laepus komentáře u knih

To se nedá. To není fér. To si tak čtete příjemnou knihu, která se tváří, že je o přepadení a rukojmích. Vy víte, že to o tom není, autor vám to pořád připomíná. Vy se bavíte spoustou vtipů a zamýšlíte nad spoustou životních mouder, která do vás autor sype. Říkáte si, jestli to není až moc prvoplánové, patetické, laciné a typicky backmanovské. Jestli ty figurky opravdu někde existují nebo jsou zcela vymyšlené. Dumáte nad tím, kde sakra ten autor tak poznal běžný život a prostudoval psychologii nás - lidí. Pořád máte v hlavě "Za tu přeslazenost a šablonovitost tomu nedám plné hodnocení. Ani náhodou."
No a pak přijde konec.
Klasický backmanovský konec.
Neřeknu jaký, protože to pořád ještě neříká nic konkrétního. Jasně, někdo umře, někdo se poučí, někdo se zamiluje, někde jen projde životní zkušeností dál...
A vy držíte proudy slz v očích z toho, jak jen Backman umí zakončit příběh. Jak se všechno nejdřív zaplete, pak si vás vodí a rozplétá něco, co pak na závěr dostane ještě úplně jiný směr...
Je mi líto, že nebudu, ale nemůžu být objektivní.
Prostě za ten nával emocí musím dát pět hvězd.

24 24.09.2020

Pro mě třetí Urban (po Lordu Mordovi a Santiniho jazyku) a opět ty stejné dojmy a pocity. Rozporuplné. Má obrovský dar zaujmout a některé pasáže bych tesal do kamene a do učebnic teorie literatury, jak psát, jak rozvíjet příběh, jak udělat popis krajiny zajímavým a ne nudným. Ale pak (teď jen zcela hádám) jakoby se v něm probudil redaktor a snaží se vše vyšperkovat až k dokonalosti a (na můj vkus!) přežene tu míru snesitelného, takže najednou je ten popis až příliš patetický, některé scény až příliš bizarní a neuchopitelné, snaha být originální až příliš na sílu působící. A tak to jde pořád - nahoru a dolů, nahoru a dolů. Možná to tak má být, nevím. Ale pro mě, pro čtenáře, to není dvakrát příjemné. Pak to prokousávání se knihou spíš bolí, než aby to ubíhalo. Vlastně ani nejsem schopen vybrat si, která ze dvou polovin mi seděla víc, jestli 19. nebo 21. století. V obou totiž byly stejné klady i zápory, o nichž jsem se rozepsal... Každopádně, ať to nepůsobí tak zbytečně příkře - jsem rád, že jsem to zvládl a knihou mohu zařadit do seznamu přečtených. A rozhodně to není můj poslední Urban, protože ty jeho povedené pasáže jsou opravdu skvělé. Je evidentní, že autor je opravdovým mistrem jazyka a nezaměnitelným živlem současné české literatury. A to je jen a jen dobře.

"Druhým důvodem pro stavbu přehrady bylo vysušení věčně vlhkého kraje, jeho pověstných močálů a záplavových luk. Povedlo se. Přehrada do sebe vsála všechnu vláhu; kupodivu už ji nebyla schopna předat tam, kde jí bylo zapotřebí. V jejím okolí jsou dnes mělké písečné doly. Vítr je tu obzvlášť ostrý, prý od války, a rozfoukává písek po kraji. Na okraji lesů vznikají bílé návěje, ale sníh to není. Tomu, kdo je nadán zlověstnou obrazotvorností, připomínají saharské duny. Nad širou vodou vichr nic nebrzdí, snadno zde nabírá rychlost vichřice a vysílené smrkové lesy ho nestačí lámat - naopak, to on dělá ze stromů třísky. V polomových prolukách se rychle usazuje písek."
(tolik mistrně k současné situaci a hospodaření s vodou...)

"Nedá se věřit žádnému státu, že nerozežere zevnitř zemi, kterou si pro sebe zabral. A nejméně ze všech věřím této republice, zupácké tupohlavé obludě. Myslet si, že bude ochraňovat zelené území, na které se vrhla a které si zabrala jako bezohledný uzurpátor, je sebevražedně naivní."
(a k tomuto je potřeba něco dodávat?)

9 19.09.2020

Nejklasičtější klasika klasičky klasických detektivek. Tak jako u ostatních agathovek jsem ji četl tentokrát se znalostí toho, kdo je vrah a jak a proč to všechno udělal, a těšil jsem se, jak si ji v pohodě přečtu a budu si užívat s úsměvem na rtech ty lehké náznaky a budu si hrát na chytrého. Tady to ani nešlo, tahle kniha i se znalostí zápletky a rozuzlení byla pořád napínavá a každá stránka hrnula děj pořádně dopředu. Nebyly tady pravda takové ty lehké poirotovské vtípky, kdy si dobírá Hastingse nebo Jappa, ale to vůbec nevadí. Deset lidí, odříznutý ostrov a jeden po druhém postupně padají. Samozřejmě vám neřeknu, že to byl(a) .......... , stejně byste to neuhodli. Vůbec se nedivím, že tohle bývá v divadelní verzi nehranější kus snad všech dob.

24 06.08.2020

Síla. Opravdu síla. Knih současných českých autorek, které se dají beze studu číst, je jako šafránu. A tohle je jedna z nich. Tak dospěle napsaný příběh, tolikrát se navzájem doplňující informace, občasné kapitoly z pohledu konkrétních postav, k tomu brutální téma česko-německých vztahů a brněnský pochod smrti... Fakt síla. I když je stěžejním motivem knihy právě onen výše zmíněný pochod smrti (jen pro české fašounky - nic jiného než pochod smrti to tehdy nebylo!), kniha zaobírá takřka celé období od konce první republiky až po počátek 21. století. Někde v polovině knihy to může působit, jakoby příběh ztrácel trochu dech... chyba lávky, čtenáři, buď trpělivý... druhá půle ti přidá spoustu nových informací o tom, co se vlastně tehdy dělo, co kdo zažil a hlavně, jak se k tomu tehdejší společnost stavěla.
Co dodat závěrem. Úžasná knížka - smutná, ale pravdivá a upřímná. Kniha o lidech, jací dokážou být. Jací dokážeme být...

27 05.08.2020

Možná, že by to dnes bylo jen na čtyři hvězdy, ale tu pátou si to zaslouží už jen z toho důvodu, kdy tato hra vznikla a co všechno nového se v ní poprvé objevilo. A tím nemyslím jen to samotné slovo "robot". I když je krásné, že je to od slova robit (dělat), což je u nás tady ve Slezsku naprosto běžné slovo dodnes. Vždyť i manželka se tady u nás řekne roba, prostě žena, co umí pracovat a stojí za to si ji vzít ;) Ale zpátky k Čapkovi - spousta budoucích otců klasické sci-fi z Čapka čerpala a dodnes určitě čerpá, na mě například občas šla nálada ze Dne trifidů a ke konci to pak byla Všemi dary obdarovaná... Občas se sice ty jednotlivé lidské postavy pletly, protože pro lepší spád děje jsem neřešil, kdo konkrétní zrovna co říká, ale dobře jsem udělal a kniha byla nejen plná zajímavých myšlenek a pohledů na svět, ale byla i napínavá. A to mám rád. Když to má tah na bránu a čtenář se nenudí.

9 03.08.2020

Nápad výborný, i postavy jsou zajímavé a jejich příběhy opravdu nosné. Nakonec i ten nápad na mozaikovité vypravování, kdy se přeskakuje od jednoho příběhu k druhému a až postupně se začínají navzájem projevovat, se už osvědčil (tedy tím je myšleno, v jiných knihách se mi líbil). Ale tady to zkrátka nějak úplně nehraje dohromady, působí to trochu nedotaženě a slabých míst je tady docela dost na to, aby člověk byl ke knize přikován od začátku do konce. Závěrem - hodně silných i slabých momentů, jistá nevyváženost, výborné nápady nejsou využity, jak by možná mohly.
P.S. Každopádně velice mě zaujala myšlenka (jejíž rozvinutí by se mi taky líbilo), že válka může začít úplně lehce a že tím spouštěčem často bývá latentní nenávist všech Evropanů vůči Židům... jak smutné v Evropě 21. století - jak smutné, že jsme se stále nepoučili z vlastní závisti, nesnášenlivosti a historie.

2 29.06.2020

Tak tohle ne. Staré dobré pravidlo, že z Ruska NIKDY NIC dobrého nepřišlo potvrdila i tato kniha. Rozplizlé nic s jedinou pořádnou scénou, tou dvojnásobnou vraždou. Jinak se tam navzájem bezcílně motá několik Fjodorů Ivanovičů, Borisů Romanovičů, Marií Petroven a Oleg Marfušoven, z nichž ani jeden nebo jedna není nijak sympatická a pochopitelná postava. Ale to by nebylo to nejhorší... to nejhorší totiž je ta absolutně neúměrná délka toho všeho. Já chápu, že v 19. století neměli televizi ani internet, natož v Rusku, kde tehdy možná začali tušit, že existuje něco jako oheň a kolo. Ale to opravdu trávili čas tím, že četli Dostojevského? To je ta zima opravdu tak dlouhá, aby si člověk až tak nevážil svého času? Ztrátou času bych to přirovnal už jen k Hlavě22. Být to stostránková novela o zchudlém studentovi, který v existenciální krizi zabil lichvářku, aby ho pak užíraly něco jako výčitky svědomí (přitom ty to ani nejsou - ten debil vůbec nelituje toho, že to udělal, ale že ho chytí), tak bych to snesl. Avšak v této podobě v žádném případě ne.

6 15.06.2020

Tak tohle ne. Takhle ne. Já chápu, že to někomu může přijít úžasné a fantaskní, ale mně rozhodně ne a nebudu se přemáhat, abych v tom něco hlubšího a zajímavějšího našel. Je tam jen jedna věc na tu jednu hvězdu - ta smutná linka hlavních hrdinů - kéž by byla oproštěna všech zbytečností. Jako první světovou válku následoval dadaismus a surrealismus jako nevyhnutelná hravá reakce na prožité hrůzy, tak tohle je zřejmě (z r. 1946) reakce na tu druhou světovou. Ale všechno je to tlačeno příliš na sílu - tam kde má být lehký vtip je nucená absurdita, tam kde se autor (asi) snaží o černý humor (s nějakou hlubší existenciální myšlenkou), sklouzává k trapné brutalitě. Dalo by se říct - taková hezká pětistránková povídka o dvou mladých párech, kterým není přáno, bohužel v tomto provedení roztažena na 180 stran.
Čím častěji se poslední dobou pouštím do "klasik", jen se utvrzuji v tom, že už to jsou jen nečitelní svědkové své doby, ale literatura je někde jinde. Asi tak jako v renesanci nebyli odvařeni z Kristiánovy legendy, tak dnes nejsem schopen být nadšen Pěnou dní.

6 29.05.2020

Po Proč? a Česku na křižovatce třetí kniha stejného rázu a třetí výborná záležitost. Nechci hodnotit všechny eseje, úvahy či rozhovory, ale vyberu jen ty opravdové topy.
Karel Drbal: "Covid-19 postihne pouze minimální procento populace a jen velice malá část SARS-CoV-2 pozitivních lidí na toto onemocnění skutečně zemře. Odhad počtu úmrtí se stále snižuje a nakonec skončí na úrovni běžné sezónní chřipky, na kterou u nás ročně zemře několik tisíc a celosvětově až půl milionu lidí. Ovšem 90% z nich - stejně jako u covid-19 - zemře vlastně na následný bakteriální zánět, kterému chřipka otevřela dveře do plic."
Zdeněk Hostomský: "Lidé mají živobytí, a když je zarazíte, ekonomický propad, který nastane, je svým způsobem taky neštěstí - víme dobře, že chudoba zabíjí. Pokud ztratíte byznys, ztratíte živobytí, propadnete depresi, zvyšuje se počet sebevražd, narůstá narkomanie. Reakce na postoj prezidenta Trumpa se lišila podle politických preferencí. Jeho odpůrci byli v šoku a říkali: On dá lidské životy na misku vah proti ekonomice, jak to může udělat? Jiní ale říkali: To je falešná dichotomie. Otázka nestojí, jestli životy versus ekonomika, ale životy versus životy."
Martin Hála: "Peking se prostě snaží využít současné krize k ideologické podpoře svých dlouhodobých geopolitických cílů. ... Při příletu jednoho z prvních dopravních letounů nastoupil na letišti uvítací výbor včetně Hamáčka a premiéra Babiše za přítomnosti předtím všeobecně kritizovaného čínského velvyslance, jako by šlo o přílet váženého státníka. Celá scéna vypadala tak trochu jako parodie na kult cargo, kdy zaostalí domorodci užasle hledí na vykládání produktů vzdálené civilizace."
Petr Holub: "Omezovat ústavní práva včetně takových opatření, jakými jsou zákaz vycházení i opuštění republiky a uzavření obchodů, se stává samozřejmostí, většině Čechů nepřijde divná ani tragikomická povinnost nosit venku za všech okolností roušky. Obskurní opatření tuzemské karantény aspoň účinně zakrývají, jak absolutní moc si státní úřady nárokují. Nejde jen o zdravotnickou prevenci nebo obnovení železné opony na hranicích s Německem a Rakouskem, některé příkazy připomínají vojenskou mobilizaci celého národa proti zákeřnému nepříteli, roli suveréna stát převzal také v ekonomice."
Radkin Honzák: "To, že vláda lže, je celkem akceptovaná skutečnost, zarážející je, že tentokrát lhala v takovém rozsahu a míra její nepřipravenosti byla tak velkolepá. První dva týdny se všehovšudy zmateně prezentoval premiér, sice to bylo ke škodě věci, zato byl neustále vidět, jednou dokonce v bílém kabátě. Bez ohledu na vládní zmatky se daly do pohybu procesy, které pomohly více než cokoliv jiného. Počínaje šitím roušek a konče humorem."
Anna Hogenová: " Vzdělání je jen přípravou pro využití lidí na trhu, jak si to machthábři přejí, didaktiky se transformují tak, aby ve výuce musely být využívány techniky vedoucí k nutnosti neustále nakupovat technické přístroje, vše se činí "chytrým" technickým způsobem, ale to vše má jen částečný význam z hlediska celku, který je vždy něčím bytostně netechnickým. ... Vážení konstruktéři vzdělávání, bez myšlení myšleného to nepůjde, to platí i pro politiky, a nejvíce pro ně. Musíme mít vzdělance, kteří zahlédnou celek, a ten není součtem částí, je vždy něčím navíc a toto navíc je vždy nejdůležitější a to se nedá naučit kuchařkovým způsobem, to se musí v duši člověka zrodit a k tomu potřebuje onen člověk opravdové otázky."
Jan Lipold: "Pandemie proto otevírá ještě jednu příležitost: nebazírovat ustavičně na odpovědích a docenit otázky. Srovnat se s tím, že věcí, co "nemají řešení", je ve skutečnosti daleko víc než těch, jež "jsou vyřešené". Hrozně moc totiž tlačíme na pilu, jsme z dobrých důvodů školeni na nalézání řešení, bažíme po odpovědích, a někdy si dokonce myslíme, že je to totéž, co poznání."
Stanislav Komárek: "Nás, když se to řekne velmi cynicky, rozhodí nějakých 0,03%. Jsme ochotni ochromit celou společnost pro desetiny promile... Je to jistě správné, protože každého lidského života je škoda. Jde ale o to, že při každém léčení je potřeba dávat pozor, aby samotná léčebná kúra, ať už jedince, nebo společnosti, nebyla škodlivější než sama nemoc. ... S prohlubující se infantilitou většiny populace se také šíří dětinská ustrašenost, krátká paměť a poddajnost vůči autoritě - komunismus se svou krvavostí a násilím přišel jen o sedmdesát let předčasně (i pro někdejší StB by byl svět s převahou elektronické komunikace a mobily informátorů krásným snem)."
Danuše Nerudová: "Krize většinou odhaluje charaktery lidí. Posledních pár týdnů ukazuje jedno. Česká společnost se v krizi dokáže vzepnout k neuvěřitelným výkonům. Nečetla jsem o jiné zemi, kde by občané doma po večerech šili roušky pro lékaře nebo domovy důchodců, případně tiskli na 3D tiskárnách štíty pro lékaře. ... Krize ale taktéž odhalila to horší v nás, zakódované z let komunismu. Udávání. Udávání sousedů, že měli návštěvu a nedodržují pravidla, udávání, že lidé nenosí roušky nebo že v sousední hospodě otevřeli okénko a před ním stojí lidé v počtu větším, než je aktuálně dovoleno."
Marek Orko Vácha: "Pandemie připomněla, že tohle všechno je možné. Že podobně jako biblický Abrahám mám brát život sám nikoli jen jako biologický fakt, nýbrž jako dar, za který mám být každé ráno vděčný. A že to, že mi není v zimě zima, že si mohu kdykoli koupit jídlo, že mám manželku a že máme děti, že máme kde bydlet a že jsme zdraví, není ani tak moje základní lidské právo, nýbrž dar, za který se sluší poděkovat. ... Krize by nám mohla zvednout sebevědomí. Dnešní den je jasné, že nás nezachraňuje ani vláda, ani krizový tým, nýbrž drobné úsilí mnoha zdravotních sester, maminek zavřených doma s dětmi a šijících roušky, úsilí mnoha lidí, kteří jaksi zespodu, svým vlastním nasazením suplují selhávající reprezentaci."

9 27.05.2020

Možná že to není na plný počet, co se literární, jazykové, umělecké a kdovíjaké stránky ještě týče, ale tu pátou prostě musím dát za téma, kterému se Šabach věnuje a ta to, jakým způsobem ho pojímá, jak ho prezentuje, jaký jednoznačný postoj k němu zaujímá - a to je téma normalizace a s důrazem zejména na její počátek. Zejména situace okolo demonstrací ze srpna 69 jsou nosné. Takhle čtivých knih o tomhle smutném období není mnoho a za každou musíme být vděční. A když k tomu přidáme ještě Šabachův úsporný civilní (až hrabalovský) styl, dostatečný nadhled a s ním spojené dostatečné množství vtipných odlehčení těch brutálních situací... pak je to knížka, která si bez potíží u mě ten plný počet uhájí. Jen na závěr trochu srovnání s filmem, který jsem nedávno viděl poprvé - trochu jsem se u filmu bál, že to bude zbytečná smířlivá selanka, chválabohu nebyla. U knížky už jsem se toho tedy obával méně a znovu jsem byl potěšen - kniha je ještě o dost drsnější než film, zasahuje i dál do současnosti a dospělosti hlavních postav a opravdu je výborná. Zřejmě nastal čas se znovu začíst i do dalších šabachovin. A když se vlastně teď zamyslím nad tím, co jsem napsal v úvodu - vždyť já vlastně ten jeho styl mám rád, takže tu úvodní větu neberte ani vážně. Je to výborná kniha.

6 02.05.2020

Krásný smutek. Smutná krása. Tragické přátelství. Od začátku je zřejmé, že to nedopadne dobře, naopak je jisté, že to skončí tragicky, minimálně aspoň pro někoho. Nebudu samozřejmě spoilerovat a prozrazovat nic konkrétně. Občas mi z toho bylo až ouzko, paradoxně obzvlášť při těch milejších pasážích, kdy se starým Candym plánovali vlastní hospodářstvíčko, přesto čtenář ví, že to tak nebude... Chvílemi mi to trochu připomínalo mnohem novější Zelenou míli - velký hodný slabomyslný dobrák, který nechápe běžný svět okolo sebe, a vědomí neodvratného konce. Ale pět tomu prostě dát nemůžu, tak silný příběh by si zasloužil alespoň dvojnásobný rozsah a větší propracování.

14 02.05.2020

O něco slabší než Hordubal, ale o něco lepší než Povětroň. Ze začátku (první polovina) je to spíš nudný život, slovo obyčejný by bylo až příliš kladné. Takže nudný. Zakřiknutý týpek nakonec skončí jako přednosta stanice v odcizeném manželství. Nic víc. Ve druhé půlce ale zjišťujeme, že to byl zřejmě slušný schizofrenik, ve kterém se svářilo několik osobností. Tím ta kniha začne být aspoň trochu zajímavá a dá se dočíst až do konce. Plus posledních pár stránek tomu dá klasickou čapkovskou pointu. Mám ji napsat? Tak bacha, spoiler. Náš život není nikdy jednoduchý nebo obyčejný, utvářejí jej ty nejdrobnější maličkosti, obzvlášť v dětství (Freud by měl radost) a nazírán z mnoha úhlů může jeden a tentýž člověk jevit pokaždé jako člověk úplně odlišný. Stačí jen něco vynechat, něčeho si nevšimnout či na to zapomenout a je to tady. Naše jiné Já. A další. A zase další. A když si uvědomíme, že úplně stejní jsou všichni kolem nás, pak teprve můžeme v klidu žít náš obyčejný život.

3 01.05.2020

Ještěže jsem to nehodnotil s Hordubalem najednou v jedné knize, jak to spolu často vychází... Povětroň by Hordubalovi hodnocení musel snižovat. Začátek je tady výborný, to opětovné čapkovské tajemno, neznámo, navíc ještě umocněno snem sestřičky o neznámém spadlém pilotovi. Kdo to je? Odkud přišel? Pocaď je to skvělé, to je asi první třetina. Jenže jak se pak do toho příběhu vloží jasnovidec, totálně se to zadře. Ani básníkova povídka to nijak zásadně nevytrhne a fakt mě to (zhruba uprostřed) vůbec nebavilo, naopak jsem se dost trápil. Konec básníkovy povídky to pak trochu zachránil, ale výš než na tři už to nevytáhnu. Ano, jazyk je úžasný, čapkovské nahlížení jedné věci z více perspektiv je tady. Ale zkrátka mi to přišlo jen jako neúměrně natažená povídka z nějaké kapsy. Zkrátit na polovic a bude to bomba.

5 22.04.2020

Čapek umí udělat krásné tajemno jen tím, že vás tím úplným klidem napíná, protože vám je jasné, že se něco musí stát... samozřejmě že se stane, mezitím se to ještě desetkrát zamíchá a pak s vámi míchá až do konce a netušíte, k jakému závěru vlastně dojdete. Stejně tak se mi líbí příběhy s jasným koncem a tady naštěstí ten konec (podle mě!) (někdo může mít jiný názor) byl podle mého gusta, takže odkládám knihu smuten, ale spokojen.
Na druhou stranu je to jen taková víceméně delší soudnička, případně delší povídka z nějaké té další kapsy, ale právě tím, že ji rozvedl do větší hloubky, nastínil více možností vnímání, perspektivu více postav a až do úplného závěru ji nechával nejasnou, tím je Čapkovo mistrovství.

5 19.04.2020

No tak tohle už víckrát ne. Možná že ve své době na počátku šedesátek to mělo nějaký tah na bránu, nějaké to absurdno se tam taky najde (major Major, obsazení Boloně na mapě, předstírání umírajícího vojáka, Milův syndikát a možná že i ještě něco trochu vtipného), ale je to tak brutálně dlouhé a nezáživné, že se veškerá síla textu ředí tou kvantitou. Jestli je záměrem napsat všechny postavy jako nepříjemné, tak se to autorovi určitě povedlo, ale o to nepříjemnější to pak je pro čtenáře se kousat těmi pěti sty stránkami. Po první a druhé jakžtakž povedené kapitole jsem doufal, že by to mohla být americká obdoba Černých baronů - prostě vtipná obžaloba armády. A doufal jsem, že se to teprve rozjede. Ale pak mi došlo, asi v polovině knihy, že vlastně ty dvě první kapitoly byly nejlepší a do konce knihy už jsem opravdu jen trpěl, abych to měl za sebou - nerad nechávám knihy nedočtené. Možná jedna dvě poslední kapitoly zase měly nějakou trochu myšlenku, aby si to vysloužilo dvě hvězdičky, ale když si uvědomím čas, kterým jsem s touto "klasikou" ztratil, tak prostě tu druhou dát nemůžu a dávám jen jednu - asi za jeden vtip v průměru na sto stran.

5 18.04.2020

Občas to má trochu hluchá místa, ale když do toho autorka (potažmo Hrzánová) pořádně řízne, tak to přebíjí všechno. Výborně napsáno, ne jen jazykem malé holky, ale až jakoby mentalitou malé holky. Opravdu bych se nebál ani srovnání s Bylo nás pět.

1 16.04.2020

Děj silný, postavy jasné, občas opravdu běhal mráz po zádech, jen mě tam pořád točilo to nářečí. Chápu, že jím to chce autor zasadit do konkrétního místa, ale ten děj je tak nosný, že už to nepotřebuje nutně moravskou vesnici, takže pokud se budeme bavit o divadelní adaptaci, tak bude zřejmě záležet na režisérovi, jak látku pojme a poupraví. A ještě jedna výtka - točí mě otevřené konce a tady tenhle mě taky vytočil, takže ty čtyři jsou spíš jen tři hvězdy ;)

2 16.04.2020

Tady by to šlo jedním slovem - pokrytectví. Tohle je učebnicový příklad lidského pokrytectví. Nejdřív nad ní ohrnují nos, potom jí sežerou všechno jídlo, začnou se s ní z nutnosti trochu bavit, pak ji dotlačí k "něčemu", aby se pak zas na ni mohli dívat přes prsty a připadat si lepší. Tohle je naprosto aktuální a mohlo by to být přeneseno do jakékoli doby. I dnes okolo sebe přesně vím o lidech, kteří by se chovali stejně jako ti zmrdi v dostavníku.

3 16.04.2020

No tak to byla učebnicová blbost, ve které se jen potvrdilo staré literární rčení "ruská klasika = utrpení autora a utrpení postav = utrpení čtenáře/diváka". První dějství - přijíždějí, 2. dějství - kecají o tom, jak neprodají stromy, 3. dějství - kecají o tom, jak prodali stromky, 4. dějství - odjíždějí. Do toho občasné patetické pseudohluboké moudro o tom, jak to v dětství bylo krásné.
Nejlepší vyjádření ruské klasiky je asi Woody Allen a jeho film (asi jediný historický) Láska a smrt, kde rusákům pořádně nakládá.
Ta jediná hvězda tak je za (zřejmě) nechtěnou myšlenku, že Rusko stojí za hovno, a proto se raději všichni vrací do Paříže, kde je nějaký život.

5 15.04.2020

Tak takhle ne. Bohužel tohle mi neříká nic - vlastně ani pořádnou emoci to nevzbuzuje, když už to nic konkrétního neříká. Takové poetické žvatlání o dálných krajích, koření, lidech, palmách, moři, lehké dozvuky války, vzpomínky na domov... OK. A to je vše? Asi tam něco v tom je, určitě tam v tom něco je a určitě se jedná o kvalitní poezii, ale prostě to není pro mě. Pro mě je tohle málo.
Snad jen jedno dvojverší mi stálo za zapamatování:

Náš hřbitov tolik se zvětšil za války
jeden cíp sahá až na Sibiř

Jo, tohle je síla. Škoda, že takových veršů tady není víc. Ještě jednou - všem milovníkům poezie se omlouvám, ale s tímhle se netykám.

3 05.04.2020