karel9045 komentáře u knih

Kdyby první povídku psal Woody Allen, byla by určitě vtipnější, kdyby ji psal Jeffery Deaver byla by napínavější a překvapivější. Takhle se mi ale vykouřila z hlavy minutu po přečtení poslední věty. Druhá už je lepší. Příběh, který by se skvěle vyjímal v povídkovém souboru Pierra Boulla Dokonalý robot. Ve francouzském originále se totiž jmenuje Absurdní povídky. A Štěrbina je bezpochyby krásně absurdní povídka. Malé pikantní vraždy dvě hvězdičky, Štěrbina čtyři - bez vztahu k jakékoli jiné knize.

Třetí díl se mi nečetl o nic hůře než předchozí dva. Dokonce bych řekl, že jsem se v tom množství jmen a příběhů orientoval o kapku víc a nemusel se pořád vracet k rejstříku na začátku knihy. Největším kladem románu jsou opět predikce možného technologického vývoje naší civilizace (např. využití neutronové hvězdy pro výrobu elektrické energie, vize terraformace cizích planetárních systémů s ohledem na jejich využití atd.), které považuji za základní stavební kameny dobré science-fiction, i když budoucnost jistě mnoho dnešních představ smete ze stolu. Po dočtení posledních stránek, kde příběh graduje velmi přepjatou akční scénou jsem si ale říkal, kam se celá sága od konce druhého dílu vlastně posunula ? Zdá se, že moc daleko ne. SPOILER: Jestliže jsme v předchozích dílech sledovali londonovskou cestu Ozzieho a jeho přátel po všemožných planetách, zde by se jejich anabáze dala shrnout do několika stránek. Nedozvěděli jsme se nic nového o silfenech, zvláštních obyvatelích galaxie, nedozvěděli jsme se nic dalšího o Hvězdoplavci a jeho záměrech, i tajemná síť strážců identity zůstává pro čtenáře stále skrytá. Ovšem největším zklamáním je téměř absence dalšího pokračování střetnutí mezi lidstvem a Horou jitřního světla - agresivní entitou, pro níž je vyhlazení naší civilizace prioritou blízké budoucnosti. Konfliktu je věnováno jen něco málo stránek a i veškeré strategické přípravy a rozpory v samotném generálním štábu společenství jsou rychle vystřídány rozvláčnými pasážemi o milostně - špionážním životě celebrity Melanie. Každopádně pokud jste dočetli až na konec třetího dílu, je velmi pravděpodobné, že sáhnete i po čtvrtém. Tetralogie Peter F. Hamiltona, stejně jako trilogie Liou Cch'-sina Temný les, je "jen" nejnovější variantou na téma konfliktu dvou či více civilizací, které na samotném závěru 19. století ztvárnil v románu Válka světů Herbert George Wells, ale vy budete určitě chtít vědět, jak to celé dopadne. Já taky!

Téma umělé inteligence se v žánru science fiction logicky objevuje stále častěji, ale staré je již mnoho desítek let. Nejlepší díla pocházejí z pera geniálního a dodnes bezkonkurenčního Stanislawa Lema. Lem již v roce 1964 popsal v románu Nepřemožitelný neživou evoluci, která dospěla do fáze nepatrných umělých organismů, schopných vzájemné kooperace a rychlé reprodukce. Tyto miniaturní strojky pak ve formě černých mraků vyhladily své tvůrce z organické říše a posléze i umělé konkurenty. V roce 1981 Lem v románu Golem XIV. představuje umělou inteligenci - mozek, který obdobně jako jeho protějšky v jiných zemích vznikl coby nástroj vojenské strategické převahy. Tvůrci v různých částech světa však rychle pochopí, že od určité úrovně tyto strojové inteligence přestávají plnit úlohy, které jim byly zadány a začínají pracovat na vlastních, lidstvu neznámých programech. Následuje obsáhlý rozhovor s Golemem, který pro jím vybranou společnost elitních vědců shrnuje dosavadní cestu lidstva a nastiňuje jeho možnou budoucnost. V románu se již objevují počítačové sítě, z nichž obdobně jako ARES (umělá inteligence), čerpá Golem prvotní informace pro svůj růst. Rozpor mezi umělou inteligencí a lidmi popsal Lem již v rané povídce Kladivo, která se stala inspirací Arthuru C. Clarkovi pro palubní počítač Hall 9000 ve Vesmírné Odysee 2001. V souvislosti s Motýlí tyranií si také vzpomenu na Michaela Crichtona a román Kořist, kde se vědci pokouší o propojení nanotechnologií a umělé inteligence pro léčbu vážných onemocnění. Nedocení však dostatečně nebezpečí, která z výzkumu vyplývají. Frank Schätzing k tomu všemu ještě přidává téma existence paralelních světů, které se také objevuje již od šedesátých let. V místech kde román popisuje svět blízké budoucnosti nebo kdy do hry vstupuje samotný ARES, je příběh nesmírně zajímavý a brilantní. Bohužel skvělé pasáže rychle vystřídají nudné, zdlouhavé a zbytečné příběhy osob, které nemají z hlediska děje zásadní význam. A tak se musíme seznámit s pubertální dcerou hlavního hrdiny, jeho starostlivou matkou, účastnit se policejního výjezdu ke staré paní (SPOILER!), která jak se ukáže, pouze usnula na sluníčku a jejíž vnuk si hraje s telefonem. Dojde i na obsáhlé, veskrze klišoidní úvahy osamělého policisty atd. Ze sci-fi románu se postupně stává akční thriller, kde dobří bojují proti zlým a protože počet osob, především ve druhé půlce knihy silně naroste, příběh se odvíjí jen velmi pomalu. Vrátím-li se ke Stanislawu Lemovi, v půlce osmdesátých let napsal: "Ve svých knihách jsem se vždycky snažil minimalizovat svůj fabulární přínos. Odjakživa mě nudila plytká vyprávění, jak -markýza vyšla z domu v pět hodin-. K čertu s markýzou, jejím domem i pátou hodinou! Je třeba říkat jen nezbytné věci". Kéž by se při budoucím psaní Frank Schätzing touto zásadou řídil.

6 21.10.2019

Třemi prvními knihami románové pentalogie, které u nás vyšly souborně pod názvem Patrick Melrose I. se jako černá nit táhne postava Davida Melrose, inteligentního jedince, talentovaného klavíristy a skladatele, ale také sadisty a mysogina, který před fyzickým trýzněním lidí ve svém okolí dává, až na výjimky, přednost trýznění psychickému. Skutečně přítomen je pouze v knize první s názvem Na tom nesejde, ale jeho postava se objevuje i v knihách dalších, ve vzpomínkách a úvahách jeho syna Patricka, kterého poznamenal na celý život, protože právě on je tou zmíněnou výjimkou. První a třetí kniha nás zavádí do světa „vyšší“ společnosti, kde se nejvíce cení schopnost „hlubokomyslné“ konverzace. Množství snobů a patolízalů utvrzujících se vzájemně o svém společenském postavení přesahuje kritickou hranici a čtenář začíná postrádat normálního člověka, který by stejně jako on, vnímal celé to bizarní panoptikum. Ale i v těchto kruzích se dá nalézt a tak Patrickův kamarád Johnny Hall, rodinná přítelkyně Anne Mooreová a v samém závěru třetí knihy i Bridget, alespoň trochu vyvažují nejodpornější postavy jakými jsou Nicholas Pratt, bezmezný obdivovatel Patrickova otce, Sonny Gravesend nebo princezna Margaret (St Aubyn si vypůjčil tuto reálnou postavu a zasadil ji do svého románu – docela by mě zajímalo, jakou reakci to vzbudilo v královské rodině). Ve druhé knize Špatná zpráva je Patrick většinu času obklopen úplně jinou společností. Během své cesty do New Yorku pro otcovy ostatky znovu propadá těžké drogové závislosti a před zraky čtenáře probíhá jeho neřízená autodestrukce. Oživuje staré kontakty na pouliční dealery a feťáky - s jedním se pak zcela překvapivě potká po mnoha letech.
St Aubyn nás ve třech knihách provází životem dítěte, které se narodilo se stříbrnou lžičkou v puse, životem bohatého mladíka s těžkým traumatem, způsobeným krutým otcem a nevšímavou matkou, životem muže, který se pokouší najít vnitřní klid a způsob jak se vyrovnat se svojí minulostí. Brilantní autorův styl charakterizuje temný humor a ironie. Především závěrečná část třetí knihy by mohla být něčím na způsob geniálního sitcomu – aktéři narozeninové oslavy korzují se sklenkami v rukou a diskutují, přičemž své názory mění v závislosti na tom, kdo jim právě naslouchá – ale to by nesměla být pronesena slova hlavního hrdiny a následně jeho kamaráda Johnnyho: „Tohle jsou přesně lidi, který jsem měl kolem sebe celý dětství: bezcitný, tupý lidi, co se jevili celkem vzdělaně, ale vlastně byli blbý jak tága.“ „ Poslední marxisti, poslední lidi, co věří, že třída vysvětluje vše.“

7 29.07.2019

Harrisův román Mnichov je již v pořadí třetí, který se zabývá událostmi druhé světové války, tentokrát v příběhu dvou starých kamarádů. Ti se po letech znovu setkávají za zcela mimořádných a pro příští světový vývoj velmi nepříznivých okolností, každý na jiné straně barikády. Krátký časový rámec , plný detailní historické faktografie, neumožnil využít bohatou autorovu licenci, jako tomu bylo v případě románů Otčina nebo Enigma. Stejný postup spisovatel zopakoval v knize Důstojník a špeh. Harris je velmi kvalitní mainstreamový autor, který nabízí nejen zábavné čtení , ale ještě cosi navíc: obecnější myšlenku, která přesahuje příběh samotný.
Pro ty, které téma Mnichova, nebo jak se u nás říká, Mnichovské zrady zajímá , doporučuji román Georgese - Marca Benamoua Mnichovský přízrak. Hlavním hrdinou je postava francouzského premiéra Édouarda Daladiera, jenž v příběhu Roberta Harrise hraje pouze okrajovou úlohu. Mnichovský přízrak se mně zdá být zdařilejší než Harrisův román, protože sugestivněji vystihuje dilema tehdejších demokratických vůdců a také otázku svědomí a obhajoby jejich činů před národem a sebou samými.

8 04.07.2019

Netřeba se bát, že Michael Connelly uložil Harryho Bosche k ledu, protože už v dalším románu by se měl objevit právě po boku nové hrdinky Renée Ballardové, aby společně řešili neuzavřený případ nastíněný v předposlední knize s názvem Dva druhy pravdy. Po bestsellerech jako Čtvrtá opice J. D. Barkera , Pravda a jiné lži S. Aranga nebo knize Na ostří nože skorojmenovce J. Connollyho se rád vracím k autorovi, který je s prací policie skutečně dobře obeznámen. Nový příběh Noční směna má opět vybroušenou strukturu, dynamiku a gradaci, na jakou jsme u Michaela Connellyho zvyklí. Může se zdát být složitý, ale to je dáno snahou o realistické a detailní vyobrazení vyšetřovacích postupů a také všeprostupující administrativy, kterou nelze ignorovat. Škoda jen, že po množství knih které již Connelly vydal a při stále neutuchající inspiraci, není v pokušení posunout svou práci od kvalitní spotřební literatury na vyšší stupeň. Třeba až na roveň svého krajana Jamese Lee Burkeho. Protože napínavá a dobře vymyšlená zápletka může být, je -li zasazena do širšího společenského kontextu, svědectvím své doby.

9 16.03.2019

Pokud jste ještě nečetli žádný román Johna Le Carrého a chystáte se tak učinit, mělo by se vám dostat varování, aby tím prvním nebyl ten (zatím) poslední: Dědictví špionů. Kniha totiž odhaluje pointu románu z roku 1974 Jeden musí z kola ven (Carrého možná nejlepšího) a co víc, znovu vypráví příběh ještě starší knihy Špion, který přišel z chladu nebo také Špion, který se přišel ohřát. Historie jedné velmi riskantní operace na území tehdejší NDR ožívá znovu ve vzpomínkách Petera Guillama (hlavního hrdiny) , ve zpravodajských hlášeních a především v nových souvislostech. John Le Carré zůstal věrný svému stylu. Žádné akční scény, žádné uměle budované napětí. Při psaní se krom neobyčejného talentu opíral o vlastní zkušenosti ( v šedesátých letech pracoval pro britskou tajnou službu) a množství rešerší, které si před začátkem psaní nového románu zpracovává. Dědictví špionů, dle mého názoru, trochu ubližuje, že je automaticky řazeno mezi thrillery a detektivky. Tam ale patří pouze z části. Proto by mohl být milovník těchto žánrů poněkud zklamán. Nedostaví se totiž žádný zvrat ( jako je tomu ve Špion, který ....), nedostaví se ani žádné velké finále. Kniha je spíš ohlédnutím za jednou epochou, která již dávno skončila a jistým smutkem nad dnešním relativizováním práce lidí, kteří stáli na správném břehu řeky.

6 04.03.2019

Občas si říkám, proč skutečně talentovaní spisovatelé nepíšou thrillery? Poptávka je velká, možná až padesát procent nových knih lze touto nálepkou označit, tak proč? Snad proto, že škatulka žánru je příliš úzká a neumožňuje jim opravdový rozlet. Nutnost nečekaného a mnohdy za vlasy přitaženého rozuzlení, kterému předchází složitá a často nepravděpodobná zápletka je neláká. Ale i ti opravdu největší se alespoň trochu o thriller otřeli. Norman Mailer nepříliš úspěšně v románu Ostří hoši netančí, o hodně lépe Donna Tartt v Tajné historii, Martin Amis v Nočním vlaku, Ian Mc Ewan v Nevinném, nebo v Amsterdamu, dokonce i Mordecai Richler ve skvělém románu Barneyho verze, kde se pod veškerým humorem skrývá podezření, že se hlavní hrdina dopustil něčeho velmi nepěkného, přičemž vyústění je nečekané. Anders de la Motte se k této elitě určitě neřadí. Jeho styl psaní nijak nevybočuje z běžné produkce. K nectnostem knihy pak navíc patří skutečnost, že určité dějové linie, v zájmu většího napětí, před čtenářem zatajuje a také ne vše, co se dočteme v počátku románu odpovídá tomu, co přichází v rozuzlení. Ovšem v rámci žánru je Konec léta kniha dobrá a napínavá, dle mého názoru mnohem lepší, než například mnohými opěvovaná 4. opice. Tři a půl hvězdy.

4 30.01.2019

Donal Ryan po čtvrté a opět skvělý! Jen škoda, že Kniha Zlín nezařadila do svého edičního plánu jeho sbírku povídek A Slanting of the Sun z roku 2015. Snad se jí ještě dočkáme. Na záložce románu Víc už se nedozvíme najdeme citaci z britského listu The Guardian, která Ryana řadí k nejlepším současným irským spisovatelům a Wall Street Journal jej dokonce srovnává s velikány irské literatury. Pochvalným recenzím na obálkách knih obvykle nepřikládám velkou váhu. Často jde jen o marketingový trik, ale nikoli v tomto případě. Donal Ryan skutečně disponuje talentem, který nelze získat na žádném kurzu tvůrčího psaní.

4 14.01.2019

Spoiler !!!!
Nestává se mi moc často, abych identitu vraha tušil už na začátku, ale u Čtvrté opice tomu tak bylo. Na prvních stránkách se dozvídáme, že pachatel má hodně vysoké IQ, ale jestli už to je vstupenka do party nadlidí, nevím. Oběti unáší, aniž si kdo čeho všimne a když všimne, tak nepamatuje. Nezastaví se ani před arcimafiánem, který za sebou už zanechal hromadu mrtvol. Asi proto, že lidé jako on bydlí v zahradních domcích, kde jedinou překážkou jsou dveře z umakartu a čivava v boudičce. Policii si vodí jako na provázku, trousí indície a hlídá, když už konečně dorazí. To aby se s některými svými oblíbenci mohl setkat osobně, popovídat si a pak elegantně po anglicku zmizet. I jeho dětství je velmi zajímavé. Na konci svého deníku, se jen tak letmo zmíní, že upálil pár ničemů a pak už jenom počkal až uplyne několik let, aby se mohl nechat zaměstnat v jejich firmě. A tady jako fenomenální IT technik odhalil vše, co zde na síti pečlivě ukryl jiný ničema ještě v dobách jeho dětství. Systém se zřejmě vůbec nezměnil a proč taky, když tak dobře šlape. Chápu, že thrillery jsou prostě zábava, ale zdá se mi, že téměř vše co jsem v této kategorii četl třeba od Jeffery Deavera, který knihu poněkud zvláštně pochválil (údajně), je lepší, uvěřitelnější a logičtější. A to se obejde bez potkanů, krys, vyloupnutých očí, uřezaných uší a podobných hrůz. Ale na druhou stranu je Čtvrtá opice debutem, tak buďme shovívaví!

15 08.01.2019

Jistý muž z rezidentury britské tajné služby v Bruselu se rozhodne předat USB disk s velmi důvěrnými informacemi agentce švédské tajné služby. Únik je prozrazen, muž zpacifikován, ale šéf oddělení - agent Jonathan Green - nebude mít klid, dokud inkriminovanou flešku nezíská zpět. To je základní a v dnešní digitální době, kdy vyrobit kopii souboru trvá sotva pár vteřin, velmi vratké východisko krátkého románu Nevěrní. Příběh košatí a únik není jedinou zradou, které se dočkáme. Styl vyprávění, odehrávající se v přítomném čase, je velmi jednoduchý, skoro začátečnický. Autor zvolil popisný způsob vyprávění, ve kterém téměř nepoužívá přímou řeč. Přesto však není nouze o napětí a v momentě, kdy se děj přesouvá do tajného domu a zabývá se mimo jiné otázkou vztahu mezi povinností a svědomím, vystoupí nakrátko z rámce běžného thrilleru.

3 16.11.2018

Příběh jedné židovské rodiny, která se z nuzných poměrů vypracovala mezi největší boháče světa. Tak by se dal ve stručnosti popsat příběh bratrů Gurských, přičemž Šalomoun - nejchytřejší, nejtalentovanější a také nejtajemnější, neboť zemřel velmi mladý a za podivných okolností - je předmětem až patologického zájmu Mojžíše Bergera, nepříliš vítaného rodinného životopisce. Mojžíš, jehož otec kdysi pro jednoho z bratrů pracoval, skládá ze střípků a stovek deníkových záznamů, kvůli nimž neváhá letět na druhý konec světa, skutečný příběh této rodiny, opředený množstvím mýtů, legend, polopravd a lží. Struktura románu je velmi složitá. Přeskakuje z postavy na postavu, posouvá se z místa na místo a v čase, mnohdy o desítky let. Román je utkán z neuvěřitelného množství postav a postaviček, jejichž smysl pro vyprávění se mnohdy vyjeví až o mnoho stránek dále, kdy vše zapadne na své místo, jako dílek velmi komplikovaného hlavolamu. Richler je geniální vypravěč a úžasný fabulátor. Přesto si myslím, že román Byl tu Šalomoun Gursky za jeho vrcholným dílem Barneyho verze zaostává. I zde je spousta humoru a nápadů, nicméně tempo je mnohem pomalejší a finále není zdaleka tak skvělé jako v posledním románu. Možná že postav je zde skutečně příliš mnoho a příběh místy zbytečně překombinovaný. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že i tento román nese známky velkého spisovatele a člověka s obrovským smyslem pro humor, který se nezastaví před ničím.

4 04.11.2018

I já jsem, stejně jako mnozí přede mnou, nadšen knižní trilogií Liou Cch'-sina Vzpomínka na Zemi. Považuji ji za důkaz, že pravá science - fiction byla konečně po mnoha letech a románech jako Marťan, Artemis nebo Mise Saturn resuscitována. Na knihu Problém tří těles jsem narazil náhodou a okamžitě ji přečetl, stejně jako díl druhý. Na třetí jsem si musel počkat v přesvědčení, že to nejlepší je za mnou. O to větší pak bylo moje překvapení. Jestliže Temný les končí téměř idylicky, Vzpomínka na Zemi nás vrací zpět k nejvypjatějším momentům dílu druhého. Zvláštností poslední knihy je skutečnost, že nezačíná tam kde druhý díl končí, ale vrací se v čase zpět, někam mezi díl první a druhý. Určité zlomové okamžiky celé série pak můžeme sledovat znovu, ale jakoby z jiného úhlu, očima nových protagonistů. Jedná se samozřejmě o zkratku která nás pak rychle přenáší k času, kdy Temný les končí a navazuje novým pokračováním. Liou Cch'-sin odvedl i přes některé mírné slabiny, za které považuji třeba občasný technooptimismus (ve smyslu rychlosti s jakou jsou nové technologie vyvíjeny a získávány) nebo jistou plochost při popisu milostných vztahů, naprosto úžasný výkon.
Jsem dlouholetým obdivovatelem Stanislawa Lema - polského autora science fiction, kterého neváhám označit slovem génius. Proč to zmiňuji právě zde? Kromě skutečnosti, že Lem již na počátku šedesátých let psal o vzniku internetu, virtuální realitě, či dnes tolik diskutovaných nanotechnologiích, vydal také slavný román Solaris. V něm vyjádřil pochybnost, zda bude vůbec možné navázat ( v případě že se vůbec prokáže její existence) kontakt s cizí civilizací. Ta může být natolik odlišná od té naší, že možnost vzájemného porozumění bude zcela vyloučená nebo bude mít až tragické důsledky. Ve svém posledním románu, příznačně nazvaném Fiasko, popisuje, jak by takový jednou stranou vynucený, kontakt mohl dopadnout. V jistém smyslu jde tedy až za hranici toho, o čem píše Liou Cch'-sin. Pokud jste byli stejně jako já překvapeni sociologií Temného lesa, doporučuji přečíst Lemovou Novou Kosmogonii - povídku, která u nás vyšla v knize Dokonalá prázdnota, Golem XIV. Stejně jako Liou Cch'-sin si Lem klade otázku: pokud je vesmír plný civilizací, proč o nich zatím nic nevíme a co dělají ty nejstarší, jejichž technologický náskok jsou stovky tisíců nebo dokonce milionů let před námi? Dochází k neméně překvapivým závěrům, které si s jeho čínským literárním kolegou v ničem nezadají.
Ale zpět k Liou Cch'-sinovi. Pevně doufám, že v nepříliš vzdálené budoucnosti si budeme moci zakoupit jeho další román anebo ještě lépe první díl nové série. Zrodil se totiž, dle mého názoru, nový nástupce Arthura C. Clarka.

11 17.10.2018

Pokračování příběhu Nicka Masona je více akční než první díl, ale také méně uvěřitelné. Darius Cole jej opět úkoluje a posílá do vyloženě sebevražedných misí, ale nevím, jestli by v reálu měly šanci na úspěch. Stejně jako Druhý život Nicka Masona je ovšem i Plán úniku, v rámci žánru, dobře napsaný a neztrácí tempo. Vyjde-li tedy třetí díl v češtině, rád si ho přečtu. Jenom jedna věc mi vrtá hlavou: jak mohl šerifu Harperovi, upadnout telefon na podlahu :-)

2 08.10.2018

Slavný Isaac Asimov vzpomínal ve své autobiografii Já Asimov na jednu nepěknou událost z dob studií na vysoké škole. Jakýsi učitel tam požádal své žáky, aby zajistili pro účely praktické výuky, jednalo se o pitvu zvířete , biologický materiál. Asimov ulovil toulavou kočku, kterou přinesl mrtvou do školy. Ta kočka ho pak ještě po mnoho let strašila ve snech. Pětice hlavních hrdinů románu Donny Tarttové se dopustí mnohem závažnějšího činu a ani oni ve chvíli jeho plánování netuší, že si tím uvážou na krk balvan, jenž budou muset nést po zbytek svých dní. Téma knihy není vůbec nové, naopak jedná se o jedno z nejklasičtějších a je proto důležité, jak je zpracováno. Autorka vykreslila portréty jednotlivých aktérů natolik sugestivně, že se během četby stávají součástí života čtenáře. To je podle mě vždy známkou velkého literárního talentu. Tarttová tak nečiní formou sáhodlouhých popisů, které by brzy začaly nudit. Naopak, využívá drobný detail zachycený na několika řádcích. Banální reakce nebo určitý zvyk dané osoby v běžné situaci je klíčem k jejímu pochopení. Hlavní protagonisté románu, kromě vypravěče samotného, pocházejí z vyšších sociálních vrstev, což se obráží i v jejich životním stylu a jednání. Je to i jedna z věcí která je spojuje, protože jinak jsou značně rozdílní. Geniální, distingovaný a chladný Henry, dvojčata Charles a Camilla, poněkud rozmazlený Francis a jazykově nepříliš nadaný, zato však potměšilý a vychytralý Bunny. Jakmile se vypravěč příběhu Richard a jeho prostřednictvím my čtenáři seznámíme s touto partičkou, začíná skutečný příběh, z jehož průběhu je stále jasnější, že nemůže dobře dopadnout.
Již tímto svým prvním románem ukázala Donna Tarttová světu, jak velikou je spisovatelkou. Vytvořila si svůj vlastní, rozpoznatelný styl, kdy příběh neplyne lineárně z časového bodu A do bodu B, ale jako by se jednotlivé situace, ze kterých se skládá, stále znovu opakovaly, jen vždy v mírně pozměněné variantě. Tak jako je tomu i v reálném životě. Při četbě románu Malý kamarád jsem měl pocit, že by se mohl trochu zkrátit. U Tajné historie tomu tak nebylo vůbec. Jen jsem občas zatoužil zastavit jeho protagonisty, vrátit se o pár stránek zpátky a umožnit jim, aby si své jednání ještě promysleli a rozhodli se jinak.

6 15.09.2018

Komorní drama o relativně malém počtu osob, které mi připomnělo Galveston Nica Pizzolatta. Oproti překombinovaným thrillerům s bombastickým finále jde o jednodušší příběh, který je však mnohem uvěřitelnější a navíc i dobře napsaný.

2 24.08.2018

Skutečnost, že Andy Weir umí nejen vymyslet zápletku příběhu, ale ještě ho celý zasadit do vymyšleného, ale realisticky ztvárněného prostředí, v němž je každý technický detail náležitě ošetřen, považuji za kvalitu, se kterou se nesetkávám často. Bezpochyby tak úročí veškeré své technické vzdělání a nadání.
V této souvislosti bych chtěl upozornit na román Johna Sandforda a Cteina Mise Saturn, který mi způsob jakým píše Andy Weir velmi připomíná, aniž by se jednalo o plagiování. Oba zmíněné příběhy situované do blízké budoucnosti mají, kromě kvalitního zpracování, i originální nápad a jsou snad příslibem, že klasická SCIENCE - FICTION se zase po letech vrací zpět. Čtyři a půl hvězdy

4 03.08.2018

Sláva! Už jsem si myslel že SCI-FI je mrtvá, pohřbená pod tuny fantasy, ale ona přežila. Tedy snad. Příznaků je víc: Po Marťanovi Andy Weira přichází jeho další kniha Artemis. Liou Cch´- sin sklízí zasloužený úspěch se svojí trilogií Problém tří těles, Temný les a Vzpomínka na Zemi (v češtině by měla vyjít v srpnu 18) a teď Mise Saturn Johna Sanforda. Zdá se, že po odchodu velikánů jako byli Arthur C. Clarke, Michael Crichton, Arkadij a Boris Strugačtí nebo geniální Stanislaw Lem a další, je zde nová generace přebírající štafetu.
Mise Saturn může zpočátku připomínat Setkání s Rámou Arhura C. Clarka, ale to jen východiskem příběhu, kdy do sluneční soustavy přiletí umělé těleso cizího původu. Autoři se kromě přípravy a průběhu vědecké expedice k vesmírnému návštěvníkovi zabývají také dopadem této skutečnosti na americkou a světovou politiku (soupeření světových mocností).
Někdo si zde v komentářích stěžoval na zbytečné technické detaily (myslím že se týkaly řešení tepelných výměníků na lodi Nixon), ale to je přesně to, čím poměřuji kvalitu sci-fi. Ta by měla přinášet predikce budoucích technologií a technických řešení, což samozřejmě předpokládá, že autor je s danou problematikou obeznámen. Nestane se pak, že by nám předkládal (jako většina fantasy románů) tzv. šuntovou mechaniku (termín který autoři přisuzují Gregory Benfordovi), tedy nevědecké smyšlenky, které příběh pomohou vyřešit . Čtyři a půl hvězdy.

13 27.07.2018

Častokrát jsem se setkal s názorem že Lemova tvorba je málo napínavá, zastaralá, nic moc se v ní neděje atd. Lem při kritické rekapitulaci svého díla v 80. letech napsal, že dobrodružství na planetě XY ho nikdy nezajímalo, že literaturu na hranici fantasy, plnou draků, démonů a elfů považuje za naprostý brak, se kterým nemá smysl ztrácet čas. Zajímala ho výhradně taková literatura, která se snažila o predikci budoucích časů. Ze znalostí které máme k dispozici dnes, odhadnout směřování technologického vývoje a jeho následný dopad na společnost a civilizaci. Zajímavé v této souvislosti je, že na konci života zcela znechucen skutečností, že "sci-fi " na tuto funkci téměř rezignovala, její čtení nedoporučoval. Tvrdil, že detailně předvídat budoucnost je nemožné, neboť potenciálních cest vývoje je nekonečně mnoho, byl odpůrcem tzv. futurologie a to již v průběhu 70. let. To zní dost zvláštně od člověka, který ve svém díle předvídal vznik internetu (zmínka o počítačových sítích se objevuje v díle Návrat z hvězd), který již v šedesátých letech hovořil o virtuálních světech (v povídce o profesoru Corcoranovi, jenž uvnitř jakési skříně vytvořil simulovanou realitu, později v mnohem propracovanější povídce Non serviam, v níž již figurují superpočítače schopné vytvářet celé virtuální světy i s jejich obyvateli), který předpokládal, že lidstvo se bude muset vyrovnávat s dopadem vzniku umělé inteligence, u které není otázkou jestli vznikne, ale kdy vznikne, který předpokládal, že budoucí technologie půjdou cestou miniaturizace uplatňující se v lékařství, ale také ve vojenské oblasti - - Nepřemožitelný atd.
Pánův hlas je kromě titulní novely z autorova vrcholného období v šedesátých letech doplněn sbírkou starších povídek, které Lem (velmi kritický k vlastní tvorbě) nesnášel (Topolny i Czwartek, Konec světa v osm hodin). Objevuje se zde několik scénářů rozhlasových her, hříček v nichž se uplatňuje Lemův smysl pro humor a dalších dosud nevydaných povídek, ze kterých za zcela mimořádnou považuji tu s názvem Deník. Opět se setkáváme s umělou inteligencí, umístěnou na povrchu měsíce, která je poškozena nárazem meteoritu. Katastrofa způsobí, že její výstupy se do ní vracejí zpět ve vstupních kanálech a tak existuje uzavřena do svého vlastního světa. A v jeho rámci může být tvůrcem čehokoli.

8 10.04.2018

Kniha je koncipována jako autorův dopis (nevlastní?) dceři. Čtení to není zrovna lehké, protože se nejedná o lineární vyprávění, ale spíš o sumu postřehů a zvláštní filozofie, v níž se mísí psychologie s literaturou, sexem a dokonce i geografií. Možná že tak si Amis představuje tu pověstnou širokou ruskou duši. Přiznám se, že jsem někdy obtížně hledal smysl vět a slov, ale potom jakoby se příběh rozjasnil a vše zapadlo na své místo. Dokonce i velmi obtížně uchopitelnou povahu autora, jsem začal lépe chápat. Vyprávění je vlastně zpověď starého muže, který si jako mnoho jiných Rusů prožil nejkrutější okamžiky v dějinách 20. století. Přežil stalinský teror 30. let, přežil válku, která ho zavlekla až do Německa, přežil gulag, kam byl po jejím skončení internován. Mezitím se stačil zamilovat do dívky židovského původu a až v táboře, kde se po mnoha měsících setkává se svým bratrem zjistil, že se stala jeho manželkou. V anotaci se dočteme cosi o milostném trojúhelníku, ale žádné romantické drama se nekoná, ani žádný boj o ženu. Autorovy myšlenky se točí především kolem bratra, Zoji (zmíněná dívka), sestry, rodiny a Ruska. A úvahy a reflexe to nejsou vůbec optimistické.

10.04.2018