Kakho-Oto komentáře u knih

Nejsem znalcem sci-fi žánru, avšak z nemnoha děl tohoto žánru, co jsem přečetl, je Den trifidů asi nejlepší. Romány 1984 a 451 stupňů Fahrenheita se mi rovněž líbí, však první z nich je pro mě mnohem více depresivnější než "stupně" i "trifidi", zatímco ten druhý (451 stupňů Fahrenheita) je poměrně krátký a jeho závěr je takový nijaký. Hunger games jsou spíše fantasy a sci-fi romány Julesa Vernea jsou také něco jiného (sám jsem četl jen Ocelové město, další mnou čtené verneovky byly čistě dobrodružná literatura). Děj románu Den trifidů je přirozeně také velmi depresivní, avšak pro mě je boj s chodícími rostlinami-masožravkami stravitelnější než líčení totalitního režimu budoucnosti (1984, 451 stupňů Fahrenheita). Z toho důvodu se mi líbila i poslední kapitola trifidů, kde tyto rostliny zničí příslušníky nebezpečné části lidské populace. Wyndham knihu velmi dobře napsal, je tam několik zvratů, aby se nakonec dvě hlavní postavy znovu setkaly. Zajímavou postavou je bezesporu i Coker, jenž je na rozdíl od Torrence v jádru dobrým člověkem. V neposlední řadě se jedná o nadčasovou četbu - zvláště, když ji člověk čte v koronavirové době plné různých výkladů a teorií (totéž však platí i o uvedených veledílech Orwella a Bradburryho).

26 18.10.2020

(SPOILER) Naprosto dokanalá a precizní detektivka, kde je pachatelem smrtelně nemocný člověk, který miluje smrt a zároveň spravedlnost. Rozuzlení pro mě bylo velice překvapivé. Román bez hluchých míst, který je bezesporu skvostem krásné literatury.

17 10.03.2024

(SPOILER) Nečekal jsem to, ale zatím se jedná o nejlepší knížku Lenky Chalupové. A to jsem od ní četl až na její první dvě knížky všechno. Dosud u mě vedly román Kyselé třešně a povídková kniha Začátek, ale Svatojánské ořechy situované do bývalé samostatné vesnice Dluhonice, od roku 1976 místní části Přerova, jsou ještě lepší. Autorka skutečně dobře nastudovala kroniku Dluhonic (a možná i publikaci o dějinách obce z roku 2012): v probagrovaném korytě Bečvy se utopil mladý muž a poté pár koní (1941), židovská rodina Weiglova skončila v koncentračním táboře a poté se v obci říkalo, že své cennosti si uschovala u několika místních obyvatel, v Dluhonicích žila i skutečná kolaborantka s nacisty, sekyrky z úlomků bomb skutečně zhotovil kovář Dreiseitl, rozvodna byla střežena postupně německým vojskem, příslušníky organizace SS i českými protektorátními četníky, Zábojův hostinec existoval, část zvaná Stará Bečva zbouraná kvůli rozšíření přerovské chemičky rovněž, svatoblažejská koleda se v obci dodržuje dodnes, ani hasičský sklad a výsek masa v suterénu kaple Povýšení svatého kříže nejsou výmyslem Chalupové. Některé věci (utopení muže v Bečvě, Židé zavraždění v koncentráku, kolaborantka) si "jen" přizpůsobila pro děj románu, stejně tak např. návštěvu L. Štrougala, jež se uskutečnila v Dluhonicích o rok později (9. května 1960, kdy přijel i s prezidentem A. Novotným). Svatojánské ořechy nezapřou rukopis autorky, což se projeví i koncem, který není happy endem. Pravda, některé její romány mají i horší konce. Prozradím jen, že sudetský Němec Karl Wolf, kterého považuji za nejhorší postavu románu, ze všeho vyvázl celkem dobře. Ve srovnání s Kyselými třešněmi a ještě více s Pátým jablkem jsou historické reálie ve Svatojánských ořeších lépe napasovány na děj knihy. Tady jsem si dokonce řekl, že by se přesně takový příběh snad mohl i stát. Pokud by Vás zajímala kniha o dějinách Dluhonic, posílám odkaz (události let 1939-1960 na stranách 121-137): https://cs.wikipedia.org/wiki/Dluhonice (odstavec Literatura, dostupné online).

16 20.09.2023

Vynikající detektivní román - jako jediný z celkových čtyř románů o Sherlocku Holmesovi od A. C. Doyla si bohatě vystačí s prostředím britských ostrovů. Při vší úctě vůči dalším třem románům se jedná o ten nejlepší příběh. Strašidelné prvky jsou nakonec objasněny zcela logicky, "vědeckým" a seriózním způsobem. To má "pes baskervillský" společné s romány Tajemný hrad v Karpatech od J. Verna a Duch Llana Estacada od K. Maye.

Velmi čtivá a napínavá verneovka. Román se mi líbí o dost více než česká filmová adaptace románu, samozřejmě na hony vzdálená předloze. Ve filmu ponechali jméno hodného vědce (Sarrasin), zatímco změnili příjmení zlého vědce (Janus místo Schultzeho). Toto dílo Jules Verne napsal z jasně francouzských pozic, Němci jsou líčeni jako schopní, ale zároveň velmi nemilosrdní a draví jedinci, zatímco Francouzi reprezentovaní Sarrasinovou rodinou a Alsasanem Marcelem jsou popsáni jako lidumilové.

12 19.11.2020

Skvělý detektivní román s nečekaným rozuzlením. Jsem velice rád, že jsem příběh dopředu vůbec neznal, a mohl si ho tak náležitě užít. Vzápětí jsem se podíval na filmovou adaptaci z roku 1974, a došel jsem k názoru, že Vražda v Orient expresu patří k těm příběhům, které je mnohem lepší si přečíst, než sledovat jejich filmovou/televizní adaptaci. Je to teprve třetí román Agathy Christie, který jsem si přečetl, ale již teď se nedivím tomu, že bývá počítán k těm vůbec nejlepším detektivním příběhům z pera slavné Britky.

9 08.07.2023

Klasický dobrodružný román, který jsem poprvé četl až ve věku 26 let. Nyní jsem si ho po 15 letech přečetl již potřetí. Román je velmi čtivý a napínavý. Možná mohl být i o něco delší, na druhé straně nemá ve stávající podobě hluchá místa.

O knize i Vlastě Kálalové-di Lottiové jsem se dozvěděl až zásluhou článku v časopisu Živá historie. Článek mě tak zaujal, že jsem se rozhodl zkusit přečíst knihu. Mohu říct, že rozhodně nejsem zklamán - kniha se velmi dobře četla a byla obsahově zajímavá. Nejvíce mě zaujala část života Kálalové v Turecku a zejména v Iráku, nejdrsnější byly události z Bernartic u Tábora: za heydrichiády likvidace více než 20 osob z obce (příbuzní parašutisty) a v úplném závěru války (8. 5. 1945) ustupující Němci zavraždili několik civilistů včetně manžela Kálalové a jejich dvou dětí. Za šedivé normalizace, kdy tato kniha vyšla poprvé, se jednalo o bestseller. Barvitý a dramatický příběh inteligentní a altruistické ženy zaujme i člověka dnešní doby.

9 04.10.2020

Výborná kniha, klobouk dolů před autorkou! Jen by mě zajímalo, jestli je pravda, že byla nemocná, když používala pravé jméno zlé čarodějky Josifčeny, proto pro ni nakonec použila jiné jméno. Archiválie ze slovenského archivu (s. 160) to potvrzuje. Zlá bosorka měla rodné příjmení Surmenová a narodila se 20. září 1893 v Žítkové. Spousta informací z knihy je pravdivá: letecká bitva u Slavičína, životopis faráře Josefa Hofera, nacističtí "vědci" Levin a Norfolk, jména několika bohyní, likvidace dvou bohyní inkvizicí v 17. století. Ty archiválie ze SOkA Uherské Hradiště bych rád viděl - právě tam mají být zmínky o slepenci. Kniha neobsahuje pouze spisy StB, ale též spisy četnických stanic či nacistické zprávy. A některým čtenářům snad uniklo, že ten zlý agent (SD, poté StB), co pronásledoval Terezii Surmenovou a její rodinu, byl vlastně Němec, nikoliv Čech! Dodatek: samozřejmě vím, že ne vše uvedené v knize se zakládá na skutečnosti!

9 16.03.2014

(SPOILER) Setkal jsem s názorem, že Karel May byl vlastně proti indiánům, poněvadž Old Shatterhand a Vinnetou většinou chrání bělochy před nepřátelskými indiány... Na první pohled by tomu tak mohlo být i v případě Syna lovce medvědů, jenže: Old Shatterhand šetří nepřátelské indiány, jak je to jen možné, dále se snaží získat indiány na svou stranu, což se zde povedlo v případech Šošonů i Upsaroků. Zápornými postavami románu jsou v podstatě jen Těžký Mokasín, náčelník Ogallalů, a tlupa bělochů v čele s Walkerem. S přihlédnutím na dobu vzniku (1887) se jedná jednoznačně o proindiánskou knihu. Stačilo by jen srovnat s tehdejšími "buffalobillkami", kde jsou indiáni nemilosrdně pobíjeni. Žel, jsou i takové mayovky (hlavně cyklus Lesní Růženka), ale většina klasických mayovek sympatizuje s indiány, nebo jim dokonce fandí. Howgh!

8 12.10.2021

Velmi čtivě napsané příběhy z historie československé železné opony. O dobré půlce příběhů jsem četl již dříve a jinde, přesto jsem si je znovu s chutí přečetl. Kniha obsahuje povedené i nepovedené pokusy o útěk na Západ - při čtení mi bylo až líto 16letého chlapce, který uměl rychle běhat a dostal se v roce 1953 do Německa, avšak hranice byly v těch místech zrádné, takže běžel tak, že se zase dostal do Československa - v zakázaném pásmu byl několikrát postřelen aktivními "péesáky". Výborný je příběh, kdy hulínský řidič Měrka přejel hranice do Rakouska nákladním automobilem. Bez povšimnutí se spolu s rodinou a přáteli dostal až do Vídně. Zcela originální je úspěšný pokus z roku 1986, kdy dva mladí muži přešli hranice v noci po vršcích vedení s elektrickým proudem - vrchní drát proti bleskům není nabitý proudem, vyrobili si jakési sedačky, které na tento drát zavěsili a pak se "přeručkovali" až do Rakouska (neskutečné štěstí měli třeba i při šplhání na vrchol, protože byli blízko naprosto vražednému napětí). Rovněž příběh, kdy muž pracující ve vodárně v zakázaném pásmu, převezl rodinu v otomanu, který připojil za motorku ("abych měl v té vodárně pohodlné sezení"). Několik příběhů pojednává o úspěšných i neúspěšných pokusech podniknutých na rogalech (zvlášť mě zaujal úspěšný pokus, kdy otec přeletí do Rakouska spolu s tříletým synem), vírnících, či balónech. Nechybí ani ikonický vlak svobody z 11. 9. 1951, přelety třech Dakot na jaře 1950, přestřelky Mašínů a spol. v NDR na podzim roku 1953, emigrace známé rodiny Pořízkových z Prostějova, nešťastný pokus péesáka Jeřábka, jenž doplatil na amorálnost svých kolegů (chytili ho cca 2 km za hranicemi, na území Rakouska). Jedním slovem výborné, spolu s knihou Na útěku (o letci Josefu Bryksovi), se jedná o nejlepší Navarovo dílo, jež jsem zatím četl.

8 06.11.2020

Pro běžného českého čtenáře, který z knih o válkách mezi indiány a bělochy četl většinou jen knihy M. Stingla, J. Opatrného či J. Černíka, se jedná o velmi zajímavou knihu, neboť Gwynne se věnuje velmi podrobně jednomu indiánskému etniku (samozřejmě se v menší či větší míře věnuje i jiným kmenům), konkrétně Komančům, kteří prosluli terorizováním texaských osadníků a skvělou jízdou na koni.
Leckdo může být šokován způsoby a častostí mučení, která indiáni prováděli. Bohužel, byli na mnohem menším stupni vývoje (na druhé straně i nejvyspělejší indiánské civilizace byly značně kruté). V žádném případě to ovšem neopravňovalo bělochy ke kruté "politice" vůči indiánům. Země patřila indiánům a z tohoto hlediska je i celkem jedno, že pár tisíc Komančů a Kiowů žilo na území několika set tisíc kilometrů čtverečních. "Indiánský" problém šlo řešit rozhodně mnohem lépe a civilizovaněji. Vedle popisu mučení jsou velmi otřesné i statě, jež popisují krutost bílých dobyvatelů - např. vybíjení bizonů bandou primitivů, byť někdy osobně odvážných.
S čím mám největší problém (zároveň z toho důvodu nemohu dát knize plný počet hvězd): Gwynne navozuje dojem, že Apači byli ve srovnání s Komanči horšími bojovníky a mnohem menším nebezpečím pro Američany, Texasany a Mexičany, než Komančové. Ano, na začátku 18. století Komančové vytlačili Apače z Texasu. Jenže to má několik háčků: v té době bylo Komančů mnohem více, byli nejlepší v jízdě na koních a měli lepší zbraně. Apačové tehdy často žili usedlejším, zemědělsky orientovaným způsobem života. V boji proti zmíněným nepřátelům (USA, Mexiko) v průběhu cca let 1820-1875 lze výkony Apačů směle měřit s výkony Komančů. I z Gwynneho knihy je patrné, že v boji proti dobře vyzbrojeným a jen trochu početným oddílům Texas rangerů a amerických vojáků měli Komančové mnohem větší ztráty než nepřítel. Porážka Quanaha Parkera v roce 1875 nebyla na druhé straně úplně posledním bojem Komančů (do roku 1877 bojovali Komančové pod vedením Černého koně). Naproti tomu Apačové ovládali partyzánský způsob boje a během 80. let 19. století bylo běžné, že za jednoho Apače zemřelo až sto Američanů a Mexičanů (ničeho s tímto srovnatelného Komanči nedokázali). Navíc Apačové bojovali až do roku 1886 (tj. téměř o deset let déle než Komanči), v několika případech malé apačské oddíly opouštěly rezervace a bojovaly i v pozdějších dobách (naposledy v polovině 30. let 20. století). Amerických vojáků zabili Apačové mnohem více než Komančové.
Vinnetoua a Karla Maye bych sem moc nepletl, protože May byl romanopisec (a velmi dobrý), nikoliv autor naučné (či dokonce odborné) literatury, a už vůbec nebyl etnograf. Na druhé straně řada Mayem vylíčených věcí odpovídala realitě Divokého západu (ovšem nikoliv Mayem "avizovaným" rokům 1860-1874, nýbrž spíše 40. letům 19. století). Vinnetou je literární a filmová postava vylíčená jako ušlechtilý meskalerský Apač, který však vedle toho umí být nesmírně kvalitním a lstivým bojovníkem, jenž se nemusí bát žádných nepřátel (ani jakýchkoliv indiánských). Howgh!
Na začátku dubna 2023 s chutí přečteno podruhé.

8 16.08.2019

Pronásledování (stále většího počtu) zločinců a boj s Žutovou bandou zcela intenzivně pokračuje i v posledním dílu cyklu. Od dobrodružství v Sabanově chatrči (okolo 100. strany 4. dílu) zažívá čtenář jeden střet se "Žutovci" za druhým. V tomto dílu se nejprve ve velkém nebezpečí ocitá Halef, v další epizodě je příběh okořeněn střetem s medvědem, u Ďáblovy skály dojde k velkému boji se zločinci, Kara odhalí místo hrůzy a osvobodí přítele Lindsaye, cestou roklemi dochází k dalšímu většímu bojovému střetu s Žutovými lidmi. Na posledních sto stránkách se Kara a jeho přátelé střetnou s hlavou bandy. Po několika komplikacích se příběh uzavírá smrtí hlavního padoucha a krutým potrestáním jednoho z jeho důležitých nohsledů. Na posledních pár stránkách je čtenářovi vylíčeno loučení Kary s řadou jeho přátel. S několika z nich se vydává lodí do Jeruzaléma, asi dva měsíce po návratu do Německa obdrží květnatý dopis od Halefa. Přestože v tomto dílu toho není moc originálního, dokázal mě spolehlivě bavit až do konce. Celkové hodnocení: mírně nad 90 % Cyklus je jedním z husarských kousků Karla Maye. Ve stínu padišáha alias Po stopách zlého činu mě velmi bavilo, zcela jistě tento cyklus patří k nejlepší třetině díla Karla Maye. Pokud se intelektuálové štítivě straní Maye a odmítají brát jeho dílo jen trošku vážně (názor jednoho komentátora na této databázi), projevují svou omezenost a dokazují tak okolí, že vlastně žádnými intelektuály v pravém slova smyslu nejsou. Osobně mám vysokoškolské vzdělání humanitního směru, zároveň miluji Karla Maye a jeho dílo (s výhradami i filmové přepisy tohoto díla). Howgh!

8 12.07.2019

Během stíhání Manacha el Barši, Baruda el Amasata (tvar Amáza neuznávám, není uveden ani v Karl-May-Wiki) a uprchlého žalářníka se Kara, Halef, Omar (nikoliv Umar) a Osko střetávají stále s dalšími a dalšími zločinci ze Žutovy bandy. Přirozeně ve všech případech vítězí strana dobra, a to i přes Karovo kontraproduktivní šetření životů padouchů (jsem rád, že Kara ben Nemsí alias Old Shatterhand není postavou typu Ramba, ale třeba v tomto cyklu se jedná vyloženě o opačný extrém). Všechny epizody knihy mě velmi bavily: závěr dění ve Strumici, první střet s Aladžii, doktor Cefatas (v překladu Mučidlo!), dočasné zajetí kladných hrdinů v chatrči v rokli (jedna z top epizod celého cyklu), Manachův vražedný útok na Karu, přemožení Hajdara, dobrodružství ve Věži staré matky, pronásledování Suefa. Celkové hodnocení: mírně nad 90 % (opravdu těžko říct, zda se mi více líbí Pouští nebo Zemí Škipetarů)

8 08.07.2019

Velmi pěkná dobrodružná knížka z prostředí Orientu, jedno dobrodružství střídá druhé. Události z Tuniska a Egypta jsou vylíčeny na prvních sto stránkách, následuje přesun na Arabský polostrov a děj končí v Mosulu a jeho okolí, kde žijí rovněž "vyznavači ďábla". Nejvíce se mi líbila egyptská epizoda s Abrahímem Mamúrem, kapitola o Karově návštěvě Mekky a události následující po vítězné bitvě v Údolí stupňů. Humorné scény s vínem a oslem jsou velmi vtipné. Celkové hodnocení: mírně nad 90 %

8 04.06.2019

Kvalitní a velmi depresivní čtení. Stojí za to si to přečíst. Ale podruhé už to možná číst nebudu. Je to velice velice depresivní.

8 10.02.2013

(SPOILER) První román od Stephena Kinga, který jsem přečetl. Bylo to jenom "na zkoušku", proto jsem si vybral hodně krátký román. I vzhledem k malému rozsahu nemá kniha žádná hluchá místa, zajímavý příběh pěkně plyne. Líbilo se mi sblížení hlavní postavy a dvou jeho přátel (manželů) s lesbickými sousedkami, marně jsem však očekával lepší konec, ale takto bizarní příběh skončil vlastně logickým způsobem. Určitě si ještě zkusím přečíst něco dalšího od stejného autora.

7 08.02.2024

(SPOILER) Opravdu historie naruby - indiáni těžili z připlutí Vikingů v 10. století a nakonec i z výpravy K. Kolumba (zde samozřejmě pro něho neúspěšné). Atahualpa byl se svými věrnými zahnán během občanské války až do střední Ameriky, odkud se po boji s Aztéky dostal loďmo na Kubu, kde se setkal a spřátelil s indiány Tainy. Když se v Karibiku objevovalo Huascarovo loďstvo (sic!) opravili Tainové a Atahualpovi lidé dvě ztroskotané španělské lodě a postavili třetí (sic!), s nimiž se necelé dvě stovky indiánů včetně taínské ženy Higuamoty, která uměla španělsky od Kolumba (sic!) vydaly na západ. Indiáni dopluli do zemětřesením zbídačeného Portugalska, navázali styky s místními obyvateli. Poté Atahualpa nechal zmasakrovat tři tisíce lidí v Toledu, poněvadž se dozvěděl o plánu na zničení své výpravy. Boje se Španěly skončily velmi rychle a to zajetím Karla V. (později nešťastně zemřel a jeho syn byl indiány zavražděn). Inkové na iberském poloostrově se opřeli o pronásledované vrstvy obyvatel - židy, Morisky, později o protestantské obyvatele německých zemí či o berberské piráty, jejichž část před tím porazili. Velmi dobré vztahy navázali s Portugalskem i Francií. Ta byla ale později zničena vpádem Angličanů a Aztéků. Aztékové bojovali s Inky v Americe, ale nakonec Huascar a Quatemóc uzavřeli příměří. Huascar poslal bratrovi zprávu, že boje musí být ukončeny i v Evropě. Ve Francii se tak vlády ujali Aztékové, kteří později s pomocí Skotů obsadili Anglii a zbytek Angličanů odtud vytlačili do Irska a pak na Island. Atahualpa je sice zavražděn ve Florencii, avšak jeho sestra vzbouřence porazí tím, že na ně poštve dav. V bitvě u Lepanta sice zvítězí koalice Říma, habsburské monarchie ve středu Evropy, Turků a spol. nad inckým Španělskem, aztéckou Francií a jejich spojenci, avšak ke zvratu nedojde - incká dynastie i aztécká dynastie mají stále rozhodující moc v jihozápadní i západní Evropě. Autor promyslel leccos, ale vážně se kniha nedá moc brát. Tohle se stát opravdu nemohlo. Incká a aztécká říše mohly vzdorovat mnohem více a déle (incká říše se rozpadla kvůli probíhající občanské válce a zajetí Atahualpy španělskými vojáky), ale těžko mohly dobývat Evropu. Ani kniha totiž spolehlivě nevysvětlila, jakým způsobem se indiáni naučili stavět koráby. Taky jsem si vzpomněl, že jsem na základní škole před cca 27 lety napsal slohovou práci - úvahu na téma imaginárního dobytí Evropy indiány (že na něco takového mohli mít "právo", když totéž "právo" měli bílí). Učitelka, jinak vcelku dobrá, mou práci zhodnotila pouze slovy "Petr by chtěl, aby nás indiáni všechny pozabíjeli." Jednak nepochopila obsah mé práce, jednak nepochopila podstatu slohové práce ve stylu eseje. Howgh!

7 20.09.2021

Mohu napsat totéž co u mého hodnocení románu Deset malých černoušků. Opět se totiž jedná o klenot beletristické literatury. V knize neustále někdo ze svědků či lidí "z vyšetřování a soudů" vzpomíná na šestnáct let starý případ, kdy byla mladší žena odsouzena za vraždu manžela. Netrvalo to dlouho a zemřela ve vězení, nicméně její dcera je přesvědčena o nevině matky a rozhodne se proto navštívit proslulého detektiva Hercula Poirota. Ten si vyslechne všechny relevantní osoby a na základě toho dojde k závěru, že vrahem byl někdo jiný a odsouzená žena byla skutečně nevinná. Román je však navzdory tomuto na první pohled snad fádnímu příběhu velmi napínavý a podle mého názoru nemá žádná hluchá místa. Detektivka Pět malých prasátek také obsahuje pravdivou "doušku", že (zvláště po tak dlouhé době) si bude každý ze svědků příběh pamatovat poněkud odlišně. Tohle by si měli uvědomovat také orální historikové a zejména amatéři, kteří sbírají různá svědectví starých lidí (rozuměj: srovnávat výpovědi pamětníků s archivními prameny nebo odbornou literaturou a teprve na základě toho dělat případné závěry).

6 02.04.2024

(SPOILER) O hodně zajímavější než tuctový film se Schwarzeneggerem, pro který byla Kingova kniha jen letmou inspirací pro vlastní příběh. V knize není žádná aréna s profesionálními zabijáky, ale loveného může zabít či udat kdokoliv z veřejnosti. Naopak on může zase likvidovat je. Navíc se Richards do soutěže přihlásil dobrovolně, ve filmu tomu tak není. I když ta dobrovolnost je dána velmi špatnou sociální situací jeho rodiny. Bavila mě celá kniha, vyloženě strhující pro mě bylo vše od okamžiku, kdy Ben Richards vyhodil do vzduchu budovu IMCY. Konec románu byl v rámci možností dobrý. Zajímavý distopický román. Celkové hodnocení: 85 %.

6 25.02.2024