lapagerie komentáře u knih
Milé počteníčko s hezkým námětem. Návrhářka zahrad, žijící na počátku 20.stoleti a její následovnice o 100 let později. Jedna zahrada. To by bylo dokonalé. Ale je tu ještě třetí dějová linka, z období 2.svetove války. A další tři hrdinky navíc. Skoro mě to donutilo napsat si na kartičku kdo je kdo, kdy žije, co dělá a s kým ho pojí jaký vztah. Poněkud chaotický, ale i tak příjemný příběh.
P.s. název Emminy firmy "Návrat zašlé trávy" ve mně pokaždé navodil pocit zapařeného sena
Joonu jsem nechala dlouho u ledu, ale když jsem v knihovně viděla Zrcadloveho muže, neváhala jsem. A byla to pecka. Žádná plytká omáčka, zbytečné dějové linky, příběh prostě frčí. I když jedno malinké minus bych udělila za trochu prebytecnou závěrečnou honičku.
Povedená detektivka. Mrazivá jak dějem, tak i ročním obdobím. Chvilku mi trvalo se zorientovat v dějích, ale brzo jsem si zvykla. Závěr hodně překvapivý. Jo a nenašla jsem jedinou sympatickou postavu...
Milé povídky z měšťanských a úřednických kruhů 19. století. Užijete si onikání, hovorových výrazů pocházejících z němčiny, něco červené knihovny, ale i neveselých konců. V každém případě je to příjemné oddechové počtení.
Jeremy je prostě kolík. Jeho humor je správně britsky suchý, glosy a postřehy vtipné. Asi jen člověk jeho ražení se pustí do farmaření, o kterém nic neví. A vynakládá kvůli tomu spousty peněz, energie fyzické i psychické. A ještě že tak, aspoň nás může pobavit.
Sem tam se sice nějaké vtipy a připrovnání opakují, někdy nesouhlasím s jeho politickými názory, ale netrápí mě to. Bavila jsem se.
Po přemyslovské epopeji jsem ráda sáhla i po té lucemburské. Tohle období dějin je me oblíbené. Kniha se čte dobře, zahrnuje asi vše podstatné, ale nějak mě úplně nepohltila. Přišlo mi, že nejde úplně do hloubky. Jsem asi zmlsana knížkami Ludmily Vaňkove. Možná je to i tím, že nejsem úplně členem kultu Elišky Přemyslovny. Mam radši Elišku Rejčku a tady není představena zrovna lichotivě. Ačkoliv v této knize jde jen o okrajovou postavu, rozmrzelo mě to .
Co se Jana Lucemburského týká, byl myslím vystižen dobře. A pribeh Landštejna hezky doplňuje celý děj.
Zas po delší době jsem sebrala sílu a pustila se po několikáté do poslechu audioknihy, fantasticky načtené Ladislavem Mrkvičkou. A zas mě příběh plný lásky, utrpení, bolesti a touhy rozsekal. Jako pokaždé...
Válečná romantika, rozdělené osudy, nenaplněná láska. Od zacatku víme, co se stalo a napětí z te trochy neznáma nestačí. Naopak nektere linky zbytečně přebývaji a s klidem bych je vypustila.
Námět trochu připomíná Mandolínu kapitána Corelliho, ale to je příběh na úplně jiné úrovni.
Začala jsem Hladem a možná to byla chyba. Unavovalo mě filosofování a "metafyzické" pasáže v některých kapitolách. Žízeň už měla větší spád, příběhy se propojily a objevilo se i Karikovo umění vnést mrazení pod kůži. Celkově mě ale dvojkniha tak úplně nevzala
Elsa opravdu neměla v životě zrovna štěstí. A když už se jí podařilo najít tu trochu štěstí a jistoty, zasáhly živly. Následovala bída, dřina, bída, dřina, zoufalství, bída, dřina. A Elsa bojuje pořád dál. Je totiž máma a musí se postarat o své dvě děti.
Musím říct, že to byla hodně tvrdá doba. Knížka mě donutila si o prachových bouřích a "špinavých třicátých" něco přečíst. Uprchlíci z postižených států to měli velmi těžké a mnoho z nich skončilo na dlouhé roky v ubohých provizorních podmínkách. Paradoxně ekonomický růst přineslo až zbrojení do 2. světové války...
Není to špatný nápad, vyprávění z pohledu domu, v jehož zdech se proplétají lidské osudy. Jenže postupem času jsem se přestala orientovat v postavách a jejich provázanostech.
Byla jsem zvědavá na román o Barboře Celské, moc toho o ní napsáno není. Ale už asi po čtvrtině knihy jsem byla otrávená. Postavy jsou ploché, mají jednu stránku a té se drží. Barbora honí milence, sjíždí se čarovnými čaji, Zikmund je prostopášník bez špetky inteligence. Přitom jde o tak zajímavé historické osobnosti! Oba byli vášniví, výrazní, inteligentní, nekonformní. Být takto odbyti si nezaslouží.
Mám ráda rodinné ságy i období první světové války. A miluju Mandolínu kapitána Corelliho. Takže tenhle román mi nemohl uniknout. Líbily se mi kapitoly, členěné podle postav i děj, který se odehrával během války. Ale poválečné období mi přišlo tak nějak nezáživné a měla jsem tendenci sem tam něco přeskočit. Rosie moc nechápu, není mi sympatická a Daniela lituju. Vybral si nevhodnou ženu. Zajímal by mě více osud Otýlie i Christabel. Možná mají prostor v dalších dílech, ale na ty se už nechystám.
Autorka má pravdu v tom, že většinu školní docházky se člověk babrá s pravěkem, Římem, středověkem a i 2. světovou válkou. Pak nastoupí na střední školu a začne znovu pravěkem. Období po druhé světové válce se tak nějak do osnov asi nevtěsná. Nebo aspoň za mých studijních let to tak bylo (a to jsem studia neabsolvovala za komunismu). Proto jsem si ráda půjčila tuhle knížku. I když mi z velké většiny popisované události nejsou neznámé, občas se naskytla nějaká perlička, která zaujala. Celkově jsem se ale nic zásadního nedozvěděla a myslím, že se leccos dalo detailněji rozebrat.
Co mě ale vůbec nesedělo, byly některé slovní obraty a výrazy (jako například: "soudruzi se mydlili mezi sebou"). Autorka možná chtěla text odlehčit, nevím. Každopádně sama o sobě píše, že není historička, ale spíše glosátorka. Tomu styl knihy asi odpovídá. Možná by se spíš ujala u mladších čtenářů, kteří o komunistickém režimu u nás ví jen něco málo z doslechu.
Já tyhle knížky moc nemusím a do Safy jsem se pustila jen kvůli výzvě. Ještě teď je mi trochu mdlo z toho, jaké ukrutnosti se provádí holčičkám v některých zemích. A z popisovaného laxního přístupu místních mužů k životu se mi zvedá žaludek (Evropa je bohatá, má dost, tak má povinnost nám dávat. Pracovat nebudu, ale chci peníze/pomoc).
Waris je obdivuhodná - za to, co dokázala a o co se snaží.
Byla jsem trochu zklamaná. Líbil se mi děj kolem staré Bess, i začátek vyprávění Alizon. Ale pak začalo být předvídatelné, co se stane a to mě nudilo. Ono je to i pochopitelné, když se autorka odráží od skutečných událostí, ale i tak mi to přišlo takové nedotažené.
Asi jsem namlsaná Iluminací, která mě naprosto pohltila. Dcery čarodejného vrchu se jí nevyrovnají.
Bábovky jsou dobře čitelné, hezky členěné do kapitol. Postavy i jejich osudy uvěřitelné. To všechno se mi líbilo. Ale s přibývajícím textem mi dalo čím dál víc práce sledovat provázanost jednotlivých postav. Kdo má koho za muže, kdo je čí milenec nebo dcera. Pak už mě to ani nebavilo.
Jsem trochu zklamaná. Asi jsem čekala něco jiného. Je to vlastně soupis toho, co se dalo za mého dětství sehnat. U něčeho jsem se zasmála, na něco si nepamatovala. Ale neseděly mi moc osobní komentáře, občas mi přišly zbytečně povrchní a odsuzující. A většinou jsem se s nimi nedokázala ztotožnit. I když jsem za socíku byla dítě základní školou povinné, nevnímala jsem dobu jako špatnou.
Pro rodiče teenagerů, hlavně těch s poruchami chování či AD(H)D určitě zajímavé čtení. Příklady z praxe pomáhají orientaci v jednotlivých problémech a určitě v nich najdete situace, se kterými jste se potkali. Osobně bych ocenila ke každému takovému příkladu stručný návod (body), jak reagovat, čemu se vyhnout. Pasáže, rozebírající situaci jsou fajn, ale vlastně neposkytnou přesnější radu, jak na to.
Tuhle kuchařku mám ráda. Přehledné a hezké zpracování, recepty nekomplikované a povedou se!