katynka78 komentáře u knih

Dlouho jsem kolem toho chodila, protože Mlčící pacientka mne bavila a závěr se mi moc líbil. A jak to tak bývá, tak prvotina super a ta druhá kniha nic moc. NO a tady se mi to trošku potvrdilo.
Námět parádní - to neříkám - skupinová terapeutka Mariana, která prožila za svůj život dost těžkých chvil - mimo jiné brzkou ztrátu manžela, se dostává do další životní krize a opět ne vlastní vinnou. V dobrém úmyslu ochránit svou neteř, ujímá se vyšetřování na vlastní pěst, aby zjistila, kdo zabíjí neteřiny spolužačky z vysoké školy.
Během toho se dozvídáme o Mariině dětství, vztahu s otcem, o jejím manželství a jeho ztrátě a to vše je vklíněno do onoho pátrání.
Podezřelých je několik, ale hlavně jde po zvláštním profesoru Foscovi, který má spolek Pannen. A tak bychom mohli předpokládat, co a jak.
Ale samozřejmě je to jinak a musím říct, že vyřešení oněch vražd bylo vskutku originální a fakt s wau efektem. Jenomže mně to kazilo zdlouhavé a táhlé popisování všeho okolo, zapojování vedlejších postav, které pak tam dál nebyly ukončeny a ještě ke všemu ten závěr - s ním nesouhlasím ani omylem, nelíbil se mi a ještě byl otevřen tak, abychom si domysleli sami, jak bude pokračovat.
Prostě - být to napsáno trošku jinak, bylo by to parádní. Jenže to bylo napsáno unylým, nudným stylem a to celý příběh kazilo. Obrovská škoda.

8 16.04.2024

Jsem ráda, že jsem objevila nového autora lékařských příběhů, které mám obecně moc a moc ráda. Pan Veselka je navíc skutečným lékařem, takže jeho pohled na věc je opravdu erudovaný a neočekávám nějaké výcucy z prstu.
Kniha Špitál se bude u mne řadit k velmi zdařilým povídkovým počinům a to je co říct, protože povídkové knihy nemám moc ráda a zatím u mne vede jen od Tomáše Zástěry.
U Špitálu mne dostalo pár věcí. První z nich je, že autor naprosto bravurně dokáže popsat pohled na nemocniční prostředí z různých stran a perspektiv a tím poznáte, že je velmi empatický, vnímavý a rozhodně není zahleděn jen do své vlastní pozice a práce. A to je obrovské plus a já doufám, že tento pohled má i jako odborník ve své praxi. Takže se tady píší příběhy jak lékařů, tak sester, tak pacientů, ale také nemocí, pocitů a věcí. Jakých? To si musíte přečíst, protože právě to je kouzlo na těchto povídkách, že objevujete ony pohledy a v závěru každé povídky dáváte autorovi za pravdu a navíc - moc rádi.
Líbí se mi i kritičnost a rizikovost, kterou se nebojí popsat a ukázat. Dalo by se říct, že odkrývá pocity, o kterých sice mi obyčejní smrtelníci víme, ale které jsou nám skryty a nepřiznány. Tak tady dostane odpověď a věřte, že ač není v některých případech kladná, tak přesto budete spokojeni.
Kniha je dost ovlivněna dobou covidu, ale protože jsem to zažila, tak mi to i vyhovuje. Už to prostě bude patřit do historie lidstva, tak proč před tím utíkat.

Za mne - jdu hledat další knihy pana Veselky, protože vím, že to bude moc a moc fajn.

7 16.04.2024

Ke knize jsem přistupovala trošku s rezervou. Když je člověk na dně delší dobu, tak většinou je na slova útěchy a povzbuzení už alergický, protože vidí, že se nic nemění.
Ale je rozdíl, jak ta slova podáte. Ono - drž se, ať máš sílu, jak jsi na dně - to už se odrazíš a bude líp atd., to pak už leze na nervy. A nejhorší je takové to - nesmíš, musíš, zvládneš to, neblbni. Tak toto už nepomůže vůbec.
Člověk na dně většinou už nemá sílu, je slabý na těle a na duchu a slova "musíš" jen odrazují.
Člověk na dně potřebuje čas, teplo, něhu, lásku a pochopení, že nic nejde hned. A to právě poskytuje tato kniha, která mu říká, že je vše v pořádku, že vše má svůj důvod i ta špatná nálada a chuť se na vše vykašlat, ale že je to jen o čase, že tak jak to přišlo, tak to půjde - víte kam.
A je to pravda, neskutečná ale pravda. Pan Haig si tím prošel, zažil ty šílené pocity a propady. Myslel si, že bolest duše se už nedá zvládnout. Ale dal si čas, nevzdal to a jak se z toho dostal, tak na sebe dává pozor a píše něžně a s citem knihy o tom, jaké to je, když se vám nechce žít.
A to je to kouzlo - jemu to věříte, jeho slovům uvěříte, protože je za nimi ta zkušenost, ten prožitek, který měl on sám.
Takže žádné rádoby odborné knihy psychologů, kteří to znají jen teoreticky, to nepomůže, ale pan Haig je ten pravý člověk, který ví, jak podat slova útěchy a naštěstí o tom napsal celou knihu. Děkuju.

9 05.04.2024

Robert Bryndza je autor, který je pro mě dost srdcový a líbí se mi jeho styl psaní. Není zbytečně krvelačný, vše dovysvětluje a nic nepřehání. Tak ho vnímám a mám jej takto opravdu moc ráda.
Ale tady musím kriticky přiznat, že toto se mu nepovedlo. Občas se to prostě stane, že i váš oblíbený autor napíše něco, co vám nesedne. A tak pro mne to bude tato kniha.
Je moc popisná, dost jsem se nudila, kdyby to byl jiný spisovatel, tak to ani nedočtu. Trošku jsem se začala chytat tak kolem 120. strany a být to jiný autor, tak to dávno odkládám a nedočítám.
Pak těch nástrah, co bylo na hlavní hrdinku nalíčeno, to bych osobně dávno nepřežila, ale Maggie je zkrátka superžena a vše přežije.
Co se mi ale líbilo, tak to byl nápad na potrestání hlavního padoucha, to se mi moc líbilo a hlavně to bylo dost reálné, to by se dalo skutečně použít.
Jinak fakt půlkou knihy jsem se de facto protrápila, protože mě stačí pár větami naznačit prostředí a jaká je tam atmosféra, ale nepotřebuju číst, kde a jak spadlo listí, jak dlouho bouchaly vlny o skály a jak se furt měnilo počasí. No nic, už recenzi ukončuju, vždy to mám dlouhé, ale tady ať už víc neubližuju.
Těším se na Eriku.

20 18.03.2024

Začnu tím, že už loni jsem se u sebe sama přesvědčila, že dovedu být kritická i k těm autorům, kterých si velmi vážím a že i ti moji srdcoví mě mohou v některém svém díle zklamat.
Nebojte, tak tady to není vůbec potřeba, jen jsem chtěla uvést, že kdyby mi ten příběh nesedl, tak bych to dokázala napsat, přestože každý o mě ví, že tuto českou autorku naprosto respektuju, obdivuju a kde můžu, tak ji vychvaluju.
A jsem tak ráda, že s tou chválou můžu pokračovat dál.
Mě totiž fascinuje, jak právě paní Karolová u mě dokázala svým psaním vyvrátit to, co jinak u knih nemám ráda (náznaky, pocit, že bych chtěla ještě další kapitolu) a přiznám se, že jen opravdu jen u ní mi to nevadí, protože moc dobře vím, proč to tak je a proč to tak píše a mně to obrovsky vyhovuje. A je to hlavně proto, že to, co potřebuji vědět, se vždycky dozvím a ostatní není tak podstatné. A tak to funguje i v reálném životě, nikdy nebudete vědět o všem a všech všechno, vždy vám zůstane nějaký otazník a nenaděláte s tím nic.
Ale k příběhu - no bylo to velké očekávání a hned 14.3.2024 jsem letěla do knihkupectví a knihu si koupila.
Víkend byl jasný a bylo to bezvadné. Mozkové buňky najely a já po celou dobu čtení uvažovala a kombinovala. Musím říct, že tím, že některé věci vím, tak mě napadly, ale opět to nevadilo, protože motiv postav mi nebyl znám a o to šlo.
Ale konec omáčky a jde se na věc.
V knize jde v první řadě o nový začátek v životě – nový start, v novém městě, domě, v nové práci. Jde o totální změnu dosavadního života. A jak to, tak bývá, tak si ty nové začátky každý vždycky malujeme narůžovo. V příběhu jsou v podstatě dvě hlavní postavy, na kterých to celé stojí. Obě mi byly určitým způsobem blízké – jedna milující řád a vše tak, jak má být, druhá chudák se jí nedařilo. V každé jsem se viděla. V tom příběhu je totiž navíc krásně vidět, jak se život dovede měnit – v jednu chvíli je vše v pohodě a najednou prásk a je malér. Zároveň je to možné i obráceně, dlouhou dobu malér a najednou prásk, přichází naděje a radost, které máte na dosah ruky. A kdo by po tom nesáhl, no ne? Já rozhodně!
A tak kráčíte po té nové životní cestě a koukáte a odkrýváte nejprve tu radost, ale následně zjišťujete, že ta původní růžová budoucnost má přeci jen šmouhy.
A vy jako čtenář začínáte ty šmouhy odkrývat a za mě jich tam bylo opravdu plno. A hlavně jsou to šmouhy aktuální, současné a žádné vycucané z prstu, jsou i nebezpečně reálné a nechci prozrazovat víc, ale paní autorce můžete opravdu věřit to, co píše.
Při čtení jsem občas doslova nestíhala ty přesahy a moje vlastní myšlenky, moje úvahy jely na plné obrátky. A to mě baví a moc za to děkuji. Nebudu prozrazovat, co všechno je v tom příběhu ukryto, protože zase – každý tam může vidět něco jiného a já vám svou vizi nutit nebudu, vždyť to nedělá ani sama autorka, ale věřte mi, zase to tam je! Právě její bravurní způsob navedení na hlubší zamyšlení je, že danou věc nepokrytě napíše do jedné či dvou vět, a pak jako by nic jedeme, pokračujeme dál v hlavní linii a vy si sami určíte, zda v té naznačené odbočce si vezmete něco pro sebe a nebo ne. A to je právě to kouzlo knih paní Karolové a teď jsem to práskla.
No nic, zas to mám dlouhé, ale za mě – příběh má krásnou myšlenku, ukazuje sílu lásky a to na více úrovních. A nezlobte se na mě, ale já to tam fakt všechno vidím a za knížku moc a moc děkuju.
Jo a ještě za Vršavu!!!!!

14 18.03.2024

Téma této knihy mne zaujalo z toho důvodu, že jsem se vždy zajímala o tzv. "spravedlnost". Kolikrát v televizních novinách vidíme, jak zákon chrání spíše pachatele a že jejich obhájci umí pro ně prosadit větší práva, než by se správně mělo dostat obětem a jejich pozůstalým.
Proto jsem se pustila do čtení,, i když zprvu jsem se obávala toho, že tady přeci jen jde o děti a to je oblast opravdu velice citlivá. Ale vzpomněla jsem si na film Oko za oko se Sally Field a tam to bylo naprosto to stejné. Ten film jsem viděla jen jednou a nikdy nezapomenu na tu hrůzu, s jakou vrah zabil její dceru a jak se jí vlastně soud vysmál a vrah byl v pohodě. Hm, tak matka vzala spravedlnost do vlastních rukou a i ten detektiv ač věděl, tak to nechal tak a dostalo se jí tak aspoň malého zadostiučinění, které jí pomohlo jít životem dál.
A tady jde o to samé. Zkrátka - když vidíte, že jste v právu, ale jiní mají moc a peníze se z toho vysekat, zkrátka když si žijete svůj život a do něj vstoupí někdo, kdo vám ho zničí tak, že nechcete ani dýchat, ale on si žije krásně dál a nic ho netrápí, tak si prostě najdete ze zoufalství, vzteku a chuti po spravedlnosti vlastní cestu.
A Camille takovou cestu dostala, protože její případ byl mediálně známý a ona sama tomu nenechala vyhasnout. A jednoho dne dostala pozvánku do tzv. Kolektivu, kde zpočátku věřila, že najde porozumění od těch, kteří prošli stejným peklem.
Pak se z toho vyklubala pro ni hra, která ji má zabavit a ji to začalo pomáhat. A následně pochopila, že se opravdu jedná o dosažení spravedlnosti, která jediná může zmírnit utrpení, nekonečnou bolest a nenahraditelnou ztrátu, kterou úmrtí dítěte bezesporu je.
Po celou dobu příběhu cítíte veškeré emoce, napojíte se na Camille a už v tom jedete s ní. Odvykládá svůj příběh a ani na chvíli si nemyslíte, že by si její dcera svůj osud zasloužila. A tak prahnete po tom, aby viník byl taky potrestaný.
Vidíte, jak Camille o svůj život postupně přicházela, jak zůstala osamocená, s léky, s depresemi, s nechutí se o sebe starat. Ale zároveň tam vidíte naději, jak orgány její dcery pomohly jiným lidem a tím jedním je Luke, který si Camille našel a stal se jejím přítelem.
Přesto Camille v Kolektivu pokračuje a my získáváme další a další příběhy jiných nešťastnic, které zůstaly kvůli nezodpovědným a sebestředným lidem bez svých milovaných dětí.
Začínáme rozplétat, jak Kolektiv funguje a myslím si, že je to opravdu velmi povedené a že by to tak mohlo fungovat (dneska jde přes net fakt všechno a každý ví, že dark web existuje, takže v pohodě uvěříte daným postupům).
Cítíte úlevu za každého potrestaného darebáka, cítíte úlevu pro každou maminku, která tak pomstí své dítě a říkáte si, že tak a je to potrestáno a můžete jít. Ale omyl! Jak jste se dostali jednou do soukolí Kolektivu, jak vás může napadnout, že byste se dostali ven, když víte, co víte a když jste udělali to, co jste udělali?
A to je právě to - z počátku parádní pomsta, kterou i já jsem byla ochotná tolerovat, dostává najednou jinou, temnější tvář. I taková spravedlnost, pod rouškou pomsty za děti, může mít své trhliny, skuliny a omyly.
Ale nebojte, pokud jste maminka, tak ať už zjistíte v knize o Kolektivu cokoliv, nikdy nepřestanete být na straně Camille. A nikdy nebudete pochybovat, že vše má být potrestáno. Jen to musí být opravdu spravedlivé a ne omylem, nebo dokonce zneužité pro své vlastní jiné potřeby.

Za mě rozhodně doporučuji všem, kdo mají rádi téma pomsty, psychologii, silnou emocionální jízdu a kdo se nebojí, že ho to může dostat.
Za mě rozhodně parádní jízda.

11 26.02.2024

Další letošní tj. 2024 humorná knížka. Prostě chce se to víc bavit a smát, než jen číst o těch mordech. Tak jsem sáhla po tak krásném názvu a s chutí se začetla.
Německá autorka mne překvapila, protože to nejsou jen rádoby vtipné historky či postřehy z partnerského života, ale jsou podloženy i studiemi a lékařskými zjištěními, které tomu dávají větší váhu a to se mi líbilo.
Občas jsem se i vážně zamyslela, přemýšlela, zda to tak platí i u nás a často se smála nad tím, jak je to v každém vztahu podobné, i když to má jiné kulisy, podmínky a jiné protagonisty.

Rozhodně doporučuju.

10 16.02.2024

Letos tj. 2024 jsem se rozhodla, že budu do čtení zařazovat víc i zábavné a vtipné knihy, protože smíchu není nikdy dost a je ho potřeba jako sůl.
Tato knížka má krásnou obálku a veškeré ilustrace v ní jsou moc a moc hezké, na mou notu, jak se říká. Navíc jsem kdysi od tohoto autora či autorky měla tu plátěnou tašku a moc se mi líbila, byla má oblíbená.
Co se týká textu, tak jsem se bavila parádně. Ono v podstatě na toto téma vyšlo více knih, akorát byly z jiných oborů, ale byly vždy zábavné, úsměvné a vtipné.
Prostě jak pracujete s lidmi, tak je to vždy k nějakému zápisu, ať k smíchu, tak i bohužel k pláči.
A o tom je ta knížka, jak se občas stane, že se něco stane a je z toho něco jiného, než bylo původně myšleno. Tady naštěstí to není až tak o zdraví, i když vlastně můžete přijít o zdravý rozum, pokud nebudete dost odolní.
Výhoda je, že jak pracovníci, tak zákazníci si nenechávají navzájem nic dlužni.

9 16.02.2024

Vždy prohlašuju, že od fanynky Patrika Hartla nemůžete čekat objektivní hodnocení, protože mám na jeho tvorbu svůj názor, který se často nesetkává s pochopením, ale to mi neva.
Vždy tvrdím, že pan Hartl umí vyjádřit jak ten mužsky svět, což je logické když je sám muž, tak i ten ženský svět a to je už co říct! Umí popsat myšlenkové pochody, rozvětvit jednu myšlenku do různých směrů a z těch se vracet zase k základu, aby nebylo nic nedotaženo.
A v Gazelách to dokazuje takovou měrou, že jsem koukala i já, která mu fandí. Tlusté knihy mne odrazují, ale tady mi to letělo pod rukama, pořád to jelo, to bylo tak čtivé! Tři kamarádky, naprosto správné ženské, které ve svém životě řeší běžné věci jako kterákoliv z nás. Jak se líbím, co mám dělat, jak se zachovat u dětí, co má přednost - děti, manžel nebo rodiče? Všechny tři občas nevěděly, kde jim hlava stojí a musely vše zvládnout, přes to nejel vlak. A pan Hartl to uměl napsat s lehkostí, i když ta témata byla vážná (nemoci rodičů, trable v partnerství, rozvod, konflikty v práci atd. atd. ).
Zapojení Prvoka, Karla a Tečky bylo nenásilné, neměli ste pocit, že to tam musel vmáčknout, bylo to přirozené. A to se mi moc líbilo. I to, jak se jim dál daří bylo fajn čtení.
Jediné, co je trošku takové diskutabilní, jsou ty časté zmínky konkrétních slavných osob, věcí a v každé knížce někdo, kdo je známý, bohatý, kdo se zná s vlivnými lidmi a tak. Ale zase proč ne, tak se můžeme aspoň trošku zasnít.

A ještě taková drobnost, která není takovým spoilerem, ale jak pan Hartl ví, že totálně nesnáším klíšťata? A jak ví, jaké mám představy? No to tam napsal! Takže usuzuji, že mi asi nějakým způsobem bydlel v hlavě, když to psal. :-)))

Za mne rozhodně doporučuji, protože je to pro mne hned po jeho prvotině nejlepší kniha, co napsal.

27 16.02.2024

Je to tak, konečně se stalo to, že vychvalovaná kniha do nebes mne nezklamala, jak tomu bývává zvykem.
Ne že bych si z toho až tak sedala na prdel, ale bylo to dobré. Bylo to fakt dobré!

Ač už několikrát probírané téma, tak za mne, pořád se o tom musí psát, dokud tyto typy lidí nebudou mít v gatích naděláno. Žádné ubližování, žádné týrání není dovoleno! A hotovo!

O tom je Pomocnice, o tom, že každý si má sebe vážit, každý má chápat, že co nečiní dobře jemu, nemá činit druhému. Každý má chápat, že když se někdo rozhodne ubližovat jen tak, pro svou zábavu, protože ho to baví, protože se cítí jaksi king, tak to není správné chování, to není správné jednání a jednoho dne tomu nastane konec! A ne moc hezký! A o tom je Pomocnice.
A už se těším na další díly, když už vím, že je to série, ale nebojte, tato kniha je ukončená. A velmi dobře ukončená, moc se mi to líbilo. Paráda!

Můj osobní názor je, že pokud se nějaký člověk ze své vůle rozhodne ubližovat druhým jen tak, pro svou zábavu, tak prostě jaksi ztratil nárok na to, aby s ním bylo zacházeno humánně jak se s člověkem zacházet má. On ubližoval, on trápil, on trýznil, tak jaké pak co pak, potrestán budeš.
Jo a nějaké hlášky typu - neklesej na jeho úroveň - neberu. Takoví lidé nikdy nepochopí, že se chovali nesprávně, dokud sami neokusí jaké to je, když ...

A o tom je Pomocnice:-)))

15 16.02.2024

Jsem zaujatá, protože tohoto autora jsem si zamilovala od první knížky a ač uznávám, že některé jsou slabší, tak celkově je to výborný autor. Britský humor je mi blízký, tudíž jeho vyjadřování mě velmi baví. A i když se to zdá občas za hranou, nevadí mi to a povznesu se nad tím a směju se.
Troufám si tvrdit, že tato kniha se velice dobře blíží kvalitě prvotiny, kterou napsal.
Je to takový mezník mezi jeho novým životem a tím, na který jsme v Bude to bolet, doktore? zvyklí. Je tu krásně vidět, jak se musel rozhodovat, s čím vyrovnat a co zvládnout, když opustil dráhu doktora.
Co mi však přišlo zatraceně líto byl fakt, že i muž a potažmo gay musí bojovat s některými smutky, které bych spíše přisuzovala nám ženám. Vůbec jsem neměla páru o tom, jak to může muž vnímat a jaké pohnutky jej k tomu vedou.
Adam Kay v této knize opět ukazuje, že ani muži to nemají snadné, Odkrývá bolestivé zkušenosti, které by mne ani nenapadly a bylo mi z toho opravdu úzko.
Jsem ráda, že píše, jsem ráda, že to zvládl. Moc si ho vážím.

9 16.02.2024

Musím říct, že jsem si nemohla na začátek roku vybrat lepší knížku než právě tuto. A troufám si tvrdit, že je to jedna z těch nejlepších, co se paní Pawlowské povedly.
Nebyla stránka, kde bych se nesmála, nebyla stránka, kde bych se nezarazila a nemusela nad tím hloubat, že toto znám, že toto je mi povědomé.
Navíc ač se to nezdá a je to schováno za humor a nadsázku, tak v těch řádcích je tolik pravdy!!!!
Bavila jsem se, smála, na srdci mi ta psaná slova dělala dobře, hladila mne po duši a to v poslední době opravdu potřebuju jako sůl.
Takže paní Pawlowská - Díky za každé Vaše slovo!!!!

10 16.02.2024

Psát recenzi k jednomu z nejoblíbenějších detektivních spisovatelů je těžké. Většinou vychvalován, málo kritizován, občas opovrhován. No záleží, z jaké strany se na to díváte.
Osobně se nenechávám ovlivňovat názory před tím, než knihu sama přečtu. Každý z nás má jiný žaludek, každý má jiný pohled na život a v případě knih, 100 knih, 100 názorů.
Předně naprosto a odpovědně vím, že kdyby ty jeho vraždy byly natočeny tak, jak jsou popsány, tak se nemůžu dívat, protože bych dopadla jako pozůstalí těch zavražděných - s nočními můrami a traumaty na krku na pěkně dlouhou dobu.
Kdyby to ale někdo natočil, tak bych byla zvědavá, jak bude Hunter a Garcia vypadat a věřte mi, že dodnes jsem nepřišla na to, kdo by je hrál, protože je považuju za nejlepší knižní detektivy - miluju je oba.
No a taky - příště si počkám opět na audioknihu, protože Jakub Saic je skvělý, díky němu jsem poslechla většinu knih této série a naprosto mi to vyhovuje. Genesis jsem četla a občas jsem se fakt bála číst dál, nechtěla jsem vidět, co a jak kde trčelo a čím se to ufiklo. No prostě číst to je větší síla než to poslouchat. Aspoň pro mě.
A teď k ději. Carterovo schéma mi nevadí, každý spisovatel má takové schéma, které mu pomáhá a kterého se drží. Navíc si myslím, že ve většině lidské činnosti jsou schémata, tak proč ne i u vyšetřování, které má svou posloupnost. Tady mínus nevidím.
Humor, co má Garcia a Hunter je obrovským plusem. Odlehčí danou situaci a ze života každý víme, že ač se to občas nehodí, tak nadlehčení situace může dost pomoct se nadechnout a pokračovat dál. Což u obou detektivů je psychologicky dost potřeba.
Omílání minulosti Huntera tady zmizelo, bylo to v náznacích a myslím si, že díky tomu by se tento díl dal v pohodě číst i jako první. Ale je samozřejmě lepší číst od prvního dílu, ať vidíte ten posun u hlavních hrdinů.
Dokonce mne baví, že nám Carter naservíruje pachatele, který vlastně byl tak slabý, že nezvládl životní průšvihy, co se mu životě děly a hodlal vzít spravedlnost do vlastních rukou. Mám ráda téma pomsty, ale jen určité varianty a tady je trochu kámen úrazu, že někde mu to funguje a já se zarazím a řeknu si dobře, ale někde to nefunguje. A i kdyby se Carter na hlavu stavěl, tak to pachateli s navijákem nesním a má smůlu, nelituju ho, nechápu to, nesouhlasím.
A to se stalo tady, nebudu prozrazovat co se stalo, proč se to stalo, jaký motiv, ale ač tady evidentně mířil na určitou skupinu lidí, tak za sebe říkám, že ač do té skupiny patřím, tak nesouhlasím s pachatelem, neomlouvám, nechápu.
Miluju téma pomsty, ale ne tímto způsobem.
Naštěstí je Carter tak bravurní spisovatel, že nenechá nic nevysvětleno, jakákoliv otázka, co mi vytanula na mysl, byla v závěru odpovězena a vím vše, co jsem potřebovala. A to se mi líbí. Jsou autoři, kteří se dovedou do příběhu tak zamotat, že na spoustu věcí zapomenou. Carter není ten typ, ten to má vymakané a to je to, co se mi na něm líbí ze všeho nejvíc. Vysvětlí, dotáhne do konce, není nic, co by zůstalo v rámci daného dílu nedotaženo.
Ale co je smutné - že se dějí takové věci, ne ty vraždy jako takové (to je taky hrůza, ale to teď primárně nemyslím), ale ty emoce, ty zkušenosti, co vedou pachatele udělat to, co udělal. Ta témata, co Carter píše, jsou zkrátka moc moc hmatatelná a děje se to a to je na tom to nejsmutnější.

19 22.01.2024

Smíchu není nikdy dost a kdo umí lidi rozesmát a být lidský, tak klobouk dolů. Bavila jsem se, líbilo se mi to a rozhodně doporučuju pro pohodové a milé čtení. Jinak já mám audioknihu, která je pro mě snad ještě lepší, než to číst, protože odjakživa miluju mluvené slovo - naučeno od Šimka a Grosmanna, Luďka Soboty a dalších.
Myslím, že paní Pogodová je výborná nástupkyně, která umí i svým pohledem na život lidem vykouzlit úsměv na tváři.

13 08.01.2024

(SPOILER) Nemívám přehnaná očekávání, snažím se předcházet nějakému zbytečnému těšení, které pak přinese jen spíš zklamání a přemýšlení o tom, jestli by to mohlo dopadnout jinak.
U Slibu jsem byla tak nějak okolím přesvědčena, že se mi bude líbit, že to je přesně pro mě. Téma pomsty miluju, a to jak v knihách, tak i ve filmech. Oběť, která povstane z popela a všem ukáže, že ji podcenili a že nic nezůstane nepotrestáno. Jo, to mě baví.
I tady mě to bavilo. Bravurně napsaná psychologie postav, jejich uvažování pod tíhou vlastního svědomí a pod vlivem okolí.
První půlka knihy byla perfektní, i návrat Megan byl velmi dobře popsaný. Postupně sledujeme, jak tíha svědomí u ostatních je velmi silná, ale jen v případě, když jim Megan připomíná, co pro ně udělala. Vidíme však, jak zdánlivě běžný život ostatních je ovlivněn tím, co před lety provedli, že to není snadné se toho zbavit a jak hledají cestu, aby svému svědomí ulehčili. Ale nedaří se a toho Megan využije a zničí jejich myšlenkovou svobodu a všichni uvažují, co s Megan, co s tou situací a jak z toho ven.
Jenomže cesta ven je většinou velmi tvrdá, občas krvavá a nese materiální, lidské a osobní oběti.
Závěr je dle mne nezvládnutý a přílišné hraní Megan na city, na špatné svědomí a její následné vydírání jsou přehnané. To, co pak ostatní z party udělali, je už na mě moc.
Šlo to zvládnout líp. Rozhodně. Do okamžiku, než se to definitivně začalo řešit, to bylo opravdu velmi dobré čtení. Ale závěr je trošku mimo.

Poučení z knihy je však důležité a to je, že vykroutit se z odpovědnosti za to, co jsem udělal, nepřinese úlevu a šťastný život. Naopak. A odnesli to všichni, do puntíku.

11 20.12.2023

Díky Databázi knih jsem narazila, na tuto knížku, o které bych asi zřejmě neměla ani páru. A byla by to obrovská škoda!
Každý knihomol se občas setká s pocitem, zda je jeho četba ještě v normě, nebo zda nečte málo a nebo zda čte dobré knihy a nebo jestli nemá číst hodnotnější knihy (ač teda pojem hodnotnější je relativní).
A v této knize jsme přivedeni na cestu českých čtenářů a to doslova z několika pohledů - z pohledu historie, z pohledu příležitostí, z pohledu vývoje technologií. Moc mě to bavilo a sama jsem si vybavovala dané časové posloupnosti a jak jsem na tom byla já.
Tak třeba já patřím do doby počítačové, ale přesto jsem knihy nikdy neopustila.
Což je dobře, protože přesto všechno je vidět, jak obrovskou sílu kniha má! Jak obavy, že ji odsune internet je naprosto plochý, zbytečně jsme se báli. Kniha je nepřekonatelný prostředek ke zjišťování informací, ke zprostředkování příběhů druhých lidí a je velkým přínosem v rozvoji člověka a vůbec nevadí, když je to jenom v rovině zábavy.
Prostě tato kniha mi ukázala, jak dokonalý svět je kolem knih, že je tolik možností, jak a co číst a že každý má svůj příběh o tom, jak jej knihy provázejí.
Děkuju panu Trávníčkovi, protože je to komplexní pojetí o čtení a čtenářích. Bravo.

12 20.12.2023

Dlouho jsem uvažovala, jak začnu a už vím. Občas jsem si říkala, že vlastně nemám nějak vyhraněný styl, co čtu a čím se v knihách zabývám. A trošku mě to trápilo, když kolem mne každý vykládá o historických příbězích (nebaví mě to), o tématu 2. světové války (četla jsem, viděla filmy, stačí mi to, nepotřebuju číst kvanta o těchto hrůzách) a nebo třeba literaturu faktu. Prostě nijak nevyhraněná čtenářka.
Až přišla Nina Špitálníková se svým Svědectvím. Začlo mě to zajímat, protože u nás komunismus byl velmi silný a zdánlivě neporazitelný. Tolik společných rysů má tento režim v obou zemích a to mne zajímalo.
Říkám si, že u nás "naštěstí" to nedošlo do tohoto stavu, ale věřím, že nechybělo málo.
Prostě přiznávám na rovinu, že mne toto téma fascinuje a zároveň děsí. Našla jsem své téma, ale je mi z něj smutno.
Tato kniha je výborná v tom, že je vyprávěna z perspektivy slečny, která neznala nic jiného než tento systém a měla "štěstí", že byla v té lepší vrstvě, kde měla určité vymoženosti. V nevědomosti a v přesvědčení, že to tak má být, páchala svými svědectvími a sdělováním informací zlo, které režim šíří po celé zemi.
Je dobře, že popsala celou tu cestu, protože tak jsme mohli nahlédnout do smýšlení tamějších lidí. Neodsuzujete ji zcela, protože nevěděla, že její jednání ubližuje, zároveň však cítíte, že ve svém nitru ona sama ví, že je něco špatně.
Když dostane šanci díky svému tatínkovi, aby unikla stále trvajícímu nebezpečí, že udělá chybu a oni ji popraví, tak tomu moc nerozumí.
A nerozumí novému světu v Jižní Korei. Ač se oni snaží jí pomoct a najít svobodu, tak tu vnitřní svobodu a volné jednání ji už v Severní Korei vzali a nešlo to napravit. Bohužel.
Tvrdá cesta za svobodným životem, který Severka nedokázala vstřebat.
Za mne výborně napsaná kniha.

16 20.12.2023

Tento díl jepro mě top! Tento si budu pamatovat opravdu dopodrobna, protože to, co jsem u toho cítila, tak to jsem zatím u žádného dílu až tak moc neprožívala a to jsem citlivka první kategorie! :-)
Možná to přijde jen mně, ale v podstatě Helen psala už brutálnější díly co se týče krve a způsobu vražd. A přesto mi tento díl přišel nejvíce mučivý a bolestný a to v celé své rovině. Navíc mi přijde, že se dotýká témat, která jsou opravdu aktuální a stále ve společnosti tak nějak nedořešená a dostatečně netrestaná a jsou dost často podceňovaná.
A to je právě to, že to pak dopadlo tak, jak to dopadlo. Srdce mě bolelo tak, jako by šlo o moji dceru, srdce mi pukalo nad tím zoufalstvím a marností, co pachatel cítil. Rvala jsem si vlasy z toho, jak byla chuť po pomstě dovedena k dokonalosti ke smůle všech lidí, které denně potřebujeme - záchranářů, hasičů a policistů.
Ač jsem pachatele na závěr opravdu chápala, přesto si myslím, že měl konat jinak, když už tu pomstu musel udělat.
Bolelo mě úplně všechno, brečela jsem od poloviny knihy skoro pořád - jednou ze vzteku, jindy z toho zoufalství. A ta část, kde zjistíme důvod toho všeho, mi vzala dech. Úplně jsem se viděla, jak mi ztuhl obličej, jak se mi oči do široka rozevřely a pusa otevřela a potichu vyslovovala:" Proboha ne, jen to ne."
A ono ano, bohužel. Autorka nám tímto dílem ukázala, jak snadno se může krásný a poklidný život hodných lidí změnit v peklo jen proto, že si to usmyslel jeden blbeček.
A autorka dokázala ještě jednu věc - že děs, zoufalství a hrůzu jde ve čtenáři vyvolat i jinak než potoky krve a množstvím kapitol, kde je jen mučení. Tento díl byl totiž tah na branku citů takovým způsobem, že z toho mrazí. A modlíte se, abyste to nemuseli nikdy řešit.

Jinak linka Luca a Ave je úžasná a já jen doufám, že bude další díl a tam se z nich stanou parťáci nejen v práci, ale i v životě se vším všudy. Prostě jak říkám,tah na city ve všech směrech.

21 14.11.2023

Miluju komiks a tento typ komiksu opravdu velice můžu. Často se mi totiž stává, že mi pomohou z blbé nálady, že se u nich zasměju, pobavím a vybavím si sebe sama v podobné situaci. Je to trefné, výstižné a tak přesné.
Kolikrát se k tomu i vracím, protože vím, že se mi v duši rozleje takové příjemné teploučko, ve kterém chci zůstat.
Děkuju autorce, protože je to opravdu moc a moc povedené.

14 01.11.2023

Kniha Pokoj zázraků se ke mně dostala díky Čtenářské výzvě, jejíž bod místnost v názvu jsem chtěla splnit.
Anotace mne zaujala, tak proč ne.
Vážné téma kómatu je zde zpracované do jemnější formy, kdy sice při čtení cítíte mráz po zádech a ten strach, který jakožto rodič byste určitě zažili, ale zároveň je čtení lehoučké, netíživé, jak by se původně díky tématu mohlo zdát.
Celkově to patří pro mě k průměru, nezanechalo to nějak extra výraznou stopu, ale zároveň jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, protože rozhodně patří k dobrému čtení. Ono můžete vážné věci napsat tak, že je vám zle a kolem sebe máte z toho temno, ale jde to i jinak. Třeba tak nějak klouzavě, že víte, že se to může stát, ale vás se to netýká, necháte problém v knize a jen dočtete, jak to dopadne. V případě románu se většinou očekává, že ten konec bude minimálně uspokojivý a tady byl víc než to.
Nebýt výzvy, nečtu to, ale díky za to, že výzva je a četla jsem to, protože jinak bych si tu knihu nevybrala. Asi tak.

13 01.11.2023