Kamys komentáře u knih

Dočteno jedním dechem, skoro. Když syn viděl, že ji nesu zpátky do knihovny, ptal se: Jednohubka? No, ne tak docela. Popisuje těžké časy, a popisuje je mistrně tak, jakoby jednotlivým postavám přidělovala statisticky pravděpodobné osudy, v těch těžkých časech, na tom komplikovaném místě. Přesto to není ani trochu schematická kniha. A přestože své hrdiny nijak sentimentálně nešetří, nesnaží se autorka ždímat naše city nijak prvoplánově, přistupuje k příběhu jako kronikář, který ho zaznamenává. A všem nám připomíná, že dívat se na historii jakkoli černobíle nejde.
Byla jsem zvědavá, jaký bude druhý díl, poté, co ten první byl obrovským překvapením, zjevením - je někdy těžké na takový úspěch navázat. Druhý díl není horší, ani lepší. Je stejně dobrý z hlediska příběhu, jazyka, kterým Karin Lednická popisuje atmosféru tak, že máte pocit, že jste tam s nimi. A je jiný, protože ta doba je jiná, nebezpečí je jiné. Těším se na třetí díl a trochu se bojím, aby v rámci těch období, které pokrývá, nebyl ten první díl vlastně nejmilosrdnější, nejpřímější. Tam postavy bojovaly s chudobou, neštěstím, pro přežití musely tvrdě pracovat. Ale opravdové peklo jsou ti druzí, jak psal už Sartre.

31 30.01.2021

Tohle byla od zacatku zvlastni knizka. Vlastne doted nedokazu rict, o cem presne byla, proc vznikla. Od zacatku plna otazniku, odpovedi dava podstatne mene. A to mne vlastne vyhovovalo.
Jako klicove tema nakonec vnimam uzkost - svoji vlastni pri cteni, i uzkost hlavni hrdinky, kdyz se nedari. A silu, obrovskou silu se zase zvednout a jit vstrict tomu, co je trochu marnost, ale dava aspon nejaky smysl, pridat k tomu aspon kousek. Hodnota prijeti sebe sama i za cenu, ze nikdo jiny uz me neprijme, neporozumi mi. A zprostredkovane pripomenuti, ze co vypada divne, muze byt pro nekoho spravne. A taky co vypada normalne, spravne byt nemusi.
V recenzich ctenaru hodne ctu, ze Annu bylinky o hodne pripravily - myslim, ze jen z pohledu z venku, ji uvnitr ne. Co mohla udelat jinak? A kdyby to udelala, nechala se presvedcit, chovala se "rozumne", byla by to porad ona?

26 16.09.2018

Krásný dlouhý román o náročném dospívání jednoho francouzského kluka, který by se rád v životě o někoho opřel, ale nějak mu z něj blízcí spíš mizí, a partou emigrantů z východu, s roztodivnými osudy, absurdními i tragickými, kteří se scházeli a hráli spolu šachy, ať už dřív byli či nebyli komunisty, případně jimi zůstali dosud.

"Neměli nic, nebyli nic, jen žili. Opakovali si to jako leitmotiv: Jsme naživu a jsme na svobodě. Jak mi jednou řekl Saša: Rozdíl mezi námi a ostatními je v tom, že oni žijí a my jsme přežili. Když člověk přežil, nemá právo si na svůj osud stěžovat, to by urážel ty, kdo tam zůstali."

Tak se smějí, pijou, hádají se, vypráví vtipy, vzájemně si pomáhají, hrají šachy a snaží se nějak protlouct. Máme mezi těmi Rusy, Maďary, Poláky a dalšími i svého českého zástupce Pavla, který utekl v období před procesem se Slánským a Clementisem.
O minulosti a o svých rodinách se většinou nebaví, ale naštěstí nám každý z nich svůj příběh postupně převypráví.

"Nikdy nemluvíš o své rodině."
"Ani já, ani ostatní. Myslíme na ně denně, každou hodinu. Nemáme naději, že je kdy uvidíme. Je to nemožné, nereálné a nebezpečné. Tak nic neříkáme. Uchováváme je v koutku své hlavy."

Návyková směsice melancholie, kterou přebíjí vůle žít, většinou. Klade otázky, co znamenají ideologie pro náš život, jak spolu mluvíme v rodinách, jak se vlastně známe... A připomíná zločiny komunismu, skrz životy těch, co měli štěstí, i ty, co to štěstí neměli. A to všechno snad pomáhá mladému Michelovi si rovnat, co je v životě podstatné.

24 22.08.2020

V posledních letech se dostávám k českým současným autorům a autorkám. Radka Denemarková je pro mě mezi nimi skutečné zjevení. Od knihy jsem nic zvláštního nečekala, přitom mě naprosto rozsekala - od brutálního začátku přes úsečné, stoprocentně uvěřitelné maloměstské rozhovory a reakce, po téma poválečných krutostí, které jsme působili mi Češi a které prostě potřebujeme opakovaně otevírat, abychom se s ním mohli vyrovnat. Obdivuju autorčin sugestivní jazyk, celou dobu jsem měla pocit, že ty postavy prostě stojí vedle mě.

"Seš Němka."
(...)
"Heleďte, vrátila jsem se odtamtud, kde do mě zas hustili, že jsem Židovka. A že jsem Židovka, to jsem nevěděla, doma mi to nikdo neřekl, až těsně předtím, než nás odvezli... A s čím na mě přijdete zítra? Třeba jsem ještě něco, o čem vůbec netuším. Co se dozvím příště, jakou nálepku budu muset nosit? Já mám čelo široké, rozlehlé jak přistávací letištní plocha, tam se může nalepit cokoliv, vypálit jakékoliv znamení."

24 24.08.2019

Knihu jsem četla skoro 4 měsíce. Ne proto, že je tak dlouhá, ale proto, že je tak náročná. Vlastně se v ní skoro nic neděje, každý děj je natolik obestavěný úvahami, podobenstvími, obrazy a odbočkami, že to zastavuje jeho tok. Byly dny, kdy jsem se při čtení cítila naplněná po jedné stránce, jako když čtete báseň. Byly dny, kdy jsem kousala stránku za stránkou a hledala něco zajímavého, čeho se můžu chytit.

A byly dny, kdy jsem googlila, abych doplnila informace - například to, že Mao nechal vyhubit vrabce (prý miliardu vrabců), protože si myslel, že se živí úrodou. Vrabci se ale živí převážně hmyzem, který se v Číně následně tedy přemnožil a způsobil hladomor, který má na svědomí snad 20 milionů mrtvých Číňanů - tak tohle je celé pravda, to se fakt stalo. Nic nemůže snad diktaturu vystihovat víc.

Kombinace tématu a formy způsobuje, že kniha vlastně o pravé tváři Číny přesvědčuje přesvědčené, nepředpokládám, že by se do ní pustil nebo vytrval někdo, kdo má dosud o tamním režimu nějaké iluze. A těm přesvědčeným pak zas nic tak moc nového nenabízí, nebo jsem nebyla dost pozorná. Což je fakt problém, udržet pozornost 750 stránek s velmi pomalým dějem.
Nejsilnějšími z celé knihy byly nakonec obrazy Programátorových rodičů, zejména Matky, zvlášť v kontextu rodičů Mimoně - znovu ty české nezpracované příběhy. A samozřejmě to postupné čínské přituhování...

Jsem ráda, že jsem to monumentální dílo přečetla, byť jsem si ho ne vždy užívala a pořád vzbuzuje víc otázek než odpovědí.

23 12.11.2019

Silný, lidský příběh, vyprávěný nelidským vypravěčem, který má leckdy víc soucitu než lidé. Výborně vystavěný, skvěle pracuje s tím, jak dopředu prozrazuje, co se stane - protože vlastně není vůbec důležité, jak to dopadne. Pro mě neobvyklý pohled na 2. světovou válku ze strany obyčejných Němců. Co bych knize vytkla, že je to snad až moc silná = dobře vypočítaná emoční ždímačka. Jasně, na jednu stranu nás donutí se do postav opravdu vžít, na druhou stranu někdy to vypadá, že autor využije cokoliv, aby nás donutil zaslzet. A pobrečela jsem si, to jo. Naštěstí nejde jen o to, vrstev je tam mnohem víc.

23 10.03.2019

Druhá kniha, kterou jsem od Ishigura přečetla. Hlavní dojem - je tak jiná než Pohřbený obr! Většinou, když čtu druhou knihu od autora, už trochu vím, co čekat, způsob psaní je v něčem podobný. Tady zůstává podobné jen to pomalé tempo vybízející k reflexi, a motiv cesty.
Stevens a jeho svět je vykreslený bravurně. Snažíte se ho pochopit, a znovu a znovu to vzdáváte, jak může někdo žít tak odosobněný život a vnímat to jako nejvyšší ctnost? Stejně tak se on snaží pochopit pohled druhých na poválečnou Británii, svého nového zaměstnavatele i to, že lidé mají emoce, a opakovaně zjišťuje, že je to pro něj příliš velké sousto. A přesto neúnavně a statečně zkoumá dál, i když v sázce je sám smysl jeho života.

Jak píše Verrrunka níže, neobvyklý smutný příběh, velmi citlivě napsaný.

21 24.08.2019

Z téhle knížky mi totálně spadla brada. Začíná velkým požárem a pak se vrátíme do doby před požárem a začnou se odvíjet příběhy, kvůli kterým všechno obrazně začalo doutnat. Spojují se tady osudy zvenku "dokonalých" Richardsonů, manželů se čtyřmi dětmi, kteří žijí dokonalý život v dokonalém městečku, a nomádsky žijící Mii s dcerou Pearl. Kontrast jejich způsobu života, konformity a umění, a jejich setkávání se je jednou rovinou, ale mnohem silnější rovinou je tu rovina rodičovství, nebo ještě spíš mateřství. Jak moc rozumíme svým dětem a tomu, co potřebují, jak moc je vlastně známe? Jak moc si oni dovedou představit, z čeho jsme my vzešli a jaký to na ně má vliv? Jak do toho zapadá téma adopce a náhradního rodičovství? Neskutečně dobře to pohromadě drží naprostá neutralita, se kterou autorka příběhy vypráví, nebo spíš postupné vyvažování. Když už si myslíte, že někoho můžete odsoudit, přihodí na jeho misku vah něco, díky čemu mu porozumíte. A ani nejčistší charakter není bez něčeho temného v minulosti. Hrozně bych si přála nahlédnout do života jednotlivých postav ještě třeba za deset let. A těžko se mi s nimi loučí.

19 17.10.2021

Výjimečně dobrá kniha, užívala jsem si každou minutu čtení. Prý je to "morální thriller" - no, trochu asi jo, ale zas "thriller" je trochu přehnané. Svérázná, okouzlující vypravěčka nám představuje život na česko-polské hranici ve vesničce, kde už skoro nikdo trvale nežije, a městečku o kousek pod ní. A více či méně bizardní obyvatele těch míst. Občas tam někdo umře, navštívíme houbařský ples a sledujeme desítky drobných úvah hlavní hrdinky o životě:
"To na lidech nejvíc nesnáším - chladnou ironii. Je to velmi zbabělé, všemu je možné se vysmát, vše je možné ponížit, do ničeho se nezaplést, nijak se nezavázat. Být jako impotent, který nikdy nezažije rozkoš, ale udělá všechno, aby o ni připravil ostatní."
"Zase se mi zdál stejný sen. Matka byla v kotelně. (...) Pak se otočila ke dveřím a já jsem uviděla, že tam stojí také moje Babička, mladá, rásná žena v šedých šatech. V ruce měla kabelku. (...) Co v ní může mít, když přichází z onoho světa? Hrst prachu? Popel? Kamení? Ztrouchnivělý kapesník pro neexistující nos?"
"Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám."

19 07.11.2020

Silná kniha o takové hrůze, že už ji člověk skoro přestává vnímat (musí přestávat vnímat, pokud chce přežít), a opatrné naději. Koncentrační tábor, posledních pár měsíců 2. světové války. Vězni postupně registrují náznaky, že konec války se blíží - ale jejich životy visí na vlásku každou minutu, budou mít dost štěstí, aby přežili až do konce? A přitom si kladou otázku, jestli po těch útrapách vůbec budou schopni žít "normální" život. Remarque vykresluje i pohled z druhé strany, ze strany vedení koncentračního tábora, sadismus, ale i klasické přesvědčení "já nic, já jen plnil příkazy".
Velmi čtivá kniha, která jde na dřeň.

19 04.01.2020

Tady už o knížce asi bylo napsáno vše. Za sebe musím říct, že mě maximálně vtáhla, s hlavní hrdinkou jsem hlavně na začátku opravdu soucítila. Kombinace cituplných popisů přírody, bezútěšné situace a lidských předsudků, zločinu a lásky je překvapivý mix, poslední třetinu jsem skutečně hltala a přitom si představovala všechny možné varianty...
A když zareaguji na komentář Kamaely pode mnou: nevyčítala bych toho autorce tolik - ale s tím odborným čtením publikací o přírodě se mi to zdálo taky už trochu moc.

18 04.10.2021

První kniha, kterou jsem od Petry Soukupové četla, tak jsem moc nevěděla, co čekat. Paradoxně jsem se k ní dostala kvůli knižní výzvě, potřebovala jsem něco s Ostravou a Balabán by pro mě byl bezproststředně po Hodinách z olova moc těžkej.
Skvěle zachycený náš dnešní svět, musím říct. Všechny generace hlavních hrdinů jsem musela chápat, i když nikdo tu není kladná postava, každý si nese to svoje, jako v životě. Eva, která přes generační propast a nové technologie prakticky nemá šanci nahlédnout do života svého vnuka. Chce pomoct své dceři, které moc nerozumí, nebo sobě? Hana, která to nemá jednoduché, ale na druhou stranu životem prostě tak nějak proplouvá, k jakékoliv zodpovědnosti se přiměje jen pod velkým tlakem. A Viktor, který neustále zkouší, co si ještě může dovolit, protože si toho může dovolit hodně. Zhruba v polovině knihy (do té doby jsem se nechala unášet příjemným čtením) jsem si uvědomila, že tohle všechno nějak skončí, a začala jsem se o postavy bát. Poslední třetinu jsem četla jedním dechem. Ne, že by to bylo tak napínavé, prostě mě to tak vzalo, že jsem nemohla přestat číst. Málo autorů dokáže tak vystihnout dnešní dobu.

18 20.11.2019

Silná a hodně dobrá kniha. Oceňuju ponoření do hloubky emocí jednotlivých vypravěčů, které přes různé silné situace zůstává naprosto věrohodné. Trochu jsem se bála s knihou začít, když jsem tu četla, jak je to emočně náročné - tak jen pro ty, kteří taky váhají - ano, je to náročné, ale není to čistě smutná kniha, je tam i spousta krásných silných zážitků, šťastných chvil, stejně hluboce popsaných jako ty těžké. Ve štítcích vidíte, že je to mimo jiné kniha o sebepoškozování - a musím říct, že díky autorce jsem si opravdu dovedla představit, jak se cítí člověk, pro kterého to je nutkavá potřeba.

17 29.01.2021

Za mě někde mezi 4 a 5 hvězdičkami. Hodně dobré čtení, dobře popsané barevné, plastické prostředí. Ráchel i Tomáš jsou postavy, které by si čtenář přál poznat osobně. Autorka nezůstává jen u obvyklého příběhu druhé světové války, zasazuje ho do předválečného i poválečného kontextu, o to je příběh vlastně v důsledku drásavější, staví do kontrastu zážitky ze šťastného předválečného období s válkou i poválečnými traumaty těch, co přežili. To je pro mě asi nakonec z knihy to nejsilnější, to uvědomění si, že válka může skončit, ale tu bolest nesou všichni přeživší s sebou dál, nejde jen tak otočit list a být vděčný, že je pryč.

17 20.01.2019

Krásná pomalá knížka, pro mně hlavně o tom, jak je těžké dospívat a dospět. Hrdinové (nejen Toru) přemítají nad všemi důležitými otázkami - jakou má roli láska, sex, kariéra? A někdy jen, jestli je v budoucnosti vůbec pro co žít, jestli vůbec lze žít. Každá postava do těchto úvah přidává svůj střípek. A Murakami je nesoudí, naopak, ukazuje, jaké (různé) cesty si nacházejí podle toho, čemu věří, co jim dává smysl, co jim umožňuje jejich vnitřní nastavení a předchozí životní zkušenosti. Knížka mi připomněla moje vlastní dospívání, vlastní boje.

16 15.02.2018

Velice zvláštní knížka, v tom pozitivním smyslu slova. Zhruba do dvou třetin to bylo na hodnocení pět z pěti, pak se to, vlastně v souladu s žánrem (pokud je žánr detektivka / thriller) posunulo do obtížně uvěřitelné úrovně, takže nakonec hodnocení snižuji. Slečna Smilla je krásná postava, urputná, nesmiřitelná, náročná na sebe i na ostatní. Mechanik jako její protipól je rovnocenný, skoro až do konce (jakého?) Zajímavý je popis pohledu Dánů na Gróňany. A samozřejmě je zajímavý a neobvyklý popis různých druhů ledu a sněhu a života v nich. Pokud máte trpělivost při čtení thrilleru trochu zpomalit a ponořit se do neobvyklého - a někdy i trochu nesrozumitelného - světa, doporučuju.

15 22.04.2020

Mistrovsky vystavěný příběh, Ishiguro pomalu pouští další a další doplňující informace, jako když padá jeden závoj za druhým. Děj je opravdu spíš pomalý, postavy archetypální. Něžná, hluboká, smutná knížka o nevyhnutelnosti, lásce i válce. Zanechá hluboký dojem dlouho po dočtení.

15 28.05.2018

První kniha, kterou jsem od Josefa Kariky četla. Nejsem zrovna fanoušek thrillerů, slyšela jsem na ni ale tolik chvály, že jsem ji chtěla zkusit. Velmi příjemně mně překvapila. Líbí se mi, jak je vyprávěná, skvělé je propojení s reálně existujícími články na internetu. Zdaleka není jen strašidelná, zasmála jsem se u ní, dobře popisuje reálný dnešní život. A splnila i to, co se od thrilleru očekává - dočetla jsem jí v půl druhé v noci a byla jsem svázaná úzkostí a bála jsem se usnout. 95% věcí, co tam je napsaných, se opravdu mohlo stát přesně tak, proto je to děsivější, než řádící vraždící maniak.

14 22.03.2018

Překvapilo mně, jak je kniha pořád aktuální, možná víc než dřív.
Hlavní sdělení je jasné - z racionálního pohledu zahazuje paní Bovaryová všechno, co má, pro neurčitý příslib štěstí, nebo spíš vášně. A dopadne špatně, a to se dalo čekat.
A dneska? Kdo se dnes řídí racionalitou, kdo by dneska byl s partnerem, kterého nemiluje? V dnešní době "instantního uspokojení"? Na jednu stranu se zdá, že je zralá na profackování - ale pak si sáhněte do svědomí, co děláte jen proto, protože se vám chce, i když to nemá racionální důvod, i když vám to může způsobit problémy?

14 07.03.2018

Osmý život pro Brilku je dobře napsaná kniha, kterou se vám nechce odkládat, i když je místy dost brutální. Musím přiznat, že mě mnohokrát dojala, nebylo to ale (většinou) prvoplánové. Většina toho, co popisuje, by se fakt mohla stát. To, že se táhne přes 100 let, nám umožňuje vidět některé hrdiny v detailu v mládí i stáří, případně smrti. A když nás pak nejvíc štvou, připomeneme si, co mají všechno za sebou a pak je možné je pochopit. A s nimi nás provází historií Gruzie a Sovětského svazu. Linka s čokoládou nedává vždycky úplně smysl, chápu ji spíš jako metaforu touhy po normálnějším životě... A kromě čokolády je tam ještě pár takových moc vyumělkovaných drobností a nepravděpodobností, které spíš ruší. Proto nedávám plných 5 hvězdiček, i když jsem si ji opravdu přečetla s chutí. Co si z toho odnáším? Že tváří v tvář šíleným osudům předků prostě nejde žít normální život a na každého někde něco čeká, co ho nalomí nebo zlomí. Depresivní? No tak bavíme se o století dvou světových válek, gulagů a studené války, o Sovětském svazu... a krásné Gruzii.

13 29.10.2020