Kakho-Oto
komentáře u knih
V knize jsou desítky medailonů, nejprve většinou hodně dlouhé věnované profláklým akčním hrdinům (Schwarzenegger, Stalone, Willis, van Damme, Norris, Seagal...). Kromě toho se ale dočtete i o "všestranných" hercích v akčních filmech (Cruise, Pitt, Reeves, Connery, Damon, Smith, Neeson...), hvězdách stříbrného plátna dávných dob (Chaplin, Fairbanks, Keaton...), evropských legendách (Belmondo, Delon, Spencer a Hill), asijských stars (B. Lee, J. Li, J. Chan, S. Chiba, indický S. R. Khan...), herečkách v akčním žánru (Jolie, Jovovich, Theron, Weaver, Rothrock...), wrestlerech v akčních snímcích (Johnson, Momoa, Bautista...), představitelích "komiksových" akčních postav (Jackman, Evans, Reynolds...). Osobně mě v této publikaci nejvíce překvapilo zařazení Chaplina a spol., nebo jednotlivců jako Wahlberg, Scarlet Johanssonová nebo S. Weaverová. Na druhé straně mi v publikaci chybí Lex Barker a Pierre Brice, měl by tam asi být také Jean Marais a z představitelů Jamese Bonda chybí v knize kromě Conneryho úplně všichni. Kniha se dobře čte, ale tařka polovina protagonistů (prakticky všichni nejstarší herci, wrestleři a herci hrající v komiksových nesmyslech) mě vůbec nezajímá, proto objektivně nemohu udělit více než tři hvězdičky. Na závěr malý postřeh: u portrétu Belmonda mě velmi překvapilo, že autoři vůbec nezmiňují snad jeho nejlepší film Profesionál (1981), kde je k vidění i velmi kvalitní akce. Všichni herci, co hráli v akčních filmech, se samozřejmě do knihy vlézt nemohou, ale osobně bych mezi hvězdy tohoto žánru neuváděl třeba Nicolase Cagea a už vůbec ne Jeana Rena.
Kniha o tom, jak fungovalo okresní vedení NSDAP v Krnově od konce roku 1938 až do konce války. Na základě dobře dochovaných archiválií z činnosti této organizace lze doložit, že spousta sudetských Němců aktivně pomáhala udržovat nacistický režim po celou válku. Sudeťáci samozřejmě po válce tvrdili, že se jenom svezli, Hitlerův režim podporovali jen na konci třicátých let, protože je ovlivnila propaganda, důležité posty měli téměř jen Němci z říše apod. Ve skutečnosti tomu tak nebylo a většinu vrcholných pozic v rámci různých nacistických organizací a složek měli v Krnově právě sudetští Němci. Právě v případě Krnova to lze doložit dobovými archiváliemi. Se čtivostí knihy je to trochu horší, sám jsem nepřečetl obsah stran 137-154. Stručné líčení života a kariér sudetských nacistů mně již předtím splývalo v jedno, proto jsem zbytek nedočetl. Celkově se ovšem jedná o záslužnou a potřebnou publikaci z pera současného ředitele Zemského archivu v Opavě.
(SPOILER) Devět kapitol z historie boxu ve stínu holocaustu a všudypřítomného děsu. Nacisté, osazenstvo a dozorci koncentračních táborů zvlášť, byli všehoschopné bestie. Zalíbily se jim také boxerské zápasy mezi vězni, respektive vybraných dozorců s vězni. Váhové kategorie Němci a jejich přisluhovači samozřejmě nijak neřešili. Do táborů smrti se dostalo i několik vynikajících boxerů. Kniha se věnuje devíti z nich, jedná se o Židy z Polska, Německa, Nizozemska, francouzského Tunisu nebo Řecka, v neposlední řadě jedna z kapitol pojednává o německém Cikánovi Trollmannovi z Hannoveru (tato postava se objevuje v seriálu Babylon Berlín, tehdy jsem nevěděl, že se jedná o historickou osobnost). Obsah kapitol je natolik podobný, že mně velice splýval už při čtení knihy. Z devíti boxerů se konce války dožili téměř všichni, výjimku představují ubitý Trollmann (německé hovado neustálo porážku a přemožitele zavraždilo) a Victor Young Perez zavražděný až na pochodu smrti. Kniha se četla dobře, nicméně na více než průměrné hodnocení to pro mě není.
(SPOILER) Další publikace Pavla Moce o mužích, kteří záhy po komunistickém převratu z konce února 1948 převáděli osoby za hranice do Bavorska. Pro mě osobně jsou to hrdinové, navíc zdaleka ne tolik kontroverzní postavy jako členové protikomunistické skupiny bratrů Mašínových. Kniha není v první řadě o Josefu Hasilovi, a už vůbec ne o Kilianu Nowotnym (vystupuje v jedné kapitole), ale o jiných převaděčích. Jedná se o tzv. milešickou skupinu převaděčů, tj. Jana Petroviče, Jana Rachače, Josefa Důru, Jana Maška a Jaroslava Kasku. Autor popisuje všechny převody uskutečněné skupinou, pouze v jednom případě se na přechodu podílelo všech pět uvedených mužů. Rachačova činnost skončila jeho zatčením v souvislosti s rozšiřování protikomunistických tiskovin, Jan Petrovič odešel do Bavorska a odtud spolu s manželkou do Austrálie (svého syna Jaroslava už nikdy nespatřili). Důra, Mašek a Kaska se stali v Bavorsku západními agenty a v rámci toho ilegálně přecházeli hranice do Československa, především kvůli budování špionážních sítí, přitom občas někoho převedli do Bavorska. Bohužel, Důra se stal obětí provokatérky Státní bezpečnosti a dlouhá léta strávil ve vězení. Podobný osud měli velmi úspěšní agenti Mašek a Kaska, dlouhou dobu členové CIC v rámci skupiny Aloise Šedy, nakonec však byli dopadeni v Rakousku. Nejprve byli odvezeni z Rakouska do Sovětského svazu a tam tři čtvrtě roku vyslýcháni, teprve poté vydáni do Československa. Naštěstí pro ně už se komunistický režim v Československu přece jen trochu zmírnil, proto nebyli v roce 1954 odsouzeni k trestu smrti, nýbrž „pouze“ k doživotnímu odnětí svobody. V polovině šedesátých let byli oba propuštěni. Zatímco Kaska dožil ve své vlasti, Mašek žil s o dost mladší manželkou ve Švýcarsku a pak v Kanadě. V roce 2000 se Mašek a Kaska znovu setkali, po dlouhých 35 letech a úplně naposledy. Zásluhou Maška, Kasky, Důry, Petroviče i Rachače bylo na Západ převedeno několik desítek osob. Jednalo se nejčastěji o živnostníky, antikomunistické politiky z řad národních socialistů a lidovců, či účastníky protinacistického odboje. Kniha se zakládá na skutečných událostech, proto nemůže být zcela přehledná a různými jmény se to v ní jen hemží. Každopádně se jedná o záslužné dílo a ve většině pasáží také dost čtivé.
(SPOILER) Po čtyřech letech jsem si přečetl další román s Oldřichem z Chlumu. Ve srovnání s Vraždami v ambitu a Mstou písecké panny hodnotím Ducha znojemských katakomb poměrně kladně, ale jiné "moravské případy" se mi líbily více než román Duch znojemských katakomb. Myslím samozřejmě romány Olomoucký bestiář a Prokletí brněnských řeholníků. Rozsáhlost znojemských podzemních chodeb je poměrně známou záležitostí, stejně tak význam středověkého Znojma. Právě znojemské podzemí Vondruška naplno využil v tomto románu, který je především o pomstě jednoho šlechtice jeho "vrahům". Celkově jsou si Vondruškovy "detektivky" z 13. i 16. století velmi podobné, proto se nikdy nestanu jejich celkovým nebo masovým čtenářem. Do románu ze Znojma jsem se pořádně začetl až po více než sto stránkách, takže čtyři hvězdičky jsou z mé strany nejlepším možným hodnocením.
(SPOILER) Kniha mě zaujala, přestože jsem přeskočil několik odstavců i stránek, které odborně popisovaly průběh letů letounu L-39 Albatros. Nejzajímavější pro mě byly postřehy k životu v Libyi a k tamnímu vůdci Kaddáfímu. Priečinský byl v Lybii něco málo přes rok a půl (konec července 1982 - konec března 1984), přesto se logicky toto období výrazně otisklo v jeho celkovém životě. Líbí se mi, že se snaží vše popisovat střízlivě až objektivně, aniž by se snažil hájit tehdejší československý režim. Piloti si na zemi rádi dopřáli alkohol viz výroba domácího "piva", vypití Alpy apod. Na rozdíl od dvou jiných komentujících nemám vůbec žádný problém se slohem publikace, naopak jazyk knihy je čtivý a dobře přeložený do češtiny. Vojenská spolupráce ČSSR s Libyí mimochodem trvala až do roku 1990, ukončil ji až Václav Havel. Záhy poté Československo pomáhalo Kuvajtu napadenému Irákem a to byl jen začátek různých vojenských pomocí a misí. Česká republika je v tomto ohledu aktivnější než bývalé komunistické Československo. Přirozeně je pomoc poskytována jiným režimům než dříve.
(SPOILER) Na Agathu Christie poměrně dlouhý román. K první vraždě také dochází až po přečtení sto stran. Přiznám se, že jsem pachatele první vraždy uhádl, nicméně v průběhu čtení další části románu jsem ho zase nesprávně vyloučil. Zdá se mi přitažené za vlasy, že by si ostatní nevšimli simulovaného zranění. Prostředí Egypta včetně lodi na Nilu je poutavé, hodně postav je zajímavých a nutno dodat, že padouchů zde nalezneme více, nejde jen o pachatele tří vražd, ale i o nepřátelského agenta, zloděje cenností či vykutálené právníky apod. Smrt na Nilu je hodně povedený román, avšak Christie napsala i lepší. Uděluji silné čtyři hvězdičky.
(SPOILER) Krátký příběh o tom, jak se 80letý Izidor Šelepa z Věrovan (skutečná obec na pomezí Olomoucka, Přerovska a Prostějovska, nachází se mezi Tovačovem a Dubem nad Moravou) při cestě na vánoční mši do tovačovského kostela dostane neplánovaně do nebe, kde potkává boha, svaté, patrony země české apod. Poté se Šelepa vrátí na zem, kde zapomene na návštěvu nebe. Ocitá se znovu mezi obcí Věrovany a Tovačovem, avšak nikoliv v roce 1790, ale 1890. Ve zbytku knihy se vypráví, jak Šelepa strávil závěr života mezi lidmi o sto let mladšími. Celkem zbytečná mi připadá kapitola s vyprávěním tří štamgastů ve věrovanské hospodě. Podle literárního vědce Františka Všetičky se jedná o napůl pohádku, napůl humoristické dílo. Kdo nemá rád hanácké nářečí, ať knihu vůbec nečte.
(SPOILER) Povedená publikace o jedné velké letecké bitvě. Podle autora knihy (ročník 1988!) se má jednat o poslední větší leteckou bitvu, kde měli Američané větší ztráty než Němci. Výsledek války to však vůbec nemohlo změnit. Americká výroba zbraní včetně letadel tehdy byla kvantitativně někde jinde než v případě Německa. Bitva je mi celkem blízká, poněvadž dva z Američanů zemřeli v troskách letadel na střední Moravě – Martin Zebersky (bombardér B-24) zahynul mezi Osekem nad Bečvou a Novými Dvory, James E. Hoffman (stíhačka P-51) padl poblíž obce Věžky na Kroměřížsku. Ohledně Hoffmanovy smrti se na Kroměřížsku traduje, že se jeho Mustang srazil s jiným americkým letadlem téže značky, ale je to pouze legenda. Kniha se věnuje bojům nad Maďarskem, rakouskou Vídní, Moravou a Slezskem a opět Maďarskem. Zajímavost: poškozené americké letouny mohly přistávat na ostrově Vis, který v létě 1944 drželi Titovi partyzáni. Překvapila mě rovněž nenávist Maďarů vůči americkým letcům, samozřejmě se na tom podepsalo americké bombardování Maďarska, Hitlerova spojence. Někteří Američané měli štěstí, že se dostali k jugoslávským či dokonce slovenským partyzánům, pár z nich pak bylo brzy evakuováno zpět na letiště v jižní Itálii. Nezapomínejme na to, že na území dnešní České republiky zahynulo kromě 116 amerických vojáků padlých v dubnu a květnu 1945 rovněž více než 400 amerických letců, kteří padli v druhé polovině roku 1944.
(SPOILER) Lepší konec než u prvního dílu, o tom žádná, ale čekal jsem něco jiného. S Rybářem ani s jeho zabijáky se nic nestalo, jak jsem původně čekal. Zajímavé prostředí norské Finmarky a obyvatelé tohoto kraje jsou jedním z důvodů, proč jsem románu udělil alespoň průměrné tři hvězdičky.
(SPOILER) Vystoupení Michala Téry v pořadu Historie.cs mě přimělo zakoupit si jeho diskutovanou knihu, jež obsahuje tři historické až esejistické texty. První z nich se zabývá střední Evropou, respektive tím, co vlastně máme či můžeme jako střední Evropu označovat. Existují totiž rozličné názory různých myslitelů či politiků, takže střední Evropa může být prostor pro německý „Drang nach Osten“, území někdejší Habsburské monarchie apod. Téra tento prostor vymezuje především kulturně, takže Německo, Švýcarsko a Rakousko do střední Evropy nepočítá. Pravdu má v tom, že mnoho lidí v západní Evropě nahlíží na střední Evropu (myšleno především na země V 4) úplně stejně jako na Evropu východní a na Balkán, čili s despektem a předsudky. Stejně tak s ním souhlasím s tím, že v západní Evropě (tedy i ve Skandinávii či na Pyrenejském poloostrově) rozhodně není vše zalité sluncem a zdaleka ne vše z této oblasti máme kopírovat. Také mě v minulosti několikrát napadlo, jak by bylo dobré, kdyby vznikla jakási Středoevropská unie/svaz, kde by úzce spolupracovaly země V 4, Pobaltí a severu Balkánu (Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko), případně i Rakousko. Společně bychom se tak mohli bránit přehnanému progresivismu ze Západu i hrozbám z Ruska. Druhá část knihy, proporčně polovina celé publikace, se obšírně věnuje problematice současného Ruska a tomu, jak a proč Putinovo Rusko vnímáme. Téra je proti tomu jednoduše a nekriticky konstatovat přímou kontinuitu mezi carským Ruskem, Sovětským svazem a současnou Ruskou federací. Vidí i přirozené odlišnosti a na příklad hájí pravoslavnou církev, která se podle něho vymezuje především proti přehnanému progresivismu a liberalismu. Pravoslavná církev v tomto směřování západní civilizace vidí hrozbu pro své prostředí, srovnatelné s komunismem (marxismem, stalinismem apod.), jenž pravoslavnou církev po desítky let ničil, nebo alespoň korumpoval a ohýbal k obrazu svému. Na mnoha místech knihy čtenář pozná, že Téra vidí křesťanství (zejména pravoslaví a katolicismus) jako evropskou hodnotu, kterou si nemáme nechat nikým vzít. V opačném případě nás čeká úpadek všeho druhu. V tomto s ním nemůžu souhlasit a už vůbec ne v tom, že na církvi je nejlepší bigotnost – hájení stejného názoru po staletí a jejím nejdůležitějším posláním šířit slepou víru v teologické spisy. Téra píše o Putinovi a jeho éře poměrně kriticky, ale tuto kritiku značně otupuje často až brutální kritikou Západu. Bohužel, v řadě věcí má pravdu. Jako Čech také mnohem více řeším zločiny Ruské federace než jiných velmocí. Historicky nám ublížili nejvíce Němci (německy mluvící etnika) a v novějších dobách právě Rusové, samozřejmě i za pomoci domácích kolaborantů, ale tak je tomu všude. Kdybych byl např. Íránec, Mexičan, Kubánec nebo Vietnamec, asi by mně mnohem více než Rusko vadily USA (jako Ir bych měl největší problémy s Angličany/Brity). Rozhodně ze mě však kniha neudělala příznivce Putinova Ruska a v konfliktu Rusko-Ukrajina stále vnímám Ukrajinu jako oběť a ty Ukrajince, co bojují, jako hrdiny. V případě konfliktu Ruska s Gruzií v roce 2008 tomu asi bylo jinak, zajímavé jsou Térovy informace o tom, že Rusové v Sýrii zachránili řadu křesťanů. Na druhé straně, dnes po téměř tři a půl roku dlouhé otevřené ruské agresi na Ukrajině by asi i Téra některé věci napsal a hodnotil jinak než před třemi roky. Třetí část knihy, nejvíce esejistická, se zabývá vývojem střední, východní a části jihovýchodní Evropy po pádu komunistické totality v roce 1989. Obyvatelstvo těchto zemí setřáslo okovy a přihlásilo se k Západu, aniž by však vědělo, že ten opanuje jiná ideologie než sovětská/komunistická, paradoxně ale částečně opřená také o názory Karla Marxe i Bedřicha Engelse. Vstup do Evropské unie měl znamenat konec vlády domácích i cizích mafiánských struktur, vždyť v jednotě je síla. Postupem času se ovšem ukazuje, že Západ ovládla nová nebezpečná ideologie, jež se prosazuje pomocí ekologismu (neplést s ekologií), genderismu, multikulturalismu, podporou neřízené migrace z třetího světa apod. Tolik Térovy názory. A co nabízí jako řešení? Nepřekvapivě se jedná o návrat ke kořenům křesťanství, aby toto osvědčené učení nahradilo a vytlačilo další nebezpečnou ideologii, která má za cíl zničit národní státy v Evropě. Myslí si také, že Evropskou unii řídí „šíbři“ v zákulisí, takže výsledky voleb do Evropského parlamentu nic podstatného nemohou změnit. V něčem s autorem souhlasím, v jiných věcech nikoliv, avšak celkově se jedná nejen o zajímavé, nýbrž také o obsahově závažné esejistické dílo jednoho českého historika.
(SPOILER) První polovina románu mě ohromně bavila, druhá už méně, ale konec románu jsem nepobral. Negativní závěr bych ještě překousl, kdyby byl ale aspoň srozumitelný. Možná mi něco uteklo, avšak závěr románu jsem nepochopil. Snad to bylo myšleno jen tak, že Samuel přišel o milovanou dívku i o otce, avšak i tak se stal majitelem Staré Tvrze. Celkem divné zakončení. Hodně postav bylo zvláštních a prapodivných – Samův otec i macecha Willa, její údajná sestra-čarodějnice v Bílém lese, Morena a samozřejmě její muž i tchán. Nejedná se ani o žádnou historickou detektivku, ale jakýsi fantasy příběh odehrávající se v období středověkého roku 1241. Návštěva u čarodějnice v Bílém lese mi připomněla Sapkowskiho husitskou trilogii. Nebýt častého připomínání ničivého nájezdu Tatarů-Mongolů, nenapadlo by asi nikoho, v jaké době se má příběh odehrávat. Totéž platí o vybraném prostředí Sedmihradska alias Transsylvánie. Na přední i zadní předsádce je vyobrazena „mapa území“, kde se odehrává příběh. Tohle jsem při čtení rozhodně kvitoval. Navzdory prvotnímu nadšení uděluji nakonec pouze průměrné tři hvězdičky.
(SPOILER) Příběh tří mladých lidí – dvou Rusínů a Češky, která žije na Podkarpatské Rusi spolu s otcem. Dva z nich jsou nakonec zcela "vyléčeni" z naivních představ o stalinském SSSR. Roman zažije po útěku ze zabrané Podkarpatské Rusi do SSSR "typický" Gulag v mrazivé oblasti, zatímco Helena brzy po svatbě s Dimitrijem "vyhnanství" v Kazachstánu. Roman se stejně jako Michal na určitou dobu stane příslušníkem 1. čs. armádního sboru. Michal byl před zařazením do československého vojska příslušníkem maďarské armády a pak ukrajinským partyzánem. Kniha líčí také nenávist Maďarů vůči Rusínům či celkovou atmosféru v Československu po osvobození v květnu 1945. Čtenář je konfrontován s tragickými úmrtími řady přátel i příbuzných hlavních hrdinů – stalinismus zlikvidoval Helenina manžela a jeho rodiče, do té doby vzorné bolševiky, v SSSR násilným způsobem zemřeli dva Romanovi přátelé a ve válce pak jeho další kamarád, s nímž se stihl seznámit i Michal. Román se velmi dobře čte a nemá žádná hluchá místa. Čtyři hvězdičky zcela zasloužené. 85 %
(SPOILER) Syrový román o nájemném vrahovi, který se postaví svému šéfovi, protože se zamiloval do jeho manželky. Až na "hluchoněmou" Marii, další ženskou postavu, jsou všechny stěžejní postavy knihy záporné a řada z nich v příběhu umírá násilnou smrtí. Velkým kladem je styl, kterým je kniha napsaná/přeložená. Zajímalo by mě, do jaké míry jsou pravdivé informace o obchodu s heroinem v Oslu sedmdesátých let minulého století.
Povídkový soubor, který se dobře čte, a rozhodně neurazí ani hlavní postava lidumila Parkera Pynea. První povídky jsou si hodně podobné, některé další se přece jen trochu odlišují, třeba i tím, že odehrávají hodně často v Orientu (Egypt, Persie). Sedm povídek jsem ohodnotil třemi hvězdičkami, pět čtyřmi hvězdičkami, takže celkové hodnocení zní tři hvězdičky (3,5 hvězdičky nedám, poněvadž jsem zvyklý na hodnocení „celými hvězdami“). Asi nejlepší je povídka „Bagdádská brána“, čtyřhvězdičkové hodnocení získaly též povídky „Případ malého úředníčka“, „Případ zbohatlé ženy“, „Už vám nic neschází?“, „Dům v Šírázu“. Přes nesporná pozitiva nejhorší publikace Agathy Christie, kterou jsem dočetl.
(SPOILER) Kniha mohla být určitě napsána přívětivěji, co se týče hodnocení československého odboje za druhé světové války. Autor tuto tématiku navíc popisuje vzhledem k celkovému zadání knihy poměrně stručně, dokonce si protiřečí. Na jedné straně několikrát píše o slabém odboji (údajně až neexistujícím!), přitom párkrát uvedl, že u nás nemohl být odboj silnější. Výsadek Anthropoid rozhodně nebyl jediným úspěšným výsadkem do protektorátu ze západu. Existence desantu Silver A Lenormandovi zřejmě zcela unikla, poté tady byla spousta úspěšných výsadků z let 1944–1945, mj. Spelter, Clay, Carbon, Platinum-Pewter. Počítat Vládní vojsko automaticky na stranu "kolaborace", když ve skutečnosti v jediných dvou bojových vystoupeních válčilo proti Němcům (v Itálii v létě 1944, v Praze za povstání v květnu 1945), působí hodně zvláštně. Co se týče dobrovolného vstupu do armády, potom zcela převažovali Češi v armádách protihitlerovské koalice. Ani tohle v publikaci nezaznělo, respektive to z ní zcela jasně neplyne. Pokud bych měl hodnotit kapitoly týkající se II. domácího odboje, dal bych publikaci jen průměrné tři hvězdičky. S ohledem na další kapitoly, zejména některé týkající se II. zahraničního odboje a čs. armády po roce 1948, uděluji hvězdičky čtyři. Naopak asi nejnudnější je kapitola o osvětových důstojnících poúnorové armády. Zajímavá jsou některá Lenormandova srovnání čs. vojenské historie s vojenskými dějinami jiných států, avšak toho tam mohlo a mělo být ještě více. Apropos napsat fundovanou práci o srovnání protinacistického odboje ve Francii a českých zemích (respektive Československu, avšak osobně bych preferoval jen české země) by bylo jistě záslužné a také bychom se dozvěděli spoustu zajímavého. Odboj ve Francii byl, pokud vím, výraznější hlavně díky tomu, že Francouzů je hodně a také se těšili nesrovnatelně větší podpoře z Velké Británie (roli hrála i geografická blízkost obou západních velmocí). Řekl bych, že i ve Francii se ozbrojený odboj ve větší míře prosazoval později, asi v letech 1942–1943, u nás to bylo z objektivních důvodů až od podzimu 1944. Pro lepší přehled o II. českém/československém domácím odboji doporučuji mladému francouzskému historikovi seznámit se s některými kvalitními regionálními pracemi o této tématice, např. publikace Pavla Kopečka, Vladimíra Černého nebo kniha Deprese a naděje od Petra Kopečného.
(SPOILER) Překvapivě jsem zjistil, že od historika Pernese jsem četl zatím jenom knihu „Komunistky – s fanatismem v srdci“. Napravil jsem to tedy přečtením díla o životě arcivévody a následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Některé z úvodních kapitol mě příliš nebavily, avšak od kapitoly „Belvedere kontra Hofburg“ se text četl takříkajíc sám. Velmi zajímavé bylo i pár předchozích kapitol – „Zrádce národa“ či „Cesta kolem světa“, byť tato byla až příliš podrobná. O některých událostech jsem nevěděl, mj. o „zrádci“ Karlu Švihovi, který však s Františkem Ferdinandem udržoval tajné politické styky, s čímž souhlasil i vůdce Švihovy strany, tj. Václav Klofáč. Nebylo mi ani známo, že „pán z Konopiště“ trpěl tuberkulózou, která v devadesátých letech předminulého století vážně ohrožovala jeho život. Zajímavá je informace o sokolském sletu v Brně, jenž musel být kvůli zavraždění arcivévody zrušen těsně po zahájení (28. 6. 1914). Přehnaná záliba následníka trůnu v odstřelování zvěře se mi vždy příčila, alespoň se tedy příkladně staral o revíry na svých panstvích (výsadba stromů, zakrmování zvěře, potlačování pytláctví apod.), jež i díky tomu byly na zvěř skutečně hojné. Ovšem jeho výprava si mohla odpustit zabíjet v Yellowstonském národním parku veverky a jiné tvory pomocí kamenů a klacků. Jeho vztah k Maďarům byl zcela opačného rázu než v případě jeho tety Alžběty. František Ferdinand neměl příliš rád ani Prušáky, respektive Němce mimo Rakousko, což se však ke konci jeho života měnilo. Naopak Čechy měl v mladším věku celkem v oblibě, ale naše národní hnutí mu postupně začalo čím dál více vadit. Nebýt atentátu provedeného mladými Srby v Sarajevu, možná by se opravdu dějiny ubíraly jiným směrem. Osobně si však myslím, že k vypuknutí první světové války by se poměrně brzo našla jiná záminka. Kdo ví… Na druhé straně velká válka mohla vypuknout už po anexi Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem na podzim 1908. Mimochodem tento krok se nelíbil ani prozíravému Františku Ferdinandovi. Jeho myšlení bylo pragmatičtější a prozíravější než u jeho strýce Františka Josefa I., takřka bigotní katolictví a protežování německého jazyka v rámci celé monarchie ovšem měli společné. František Ferdinand se chtěl vyhnout válce své vlasti se Srbskem, poněvadž věděl, že v takovém případě carské Rusko podpoří vojensky Srbsko. A vášnivý lovec zvěře nechtěl vést válku s Ruskem, jež obdivoval. Paradoxně k takové válečné situaci došlo měsíc poté, co byl v Sarajevu společně s Žofií Chotkovou zastřelen Gavrilo Principem. Františkova povaha byla konfliktní a nekompromisní, proto měl řadu nepřátel. Nenávist některých z nich byla podle knihy velmi přehnaná, např. radost Montenuova a podobných, kteří viděli ve smrti arcivévody naději pro Rakousko-Uhersko. Dnes víme, že to byl spíše poslední hřebíček pro zkostnatělou zemi, kterou chtěl arcivévoda modernizovat (včetně armády a námořnictva). Všichni tři potomci Františka a Žofie přišli na začátku dvacátých let minulého století v Československu o rozsáhlý majetek, přestože podle přísných dynastických měřítek nebyli Habsburkové. Bylo tomu tak kvůli nepříliš urozenému původu jejich matky Žofie, původem české hraběnky, s níž František Ferdinand uzavřel nerovný sňatek. V Československu na to však nebyl brán žádný ohled. V knize se lze dočíst také o zvelebování panství Chlum u Třeboně a Konopiště (i za cenu bourání částí vesnic!), o arcivévodových zájmech, např. sbírka zbraní, předmětů spjatých se svatým Jiřím, uměleckých předmětů, dohlížení na budování parků a zahrad na svých sídlech v Čechách i Rakousku, pochopitelně lovectví, cestování. František Ferdinand se těšil nejen lásce tří vlastních dětí a milované Žofie, ale také nevlastní matky.
(SPOILER) Sedm zajímavých a čtivých kapitol z historie střetů na hranici mezi komunistickým Československem a bavorsko-rakouským pomezím. Konkrétně se jedná o události z blízkého okolí Českých Žlebů, celkem čtyři kapitoly se přímo týkají slavného převaděče a agenta CIC Josefa Hasila (1924–2019), bývalého příslušníka Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti (PS SNB). Sedmého prosince 1949 Hasil a jeho druh Vítek narazili na dva členy PS SNB, přičemž Kočí byl zastřelen (podle této knihy nikoliv Hasilem) a František Háva těžce zraněn. Hasilova skupina bohužel při útěku ztratila zavazadla, v nichž byl kompromitující materiál na širokou rodinu Josefa Hasila. Třináctého září 1950 sklapla past chystaná na tzv. Krále Šumavy Josefa Hasila, avšak lapil se do ní Josefův bratr Bohumil, jenž měl v těle deset projektilů a zemřel brzy po převozu do nemocnice. Sedmého května 1951 čs. pohraničníci dopadli Hasilova druha Antonína Kubalu, který při výsleších hodně mluvil a výrazně tak přispěl k perzekuci řady účastníků protikomunistického odboje, jež Josef Hasil zapojil do špionážní činnosti. Posledním člověkem, kterého Hasil převedl do Bavorska (na začátku listopadu 1951), byl monsignor Gustav Šuman, držitel Čs. válečného kříže 1939 za aktivní účast v protinacistickém odboji. První kapitola knihy popisuje střet Jaroslava Gajdoše, veterána východní fronty druhé světové války, a jeho tří druhů se dvěma členy PS SNB na samotě Kamenná Hlava dne 11. března 1949. V tomto případě byly lidské ztráty zaznamenány pouze na straně pohraničníků – zemřeli Josef Pekař a později v nemocnici také Miloslav Mutinský. V dalších popisovaných příbězích zemřel z pohraničníků pouze zmíněný Rudolf Kočí. V pořadí třetí kapitola se věnuje cestě bývalého zloděje Josefa Maška, který byl jako agent CIC zastřelen pohraničníky 13. července 1950. Následující kapitola se věnuje případu bývalého příslušníka SNB Františka Votavy, jenž byl při první špionážní cestě do Československa dne 20. července 1950 dopaden a později odsouzen k trestu smrti a popraven. Pavel Moc tedy ve své publikaci popsal celkem tři případy zastřelení příslušníků SNB a na druhé straně tři padlé agenty CIC, respektive převaděče (dva z nich zastřeleni, jeden popraven).
Pořád dost kvalitní detektivka, ale s Poirotem zatím ta nejslabší, co jsem četl. Dokonce i Velká čtyřka se mi líbila o trošku víc. Pět malých prasátek, Vražda v Orient expresu a Vražda v Mezopotámii byly výrazně lepší. Rozuzlení zápletky v románu Smrt v oblacích je trochu přitažené za vlasy, takže pachatel mě velmi překvapil. Teď si dám od Poirota i od Christie celkově na chvíli pauzu, aby mě nezklamal román Smrt na Nilu. Na ten se celkem těším, protože má jít o jedno z top děl Agáty.
Číst se to dalo, ale čekal jsem trochu víc. První povídka mě bavila až ve druhé polovině (hodnocení povídky 60 %), druhá povídka, s gibonem v titulu, se mi líbila více (hodnocení povídky 70 %). "Historických" detektivek jsem už četl povícero a většina se mi líbila víc. Tyto dvě povídky od van Gulika jsou na úrovni těch horších výtvorů Vlastimila Vondrušky, jež jsem četl. I prostředí středověké nebo raněnovověké Evropy považuji za atraktivnější než Čínu 7. století, kdy se mají odehrávat příběhy soudce-detektiva Ti. Na druhé straně mě moc nebere ani starověký Egypt, přesto se mně moc líbil detektivní román z tohoto prostředí od Agathy Christie. Na ten se "tygr s gibonem" rozhodně nechytají.