Juagustin
komentáře u knih
Hrdý Budžes
Irena Dousková
Hrdý Budžes patří do mého "zlatého fondu" knih, k nimž se rád opakovaně vracím, jak tomu bylo i tento podzim, kdy jsem potřeboval něčím odpočinkovým proložit vážnější četbu. Je to kniha humorná a odpočinková, nikoliv však povrchní. Naopak, v množství větším než malém tu je téměř stále přítomna hořkost a beznaděj, kterou hrdinka, sedmiletá Helenka, spíš jen tuší z dospěláckého okolí a zachycuje s neopakovatelnou bezprostředností a upřímností. Ta dětská bezprostřednost a důvěra v přímočarost světa je zároveň zdrojem skvělých gagů, jejichž korunou je samotný "hrdý Budžes". Smekám před autorkou, jak se jí podařilo věrohodně zachytit dětské chápání světa se všemi vírami, rozumováním, omyly a obavami. Nádherná kniha, doporučuju.
Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
Knihu jsem poprvé četl v půlce devadesátých let, kdy jsem po ní náhodou sáhl v knihovně rodičů tehdejší partnerky, a zaujala mě hned napoprvé. O té doby jsem si pořídil vlastní výtisk a přečetl ji už několikrát, a vždy tam najdu něco nového. Jde o výborně sesazený příběh exota, jehož základní vlastností je chybné sebehodnocení, z něhož pak plyne jeho neschopnost zařadit se do společnosti a dál z toho jeho životní eskapády. I když se kniha hemží snad jen samými zápornými postavami (i ten sympaťák Burma Jones přece mluví tak sprostě!), nelze je nemilovat: živočišnou Santu, otlounkánka Angela, hloupou, ale snaživou Darleenu, úzkostlivého Gonzálu, aktivistku Minkoffovou... K tomu duch multikulturního New Orleans. Věřím, že i kvalita překladu přispívá k výborné čtivosti díla, Ignáciovy proslovy, to jsou jazykové skvosty! Je to moje "kultovní" odpočinková kniha a zcela nekriticky a vřele ji doporučuju!
Maminka
Jaroslav Seifert
Obdivuji, s jakou prostotou, civilností a samozřejmostí autor dokáže zachytit útulný dětský svět, dětské vidění a chápání výseku světa mezi ním, maminkou a domovem. Jak v nás dokáže slovem vyvolat, co jsme kdysi v dětství sami cítili a prožívali, a už dávno někam hluboko zasunuli. Díky za připomenutí, že to v nás pořád je. Nádherné dílko, včetně ilustrací Jany Kiselové-Sitekové (Albatros 2016).
Klub nenapravitelných optimistů
Jean-Michel Guenassia
Bylo to dlouhé a nádherné čtení. Román se rozprostírá do ohromné šíře i hloubky, od mikrokosmu Michelovy rodiny a od svízelí jeho dospívání až po evropské politické události šedesátých let, do toho salonní marxismus intelektuálů i přímočará radikalita mladých revolucionářů, kteří chtějí spasit svět - a hlavně životní příběhy exulantů z východu. Autor přímo chrlí spousty příběhů, zásadních i epizodních, které pro celek zdánlivě nemají další význam, ale přitom přibarvují a dokreslují románový svět do plnosti. Postavy působí skutečně a lidsky, chovají se přirozeně, každý má své světlé i temné chvíle, každý je nezaměnitelný originál, ke každému jsem si vytvořil citový vztah. Poprvé jsem si tu jasně uvědomil, že pobývat v exilu na západě nebylo pro mnohé žádné terno, že takový ten můj pocit z osmdesátek "ten se má, utekl na západ" v reálu asi vypadal jinak a krušněji. Kniha se mi četla dobře, pohltila mě a uchvátila, dlouho jsem nic tak po všech stránkách dobrého nečetl. Doporučuji.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Kniha mě pohltila od prvního odstavce a četla se mi výborně, snad až ke konci to šlo trochu tíž. Nemohu se ubránit srovnání s "Do tmy" Anny Bolavé: hrdinky obou knih jsou zvláštně "ujeté" sběračky, zde se ale i postupně dozvídáme, jak k tomu došlo a co současnému stavu hrdinky předcházelo. Nabízí se paralela s životem hub: u nich je viditelná plodnice projevem složitého života podhoubí, zde je tristní život hrdinky výsledkem neradostných událostí v dětství a děsivé konstelace v rodině. Jenže okolí vidí jen tu plodnici, a už ne podhoubí... Kniha mě snad posunula v tom, že člověka nelze paušálně odsuzovat, každý si neseme svou minulost a utržené šrámy, někdo horší a někdo víc, a naše dnešní podoba je výslednicí toho všeho.
Jinak, sám sbírám jen hřibovité houby, ale na popud Houbařky jsem hned otevřel Přehled hub střední Evropy a začal se učit, co je májovka, špička, kačenka, smrž... Tak jen doufám, že se napřesrok něčím neotrávím;-)
Rozmarné léto
Vladislav Vančura
To je poezie! Lázeňský mistr a jeho žena, duchovní, vysloužilý voják, ale i potulný komediant a jeho krásná partnerka hovoří tou nejušlechtilejší básnickou češtinou, užívajíce nekonečné množství přechodníků a archaismů. Krásu knížky vidím právě v tom kontrastu maloměsta a jeho nudy, nízkých pudů postav, rvaček a lidské malosti na jedné straně a na straně druhé ve vybroušenosti dialogů a bohatosti slovní zásoby i gramatiky hovořících. A nad tím vším se klene klid, mír a hřejivé bezpečí...
"Horlivost přátelství, pravil pozdravuje mistra a majora, měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?"
Rok kohouta
Tereza Boučková
Vyčerpávající, autentické, koncentrované zoufalství. Zároveň obrovsky otevřená zpověď a svědectví o tom, že dobré úmysly mohou vést do pekel a že svůj, natož cizí, život nemáte ve svých rukou. Obdivuju autorku, že šla na trh nejen se svou kůži, tedy spíš duší, ale že měla odvahu do toho zatáhnout rodinu, přátele, sousedy, kolegy. Kolik lidí si tím musela znepřátelit! Fakt klobouk dolů. Ale ještě víc ji obdivuju, že přežila vše, co prožila, a za nezlomnost; já bych to nevydržel ani týden. A do třetice má můj obdiv, že to dokázala zachytit perem. Místy mě trochu rušilo, že kniha působí jako obyčejný halabala deník, se "zbytečnými" odbočkami k fotbalu, pletí zahrádky a výletům na kole, ale ono to do té mozaiky nakonec vše patřilo. Z knihy si odnáším silný dojem a doporučím ji, ale není to čtení pro každého.
Do tmy
Anna Bolavá (p)
Na pozadí slunečného léta se odehrává temný příběh sběračky bylin, zalézající stále hlouběji do své podivné ulity, schovávajíc se před světem, se kterým se míjí. Uhrančivé čtení, doporučuju!
Rybí krev
Jiří Hájíček
Beznadějný boj jednotlivců proti anonymní byrokracii a moci velkých peněz, postupná rezignace - anebo rozklad života těch, kteří rezignovat nechtějí nebo vzhledem k věku už změnu nedokážou přijmout. Výborně zachycené dospívání na socialistické vesnici 80. let, bravo! Několikrát jsem byl zaskočen, že autorem je muž;-)) Četl jsem s chutí.
Hodiny z olova
Radka Denemarková
Kdybych měl hodnotit jedním slovem, napíšu: nesrozumitelné. Nebo neuchopitelné? Velkou část knihy jsem bojoval s tím, že nechápu, o čem autorka píše. Na jedné straně srozumitelné, epické pasáže, třeba o hrozném fungování české rodiny kolem Programátorovy manipulativní matky, a pak celé odstavce náznaků, metafor, vícesmyslů z Číny. Těžké čtení. Přesto se mi vynořil silný dojem, který snad autorka zamýšlela předat a který snad je koncentrován v citátu (str. 329): "Čína zná my. Evropa zná já." - obludný dojem nevyhnutelného střetu dvou civilizací, které vyrůstají na zcela rozdílných axiomech, i když vnějškově se ženou za týmž. Snad mi tedy kniha měla předat zprávu: Číně neporozumíš, i když bys moc chtěl a i když se snažíš. Je to jiný svět, jiné myšlení, jiná filosofie.
Jako bychom dnes zemřít měli
Miloš Doležal
Výborná kniha. Četl jsem už dříve Doležalovo "Když není motorka, lépe chodit pěšky", takže jsem s příběhem p. Toufara byl seznámen. Ale toto dílo je podrobnější, sice ne tolik "geograficky" orientované, ale o to víc podrobností a souvislostí tu je rozpracováno. Musím vyzdvihnout tři aspekty knihy a jejího autora: 1) pan Doležal je velmi zapálený badatel, to čiší z každého řádku knihy (až to musím zmínit i jako jediné negativum, že totiž místy jsem nabýval pocitu až jakési adorace a nadlidství p. Toufara a že mi místy vadilo přílišné citové angažmá proti "těm zlým"...); 2) je také velmi poctivý a soustavný badatel, musel se prohrabat neuvěřitelnými štosy archivních dokumentů a vyslechout hodiny vyprávění pamětníků; chválím a oceňuji rozsáhlý poznámkový aparát a uvedení zdrojů informací, včetně mnoha osobních svědectví; 3) je i výborný vypravěč a spisovatel, kniha se čte dobře, osobnost a život p. Toufara vyvstávají plasticky před čtenářem. Snad při žádné životopisné knize jsem neužasl, jak lze cizí život rekonstruovat doslova po dnech, ba i hodinách. A nakonec, obě toufarovské knihy (a k nim vlastně i "Velký pátek...") nás inspirovaly k nádhernému prvomájovému výletu do Zahrádky, ke Křižné studánce a na Horní Paseku. Doporučuji (knihu i výlet:-)
Starý kraj
Dörte Hansen
Nádherná kniha o starousedlících a uprchlících, ať už před válečnými ukrutnostmi, před rozvratem rodiny či před nenaplněností městského života. Hluboké a bolestivé pasáže se střídají s neméně hlubokými, ale vtipnými konfrontacemi moderního eko-hipsterství, snobství a konzervativní usedlosti. Kniha plyne tak přirozeně, že ani nedokážu identifikovat, čím to je, že se mi tak dobře četla a bylo mi s ní hezky. Postavy a jejich konání jsou uvěřitelné, životné, přitom každá originál. Krajina čtenáře vtáhne právě tou svou neatraktivitou a syrovostí. Knihu (i autorku i překladatelku) rozhodně doporučuji.
Němci
Jakuba Katalpa (p)
Píšu tento komentář asi tři měsíce po dočtení knihy, takže jde o dojmy značně uležené. Styl autorky mě překvapil určitou neutralitou, nehodnocením, nevypjatostí - nikomu nestraní, citově nenadržuje, nenavádí čtenáře. Prostě konstatuje, sděluje, nechává čtenáře, aby se citově angažoval sám. Právě proto se mi kniha četla velmi dobře. Z postav mě extrémně zaujal ras Weissman. Postava ambivalentní, uhrančivá, v biblickém smyslu ne vlažná, ale chladná i horká zároveň. I ostatní postavy působí velmi životně, což mi přišlo v kontrastu se strohostí textu až překvapivé. Knihu považuju za velmi dobrou a vymykající se očekáváním. Doporučuji!
Zapomenuté světlo
Jakub Deml
Bože, to je chaotik, říkal jsem si při čtení skoro neustále. Přesto jsem z knihy cítil opravdovost. To není žádný předem rozmyšlený a rozvržený literární útvar, jakých dnes jsou plná knihkupectví, to je řinutí textu přímo z duše autora, obnažení a vydání se čtenáři, pozvání do největší možné blízkosti. Je to slovo, které jednou vyřčeno nelze vzít zpět, pálení mostů, kopání do všeho kolem - i do toho, co by mě mohlo zachránit.
Kdo chodí tmami
Aleš Palán
Nádherná kniha! V rozhovoru s bratry Reynkovými, kteří se vzájemně doplňují, postupně vyvstává plastický obraz života jejich rodičů i jich samých. Čtení je jak pohlazení, přesto člověka zamrazí, že zejména život paní Renaud musel být velmi osamělý, tíživý a beznadějný... U Bohuslava Reynka mě oslovilo, že i takový introvert může nějak žít a zanechat po sobě dílo a stopu oslovující mnoho lidí. Velmi mě potěšilo, že oba synové, ač osudem a tlakem společnosti strávili život nekvalifikovanou prací mimo kulturní centra, si dokázali udržet kultivovanost a prosadili se umělecky po uvolnění poměrů v 90. letech. Kniha u nás doma vyvolala zájem o tento kout Vysočiny, do Petrkova jsme se vydali a výlet si vychutnali i díky právě dočtené knize.
Postel, hospoda, kostel
Zbigniew Czendlik
Čtivá, dobře napsaná biografická kniha. Ač p. Czendlik stojí na "bulvárním" křídle české katolické církve (a já jsem spíš přívrženec toho intelektuálského;-), kniha mi ho velmi přiblížila a otevřela mi k němu cestu. Autorka klade otázky přiměřeně provokativně, je p. Czendlikovi v dialogu dobrou partnerkou a dává mu dostatečný prostor. Oslovila mě jeho schopnost skloubit duchovní a světské aspekty života, a také jeho hluboký vhled na Čechy očima Poláka, člověka vyrostlého v jiném prostředí.
Deník farářky
Martina Viktorie Kopecká
Slabinou této knihy je nevyváženost a nesoudržnost. Míchají se zde povrchní cancy z blogu s vážnými úvahami, kázáními, projevy na světových konferencích. Trochu mi vadil pocit, že některé kapitoly jsou jen recyklovanými články/projevy/rozhovory z minulosti, aby se kniha natáhla a nedalo to moc práce. Nenašel jsem pojící linku mezi kapitolami.
K obsahu: Nevím, jestli se má bojovnice za rovnost pohlaví prezentovat tím, že tolik využívá právě ženské zbraně a své mládí;-) Nevím, jestli bylo potřeba knihu ilustrovat takovými - sorry jako - čmáranicemi. Nevím, jestli propagátorka ekumeny musí tolik (ač v nadsázce) dloubat do katolíků;-) Naopak oceňuji, že autorka předkládá (byť ty nejprofláklejší, ale velmi krásné) úryvky Bible a opravdu od píky zpřístupňuje informace o smyslu církevních svátků, úkonů, svátostí a o dění v církvích i pro čtenáře, kteří jsou křesťanstvím nepolíbeni. A ještě víc mě oslovila její odvaha změnit svůj zdánlivě nalinkovaný a asi pohodlnější život korporátní ouřednice a vydat se na tenký led a hluboké vody povolání v církvi.
Magor a jeho doba
Marek Švehla
Knihu jsem slupnul za dva týdny a kousek, čte se velmi dobře. Bylo to pro mě objevné čtení, o normalizačním undergroundu jsem toho dosud moc nevěděl, jejich hudební projevy mě nikdy příliš nevábily, ale vlastně jsem je znal jen z majora Zemena. Kniha možná trochu glorifikuje činnost Jirouse a jeho souputníků a straní jim, na druhou stranu věrně vykresluje stav a atmosféru společnosti v jednotlivých dobách. Smekám klobouk před úsilím, které musel M. Švehla vložit do sebrání a utřídění materiálů, do studia existujících pramenů a do vyzpovídání pamětníků, to je opravdu velká práce. Těžiště knihy samozřejmě leží mezi koncem šedesátých a osmdesátých let, ale kvituju, že autor nás provedl i porevoluční dobou, která pro Magora byla začátkem konce... Celkově na tu hrůzu to je povzbudivá kniha, a i ty Plastiky jsem si nakonec poslechl a není to vůbec špatné! Doporučuju (knihu i Plastiky:-).
Zámek
Franz Kafka
První větší Kafkovo dílo, do kterého jsem se pustil, mi zpočátku připadalo jako vyprávění snu: postavy se chovají naprosto neočekávaně, nepochopitelně, překvapivě, ale zároveň jakoby archetypálně. Anebo spíš se chovají celkem normálně, a pak v rozhodující chvíli úplně opačně, než bych očekával. Zvláštní mi přišlo, jak si hned všichni tykají;-) Postupně se vkrádá prvek byrokratický - protichůdné zprávy a příkazy, přehazovaní odpovědnosti za rozhodnutí, nevymahatelnost dohod... A nad tím vším visí nepochopitelnost a neuchopitelnost celého systému.
Celý příběh je vyprávěný očima a "duší" K.: víme o jeho každém hnutí mysli, ale nevíme ani, jak vypadá, odkud přišel, zda může odejít. O ostatních naopak dobře víme, jak vypadají, ale těžko se dostáváme k jejich vnitřku; často jednají zcela nepochopitelně a nerozumíme jejich motivaci. Ta je zřejmě dána podivně zrůdným společenským systémem, vším prostoupenou vírou v autoritu a moc úředníků zámku.
Zlobilo mě to opovrhování cizincem K., dokud jsem sám na sobě neobjevil na zcela konkrétním případě podobnou nedůvěru vůči cizincům...
Že kniha neměla konec, mi ani nevadilo. Samotné bytí ve vsi a putování s K. od čerta k ďáblu bylo zážitkem. Přesto by mě zajímalo, zda a jak měl Kafka vymyšlené uzavření příběhu.
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Moc dobrá kniha, ne tak destruktivní jako Norské dřevo. Samotář, svým způsobem exot ve své společnosti, si nese životem zranění i viny uštědřené i obdržené v dětství a mládí a snaží se s tím jít dál svým životem, ale stále ho to dohání. Věřím, že takhle žije naprostá většina lidí, i když to jeden o druhém - a někdy ani sami o sobě - nevíme.
Musím si sem poznamenat, co mě velmi oslovilo (s.164): "Mám dojem, že jsem až doteď vlastně chtěl pořád stát se někým jiným, než jsem. Myslím, že jsem se pořád snažil dostat někam jinam, než jsem byl, začít tam žít úplně nový život a stát se úplně novým člověkem. [...] Trochu se mi to i dařilo, trochu to byly jen takové pózy. Řekl bych, že jsem se tím chtěl od něčeho osvobodit. Chtěl jsem to opravdu a naplno, věřil jsem, že když se budu opravdu snažit, nakonec se mi to povede. [...] Protože ty chyby, to jsem vlastně já sám." ...atd. V tom se nacházím;-)