laepus komentáře u knih

Poetismus je OK, na svou dobu to musel být pořádná bomba a změna, když to člověk srovná s nějakým Březinou nebo Hálkem. Je tam vidět trochu dada, absurd a snad jsem tam občas cítil i lehký nádech surrealismu - prostě hravost. Ale na rovinu - opravdu jsem se pousmál jen zřídka u některých básní v prostřední části. Ten úvod i závěr jsou spíš takové jakoby vzpomínky na cesty a přímořská letoviska - opakující se motivy moře, přístavů, námořníků, vln, ptáků, vůní - ať už je to nejčastější pocta Francii (a zejména Marseille), ale najde se tu i Amerika, Itálie a další.

vzpomeňte moudrých filozofů
život není nic než okamžik
a přece když čekávali jsme na své milenky
byla to věčnost

3 04.04.2020

Obecně u poezie jsem jen výjimečně schopen se dostat na plné hodnocení a jen občas na skoro plné... tady musím jen na tři. Je nezpochybnitelné jazykové mistrovství autora, jeho imaginace, práce s tropy i figurami, bohatství metafor a symbolů atd. Co se týká témat - nešťastná láska, nevěra, bída, společenské rozdíly, nemoci, zranění, smrt... tady je to klasika, o které píší (a krátce po válce psali úplně) všichni. Co ale nejsem schopen vydýchat byla báseň Fotografie, kde podle Wolkra za hladomor v Rusku může západní kapitál. WTF?!?

5 04.04.2020

Ten minimalismus osob, prostředí i času té hře ubírá na síle, která mohla být mnohem větší při klasické hře. Na druhou stranu je to jen taková jednohubka, která rozhodně potěší a rozesměje. Navíc opět (jako vždy u Havla) je to smích obohacený kritikou systému a hloubkou myšlenky, stejně tak vhledem do psychologie běžného sládka či nuceného dělníka Vaňka. Absurdita situace a časté opakování děje či promluv zde nemůže chybět a je to rozhodně výzva pro každého herce - na jevišti (skvěle zahrané) to rozhodně vyzní dvakrát silněji a lépe než na papíře, zvlášť Lanďák je fantastický.
Dostat tam Bohdalku, Gotta, Kohouta - palec hore.
"Prd víš! Tobě je hej! Píšeš si ty svoje hry - koulíš sudy - a všichni ti můžou bejt ukradený! Co ti vlastně schází? Vždyť oni se tě, člověče, bojej!"
"A co já? Mě v tom necháš, viď? Na mě se vykašleš! Já můžu bejt svině! Já se v tom bahně můžu patlat, na mně nezáleží, já jsem jen obyčejnej pivovarskej trouba - ale pán, tej se podílet nemůže! Já se pošpinit můžu - jen když pán zůstane čistej! Pánovi, tomu jde o princip! Ale co ostatní, na to už nemyslí! Jen když on je hezkej! Princip je mu milejší než člověk! To jste celí vy!"
"Principy! Principy! Bodejť byste si je nechránili, ty svý principy - vám se totiž výborně zhodnotěj, vy si je totiž výborně prodáte, vy si na nich totiž pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj - ale co já? Já za ně můžu dostat jen napráskáno! Vy máte vždycky šanci - ale jakou šanci mám já? O mě se žádnej nepostará, mě se žádnej nebojí, o mně žádnej nenapíše, mně žádnej nepomůže, o mě se nikdo nezajímá, já jsem tak dobrej na to, abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou, sháněl vytopený místnosti pro vaše hrdinství a sklízel za to nakonec jen posměch!"
Na jedné straně si Havel uvědomuje výjimečnost svého postavení a jasně jej přiznává i s výhodami, jež mu přinášejí. Na straně druhé přesně vidí tu bezvýchodnost obyčejných lidí, po kterých se režim jen vozí, protože ví, že ohnou hřbet absolutně pokaždé. A ta bezvýchodnost mu není lhostejná, má pro ni pochopení.
Havel prostě nebyl jen výjimečný člověk a politik, ale i skvělý spisovatel, to je neoddiskutovatelné.

8 04.04.2020

Abych řekl pravdu nemám slov... Po první půlce jsem chtěl knihu odložit, protože se to fakt nedalo: náctiletý hlupák s napoleonským komplexem, který chce za každou cenu všem dokázat, že za něco stojí, chce jen a jen peníze, v hlavě má jen sex, který musí popisovat, jak uspěl či neuspěl, vystřídá pár hotelů a pořád víceméně to stejné - bez vtipu, bez napětí, bez dojetí či pochopení.
Ale!
Druhá půlka knihy je dost možná (tohle píšu těsně po dočtení, jako vždy) to nejlepší, co jsem kdy četl. Opravdu. Druhá půlka anglického krále je dost možná to nejlepší, co jsem kdy četl - do jeho života vstupují velké dějiny, začíná Protektorát, přichází svatba, syn (to je obecně asi nejdrsnější část knihy), osvobození, vlastní hotel, pak komanči a bolševická totalita, ubývá zbytečných sexuálních scén a přichází zkrátka opravdový život.
Je jasné, že ta rozplizlá první půlka je tam proto, aby ještě o to víc vynikla ta půlka druhá (jak už jsem řekl - dost možná to nejlepší, co jsem kdy četl), ale zkrátka to rozplizlé a redakčně neprosekané pábení na začátku mě fakt nebavilo, a proto musím tu jednu hvězdičku dolů.

4 02.04.2020

To bylo fantastické, jak tam dostal uraženou hlavu zaklíněnou v pásech tanku, liverpůl magacín, pak taky pradědečka zbitého k smrti, orazítkovanou zadnici, pižlání králíčků, prdeláče, ceckounka či kundičku, býka bez očí, chloupky dívčích rozkroků v plavkách na plovárnách, hlavního hrdinu, lehce zaostalého a nesmělého ajznboňáka, kterému se příliš nedaří v sexu, ale pak se zaučí, setkání dvou různých vlaků s německými vojáky, jeden na frontu a druhý zpátky, holku, co jí vlak urazil obě nohy, samozřejmě milované Kersko, proutkaře Hubičku, holubáře pana přednostu či plačící Němce po náletu a útok na vlak; to celé v nádherné atmosféře, která se neustále stupňuje, začíná to poklidně takovým pepinovským pábením a postupně se to zvážňuje a přituhuje až k úplnému konci, kdy drama dostupuje vrcholu, ale který vám samozřejmě neřeknu, protože ho už stejně znáte, anebo bych spoileroval, taky je úžasné, jak Menzel dokáže přesně vystihnout poetiku Hrabalových próz a dostat ji do filmu, to je geniální symbióza, nejen tady, ale taky třeba u Postřižin či Slavností sněženek a na závěr bych přidal už snad jen pár úryvků z knihy: "A mně to bylo divné, oba ti esesáci byli krásní, spíš jako by psali básničky nebo šli hrát tenis..." - "Tak ale, paní přednostová, co dál? Nechtěla byste mě zaškolit? Pěkně vás o to prosím ... v blázinci mi doktor Brabec řekl, že bych si měl otřít parůžek s nějakou starší dámou..." - "A stejně, i když dědova hlava byla vmáčknutá do pásu tanku, přece jen ten dědův duch pořád tlačil teď armádní sbor za sborem, tank za tankem, vojáka za vojákem nazpátek, do srdce Německa, tam, odkud se vyhrnuli a kam je tlačily ruské armády..." (a doufám, že to v jednom odstavci bylo dost hrabalovské)

9 02.04.2020

Dávám jen tři. Bohužel jen tři. Je mi totiž odporný volný verš. To prostě není verš. Jen někdo zcela nesmyslně rozseká větu na kousky bez ohledu na její syntax a doufá, že se tak v té větě objeví něco nového. Neobjeví. To tam často jen čtenář chce najít. Bohužel jsem ten, kdo jde hlavně po obsahu, ne po formě.
Nicméně - z básně jde opravdu cítit Zahradníčkova hluboká deziluze z toho, kam se české dějiny po roce 1948 dostaly, na jak hodně špatnou kolej jsme přehodili výhybku; je z ní cítit hluboká autorova víra a zároveň smíření se s Bohem...

Je to On
v tmách hodiny třetí
který byv vyzdvižen táhne všechno k sobě
málem ho přehlédli, jako ty jej přehlížíš v bližním svém
ale dějiny se otřásají jeho mlčící přítomností
a všechen útěk je útěk ped ním, všechna vzpoura je vzpoura proti Kříži
tomuto trůnu jediné opravdové moci
tomuto trůnu jediné opravdové moci nad světem

...

Z jeho kostelů rostou domy
z jeho tajemství věda
z jeho poslušnosti svoboda

V jeho jediných rukou zadarmo dávajících
v jeho žehnajících rukou probodených
jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda
jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem

2 01.04.2020

Trošku jsem váhal mezi čtyřmi a pěti, ale díky famóznímu závěru se přikláním k těm pěti. Je až neuvěřitelné, jak velký byl Čapek vizionář a jak se snažil alespoň z pozice spisovatele varovat svět před nebezpečími, jež na něj číhají - nesváry mezi národy, přebujelá byrokracie a plané diplomatické tlachání, klasický nechumelismus typu "nás se to netýká, to je problém jiných" či varování před nekontrolovatelným technickým pokrokem. Až je zarážející, jak je to stále aktuální... A zároveň je to celé psáno s nadhledem, lehkým neustálým vtipem a přitom hloubka myšlenky se nikdy neztrácí.
"Soudruzi Mloci! Kapitalistický řád si našel svou poslední oběť. Když se už jeho tyranie počala definitivně tříštit o revoluční rozmach třídně uvědomělého proletariátu, zapřáhl zpuchřelý kapitalismus do svých služeb vás, Dělníci Moře, zotročil vás duševně svou buržoazní civilizací, podrobil vás svým třídním zákonům, zbavil vás veškeré svobody a učinil vše, aby vás mohl beztrestně a brutálně vykořisťovat..."
"Nato se i německý tisk počal horlivě obírat baltským Mlokem. Zvláštní váha se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší rasový typus, nesporně nadřaděný všem jiným Salamandrům. S opovržením se psalo o degenerovaných Mlocích mediteránních, zakrnělých tělesně i mravně... Od Velemloka k německému Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby."
"Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy už byl nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené."
"Naučili se užívat strojů a čísel a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu."
"Prosím tě, jak by mně nebylo lidstva líto! Ale nejvíc mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak se samo stůj co stůj hrne do té záhuby. Člověk by křičel, když se tak na to kouká. Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej. Teď už se to nedá zastavit. Mloci se budou množit dál, budou dál a dál drobit staré pevniny."

Jak jsem už psal - konec je naprosto fantastický, když se autor baví sám se sebou, jak by vlastně měl knihu ukončit. Nebudu samozřejmě spoilerovat, ale uvedu alespoň dva poslední řádky:
"A potom?"
- - - Dál už to nevím.

7 01.04.2020

Jako dobrý. Bohužel (tak jako na takřka celém Wildovi) už se evidentně podepsal zub času; rozuměj doba je jinde a také její smysl pro humor. To, co na konci 19. století zvedalo lidi smíchy ze sedadel, dnes vyloudí lehoučký úsměv na tváři poučených. A to jen možná, jen někdy a jen některých poučených. Pro 90% populace to bude nudná blbost o ničem - snad to trochu přepsat, snad atraktivní televizní adaptace... Kdoví... Snad by se z toho kontrastu rozumově založených Američanů, kteří vidí svět pouze skrze přírodní vědy, a tradičního anglického strašidla, tradičního anglického sídla, tradičního anglického počasí, tradičního anglického služebnictva atd. dalo ještě něco vykřesat, protože základní myšlenka je nosná.
Rozhodně se to ale příjemně četlo a nevytáčelo mě to tolik jako Dorian Gray, takže i proto tady jdu aspoň na tři hvězdičky. Jako svědek své doby fajn, jako literatura ke čtení už dnes bohužel moc ne.

3 29.03.2020

No tak to je naprosto ultimátní záležitost. Raději jsem od toho nic nečekal (přece jen - absurdní drama - člověk neví, co na něj autor vpálí), ale dostal jsem všeho vrchovatě. Havel musel být pořádný bourák ve svém životě, žádný usmrkánek, který se bojí a je davovým hrdinou. Prostě pořádný synek z pořádné rodiny, který se s ničím nepáře.
Královsky jsem se u četby hry smál a pokud ji někde uvidím v repertoáru divadla, musím ji vidět. I když je jasné, že atmosféru roku 63 a sklepa Na zábradlí to mít nebude. Každopádně ale ta hra je životná pro všechny reálie, což dokládá i množství jejích realizací a překladů po celém světě.
Pokud bych se měl odvážit to k něčemu přirovnat, tak bych to viděl někde mezi Monty Pythony, filmem Brazil (to byl vlastně taky MP) a Velkovlakem - postavy si to dobře dávají, melou každá to svoje, přechytralé a přebyrokratizované kecy střídají suché hlášky a bizarní situace - Likvidační úřad a Zahajovačská služba jsou perfektní alegorie jakéhokoli úředního šimla. I dnes. Hlavně dnes. Bohužel stále dnes. Evidentně jsme nepoučitelní. Když ani Havlovy texty nás nevedou k poučení, co už by mělo?

bodrý zahajovač Ferda Plzák: "No nic - hlavně že se mi mezi váma podařilo vytvořit takovou přátelskou neoficiální atmosféru - jsem už prostě takový, že kam přijdu, tam je hned srandy kopec!" ... "V určitý fázi je skutečně hrozně důležitý, když si lidi tak nějak na rovinu řeknou, že jsou tak nějak lidi." ... "A von i ten likvidační úředník má právo na ten kus toho vopravdu nějak jako plnýho - rozumíte, plnýho - života! A von i von musí mít nějaký ty lidský vady - vony i vony k němu nějak jako patřej!" ... "Přidat, hoši, přidat! Víte, já nesnáším suchaři, jenž strkají hlavu do písek před takovými problémami, jako je například ten kus citovýho života!" ... "Každý, komu jde upřínně o naši společnou věc, by měl mít jeden až tři protichůdné názory - jak se hezky praví v usnesení dvaatřicáté zahajovačské konference."
No prostě idiot. Klasický ukecaný bodrý idiot, kterého už každý z nás musel minimálně jednou v životě potkat.
Tajemník: "Četl jsem nedávno Dvacet tisíc mil pod mořem" - Plzák: "A my dokážeme brzo číst ještě hlouběji pod mořem!"
Nádhera jazyka nenázoru: "Ano, také si myslím, že ne, i když si nemyslím, že ano." - to je jak kdybych viděl toho dementního Roznera od Okamurovců :) - takoví taky byli vždycky. A vždycky mívali nějakou funkci.
Ředitel: "Není to trochu formální norma?" - Tajemnice: "Naopak je to zcela normální forma."
Ředitel: "A zahájil by to pak zahajovačsky školeným likvidačním úředníkem školený likvidačně školený zahajovač, anebo likvidačně školeným zahajovačem školený zahajovačsky školený likvidační úředník?" - jak pak tohle překládali, to fakt nechápu :)
Pludek: "Boženo, cosi mi říká, že jsme právě ztratili syna. Ale cosi jiného k tomu dodává, že není na škodu, když naše snacha bude dcerou domovníka, cha cha." - Pludková: "Domovník je přece jen ta pracující třída." - Pludek: "Přímo sice ne, ale na každý pád toho o pracující třídě hodně ví."

Za mě absolutní spokojenost a už se těším na dalšího Havla!

7 29.03.2020

Je mi líto, ale prostě nejde jít výš. Nejde. 1. bod je za myšlenku a konec (pozor lehký spoiler!) "mládí a krása vám můžou pomoct, ale jinak jsou stejně na hovno" a 2. bod za občasný vtípek či zajímavou větičku. Víc ta kniha pro mě nemá. Nevím jestli bohužel, nebo bohudík. Prostě nemá.
Naprosto nepříjemný hlavní hrdina a jeho dva přiteplalí kámoši taky nijak nevzbuzují čtenářovy sympatie. Už po první kapitole jsem se musel při čtení zvlášť ošívat - bavili se tam tři dospělí týpci a neustále padala slova jako "okouzlující, ladný, půvabný, sličný, líbezný, báječný, rozdurděně" a když pak jeden z nich řekl: "Celého jste mě popletl..." tak už jsem šel do kolen - to bylo asi jako Belmondův Bruno Ferrari ve Zvířeti - parodie na homosexuály, bohužel však od autora rozhodně nezamýšlená.
Stejně tak je evidentní, že autor by se rád viděl v poloze lorda Henryho, který o sobě neustále rád tvrdí, jaký je zkažený a rád to slyší, když to pořád o něm někdo říká a všechno mu vadí, vše kritizuje a neustále trousí bonmot za bonmotem - v jednu chvíli už jsem si připadal jako na nějaké stránce laciných rádobyvtipných a rádobychytrých citátů. Stranou jeho kritiky samozřejmě nemohly zůstat zejména ženy (ty jsou tady pomlouvány neustále a vykreslovány jako to nejhloupější stvoření na světě), manželství, církev a náboženství, slušnost a starost o praktické věci atd. Závěrem snad tedy jen pár ukázek, které nebyly z nejhorších a stály mi za zapsání...
"Svědomí a zbabělost, to je ve skutečnosti jedno a totéž, Basile. Svědomí je firemní název toho podniku."
"Vždyť přece hodnota nějaké myšlenky nemá naprosto nic společného s upřímností člověka, který tu myšlenku vyslovuje."
"V tom zuřivém boji o pouhé bytí toužíme mít v sobě něco, co nepomíjí, a proto si plníme hlavu veteší a fakty a bláhově doufáme, že tak se tu udržíme."
"Ale já nechci peníze. Ty chtějí jen lidi, kteří platí účty."
"Milý hochu, žádná žena není geniální. Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nikdy nemají co říct, ale říkají to roztomile. Ženy představují vítězství hmoty nad duchem, zrovna tak jako muži představují vítězství ducha nad morálkou."
"Ta příšerná ženská paměť! To je něco děsného! A jak vyloženě mdlého ducha to prozrazuje! Měli bychom do sebe vstřebávat barevnost života, ale nikdo by si nikdy neměl pamatovat jeho podrobnosti. Podrobnosti jsou vždycky všední."

4 29.03.2020

Zpočátku to bylo (omlouvám se) takové plané - popis první světové - no a co. Ale ve druhé polovině to nabralo pořádné grády, myšlenky už nebyly tak jednoduché a prvoplánové, ale šly opravdu na dřeň a utkvěly mi v paměti hlavně tři scény - souboj v zemi nikoho, zážitky z nemocnice a pak závěr s Katczou. Víc asi nechci dodávat já, nechám mluvit samotného Remarqua:
"Pro nikoho země neznamená tolik jako pro vojáka. Když se k ní tiskne, dlouze, prudce, když se do ní v smrtelné úzkosti z palby tiskne obličejem a údy, pak je země jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou; sténá svůj strach a své výkřiky do jejího mlčení a bezpečnosti - země je přijímá a propouští vojáka k novým deseti vteřinám běhu a života, znovu se ho chápe, a někdy navždycky."
"Z těch školních vědomostí už dohromady moc neznáme. Také ten krám k ničemu nebyl. Nikdo nás totiž ve škole nenaučil, jak si za deště a vichřice zapálit cigaretu, nikdo nám neřekl, jak rozdělat z mokrého dříví oheň - nebo že je nejlepší vrazit bodák do břicha, protože tam se nezaklesne mezi žebry, jak se to stává při bodnutí do hrudníku."
"Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku."
"Pravda, bodák vůbec pozbyl trochu na významu. Toho času se místy šíří móda vyrážet na zteč jen s ručními granáty a s lopatkou. Nabroušená lopatka je zbraň lehčí a mnohostrannější; člověk ji může nejen vrazit pod bradu, ale především jí může udeřit, a to vydá; obzvlášť tehdy, když se člověk strefí šikmo mezi krk a rameno. V takovém případě toho druhého snadno rozpoltíš až k hrudi. Když do něho vrazíš bodák, čepel v něm často uvízne. To znamená, že musíš tomu druhému šlápnout na břicho a škubnout puškou zpátky. Zatím ovšem můžeš snadno sám něco slíznout. A kromě toho se čepel bodáku při vyprošťování občas zlomí."
"Vidím jednoho z nich, jak se zvednutým obličejem padá do ostnatého drátu. Tělo se hroutí, ruce zůstávají viset, jako by se chtěl modlit. Pak tělo úplně odpadá a v drátech visí jenom ustřelené ruce s pahýly paží."
"Dělostřelectvo přenáší palbu o sto metrů dál a my vyrážíme. Vedle mne běží nějaký svobodník. Cosi mu utrhlo hlavu, ale běží ještě pár kroků, ačkoliv mu z krku tryská krev jako fontána."
"Ztratili jsme jeden pro druhého všechen cit, sotva se navzájem už poznáváme, když se něčí obraz dostane do zorného pole našich naštvaných očí. Jsme bezcitní mrtví, jimž nějaký trik, nějaké nebezpečné kouzlo ještě ponechalo schopnost utíkat a zabíjet."
"Jsme opuštěni jak děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni."
"Vidíme žít lidi, kterým chybí kus lebky; vidíme běžet voják, kterým něco urvalo obě nohy: klopýtají na bortících se pahýlech k nejbližší jámě; nějaký svobodník se plazí dva kilometry po rukou a vleče za sebou roztříštěná kolena; jiný jde na obvaziště, drží se za břicho, ale vyhřezlá střeva mu visí přes ruce; vidíme lidi bez úst, bez dolní čelisti, bez tváře; nalézáme jednoho, který po dvě hodiny tiskl v zubech tepnu paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, noc přichází, granáty hvízdají, život je u konce."
"Pouhý rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; pouhý rozkaz by je mohl změnit v naše přátele."
"Rázem se ve mně zvedá vlna nesmírného tepla. Těch několik zašeptaných slov, ty hlasy, ty kroky v zákopu za mnou mě rázem vysvobozují z hrozné osamělosti strachu o život, jemuž jsme málem propadl. Jsou víc než můj život, ty hlasy, jsou víc než mateřská něha a strach, jsou to nejsilnější, co vůbec existuje, jsou nejmocnější záštitou: jsou to hlasy mých kamarádů."
"Ten mrtvý mohl jistě žít ještě třicet let, kdybych si byl lépe vštípil do paměti cestu zpátky. Kdyby byl běžel o dva metry více doleva, mohl teď sedět tam naproti v zákopu a psát své ženě další dopis."
"Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mě byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí - tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně - nyní vidím tvou ženu a tvou tvá a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání vaše i naše, stejná že je bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem právě tak jako Katcza a Albert. Vezmi si o de mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít."
"Jak nesmyslné je všechno, co kdy bylo napsáno, vykonáno, nač myslitelné kdy přišli, je-li něco takového možné! Všechno musí být vylhané a nicotné, nedokázala-li kultura tolika tisíciletí zabránit ani tomuto prolévání veletoků krve, znemožnit existenci statisíců těchto žalářů muk. Teprve nemocnice ukazuje, co je válka."

7 24.03.2020

Tak pekelně dlouhý úvod (dvě třetiny knihy, asi 450 stran) jsem snad ještě nezažil. Ne, že by se tam nic nedělo, to v žádném případě - ale bylo to asi jako Rocky - trénuješ, trénuješ a trénuješ, akce, vtípky, nové postavy - a teprve pak se začnou dít pořádné věci. Závěr je parádní drama. A přitom samotný úplný závěr přímo vybízí k dalšímu pokračování. Docela rád bych to i viděl v nějaké verzi nákladnějšího televizního seriálu - některé herce a herečky bych si tam i rád představil...
Co se týká samotné zápletky - vyřešit cestování časem pomocí kvantovém fyziky, Schrödingera a čarodějnic - zajímavé. A jestli chce někdo hledat detailní vědecké vyřešení věcí zde uváděných, tak ať si raději přečte nějakou odbornou literaturu a ne sci-fi. Já se bavil - až mě děsí, že během pár dní jsem byl schopen přelouskat sedmisetstránkový špalíček.
Doplnění - jo a ještě na něco jsem zapomněl - výborné bylo střídání vypravěčů a vyprávěcích stylů - kronika, deník, hlášení, dopis, e-mail, píseň... příběh tak byl neustále nahlížen z nejaktuálnější možné pozice a zárověn občas dopředu naznačoval, co se stane a a na co se (ne)těšit.

5 21.03.2020

Výborná záležitost. Občas jsem měl trochu pocit, že autor se až moc vykecává a některé pasáže byly až příliš zdlouhavé, ale naštěstí jich nebylo příliš a byly jen v prostřední části knihy, např. když "Kniha" vysvětlovala rozdělení světa. Pak se opět děj rozjel a poslední třetina je pořádná nálož, ze které by se snad každá druhá věta mohla tesat a sloužit jako varování pro každého svobodymilovného člověka (a bohužel také jako návod pro každého diktátora či velkokobliháře, který si chce uzurpovat veškerou moc ve státě). Ta obsahová a významová stránka knihy je srovnatelná snad jen s Bradburyho 451° Fahrenheita. Až má člověk i někdy pocit, že ten Orwell musel být přítomen některým výslechům StB...
A říct o pojmech jako newspeak, doublethink, udržovací válka nebo Velký bratr, že jsou dnes již legendární, je až uboze slabé tvrzení.
"Víme, že se nikdo nechápe moci s tím úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, ale cíl. Diktatura se nenastoluje proto, aby se zabezpečila revoluce. Revoluce se dělá, aby se zabezpečila diktatura. Cílem pronásledování je pronásledování. Cílem mučení je mučení. Cílem moci je moc."
"Jestli chceš obraz budoucnosti, představ si vysokou botu, která dupe po lidské tváři - navždycky."

16 17.03.2020

Trošku jsem váhal mezi čtyřmi a pěti. Občas se tam vyskytly (naštěstí jen v první polovině) pasáže, kdy to občas trochu zavánělo stylem "dva týpci se potkají a předhánějí se, kdo řekne banálnější rádobychytrou myšlenku", ale jak už jsem řekl, bylo jich jen pár a jen v počátku knihy. Takže nakonec pět - ač je to vlastně "jen" o prokecaném večeru po barech, je to napínavé, má to hloubku a zajímavé uspořádání postav, kdy vypravěč je zde vlastně spíš posluchač. Zajímavé. Je to můj první Remarque - ano, vzal jsem to od konce - a určitě ne poslední.
Jen si dovolím ještě pár ukázeček, které jsem si musel poznamenat:
Zdálo se mi to také příznačné pro prázdnou, temnou posedlost dnešní doby, která jde plná strachu a hysterie za hesly, lhostejno, zda je někdo vykřikuje zprava či zleva, jen když odejme mase nepříjemné přemýšlení a odpovědnost, aby nemusela zodpovídat za to, čeho se bojí a čemu stejně neujde. (líp bych dnešní dobu asi nepopsal)
Léto je krátké a život je krátký. Ale čím je to, že jsou krátké? Je to proto, že víme, že život je krátký. Vědí kočky, že je život krátký? Ví to pták? Motýl? Domnívají se, že život je věčný. Nikdo jim to neřekl! Proč to řekli nám?
Nenaučil se ve svém životě nic, než všemu nedůvěřovat. Na nic jiného si nevzpomínal. Když nositelé kultury třetí říše rozbili jeho dědečkovi lebku, byly chlapci tři roky - když oběsili jeho otce, bylo mu sedm, a devět let, když šla jeho matka do plynu - pravé dítě dvacátého století.

13 09.03.2020

Tohle je oslava češtiny. Bez jediné vady na kráse, bez jediné výtky. Zpočátku jsou povídky z nejznámějších (Jedlíci, Kouření, Miss, Taneční apod.), pak přicházejí "bělogvardějské", na které jsem si chvíli zvykal, protože trochu ubylo toho humoru slovního a jazykové ekvilibristiky a vše bylo nahrazeno drobnými politickými narážkami - výborné. No a Pupáci na závěr tomu dali pořádnou korunu. Opravdu jsem netušil, jak politicky ostří Šimek s Grossmannem byli.
K: Já bych potřeboval, abys jako intelektuál uposlechl výzvy a vrátil se zpět do vlastě.
P: Až vodejdou všechny spřátelený vojska.
K: Už vodcházejí...
P: A jak dlouho jim ta potulka bude trvat?
K: Jestli nezablouděj, tak tři čtyři měsíce.
P: No jo, ale je zajívamý, že přiskákat k nám dovedli na za noc.
K: To ti lehce vysvětlím. Přišlo jich sem víc a odcházet jich bude míň.
P: A jak dlouho u nás zůstane ten rozdíl?
K: Dokud budeme muset chtít.
Dokonalé. Myslel jsem, že mě Š a G nemůžou ničím překvapit, ale tohle bylo úžasné!

9 06.03.2020

Výborně napsaná kniha. Úvodních 70 stran je trochu rozvláčných, než se čtenář zorientuje v postavách, vztazích a vše se uvede do souvislostí, ale pak se to rozjíždí a Harrisova schopnost upoutat pozornost a udržet neustálé napětí je pořád tady. Pořád to umí. Pak je to napínavá jízda, zvlášť s ohledem na to, že jde o všeobecně známou historickou událost, o které každý víme, jak dopadla - na druhou stranu Harris má rád alternativní historii (Otčina), takže si pořád nejsme jisti, kam to vlastně chce dovézt... Neřeknu, ani nenaznačím. Přiznám se, čekal jsem závěr trochu více kulervoucí, což je ta jediná hvězda dolů. Jinak za mě spokojenost - skvěle zvládnuté spisovatelské řemeslo a trochu připomenutí historie.

5 05.03.2020

Když někdo řekne, že se autor často opakuje ve slovní zásobě, že stavba verše i sloky, jejich rytmus je víceméně pořád stejný, nebo že někdy to jsou trošku kostrbaté říkanky, já na to: autor neměl v plánu nikdy se stát básníkem, nikdy neměl v plánu vydat svých pár básniček knižně v nějakém souboru a nikdy nestudoval literaturu a poezii. Ale to hlavní - obsahová stránka a síla těch básní (zejména těch v první polovině sbírky) je neskutečná, obrovská, tíživá, nepopsatelná. Až bych skoro řekl, že číst tuto útlou a křehkou sbírečku bylo napínavé - čtenář opravdu prostřednictvím těchto básní má možnost nahlédnout do duše a srdce jednoho z největších hrdinů celých českých dějin. Ano, Jan Zajíc, Jan Palach a Evžen Plocek jsou pro mě jedni z největších hrdinů, jaké jsme kdy měli. A jakákoli připomínka jejich činů je důležitá. Ale zpět k básním samotným - v úvodu jsem sice vytkl pár drobností, ale jak už jsem psal, jejich obsahová síla je obrovská...

Sami nejsou však o moc lepší,
jsou plni předsudků,
ti kazatelé morálky věčné.
si pak odlehčí při psaní posudků.


Pro těch jednadvacet let,
pro člověka, co odmítl jít zpět,
pro srdce, do kterého by se vešel svět,
pro několik nevykřičených vět,
pro cizími vojáky sražený jarní květ.

4 29.02.2020

Stručný srozumitelný čitelný vstup do tématu. Autor nevynechává nic podstatné - začíná předpoklady a příčinami celého spiknutí proti Hitlerovi, zmiňuje předchozí nepovedené atentáty, podrobně popisuje průběh celého Stauffenbergova atentátu i následující diletantský pokus o puč (tady čtenář opravdu zírá, jak neschopně a nerozhodně povstalci jednali - podobně jak je to ukázáno v povedeném filmu s Tomem Cruisem). Pochopitelně nemůže chybět ani reakce Hitlera a potrestání těch, kteří byli chyceni živí a nepopraveni hned první den. Kladně hodnotím určitě i několik dokumentů té doby a fotografickou přílohu. Závěrem - je neskutečné, kolik ta svině měla ve svém životě štěstí a jak jinak by se třeba dějiny mohly ubírat, kdyby...

4 29.02.2020

Musím za pět. A taky musím hned na úvod jednu drobnost - ve čtenářské výzvě je letos místo, které si přímo říká o to, abych tady tuto knihu zařadil - Hlavní hrdina knihy trpí psychickou poruchou. Šup a jdeš tam Tuzemane! A teď ke knize - Podobně jako u Boss Babiš jde vidět poctivá novinařina a důkladné rešerše v pozadí. Je smutné, že na Zemákovi nejsou nejhorší kauzy typu pasy, kunda, peroutka, korunovační klenoty nebo likvidace novinářů. Tyto jsou jen kouřovou clonou pro to nejhorší, co "pro nás náš pan prezident dělá" - táhne nás na východ do náruče totalitní Číny a Ruska, spojuje se s největším gaunerem, kterého si drží v pozici premiéra, obklopuje se lidmi, o které by si slušný člověk ani kolo neopřel, zpochybňuje naše zakotvení na demokratickém Západě a zasévá do naší křehké postkomunistické společnosti semínka nenávisti, zloby a toho nejubožejšího buranství. Je jedno, jestli čtete kapitolu o Šloufovi, Nejedlém nebo deblokaci ruského dluhu - ze všech vám bude hodně šoufl. Nikomu nepřeji smrt, jen chci poznamenat, že až tady mezi námi ta prochlastaná kreatura nebude, bude naší zemi mnohem lépe a začas se z tohohle zemanoviru určitě vyléčí.

9 28.02.2020

Hnus. Velebnosti, hnus. A ještě jednou hnus. Stydím se, že jsem se při studiu více a podrobněji nezajímal o období normalizace, protože to je to, z čeho vznikla naše postnormalizační současnost. Jsem ročník 81 a děsí mě, že ještě za mého života se v mé zemi dělo něco takového. Protože i kdyby jen polovina ze zde popisovaného byla pravda, i to pořád bude nejstudenější literární sprcha, jakou si pamatuji. Za mě naprosto povinná četba a už si začínám vybírat pasáž, kterou (s dovolením či bez dovolení autora...) využiji ve škole v dějepisu.

18 28.02.2020