Nejsem cílovka, věkově jsem již někde jinde. Ale anotace zněla jako pro mě. Navíc jsem byla na besedě s autorkou na Kniha Brno a tam mě autorka velmi zaujala a získala si mou pozornost natolik, že jsem si tuto knihu s radostí přečetla.
A musím konstatovat, že jsem velmi mile překvapena a řadím ji mezi nejlepší knihy roku 2025. Jednak téma nepatří k těm lehkým, jednak styl k tomuto vážnému tématu byl vybrán velice dobře a jednak bylo velmi poznat, že ač je to literatura pro mladé, tak je psána velmi zrale a zároveň ale jazykem, kterému rozumí právě více mladí. Takže jsem vnikla do jejich uvažovaní, které není často tak lehkovážné, jak si my dospělí myslíme.
Příběh má spád, je promyšlený, nemá žádné hluché místo a nesmyslnou linii.
Navíc jsem se často přistihla, že se usmívám tomu, jak je dané téma pojato a rozhodně to nebylo myšleno ve špatném. Je to dotaženo a moc mě to bavilo.
Prostě jsem si to užila po všech stránkách a jsem fakt ráda, že jsem tomu dala šanci. Kniha, která umí ve čtenáři vyvolat ty pravé emoce, jejichž škála je široká, to je ta správná kniha.
Rozhodně doporučuji a to i starším ročníkům.
Většinou prohlašuju, že potřebuju při čtení cítit, že autor předpokládá, že nejsem prázdná nádoba, která se jen písmenkama plní, ale že už v sobě nějaké to uvažování a nadšení pro přemýšlení při čtení mám.
Ale ty humorné knihy, jak jsem si je letos oblíbila, nutně to náročné uvažování nevyžadují, což taky docela kvituju, protože naopak vyžadují životní zkušenosti, ze kterých ty historky vycházejí. A to se pak fakt můžete při čtení bavit a říkat si, že v tom nejste sama, že toto se vám taky děje a že toto dost dobře znáte a někdy bohužel až opravdu důvěrně. Povídkové knihy jsou fajn v tom, že nemusíte pozornost napínat dlouho. A někdy je to opravdu potřeba.
Oceňuji práci autorů, kteří se vydali směrem humor a zábava, protože je to velmi náročná disciplína.
A i když většinou dávám tři hvězdičky, tak je to jen proto, že se sice bavím, užívám si četbu, ale pak to zavřu a nevím, co tam bylo. A přitom je tam tolik trefného.
Rozhodně se pustím i do dalšího dílu.
Zaujala mne svou anotací a trefila se do mého celoročního rozpoložení, že vyhledávám knihy pro ženy s něčím navíc ne jen s romantickou složkou, kdy se na konci dočkáme růžových obláčků s naprosto dokonalými hrdiny a hrdinkami. Prostě kniha ze mě nesmí dělat čtenářskou trubku, ale čtenářku, která umí přemýšlet.
A tady se to povedlo. Bravurně popsaný milenecký vztah, který pozná většina z nás, že ač se snažíte jak můžete, tak náklonnosti k druhému se nejde jen tak zbavit, i když víte, že ten vztah není úplně v pohodě. No vztah by možná v pohodě byl, ale partner jaksi nechápe podstatu zdravého vztahu a to je nedělat si z vás dobrý den, nedělat si z vás jistotu do každého počasí a nedělat si z vás fenu na písknutí. To fakt ne.
A než člověk pozná, že to tak opravdu je, tak to prostě chvilku trvá.
Autorka excelentně popisuje turbulence, vzlety a pády takového vztahu. A tleskám tomu, že hrdinka to nakonec zvládla a vysvobodila se z tohoto kruhu pobláznění, zamilovanosti, naštvanosti, odhodlání a opětovných návratů, aby to celé začalo zase nanovo.
Většina z nás takový podobný vztah poznala. A díky němu pak najdeme svou hodnotu. A časem oceníme ještě víc, když najdeme toho pravého, tu pravou.
Autorka navíc dokazuje, že abyste napsali parádní román vystihující podstatu toho, co chcete sdělit, nepotřebujete k tomu 500 stran. Tleskám.
Nevím čím to je, ale letos se do mého čtení dostala potřeba číst si i něco oddechového a humorného. A díky tomu jsem objevila dost autorek, které mi mou potřebu pobavit se a dělat si legraci i z vážných věcí, splnili.
Moc jsem se nasmála, hodně jsem paní rozuměla a navíc jsem si oddechla, že v tom nejsem tak úplně sama.
Prostě některé věci a pocity se nemění ať je pravěk nebo novověk, ať jsme zavaleni technikou nebo pohrouženi do přírody. Je to všude stejné.
Co napsat, když vše již bylo níže řečeno? Za sebe musím napsat, že jsem k tomuto oboru měla velice blízko a tudíž si myslím, že jsem panu Krejčíkovi rozuměla možná o malinko víc. Smála jsem se, plakala, kývala jsem hlavou na souhlas a kroutila hlavou nad tím, jak takový rodinný byznys dovede vše ovlivnit.
Pan Krejčík má dar slova, velmi trefný a tolik potřebný černý humor, který pomáhá v daném oboru pracovat a jelikož jsem knihu dala i v audioverzi, tak jsem ocenila jeho osobitý přednes.
Letos navíc jsem byla na jeho dvou besedách a musím říct, že jsem si obě maximálně užila. Krásný zážitek jak z besed, tak z knihy. Děkuji mu moc.
Než jsem se dostala k tomu, že napíši svoje pocity o této knize, tak jsem si myslela, že budu jediná, kdo z této knihy nejásá. Ne že bych o sobě pochybovala, ale malá dušička ve mně byla. Ale jak vidím, tak Thamilka už tady taky dala, že ji to nebavilo. Tak ona není sama a já nejsem sama, už jsme dvě.
Mám ráda psychologické knihy. Mám ráda, když se dozvím i tu nejmenší myšlenku a pohnutku postavy, ráda si u knihy promýšlím, jak bych se zachovala já. Ale tady to bylo i na mě moc! Každá prkotina rozepsaná do nejmenších detailů, každý i nepodstatný okamžik byl rozepsán na tři strany a tím pádem to je na nehistorický román pěkně tlustá kniha. A to se tam píše jen o 6 dnech!
Anotace je napsána parádně, to je dobrá zápletka a rozhodně je to k zamyšlení. Ale 450 stran je moc. Je to rozvleklé, táhne se to a osobně jsem pak ztrácela čtecí tempo.
Ale zase na to, že jsem se docela trápila, tak jsem to dočetla. A věřila aspoň v to, že ten románový konec nebude typicky románový. A to se naštěstí splnilo. Takže ten závěr má velké plus.
Jinak bohužel řadím mezi "nejhorší moje čtené letošní knihy".
Už u jiných autorčiných knih jsem popisovala, jak to s ní většina čtenářů má, tak se nechci opakovat. U mě zatím propadla jenom jedna její kniha, jinak jsem většinou velmi spokojená.
Tuto knihu bych označila, že má běžný detektivní scénář, běžný motiv a klišoidní myšlenku, že tady je vždy bezpečno dokud se.... nestane tragédie.
A pak už je opět vidět, jak paní Lapena umí rozehrávat psychologii postav, kdy máte pocit, že to mohl udělat každý.
Líbí se mi její knihy a i tato se mi líbila. Jen mi bylo oběti moc moc líto, protože opravdu neudělala nic špatného. Tolik zničených životů kvůli jednomu chorému mozku. A i tady mi bylo líto rodiny onoho chorého mozku. Prostě to tak je, že trestný čin se netýká jen pachatele a oběti, ale i jejich příbuzných, kteří jsou do této situace postaveni a mají tím poznamenaný celý život.
A tak jsem si akorát říkala, proč má kniha tento název, že to evokuje primárně jeden význam. Ale když si ten příběh trochu sedl, tak mi význam názvu knihy došel a já pochopila, co tím autorka myslela.
Přeji příjemné čtení, které dává přesně to, co čtenář většinou chce - pohodu a odpočinek u knihy.
Taková útlá knížečka a kolik se tam do ní vešlo věcí, příběhových linií a různých myšlenek! Začnete s tím, že čtete romantiku o jedné chuděře, která nemá štěstí na lásku. Pak se to rozjede, láska přijde a vy si říkáte, že se na hlavní hrdinku usmálo štěstí. Ale je to nějaké divné, takže co se to děje? A čtete dál a z románu se nám klube detektivka. A děje se toho poměrně dost a na konci se žánr mění potřetí a je z toho psychologický román. A nutno podotknout, že jsem neměla ani páru o záměru autora a taková pointa mne nenapadla.
Líbilo se mi to moc, i když jsem z toho byla smutná. Ale i to se bohužel někdy stává. Knihu doporučuji.
Jen chci poznamenat, jako už u jiných autorčiných knih, že tento styl humoru mi sedí jak prdel na hrnec. Mě to prostě baví a když si chci odpočinout a když se chci zasmát, je to už pro mne jistota.
Měla jsem tuto knihu na seznamu hodně dlouho. Líbil se mi název, líbila se mi obálka a anotace dávala tušit, že to nebude úplná romance, které až tak nemusím. A moje tušení bylo správné. Příběh se mi líbil a i když byl napsán s klasickou romantickou osnovou, tak neskončil tak, jak by většinou skončil.
Ztrátu hlavní hrdinky vykresluje opravdu dobře, myslím si, že přikrášlovat takovou tragédii není na místě ani v romantické knížce, takže mě autorka potěšila. Zároveň jsem byla ráda, že dala Diane naději, že by se to mohlo zlepšit aspoň ke snesitelnosti. A to všechno bylo moc fajn. A ještě radši jsem byla, že i přes tu všechnu bolest si Diane dovedla sebe vážit natolik, že konec byl takový, jaký byl. A jsem za to moc ráda a příjemně mě to překvapilo. Takže druhý díl si časem taky přečtu, abych věděla, jak se Diane daří. Za mě to byla správná reálná romance.
Moc se mi tento komiks líbil. Často jsem se zasmála, byly tam dobré narážky a dvojsmysly. Dokonce si myslím, že kdyby to mohla být pravda, tak právě takto by ten vztah mohl i fungovat. Ono nepotřebujete něčeho 350 stran, stačí malinko a zároveň víte, že se to povedlo a že vám to utkví v paměti.
Styl paní Hallsal mě baví a vyhovuje mi. Její knihu Kruh považuju za parádní jízdu s neotřelým tématem a tudíž jsem sáhla i po další knize. Bigamie ukazuje obsah tohoto slova nejen ve vztahové rovině, ale i v rovině k sobě samému, protože když se přetvařujete, když něco skrýváte a nejste to vy a to vědomě, tak je to taková bigamie i sám k sobě a nikdy nebudete moci být naplno svobodný.
Příběh mě bavil, četl se moc dobře a nenudila jsem se. Konec bych sice pozměnila, protože to už jsem si říkala, že je to asi trošku moc, ale zase že by mi až tak vadil, to se říct nedá. Respektuju, co si autorka vymyslela.
A doufám, že od ní u nás vydají knih víc. U nás jsou jen tři a já se vrhnu i na její Líbánky, které neměly takový ohlas, ale vzhledem k tomu, že mám autorku ráda, tak nepochybuju, že tomu přijdu na chuť.
Knihu mi doporučila svým videem booktuberka Lenka alias Počmáraná čtenářka, která z knihy byla nadšená a naznačila, co všechno tam je. Už z jejího vyprávění jsem valila oči, kam všude sahá nerovnost mezi mužem a ženou a že i když máme pocit, že je to čím dál lepší, tak se tím jako ženy nemáme uchlácholit, protože je to pořád dost nevyrovnané a hlavně v některých oblastech i nebezpečné.
Samotný název totiž vystihuje jádro věci. Většina věcí, problémů, vynálezů, pomůcek, léků, zařízení, atd. atd. je vytvářena dle parametrů mužů, na ně se myslí především. Není to nic špatného, ale muselo by se vše dělat tak, že počítáme s tím, že i ženy jsou jaksi na světě, že? Že ač máme stejnou biologii, tak přeci jen jsou tam rozdíly, že i když máme stejné prostředí a podmínky, tak ty rozdíly nám ukazují, že se musí k tomu přistupovat trochu jinak u muže a trochu jinak u ženy. Ale v praxi se to jaksi neděje.
Třeba jen takový obyčejný nábytek a jeho rozložení. Proč žena menšího vzrůstu si musí brát v kuchyni stupátko nebo schůdky, aby dosáhla do vrchních polic? Stavaři dávají horní skříňky dle určitého parametru, který jaksi neodpovídá pro osoby menšího vzrůstu. To je třeba můj případ a tím pádem riskuju, že si natluču, když spadnu. A přitom by často stačilo dát ty skříňky o 5 cm níž. Ale to se často neděje ani po žádosti.
Kniha mne neskutečně bavila, ale co vám budu povídat, taky mne i šokovala, protože mi spoustu věcí ani nedošlo. A proto doporučuji všem, aby si knihu přečetli a nebo poslechli, protože je k dispozici i audiokniha.
Na světě je spousta lidských odlišností, jinakostí a rozdílností, je spousta minorit, které stojí za pozornost a je potřeba dívat se i na jejich potřeby. Ale dokud nebude vyřešena hlavní otázka muže a ženy, nemůžeme se moc posunout vpřed.
Mám muže ráda, neházím je do jednoho pytle a vyhovuje mi takové to základní rozdělení, co zvládne muž a co žena. Ale vzhledem k době by se měly přizpůsobit i postupy a povinnosti, kdo co bude dělat a jak to bude vyváženo.
Nehledě na to, že vidíme ve společnosti bohužel tendence vracet se zpátky - že právo ženy na rozhodování o svém těle ji upírají v některých státech v Americe nebo v Polsku a nemůže na potrat jen tak. Že islámské země, které začínaly být k ženám trošku přístupnější ohledně oblékání a vzdělání, začínají opět couvat a ženám to zakazovat. A těch příkladů je víc. A většinou o ženách rozhodují muži, což je opravdu špatně. Takže kniha vás tímto zavede k takovým úvahám a zamyšlením nad tím, jak to bylo, jak to je a jak to bude.
V poslední době se začínám zaměřovat i na oddechovou literaturu, ale ne až tak ty slaďrny, ale spíše ty humorné. Pokud se stylem humoru sejdu se spisovatelem či spisovatelkou, tak je to v podstatě výhra pro obě strany. Jednak se pobavím, usměju, zasměju a jednak autorovi více rozumím.
A u paní Pechové, od níž mám svou první hrníčkovou kuchařku, jsem se s jejím humorem sešla. Je jemný, vstřícný, ne moc hubatý a už vůbec ne vulgární.
A tím to u mě vyhrála a já se u čtení usmívala a bylo mi moc a moc dobře. A to přesně ten efekt, který hledám.
Vzhledem k tomu, že téma knihy byl můj denní chleba 13 let,(akorát z té administrativní a obřadní části), tak to nebylo až tak něco nového. Ale mám toto téma pod kůží a ráda si o tom čtu, takže jsem nevynechala ani tuto z norského prostředí. Moc se mi líbil styl, jakým byla kniha napsána. Je vidět, že autor je opravdu člověk na svém místě, psal jemně o drsném tématu konce života a snažil se, aby to nebylo morbidní, i když ve své podstatě některá úmrtí morbidní jsou. Ale s tím nic nenaděláme a není dobré chodit kolem toho po špičkách, když chcete o pohřebnictví psát.
Líbí se mi, že ukazoval i tu stránku osobního života, co mu dává a co bere, jaké to je žít s pohřebním agentem a jak to ovlivňuje i jeho samotného. Občas jako bych četla své vlastní myšlenky.
Vše, co psal, je pravda a nezáleží, zda je to Norsko nebo jiná země. Autorovi postřehy a myšlenky byly lidské, pravdivé, upřímné a zároveň nekompromisní.
Doporučuju všemi deseti a jsem ráda, že knihu mám doma.
Jo a abych nezapomněla - ironický humor ze světa pohřebnictví nemohl chybět. A o to víc jsem autorovi rozuměla.
Tak tohleto miluju a myslím to ironicky. Parádní anotace, která mě naláká a těším se jak blázen. A jak začnu číst, tak poznávám, že v té knize je všechno to, čemu se vyhýbám, protože jako maminka prostě trpím, když čtu o zneužívání, týrání a ubližování dětem a co to s nimi udělá. Tady bylo prostě všechno to, co mi dělá zle. Ale...
Autorka psala velmi čtivě, velmi přesvědčivě, že jsem neodložila a příběh četla dál. Od začátku víte, že hlavní hrdinka je ta, která za to všechno může, ale vy se dozvídáte proč za to může, co se stalo a co ji k tomu vedlo.
Nechci tady spoilerovat a rozhodně neprozradím, jak to dopadne, ale důvod proč jsem četla dál vysvětlím.
Autorka totiž ukazuje, jakou sílu a to hlavně duševní Grace měla. Jak se snažila co mohla, aby měla lepší život a lepší podmínky k němu, než jí její matka přichystala. Jak se ze všech sil snažila vymanit rodinnému "řemeslu".
Obdivovala jsem Grace, fandila jsem Grace, i když ty její postupy při pomstě mi občas dělaly zle.
Co však oceňuju, když už jsem teda četla o takové hrůze, že paní Dunne nám nelakovala nic na růžovo, ale předvedla celou škálu temných barev, kdy občas prošel paprsek. Ale bohužel zase zhasl.
Nerada svaluju vinu na rodiče, nepatřím k lidem, kteří říkají, že za všechno můžou rodiče, ale tady fakt jo. Prostě z některých prostředí a podmínek se zkrátka špatně dostává. Takže i za tento konec jsem taky ráda, protože ukazuje realitu a ne jen happy.
V první řadě musím říct, že jsem moc ráda, že mi sedlo téma a konečně mám přečtenou knížku od věhlasné paní Wilkové. A naprosto mne dojala, jak dobře umí popsat tehdejší reálie a okolnosti. Navíc se vůbec nepárala s tím, jaké pocity má hlavní hrdinka, kterou sledujeme od jejího dětství a tím pádem známe důvody jejího postoje k životu.
Dobu, o níž paní Scarlett píše znám jen do svých 13 let, ale moc dobře si pamatuju, jak obtížná doba to byla, jaké normy, příkazy, zákazy panovaly ve společnosti a že toho nebylo málo. Občas jsem při čtení knihy měla pocit, zda se lidi náhodou neměli ptát i na to, zda mohou dýchat.
Myslím si, že kniha vyšla ve správnou dobu a měla by být povinnou četbou. Jen doufám, že se do této doby nevrátíme, protože omezování osobní svobody, projevu, jakýchkoliv tužeb ohledně vlastního života je hnusné. A ač jste se tenkrát snažili jak mohli, tak i ti, co se měli tak dobře jako Alma, cítili, jak nepříjemné je, že musíte dělat ústupky, furt něco hlídat a předstírat a dávat majzla, aby na vás něco neprasklo a nebo někdo něco nebonzl.
Tak si držme pěsti, aby tyto doby byly opravdu už jen v historii.
Jsem velmi příjemně překvapená, bylo to pohlazení po duši a zároveň to byla trefa do černého co se týče mého vkusu, protože mám ráda něco navíc, něco mezi řádky, nejen líbivé povídání. Jemné, pravdivé, ze života se všemi jeho krásami a všemi jeho ošklivostmi. Příběh, který si na nic nehraje, ukazuje život takový, jaký je a jaký umí být. Držela jsem pěsti všem postavám a až na jednoho muže jsem se naladila na jejich pocity a životní cestu.
Opravdu moc a moc hezké, dojemné, usmívala jsem se i plakala.
A jsem ráda, že jsem si knihu koupila do své knihovničky.
Děkuju paní Kubalové a věřím, že budete pro nás velké psát i dál.
První díl měl famózní start a i když tam teda dle mne byly situace, které by se až tak nemohli ve skutečnosti povést ( i když na jednu stranu, proč ne, že?), tak to bylo čtivé, námět precizní a po dočtení jsem si říkala, že to má parádní myšlenku, a tak nějak jsem si představovala, kam by to pokračování mohlo směřovat.
Ale autorka měla jinou vizi a ta mi nesedla. Jak jsem začala číst, tak jsem měla pocit, že mi vypráví jiný první díl a ne díl druhý. Situace tady byly daleko víc divné, spousta dějových linek naprosto zbytečných a já jsem fakt zklamaná. Tentokrát jdu proti proudu, ale opravdu jsem byla až smutná.
Závěr a rozuzlení nebyly špatné, neodhadla jsem to, ale bohužel to reputaci knihy moc nepomohlo.
Jsem zvědavá na třetí díl, zda se to zlepší na úroveň prvního dílu.
Čistě teoreticky, když si čtenář vybírá oddechovou romantickou literaturu, tak by měl tak nějak počítat s tím, že příběh bude s nadsázkou, s ironií, s humorem, který by měl přinést alespoň cukající koutek.
Paní Berg je autorka právě těchto knih. Je sice poznat, že je národnosti německé, protože je tam určitá tvrdost, ale zároveň umí svůj smysl pro humor použít na správných místech.
A tak v jejich knihách najdete situace, které by se ve skutečnosti nemohly dotáhnout do zdárného konce, ale v té knížce si to jako spisovatelka prostě dovolit může a čtenář z toho má fajn pocit, že to tak je a že to tak dopadlo.
Když si její knihy půjčuju, tak vím, že se budu bavit, smát a že mě nebude tížit hlava. A to přeci od romantické oddechovky očekáváte, ne?
