Prosinec už je takovej
Donal Ryan
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/246001/bmid_prosinec-uz-je-takovej-246001.jpg
4
140
51
Prvotina jednoho z nejvýraznějších talentů nové irské literatury, která se paradoxně dočkala vydání až po fenomenálním úspěchu svého volného pokračování Srdce na obrtlíku (The Spinning Heart). Ve dvanácti kapitolách podává obraz jednoho roku na samém počátku našeho století, jak ho na opuštěné rodinné farmě prožívá zdánlivě prostoduchý mladík Johnsey Cunliffe po smrti svých rodičů, když se mu rozpadl bezpečný svět jeho dětství a ten okolní se pod tlakem hospodářské konjunktury mění k nepoznání. Přesné, citlivé, vtipné i dojemné zachycení lidských vztahů v dnešním Irsku.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2015 , Kniha Zlín
Originální název:
The Thing about December , 2013
více info...
Přidat komentář
Musím říct, že mě tahle kniha hodně bavila a na druhé straně ve mě vyvolávála velké rozpaky nad těmi hajzlíky, kteří se na Johnseye vytahovali, šikanovali jej, rozjeli proti němu štvavou kampaň a snažili se na jeho "postižení" napakovat. Bylo to místy velmi vtipné a zábavné - některé Johnseyho myšlenkové pochody byly fakt neuvěřitelné a taky Huhla David byl výbornou postavičkou a strašně mi připomínal Strýce Pepina od B.Hrabala z Postřižin. Na druhé straně to bylo místy velmi smutné a tragické - ta Johnseyho samota, ostýchavost a hlavně šikana a postoje okolí ve mě vzbuzovaly pocit lítosti a nepochopení. Je to určitě velmi zdařilá kniha a rozhodně bych netipnul, že je to autorova prvotina.
Hlavní hrdina byl takový velmi vnímavý, citlivý a ostýchavý Otík, který nebydlel ve vesničce mé střediskové, ale na irském venkově. Moje pocity během čtení kolísaly mezi pobavením (některé Johnsyho úvahy a závěry vážně stály za to) a smutkem (strašně jsem ho litovala šikana, osamělost, tlak a vyčůranost okolí, příbuzných). Kniha je zkrátka taková tragikomická sonda do citlivé duše Johnsyho
Románová prvotina Donala Ryana nabízí velmi silný, emocemi nabitý příběh. Autor očima hlavního hrdiny, osiřelého mladíka z farmářské rodiny, odhaluje charaktery lidí a jejich konání v těch důležitých okamžicích. Zároveň je zde vyslovena spousta úvah, které mají svou hloubku a nutí člověka k zamyšlení.
Kniha je napsána skvělým stylem a květnatým jazykem. Rozhodně doporučuji!
Ja myslim, ze toto je kniha, ktera se musi cist na jeden zatah, jinak se rozsype a uz je to narocne cteni.
Bohuzel jsem nemela moznost a kouskovala jsem a to se odrazi na mem hodnoceni.
Kazdopadne je to perfektne napsane jazykem prostoducheho mladika, ktery zustane uplne sam. Jeho nevyhodou je paradoxne jeho movitost. Kniha je plna zivotnich mouder a nadhernych myslenek.
Do letošní čtenářské výzvy se chystám číst knihu Srdce na obrtlíku, a protože má být volným pokračováním knihy Prosinec je už takovej, nejdřív jsem se pustila do ní:-) Johnsey mě provedl jedním kalendářním rokem po irském venkově, hezky měsíc za měsícem. Vyprávěl mi o rutinních hospodářských záležitostech jako je rození telátek, vyhánějí krav na pastvu a třeba sekání otavy na siláž. Trefné postřehy jeho matky mě bavily:-) V knize se „nic moc“ neděje a přece je tam toho tolik, co se mě dotýkalo.
„Svět se nezmění, ani žádná věc na světě se nezmění, když někdo umře. Hory neztratěj svou nehybnou sílu, slunce nepřestane hřát a déšť zůstane mokrej. Kosové si dál skáčou a poletujou po trávníku za domem, perou se o žížaly. Včely bez ustání shánčlivě tancojou nad kytkama a kolem jabloní. Příroda má v sobě něco hrozně krutýho, jak surově všechno kolem nechává beze změny. Obloha byla stejně modrá den po tom, kdy tatínek umřel, jako ten den předtím; lhostejnej liják si klidně lil dál, když pohřbívali mámu, ani na chvilku nepřestal a ještě se bezohledně valil ve špinavých potocích bláta dolů po cestě od hřbitova. (Březen)
Johnseyho životní příběh ve mně vyvolával různý emoce. Nejvíc asi smutek, lítost a vztek. Ten kluk mi byl opravdu sympatickej, držela jsem mu palce, aby ho tlak okolí nesemlel a on neudělal nějaký vynucený rozhodnutí. I když lidi na Johnseyho koukali jako na blba, já ho vnímala jako plnohodnotnýho člověka a nejvíc mě dojímalo, jak se vnímá on sám. … A ten konec!? Musela jsem si přečíst první kapitolu ze Srdce na obrtlíku, abych se ujistila, že jsem si ho vyložila správně.
Originál neznám, přesto si dovolím tvrdit, že je kniha zdařile přeložená. Nejvyšší hodnocení si podle mě naprosto zaslouží:-) … V knize je odkaz na báseň od Edwarda Leara. Vyhledala jsem si ji a moc moc se mi líbí, tak ji sem prostě musím dát:-)
The Dong with a Luminous Nose
When awful darkness and silence reign
Over the great Gromboolian plain,
Through the long, long wintry nights; —
When the angry breakers roar
As they beat on the rocky shore; —
When Storm-clouds brood on the towering heights
Of the Hills of the Chankly Bore: —
Then, through the vast and gloomy dark,
There moves what seems a fiery spark,
A lonely spark with silvery rays
Piercing the coal-black night, —
A Meteor strange and bright: —
Hither and thither the vision strays,
A single lurid light.
Slowly it wander, — pauses, — creeps, —
Anon it sparkles, — flashes and leaps;
And ever as onward it gleaming goes
A light on the Bong-tree stems it throws.
And those who watch at that midnight hour
From Hall or Terrace, or lofty Tower,
Cry, as the wild light passes along, —
"The Dong! — the Dong!
"The wandering Dong through the forest goes!
"The Dong! the Dong!
"The Dong with a luminous Nose!"
Long years ago
The Dong was happy and gay,
Till he fell in love with a Jumbly Girl
Who came to those shores one day.
For the Jumblies came in a sieve, they did, —
Landing at eve near the Zemmery Fidd
Where the Oblong Oysters grow,
And the rocks are smooth and gray.
And all the woods and the valleys rang
With the Chorus they daily and nightly sang, —
"Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and the hands are blue
And they went to sea in a sieve.
Happily, happily passed those days!
While the cheerful Jumblies staid;
They danced in circlets all night long,
To the plaintive pipe of the lively Dong,
In moonlight, shine, or shade.
For day and night he was always there
By the side of the Jumbly Girl so fair,
With her sky-blue hands, and her sea-green hair.
Till the morning came of that hateful day
When the Jumblies sailed in their sieve away,
And the Dong was left on the cruel shore
Gazing — gazing for evermore, —
Ever keeping his weary eyes on
That pea-green sail on the far horizon, —
Singing the Jumbly Chorus still
As he sate all day on the grassy hill, —
"Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and the hands are blue
And they went to sea in a sieve.
But when the sun was low in the West,
The Dong arose and said;
— "What little sense I once possessed
Has quite gone out of my head!" —
And since that day he wanders still
By lake and forest, marsh and hills,
Singing — "O somewhere, in valley or plain
"Might I find my Jumbly Girl again!
"For ever I'll seek by lake and shore
"Till I find my Jumbly Girl once more!"
Playing a pipe with silvery squeaks,
Since then his Jumbly Girl he seeks,
And because by night he could not see,
He gathered the bark of the Twangum Tree
On the flowery plain that grows.
And he wove him a wondrous Nose, —
A Nose as strange as a Nose could be!
Of vast proportions and painted red,
And tied with cords to the back of his head.
— In a hollow rounded space it ended
With a luminous Lamp within suspended,
All fenced about
With a bandage stout
To prevent the wind from blowing it out; —
And with holes all round to send the light,
In gleaming rays on the dismal night.
And now each night, and all night long,
Over those plains still roams the Dong;
And above the wail of the Chimp and Snipe
You may hear the squeak of his plaintive pipe
While ever he seeks, but seeks in vain
To meet with his Jumbly Girl again;
Lonely and wild — all night he goes, —
The Dong with a luminous Nose!
And all who watch at the midnight hour,
From Hall or Terrace, or lofty Tower,
Cry, as they trace the Meteor bright,
Moving along through the dreary night, —
"This is the hour when forth he goes,
"The Dong with a luminous Nose!
"Yonder — over the plain he goes;
"He goes!
"He goes;
"The Dong with a luminous Nose!"
Irský venkov na počátku tohoto století, hlavní hrdina tak trochu Forrest Gump, měsíc plyne po měsíci a on se po smrti rodičů těžko orientuje ve světě, který je mu tak cizí. Vzpomínky na láskyplnou rodinu, ponižování od mnohých a touha po kamarádství a lásce - hlavně prostřednictvím toho vnímáte tuhle knížku pocitově, děj tam příliš nečekejte. Rozhodně stojí za přečtení - a pokud se těžko orientujete v závěru knihy, doporučuji přečíst volné pokračování - Srdce na obrtlíku, tam se dozvíte víc.
Být jiný se nevyplácí. Lidé to poznají a pak se z nich stávají chamtivci. Sobci. Lovci.
Hlavní hrdina zůstane po smrti rodičů odkázán jen sám na sebe. Na tom by nebylo zase nic tak zvláštního ale on toho rozumu skutečně příliš nepobral. Důvěřivý prosťáček, který neví, co si počít. Se svou situací. Se svým majetkem. A supi už se slétají....
Mně se kniha líbila, jen závěr mi ke zbytku moc neseděl. Celkově ale byla vtipná, dojemna, zajímavá a poctivá.
"Život je teď jako prázdná láhev od kečupu, nic tam nezbejvá a nemá to smysl, můžete dovnitř strkat nůž celou věčnost a snažit se aspoň trošku vydolovat, malinko něco vyškrábnete, ale nikdy toho nebude dost, aby vám to vystačilo..." (s. 104)
Čtyřiadvacetiletý prosťáček Jehnsey se chová podobně jako filmové postavy Otík (Vesničko má středisková) nebo Václav (Václav). Ve světě, přesněji v mikrosvětě je vinou prostoduchosti ztracen. Tápání se prohlubuje po ztrátě rodičů.
Styl vypravování z pohledu Jehnseyho je podobný Forrestově (Forrest Gump) nebo Charlyho (Růže pro Algernon). Pokud čtenář přijme tento svébytný způsob (občas Jehnsey nahlíží sám na sebe bez jakékoliv účasti), pak dostane trefné podobenství o vztazích na vesnici/ maloměstě.
Bylo zajímavé sledovat Jehseyho úděl. Chování některých postav ve vztahu k půdě a majetku odráželo i poměry v Česku.
Je zajímavé si tuhle knihu přečíst a snažit se pochopit myšlení slaboduchého opuštěného člověka. Bylo to smutné a jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.
Velmi dobře napsaná kniha. Skvělá forma - každá kapitola na začátku přináší vzpomínky, co znamená daný kalendářní měsíc pro život na irské farmě, a znovu bolestně připomíná, že tyhle časy a tyhle jistoty jsou pro Johnseyho dávno pryč. Díváme se na svět očima neobratného ňoumy, ke kterému se většina lidí chová blahosklonně, neupřímně, lhostejně, případně ho rovnou šikanují nebo se snaží využít. A on vnímá, že v očích ostatních není plnohodnotný, a nemůže s tím vůbec nic dělat, a sám sebe jako budižkničemu hodnotí.
Trudné čtení, které nám sahá do svědomí, jak bychom my obstáli, kdyby nám ho osud postavil do cesty.
Několik lidí tu komentovalo svoji nespokojenost s koncem knihy. Taky mě překvapil, ale vlastně po troše zamyšlení dává velký smysl.
Chvilku mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, a od začátku do konce mi rvala uši (oči) obecná čeština (ano, vím, že zastupuje hovorovou řeč/nářečí).
Samotný příběh je výborným odrazem společnosti, hamižnosti lidí, zbabělosti jedince (nemyslím tím hlavní postavu). A i když mi některé scény nadzvedly obočí - jakože opravdu? - kniha se mi líbila a tuším, že na ni jen tak nezapomenu.
Moc mě těší, že se povedlo zachytit atmosféru "původního", farmářského Irska a starých dobrých časů této země, ale zároveň musím dodat, že kniha se táhla jak mlha nad vřesovištěm...Nečte se to snadno, a přitom je příběh vlastně dost jednoduchý.
Co ovšem autorovi nemůžu upřít - napsat dílo, jejímž hrdina je naprostý antihrdina, nezvládne jen tak někdo. A některé z myšlenek hrály přesně na mou notu. Srdce na obrtlíku jsem četla ještě před Prosincem a líbilo se mi o poznání více - myslím, že Donal Ryan a jeho příští tvorba určitě stojí za pozornost.
Pro mě nezvykle zajímavá kniha, musela jsem si zvyknout na styl. Z celé knihy mám takový smutný pocit z toho, jak jsou lidi zlí a chamtivý. Co by bylo s J kdyby rodiče neumřeli? Kdyby se matka po otcově smrti nezhroutila? Kdyby měl J kamaráda, který by se za něj postavil proti nespravedlivé šikaně? Kniha pro mě byla těžkým čtením, ne díky stylu psaní, ale díky hlubokému příběhu.
Takový nesebevědomý ňouma se fakt jen tak nevidí. Někdy vtipné, někdy smutné. Ale konec o ničem.
V této knize máme možnost strávit jeden rok na irském venkově po boku jednoduššího mladého muže jménem Johnsey, který po smrti rodičů nějak neví, co se sebou. Příběh se nečetl úplně snadno, je smutný a k zamyšlení. Vykreslení šikany a ústrků venkovanů je zpracované na výbornou.
Chvíli mi trvalo přijmout autorův styl, ale když se mi to podařilo, příběh mě zasáhl. Nemůžu říct, že se mi líbil, nebo že mě bavil, když je silný a smutný.
Je těžké, jít svou cestou, je těžké, být jiný, je těžké, když nejste povrchní, je těžké poznat, kdo je vám vlkem a kdo berankem. Je těžké být sám.
Kniha je náročnější a nebude pro každého - není to pouhé plynutí příběhu. Přesně něco podobného jsem očekávala, když jsem nedávno četla Knihu o hřbitově a jež se mi nelíbila. Tady je to úplně jiná úroveň, hlavní postavou také jednodušší mladík, ale příběh není primitivní. V knížce je všechno - vtip i smutek.
Štítky knihy
prvotina Irsko irská literatura
Prosinec už je takovej
Kniha Prosinec už je takovej je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 181x |
| Čtenářské výzvě | 103x |
| Doporučených | 16x |
| Knihotéce | 57x |
| Chystám se číst | 95x |
| Chci si koupit | 10x |
Prvních padesát stran jsem si myslela, že knihu ani nedočtu. No, donutila jsem se, ale vůbec jsem si čtení neužívala. Samotný příběh se ztrácí ve fantazii hlavního hrdiny, Posledních deset stran mi dojem troch vylepšilo, ale do dalších autorových knih se nepustím.