Vyhnání Gerty Schnirch
Kateřina Tučková

Román odehrávající se těsně před koncem 2. světové války. Hlavní hrdinka, Gerta Schnirch, je odsunuta spolu s dalšími brněnskými Němci směrem na Vídeň. Jejich putování však končí na jižní Moravě, kde se musí zastavit pro nemoc mnoha žen a dětí. Gertě, pocházející z napůl české rodiny, se nakonec podaří zachránit. Díky nuceným pracím může zůstat v Pohořelicích i po ukončení transportů. Po znovuzískání českého občanství se hlavní hrdinka vrací do Brna, kde ji však nic dobrého nečeká. Navíc je Gerta matkou malé dcerky. Jejich společný život se bude odehrávat na okraji společnosti a otázka viny a trestu zůstane navždy nevyřešena.... celý text
Přidat komentář


U Žítkovských bohyních jsem se trápila a u Gerty tomu nebylo jinak, přestože jsem zvolila poslech jako schůdnější cestu.
Není to rozhodně radostné čtení na léto a válečným či poválečným dobám už se vyhýbám, ale chci dočíst to, co mám doma, tak je občas zařadím.
Román překypuje historickými fakty tak, že jako celek vyznívá hodně nudně a zdlouhavě. Teda aspoň pro mě, dějepis mě nikdy ve škole nebavil.
Chápu, že někteří to mají jinak a autorka si jistě musela nastudovat hodně materiálů, ale zkrátka mně nesedí.


Knihy Kateřiny Tučkové jsem četla v opačném pořadí, než v jakém byly napsány, takže ke Gertě jsem se dostala až jako poslední v řadě. Autorka volně nakládá s fakty, což jí bývá v komentářích často vytýkáno, ale myslím si, že je to zkrátka její tvůrčí přístup k psaní, záměr a netřeba brát vše doslovně, není to literatura faktu, ale román.
Přestože Bílá voda zůstane mému srdci asi bližší, tady nakonec dávám vyšší hodnocení.


Za mě nejlepší kniha paní spisovatelky. Žítkovské bohyně i Bílá Voda jsou báječné a asi pro většinu čtenářů a čtenářek známější, ale moje srdcovka je tato kniha.


Uuuuf... Dala mi zabrat tahle Gerta. Očekávala jsem něco jiného a... prokousávala jsem se opravdu dlouho. Uznávám, že sonda do života odsunutých a vyhnaných Němců byla velmi podrobná a popisná do detailů, ale... Všechno bylo taaaaaak zdlouhavé. Samé popisy, vysvětlování, sálodlouhé vyprávění postav. Tučková prostě nebude moje srdcovka, ačkoli velmi oceňuji její zaměření na historii a neskutečnou zálibu v psaní o těchto tématech.


Přes rozsáhlost textu to není román s velkou psychologickou rozpracovanosti postav. Neoslní vás originalitou nebo způsobem vyprávění. Jeho hodnota je v připomenutí, že princip kolektivní viny a princip msty generují nespravedlnost, utrpení a tragicky zmařené životy. Dalšími tématy je identifikace s ideologií a národností, různorodá selhání charakteru, vyrovnání s traumatem. Nic z toho není pojato jinak, než že nám autorka tyto jevy ukáže v jednoduše vyprávěných příbězích (v prvním plánu) a ponechá nás, abychom si nad nimi případně dumali už sami. Za sebe schvalují zařazení knihy do maturitní četby a líbila by se mi dílna s knihou se středoškoláky, která otevře otázku národnosti: jak moc se hlásíte ke své národnosti? A proč? Co to pro vás znamená? Myslíte, že máte povinnost protestovat proti bezpráví, které váš národ páchá anebo kterému je naopak vystaven? I za cenu, že byste tím ohrozili svoji osobní bezpečnost? Liší se tato povinnost nějak u žen a mužů?


Tato knížka je mimořádná a čtenář na ni jen tak nezapomene.Příběh Němců po skončení 2. světové války,jejich odsun a následný život v socialistickém Československu, které jim to v ničem neusnadňovalo, vyprávěný z pohledu nejen Gerty,ale i dalších postav z jejího života,je autorkou dokonale zpracován i s historickými podrobnostmi.Kniha se čte velice dobře a zanechává silný dojem.


Těžké téma těžké doby s těžkými osudy lidí. Mocenský boj nikdy nekouká kolem sebe,protože vidí jen svůj cíl.
Bezmoc,strach,pomstychtivost,nespravedlnost,ale i naděje a doufání v lepší zítřky.


Opět musím konstatovat, že Kateřina Tučková je pro mě nejlépe psající současná autorka. Její popisy událostí, postav, jejich postojů a nálad jsou úžasné. Bezmoc a neschopnost jistých skupin lidí se jakkoli bránit proti nespravedlnosti je stará jako lidstvo samo. Stržení davem a opuštění zdravého rozumu je v dějinách zapsáno mnohokrát. Proto je nesmírně důležité tyto události stále připomínat, i když úplné vymýcení je, bohužel, nemožné.


(SPOILER) Smekám a děkuji paní autorce za krásné, avšak velmi smutné zpracování nelehkého tématu. Těžký to príběh, bez naděje a optimismu pro Gertu. Alespoň, že Barbora se v dospělosti měla lépe. Bohužel takto doslova zničených životů bylo mnoho. Z knihy doslova čiší, že zlo, násilí a msta je to, co lidé znají nejlépe. Nepodléhejme však skepsi i Gertě, sic málo, ale přece, bylo podáno pár pomocných rukou.


...každý chvilku tahá pilku...
Lidi jsou stejní, je jedno jaké jsou národnosti, vyznání, politické příslušnosti a když se k tomu přičte síla davu, .... vzestup moci a pomstychtivost, přepisují se osudy nevinných lidí, kteří nechápou jak se do té strastiplné situace tak rychle dostali...když ještě před "chvilkou" byli na druhé straně...
Lidstvo se historicky nemění, nezlepšuje, spíš se inspiruje a zdokonaluje zbraně. Každá doba má své války a své diktátory.... Bohužel.
Záleží jen jaké má člověk štěstí kam a do jaké doby se narodil...
Mě kniha zasáhla a moc se mi líbila.


Tuhle knížku jsem četla po Žítkovských bohyních (80 %) a hlavně Bílé Vodě (95% pecička!), a tak musím říct, že mě lehce zklamala. Dočetla jsem do půlky, potom už jsem ji odložila. První čtvrtina byla skvělá, druhá už lehce drhla a dál jsem se nedostala.


(SPOILER)
Tahle knížka ve mně dlouho zůstane a budu na ni vzpomínat pokaždé, kdy pojedu do Brna a na jižní Moravu. Je to smutné čtení o tom, jak náhoda míchá lidskými životy. Osudy Gerty a tisíců dalších lidí jsou brutálně přemalovány a knížka ukazuje bezmoc těch lidí se samozvaným autoritám postavit.
Musel jsem si trochu zvykat na styl vyprávění. Začátek je dost strohý na rozhovory a přímé řeči. O to víc jsem ho ale na konci ocenil. Kateřina Tučková dokázala odvyprávět silný osobní příběh v koloběhu dějin. Zároveň jednotlivé scény a situace jsou vystavěné precizně, napínavě a s důrazem na detail. Gerta se během románu mění a člověk často nevěří, že když je úplně na dně, tak se může ještě víc propadnout. Nejvíc se mi líbilo období po válce na vesnici, kdy se hlavní hrdince a její skupině podařilo alespoň trochu a krátce začlenit se do společnosti.


Poslouchala jsem jako audioknihu. Dobře napsaná kniha na těžké téma. Je až k neuvěření, jak válka dokáže zničit celý život lidem, kteří si to nezasloužili. Trochu depresivní, ale rozhodně zajímavý příběh, který stojí za přečtení.


Mučeníčko, mučení je lidské potěšení! Lidi jsou obdivuhodný zvířecí druh, který umí vynalézt krásně sofistikované methody mučení a když má příležitost, tak je rád využívá. No a obvykle to odnášejí ti slabší jedinci. Takto bych viděl ten náš humanismus, to naše lidství a teď nemluvím o češích nebo němcích, ale jen o lidech.
Klobouk dolů před paní autorkou před způsobem, jakým téma ve svém věku zpracovala. Jako částečnému přivandrovalci do Brna děkuji za poodhalení brněnské poválečné historie a vývoje česko-německých vztahů v něm a na širším území jižní Moravy. Děkuji za formu vyprávění, pohled na stejné události z pozice více postav nebo užití německých nacistických hesel k dokreslení atmosféry té doby.
Oblíbené postavy: pan domovník zprostředkující Gertě nezištnou pomoc, famílie Jechových zachraňující v Perné opuštěné usedlosti před zchátráním, pan "Novák" Gertin oddaný jednostranný korespondent, soudružka učitelka napravující Barborčinu pokřivenou výchovu...
Čtenáři uvádějící ve svém komentáři třeba jen názvy nacistických koncentračních táborů nebo diskutující nad nesprávností označení vyhnání vůči vysídlení měli dle mého soudu asi k dispozici jiné vydání knihy než já...


Teda za mně nejlepší kniha autorky. Žítkovské bohyně byly skvělé, Bílá voda malilinko slabší. Ale tohle, tohle byla síla. Vyprávění člověka, kterým osud smýkal tak neskutečně a hrozivě..., aby ho nakonec dosmýkal.
Solženicyn řekl: "Svět má pro zlo míru tolerance. Zlo bude na světě vždycky existovat. Když se však míra tolerance překročí, popraská morálnost a lidské bytosti jsou schopné úplně všeho.


Hodně depresivní, ponuré čtení bez špetky naděje. Přiznám se, že jsem byla ráda, když jsem se dostala v příběhu na konec. Určitě nemohu říct, že bych si knihu užívala. Napsaná je samozřejmě hezky, téma bolestné s jednoznačným závěrem - válka je sv***tvo, které přináší utrpení a nespravedlnosti obyčejným nevinným lidem na jedné i druhé straně. Každopádně, ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ se mi líbily mnohem více, nebylo v nich tolik hořkosti a prázdnoty jako v osudu Gerty. Trefné bylo využití perspektivy pohledu na události různých osob (hl.Barbory), které jen podtrhovalo vzájemné nepochopení a nenaplnění jejího vztahu s matkou. Dobová atmosféra je vystižena velmi dobře, stejně tak i jednotlivé postavy s osudem podobným Gertě, jež se s ním vypořádávaly každá jinak a po svém.


Knížku jsem si užil, to ne že ne. Moje babička a její rodina zažila odsun z Prahy, kdy je vlakem vyvezli do Žitavy a tam taktak utekli Rusům, kteří je chtěli poslat někam na východ, takže jinak působivý a dost přesný popis atmosféry odsunu a svinstev během něj u mě wtf moment nevyvolal. Spíš mě zaujaly paralely osudu Němců po válce s osudy židů. Zákaz chození do kin, divadel, zákaz použití MHD, ztráta majetku. Samotný přesun pěšky do Rakouska připomíná pochody smrti, kdy Němci hnali židy z tábora do tábora. Pracovní lágry pro Němce si podle všeho moc nezadaly s klasickými německými koncentračními tábory (odlišuji koncentrační a vyhlazovací). A samozřejmě, výměna obyvatelstva po válce připomíná období 2. republiky, kdy do vnitrozemí uprchly statisíce Čechů z pohraničí. Přístupy brněnských Němců k Československu - Gertino "neobčanství", Johannino lpění na němectví nebo snaha totálně splynout mi připomnělo postavy ze Stínů v ráji, kdy něměčtí emigranti volí různé strategie soužití.
Trochu mě rušilo nečekané střídání vypravěčů, které se náhle objevilo cca v půlce knihy, "přímé řeči" označené pouze pomlčkou mě zase mátly z hlediska promlouvající postavy.
Měl alespoň jeden Čech po divokém odsunu Němců morální kocovinu?


Domov nemusí být tam, kde jste se narodili, ale tam, kde máte přátele - lidi, kterým na vás záleží a mají vás rádi. To je jedno z mnoha poselství této knihy. Autorce se opět podařilo napsat příběh, který vás naprosto uchvátí a protáhne všemi zvraty druhé poloviny minulého století od druhé světové války až po revoluci v roce 1989. Autorka nás neušetří žádného úhlu pohledu na všechny tyto události, které hlavní hrdinku neustále vyhání z jejího života a neušetří čtenáře ani toho, jak revoluce, která nás spojila s demokratickým světem, zároveň svým sametem přikryla všechna bezpráví, což by mohl být závěrečný vrchol příběhu, ale čtenáře čeká ještě jeden, který uzavírá život hlavní hrdinky a přidává k němu poslední úhel pohledu, který jako ten pomyslný poslední hřebík do rakve odpojí hlavní hrdinku od jejího vykolejeného života.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Brno ženy pro ženy venkov sudetští Němci odsun, vysídlení Němců Němci Češi a Němci vyrovnání se s minulostíAutorovy další knížky
2012 | ![]() |
2022 | ![]() |
2009 | ![]() |
2014 | ![]() |
2018 | ![]() |
Zcela upřímně jsem si myslela, že knihu ani nedočtu. A kdybych ji neměla zařazenou ve Čtenářské výzvě, ani bych nedočetla. Byla zdlouhavá, místy až nudná, třebaže se osud hlavní hrdinky odehrával v průběhu velmi zajímavých historických událostí.
Ke konci mi dost vadilo i střídání perspektiv, chápu, že to čtenáři může přinést jiný úhel pohledu, ale v tom závěru knihy toho bylo vážně příliš a vlastně mě to ani nijak zvlášť nezajímalo, mnohé odstavce jsem už přeskakovala. Být kniha poloviční, asi by to mělo trochu jiný náboj, hutnější atmosféru a asi i celkový prožitek by byl jinde. Čtení mě utahalo, nevtáhlo a myslela jsem jen na to, ať už je to za mnou.
Když to srovnám např. s Šikmým kostelem od Karin Lednické, kdy jsem zběsile otáčela jednu stránku za druhou, byla tato kniha bohužel velkým zklamáním.