karel9045 komentáře u knih

Spoiler !!!!
Nestává se mi moc často, abych identitu vraha tušil už na začátku, ale u Čtvrté opice tomu tak bylo. Na prvních stránkách se dozvídáme, že pachatel má hodně vysoké IQ, ale jestli už to je vstupenka do party nadlidí, nevím. Oběti unáší, aniž si kdo čeho všimne a když všimne, tak nepamatuje. Nezastaví se ani před arcimafiánem, který za sebou už zanechal hromadu mrtvol. Asi proto, že lidé jako on bydlí v zahradních domcích, kde jedinou překážkou jsou dveře z umakartu a čivava v boudičce. Policii si vodí jako na provázku, trousí indície a hlídá, když už konečně dorazí. To aby se s některými svými oblíbenci mohl setkat osobně, popovídat si a pak elegantně po anglicku zmizet. I jeho dětství je velmi zajímavé. Na konci svého deníku, se jen tak letmo zmíní, že upálil pár ničemů a pak už jenom počkal až uplyne několik let, aby se mohl nechat zaměstnat v jejich firmě. A tady jako fenomenální IT technik odhalil vše, co zde na síti pečlivě ukryl jiný ničema ještě v dobách jeho dětství. Systém se zřejmě vůbec nezměnil a proč taky, když tak dobře šlape. Chápu, že thrillery jsou prostě zábava, ale zdá se mi, že téměř vše co jsem v této kategorii četl třeba od Jeffery Deavera, který knihu poněkud zvláštně pochválil (údajně), je lepší, uvěřitelnější a logičtější. A to se obejde bez potkanů, krys, vyloupnutých očí, uřezaných uší a podobných hrůz. Ale na druhou stranu je Čtvrtá opice debutem, tak buďme shovívaví!

15 08.01.2019

Sláva! Už jsem si myslel že SCI-FI je mrtvá, pohřbená pod tuny fantasy, ale ona přežila. Tedy snad. Příznaků je víc: Po Marťanovi Andy Weira přichází jeho další kniha Artemis. Liou Cch´- sin sklízí zasloužený úspěch se svojí trilogií Problém tří těles, Temný les a Vzpomínka na Zemi (v češtině by měla vyjít v srpnu 18) a teď Mise Saturn Johna Sanforda. Zdá se, že po odchodu velikánů jako byli Arthur C. Clarke, Michael Crichton, Arkadij a Boris Strugačtí nebo geniální Stanislaw Lem a další, je zde nová generace přebírající štafetu.
Mise Saturn může zpočátku připomínat Setkání s Rámou Arhura C. Clarka, ale to jen východiskem příběhu, kdy do sluneční soustavy přiletí umělé těleso cizího původu. Autoři se kromě přípravy a průběhu vědecké expedice k vesmírnému návštěvníkovi zabývají také dopadem této skutečnosti na americkou a světovou politiku (soupeření světových mocností).
Někdo si zde v komentářích stěžoval na zbytečné technické detaily (myslím že se týkaly řešení tepelných výměníků na lodi Nixon), ale to je přesně to, čím poměřuji kvalitu sci-fi. Ta by měla přinášet predikce budoucích technologií a technických řešení, což samozřejmě předpokládá, že autor je s danou problematikou obeznámen. Nestane se pak, že by nám předkládal (jako většina fantasy románů) tzv. šuntovou mechaniku (termín který autoři přisuzují Gregory Benfordovi), tedy nevědecké smyšlenky, které příběh pomohou vyřešit . Čtyři a půl hvězdy.

13 27.07.2018

Měl jsem pocit, že Michael Connelly přepnul v posledních letech na autopilota. Příběhy s Harry Boschem, Mickey Hallerem a novou hrdinkou Renné Ballardovou mi začaly trochu splývat, i když se nad běžnou produkcí detektivek drží pořád velmi vysoko. Po třiceti třech (česky vydaných) románech a několikaleté práci na televizním scénáři k seriálu Bosch by nebylo divu. Nový román je jiný. Nejenom že je z celé (dosavadní) trilogie s Jackem McEvoyem nejlepší, dle mého je možná nejlepším Connellyho románem vůbec. Už jen stylistika stojí o patro výše, než u předchozích knih. Autor, sám bývalý novinář, se do hlavního hrdiny snadno převtělil, což ještě zvýraznil Ich formou, kterou pro příběh zvolil. Zasvěcenost, uvěřitelnost a pečlivé a logicky promyšlené sbírání dat a důkazů, na které jsme u Connellyho zvyklí, vyústí ve střetnutí s jedním z nejděsivějších psychopatů, s nimiž jsme se na stránkách jeho knih setkali.

11 12.07.2021

I já jsem, stejně jako mnozí přede mnou, nadšen knižní trilogií Liou Cch'-sina Vzpomínka na Zemi. Považuji ji za důkaz, že pravá science - fiction byla konečně po mnoha letech a románech jako Marťan, Artemis nebo Mise Saturn resuscitována. Na knihu Problém tří těles jsem narazil náhodou a okamžitě ji přečetl, stejně jako díl druhý. Na třetí jsem si musel počkat v přesvědčení, že to nejlepší je za mnou. O to větší pak bylo moje překvapení. Jestliže Temný les končí téměř idylicky, Vzpomínka na Zemi nás vrací zpět k nejvypjatějším momentům dílu druhého. Zvláštností poslední knihy je skutečnost, že nezačíná tam kde druhý díl končí, ale vrací se v čase zpět, někam mezi díl první a druhý. Určité zlomové okamžiky celé série pak můžeme sledovat znovu, ale jakoby z jiného úhlu, očima nových protagonistů. Jedná se samozřejmě o zkratku která nás pak rychle přenáší k času, kdy Temný les končí a navazuje novým pokračováním. Liou Cch'-sin odvedl i přes některé mírné slabiny, za které považuji třeba občasný technooptimismus (ve smyslu rychlosti s jakou jsou nové technologie vyvíjeny a získávány) nebo jistou plochost při popisu milostných vztahů, naprosto úžasný výkon.
Jsem dlouholetým obdivovatelem Stanislawa Lema - polského autora science fiction, kterého neváhám označit slovem génius. Proč to zmiňuji právě zde? Kromě skutečnosti, že Lem již na počátku šedesátých let psal o vzniku internetu, virtuální realitě, či dnes tolik diskutovaných nanotechnologiích, vydal také slavný román Solaris. V něm vyjádřil pochybnost, zda bude vůbec možné navázat ( v případě že se vůbec prokáže její existence) kontakt s cizí civilizací. Ta může být natolik odlišná od té naší, že možnost vzájemného porozumění bude zcela vyloučená nebo bude mít až tragické důsledky. Ve svém posledním románu, příznačně nazvaném Fiasko, popisuje, jak by takový jednou stranou vynucený, kontakt mohl dopadnout. V jistém smyslu jde tedy až za hranici toho, o čem píše Liou Cch'-sin. Pokud jste byli stejně jako já překvapeni sociologií Temného lesa, doporučuji přečíst Lemovou Novou Kosmogonii - povídku, která u nás vyšla v knize Dokonalá prázdnota, Golem XIV. Stejně jako Liou Cch'-sin si Lem klade otázku: pokud je vesmír plný civilizací, proč o nich zatím nic nevíme a co dělají ty nejstarší, jejichž technologický náskok jsou stovky tisíců nebo dokonce milionů let před námi? Dochází k neméně překvapivým závěrům, které si s jeho čínským literárním kolegou v ničem nezadají.
Ale zpět k Liou Cch'-sinovi. Pevně doufám, že v nepříliš vzdálené budoucnosti si budeme moci zakoupit jeho další román anebo ještě lépe první díl nové série. Zrodil se totiž, dle mého názoru, nový nástupce Arthura C. Clarka.

11 17.10.2018

Dvacet jedna lidských osudů, dvacet jedna různých úhlů pohledu na život ve vzájemném vztahovém propletenci. Směs je to pestrá - setkáme se se silnými i slabými osobnostmi, s lidmi se srdcem na dlani i křiváky (jeden z nich se objevil v předchozím románu Prosinec už je takovej - Jason), s psychicky vyšinutými jedinci, s osobou odlišné sexuální orientace hledající cestu zpět k svému otci, s paní, která se nikdy nesmířila se smrtí syna atd. Všechny osoby, ať už sympatické nebo odpudivé, jsou však díky neobyčejnému vypravěčskému talentu Donala Ryana lidsky pochopitelné, třeba i ve svém zcestném konání. Některé postavy, na něž jsme si vytvořili názor prostřednictvím vyprávění druhých, se nám promění před očima, jakmile jim dá autor slovo a ony promluví samy za sebe (Frank). Život většiny je ovšem ovlivně hlubokou hospodářskou krizí, která postihla Irsko v první půlce nového desetiletí a definitivně tak ukončila éru irského hospodářského zázraku z počátku devadesátých let. Kniha to tedy není zrovna veselá, ale ani vyloženě smutná - je taková, jaký je život sám a končí malým happyendem.
Dozvíme se také, jaký byl osud hrdiny předchozí knihy Johnsey Cunliffa, i jeho kamaráda Huhly Davida.
Prosinci jsem dal pět hvězdiček a Srdci na obrtlíku bych klidně ještě jednu přidal, pokud by to bylo možné. Donal Ryan je neobyčejně talentovaný vypravěč a já jen doufám, že se brzy dočkáme třetí knihy, ohlášené sbírky povídek Náhodný sklon světla.

10 25.02.2016

Ani se nechce věřit, že kniha je autorovou prvotinou. O to víc jsem zvědav na jeho další tvorbu. Vyzrálý styl, množství krásných, smutných i velmi vtipných metafor (..smutek pokrejvá zem jako deka...stejká po zdech jako slzy...když na vás padne, je to jako rána hokejkou za mrazivýho rána, anebo ..den kdy Dwyer umřel se několik meger z Asociace sesedlo u nich v kuchyni, aby tu tragédii svejma zobákama rozklovávaly jako vrány odhozenou svačinu.), to je příběh citlivého kluka s velkou duší a nulovým sebevědomím, který se považuje za vesnického prosťáčka, ale přitom zná skutečný život a do každého vidí téměř stejně dobře, jako do sebe sama. Může se to zdát banální, ale v podání Donala Ryana není. Autor nikdy nepropadne sentimentu, nesklouzne k příjemným, ale nevěrohodným zakončením.
Prosinec už je takovej vyšel až po veleúspěchu druhého románu Srdce na obrtlíku, nominovaného na prestižní Mann Bookerovu cenu 2013. Teprve pak byl vzat na milost a vydán, aby potvrdil talent nového irského spisovatele. V češtině pak už obě knihy vyšly ve správném pořadí. Tak doufejme, že jeho třetí počin Náhodný sklon světla z loňského roku se už také brzy dočká českého vydání.

10 07.01.2016

Netřeba se bát, že Michael Connelly uložil Harryho Bosche k ledu, protože už v dalším románu by se měl objevit právě po boku nové hrdinky Renée Ballardové, aby společně řešili neuzavřený případ nastíněný v předposlední knize s názvem Dva druhy pravdy. Po bestsellerech jako Čtvrtá opice J. D. Barkera , Pravda a jiné lži S. Aranga nebo knize Na ostří nože skorojmenovce J. Connollyho se rád vracím k autorovi, který je s prací policie skutečně dobře obeznámen. Nový příběh Noční směna má opět vybroušenou strukturu, dynamiku a gradaci, na jakou jsme u Michaela Connellyho zvyklí. Může se zdát být složitý, ale to je dáno snahou o realistické a detailní vyobrazení vyšetřovacích postupů a také všeprostupující administrativy, kterou nelze ignorovat. Škoda jen, že po množství knih které již Connelly vydal a při stále neutuchající inspiraci, není v pokušení posunout svou práci od kvalitní spotřební literatury na vyšší stupeň. Třeba až na roveň svého krajana Jamese Lee Burkeho. Protože napínavá a dobře vymyšlená zápletka může být, je -li zasazena do širšího společenského kontextu, svědectvím své doby.

9 16.03.2019

Je to docela příjemná změna, číst sci-fi, ve které si civilizace nejdou vzájemně po krku. Těžko by asi někdo spočítal, kolik románů a povídek představuje tu druhou skupinu, počínaje Válkou světů H. G. Wellse, až po současnou vlnu reprezentovanou Liou Cch'-sinem a jeho trilogií Temný les nebo Peterem F. Hamiltonem a sérií Společenství. Román Andy Weira stojí v opozici i vůči klasikům žánru jako byli bratři Strugačtí nebo Stanislaw Lem. Geniální Lemova Solaris se k možnosti kontaktu s jinou civilizací staví velmi skepticky, podobně jako Piknik u cesty Arkadije a Borise Strugackých. V první případě jde především o naprostou rozdílnost dvou světů, které nenaleznou společnou komunikační platformu (v Lemově posledním románu Fisko se to částečně podaří, ale výsledek je nakonec katastrofální), v Pikniku u cesty jde o propast technologickou a nezájem vyspělejší civilizace o pozemskou kulturu. Andy Weir je ale technooptimista a tak i ty největší problémy, se kterými se postavy jeho knih střetnou, mají řešení. A je opět silný v detailech, každou scénu má fyzikálně ošetřenou a netřeba dodávat, že i jeho nový hrdina Ryland Grace disponuje technickou inteligencí srovnatelnou s Jazz Bašárovou nebo Markem Watneyem. Oplývá ovšem i mimořádnými hudebními schopnostmi (byť sám o sobě říká, že má jen průměrný hudební sluch), protože, jak se posléze dozvíme, dokáže rozlišit mnoho akordů a harmonií. Zkrátka, je příjemné číst o lidech, kteří si za každé situace vědí rady a nikdy se nevzdávají, i když to občas může působit kapku úsměvně. Uvědomil jsem si ještě, že začátek Spasitele je téměř identický se začátkem románu Skrz prázdnotu S. K. Vaughna, který u nás vyšel v loňském roce. Ten se sice nepohybuje ve stejné váhové kategorii jako Weirův román, ale jeho hodnocení tady na databázi knih považuji za trochu nespravedlivé.

8 08.12.2021

S thrillery to mám jako se sladkostmi. Na obojí jsem si vytvořil návyk, kterého se pokouším zbavit, ale s mizerným výsledkem. Cukry mají malou nutriční hodnotu a kromě okamžité energie vám nic nedají. A u většiny thrillerů to vnímám podobně. Jakmile dočtu poslední stránku, zmocní se mě pocit prázdnoty a promarněného času. Už jsem si ale vypěstoval jistou obezřetnost. Pokud je přebal knihy vybaven plaketou bestseller, obcházím ji širokým obloukem. Pravda a jiné lži, Dívka ve vlaku nebo Čtvrtá opice mi připomenou, jak jsem naletěl. Jenže když jsem kolem regálu v obchodě, kde nakupuju a kde byla kniha vystavena, prošel nejméně po sté, neodolal jsem. Až někam do první třetiny bych dal románu Šelma plný počet hvězd a všem ho doporučil. Překvapila mě dobrá stylistika (zásluha Andrewa Mayneho anebo překladatelky Petry Deistlerové ?), která je u komerční literatury a navíc prvotiny hodně vzácná. Ich forma také textu velmi prospívá. Čtenář sleduje myšlenkové pochody hlavní postavy, její vědecké myšlení a vysokou inteligenci. Škoda, že nejlepší scéna z knihy, souboj dvou mozků, Theo Craye a vyšetřovatele Glenna, přichází hned na začátku a pak už se jí nic nevyrovná. Snad jen procházka vrakovištěm se úvodní atmosféře přibližuje. Prostě, jak příběh postupuje, začíná se něco kazit. Důkazy, že se Theo Cray nemýlí a policie je slepá, se hromadí jako brikety ve sklepě, až román přestává být uvěřitelný i v rámci žánru. Už to tu někdo napsal, stačí kopnout do země a objeví se mrtvola. Finále pak bohužel dílo zkázy dokonává. Zatímco úvod knihy je psán chytře, logicky, nápaditě, konec je poslepován z těch nejprovařenějších žánrových klišé. Andrew Mayne udělal tutéž chybu, jakou už mnoho autorů detektivek a thrillerů před ním. Nedokázal sundat nohu z plynu. A jak se říká, méně je někdy více. Škoda!

Harrisův román Mnichov je již v pořadí třetí, který se zabývá událostmi druhé světové války, tentokrát v příběhu dvou starých kamarádů. Ti se po letech znovu setkávají za zcela mimořádných a pro příští světový vývoj velmi nepříznivých okolností, každý na jiné straně barikády. Krátký časový rámec , plný detailní historické faktografie, neumožnil využít bohatou autorovu licenci, jako tomu bylo v případě románů Otčina nebo Enigma. Stejný postup spisovatel zopakoval v knize Důstojník a špeh. Harris je velmi kvalitní mainstreamový autor, který nabízí nejen zábavné čtení , ale ještě cosi navíc: obecnější myšlenku, která přesahuje příběh samotný.
Pro ty, které téma Mnichova, nebo jak se u nás říká, Mnichovské zrady zajímá , doporučuji román Georgese - Marca Benamoua Mnichovský přízrak. Hlavním hrdinou je postava francouzského premiéra Édouarda Daladiera, jenž v příběhu Roberta Harrise hraje pouze okrajovou úlohu. Mnichovský přízrak se mně zdá být zdařilejší než Harrisův román, protože sugestivněji vystihuje dilema tehdejších demokratických vůdců a také otázku svědomí a obhajoby jejich činů před národem a sebou samými.

8 04.07.2019

Častokrát jsem se setkal s názorem že Lemova tvorba je málo napínavá, zastaralá, nic moc se v ní neděje atd. Lem při kritické rekapitulaci svého díla v 80. letech napsal, že dobrodružství na planetě XY ho nikdy nezajímalo, že literaturu na hranici fantasy, plnou draků, démonů a elfů považuje za naprostý brak, se kterým nemá smysl ztrácet čas. Zajímala ho výhradně taková literatura, která se snažila o predikci budoucích časů. Ze znalostí které máme k dispozici dnes, odhadnout směřování technologického vývoje a jeho následný dopad na společnost a civilizaci. Zajímavé v této souvislosti je, že na konci života zcela znechucen skutečností, že "sci-fi " na tuto funkci téměř rezignovala, její čtení nedoporučoval. Tvrdil, že detailně předvídat budoucnost je nemožné, neboť potenciálních cest vývoje je nekonečně mnoho, byl odpůrcem tzv. futurologie a to již v průběhu 70. let. To zní dost zvláštně od člověka, který ve svém díle předvídal vznik internetu (zmínka o počítačových sítích se objevuje v díle Návrat z hvězd), který již v šedesátých letech hovořil o virtuálních světech (v povídce o profesoru Corcoranovi, jenž uvnitř jakési skříně vytvořil simulovanou realitu, později v mnohem propracovanější povídce Non serviam, v níž již figurují superpočítače schopné vytvářet celé virtuální světy i s jejich obyvateli), který předpokládal, že lidstvo se bude muset vyrovnávat s dopadem vzniku umělé inteligence, u které není otázkou jestli vznikne, ale kdy vznikne, který předpokládal, že budoucí technologie půjdou cestou miniaturizace uplatňující se v lékařství, ale také ve vojenské oblasti - - Nepřemožitelný atd.
Pánův hlas je kromě titulní novely z autorova vrcholného období v šedesátých letech doplněn sbírkou starších povídek, které Lem (velmi kritický k vlastní tvorbě) nesnášel (Topolny i Czwartek, Konec světa v osm hodin). Objevuje se zde několik scénářů rozhlasových her, hříček v nichž se uplatňuje Lemův smysl pro humor a dalších dosud nevydaných povídek, ze kterých za zcela mimořádnou považuji tu s názvem Deník. Opět se setkáváme s umělou inteligencí, umístěnou na povrchu měsíce, která je poškozena nárazem meteoritu. Katastrofa způsobí, že její výstupy se do ní vracejí zpět ve vstupních kanálech a tak existuje uzavřena do svého vlastního světa. A v jeho rámci může být tvůrcem čehokoli.

8 10.04.2018

Téma zrady a pomsty je staré jako literatura sama a jeho přitažlivost jak vidno neochabuje. Syn by mohl být nový Edmond Dantes, ačkoliv ten realizoval svoji odplatu prostřednictvím druhých osob a sám zůstával v pozadí. Příběh Jo Nesba není tak komplikovaný jako Hrabě Monte Christo a rozuzlení nebylo až tak překvapivé, jak jsem po přečtení některých recenzí očekával, ale to nevadí. Netroufal bych si srovnávat Alexandra Dumase a Jo Nesba, ale jsem přesvědčen, že spisovatelé jejich typu musí být obdařeni schopností kombinace a analytického myšlení. Příběhy by jinak nemohly být vystavěny na brilantních zápletkách, gradujících v napínavém finále. Nic není opomenuto, vše do sebe dokonale zapadá s matematickou přesností. Snad až příliš dobře na to, že v reálném životě zůstává spousta věcí nedořešených a náhoda může zhatit i sebedokonalejší plán.
Nesbo však dokáže být i zajímavě poetický, jak například dokázal hned v úvodu svého krátkého románu Krev na sněhu. Vlastně si pořád myslím, že tato novela spolu s pokračováním Půlnoční slunce a románem Lovci Hlav je tím nejlepším, co zatím napsal. Nejspíš proto, že zmíněné knihy mají, kromě opět výborných zápletek, zvratů a rozuzlení ještě něco, co třeba Syn postrádá - určitý druh temného humoru a nadsázky, které mohou i žánr thrilleru posunout blíže k tzv. vysoké literatuře.

8 19.01.2016

Skvělý román ještě lepšího spisovatele. Je těžké napsat, kterou z jeho knih mám nejradši, ale pokud bych měl jednu uvést, byl by to Solar. Téma je naprosto neotřelé: co se zbytkem života, když to nejlepší jste vykonali už dávno, pak usnuli na vavřínech a po probuzení zjistili, že doba už je jinde. Jenže Beard, hlavní hrdina se možná ani neprobudil. Velmi dobře však ví, že se kolem něho vyskytují mladší, pracovitější a možná i mnohem talentovanější jedinci, než kdy on byl. Naštěstí však nejsou nositeli Nobelovy ceny...... McEwan píše jednoduchým stylem a přesto dosahuje neobyčejné myšlenkové hloubky. Má schopnost vystihnout pocity, které jsou člověku dobře známé, ale mnohdy se za ně stydí.

8 17.08.2015

(SPOILER) Spoiler!! Velmi silné téma a navíc i dobře napsané. Polemizoval bych však s tvrzením, že jde o něco zcela nového. Již v roce 1971 !!! vydal geniální polský spisovatel Stanislaw Lem sbírku Dokonalá prázdnota (u nás vyšla v roce 1983). Jde o soubor recenzí na nově vydané, ve skutečnosti fiktivní, knihy. V jedné z povídek nazvané Non serviam (Nesloužím) modeluje skupina vědců a programátorů celé virtuální světy i s jejich bytosmi. Předmětem zájmu vědců jsou názory těchto bytostí na vlastní existenci i na náboženské otázky s ní související. Některé pasáže z Anomálie, jakoby Le Tellier převzal z této povídky. Třeba polemiku vědců o morálnosti svého počínání i o tom, jak by bylo jednoduché "odměnit" věřící bytosti nějakým posmrtným virtuálním rájem.

7 02.01.2022

Knihu nemohu než doporučit. Myla Goldberg potvrdila, že patří mezi současnou literární špičku a já jen doufám, že se dočkáme překladu jejích předchozích románů a také novely věnované toulkám uličkami staré Prahy Time's Magpie. Čtvrtý román Pastva pro oči, dle odborníků její nejlepší, vypráví příběh neobyčejně talentované fotografky, pro kterou se tvorba stala životním posláním, jemuž podřídila téměř vše. Proto nemusí vždy a ve všech situacích působit zrovna sympaticky, ale o to přesvědčivěji se jeví vnitřnímu zraku čtenáře. Příběh se odehrává mezi léty 1953 až 1977, což je zároveň časový rámec katalogu, vydaného u příležitosti posmrtné výstavy v MoMA (The Museum of Modern Art ) v New Yorku, který vedle deníkových záznamů Lillian a osobních příspěvků aktérů románu tvoří text knihy. Jak jsem se dočetl v Poděkování, Myla Goldberg pro mnohé fotografie své fiktivní hrdinky Lillian Preston použila práce skutečných fotografů, jejichž jména zde uvádí. Bylo by tedy docela zajímavé zjistit, jestli se na internetu nenacházejí některé fotografie, o kterých je v románu řeč.

7 15.09.2020

Třemi prvními knihami románové pentalogie, které u nás vyšly souborně pod názvem Patrick Melrose I. se jako černá nit táhne postava Davida Melrose, inteligentního jedince, talentovaného klavíristy a skladatele, ale také sadisty a mysogina, který před fyzickým trýzněním lidí ve svém okolí dává, až na výjimky, přednost trýznění psychickému. Skutečně přítomen je pouze v knize první s názvem Na tom nesejde, ale jeho postava se objevuje i v knihách dalších, ve vzpomínkách a úvahách jeho syna Patricka, kterého poznamenal na celý život, protože právě on je tou zmíněnou výjimkou. První a třetí kniha nás zavádí do světa „vyšší“ společnosti, kde se nejvíce cení schopnost „hlubokomyslné“ konverzace. Množství snobů a patolízalů utvrzujících se vzájemně o svém společenském postavení přesahuje kritickou hranici a čtenář začíná postrádat normálního člověka, který by stejně jako on, vnímal celé to bizarní panoptikum. Ale i v těchto kruzích se dá nalézt a tak Patrickův kamarád Johnny Hall, rodinná přítelkyně Anne Mooreová a v samém závěru třetí knihy i Bridget, alespoň trochu vyvažují nejodpornější postavy jakými jsou Nicholas Pratt, bezmezný obdivovatel Patrickova otce, Sonny Gravesend nebo princezna Margaret (St Aubyn si vypůjčil tuto reálnou postavu a zasadil ji do svého románu – docela by mě zajímalo, jakou reakci to vzbudilo v královské rodině). Ve druhé knize Špatná zpráva je Patrick většinu času obklopen úplně jinou společností. Během své cesty do New Yorku pro otcovy ostatky znovu propadá těžké drogové závislosti a před zraky čtenáře probíhá jeho neřízená autodestrukce. Oživuje staré kontakty na pouliční dealery a feťáky - s jedním se pak zcela překvapivě potká po mnoha letech.
St Aubyn nás ve třech knihách provází životem dítěte, které se narodilo se stříbrnou lžičkou v puse, životem bohatého mladíka s těžkým traumatem, způsobeným krutým otcem a nevšímavou matkou, životem muže, který se pokouší najít vnitřní klid a způsob jak se vyrovnat se svojí minulostí. Brilantní autorův styl charakterizuje temný humor a ironie. Především závěrečná část třetí knihy by mohla být něčím na způsob geniálního sitcomu – aktéři narozeninové oslavy korzují se sklenkami v rukou a diskutují, přičemž své názory mění v závislosti na tom, kdo jim právě naslouchá – ale to by nesměla být pronesena slova hlavního hrdiny a následně jeho kamaráda Johnnyho: „Tohle jsou přesně lidi, který jsem měl kolem sebe celý dětství: bezcitný, tupý lidi, co se jevili celkem vzdělaně, ale vlastně byli blbý jak tága.“ „ Poslední marxisti, poslední lidi, co věří, že třída vysvětluje vše.“

7 29.07.2019

Fraktální šum je kniha pro všechny milovníky opravdové, promyšlené, starosvětské sci-fi. Vzdáleně mi připomíná Lemovu Solaris a ačkoli génia tohoto spisovatele nedosahuje, klidně ji zařadím mezi pět nejlepších románů znovuzrozené vědecké fantastiky posledních let. Dle mého názoru jsou to tyto: Mise Saturn Johna Sandforda, Spasitel Andy Weira, trilogie Problém tří těles Liou Cch'-sina, Bariéra Peter F. Hamiltona (1. díl) a Anomálie Hervé Le Telliera. Výprava k artefaktu cizí, velmi vyspělé civilizace není sice téma nijak nové (Solaris, Vesmírná odysea, Transport ledu a mnoho dalších), ale jde o způsob jakým je napsáno. A to se Christopheru Paolinimu povedlo velmi dobře. Mohu jen litovat, že nadání kterým Paolini evidentně disponuje plýtvá na pokleslou fantasy. I když román Fraktální šum nepovažuji za úplně dokonalý, vzhledem k velmi malému hodnocení zde na databázi knih dávám plný počet hvězd.

6 29.11.2023

Téma umělé inteligence se v žánru science fiction logicky objevuje stále častěji, ale staré je již mnoho desítek let. Nejlepší díla pocházejí z pera geniálního a dodnes bezkonkurenčního Stanislawa Lema. Lem již v roce 1964 popsal v románu Nepřemožitelný neživou evoluci, která dospěla do fáze nepatrných umělých organismů, schopných vzájemné kooperace a rychlé reprodukce. Tyto miniaturní strojky pak ve formě černých mraků vyhladily své tvůrce z organické říše a posléze i umělé konkurenty. V roce 1981 Lem v románu Golem XIV. představuje umělou inteligenci - mozek, který obdobně jako jeho protějšky v jiných zemích vznikl coby nástroj vojenské strategické převahy. Tvůrci v různých částech světa však rychle pochopí, že od určité úrovně tyto strojové inteligence přestávají plnit úlohy, které jim byly zadány a začínají pracovat na vlastních, lidstvu neznámých programech. Následuje obsáhlý rozhovor s Golemem, který pro jím vybranou společnost elitních vědců shrnuje dosavadní cestu lidstva a nastiňuje jeho možnou budoucnost. V románu se již objevují počítačové sítě, z nichž obdobně jako ARES (umělá inteligence), čerpá Golem prvotní informace pro svůj růst. Rozpor mezi umělou inteligencí a lidmi popsal Lem již v rané povídce Kladivo, která se stala inspirací Arthuru C. Clarkovi pro palubní počítač Hall 9000 ve Vesmírné Odysee 2001. V souvislosti s Motýlí tyranií si také vzpomenu na Michaela Crichtona a román Kořist, kde se vědci pokouší o propojení nanotechnologií a umělé inteligence pro léčbu vážných onemocnění. Nedocení však dostatečně nebezpečí, která z výzkumu vyplývají. Frank Schätzing k tomu všemu ještě přidává téma existence paralelních světů, které se také objevuje již od šedesátých let. V místech kde román popisuje svět blízké budoucnosti nebo kdy do hry vstupuje samotný ARES, je příběh nesmírně zajímavý a brilantní. Bohužel skvělé pasáže rychle vystřídají nudné, zdlouhavé a zbytečné příběhy osob, které nemají z hlediska děje zásadní význam. A tak se musíme seznámit s pubertální dcerou hlavního hrdiny, jeho starostlivou matkou, účastnit se policejního výjezdu ke staré paní (SPOILER!), která jak se ukáže, pouze usnula na sluníčku a jejíž vnuk si hraje s telefonem. Dojde i na obsáhlé, veskrze klišoidní úvahy osamělého policisty atd. Ze sci-fi románu se postupně stává akční thriller, kde dobří bojují proti zlým a protože počet osob, především ve druhé půlce knihy silně naroste, příběh se odvíjí jen velmi pomalu. Vrátím-li se ke Stanislawu Lemovi, v půlce osmdesátých let napsal: "Ve svých knihách jsem se vždycky snažil minimalizovat svůj fabulární přínos. Odjakživa mě nudila plytká vyprávění, jak -markýza vyšla z domu v pět hodin-. K čertu s markýzou, jejím domem i pátou hodinou! Je třeba říkat jen nezbytné věci". Kéž by se při budoucím psaní Frank Schätzing touto zásadou řídil.

6 21.10.2019

Pokud jste ještě nečetli žádný román Johna Le Carrého a chystáte se tak učinit, mělo by se vám dostat varování, aby tím prvním nebyl ten (zatím) poslední: Dědictví špionů. Kniha totiž odhaluje pointu románu z roku 1974 Jeden musí z kola ven (Carrého možná nejlepšího) a co víc, znovu vypráví příběh ještě starší knihy Špion, který přišel z chladu nebo také Špion, který se přišel ohřát. Historie jedné velmi riskantní operace na území tehdejší NDR ožívá znovu ve vzpomínkách Petera Guillama (hlavního hrdiny) , ve zpravodajských hlášeních a především v nových souvislostech. John Le Carré zůstal věrný svému stylu. Žádné akční scény, žádné uměle budované napětí. Při psaní se krom neobyčejného talentu opíral o vlastní zkušenosti ( v šedesátých letech pracoval pro britskou tajnou službu) a množství rešerší, které si před začátkem psaní nového románu zpracovává. Dědictví špionů, dle mého názoru, trochu ubližuje, že je automaticky řazeno mezi thrillery a detektivky. Tam ale patří pouze z části. Proto by mohl být milovník těchto žánrů poněkud zklamán. Nedostaví se totiž žádný zvrat ( jako je tomu ve Špion, který ....), nedostaví se ani žádné velké finále. Kniha je spíš ohlédnutím za jednou epochou, která již dávno skončila a jistým smutkem nad dnešním relativizováním práce lidí, kteří stáli na správném břehu řeky.

6 04.03.2019

Slavný Isaac Asimov vzpomínal ve své autobiografii Já Asimov na jednu nepěknou událost z dob studií na vysoké škole. Jakýsi učitel tam požádal své žáky, aby zajistili pro účely praktické výuky, jednalo se o pitvu zvířete , biologický materiál. Asimov ulovil toulavou kočku, kterou přinesl mrtvou do školy. Ta kočka ho pak ještě po mnoho let strašila ve snech. Pětice hlavních hrdinů románu Donny Tarttové se dopustí mnohem závažnějšího činu a ani oni ve chvíli jeho plánování netuší, že si tím uvážou na krk balvan, jenž budou muset nést po zbytek svých dní. Téma knihy není vůbec nové, naopak jedná se o jedno z nejklasičtějších a je proto důležité, jak je zpracováno. Autorka vykreslila portréty jednotlivých aktérů natolik sugestivně, že se během četby stávají součástí života čtenáře. To je podle mě vždy známkou velkého literárního talentu. Tarttová tak nečiní formou sáhodlouhých popisů, které by brzy začaly nudit. Naopak, využívá drobný detail zachycený na několika řádcích. Banální reakce nebo určitý zvyk dané osoby v běžné situaci je klíčem k jejímu pochopení. Hlavní protagonisté románu, kromě vypravěče samotného, pocházejí z vyšších sociálních vrstev, což se obráží i v jejich životním stylu a jednání. Je to i jedna z věcí která je spojuje, protože jinak jsou značně rozdílní. Geniální, distingovaný a chladný Henry, dvojčata Charles a Camilla, poněkud rozmazlený Francis a jazykově nepříliš nadaný, zato však potměšilý a vychytralý Bunny. Jakmile se vypravěč příběhu Richard a jeho prostřednictvím my čtenáři seznámíme s touto partičkou, začíná skutečný příběh, z jehož průběhu je stále jasnější, že nemůže dobře dopadnout.
Již tímto svým prvním románem ukázala Donna Tarttová světu, jak velikou je spisovatelkou. Vytvořila si svůj vlastní, rozpoznatelný styl, kdy příběh neplyne lineárně z časového bodu A do bodu B, ale jako by se jednotlivé situace, ze kterých se skládá, stále znovu opakovaly, jen vždy v mírně pozměněné variantě. Tak jako je tomu i v reálném životě. Při četbě románu Malý kamarád jsem měl pocit, že by se mohl trochu zkrátit. U Tajné historie tomu tak nebylo vůbec. Jen jsem občas zatoužil zastavit jeho protagonisty, vrátit se o pár stránek zpátky a umožnit jim, aby si své jednání ještě promysleli a rozhodli se jinak.

6 15.09.2018