Obě hlavní postavy jsou sympatické a není obtížné si je zamilovat. V knize oceňuju zejména černý humor a několikrát jsem se s chutí zasmála. Konec byl přitažený za vlasy a až skutečně poslední úsek připomínal dark romance, jinak bych knihu popsala jako erotickou romanci s twistem, který může být pro nějaké čtenáře na hraně, ale ve srovnání s Hunting Adeline to byl velmi slabý čajíček.
Co mi ale vyloženě vadilo, byl český překlad u erotických scén. Pro ženské intimní partie totiž očividně existuje pouze jedno jediné slovo, které rozhodně nezní sexy. Naopak zavání možná až dětskou mluvou a všechny erotické pasáže, kterých je v knize poměrně dost, kvůli tomu byly vtipné.
Knížka je čtivá a zaujala mě příběhem. Sice nejsem cílovka, ale podle obálky, krásné ořízky a faktu, že autorka napsala Čtvrté křídlo, mi bylo jasné, že si to musím přečíst.
Děj se točí okolo nelehké životní situace, s níž se musí hlavní hrdinka vyrovnat a brzy se do příběhu naplno ponoříte a za chvíli máte dočteno.
(SPOILER) Pokud neznáte seriál Wednesday (ani jste nikdy neslyšeli o Addamsovic rodince) a je vám -náct, knížka se vám pravděpodobně bude líbit a rychle se do příběhu ponoříte.
Protože ale já znám Wednesday i Addamsovic a ještě navíc nejsem cílovka, kniha mě zklamala. Nepřijde mi ale fér hodnotit knihu příliš negativně jen kvůli tomu, že mi nesedla, když nejsem cílovka a tudíž by mě kniha ani neměla oslovit.
Nicméně mi to nedá a musím vypíchnout pár mých postřehů ze čtení:
1) Autorka na konci uvádí, že ji k sepsání knihy inspirovala její školní léta - jestli ale nechodila do školy s Wednesday, tak jí to nevěřím. Přece jen Akademie Nevermore a škola Nikdyvíce? A co to, jak hlavní hrdinka vypadá - černé vlasy, obliba v černé barvě a gotickém stylu oblečení - inspirace Wednesday je až příliš patrná.
2) Vztah mezi hlavními postavami vznikl z ničeho a od začátku nedával smysl. Ale budiž.
3) Kniha hodně naznačovala, ale pořádného vysvětlení jsme se vlastně nedočkali a po přečtení jsem měla víc otázek než odpovědí.
Zpočátku jsem měla obavy, že kniha bude předvídatelná a Pomocnice již čtenáři nenabídne nic nového. Jsem opravdu ráda, že jsem se spletla. Příběh měl spád, hltala jsem stránku za stránkou a samozřejmě nechybělo překvapivé finále a zvrat v polovině knihy.
První knížka od Dagmar Digmy Čechové, kterou jsem četla a příjemně mě překvapila. Při čtení první části jsem si říkala, že to bude dost předvídatelné a je zcela očividné kam to směřuje, ale autorka mě zaskočila a naservírovala rozhodně velmi originální příběh.
Do četby jsem se vrhla s nadšením, protože jsem četla skvělé recenze a neznala dopředu identitu vraha. Říkala jsem si, že to bude ideální kniha, s jejíž pomocí se ponořím do příběhů Hercula Poirota. No, nebyla.
Odhalení vraha mě zklamalo, protože jsem si to myslela od začátku. Kdybych ale o knize nečetla takovou chválu, možná bych se tímto směrem neubírala.
Rozhodně ale nedám rozkošnému detektivovi vale a přečtu si i další knihy, v níž řeší složité detektivní příběhy.
Klasická Zapata, ale poprvé nebyla hlavní hrdinka singl, ale starala se o dvě děti. Do půlky se děj skutečně táhl (což u slow burn romance není překvapivé, já vím), ale od půlky začal být přece jen o něco zajímavější.
Co se hlavní mužské postavy týče, za mě vykazovala znaky toxicity a v některých momentech to rozhodně nebylo sexy, ale každému podle jeho gusta.
První část knihy byla poměrně intenzivní a podrobně popisovala, jaké to je, stát se součástí obchodu s lidmi. V druhé části pokračovala dark romance připomínající první díl, ovšem v trochu jiném duchu a fascinovalo mě, jak se postavy rozhodly jedno trauma přebít jiným, ale proti gustu...
Prozatím nemám Hunting Adeline s čím srovnávat, neboť jsem v žánru dark romance stále nováček. Nicméně se těším na pokračování a také na knihy od dalších autorů.
Rozhodně totiž nemůžu popřít, že knížka je čtivá a fascinuje mě zejména to, jak moc zvrácený může vztah dvou lidí být.
Colleen Hoover opět potvrzuje, že dokáže psát čtivě a vymýšlet originální náměty a zápletky, které nejsou na první dobrou předvídatelné. Jasně, to, jak to celé skončí, víte od začátku. Ale to, co vše se v příběhu stane a jak se to celé nakonec uzavře, netušíte. Příběh knihy Přiznání mě neskutečně vtáhl a četl se rychle, snadno a bavil mě.
Geniální. Do čtení jsem se rychle ponořila a ani na chvíli nechtěla knížku odložit. Příběh mě bavil a překvapilo mě, jak to celé skončilo. Rozhodně se chystám na další díly série.
Příjemná novela navazující na trojku, která se točila okolo války, zatímco tento krátký příběh popisuje dění okolo zimního slunovratu na Nočním dvoře.
V novele se vyskytovaly kapitoly, kde byl děj popisován z pohledu jednotlivých postav, což bylo zpočátku otravné, ale dalo to čtenáři možnost se s nimi blíže seznámit.
A ačkoliv chápu, že Nesta je zasažena hrůzami války a tím, že byla proměněna ve vílu, neskutečně mě štve její chování - myslím si totiž, že Feyre zažila mnohem horší věci a zvládla je překonat. A dokonce i Elain, která je od začátku nejkřehčí ze sester Archeronových, se dokázala s hrůzami, kterých byla svědkem, smířit.
Moje první dark romance, takže nemám s čím srovnávat, ale stále nechápu, proč hlavní hrdinku rajcuje, že si Zade nosí práci domů?
Chápu, že pro dark romance jsou typická temná, tabuizovaná témata a postavy v odstínech šedi, ale právě Zade mi přijde velmi těžko uvěřitelný, nemůžu si pomoci. A miluji, jak v českém překladu je pro ženský klín používáno pouze jedno slovo na k a z úst temného hrdiny zní spíš vtipně než tak, aby se mi z něj podlamovala kolena.
Na druhou stranu atraktivní je na knize to, že je psaná z pohledu obou hlavních postav, takže má čtenář možnost lépe pochopit jejich úmysly a jednání - mne se to nicméně nepovedlo a nerozumím ani jednomu z nich, ale stejně se chci do dark romance více ponořit, protože kniha byla čtivá a zajímalo mě, jak to celé dopadne.
Jenže pokud vás zajímá, jak to celé skončí, nevyhnete se čtení druhého dílu - již na začátku autorka varuje, že kniha má otevřený konec.
Knížku jsem opět nechtěla odložit z ruky, příběh Feyre a Rhysanda mě zkrátka zcela pohltil. V příběhu se událo poměrně hodně věcí a většina děje se točila okolo války, ale kromě toho jsme měli možnost seznámit se s jinými dvory a samozřejmě nechybělo množství nečekaných zvratů.
Knížka má nádhernou obálku, ale v příběhu se vyskytuje až příliš horoskopů, což jsem podle názvu mohla očekávat. Nicméně jsem od ní čekala něco trochu jiného a občas jsem se do čtení musela nutit, což je ironie, když nemá ani 200 stránek. Jestli se rádi zajímáte o horoskopy, knížka vás bude ohromně bavit. A proč jí dávám poměrně vysoké hodnocení? Líbilo se mi, jak se celý příběh na konci uzavřel a vše se propojilo. Ale nic, co se v příběhu týkalo znamení zvěrokruhu, si nepamatuji.
Knížka se čte velice rychle a snadno a dokonce mi ani nepřišla tak brutální, jak mě všichni varovali. Vraha jsem neodhalila a na konci jsem byla poměrně překvapená. Protože styl psaní i příběh mě velice bavil, rozhodně se nejedná o poslední knížku Chrise Cartera, kterou jsem četla.
V první polovině knihy se toho moc nedělo a já nechápala, proč je okolo této série takový povyk. Pak se to ale rozjelo a já pochopila. Každý fanoušek fantasy si při čtení přijde na své.
Stejně jako první díl, i tento začne poměrně svižně. Ve chvíli, kdy si začnete myslet, že se děj táhne a nic akčního se nestalo, události vás rychle vyvedou z omylu a opět se s hlavní hrdinkou vrhnete po hlavě do zběsilého víru událostí. V druhém díle se vrátí všechny postavy z prvního dílu a nebude chybět ani cestování časem. Za mě knížka, kterou jsem přečetla jedním dechem a už se nemůžu dočkat třetí dílu.
(SPOILER) Zapata je mistrní slow burn romancí, a proto jí miluju, ale tahle knížka za mě byla zatím největším zklamáním. 200 stránek jsem četla o tom, jak se hlavní hrdinka nevyrovnala s minulostí a dalších 200 o tom, jak je nešťastně zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda. Pořád jsem čekala, až se něco stane - cokoliv - dají se KONEČNĚ dohromady, ona sekne s prací, on sekne s prací, spadne meteorit... no, na posledních 10 stránkách se semlelo nejvíc větší a byl konec.
Na to, že jsem si zatím každý příběh užila, tohle byla suverénně nejslabší knížka.
Série Empyreum je vysoce návyková a měli by jí prodávat s varováním. Onyxová bouře byla opět plná toxického vztahu hlavních postav, počítání úderů srdce a povzdechů "Bohové", ale tentokrát nechybělo ani cestování po dalších částech říše a zápletka byla čtivá a zajímavá a než se dočkáme dalšího dílu, tak se z tohoto čekání asi všichni zblázníme - předpokládám totiž, že nejsem jediná, komu silně toxický vztah a hlavní hrdina schází?
