii mezi hrdiny. Romantická linka je skvělá a autorka dokáže vykreslit spoustu momentů, u kterých se dá jen stěží neuculovat. Zajímavé zpestření navíc představuje také Baileyna záliba ve starých filmech, které často zmiňuje.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

6 13.07.2021

Bez lásky je příběh z univerzitního prostředí o hledání sama sebe. Georgia nikdy moc nebyla na randění, když ale nastoupí na vysokou nepolíbená, začne si připadat divně a chce to změnit. Obzvlášť, když vidí svou novou spolubydlící užívat si s jedním klukem za druhým. Jenže čím víc se Georgia snaží, tím víc je z toho všeho zmatená. Proč necítí ty stejné věci jako ostatní? A proč se jí při představě líbání dělá špatně od žaludku (a motýlci v břiše za to fakt nemůžou)?

Kniha se zaměřuje na téma asexuality a aromaničnosti a přesně to je důvod, proč byste si ji měli přečíst. Témata totiž zpracovává velmi dobře a na pozadí jednoduchého příběhu pomáhá vysvětlit, co tyhle pojmy vlastně znamenají (a co naopak ne). Autorka čtenářům vše prezentuje očima hlavní hrdinky a nejvíce se proto soustředí na její vlastní prožívání. Nedozvíte se proto úplně všechno, ale to je v pořádku, nakonec je to totiž pořád příběh na pomezí Young Adult a New Adult a ne příručka. Kniha každopádně vyzdvihuje i fakt, že být asexuální nebo aromantický může pro každého znamenat něco trochu jiného, nejde o pevně dané věci, ale široká spektra.

Velmi silnou stránku představují postavy, které jsou ve většině případů dobře vykreslené a propracované. Samotná Georgia je skvělá hlavní hrdinka. Nezná se, hledá se a snaží se pochopit. V hodně věcech tápe nebo se je bojí přiznat i sama sobě. A občas dělá velmi hloupá rozhodnutí, až člověka může trochu rozčilovat – jenže nakonec to vlastně dává smysl, protože je to pořád jen dospívající holka. Zároveň je ale díky tomu všemu velmi realistická a spousta lidí se v ní pravděpodobně bude schopno v nějaké míře najít.

Velkou roli zde hrají i postavy, které Georgii obklopují. Právě oni totiž pomáhají vykreslit to, jak jednotliví lidé vnímají vztahy, lásku a sexualitu rozlišnými způsoby, což je skvělé.

Pokud jde o samotný příběh, ten je spíš jednoduchý, místy až trochu nerealistický, ale to nutně nepředstavuje žádný velký problém. Hrdinové řeší vztahy mezi sebou, zamilovávají se a taky hádají, prostě nic, co by tu v rámci literatury pro dospívající ještě nebylo. Autorce se nicméně podařilo dobře vybalancovat pocity Georgie s dějem, což v kombinaci s krátkými kapitolami vytváří příběh, který se čte dobře a hlavně rychle.

Ačkoliv se děj odehrává ve vysokoškolském prostředí a otevřeně mluví o sexu a vztazích (ale žádné explicitní popisy tu nenajdete), nebála bych se doporučit knihu i o něco mladším čtenářům zhruba od těch 14 let. Právě jim totiž podle mě nejvíc sedne jednoduchost příběhu a zároveň jim kniha může hodně předat, ať už z hlediska objevování vlastní identity, nastavování zdravých hranic nebo prostě a jednoduše v tom, že není třeba se do věcí nutit jen proto, že je dělají ostatní.

Kdybych měla Bez lásky hodnotit jen po příběhové stránce, byl by to nanejvýš lehčí nadprůměr. Nicméně hlavní přínos knihy spočívá především v tématech, kterým se věnuje a té vnitřní cestě, kterou Georgia postupně projde. O asexualitě a aromantičnosti se u nás moc nepíše, jsou to složitá a ne příliš atraktivní témata, která obklopuje velká spousta mýtů. Alice Oseman se ale podařilo vytvořit čtivý příběh, který problematiku dokáže čtenáři přiblížit jednoduchou formou. Ať už si jen chcete udělat představu o tom, co být asexuální nebo aromantický znamená nebo se dokonce sami snažíte najít sami sebe, Bez lásky může být do začátku skvělá volba. Nevysvětlí vám sice všechno, ale může vás pomoct nasměrovat.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

5 02.01.2023

Zdá se mi to nebo mu ani jednou neřekla, že ho miluje?

Anyway, čekala jsem víc. Čekala jsem, že mě to dostane. Nedostalo. Mám pocit, že tomu chyběl cit a většina z těch jejich láskyplnejch výlevů byly spíš prázdný fráze, necejtila jsem z toho tu lásku, you know? Nebylo to špatný, ale nebylo to ono.

A ten konec... Nevim. Ne, že by mě mučilo, že nevím, co napsala. Spíš nevím, co si o tom myslím a jestli to byl dobrej tah, chápete, čistě z technickýho hlediska.

5 25.03.2016

Ruta Sepetys to opět dokázala – a vlastně to není žádné překvapení ani pro mě, která má přečtenou jen část jejích knih. Musím tě zradit vypraví velmi citlivý příběh, který popisuje komunistickou minulost Rumunska během diktatury Nicolaea Ceauşesca.

Českému čtenáři bude svým tématem Musím tě zradit ze všech autorčiných knih nejbližší, protože komunismus je bohužel součástí i naší historie. Ruta Sepetys v příběhu očima dospívajícího chlapce, popisuje životy Rumunů velmi barvitě. Ačkoliv člověk může mít pocit, že už zná hrůzy, kterých se diktátoři na svých obyvatelích v zájmu zachování své moci dopouštěli, vidět je v tomto podání je něco úplně jiného, než o nich slyšet například v hodině dějepisu.

Mrazivá atmosféra je vykreslena s pečlivostí, s jakou to dokáže jen málo kdo. Jedním z velmi silných témat je vzájemná nedůvěra, kterou režim udržoval mezi obyvateli díky široké síti tajných informátorů (jedním z nich se nedobrovolně stane i náš hrdina). Tahle nedůvěra se přenese i na čtenáře a donutí ho zpochybňovat a podezírat doslova každou postavu, které se v knize objeví, a to včetně těch, jež se mu přitom líbí.

Postavy jsou, jak už je tomu u autorky zvykem, velmi dobře propracovány. Vnitřní život hlavního hrdiny je bohatý a stojí v ostrém kontrastu s tím, co si Cristian může a nemůže dovolit projevovat navenek, ať už na veřejnosti nebo ve vlastní kuchyni.

Příběh samotný není nikterak složitý, ale postavy, atmosféra a pocity, které popisuje, ho dělají unikátním. V napětí vás bude udržovat celá řada otázek, ale i krátké kapitoly, díky kterým kniha navíc neuvěřitelně rychle utíká. Vypravěčem je po celou dobu hlavní hrdina, ale pravidelně se objevují také zprávy a úřední záznamy, které čtenáři odhalují věci, které vypravěč ještě netuší. Jsou jasnou ukázkou toho, že systému nic neuteče a informátoři jsou všude.

Romantická linka je tu mnohem slabší než například v Mlčících fontánách, autorčině předchozí knize. Láska je vedle rodiny, přátelství, důvěry, strachu, frustrace a zlosti jen jedním z témat a funguje zde především jako určitý záblesk světla a připomínka toho, že i v těch nejhorších dobách, jsou lidé pořád lidmi – a děti dětmi.

Musím tě zradit přináší příběh, který realisticky přibližuje život, jaký by nikdo z nás nechtěl poznat. Z příběhu mě místy mrazilo a věci, které jsem si z něj odnesla, ve mně budou přežívat ještě dlouho. Ačkoliv jde o young adult fikci, věřím, že v mnohých z vás dokáže autorka svými příběhy (nebo minimálně tímto) vzbudit zájem dozvědět se o daném období víc i z odbornějších zdrojů a to je něco, za co jí patří poklona. Musím tě zradit je výtečná kniha, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít. Je to přesně ten příběh, který podle mě dává smysl zařazovat na seznamy povinné četby na školách.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

4 07.10.2022

„Všichni alespoň jednou v životě padneme za oběť nepravděpodobným statistikám.“

Všechny stránky Amelie můžou na první dobrou působit trochu nenápadně, jako další heavy contemporary v řadě. Příběh, který skrývají, je ale všechno jen ne nenápadný.

Autorka píše neskutečně citlivě, stačí pár vět a víte, že tohle je kniha, jejíž jazyk si budete užívat. Se slovy zachází velmi obratně (v tomto ohledu určitě patří velký potlesk i překladatelce) a ať už jde o ztrátu nebo o lásku, dokáže Ashley Schumacherová perfektně vykreslit všechny pocity, myšlenky i celkovou atmosféru.

Příběh se točí především kolem hlavních dvou protagonistů – Amelie a Nolana (neboli N. E. Endsleyho), kterým autorka viditelně věnovala spoustu času a péče. Celá kniha je vyprávěna z pohledu Amelie, jejíž osoba je velmi důkladně propracovaná a skvěle zachycuje Ameliiny pocity a snahu vypořádat se se ztrátou nejlepší kamarádky i pochyby nad budoucností. Podobně je to i s Nolanem, který je na první pohled nepřístupný a hrubý, ale Amelii postupně odhaluje jednotlivé vrstvy a bolest, kterou si nese.

Amelií a Nolanem to ovšem nekončí, i vedlejší postavy jsou skvělé. Ať už jde o Val, která trochu připomíná vílu kmotřičku, o Alexe, který se ze všech sil snaží ochránit nejlepšího kamaráda nebo o rodiče Jenny, jež se snaží po svém vyrovnat se ztrátou jediné dcery.

„Chci věřit, že všechno má svůj smysl, jakkoliv strašlivý. Že pohádky mluvily pravdu, příběhy jsou pravdivé a až se přebrodím vším tím sajrajtem a zoufalstvím, zase spatřím světlo.“

Je pravda, že romantická linka je předvídatelná a poměrně rychlá, ale to je ta moc knih – ohnout si realitu tak, aby představily příběh, který čtenáře chytí za srdce bez ohledu na okolnosti. Amelie vás dějem nejspíš nijak zvlášť nepřekvapí a najdete v ní i nějaké to klišé, ale i přesto vám mohu slíbit, že si ji užijete od začátku do konce. Její kouzlo totiž spočívá v jazyku, atmosféře, pocitech a knihomolství, které je silným tématem celé knihy a dotváří prostředí, které vám bude povědomé i nové zároveň.

Celý příběh se navíc točí kolem fiktivní knižní série Kroniky Ormanu a autorce se povedlo neskutečně dobře vylíčit lásku, kterou Amelie k téhle sérii cítí a probudit i ve vás touhu ponořit se do jejího příběhu. Až člověka zamrzí, že ty knihy ve skutečnosti neexistují.

Kniha nemá ani tři sta stran a díky krásné práci s jazykem i citlivému příběhu utíká velmi rychle. Na jednu stranu jsem měla chuť si k Amelii sednout a přečíst ji na posezení, na tu druhou jsem si ji ale chtěla dávkovat kousek po kousku, aby mi vydržela co možná nejdéle, tak skvělé čtení to bylo.

„Ve tváři se mi usadí takový ten posmutnělý úsměv, který by spisovatel popsal třeba jako unavený nebo tklivý. Protože občas něco vnímáte nostalgicky už ve chvíli, kdy to prožíváte, jako by to bylo příliš nepravé nebo dokonalé nebo vzdálené, než abyste to dokázali prožít naplno, a tenhle okamžik je jedním z nich.“

Všechny stránky Amelie přináší příběh, který ve vás zůstane ještě dlouho po dočtení poslední strany. Je to příběh, který ve vás probudí naději, přiměje vás k úsměvu i k slzám a dotkne se té části vašeho srdce, která miluje knihy podobně jako hlavní hrdinové. Je citlivý a nádherný a věřte mi, když vám říkám, že ho rozhodně nechcete vynechat.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

4 15.10.2021

(SPOILER) Mlčící fontány vás vezmou do Madridu v roce 1957, kdy ve Španělsku vládne pevnou rukou generál Francisco Franco. Válka sice skončila, ale hlad, bída a strach nikam nezmizely.

Osmnáctiletý Daniel, syn ropného magnáta a nadaný fotograf, má před sebou celé léto a je rozhodnutý zachytit na svých fotkách španělskou realitu. V hotelu, kde bydlí, potkává mladou Anu – pokojskou, která mu změní život.

Ruta Sepetys se ve své knize pouští do další kapitoly lidských dějin, o které se běžně moc nemluví a skrze mladé lidi vypráví příběh, který stojí za vaši pozornost. Režim nešetří nikoho, ani mladé lidi, kteří se ničím neprovinili.

Autorka na nic nečeká a s první kapitolou začíná vyprávět svůj příběh. Nic nepředstavuje, nevysvětluje a prostě píše. Rozprostře před vámi velkolepý příběh, ale odkrývá jej svým vlastním tempem a nikam nespěchá. Popisuje Španělsko a jednotlivé vrstvy života v něm. Ukazuje mladé lidi, jejich (zadušené) sny i víru.

V knize sledujeme hned několik postav, z nichž každá tvoří jeden dílek ve výsledné mozaice. Každý z hrdinů se se situací vyrovnává jinak, zatímco Puri oddaně věří, Rafa sní a Ana mlčí. Daniel je pak současnému českému čtenáři ze všech nejblíže, protože nezažil válku ani bídu a neví, jaké to ve Španělsku bylo a je. Pochází z Ameriky, země svobody a luxusu, o kterém se většině Španělů ani nesnilo.

Prostředí luxusního hotelu pro návštěvníky z Ameriky je po celou dobu v ostrém kontrastu s tím, jak se žije ve zbytku Madridu. Právě tyto kontrasty dodávají celé knize úplně nový rozměr a vzbuzují ve čtenáři emoce. Jsou totiž připomínkou toho, že zatímco na jednom konci světa nabízí život mnoho možností a příležitostí (přestože se samozřejmě také nedostávají každému stejně), jinde ještě stále marně sní o svobodě.

„Je snadné se nebát, když nemáš co ztratit.“

Samotný příběh vás pohltí. Autorka píše jednoduše a jasně, používá spoustu krátkých vět a nechává postavám jejich tajemství a nedořečené myšlenky. Kapitoly jsou krátké a každá z nich na čtenáře volá, aby si přečetl ještě jednu další. Romantická linka tu má své místo, ale je do knihy zasazená v tom perfektním množstvím a odpovídá době, hrdinům i samotnému příběhu. Postavy si zamilujete, budete jim fandit a budete o ně mít strach.

Na příběhu je pak také potřeba ocenit, jak Ruta Sepetys pracuje s hlavním tématem, na které chce upozornit. Předkládá ho totiž čtenáři kousek po kousku, proplétá ho s jinými tématy a jeho skutečnou podstatu odhalí až na konci.

Jednotlivé kapitoly jsou navíc prokládány citacemi z reálných novinových článků a archivů, které přibližují dobu očima novinářů a státníků. Ruta Sepetys tak připomíná, že vše, o čem píše, se ve Španělsku skutečně dělo a zároveň přikládá pohled západu na totalitní režim a své místo v tom všem.

Mlčící fontány jsou jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Ruta Sepetys vzala již poněkolikáté velice složité téma a ukázala ho čtenářům očima mladých lidí. Příběh je přitom všem navíc stále plný naděje a víry v lepší zítřky.

Kniha má sice něco přes pět set stran, ale můžu vám slíbit, že je mnohem kratší, než byste si přáli. Nejlepší je, že je úplně jedno, jestli je vám patnáct nebo osmdesát – Mlčící fontány jsou tou správnou volbou v jakémkoliv věku.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

4 22.11.2020

Dívky jsou nebezpečné. Mají magii, která by mohla ohrozit úplně všechno, části jejich těl dokáží uzdravovat i navracet mládí. A proto je potřeba je téhle magie zbavit, očistit je. Každý rok je skupina šestnáctiletých holek vyslána pryč do tábora, kde mají prožít svůj prokletý rok a zbavit se magie.

Letos přišla řada na Tierney, která byla vždycky trochu jiná a dělala věci po svém. Nesnila o životě manželky v pohodlí, toužila po svobodě. Jenže teď se všechno mění, dostala závoj a když přežije prokletý rok, čeká ji svatba. Samotný prokletý rok je pro ni ale velkou záhadou – nemluví se o něm, nikdo neví, co se během něj děje, ale faktem je, že se nikdy nevrátí všechny dívky, minimálně ne celé.

Prokletý rok je něco nového, neokoukaného. Už v začátku čtenáře strhne napětím a očekáváním, protože stejně jako hlavní hrdinka, ani on neví, co se během toho prokletého roku vlastně děje a tahle zvědavost ho během čtení pohání vpřed.

Autorka začala knihu velice dobře a hned na prvních stranách ukazuje, jak podmanivě dokáže psát. Styl, kterým píše, je tak trochu chladný a odměřený bez všelijakých komplikovaných květnatých souvětí a popisů a náramně tak ke knize sedí. Celé je to napsáno jednoduše a čistě, krásně se to čte, ale hlavně to Prokletému roku v kombinaci s dějem dodává takový mrazivý nádech. A je to vážně skvělé, skvěle napsané a skvěle přeložené. K samotnému překladu mám jedinou výtku – v redakci by si měli ujasnit, že se „anebo“ píše zásadně dohromady, protože se to tam objevilo nejméně třikrát, a to už lze podle mě jen těžko přičíst pouhému překlepu.

Jak autorka dobře začala, zhruba ve třetině knihy na mě pomalu přicházela netrpělivost. Moje hlava byla plná otázek, na žádné z nich se mi stále nedostávalo odpovědí a najednou jsem měla pocit, že je to celé trochu pomalé. Velká část knihy se posouvá takovým líným tempem, ale rozhodně není nudná. Jednou za čas se vždy objevilo něco, co čtenáře vytrhlo z rytmu a zarazilo ho nebo překvapilo, ať už nepochopením nad chováním dívek, znechucením nebo nějakým odhalením.

Autorka skvěle pracovala s vytvářením napětí a oblakem tajemna, které vás budou provázet po celou dobu knihy. I když už se zdá, že všechno víte a zbývá jen zjistit, jak to celé dopadne, dokáže vás autorka ještě párkrát překvapit.

Jediné, co mě z hlediska děje trochu zklamalo, byla romantická linka. Celá ta kniha je neuvěřitelně jiná než většina ostatních Young Adult – až na tuhle romantickou linku, která byla ohromné klišé, něco, co tu už bylo tolikrát. Přijde mi to jako velká škoda, ale cením, že autorka z ní nakonec přeci jen dokázala vytěžit i něco dobrého.

Prokletý rok hodně stojí na postavách a jejich psychice. Na začátku je třicet tři dívek, které čeká děsivá zkušenost, o které vlastně nic neví. Děsí je magie, kterou mají objevit, děsí je ostatní dívky. Většinu těch dívek si nejspíš nezapamatujete, vzhledem k jejich množství většinu z nich ani nijak blíže nepoznáte, ale i z toho mála je vidět, že jsou dobře zpracované. Jsou v pozadí, protože tam mají být, ne protože by je autorka odflákla.

Většina postav, které poznáme blíže, je moc dobře propracovaná. Mají své životy, svá tajemství, svou víru. Nejvíce samozřejmě poznáme Tierney, z jejíhož pohledu je celá kniha vyprávěna. Je jiná než ostatní dívky, na svět se snaží dívat racionálně a zachovat si zdravý rozum. Není ale perfektní, má své chyby a právě ty jí dodávají na realističnosti.

Prokletý rok je zajímavá a neokoukaná kniha, která krásně pracuje s lidskou psychikou a přináší tak do žánru Young Adult zase něco nového. Je velice dobře napsaná, autorka se nebojí být drsná a nic nepřikrášluje, což z ní činí napínavé a občas i docela šokující dílo. Třešničkou na dortu jí je pak nádherné grafické zpracování. Sama za sebe ji hodnotím čtyřmi hvězdičkami, tu jednu strhávám jednak kvůli některým částem, které byly trochu pomalejší, ale především kvůli klišoidní romantické lince.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

4 07.03.2020

Zuzana Strachotová se do literárního světa uvedla skvělým dystopickým počinem, který si rozhodně zaslouží vaši pozornost. Není to tak úplně young adult, přestože některé prvky této literatury to taktéž nese. Hlavní hrdinové jsou ale o několik let starší, vztahy propracovanější a celkově je to o něco drsnější. Společnost, do které nahlédneme, je neotřelá a zajímavá, náboženské téma se v dystopiích obvykle moc neobjevuje a při čtení tohohle díla si uvědomíte, že je to vlastně celkem škoda. Devět dní se vážně povedlo a já rozhodně sáhnu i po druhém dílu.

4 27.03.2019

Uh. Nějak nevim, co říct. Na zadek mě to fakt neposadilo a lhala bych, kdybych řekla, že si to zaslouží fakt tak vysoký hodnocení, jaký to má. Ale nebylo to zlý. Vlastně to bylo dobrý. Mělo to svoje mouchy, ale bylo to dobrý. Fakt, že jo.

Prvních pár kapitol, mě strhlo do sebe a doopravdy jsem měla problém knihu odložit. Potom to, ale postupně upadalo a vetšina knihy mě zas tak moc nebavila. Doopravdy bavit, mě to zas začalo, asi až někdy po 220. straně.
Četla jsem jeden názor, že tuhle knihu by si měl přečíst asi každý. Zdálo se mi, že na knihu byly jen samé dobré ohlasy. Hodně jsem toho od ní čekala. A proto mě poměrně dost zklamala.
Přišlo mi divné, že rodiče Julliet tak moc nesnášeli. Dobře, možná dokáže zabíjet pouhým dotykem, ale ona za to nemůže a navíc, je to jejich dcera. Čekala bych, že to bude právě matka a otec, kteří ji budou bervomocí chránit, ale oni jí místo toho nenáviděli. Myslím, že její matka neměla moc mateřského citu...
Julliet a Adam. Nevím co si o nich myslet, fakt že ne. Ani k jednomu jsem si nevytvořila nějaký vztah. Snad ani chvíli mi jich nebylo líto. Ani jednou se mi při čtení nehnaly slzy do očí, i když tam byla minimálně jedna část, při které bych u jiných knih, jak se znám, brečela. Protože upřímně, mám pocit, že mě rozbrečí už skoro cokoliv. Tady ne. Tady mi to bylo jedno.
K tomu všemu, jsem v celé knize nezaznamenala snad žádnou jinou ženu, kromě Julliet. Tím myslím, že se tam nevyskytla nějak zvlášť, aby tam doopravdy byla a sehrála nějakou, třeba i menší roly, zmíněná tam možná někde nějaká byla, ale to bylo tak vše. Navíc celkově se v příběhu opakovali především 3 postavy - Julliet, Adam, Warner + později ještě trochu James a Kenji.
Ani nevím, zdali si budu pořizovat další díly, ale hádám že jo, přeci jen bych chtěla vědět, jak to dopadne, ale určitě jsou knihy, které budou mít přednost. No, budu doufat, že další díl bude lepší...

4 12.05.2013

MILUJU TO! Mary E. Pearson je královna. Začátek byl pomalejší, ale ta romantická linka, to budování vztahů, to, že se postavy celou knihu nesnažily zapírat svoje city... Přiznám se, že jsem úplně zapomněla, jak strašně miluju ten svět, jeho legendy, historii a příběhy a prostě fakt, že je to úplně jiná dystopie.

A navíc Lia a Rafe!!! Tahle série už je možná trochu starší, ale věřte mi, že pokud jste ji ještě nečetli, je to jedna z těch, který fakt stojí za to dohnat. Nemůžu se rozhodnout mezi 4 a 5 hvězdičkami, celou dobu jsem se klonila ke 4, ale konec byl fakt neuvěřitelná pecka, takže ještě popřemýšlím.

3 22.10.2022

Mýtonoši jsou urban fantasy, která jednak přináší jedinečný a vskutku zajímavý magický systém, ale zároveň se nebojí pustit ani do několika velmi důležitých společenských témat, díky čemuž vynikají oproti mnoha jiným knihám tohoto žánru.

Autorka se inspirovala artušovskými legendami, což je jedna z prvních věcí, které vás při čtení nejspíš zaujmou – a oprávněně! Legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu jsou zajímavé, a ačkoliv o nich nejspíš každý z nás slyšel, Young Adult knih, které by z nich vycházely, moc není. Mohlo by se zdát, že právě díky tomuto tématu, budou Mýtonoši působit jako něco nového a neokoukaného, pravda ale je, že jde jen o špičku ledovce.

Magický systém sám o sobě je pozoruhodný, na první pohled nepůsobí úplně složitě, ale jak dojde na postavy a jejich hierarchii, začíná se to trochu zamotávat. Postav je hodně, funkcí taky a občas mi v knize celkem chyběl slovníček pojmů. Na konci knihy najdete alespoň tabulku s přehledem jednotlivých rodů a jejich charakteristikami, osobně bych ale ocenila, kdyby obsahovala trochu víc informací – třeba celá jména dědiců a jejich panošů.

Množství postav má ale i své plus, protože kniha je díky tomu opravdu rozmanitá. Najdete tu hned několik zástupců LGBT+, včetně nebinární postavy (ačkoliv je pravda, že ta nebinarita v českém překladu není tak zjevně patrná jako v originále, sama jsem si to uvědomila jen díky zmínce, která na toto téma padla).

Čím mě ale kniha překvapila úplně nejvíc, bylo to, jak moc rozebírala otázku rasismu a v o trochu menší, leč stále značné míře i rovnoprávnosti žen. Bree je totiž žena a taky je Afroameričanka – a přesně to je kombinace, která z ní v očích mnoha lidí dělá něco méně. Autorka se hodně zaobírá současnou společenskou situací ve Spojených státech a přináší velmi upřímný a realistický pohled na to, jak vypadá život očima Afroameričanů – včetně připomínek a pozůstatků otroctví, které potkávají častěji, než si nejspíš mnoho z nás uvědomuje (příkladem může být, když Bree popisuje, jaké to je procházet se místy, která byla postavena rukama černošských otroků pro privilegované bělochy).

„Norris. McKinon. Tor. Tři poznámky, tři domněnky, tři lidi, kteří mě vyčlenili ze skupiny na základě toho, jak vypadám, a taky podle jejich vlastních představ toho, co symbolizuju. Během čtyřiceti osmi hodin.“

Druhým velmi výrazným motivem je pak v knize bolest ze ztráty milovaného člověka, trauma a potíže s tím spojené. Ta je velmi citlivě, ale hlavně detailně vykreslena. Z poznámky autorky se na konci dozvídáme, že v těchto ohledech hodně čerpala z vlastních zkušeností a jedním z důvodů, proč knihu napsala, byla snaha upozornit na psychické potíže, které mohou pozůstalé provázet. Myslím, že se jí to opravdu nadmíru povedlo a jsem moc ráda za to, že to udělala.

Pokud jde o samotný příběh, styl psaní je příjemný a čtivý, i tak mi ovšem chvíli trvalo, než jsem se opravdu začetla. Když na to ale došlo, byla jsem schopná u knihy prosedět několik hodin v kuse a se zadrženým dechem otáčet stránku za stránkou. Kniha je plná akce, napětí, tajemství a šokujících odpovědí.

Romantická linka, která bývá mnohými vyzdvihována, mě paradoxně oslnila asi ze všeho nejméně, čímž ale rozhodně nechci říct, že by byla špatná. Velmi se mi líbilo, že ačkoliv byla přítomná, postávala spíš v pozadí a světlo reflektorů přenechala důležitějším prvkům. Zpracovaná byla dobře, výtku mám nakonec jedinou – ke konci mi vývoj citů postav přišel trochu moc rychlý.

Mýtonoši jsou skvělá kniha, připomínek mám jen pár a jsem moc zvědavá na další díly. Moje nejoblíbenější kniha tohoto roku to sice nebude, ale rozhodně si zaslouží všechnu chválu a ocenění, kterých se jí dostalo. Paradoxně i přes to, že jde o fantasy, ji ze všeho nejvíc cením právě za to, jak jsou zde zpracovaná témata ztráty a rasismu a myslím, že právě díky tomu, ve mně kniha ještě dlouho zůstane. V kombinaci se skvěle vyvedenou akcí a zápletkou, je to prostě čtení, které vám mohu jedině doporučit.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 30.11.2021

Se špetkou skořice jsem četla ještě v angličtině. Je to jedna z těch knih, které nepřináší žádný veliký příběh, ale každodenní problémy jedné sedmnáctileté holky. Emoni žije se svou babičkou a (asi) tříletou dcerkou a právě teď ji čeká poslední rok na střední, který je plný mnoha nelehkých rozhodnutí.

Příběh je neuvěřitelně svěží, přináší totiž do žánru Young Adult téma, o kterém se zatím moc nemluví. Troufám si říct, že problematiku krásně popisuje a dobře vystihuje pocity hlavní hrdinky, která je na jednu stranu stále teenager, ale zároveň musela předčasně vyspět, když se v 14/15 letech stala matkou. Kniha je navíc neuvěřitelně citlivě napsaná a je radost ji číst.

Když vám řeknu, že se nic moc velkého neděje a Emoni prostě proplouvá posledním ročníkem střední školy, mohlo by to znít jako nuda. Faktem ale je, že je to skvěle zpracované, Emoni má nějaké své malé cíle, na které se soustředí, nebo otázky, které řeší (zvládnout střední, podávaní přihlášek na vysokou, získat peníze na školní výlet do Španělka...) a nakonec to funguje fakt skvěle.

Jo a i když tu je jeden kluk, tak tahle kniha prostě není o lásce. Romantická linka je v pozadí a jen to celé tak jemně doplňuje. Pro Emoni a díky tomu i pro čtenáře jsou totiž jiné věci mnohem důležitější.

3 13.07.2021

(SPOILER) Když Šance ukradne sudičkám mapu jedné bezvýznamné dívky, rozpoutá tím sled událostí, které dívku i její okolí můžou změnit jednou provždy. A Šance je odhodlaný udělat vše pro to, aby to tak skutečně bylo, aby se tahle dívka vymanila ze spárů osudu, který jí sudičky naplánovaly.

Onou dívkou je Isabelle, které nikdo neřekne jinak než „ta ošklivá zlá nevlastní sestra“, Popelčina nevlastní sestra. Isabelle je ale mnohem víc a právě teď je odhodlaná napravit vše, co způsobila, a dokázat světu, že může být jiná. Dostane šanci změnit svůj život, dokáže ale najít ztracené kusy svého srdce?

„Vlci v lese mají ostré zuby a dlouhé drápy, ale je to vlk ve tvém nitru, který tě roztrhá na kusy.“

Jennifer Donnelly je další z autorů, kteří dokazují, že je tu spousta způsobů, jak pojmout retellingy. Nevlastní sestra je originální a navíc přináší velice silné poselství. Praktický celý příběh je založen na tom, že dívka nemusí být jen hezká a dobrá manželka, ale že může být úplně stejně silná a chytrá jako muži – i když jí celé okolí tvrdí opak. Je to příběh o tom, že nikdy nesmíme nechat naše okolí, aby určovalo, kdo jsme. I když se může zdát, že v dnešním světe je feminismu všude plno a že ženy už dávno nikdo nepovažuje za méněcenné, stále jsou tu určité předsudky, se kterými je třeba se vyrovnat. Nevlastní sestra nám to připomíná.

Kniha je opravdu skvěle napsaná a krásně se čte. Kapitoly jsou velice krátké a většinou končí menším či větším cliffhangerem, což způsobuje, že je knihu občas vážně těžké odložit. Z „ještě jednu kapitolu“ se díky tomu totiž lehce stane „ještě deset kapitol“, protože má člověk neustále tendenci si říkat, že má ta další kapitoly přeci jen tři strany…

Napětí v knize utváří i fakt, že my jako čtenáři víme, jaký osud Isabelle čeká – pokud nedokáže sebrat odvahu a vyšlapat si svou vlastní cestu. Do toho navíc sledujeme Šanci i sudičky, kteří se všemožně snaží dosáhnout svého a zmařit snahy toho druhého.

Děj je zasazený do alternativní historie Francie, kterou v té době ničí válka s hrůzostrašným Volkmarem. Díky tomu se zde objevují známé věci a osobnosti. Zároveň to příběhu dodává na realističnosti, neboť to člověku připomíná, že lidská společnost opravdu bývala taková, jako je popsaná v knize.

Autorka nic nepřikrášluje a nezjemňuje, což je v Young Adult vždycky milé překvapení. Kniha začíná scénou, ve které si Isabelle sama usekává prsty na nohou, aby se vešla do skleněného střevíčku a věřte mi, není to úplně nejmilejší scéna. Stejně tak se pak objevují popisy padlých vojáků i bitvy. Donnelly přitom není přehnaně drastická, ale ani se nesnaží nic schovávat nebo to podávat tak, aby to bylo pro čtenáře příjemnější.

Velice důležité jsou i postavy, které autorka vytvořila tak, aby byly své a různorodé. Postupně odkrýváme jejich vrstvy a dozvídáme se, jaké jsou pod pokličkou. Nejvíce je to samozřejmě vidět na Isabelle, která se nám postupně stále více otevírá a zároveň hledá samu sebe a vypořádává se s tím, jak ji vidí svět. Skvělá je ale i její sestra Tavi nebo třeba soused Hugo.

Jediná výtka, kterou mám, je fakt, že po tom, co z člověka opadne počáteční nadšení z nového a neokoukaného příběhu a krásného způsobu vyprávění, začne kniha působit trochu zdlouhavě. První polovina knihy je totiž poměrně dost klidná a trvá docela dlouho, než se začne něco doopravdy dít. Příběh by za mě proto mohl být o něco dynamičtější a rychlejší, aby čtenáře připoutal ještě o trochu víc.

Celkově hodnotím Nevlastní sestru velmi pozitivně. Je to ten typ knihy, u které jsem vážně ráda, že ji zejména dospívající holky (ale rozhodně se bude líbit i nám starším) mají a můžou ji číst, aby jim připomněla, že můžou dokázat všechno, co si zamanou. Mohla by být trochu dynamičtější, zejména v první polovině, přesto je to opravdu skvělá a originální četba, která stojí za to. Za sebe ji hodnotím čtyřmi hvězdičkami, a pokud tak ještě neučinili, vřele doporučuji po ní sáhnout.

3 08.01.2021

(SPOILER) Pokud si budete chtít o Navždycky něco zjistit, nejčastěji pravděpodobně uslyšíte slovní spojení jako „feel-good contemporary“, „romantika ze střední“ nebo „láska přes messenger“. A přesně tohle je prakticky to jediné, co o knize potřebujete vědět, než se do ní pustíte – přesně taková ta kniha totiž je.

Navždycky přináší poměrně jednoduchý příběh, který si klade za cíl jedinou věc – pobavit vás. Kniha navazuje na populární chat fiction, která původně vyšla v aplikaci Storki. Pokud si ale myslíte, že díky přečtení původního příběhu přesně víte, co vás čeká, jste na omylu. Autorka se totiž rozhodla příběh vzít a dát mu pokračování, jaké jste si po přečtení původních chat fiction nejspíš nepředstavovali.

Kniha je napsaná čtivě, není dlouhá a čte se rychle. Nofreeusernames hodně mluví o tom, že do knihy dala všechno, co má ráda a je to vidět. Příběh je plný vtipných hlášek, odkazů na lamy a jednorožce, známé filmy, seriály i knihy. Nicméně s jednou věcí jsem měla trochu problém – chvílemi mi přišlo, že autorka až moc tlačí na pilu a občas tam toho všeho bylo už trošku moc.

I přesto jsem si ale čtení nesmírně užívala. Navždycky je totiž zábavné a roztomilé. Culila jsem se od ucha k uchu, netrpělivě vyčkávala, jak to bude dál, občas jsem se dokonce musela nahlas zasmát – a to se mi u knih stává jen velmi výjimečně. Příběh ve vás dokáže vyvolat emoce a krátké kapitoly způsobují, že ho vážně není snadné odložit. Chemie mezi postavami funguje skvěle, romantiky je tam tak akorát a občas tu knihu možná budete chtít ze vší té lásky obejmout.

Celá kniha stojí na hlavní hrdince, a pokud si nesednete s ní, pravděpodobně si příběh nebudete užívat tolik, kolik byste mohli. Mei není perfektní, má tendenci věci hodně analyzovat, nemá ráda změny a nečekané věci. Na druhou stranu to není ten typ hloupé hrdinky, kterou byste automaticky museli nesnášet od začátku do konce a netrpí ani syndromem Mary Sue. Mně nijak zvlášť nevadila, i když se občas chovala trochu hloupě a nelogicky.

Problém jsem s ní nicméně měla v jedné věci. Mei se celou dobu prezentuje hodně geekovsky, to přitom vůbec nejde dohromady s jejím přístupem k Zaklínači nebo Star Wars, které neviděla, ale očividně je automaticky považovala za hloupost.

Co se týče ostatních postav, ať už jde o Travise, Liama nebo Avu, všechny stály za to. Travis byl okouzlující a ochranitelský, Liam byl roztomilý a jeho láska k Harrymu Potterovi a znalost Frozen způsobila, že se rychle stal mým favoritem. Ava byla zase jedinečná, plná těch nejšílenějších nápadů a já nechápu, že si jí Mei už od začátku víc nevážila.

S postavami jsem měla jen jeden větší problém, a to naštěstí pouze v první polovině knihy, kdy se zdálo, že jich až moc umí číst myšlenky. Věta „jako by mi četl/a myšlenky“ a její obdoba se totiž objevovala častěji, než mi přišlo přirozené.

Na závěr musím zmínit to, jak moc je kniha vymazlená po grafické stránce. Začátek každé kapitoly doplňuje jednoduchá ilustrace, v knize najdete barevné chaty, smajlíky, a dokonce i fotky. Navíc je kniha natištěná na křídovém papíru s vysokou gramáží. Z toho jsem byla zpočátku naprosto nadšená, nicméně později jsem si všimla jedné věci – kniha se kvůli tomu špatně otevírá a budete se muset smířit s tím, že to občas bude vyžadovat trochu síly, abyste ji otevřeli pořádně „dokořán“ (ale zase se vám pravděpodobně nepovede zlomit hřbet, takže bude v knihovně vypadat jako nová).

Navždycky vás moc neobohatí na duši a nerozšíří vám obzory, ale dá vám přesně to, co slibuje – pohodové čtení plné romantiky, humoru a popkultury. Jasně, je to teenagerská romance, občas je to trochu naivní, občas se objeví nějaká ta nelogičnost, ale pokud máte tento typ knih rádi, pravděpodobně vás to nebude moc trápit. Navždycky nezmění svět a nejspíš nezmění ani vás, ale to nic nemění na tom, že je ve svém žánru prostě skvělá a neřekla bych, že by nějak výrazně zaostávala ani za zahraniční konkurencí (a že je konkurence v této kategorii vážně velká).

3,5 / 5
----
Kniha mi byla poskytnuta společností Albatros Media.

3 14.11.2020

Před dvanácti lety zmizely uprostřed dne ze školky čtyři děti a nikdo nikdy nepřišel na to, co se s nimi stalo. Teď se najednou tři z nich vrátily. Jsou o dvanáct let starší a nevzpomínají si na nic z toho, co se jim vlastně stalo. Jednou z nich je i Astrid, kterou po návratu čeká šok – její mladší bráška se stále pohřešuje. Astrid je proto odhodlaná přijít záhadě na kloub a přivést svého bratra zpátky, ať to stojí, co to stojí.

Noci běsů se odehrávají v zapadlé české vesnici, kde stále uctívají slovanské bohy a dodržují svátky a tradice, na které většina z nás už nejspíš dávno zapomněla. V knize přitom nikdy není specifikováno, v jaké době se děj odehrává. Existence některých moderních prvků napovídá, že to nejspíš nebude zas tak dávno, jak by se člověku mohlo zdát. Právě tohle je na knize naprosto fascinující. Pro příběh totiž dobové zasazení vlastně není nijak důležité a autorka se tak vyhnula riziku, že by jí někdo mohl případně vyčítat historické nepřesnosti.

Kniha přichází s ojedinělým námětem, který umocňuje především české prostředí. To je čtenáři zároveň známé, ale i neznámé – předpokládám totiž, že většina z nás už nezná slovanskou víru a tradice do takových detailů, v jakých se knize objevují. A to je upřímně řečeno naprosto skvělé. Při čtení se tak totiž taky něco nového dozvíte.

Autorka píše čtivě a jazyk přizpůsobuje době a mentalitě obyvatel vesnice, takže zde nechybí archaismy a výrazy spojené právě s mytologií. Po jazykové stránce to bylo vážně skvěle zpracované, jazyk byl opravdu bohatý a skvěle se četl. Nicméně občas jsem měla pocit, že je v knize trochu víc popisů, než by bylo nezbytně nutné.

Samotný příběh je zkraje pomalejší, ale jak se čtenář dozvídá více, kniha rychle nabere na napínavosti. Děj není ukvapený, ale udržuje si většinu času takové průměrné tempo, které čtenáře napíná k nevydržení. Občas bylo opravdu těžké nelistovat knihou napřed a nehledat odpovědi na všechny ty otázky, které příběh vzbuzuje.

Jak postupuje pátrání hlavních hrdinů, odkrývají se indicie a symboly, které vám mohou napovědět, co se vlastně stalo. Rozuzlení na konci pro mě ale i tak bylo velkým překvapením. Autorka se rozhodla uzavřít příběh poněkud otevřeně a některé otázky nechat nezodpovězené, což se v tomto případě k celkovému vyznění knihy vlastně docela dost hodí (i když jsem osobně fanouškem spíše uzavřenějších konců).

Noci běsů ve vás zároveň dokážou vyvolat spoustu emocí od napětí a zvědavosti přes vztek až po znepokojení a trochu toho strachu. Nicméně, s tím strachem to není zas tak horké – i když občas je atmosféra příběhu trochu děsivá, o horor opravdu nejde.

Postavy byly dobře propracované. Hlavními hrdinkami jsou především Aster, jejíž bratr Max zmizel, a její nejlepší kamarádka Dora, jediná z pětice kamarádů, která tehdy ze školky nezmizela. Obě se potýkají s nelehkou situací a mají toho spoustu, s čím se musí vyrovnat. Kniha tak není pouze o hledání ztraceného Maxe, ale také o hledání sama sebe.

Noci běsů jsou ve výsledku skvělá kniha s ještě lepší atmosférou. Autorka ví, co dělá a je patrné, že knize patrně věnovala spoustu úsilí a času, aby dokázala popsat historické zvyky a tradice a vystihnout jazyk. Příběh je originální, napínavý a lehce znepokojivý a rozhodně stojí za přečtení.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 30.09.2020

Brigid Kemmerer se v Na co slova nestačí volně vrací ke své předchozí knize Dopisy ztraceným. Prostor zde dostává Rev, kterého můžeme znát z Dopisů jako Declanova nejlepšího kamaráda. Záhadný kluk, který je neustála zahalený do kapuce svojí mikiny. Pod ní skrývá minulost plnou bolesti. Ta se teď ozývá hlasitěji než kdy dřív – kontaktoval ho totiž jeho otec.

Zcela novou postavou se stává Emma, nadějná programátorka, herní designérka a hlavně autorka populární online hry Jinozem. Její matka ale dceřinu zálibu v počítačových hrách nechápe a Emma se upíná na svého otce, který se sám navrhováním her živí. Do toho ji prostřednictvím její hry kontaktuje troll, který ji nechce nechat na pokoji a hraní Jinozemě najednou přestává být tak zábavné jako doposud.

Na téhle knize je skvělé to, že otevírá některá témata, o kterých se kupodivu v dnešní době ještě pořád zas tak moc nepíše – a to i přesto, že jsou dnešní generaci dětí a dospívajících blíže, než by si člověk nejspíš přál. Emma řeší hned dvě takové věci, vedle kyberšikany se potýká také s rozpadajícím se vztahem svých rodičů. Autorka tak na jejím příběhu ukazuje něco, s čím s velkou pravděpodobností bude mít velká část čtenářů svou vlastní zkušenost.


Oproti tomu Revův příběh už tak běžný není, člověka ale zasáhne o to víc. Je to už několik let, co unikl ze spárů svého otce. To, co mu otec provedl, v něm ale přežívá dodnes. Teď mu navíc otec poslal dopis a Rev neví, co si počít.

Cesty Emmy a Reva se přirozeně zkříží a protagonisté si mezi sebou začnou budovat vztah. Spojují je totiž jejich bolesti i strach přiznat okolí, co se v jejich životech děje. Jejich vztah se vyvíjel pomalu, a to je dobře. Jinak by to k jejich povahám ani nesedělo. O chemii mezi nimi by se ale dalo polemizovat, nebyla z nich totiž cítit tolik, kolik bych ráda.

Zatímco s Revem nešlo nesympatizovat, Emma byla velkou část knihy s prominutím na facku. Chovala se iracionálně, cítila se ublíženě, i když vlastně mnohdy pořádně neměla proč a způsob, jakým zacházela s lidmi kolem sebe (a zejména se svou nejlepší kamarádkou) byl jednoduše otřesný. A to nemluvím o tom, kolikrát jí během pár dnů utekl při venčení pes – za to tedy viním i autorku jako takovou, protože ta tyhle útěky používala k vyobrazení náklonosti Emmina psa k Revovi, což je prostě hrozně nešťastné. Když vám během týdne třikrát pes uteče nebo se vám rovnou vytrhne z vodítka, děláte totiž zjevně něco špatně a je jen otázka času, než vám psa přejede auto.

Kniha se četla dobře a příběh plynul příjemným tempem, ani moc pomalu, ani moc rychle. Když bylo třeba, události nabraly nečekaný spád, jindy zase své tempo o něco zvolnily. Autorka umí psát tak, aby čtenáře zaujala a donutila ho zajímat se o to, co bude dál. Jednu věc ale v mém případě prostě nezvládla – vyvolat ve mně emoce, které příběh vyvolat měl. Neměla jsem tendenci fandit hlavním hrdinům, ani se o ně nějak zvlášť bát. Jediné, co jsem občas pocítila, byla zvědavost na to, co bude dál.

Na co slova nestačí byla ve výsledku příjemná kniha – nic víc, nic míň. Její největší přínos vnímám v tématech, o kterých mluví a právě kvůli nim podle mě stojí za to, si ji přečíst. Ať už se potýkáte s nechápavými rodiči, jejich rozvodem, kyberšikanou nebo jste prostě jen milovali Dopisy ztraceným, tahle kniha vám pravděpodobně sedne do noty. Číst ji každopádně můžete i samostatně, bez znalosti oněch Dopisů.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 30.09.2020