karel9045 komentáře u knih

Fraktální šum je kniha pro všechny milovníky opravdové, promyšlené, starosvětské sci-fi. Vzdáleně mi připomíná Lemovu Solaris a ačkoli génia tohoto spisovatele nedosahuje, klidně ji zařadím mezi pět nejlepších románů znovuzrozené vědecké fantastiky posledních let. Dle mého názoru jsou to tyto: Mise Saturn Johna Sandforda, Spasitel Andy Weira, trilogie Problém tří těles Liou Cch'-sina, Bariéra Peter F. Hamiltona (1. díl) a Anomálie Hervé Le Telliera. Výprava k artefaktu cizí, velmi vyspělé civilizace není sice téma nijak nové (Solaris, Vesmírná odysea, Transport ledu a mnoho dalších), ale jde o způsob jakým je napsáno. A to se Christopheru Paolinimu povedlo velmi dobře. Mohu jen litovat, že nadání kterým Paolini evidentně disponuje plýtvá na pokleslou fantasy. I když román Fraktální šum nepovažuji za úplně dokonalý, vzhledem k velmi malému hodnocení zde na databázi knih dávám plný počet hvězd.

6 29.11.2023

Knihy Johna Irvinga nejsou snadným čtením, protože nedají ani na chvíli vydechnout. Irving chce, aby čtenář příběh spoluprožíval. Každá stránka je pečlivě budována spoustou detailů, příměrů a metafor. Jednání postav je možná podivné, ale nikdy nelogické, což nakonec vyplyne z celkového kontextu knihy. Svoboda medvědům je příběh krátkého přátelství dvou studentů Siggyho a Graffa a jejich společné prázdninové cesty. Zatímco Graff by si jen rád užíval života, mládí a sexu, Siggy je hnán vnitřním tlakem, jehož příčinu odhaluje kronika jeho rodu. Touha napravit a potrestat zlo páchané na zvířatech je vyústěním rodinného příběhu, do něhož zasáhla krutá válka a těžký poválečný život, v němž se Siggy pocházející ze smíšeného chorvatsko - rakouského manželství musel vyrovnat se životem bez otce. Už tento první Irvingův román nese známky všech následujících, tedy mimo literární kvality dokonalou propracovanost, pečlivé ošetření i sebenepatrnějších detailů a také mimořádnou znalost reálií, v nichž se příběh odehrává.

2 31.07.2023

Nejde o detektivku nebo thriller, jak by se mohlo zdát z úvodní, lehce mysteriózní scény se psem (právě kvůli ní, neboť je zmíněna v anotaci, jsem se na knihu těšil). Ulice kobylek je pokus o psychologický román, v němž jednotlivé kapitoly představují hlavní postavy příběhu. Ústředním motivem je smrt mladé dívky navštěvující místní školu a román se tedy točí kolem několika teenagerů (téměř všichni jsou nějak problémoví: drogy, sebepoškozování, promiskuita, násilí ... ) a jejich rodičů. Vyšetřování nehraje podstatnější úlohu. Umím si představit, jak by celý příběh rozkvetl třeba pod rukama Donny Tartt (Tajná historie), ale Stephen Amidon nabízí jen průměrný, upovídaný příběh, ve kterém jsou postavy tak ploché, že je snadno zaměníte, včetně dvou hlavních představitelek Alice a Celie a závažná témata která otevírá, nemají na čtenáře větší dopad.

1 22.04.2023

(SPOILER) Největším překvapením této detektivky je, že ze dvou podezřelých (přičemž jednoho lze v souladu s pravidly žánru brzy vyloučit) se nakonec z jednoho vyklube vrah. Takovou přímočarost jsem opravdu nečekal. Jak už tu napsal maphiosso, najdeme v knize mnohá klišé, ale také tu probíhá vyšetřování, o kterém si jako laik myslím, že by mohlo odpovídat skutečnosti. Ovšem, při tak velkém množství indicií a naopak malém počtu podezřelých, mohli vraha odhalit už v polovině knihy.

4 30.01.2023

(SPOILER) Proč něco dělat jednoduše, když to může být pěkně složité. A tak parta protřelých vrahů vymyslí superkomplikovaný plán na likvidaci tří osob (a ještě k nim přidá další dvě a psa). Problém je, že v reálném světě by se zadřel už nejspíš na prvním bodě: Neznám moc bytů, kde mezi hlavními dveřmi a podlahou najdete škvíru, kterou byste podstrčili návnadu pro psa, nemluvě o tom, že většina z nich spí stejně s páníčkem v posteli v ložnici. Ale byla to zábava a stránky mi doslova utíkaly pod rukama. Jen si cynicky říkám, že Starskiho měli zastřelit už na začátku a Chenová by pak měla dost času všechny hajzly pochytat :-)

1 02.10.2022

Spíše než o studii napsanou historikem umění, specializujícím se na českou krajinomalbu přelomu 19. a 20. století, jde o drobnou připomínku díla žáka Aloise Kalvody a Antonína Slavíčka. Dojem z knihy však kazí několik reprodukcí, které zcela zjevně nemají s Gustavem Macounem nic společného. Jde zřejmě o novodobé a nepříliš povedené padělky. Zvláště patrné je to na stránkách 86 a 87 (pohled přes Karlův most směrem ke Klášteru křižovníků), na stránce 69 Modrý potok, velmi podezřelé je i jezero na stránkách 66 a 67.

Jistému srovnání s Cestou Cormaca McCarthyho se vyhnout nelze. Putování otce a syna postapokalyptickým světem tvoří základ, na kterém stojí oba romány. McCarthy je jako obvykle temný, prostoupený symbolikou a nikdy nic přímo nevysvětluje. Jen z náznaků a zlomků obrazů lze vytušit, že došlo k atomové válce. Meyerův román Horečka je oproti tomu mnohem jasnější, přímočařejší. I zde je množství mrazivých scén, třeba ta v úvodu, kdy smečka psů obklíčí otce u benzínové pumpy anebo když se později vydá v noci se synem, prozkoumat dům na kopci. Obě knihy hodnotím vysoko, každou ve své kategorii. Horečka je mainstream, ale i pop má své kategorie a román Deona Meyera bez váhání řadím do té nejvyšší. Autor se nachází na úrovni Roberta Harrise, Simona Mawera nebo Adama Brookese a to je určitě vybraná společnost. Román má chytře vystavěnou strukturu děje, kde se prolíná vyprávění hlavního hrdiny Nica s deníkovými záznamy dalších osob a příběh je tak mnohem plastičtější.

4 14.07.2022

Podle zdejších referencí jsem očekával mimořádný zážitek, ale dostal jen průměrnou detektivku, jejíž hlavní část tvoří honička po Kapském městě a okolí. Kdyby alespoň autor šetřil stránkami a celý příběh neroztahoval. Přibližně v polovině se totiž dozvíte vše potřebné a zbytek knihy nic dalšího nepřináší. Deon Meyer obdobně jako jeho americký kolega Michael Connelly rozumí dobře práci policie a patrně ví i ledacos o problémech, které přináší vyšetřování kauz s politickým přesahem. V tomto smyslu mu nelze nic vytknout. Ovšem v porovnání s Connellyho romány je Kobra jen epizoda z nekonečného seriálu Police (město si dosaďte podle libosti sami), na kterou brzy zapomenete. Žena v modrém plášti a především Horečka (další neznám) jsou, podle mého názoru, mnohem lepší knihy.

3 15.01.2022

(SPOILER) Spoiler!! Velmi silné téma a navíc i dobře napsané. Polemizoval bych však s tvrzením, že jde o něco zcela nového. Již v roce 1971 !!! vydal geniální polský spisovatel Stanislaw Lem sbírku Dokonalá prázdnota (u nás vyšla v roce 1983). Jde o soubor recenzí na nově vydané, ve skutečnosti fiktivní, knihy. V jedné z povídek nazvané Non serviam (Nesloužím) modeluje skupina vědců a programátorů celé virtuální světy i s jejich bytosmi. Předmětem zájmu vědců jsou názory těchto bytostí na vlastní existenci i na náboženské otázky s ní související. Některé pasáže z Anomálie, jakoby Le Tellier převzal z této povídky. Třeba polemiku vědců o morálnosti svého počínání i o tom, jak by bylo jednoduché "odměnit" věřící bytosti nějakým posmrtným virtuálním rájem.

7 02.01.2022

Pokud tento příběh nebudete brát příliš vážně a přistoupíte na hru, že skupina lidí bez technického zázemí mohla na konci 50. let postavit stroj využívající zákony kvantové fyziky (který, doufejme, nebude možné postavit nikdy) a pokud máte rádi techno thrillery, pobavíte se. Řemeslná, nenáročná stylistika románu může dát snadno vzniknout scénáři, takže, možná se dočkáme i filmu. Pak by už podobnost s Danem Brownem, uvedeným na obálce, byla dokonalá. V románu je zmíněna povídka Isaaca Asimova, ze které Portiche čerpá základní myšlenku své knihy. Zároveň se mi vybavuje román Svit vzdálených dní Arthura C. Clarka & Stephena Baxtera, který je také postaven na skutečnosti, že nové technologie vyvíjené jistou obří technologicko - průmyslovou korporací umožní "vidět" do minulosti. Tento román je však o několik pater výš než Ernettiho stroj, protože Clarke, přispěl značnou dávkou (pochopitelně spekulativní) fyziky, která se v Portichově románu téměř neobjevuje. Clarke se také domníval, že podobný vynález by se nedal utajit a zcela by změnil sociologii lidské společnosti. A nakonec bych chtěl ještě zmínit knihu Simona Mawera Jidášovo evangelium. Zde jsou to vykopávky z oblasti Mrtvého moře a ztráta víry bývalého katolického duchovního, které mi román Rolanda Portiche Ernettiho stroj velmi připomínají.

2 23.12.2021

Je to docela příjemná změna, číst sci-fi, ve které si civilizace nejdou vzájemně po krku. Těžko by asi někdo spočítal, kolik románů a povídek představuje tu druhou skupinu, počínaje Válkou světů H. G. Wellse, až po současnou vlnu reprezentovanou Liou Cch'-sinem a jeho trilogií Temný les nebo Peterem F. Hamiltonem a sérií Společenství. Román Andy Weira stojí v opozici i vůči klasikům žánru jako byli bratři Strugačtí nebo Stanislaw Lem. Geniální Lemova Solaris se k možnosti kontaktu s jinou civilizací staví velmi skepticky, podobně jako Piknik u cesty Arkadije a Borise Strugackých. V první případě jde především o naprostou rozdílnost dvou světů, které nenaleznou společnou komunikační platformu (v Lemově posledním románu Fisko se to částečně podaří, ale výsledek je nakonec katastrofální), v Pikniku u cesty jde o propast technologickou a nezájem vyspělejší civilizace o pozemskou kulturu. Andy Weir je ale technooptimista a tak i ty největší problémy, se kterými se postavy jeho knih střetnou, mají řešení. A je opět silný v detailech, každou scénu má fyzikálně ošetřenou a netřeba dodávat, že i jeho nový hrdina Ryland Grace disponuje technickou inteligencí srovnatelnou s Jazz Bašárovou nebo Markem Watneyem. Oplývá ovšem i mimořádnými hudebními schopnostmi (byť sám o sobě říká, že má jen průměrný hudební sluch), protože, jak se posléze dozvíme, dokáže rozlišit mnoho akordů a harmonií. Zkrátka, je příjemné číst o lidech, kteří si za každé situace vědí rady a nikdy se nevzdávají, i když to občas může působit kapku úsměvně. Uvědomil jsem si ještě, že začátek Spasitele je téměř identický se začátkem románu Skrz prázdnotu S. K. Vaughna, který u nás vyšel v loňském roce. Ten se sice nepohybuje ve stejné váhové kategorii jako Weirův román, ale jeho hodnocení tady na databázi knih považuji za trochu nespravedlivé.

8 08.12.2021

Měl jsem pocit, že Michael Connelly přepnul v posledních letech na autopilota. Příběhy s Harry Boschem, Mickey Hallerem a novou hrdinkou Renné Ballardovou mi začaly trochu splývat, i když se nad běžnou produkcí detektivek drží pořád velmi vysoko. Po třiceti třech (česky vydaných) románech a několikaleté práci na televizním scénáři k seriálu Bosch by nebylo divu. Nový román je jiný. Nejenom že je z celé (dosavadní) trilogie s Jackem McEvoyem nejlepší, dle mého je možná nejlepším Connellyho románem vůbec. Už jen stylistika stojí o patro výše, než u předchozích knih. Autor, sám bývalý novinář, se do hlavního hrdiny snadno převtělil, což ještě zvýraznil Ich formou, kterou pro příběh zvolil. Zasvěcenost, uvěřitelnost a pečlivé a logicky promyšlené sbírání dat a důkazů, na které jsme u Connellyho zvyklí, vyústí ve střetnutí s jedním z nejděsivějších psychopatů, s nimiž jsme se na stránkách jeho knih setkali.

11 12.07.2021

De Shalitův thriller o intenzivním pátrání po "krtkovi", který předává cenné informace ruské rozvědce mi připomněl dnes už slavnou klasiku Johna le Carré Jeden musí z kola ven. Ostatně jméno tohoto slavného britského spisovatele špionážních thrillerů je v textu několikrát zmíněno. Stylem mi ale kniha spíš připomíná romány Fredericka Forsytha. Přímočaře a nekomplikovaně vede čtenáře labyrintem tajných operací a skrytých záměrů zpravodajských služeb. Snad jen, kdyby autor volil trochu odlišnější jména svých hrdinů. Aharon, Adi, Aslan, Amir, Alon se dohromady trochu pletou .

4 10.04.2021

Myslím, že Nesbo píše lépe, než většina autorů thrillerů. Nejde o zápletku, tam by mu mohl leckdo konkurovat, třeba Jeffery Deaver, ale o způsob jakým píše. Dokáže být zajímavě poetický (Krev na sněhu), dokáže vnést do příběhu černý humor (Lovci hlav) a tím odlehčit divočejší a méně pravděpodobné dějové konstrukce. Je zkrátka nadaný mainstreamový spisovatel a tak chápu, že se pokusil o něco nového: propojit psychologické drama s thrillerem. Nejsem si ale jistý, že se mu to tak úplně povedlo. Jakoby se v Království tyhle dva žánry vzájemně oslabovaly místo aby příběhu pomáhaly. Román je psán v první osobě a přestože hlavní hrdina vypráví o kdečem a popisuje kdeco, to důležité si kvůli překvapení schovává napotom. To mi ale přijde, právě v tomto způsobu vyprávění, trochu laciné. Nakonec se příběh stejně pohybuje směrem, který všichni tuší. Během četby se mi vybavovala Tajná historie Donny Tartt. Román v mnoha ohledech podobný Království (příběh spolužáků, kteří se rozhodnou zbavit svého kamaráda). A i když už z první stránky víme, co se stane (Bunny je vylákán na skálu a shozen dolů) po celý zbytek románu jsem byl v nepříjemném napětí, protože Donna Tartt dokázala všechny osoby vypodobnit neskutečně živě a tím ještě zvýšila dojem tohoto hrůzného činu. Takový pocit jsem z Království neměl. Kniha je místy zbytečně natažená, ale nic podstatného nepřináší ani v psychologii postav, ani v ději. A Kozí zatáčka se stala až příliš častým řešením zápletky. Nebudu ale tvrdit, že jsem se nebavil, naopak. Pokud bych měl Království srovnat s dalšími knihami Jo Nesba, mimo sérii s Harry Holem, tak bych tento román kladl na roveň Syna. Nad ně Půlnoční slunce, ještě výš Lovce hlav a na první místo bych dal Krev na sněhu, dle mého jeho nejzdařilejší novelu. P.S. SPOILER !!! jen mi uniklo, jak policie vysvětlila, že mobil Poula Hansena se už den nebo dva před vraždou obchodníka s ojetinami neobjevil ve městě. Police ho pak musela najít v autě spolu s mrtvolou /Roy se zmiňuje, že tuhle záležitost opomněl dořešit/

5 30.01.2021

Budu se opakovat, ale opět jsem si potvrdil, že Robert Harris je špičkový autor a obdobně jako jeho krajan Simon Mawer stírá rozdíl mezi mainstreamem a náročnější literaturou. Vládne dokonale vybroušenou, nekomplikovanou stylistikou, takže mu stačí jen pár správně zvolených slov a pak už není třeba žádné psychické námahy, aby se před očima čtenáře vynořil obraz jak z filmového plátna. Svou zásluhu na tom má také jistě český překlad manželů Trávníčkových.

Spoiler: Kdybych si zde na databázi knih nepřečetl anotaci románu, což jsem bohužel udělal, mohl být můj čtenářský zážitek o jedno překvapení větší. Téma civilizační regrese je pro mě fascinující samo o sobě. Zůstává samozřejmě otázkou, zda by se svět po rozsáhlé katastrofě vrátil do doby středověku v pravém slova smyslu. Skutečně by se církev stala znovu mocenskou složkou ve státě a vrátila se k dávno opuštěným dogmatům? Byly by technické vymoženosti dnešní doby zapomenuty a většina společnosti by se postavila proti vědě a rozumu?
Vize apokalypsy provázejí lidstvo od nepaměti až do dnešních dnů. Formu proroctví nahradily různé předpovědi opírající se o více či méně hodnověrné údaje. Ale přestože i v moderních dějinách a technickém věku si civilizace prošla těžkými časy (první a druhá světová válka, pandemie španělské chřipky), nebyla naštěstí zasažena natolik zásadně, aby ji to vrátilo vývojově zpět. Dovedu si ale představit, že například dlouhodobý a velkoplošný výpadek elektrické energie, který by ještě před sto lety neznamenal vážnější problémy, by v dnešní době mohl způsobit a to především ve velkých městech, chaos a zmar (New York 1977). Naštěstí, alespoň v Evropě, jsou rozvodné sítě a zdroje energie stále natolik diverzifikované, abychom nedopadli jako v knize Ondřeje Neffa Tma, která mi Harrisův román v mnohém připomíná. Vzpomínám si také na povídku Roberta Charlese Wilsona Julian - Vánoční příběh, která v roce 2007 vyšla v časopise Ikárie. Příběh kluka prožívajícího své dospívání na předměstí velkého amerického města na počátku 22. století, které se podobně jako zbytek světa vrátilo po velké krizi na technologickou úroveň století devatenáctého. Julian, stejně jako jeho vrstevníci, pátrá na skládkách a ve starých domech po předmětech a zařízeních ze "zlatého věku lidstva". Wilson tuto povídku rozpracoval do románu, který však nebyl přeložen do češtiny.
Vrátím- li se k Robertovi Harrisovi: silné téma, napětí, překvapení, výborná psychologie postav a celkové zpracování románu jsou důvodem, proč tuto knihu považuji za jednu z jeho nejlepších a všem ji doporučuji.

4 01.10.2020

Knihu nemohu než doporučit. Myla Goldberg potvrdila, že patří mezi současnou literární špičku a já jen doufám, že se dočkáme překladu jejích předchozích románů a také novely věnované toulkám uličkami staré Prahy Time's Magpie. Čtvrtý román Pastva pro oči, dle odborníků její nejlepší, vypráví příběh neobyčejně talentované fotografky, pro kterou se tvorba stala životním posláním, jemuž podřídila téměř vše. Proto nemusí vždy a ve všech situacích působit zrovna sympaticky, ale o to přesvědčivěji se jeví vnitřnímu zraku čtenáře. Příběh se odehrává mezi léty 1953 až 1977, což je zároveň časový rámec katalogu, vydaného u příležitosti posmrtné výstavy v MoMA (The Museum of Modern Art ) v New Yorku, který vedle deníkových záznamů Lillian a osobních příspěvků aktérů románu tvoří text knihy. Jak jsem se dočetl v Poděkování, Myla Goldberg pro mnohé fotografie své fiktivní hrdinky Lillian Preston použila práce skutečných fotografů, jejichž jména zde uvádí. Bylo by tedy docela zajímavé zjistit, jestli se na internetu nenacházejí některé fotografie, o kterých je v románu řeč.

7 15.09.2020

Dobrou knihu nikdy nedělá jen samotný příběh. Stejně důležitá, ba možná ještě důležitější je jazyková vytříbenost a umění pracovat se slovy, neboť jednu a tu samou věc lze popsat mnoha způsoby a najít ten správný a vhodný, umí jen dobrý autor. Nevěrní Andrease Normana, Farma Toma Roba Smita, Pravda a jiné lži Saschi Aranga jsou sice napínavé romány, ale nad jejich stylistickou úrovní by jeden zaplakal. O Kronice zániku Evropy Vlastimila Vondrušky už jsem napsal své a to se autor ani nemůže vymlouvat na špatnou práci překladatele. James Delargy disponuje, jak se zdá, větším nadáním a navíc 55 je jeho prvotina. Thriller s kapkou dramatu mě vtáhl do děje a připomněl mi Galveston Nica Pizzolatta, tedy příběh spíše komornější a sevřenější. Příběh na jehož konec tušíte dopadat stín. Nízké hodnocení zde v databázi knih mě překvapuje a i když tento román určitě není oslnivě originální a můžeme v něm najít i nějaké to klišé, budu mít jméno Jamese Delargyho v merku.

4 12.08.2020

Petr Novotný kdysi sliboval, že napíše knihu o historii Fešáků. Měla se jmenovat Půl života Fešákem. Skupina z kraje 90. let vydávala vlastním nákladem noviny a v nich se ukázky z chystané knihy objevovaly. Dnes mám za to, že nebyly částí většího textu, ale Novotný je psal pro každé číslo zvlášť. Fanoušek, jakým jsem tehdy byl, se sice namlsal, kniha ale dodnes nevyšla a nejspíš už nikdy nevyjde. V roce 1996 jiný člen Fešáků, Jan Turek, po dlouhém čekání na Novotného knihu, napsal a vydal vlastní, která mapovala období od vzniku kapely až do roku 1974 (tímto datem měla začít Novotného kniha). Název zní: Dámy a pánové, Fešáci přicházejí - podle tradiční věty, kterou kapela zahajuje své koncerty. Knížka je to tenká, cca 120 stran a bohužel velmi stručná, ale protože ji psal Jan Turek - mistr slova, také velmi vtipná. Pro úplnost je třeba připomenout, že Petrovi Novotnému vyšla v roce 1999 kniha Továrna na legraci, jejíž část se pochopitelně věnuje i Fešákům, ale skutečnou historií kapely není. A pak už tu máme knížku Fešáci 50 let. Jejím autorem je Jiří Konc. I v tomto případě jde jen o pár stránek, shrnujících nejdůležitější okamžiky historie skupiny. Dozvíme se z ní jak a kdy vznikla, jaké bylo její personální složení v konkrétním období a také kompletní diskografii (kromě singlů). Zbytek knihy obsahuje unikátní fotografie a texty s akordy nejznámějších fešáckých písniček. Pro fanouška, i bývalého, by měla být povinností. Na podzim tohoto roku (2020) je ohlášeno vydání vzpomínek Tomáše Linky. Tak doufejme, že se konečně dočkáme knihy, která se zabývá také tím co ty předchozí trochu pomíjí. Historií vzniku jednotlivých písniček, jejich inspiračními zdroji a hudbou vůbec.

5 05.07.2020

(SPOILER) Pokud jste milovníky klasické anglické literatury a klasiky vůbec a pokud vás baví dialogy, či postmoderní hrátky s formou, pak je Těhotná vdova Martin Amise to pravé pro Vás. V opačném případě se románu raději vyhněte širokým obloukem anebo se připravte na více než čtyřista stránek k nepřežití. Amis Těhotnou vdovu vyfutroval odkazy na desítky a desítky románů anglických i světových klasiků, které na konci knihy shrnuje dodatek překladatelky Věry Kláskové. A je jich požehnaně. Já bezpečně poznal jen Kafkovu Proměnu, takže v mém případě je to trochu házení perel sviním. Podobně laděný je i román Skořápka Iana McEwana. V Amisově Těhotné vdově nejde o děj v běžném slova smyslu, ale spíše o střídání scén nebo situací. Situací může být odpolední odpočinek u bazénu (téměř tři čtvrtiny knihy se odehrávají mezi zámeckým pokojem a bazénem), kde se sejde několik osob. Autor pak scénu dešifruje podle určitého klíče. Tím může být cokoli, třeba tlak vzduchu a teplota vody - Amisova fantazie je v tomto směru bezbřehá.
Skupina přátel (víceméně) spolu tráví dovolenou kdesi v jižní Itálii. Ubytováni jsou v zámečku patřící rodině jedné z osob. Hlavní postava knihy Keith se chce stát prestižním recenzentem a tak louská jeden klasický román za druhým - odtud ty aluze. Na zámeček přijel spolu se svojí přítelkyní Lilly, ale přítahuje ho její kamarádka Šehrezáda (!). Úmorně rozebírá své já, své motivace, pocity i libido. Srovnává (prostřednictvím klasiků), jak se v průběhu doby měnily způsoby svádění a erotiky. Postupně zjištuje, zvláště po příjezdu další dívky Glorie, že se nachází na prahu nového společenského i sexuálního řádu, kdy často dochází k obrácení mužské a ženské role. Ačkoliv v sexuálních termínech se Amis nijak nežinýruje, nemohl bych Těhotnou vdovu označit za erotický román. Žádných Padesát odstínů šedi pro náročné, ani žádný Norman Mailer. Amisův text je místy velmi těžký, plný intelektuální konverzace, existenciálních myšlenek i jisté bezvýchodnosti. V určitých pasážích jsem si říkal, že jen spisovatel jeho kalibru nebo Aubyna či McEwana je schopen takové brilance, u jiných měl chuť knihu okamžitě zavřít (v lepším případě). Tak či onak jsem se textem nakonec prokousal, ale pokud mohu doporučit těm, kdo od Martina Amise ještě žádnou knihu nečetli: sáhněte raději po Nočním vlaku nebo Šípu času. Knihy jsou to podstatě kratší a přesto, alespoň dle mého, mnohem zajímavější.

3 19.06.2020

S thrillery to mám jako se sladkostmi. Na obojí jsem si vytvořil návyk, kterého se pokouším zbavit, ale s mizerným výsledkem. Cukry mají malou nutriční hodnotu a kromě okamžité energie vám nic nedají. A u většiny thrillerů to vnímám podobně. Jakmile dočtu poslední stránku, zmocní se mě pocit prázdnoty a promarněného času. Už jsem si ale vypěstoval jistou obezřetnost. Pokud je přebal knihy vybaven plaketou bestseller, obcházím ji širokým obloukem. Pravda a jiné lži, Dívka ve vlaku nebo Čtvrtá opice mi připomenou, jak jsem naletěl. Jenže když jsem kolem regálu v obchodě, kde nakupuju a kde byla kniha vystavena, prošel nejméně po sté, neodolal jsem. Až někam do první třetiny bych dal románu Šelma plný počet hvězd a všem ho doporučil. Překvapila mě dobrá stylistika (zásluha Andrewa Mayneho anebo překladatelky Petry Deistlerové ?), která je u komerční literatury a navíc prvotiny hodně vzácná. Ich forma také textu velmi prospívá. Čtenář sleduje myšlenkové pochody hlavní postavy, její vědecké myšlení a vysokou inteligenci. Škoda, že nejlepší scéna z knihy, souboj dvou mozků, Theo Craye a vyšetřovatele Glenna, přichází hned na začátku a pak už se jí nic nevyrovná. Snad jen procházka vrakovištěm se úvodní atmosféře přibližuje. Prostě, jak příběh postupuje, začíná se něco kazit. Důkazy, že se Theo Cray nemýlí a policie je slepá, se hromadí jako brikety ve sklepě, až román přestává být uvěřitelný i v rámci žánru. Už to tu někdo napsal, stačí kopnout do země a objeví se mrtvola. Finále pak bohužel dílo zkázy dokonává. Zatímco úvod knihy je psán chytře, logicky, nápaditě, konec je poslepován z těch nejprovařenějších žánrových klišé. Andrew Mayne udělal tutéž chybu, jakou už mnoho autorů detektivek a thrillerů před ním. Nedokázal sundat nohu z plynu. A jak se říká, méně je někdy více. Škoda!