Kakho-Oto komentáře u knih

Příběh mě ze začátku hodně zaujal, ale po přečtení cirka první čtvrtiny mě až tak moc nebavil. Byl jsem však zvědavý na rozuzlení, které mě celkem překvapilo, ale zároveň ho považuji za přitažené za vlasy. Zatím nejhorší detektivní román s Herculem Poirotem, který jsem četl. Třetí dívka bývá přitom někdy kupodivu řazena mezi nejlepší díla Agathy Christie (sic!).

(SPOILER) Těšil jsem se na prostředí Balkánu pod nadvládou Osmanského Turecka, ale dostal jsem "pouze" zajímavý příběh z maďarského Budína okolo roku 1535. Román není o střetu mezi křesťany a muslimy, nýbrž o vyšetřování zmizení jednoho z Pernštejnů a s tím souvisejícím hledání pokladu, jenž byl Pernštejny ukryt v Budíně záhy po porážce v bitvě u Moháče (1526). Vše je zdárně vyšetřeno. Jiří Adam z Dobronína se mohl během pátrání opřít o spolupráci s dávným přítelem, Turkem Fajsalem. Velmi čtivý román z Vondruškovy řady Letopisy královské komory.

Literární ztvárnění skutečného života a také legend spojených s Nikolou Šuhajem. Román obsahuje hodně lyrického popisu přírody apod. Olbracht byl za dílo oceněn, ale na druhé straně i kritizován čs. četníky, zejména pak těmi, co sloužili na Podkarpatské Rusi v době Šuhajova řádění (do srpna 1921). Olbracht se nepřekvapivě hájil tím, že se v případě románu jedná o jeho literární licenci. Šuhaj a jeho bratr Juraj byli loupežní vrazi, které podle mě nelze moc srovnávat s Jánošíkem, a zřejmě ani s Olexou Dovbušem, jenž působil zhruba ve stejné oblasti jako Šuhaj, avšak o skoro dvě stě let dříve.

Odborná studie olomouckého historika o neblaze proslulé události masakru karpatských, respektive slovenských Němců, poblíž Přerova v prvních hodinách dne 19. června 1945. Četl jsem o tom obě Hýblovy starší studie a také několik článků. Kreisinger napsal přehlednou studii, jež pojednává zejména o strůjcích a vykonavatelích zbytečného masakru. Správně upozorňuje také na zavádějící tvrzení Jana Urbana a Františka Hýbla – ti totiž bez ohledu na absenci historických pramenů uvádí, že masakr byl dopředu naplánován Reicinovým Obranným zpravodajstvím, spolupracujícím se sovětskou NKVD, a to dokonce za vědomí a souhlasu Ludvíka Svobody a Edvarda Beneše (sic!). Bohužel, tyto nesmyslné konspirační teorie se dostaly i do komiksu dvou autorů. Tento komiks je navíc součástí stejné knihy jako Kreisingerova celkem objektivní studie. Knihu hodnotím pouze na základě historikovy studie, při hodnocení ignoruji až nevkusné komiksové „ztvárnění“ krvavé události.

(SPOILER) Velmi čtivé a zajímavé příběhy, z nichž minimálně některé vychází ze skutečných událostí. Dost tvrdé a smutné osudy žen. Žily ovšem v době, kdy byl trest smrti celkem běžným trestem. Minimálně poslední "hrdinka" si tvrdý trest zasloužila i z dnešního pohledu – zamilovala se do zločince a pomáhala jeho bandě při nekalé činnosti, jež nebyla prostá ani vražd. Velmi smutný byl osud ženy, která byla donucená spáchat sebevraždu, poněvadž jí okolí trýznilo kvůli jejímu dočasnému odloučení od manžela (a nevěře samozřejmě). První povídka je snad nejdrsnější – z mladé manželky starého násilníka se stala několikanásobná vražedkyně vlastních dětí. O tom, že i ženy mohou být vyloženě ďábelské, svědčí povídka z dob čarodějnických procesů na severní Moravě. Mladá žena označí milou svého snoubence za čarodějnici. Přes tragičnost příběhu mrcha svého stejně nedosáhla. V další povídce žena zavraždí manžela v afektu, když zjistila, že jí nikdy nemiloval. Jedna z hrdinek byla popravena kvůli zavraždění novorozeněte, ačkoliv se v případě úmrtí miminka jednalo "jen" o velmi nešťastnou událost.

(SPOILER) Hlavní hrdinka románu má "životní" problémy s muži – s otcem, otčímem i partnery, což v ní probouzí pocity méněcennosti a sklony k sebevraždě. Teprve to, co zažije a prožije v románovém příběhu, z ní udělá silnou ženu. Z velké části se jedná o duchařinu, kdy hlavní hrdinka vidí strastiplný život dávno zavražděné šlechtičny. Na pomezí tří a čtyř hvězdiček, pro lepší hodnocení jsem se rozhodl díky značně čtivému stylu Diany Štelové.

(SPOILER) Bývalý vojenský pilot (1948–1990) Ladislav Sochor (* 1929) píše o leteckých nehodách v československém a českém vojenském letectvu v období od konce čtyřicátých let minulého století do počátku 21. století. Nehody, tj. katastrofy (úmrtí letce/ů) a havárie ("jenom" rozbité letadlo) byly většinou zapřičiněny chybami pilotů, případně řídícím leteckým personálem. Občas hrálo roli ptactvo, které bylo problémem řady letišť, včetně hanáckých Prostějova a Přerova. Sochor se v závěru vyjadřuje k profesionalizaci české armády – jeho text je spíše "vizionářský", poněvadž vznikl v roce 2001. Text knihy je výrazně subjektivní (autor evidentně nebyl apriori obdivovatel čs. letců z období druhé světové války) a ne vždy zrovna čtivý. Knihu lze doporučit takřka výhradně zájemcům o problematiku vojenského letectví v českých zemích. Zaujala mě kritika Jana Svěráka, který měl cca v roce 2000 prohlásit, že čs. letci z druhé světové války jsou jedinými českými moderními hrdiny...To Svěrák nikdy neslyšel o čs. legiích za první světové války a ruské občanské války, Češích bojujících v roce 1938 proti sudetoněmeckým teroristům, vojácích bojujících na východní frontě, u Dunkerque, Tobruku, o partyzánech zejména na Moravě, povstalcích z května 1945, převaděčích po roce 1948 atd.??? Neuvěritelné!

(SPOILER) Zajímavá publikace z pera britského marxistického historika židovského původu. Eric Hobsbawm (chybný zápis příjmení Hobsbaum) byl členem britské komunistické strany, přestože o této partaji neměl nijak vysoké mínění (viz doslov Ondřeje Slačálka). Jeho úspěšná publikace Primitivní rebelové poprvé vyšla v roce 1959. Autor mezi primitivní rebely řadí různé fenomény 19. a 20. století, které podle něho představují "primitivní" odpor proti vládnoucímu systému. "Primitivové" jsou pro něho něco jako předstupeň marxistických, socialistických a komunistických hnutí. Asi nejzajímavější je část věnovaná zbojnictví, kde Hobsbawm zmiňuje i Nikolu Šuhaje, přičemž chválí dílo Ivana Olbrachta. Řadit mezi primitivní rebely i mafiánské organizace ze Sicílie a jihu Itálie považuji za více než kontroverzní. Hobsbawm dále píše o primitivních dělnických sektách, kdy se dělníci hlásí k "původnímu" obrazu církve, přičemž odmítají oficiální církev, která hájí zájmy vládnoucích vrstev. Dále je v knize řeč o milenialistických hnutích z Itálie a Španělska, anarchistech či hnutích zednářského typu. Místy zajímavé čtení je spíše určeno těm, kteří mají o problematice určité znalosti. Dílo se stalo předmětem velkých polemik i mezi historiky. Hobsbawmova zmínka o tom, že nejen Velká francouzská revoluce, ale i bolševická revoluce v Rusku, stála za to, mě ovšem celkem iritovala.

(SPOILER) Velitelovo děvče bylo o poznání lepší než jeho volné pokračování Diplomatova žena. Román Diplomatova žena se odehrává v letech 1945–1948 postupně v Rakousku, Francii, Anglii, Československu, Německu a opět v Anglii. Bylo jasné, že někdo v románu pracuje pro Sověty. Takové postavy byly nakonec dvě, u jedné z nich jsem to dlouho tušil. Akčních scén je zde o něco méně než v předchozím dílu. Nic to nemění na tom, že se kniha fajn četla. Hlavní hrdinka Marta je celkem sympatická, ale Emma se mi zamlouvala ještě více. Buďme rádi, že si americká autorka vybrala pro svůj příběh i československé reálie. Češi podle mě navíc nepůsobí v knize negativně, ani ve srovnání s Poláky.

(SPOILER) Publicista Jaroslav Skopal popisuje v této knize život Rudolfa Lukaštíka a jeho tří synů, zejména Zdeňka Lukaštíka. Rudolf Lukaštík byl významným sokolským funkcionářem na Přerovsku a za druhé světové války v „zahraničním“ Sokole, zejména ve Velké Británii. Třetinu knihy tvoří přepis jeho vzpomínek na život od útlého dětství až po válečné dění roku 1943. Snad nejzajímavější je líčení odchodu z protektorátu do Francie na přelomu let 1939/1940 (přes Slovensko, Maďarsko, Balkán a Blízký východ). Skopal pak tyto vzpomínky doplnil o údaje k dalším životním osudům Rudolfa Lukaštíka, z něhož se stal na několik let politický vězeň. Ještě více trpěl po únoru 1948 jeho syn Zdeněk, jenž se před zatčením věnoval ilegálnímu převádění osob na Západ, mezi jím převedené osoby patřil i známý „špión“ František Moravec. Lukaštíkovi měli blízko k Bohuslavu Ečerovi a jeho rodině, takže na stránkách knihy čtenář narazí též na představitele čs. delegace při procesu v Norimberku (Ečer). Druhá polovina knihy je, bohužel, plná výkřiků do tmy a nesmyslných tvrzení – Ečera chtěli komunisté odsoudit také proto, že se podílel na odsouzení K. H. Franka k trestu smrti (sic!), Jan Masaryk byl zavražděn v autě a poté byla jeho mrtvola dopravena do bytu, odkud byla vyhozena z okna, Zdeněk Lukaštík se po roce 1989 pohádal s Václavem Bendou, a proto byl následně zmrzačen úmyslným nabouráním na dálnici…Tato tvrzení vycházela z úst Zdeňka Lukaštíka, případně jeho bývalé manželky (ohledně autonehody), aniž by to Skopal nějak komentoval. Jeden ze známých Zdeňka Lukaštíka se však vyjádřil o jeho extremistických protikomunistických názorech. Výše zmíněná kontroverzní tvrzení nejsou ničím jiným. Zajímavou publikaci nelze z toho důvodu hodnotit výše než jako dobrý průměr.

(SPOILER) Příběh románu není příliš dobře časově ukotven – nejspíše se odehrává „pouze“ v letech 1939–1941, ale potom není vyprávění dobře napasováno na historickou realitu. Německý důstojník Georg je v průběhu děje znepokojen obratem ve válce (sic!), odboj polských Židů nabývá brzy radikálních podob – útok na kavárnu s Němci spíše připomíná akce nežidovské polské odbojové organizace Zemská armáda, navíc až z druhé poloviny válečného konfliktu. Vyfabulovaný příběh knihy není moc pravděpodobný, protože je v něm příliš moc náhod, „nečekaných“ setkání apod. Nicméně u románů se nejedná o nic výjimečného. Velkým kladem je výborná čtivost a zajímavost příběhu se zvraty, i nečekanými. Židovka vydávající se za křesťanku, která se nechtěně zamiluje do nacistického důstojníka, není v umění ničím zvláštním. Vzpomeňme si na film Černá kniha, inspirovaný událostmi z Němci okupovaného Nizozemska. Konec vztahu Židovky a nacisty je v této knize celkem realistický, naštěstí se nekoná žádný sladkobolný kýč. Zachránkyně hlavní postavy Emmy je hlavní hrdinkou volného pokračování, tj. románu Diplomatova žena.

(SPOILER) Čtivý román o dramatických osudech mladé vdovy a jejího malého nemocného syna na pozadí období první poloviny padesátých let. Hlavní hrdinka „Iška“ našla místo uklízečky na Letné, konkrétně v mauzoleu s mumií Klementa Gottwalda. Líbí se mi, že se autorka v doslovu knihy přiznala k fabulaci. V mauzoleu nepracovaly „běžné“ uklízečky, nýbrž velmi dobře stranicky prověřené laborantky. Navzdory dodnes šířeným fámám se Gottwaldovo tělo nekazilo, před spálením v roce 1962 bylo naopak ve velmi dobrém stavu. Komunisté však zřejmě nechtěli na udržování ostatků „prvního dělnického“ prezidenta vynakládat velké finanční prostředky, proto jim fámy mohly přijít vhod a tělo spálili. Na rozdíl od románů Lenky Chalupové končí tento výtvor Lucie Hlavinkové pozitivně (a na rozdíl od Chalupové si Hlavinková odpouští explicitní sexuální scény), což osobně vítám. V románu vystupuje také typický stalker, ačkoliv se toto slovo tehdy samozřejmě nepoužívalo.

(SPOILER) Útlá publikace pojednává o 18 účastnících druhého čs. zahraničního odboje. Spojnicí všech protagonistů je Šumpersko a Zábřežsko – jedná se o muže, kteří se v tomto kraji narodili, respektive zde nějakou dobu žili. Řada hrdinů je zasvěceným osobám dobře známá, např. Karel Lukas a Květoslav Prokeš, oběti poúnorového komunistického systému, byť oba zemřeli za hodně odlišných okolností. Vladimír Přikryl, rodák z Horních Studének, velitel pozdější 1. čs. paradesantní brigády, měl „čistě“ hanácký původ, poněvadž jeho rodiče se narodili v Pivíně a Horních Otaslavicích (dnes okres Prostějov). Arnošt Valenta proslul jako jedna z důležitých postav pokusu spojeneckých vojáků utéct z německého zajateckého tábora Sagan. Bohužel, Němci ho dopadli a brzy poté zavraždili. Žid Kurt Wolf, rodák z Lipníka nad Bečvou, zahynul v březnu 1943 v bitvě u Sokolova. Překvapilo mě, že Richard Zdráhala, rovněž rodák z Lipníka, byl mezi těmi důstojníky, kteří posílili de Gaullovo vojsko. V severní Africe ovšem padl do zajetí a zbytek války strávil v německých vězeňských zařízeních. Jeho rukopisné vzpomínky se staly Zdeňku Brynychovi inspirací pro film Oáza (sic!). Karel Lukas se dokonce zúčastnil bitvy u El-Alamejnu, patřil také mezi ty Čechy, kteří posílili francouzské vojsko vedené de Gaullem. Známou osobností je pro znalce domácího odboje Jaroslav Odstrčil, narozen v Brníčku, velitel desantu Calcium. Ladislav Bedřich měl blízko k Ludvíku Svobodovi, se kterým se zúčastnil tažení naší „východní“ armády. František Adámek padl na podzim 1941 u Tobrúku a na konci války se dostal na poštovní známku (exilového) Československa. Povedená kniha obsahuje jeden neuvěřitelný kiks – k přepadení Sovětského svazu Německem mělo dojít 18. července 1941, nikoliv 22. června 1941… Vladimíra Přikryla udělal autor starším o dva roky.

(SPOILER) Dnes už by historici takovou knihu zřejmě nenapsali. Podle mě maximálně možný objektivní výklad dané tématiky, zejména česko-německých vztahů od konce 19. století do doby odsunu Němců z Československa (1945–1947). Publikace srozumitelně popisuje aktivity tzv. sudetských Němců od poloviny třicátých let do podzimu 1938, německý/nacistický teror v protektorátu i říšské župě Sudety, pochopitelné reakce domácího i zahraničního odboje na německá zvěrstva a v kontextu toho všeho jsou popsány poválečné události, mezi které, bohužel, patřily i masakry a zvěrstva na Němcích. Stejně se však dělo i v jiných okupovaných zemích, když dosáhly svobody, mj. v Alsasku-Lotrinsku byli Němci stříleni "na potkání", aby tak byli donuceni k odchodu do Německa. V publikaci jsou stručně popsány různé přesuny obyvatelstva, nejen v Sovětském svazu v rámci šílené Stalinovy politiky, ale např. vzájemná "výměna" etnických obyvatel mezi Řeckem a Tureckem několik let po druhé světové válce, nucený odchod "Jižních Tyroláků" ze severu Itálie do Německa v roce 1939 (na základě dohody mezi Hitlerem a Mussolinim) a četné jiné případy. Kniha byla vydána primárně pro učitele na školách. Kéž kdyby s touto publikací pracovalo co nejvíce dnešních kantorů!

(SPOILER) Dvanáctá kniha od Chalupové, kterou jsem přečetl, takže jsem dějovými zvraty nebyl příliš překvapen. První „hrbatou duši“ autorka velmi brzy prozradila, tu druhou jsem dlouho správně tušil. U knih stejné autorky jsem zvyklý na nepříliš dobré konce, u Hrbatých duší „splnila normu“, nicméně jsem čekal ještě horší konec. Pozastavil bych se nad některými historickými reáliemi, do nichž je vymyšlený příběh zasazen. Pobyt v Kounicových kolejích nebyl zase až tak zvláštní událostí, zdaleka ne všichni, co tam byli, byli popraveni. Běžný byl i převoz z Brna zpět do vazební věznice v daném místě. Druhé stanné právo skončilo „už“ 3. 7. 1942, takže jedna z postav románu nemohla být v rámci tohoto „práva“ popravena (zavražděna) o tři měsíce později. V Pankrácké sekyrárně se gilotinou popravovalo až od dubna 1943, rozhodně nikoliv dříve. Zástupce velitele přerovského gestapa těžko mohl rozhodovat o tom, kde jím vyšetřovaná osoba skončí. Totéž platí o jeho účasti při popravách Čechů v Berlíně, případně o tom, jak podle svých rozmarů rozhodoval o tom, jak naloží se závažným anonymním udáním. Mimochodem úředníci gestapa běžně žili v místech, kde pracovali. Povzdech gestapáka nad udáváním Čechů je spíše znakem dnešní doby, kdy si Češi nesprávně (sebemrskačsky) myslí, že v této nekalé činnosti vynikali, a to i ve srovnání s jinými okupovanými národy. Není to pravda, z jednoho dobového dokumentu právě přerovské služebny gestapa vím, že zde působící úředníci označovali valnou většinu obyvatel Přerova za české šovinisty, příznivce Edvarda Beneše apod. Věděli také o tom, že minimálně polovina obyvatel protektorátu celkem běžně poslouchá zahraniční rozhlas. Za tento „zločin“ však okupanti perzekvovali jen některé osoby, protože v protektorátu nechtěli dělat podobný teror jako např. v Polsku nebo Sovětském svazu. Kvalifikované české pracovní síly si němečtí nacisté cenili, a dobře věděli, proč tak činí. Oba udavače z románu by po válce nejspíš čekalo soudní řízení u Mimořádného lidového soudu v Olomouci – pokud by jejich udavačské jednání po válce někdo oznámil. Vzhledem k tomu, že jejich udání znamenala smrt pro několik lidí, mohli se oba dočkat i trestu smrti. Bochoř znám poměrně dobře – pocházím z Prostějovska a několik let jsem žil i v Přerově, který se mně moc nelíbí. Bochořské lázně existují od 16. století a znal je tedy už J. A. Komenský. Trochu komplikované je to s letištěm u Přerova: na konci první republiky vzniklo letiště u Henčlova, které využívali za války němečtí okupanti. Několik let po válce toto letiště zaniklo a bylo nahrazeno betonovým letištěm pro proudové letouny. Toto, dodnes existující letiště, je spojováno právě s obcí Bochoř, nachází se opodál od zaniklého letiště Henčlov. Kvůli výstavbě druhého letiště byla v roce 1951 zbourána osada Malý Včelín, zatímco osada Velký Včelín, respektive Včelíny, existuje dodnes. Za druhé světové války zemřelo v souvislosti s válečnými událostmi několik mužů z Bochoře. Jan Hudeček padl 21. 3. 1945 v Choryni, když se s jinými partyzány podílel na přepadu četnické stanice. Dalších pět mužů tragicky zemřelo v německých koncentračních táborech a během totálního pracovního nasazení.

(SPOILER) První část knihy vysvětluje, jak to bylo se službou Čechů pro nacistické Německo – v drtivé většině se jednalo o záležitosti z donucení, např. totální nasazení do organizací jako byla Technische Nothilfe nebo Todtova organizace. V německé armádě, nebo dokonce ve Waffen SS, mohli sloužit jen takoví Češi, kteří získali německou příslušnost. V případě obyvatelů Hlučínska a Těšínska se tak stalo z vůle Němců, v případě protektorátních Čechů se jednalo o zradu (po válce byly takové osoby právem považovány za Němce). Druhá část knihy se věnuje krátké a kuriózní historii Dobrovolnické svatováclavské roty (DSR), do níž patřila nanejvýš stovka (většinou) mladých mužů. Někteří z nich vstoupili do organizace, patřící do Kuratoria pro výchovu mládeže, z nacistického přesvědčení, jiní z naivní touhy po dobrodružství. Jindřich Dufek byl pouze „papírovým členem“, poněvadž byl do roty vyslán levicovou odbojovou organizací Předvoj, aby mezi tzv. václavíky vykonával špionážní činnost. Po splnění úkolu Dufek z pofidérní organizace DSR utekl. Třetí část, která mě bavila nejméně, velmi podrobně pojednává o poválečných soudech se členy DSR. Ti stanuli před Mimořádnými lidovými soudy, trestními nalézacími komisemi okresních národních výborů, krajskými soudy a soudy mládeže. Trestání rozhodně nebylo jednotné – někdy za v podstatě totéž dostali dva různí muži tresty ve výrazně odlišné výši. Bylo totiž krátce po strašlivé válce a činnost soudů nebyla sjednocená, v čemž samozřejmě hrál roli i lidský faktor. V případech členů DSR velkou roli hrálo také to, že velmi často se za války dopustili i jiných zločinů a prohřešků, než bylo členství ve zmíněné organizaci (např. udavačství, výrazná činnost v Kuratoriu). Eduard Chalupa, jenž stál v čele DSR, zemřel v roce 1960 ve výkonu trestu. Pravidelně ho navštěvovala švagrová, jejíž manžel zemřel za války v koncentračním táboře (Chalupův bratr), zatímco Chalupu zcela zapudila jeho manželka, byť za války rovněž kolaborovala. V každém případě se jedná o zajímavou a potřebnou knihu. Jsem rád, že se daného tématu ujal odborník na slovo vzatý.

(SPOILER) Dodnes nepřekonaná (a jen těžko překonatelná) publikace o nacistickém protipartyzánském aparátu v protektorátu Čechy a Morava. Zároveň, až na úvod a závěr, ideologie prosté dílo. Spolu s protipartyzánským aparátem Oldřich Sládek ne úplně stručně popsal činnost řady partyzánských útvarů v Čechách a především na Moravě. Do protipartyzánského aparátu patřily nejprve stíhací oddíly pořádkové policie (Miethe-Ruhsam, Burger), poté se přidaly oddíly ke zvláštnímu použití bezpečnostní policie (tzv. ZbV Kommandos). Na potírání partyzánů se museli podílet rovněž oddíly SS, včetně tzv. stíhacích svazů na konci války, dále rovněž německé četnictvo, protektorátní četnictvo, samozřejmě „běžné“ úřadovny gestapa, „běžné“ německé vojsko…Na jaře 1944 zkrátka skončilo období, kdy k potírání odboje v protektorátu stačil aparát německé tajné policie (gestapa), včetně konfidentů. Byť už k potření první odbojové skupiny partyzánského charakteru muselo gestapo na přelomu léta a podzimu 1942 použít služeb armády a pořádkové policie (zátahy proti Zelenému kádru). Od jara 1944 už museli gestapu pomáhat všelijací zločinci a hrdlořezové z různých částí pořádkové policie, bezpečnostní policie, útvarů SS, armády. Navzdory několika úspěchům, a především pak zločinům až zvěrstvům proti civilistům (vrcholy: Zákřov, Ploština, Prlov, Javoříčko) nedosáhli nacisté požadovaného, téměř žádnou partyzánskou skupinu totiž nezničili (reálně zničili tu z Velké Bystřice, byť někteří její členové stihli odejít k Moskalenkově oddílu v okolí Valašského Meziříčí). Partyzánskými oddíly, proti kterým němečtí nacisté a jejich přisluhovači bojovali, byly zejména oddíly 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, oddíly Jermaku, partyzánské oddíly Juraj a Olga, oddíl dr. Miroslav Tyrš, oddíl Mistr Jan Hus (slovo brigáda podle počtu členů náleží opravdu jen 1. čs. partyzánské brigádě Jana Žižky). Sládek připomněl řadu partyzánských akcí, nejen partyzánských diverzí na železnicích či vypouštění pohonných hmot, ale i několik úspěšných přepadů nacistů, např. koncem dubna 1945 oddíl Olga postřílel u Bunče 16 příslušníků oddílu ke zvláštnímu použití 43, oddíl Juraj zlikvidoval na začátku května 1945 u Kořence poblíž Konice 11 příslušníků SS. Kdo hledá seriózní informace o moravském a českém partyzánském odboji, měl by si rozhodně přečíst toto Sládkovo monumentální dílo. Howgh!

(SPOILER) Vlasta Kordová (dříve Kynclová) napsala zajímavou vědeckou publikaci o odbojovém hnutí, obzvláště pak partyzánech, na Českomoravské vrchovině, především na Žďársku a Novoměstsku. Kniha neobsahuje tolik informací o odboji, jak by mohla, poněvadž autorka se rozhodla k osobnímu přístupu k tématu. Nejprve čtenáře seznamuje se třemi (základními) interpretacemi partyzánského hnutí u nás: „hrdinský odboj prováděný Sověty a komunisty“ (v době vlády jedné strany), „kontroverzní či spíše přímo negativní odboj, protože většinou šlo o Sověty a komunisty“ (zejména konec minulého století, avšak v menší míře dodnes), podrobný popis na základě studia archivních pramenů, ale „bez hodnocení“ (např. badatel Ondřej Červený). Následuje rozbor různých výkladů slova partyzán a stručný popis bezohledné vyhlazovací války na východní frontě, dále obecná část o protinacistickém odboji v tzv. protektorátu, následují kapitoly o odboji a partyzánském hnutí ve vymezené oblasti Vysočiny. Kordová vysvětluje rozdíly mezi jednotlivými odbojovými organizacemi, jejich vzájemnou spolupráci, spory, kvantitu či kvalitu odbojové činnosti. Kromě několika sovětských výsadků se věnuje též významným domácím odbojovým organizacím Obrana národa a Rada tří, odbojovému uskupení Černý-Čapajev (ke skutečným partyzánům měla tato skupina celkem daleko) a západnímu výsadku Calcium. Poté následuje kapitola o partyzánském hnutí, reprezentovaném několika oddíly a skupinami založenými činností několika sovětských výsadků, které se opřely o řadu obětavých českých lidí. Velmi zajímavá je rovněž část Typologie partyzána: Kordová je dělí na sovětské partyzány (výsadkáře a uprchlé vojenské zajatce), české partyzány z výsadků, české partyzány (v ilegalitě žijící osoby podílející se na ozbrojeném odboji), civilní partyzánské skupiny (mírně zjednodušeně řečeno do této skupiny zařazuje tzv. partyzány místního typu – osoby bez pobytu v ilegalitě, ale s diverzní či bojovou činností, a především různé pomocníky partyzánů), v poslední řadě partyzáni posledních dní (nejen kariéristé, ale také plnohodnotní účastníci květnového povstání roku 1945). Z určitého úhlu pohledu možná nejkvalitnější polistopadová česká práce o partyzánském hnutí v tzv. protektorátu. Na jedné straně odborný text, ale na straně druhé perfektní (a v rámci možností objektivní a nezaujaté) čtení pro skutečného zájemce o český protinacistický odboj, zvláště pak ten partyzánský. Něco úplně jiného představuje kniha Partyzánské otazníky od tria Jurman, Kubín, Vomela. Historik J. B. Uhlíř tuto zcela předpojatou a neobjektivní knihu pro mě zcela nepochopitelně označil za nejlepší polistopadový výtvor na téma partyzánského odboje v protektorátu. Potom asi Uhlíř nečetl nic jiného k danému tématu a už vůbec ne dílo Vlasty Kordové.

(SPOILER) Vyprávění ženy (ročník 1963?) z Paříže, jejíž dcera (ročník 1996) utekla v roce 2013 do Sýrie, poněvadž jí pobláznil a vymyl mozek radikální muslim. Mladá Léa se stala v Sýrii brzy matkou, o čemž informovala svoji matku. Pomocí moderních komunikačních prostředků byly totiž obě dlouho v kontaktu. Léa fotila svého maličkého syna např. ve vlajce tzv. islámského státu... Dost depresívní čtení, jež je však pro tisíce obyvatel západní Evropy realitou.

(SPOILER) Trvalo mně cca 60, maximálně 80 stran, než jsem se do románu začetl, potom už šlo o čtivou záležitost. Dění na Ukrajině v letech 2014–circa 2015 bylo zajímavé, to stejné platí o hlavní dějové lince odehrávající se o pár let později v České republice. Drsné jsou nejen válečné pasáže a kriminální činy jednoho zlého Ukrajince v ČR, nýbrž také popis tanečních soutěží a jejich zákulisí. Postava trenérky Marie je sympatická až circa v poslední třetině knihy. Malá oprava Šefary: Gerda Taro nezemřela tři roky před svým milencem Robertem Capou, ale o sedmnáct let dříve ve španělské občanské válce (1937), mimochodem o těchto válečných fotografech natočili Němci minulý rok film (hlavní role Emilia Schüle a Aaron Altaras). Konec románu je strhující a vzhledem k celkovému ději není ani špatný, byť řada kladných postav skončila špatně. Osobně bych však řekl, že se obecně nedá mluvit o nenávisti Čechů vůči Ukrajincům. Je to spíše záležitost jedinců a minoritních skupin, nikoliv významnější části národa. To si troufám tvrdit i vzhledem k situaci po roce 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu "naplno". Tančit neumím a tuto oblast umění nijak nevyhledávám, ale pokud se během prestižních tanečních soutěží děje to, co popsal Šefara, pak je to bez komentáře.