jelad komentáře u knih

Rodina arménských přistěhovalců Garoghlanianů v Kalifornii začátkem dvacátého století rozhodně svůj americký sen nežila - přesto - lze její osudy, reprodukované perem dvanáctiletého kluka a člena nejmladší generace klanu, číst jako pohádku. Čarovné vyprávění dospívajícího Saroyanova alter ega, vzpurného a geniálně nadaného Arama, je snovým odrazem perné reality imigrantské chudiny - odrazem zakletým do takové jemnosti a lehkosti, že by v něm chtěl své dětství prožít každý. Osobitost a jedinečnost rodiny, která má stěží co do úst, jejímž mottem je ale až navěky čest, která pramení z neutuchající víry v dobro a zlo, je odzbrojující. Saroyanovy velké příběhy vyrůstají z vyschlé půdy a blátivé řeky - ze země nikoho. Ve své kouzelnosti prodchnuté truchlivostí něčeho pomíjivého, ale v momentu nádherného a drtivého, ve své velikosti v malosti, připomíná Aramova paměť Hrabala a jeho pábitelství. Kdy dokonce i Saroyan má svého strýčka Pepina (i když v tomto případě rázného a vážného). „To nevadí. Toho si nevšímej.“

„Strýček se ropušníkovi zadíval zpříma do očí. Ropušník se mu rovněž zadíval do očí. Půl minuty na sebe zírali a ropušník potom otočil hlavu a hleděl do země. Strýček si oddechl úlevou.
Tisíc by jich dokázalo člověka zabít, předpokládám, nadhodil.
Nikdy se jich nevyskytuje moc pohromadě. Sotva uvidíš víc než jednoho najednou.
Ale velký by člověka mohl kousnout a způsobit mu smrt.
Nevyrostou, jen jako tenhle.
Na to, jak jsou malí, mají děsivé oči. Víš jistě, že jim nevadí, když je bereš do ruky?
Zapomenou na to, jakmile je položím na zem.
Vážně si to myslíš?
Myslím, že nemají moc dobrou paměť.
Strýček se narovnal a zhluboka se nadechl.
Pusť ho, přikázal mi. Buďme milosrdní k nevinným stvořením všemohoucího Boha. Pokud není jedovatý, a když vyroste, není větší než myš, nevyskytuje se ve velkých množstvích a nic si nepamatuje, tak ať se ten ustrašený drobeček vrátí na zem. Milujme havěť, která tu s námi žije.“

4 16.09.2018

Pologramotný mužik, „svatý muž“, „Přítel“ carů, nemrava. Grigorij Jefimovič Rasputin se stal mýtem již za svého života - část Ruska jej fanaticky milovala pro jeho uhrančivost spojovanou s jistými až nadpřirozenými schopnostmi, zbytek země jej zatracoval a nenáviděl pro jeho schopnost manipulace a obrovský vliv, který měl na rodinu posledního ruského cara Mikuláše II. Z jeho života zbyly jen fámy a povídačky o tom, jak se proháněl po Petrohradu nahý a proháněl děvky, v dnešní kultuře je prezentován jako černokněžník a démon. Až s nalezením Tajného spisu, který na Rasputina nechali vypracovat porevoluční vyšetřovatelé, vznikl ucelený literární a historický „portrét“ jedné z nejvlivnějších osobností dvacátého století. Ten spis objevil při svém historickém bádání autor knihy Edvard Radzinskij. Kromě výpovědí Rasputinových odpůrců, jež se snažili muže démonizovat, se v dokumentech objevují zásadní výpovědi Rasputinových přátel, kteří z „mýtu Rasputin“ tvoří člověka a staví jej pevně na zem, i když jej dokonale nezbavují „něčeho“ mystického. Jak se ukazuje, nejednalo se o kolotočového mága, který se zviditelnil v poblázněném předrevolučním Rusku, ale o člověka, který disponoval léčivými schopnostmi, kterými si získal i carovu manželku Alix, protože jí léčil jejího nemocného syna, následníka trůnu careviče Nikolaje Alexejeviče, který trpěl hemofilií. Podle dokladů byl skutečně až fanaticky nábožný, víru ovšem pokřivil tak, aby vyhovovala jeho tělesným potřebám. Sexuálním chtíčem odhaloval hříchy u jiných, po orgiích se svými následovnicemi přicházelo toužebné pokání. Svého vlivu na carevnu využíval ve svůj i cizí prospěch, pomáhal „prosebníkům“, kteří mu za jeho přímluvu u carů platili obrovské částky. V čase blížící se tragédie romanovské rodiny vybíral a dosazoval ministry, předsedy dumy i hlavy synodu. Nenávist celého Rusku k tak mocnému pologramotnému mužikovi se přelila jak přes něj, tak přes cary jako tsunami, a autor knihy se právem domnívá, že také díky Rasputinovi (slovo znamená „nemrava“) a jeho „těžké ruce“, jež byla zhoubná pro všechny v její blízkosti, padla ohromná carská říše a k moci se na dlouhá léta dostali bolševici.

4 08.01.2018

Jak lidská závist a poddajnost mýtům postupně zdecimuje a zabije dobrého a hodného člověka, dokazuje příběh jednoho hlídače vlaků. Koptovi se daří dokonale vykreslit surovost českého venkova přelomu devatenáctého a dvacátého století, jehož chod a existence se řídí vlastními zákony, nepoddajnými obecnému právu. Semknutost lidí v momentě odhalení slabosti, ve chvíli vycítění příležitosti dorazit odvěkého nepřítele, je jaksi automatická a její následky absolutní. Sedláci a děvečky tak svými představami a výmysly vytvářejí nového hlídače, nového Doušu, který zastiňuje toho skutečného - v jádru i na povrchu dobráka. Schizofrenie jeho života je pro něj nesnesitelná a její překonání zbytečné - jelikož žít nakonec zůstane stejně jen jeden. Ten, jenž je výplodem druhých, na rozdíl od toho, který žil skutečný život, jenž skončil a byl zapomenut v okamžiku posledního vydechnutí.

„Černé a nehybné, studeně civí do oken vlaků, člověk počítá nárazy kol a pod hlučné tečky v poskoku plynoucích not píše své nápěvy, ale píseň o hlídači číslo 47, který nás ostříhal na této krkolomné serpentině: kdo napíše?
Stál a stál a hrdinsky zatajil své jméno, na němž nikomu nezáleží.
Na němž nikomu nezáleží?“

4 29.12.2017

Karikova „Tribeč witch“ se veze na děsivé legendě slovenské černé díry kdesi uprostřed nevelkého a nevysokého, o to víc atmosférického pohoří, ve kterém se, podle pověstí, občas ztrácejí lidi. Někdy se zase objeví, zmatení, dezorientovaní a „smazaní“, hory je vyplivnou potom, co z nich vymačkají veškerou lidskost. Zbyde jenom schránka, ze které se člověk vypařil potom, co se setkal s něčím, co daleko přesahuje hranice jeho skromného chápání. Tribečskou záhadu autor vykreslil jako mýtický kult kraje, ba přímo celé země. Prostřednictvím příběhu anonymního mladíka, který se rozhodl na tribečském tajemství vytvořit svého blogového sólokapra, Karika přiživuje legendu - dává jí konkrétní obrysy celistvého a téměř kontinuálního vyprávění, nechává mluvit postavy, které se ve „skutečném“ příběhu jen mihly. Zůstává na čtenáři, zdali se nechá unést a ukolébat vlnou „Věřte, nevěřte“, nebo se událostem vzepře a knihu spolkne s pocitem dobré žánrovky - dobrého fantastického hororu. Na konci, ostatně i na začátku, to totiž Karikovi skřípe. Náhlé utnutí vyprávění nedává smysl a je vidět, že se autorovi pouze hodí k tomu, aby nemusel příliš vysvětlovat. Je mu jasné, že čtenáři slyší na „podle skutečných událostí“, tudíž v celém obsahu textu mystifikuje. Někde to funguje, v některých místech, jak již bylo zmíněno, se naráz sype důvěra v pravdivost celé výpovědi.
Nicméně příběh zůstává, a to sice v jiné rovině než nejspíš autor původně zamýšlel - ale i tak jako dobře strašidelná domácí žánrovka.

4 13.12.2017

To, že do základní školy plné malých dětských hlaviček vtrhne zoufalý podváděný ubožák s brokovnicí v ruce a potom, co nechá kovovou hlaveň zbraně dostatečně morbidně-teatrálně ocucat svou nevěrnou manželkou, ženě vystřelí mozek z hlavy - to všechno před nechápajícím pidipublikem - to je jen segment z Faberova povídkového experimentu - mnohdy drastického koktejlu, který konzumentům autor servíruje paradoxně dokonale promyšleným chrstnutím do ksichtu. Bez přípravy, stylem rovnou „na věc“ jsou čtenáři stavěni před krátké příběhy postrádající kontext - o to víc tajuplnější, šokující, nutící hledat smysl i výchozí bod pozemských i nadpozemských vyprávění o tisíce podobách. Z textu se dere ven dekadence a neopracovaná syrovost, kterou Faber dosahuje maximálně znejisťujícího účinku na čtenářovo chápání běžného světa a vztahů v něm. Někdy prostě prší je míchanicí surrealismu a expresionismu, cynismu a tragikomiky, kde každá postava, ať letmým a povrchním pohledem sebebanálnější, zápolí se svou navýsost originální a pro publikum přitažlivou existencí.

„Lidi už si nedokážou představit, že by někdo mohl mít naděje přesahující jeho vlastní život.“

4 28.09.2017

Anthony Burgess se ve svém Mechanickém pomeranči pozastavuje nad dilematem, zdali člověk zůstává lidským i potom, kdy je mu odepřena možnost volby. Kdy je neschopný dát přednost dobru, nebo zlu. V jemnějším kabátu je tato otázka předložena i čtenářům Dárce. Ačkoli Lowry vytvořila svět bez jakýchkoliv morálních otazníků - zbavený emocí, jedinečnosti, tužeb i empatie, stala se architektkou chladně "dokonalé" říše. Žádné války, žádné násilí, žádné odmlouvání, vybočování, žádná rebelie, žádné JINDE a JINÍ. Svět prostoru - s absencí času. Paralelně však absolutní emocionální chlad a naprostá nezodpovědnost nad životem svým i ostatních. Z lidského druhu se stali roboti, z paměti prázdná nádoba. Veškerá historie je soustředěna v jednom člověku, který skrze zkušenosti celého světa pracuje s budoucností. Aby tak uchránil svůj lid před bolestí a nesprávnou volbou. Tím vším si ale musí, jak naznačuje autorka, každý projít sám - a vytvořit si tak vlastní paměť, která bude zapadat a kooperovat s historií celého lidstva. Protože volba, to znamená člověk. Ať už se vychýlí na jakoukoliv stranu.

4 30.07.2017

Příběh Leo Poppera zvěčněn rukou jeho syna, brilantního vypravěče skutečných lidských příběhů Oty Pavla, příběh povětšinou tiše tragický, a přitom stále poeticky krásný a melancholický – chytání ryb s dětmi a Leovým jediným opravdovým přítelem Proškem, unikající život srnce pod tesáky vlčáka Holana – život krásného zvířete za životy chlapců hladovějících v lágru… Obraz židovské rodiny zasažené válkou – její pudovosti a snahy uchránit sebe sama před devastací nacistů, kteří seberou dva starší autorovy bratry do pracovního tábora, odkud by se nevrátili nebýt otcovy odvahy – a obrovského sebezapření.
Smrt krásných srnců je symbolem zlomu člověka - představuje konec charismatického prodejce vysavačů Electrolux, vášnivého milovníka svůdných žen, obdivovatele krásy srnců, který vložil veškerou naději v jedinou bytost, která by mohla zachránit jeho děti – ve psa, jenž vraždí srnce, Leovy oblíbence, přičemž on říká: Holane, běž!

4 28.07.2017

Jaroslav Kmenta v Ruské mafii cituje francouzskou filosofku a spisovatelku Simone de Beauvoir. Ta ve své knize Mandaríni napsala: "V zakřiveném prostoru nejde dělat přímky a stejně tak nelze dělat správné věci ve společnosti, která správná není."
Ústředními postavami Kmentovy knihy jsou právě detektivové, kteří se v zakřiveném prostoru prorostlém korupcí a mafiánskými strukturami snažili dělat správné věci - a tento prostor narovnat. Jelikož ale byli sami součástí tohoto světa, byli donuceni často jednat na hraně. Byli to ale právě oni, kteří drželi nejsilnější morální kompas a integritu té doby - a proto je ta doba ve velkém množství případu nakonec stejně pohltila, nebo úplně zničila.
Policisté Milan Mikeš a Zdeněk Macháček doplatili na to, že se postavili mafiánskému státu, ve kterém sami žili - a jak už to nejčastěji bývá, jejich odvahu lidé ocení až potom, co si v důsledku svých statečných činům projdou peklem, ve kterém se musí spolehnout jen sami na sebe.
Kmenta na tyto malé velké hrdiny ukázal a právě prostřednictvím Ruské mafie se jim konečně může dostat té správné pozornosti a uznání, které si léta zaslouží.

3 30.12.2022

Putyka U Zlaté rukavice představuje poslední tanec se smrtí, konečnou zastávku před nástupem na Charonův vor – dekadence v každé sekundě, zoufalství pryštící z každého póru jejích napůl živých - napůl mrtvých hostů. To je Německo sedmdesátých let minulého století – prostor naplněný válečnými chudáky, kteří teskně vzpomínají ne velikost Říše a Vůdce nebo sešlými a strhanými prostitutkami, kterým nezbylo nic než hrouda vlastního masa, jež se ztěží dá ještě nazývat tělem, protože „jedinej rozdíl mezi náma a těma na hřbitově je ten, že my hnijem vsedě.“ U Zlaté rukavice není zlý sen – je to boj se smrtí. Jednou z emočně otupělých figurek je i mrzák Fiete – oči šilhavé, jedna noha kratší než druhá, obličej poďobaný. Za krátko se stane jedním z nejznámějších sériových vrahů prostitutek v zemi. Zatím mu ale potají hnijí, rozřezané, s vypreparovanými pohlavními orgány v přístěnku v podkrovním bytu. Jeho nenávist vůči ženám je přenesená nenávist sebe sama. Brutalita brutalitou, kterou se mu dostalo v jeho vlastním životě – jakože nic jiného ani nepoznal. A do toho prostředí všeobjímajícího hnusu a úpadku. Bytí plně na dřeň - „Jen chudí poznají smysl života, bohatí ho musejí uhodnout.“

„Karl nedokáže říct, zda je od přírody dobrý, zlý nebo jenom strašný. Pravděpodobně není jednoduchý. Je sice přesvědčen o tom, že každý člověk má své nezaměnitelné jádro bytí, ale neumí říct, co by to mělo být. Také se mu nedostává přesvědčení, pravého skutečného PŘESVĚDČENÍ. Dnes se to má tak, že je volně k dispozici spousta přesvědčení, ale pro něho se dosud nenaskytlo žádné, které by mohl zkoušet, zvažovat, obracet a překrucovat, dokud se mu bude chtít. Možná je to také tím, že nechce být o ničem přesvědčen, protože jsou mu odporná omezení a závazky, které se s tím pojí. Neboť oč jde: strávit život s minimem bolesti, utrpení a nouze. Prostě tak. Člověk přehlíží pravdu, protože neustále hledá něco velikého a složitého. Nic po něm nezůstane a před ním taky nic nebylo. Toť vše.“

3 05.04.2020

„Takže i na to mrdání došlo. Vymrdával s náma Jonstone.“ A s Jonstonem celá pošta, celý systém a celá společnost. Bukowského služba na poště jako antikatarze - zanášení, zabředávání a zaboření do odlidštěnosti a nesmyslných byrokratických rituálů. Cesta do blázince a na samé dno, pouť k sebeponížení a zmasakrování sebe sama. Poštovní úřad se stal pro Henryho Chinaskiho - Bukowského - místem fyzického přežívání, zároveň ale vnitřního odumírání. I tento proces autor nicméně dokáže popsat s pouze Bukowskému vlastní „obscénní“ grácií, ležérností a nekončícím cynismem. Na hledání smyslu života a lásky už nezbývá čas, když je potřeba tíživou realitu den co den utápět v panáku whiskey s vodou. Ačkoliv se může zdát, že Chinaski vnitřně rezignuje, jeho rebelství a „držkařství“ je povznášející. Lidi přejetí bytím, panákovstvím, formalitami a malostí pod maskou důležitosti jej milují a chápou. Mluví jim z duše. Přestože jeho řeči, schované za černým humorem, víc než bolí.
Hank Chinaski - to je největší hrdina ze všech antihrdinů.


„Ve městě jsem potkal Betty.
‚Onehdy jsem tě viděla s tou krávou. to není ženská pro tebe.‘
‚To není žádná.‘“

„Ještě nějakou dobu jsme nasávali a potom jsme šli do postele, ale nebylo to jako kdysi, to ani nikdy není - byl tam odstup, hodně se toho přihodilo. Koukal jsem, jak odchází do koupelny, a viděl všechny ty vrásky a faldy na prdeli. Chudák holka. Fakt chudák holka. Joyce měla pevnou postavu, byl to kus ženský - bylo ji za co chytnout a bylo to fajn. S Betty to už tak fajn nebylo. Bylo to smutný - moc moc smutný. Když se vrátila, už nám nebylo ani do smíchu, sni do zpěvu, a ani hádat se nám nechtělo. Jenom jsme potmě popíjeli a pokuřovali, a když jsme šli spát, nepoložil jsem si na ni nohy ani ona na mě, jak jsme kdysi měli ve zvyku. Ve spánku jsme se ani nedotkli.
Život nás vzal oba na hůl.“

„Cítil jsem se úplně stejně jako předtím. Ale věděl jsem, že na mě brzo dolehne taková ta nemoc z dekomprese, jako když se příliš rychle vynoříte z hloubky na hladinu. Byl jsem jak ti posraní papoušci do Joyce. Po životě stráveným v kleci jsem našel skulinu a vzal roha - vystřelil jsem vzhůru do nebe. Do nebe?“

3 27.08.2018

Jeden z největších fyziků a vědců všech dob, nástupce Isaaca Newtona a Alberta Einsteina, napsal knihu o Bohu - nebo o nepřítomnosti Boha? O tom, že kde není hranice, není potřeba „stvoření“ - není třeba Stvořitele. Jaké je tedy jeho místo (Měl Bůh při stvoření světa na vybranou? - ptal se už Einstein)? Hawking ve svém díle pro „laiky“ cestuje od věže želv, na níž se drží plochá Země, přes jejíž okraje přepadávají pozemšťané do vesmíru - přes tajuplné černé díry, ve kterých končí čas pro všechny, které objekt pohltí - její „brána“ je symbolickou vesmírnou bránou Dantova Pekla (Zanechte nadějí všichni, kdo vstupujete) - ne ale ve všech případech (unikání paprsků, „zhubnutí“) až k teorii strun - od nematematického k matematickému - od mytologie k teorii. Která teorie je ale ta správná („teorie všeho“) - ta úplná? Teprve potom, až ji objevíme, se podle Hawkinga budeme moci účastnit diskuzí nad tím, proč my a vesmír existujeme. „Nalezneme-li odpověď, bude to znamenat konečné vítězství lidského ducha - protože pak pochopíme mysl Boha.“

„Katolická církev udělala kdysi za Galileiho velkou chybu, když svým kategorickým tvrzením, že Slunce obíhá kolem Země, chtěla přírodě vnutit zákon vymyšlený lidmi. A tak si teď, o několik staletí později, přizvala vědce, aby se stali jejími poradci v kosmologických otázkách. Na závěr konference přijal účastníky sám papež. Řekl-nám, že je správné, studujeme-li vývoj vesmíru po velkém třesku, avšak asi bychom neměli zkoumat samotný velký třesk, protože ten byl okamžikem stvoření, a tedy prací Boha. Byl jsem rád, že neznal téma mého příspěvku, který jsem na konferenci před chvílí předložil - o možnosti, že prostorčas je konečný, ale bez hranice. To by totiž znamenalo, že žádný okamžik stvoření nenastal. Netoužil jsem sdílet osud Galileiho; pociťuji ním totiž určitou sounáležitost - z části asi proto, že jsem se narodil přesně tři století po Galileiho smrti.“

3 05.08.2018

Máničky vymýšlejí, jak rozdrtit klouby režimu, který jim nedovolí poslouchat alba Jimiho Hendrixe, píší obscénní“ básničky na stránku třináct svých občanských průkazů, aby skrytě pokořili a ponížili ty, kteří se smějí akorát tomu, když „nepřátele režimu“ vlastnoručně oholí dohola a zkopou dokulata. Po dětském naivním vzdoru, který umožňoval růst hodnot a osobní statečnosti, ačkoli děti netušily, co je po nevinném žertu s občankou může potkat, s věkem přichází vzdor uvědomělý, když zabarikádovaný hlídač odmítá vpustit příslušníky do objektu, protože „nemají povolení“ - s vědomím, že na tomto místě, opět, skončil. Modrej policajt, žlutej policajt, hodnej policajt, policajt analfabet, policajt surovec, policajt šikanátor, tajnej policajt. Jak chlapci zjišťují, komunismus je především lidská zoo, ve které se osel mění v krále, lev v šaška a kůň v chladnokrevného mstitele bez důvodu. Vystřízlivění v archivech spolupracovníků Stb je pak hořkou tečkou za dobou, jejíž ústřední logika a bezpečí spočívaly v absolutní nedůvěře v kohokoli. A přesto přese všechno Šabach vzpomíná s láskou. Upřímná nostalgie a autentičnost jeho vyprávění buduje schizofrenii ve čtenáři, který by za žádnou cenu nechtěl komunismus prožít, na druhou stranu by dal všechno za to, aby zakusil ryzost a syrovost boje o kousek prostoru k vlastnímu žití uvnitř černo-humorného šabachovského socialistického vesmíru.

„Pod tmavočervenými jeřabinami
pijeme beer u stánku s uzeninami.
Zástupce pro týl šlápl na běláska,
všechno jsem propil, pivo je má láska.

Na břehu řeky roste tráva ostřice,
u stánku s buřty došla v noci hořčice.
Nad tichou zemí vrčí netopýři,
šel jsem na jedno - už mám v sobě čtyři.

Na nebi měsíc jako koláč s tvarohem,
koupím si láhev rumu v krčmě za rohem.
Takhle už chlastám od minulý středy,
dostanu nejspíš žaludeční vředy.“

Policajt položil občanskej průkaz vedle sebe, zatížil ho pro jistotu rukou a Alešovi povídá: „Na střední školu, ty grázle, zapomeň! Ty už si dostudoval! Všichni, jak ste tu, ste dostudovali!“ poťouchle se usmál. „Ty, ty, ty i ty ste, mládenečkové, dostudovali! My dobře víme, co to znamená mít poškozenou stránku třináct! Jste nepřátelé socialistickýho zřízení!!!“

„Spolužačce
Nosit pětky denně domů
nemusí být zlozvykem,
zvláště přihlédnu-li k tomu,
že je nosíš pod trikem...“

„Člověk by řek, že když se někdo doví datum svýho konce s přesností plus minus několika měsíců a spočítá si, jak strašně málo mu zbejvá, tak že všechno zabalí a třeba jen tak celý dny kouká do zdi, ale ono je to spíš naopak. Protože spousta lidí, co prokouká svůj život do zdi nebo do televize, to dělaj s pocitem, že jsou málemže nesmrtelný a že času je dost, kdežto ty, co vědí, že není, zrychlej na maximum. A to byl Míťův případ. Ne že by se předtím nějak flákal, ale teď najednou žil snad stokrát rychlejc, než žil kdy předtím.“

„Husákovy oči se zvětšovaly v závislosti na tom, jak mu přibejvalo dioptrií, takže připomínaly oči tvora, kterej loví spíš v noci, a jeho mlaskavé patlavé řeči, způsobený padající zubní protézou (mluvil, jako by si na něčem neustále pochutnával), nerozuměl už vůbec nikdo.“

3 29.07.2018

Úsporná mozaika Šabachových mini příběhů, často sklouzávajících do absurdit (především úvodní povídka Království za story, kde nahá Wanda hraje zadkem na klavír, přitom mává rukama jako pták, zatímco jí zloděj s vizáží Leonarda DiCapria ze stěny krade Zrzavého) a každodenní životní tragikomiky (rybář, který se snaží v proudu divoké řeky přemoci životní úlovek v podobě obrovské štiky, i když ví, že oba se na břeh za žádnou cenu nedostanou).

3 21.06.2018

Mini román zachycující anglický venkov první poloviny 19. století se snaží upoutat čistým realismem, který umocňuje „primitivním“ jazykem hlavní hrdinky. Kolovrátkovité „jmenuju se Mary a moje vlasy mají barvu mlíka“ představuje jednoduchost a rázovitost venkovanů, kteří vstávají s kravami a spát chodí ve chvíli, kdy už nemůžou od samé bolesti na nohy. Doba, kdy neexistuje čas, tak jak ho známe dnes - tedy řízený hodinami, ale prostor odvíjející se od rytmu přírody, plodila nevzdělance a negramoty, jejichž případná vzdělanost by jim byla na poli jen přítěží. Každý měl své místo podle toho, komu a kde se narodil, nikoli podle toho, co si zasloužil . předurčenost je hlavním motivem celého díla.
Ačkoli se autorka snažila co nejvíce čtenáře vtáhnout do surovosti tehdejšího života, výsledek působí přespříliš poeticky a vyšperkovaně. To, jak vypadá krutost venkova nejlépe předvedla laureátka Nobelovy ceny Herta Müller s jejími Nížinami - tam, kde Leyshon brouzdá po „upraveném“ povrchu, tam se Müller dostala až na „špinavou“ dřeň.

3 13.05.2018

Noční film stojí na tajemné postavě Stanislase Cordovy, údajně geniálního režiséra takzvaných nočních filmů - temných obrazů ze dna lidského bytí a duše. Cordovovy snímky měly prostřednictvím své brutality a surovosti, skrze střet s hnusnou stránku lidskosti, otevřít člověka - a napomoci mu dostat se z okovů společnosti a z omezenosti, do které jej automaticky po narození staví civilizace. Mystérium Cordova ale bohužel povětšinou nefunguje. Autorka vytvořila jeho zajímavý obal, nikoli obsah. „Vzhled“ postavy vymyslela zdatně, skrze děj a příběh knihy se však čtenář nedostane k ničemu jinému, nežli k plytkému vyprávění o vzývání ďábla a vraždění „neviňátek“, které pak ale ovšem závěrem vycházejí stejně naprosto mylně, tudíž hlavní postava zůstává i nadále v temnu a čtenáři z ní nezbývá v podstatě nic.
Děj je navíc značně rozbředlý, kniha nemá hloubku ani tempo, kolovrátkovité opakování jednotlivých domněnek a faktů se táhne na stránkách stále dokola a dokola. Neustále přirovnávání „něčeho“ k „nějakým“ artefaktům masové kultury je otravné a odhaluje tak spíše hru na dojem, nikoli autorčiny volné asociace.

3 29.12.2017

Projekt jednoho z nejnadanějších současných polských spisovatelů, čechofila a otce Gottlandu - Mariusze Szczygieła - hledání pravdy - nikoli pravdy společné pro celé lidstvo, ale dílčí pravdy, kterou si s sebou životem nese člověk jako jednotlivec, je poetickým, obohacujícím a jaksi bezšelestným valčíkem mezi titěrnými i hlubokými smysly života - ať už prodavačky z večerky za rohem nebo masarykovce a zapomenutého českého realisty Jana Herbena. Szczygieł se, prostřednictvím sloupku v novinách, nebo třeba jen tak - na ulici, ptá zcela neznámých lidí na to, jestli našli svou pravdu. Ptá se také přátel, rodičů, kolegů v práci. Výsledkem jsou velice intimní a osobní zpovědi nejrůznějších typů osobností, z nichž někdo je přesvědčený, že ji má - nikdy si nemysli, že víš, co je pro druhého nejlepší, měj u sebe vždy stovku, ať můžeš druhým v nouzi pomoci, když nemůžeš být tam, kde jsi doma, vezmi si kus domova s sebou. Jindy autor preparuje smysl ze svých zkušeností z cest po světě - třeba v Laosu, kde se setkává s klíčenkami a náramky vyrobenými z roztavených amerických bomb, kterými Američané Laos ve dvacátém století zasypali (každých osm minut spadla jedna). Zužitkovat všechno - i smrt. Několik desítek pravd je popsáno, aby autor nakonec dospěl k tomu, že se smysl našeho bytí, podle kterého celý život žijeme, může sesypat a změnit během dvou sekund, kdy se ocitneme na prahu smrti. A ze všeho nakonec zbyde jen krásný den.

„‘Žádná kniha s člověkem v názvu se nemůže ocitnout na smetišti. Já si ji vezmu, jestli dovolíte.‘
Paní Wiesia se zřejmě rozhodla přenést můj život do svého bytu. Asi s ním udělá něco zcela jiného než já.“

„‘Ježíš mi spadl do klína z kříže nade dveřmi,‘ začala vyprávět.
‚Byl lehký, z plastu, a doslova slétl, uslyšela jsem jen takový šelest.
Bylo mi jasné, že ho musím zase pověsit.‘
‚Ježíš vám spadl do klína? Mělo to něco znamenat?‘
‚Ano, nedrželo lepidlo.‘
‚A metaforicky?‘
‚Jestli metaforicky, to nevím, ale pochopila jsem, že teď ho mám ukřižovat já osobně, a ne někdo z dávnověku, nýbrž já, Ela, teď hned. Na chvíli mě polilo horko a hlavou mi vířilo, že mi třeba chtěl něco sdělit. Ale co? Možná to, že jsem špatný člověk? Myslela jsem, že jde o poučení, že teď musím za trest osobně přibít Ježíše na kříž. Ale dost rychle jsem se uklidnila. Není přece možné, že všichni ti lidé, co Ježíše každý den přilepují nebo přibíjejí na kříž a potom na různé zdi a hroby, jsou špatní. A přesto Ježíše přibíjejí na kříž několikrát za den.‘“

3 18.12.2017

Rumunsko-německá vesnice dvacátého století podléhající pohledu malého dítěte - to není oáza šťastného dětství, radostného splynutí s přírodou ani nekončících přátelství. Idylické obrázky vesnického života střídá nelítostné tempo brutalit, beznaděje a tragédií, které se v odosobněném vyprávění autorky nesou opakovaně a jakoby kolovrátkovitě, čímž vytvářejí nekončící koloběh lidského hnusu a nepoučení. Je šokující, s jakou samozřejmostí dítě popisuje zabíjení telete, stahování z kůže, zašlapávání ropuch, špendlení motýlů a topení koček, přičemž ono jako jediné, oproti dospělým, vidí u zvířat krev tu samou, jakou má člověk.
Laureátka Nobelovy ceny za literaturu, nicméně povětšinou literárním publikem neznámá spisovatelka Herta Müllerová, představuje svět bez lítosti, sounáležitosti a jakékoli solidarity, která nevzniká ani mezi otcem a dcerou, a jejíž absencí nevznikají žádné mezilidské vztahy. Zánik sounáležitosti ve společnosti bez hodnot popisuje i Zygmunt Bauman v jeho konceptu tekuté společnosti. Tedy společnosti, která netrpí nedostatkem kontaktů, ale nedostatkem silných vazeb mezi nimi. Od práci k práci, pryč od ostudy, povinnosti nad povinnosti. To je život Müllerovou zachycených lidí, kteří se, navzdory tragédiím, nikdy nestanou lepšími.
Autorčin jazyk je přitom nekompromisní a odstupem od látky, kterého dociluje rázovitým opakováním jmen, současně čtenáře vtahuje čím dál víc do textu. Její osobní a nadmíru originální svět slov, kterým o sobě v podstatě říká jen velmi málo, protože se staví do role nezúčastněného pozorovatele, je hořkou medicínou, katem normálního chápání a principem destrukce v klasické literatuře.

„Pokaždé jsem upadla a rozbrečela jsem se a bylo mi jasné, že rodiče nemám, že ti dva lidé v místnosti jsou mi nikým a sama sebe jsem se ptala, proč s nimi v tomto domě a v této kuchyni vlastně sedím, proč sdílím jejich hrnce, jejich zvyklosti, proč se neseberu a neuteču odsud, do jiné vesnice, k dalším cizím lidem, proč v každém domě a každé kuchyni nezůstanu jen na chvíli a neputuju dál, ještě dřív, než stačí být lidé zlí.“

„Hrajeme si na muže a ženu. Zastrčím si dvě klubíčka zelené vlny pod blůzku a Venda si nalepí knír ze zelené vlny.
Hrajeme si. Nadávám mu a hubuju, protože je opilý, protože nemáme peníze, protože kráva nemá krmení, křičím na něho, že je lenoch a že je špinavý jako prase, že je pobuda a ochlasta a ničema a budižkničemu a kurevník a prasák. Hra pokračuje. Baví mě a dá se hrát dlouho. Venda sedí a mlčí.“

3 18.12.2017

Devatenáctiletému zoufalci a lenivci Edu Kennedymu jakási neznámá „vyšší síla“ podstrkuje karetní esa, v nichž se skrývají poslání, která mladík musí naplnit, a dovést tak mnohdy absurdní a nelogické úkoly do očekávaného konce. Ed tuto misi přijímá bez protestů, automaticky se smiřuje se statutem posla – novodobého mesiáše - jenž neznámým lidem mění jejich ubíjející životy a dává jim nový směr – a to všechno skrze drobnosti, na které pečlivým pozorováním vytyčených osob, cílů, přichází sám. Hlavní hrdina spolu s nudnou a necílevědomou skupinkou přátel představuje prototyp člověka v rozpuku – s šancemi a možnostmi v nekonečnu – paradoxně uvízlého ve vlastním vyhoření, nepotřebnosti a v úporném přežívání mladických let. Svou netečností, pohodlností, otráveností a vzájemnou uzavřeností vůči sobě i celému světu (která je autorem nadbytečně dramaticky zvýznamněna a zvětšena), jsou členové této „loser party“ nezajímaví a nehodní následování čtenářovy pozornosti. Jejich vztahy a charakteristiky tvoří pomyslné jeviště, na kterém se odehrává příběh samozvaného Posla – taxikáře Eda Kennedyho. Jeho skutky, spočívající ve velké většině v darování „trochy štěstí“ smolařům a životním potížistům (jejichž osudy jsou ale na druhou stranu vypravěčsky silné a originální), autor popisuje přespříliš sentimentálně a utápí je v patosu přebytečných slov. Z nich nejčastější je výraz „děkuji“, prostřednictvím něhož osoby, které díky Edovi prozřely, vyjadřují absolutní důvěru v Poslovy kroky a v jeho neomylnost - někdy až božskou sílu. Zusak se až přespříliš snaží vnutit čtenáři dobro, které jeho hlavní knižní postava činí a příběh z toho vychází sentimentálně pokřivený a přeslazený. Ani naturalistické metafory a personifikace tísnivých pravd, které dominují v Zlodějce knih nebo v příbězích bratrů Wolfových (Roky pod psa, Smečka rváčů) autorovo tlačení na pilu nezjemňují. Zusak chce udělat dojem, chce uchvátit a rozesmutnit publikum – a vytváří líbivý kýč. V něm se ale, přesto přese všechno, objevují momenty, jež jsou „posly“ jedinečnosti Zlodějky knih, pro kterou byl příběh Eda Kennedyho průměrně vydařenou rozcvičkou.

„Byla sama, udělala si večeři a seděla, jedla a pila čaj. Myslím, že měla salát a nějakou polívku.
A samotu.
Tu taky musela spolknout.“

3 23.08.2017

František Louka jako starý "vyhořelec", jehož životu dá nový rozměr a zásadní smysl pětiletý chlapec - Rus, kterého nežádoucí bývalý člen pražské filharmonie neplánovaně vyžení (spolu se zánovním trabantem a několika tisíci korun) fingovaným sňatkem. Hudební virtuos, hráč na cello oblažující svými symfoniemi už jen smuteční hosty na funusech, se těžko smiřuje s rolí ochránce a opatrovníka - přičemž potlačuje zpočátku převládající lítostivost a pociťovanou celoživotní nespravedlnost osudu k sobě sama. Chlapeček Kolja se stává jediným motivem Loukova bytí a svět starého mládence se proměňuje v závislosti na potřebách jeho malého chráněnce. Během jejich krátké cesty hlavního hrdinu neopouští ironický humor ani jakési hrabalovské pábitelství, kterým Svěrák zjemňuje totalitní kulisy předlistopadové Prahy a do tesklivě krásného komična převádí hluboké jazykové nedorozumění a lidské nepochopení. Na pomezí tragiky a komedie se vynořuje Loukův nezkažený charakter - sílící otcovskou láskou k chlapci a s tím spojeným postupujícím nebezpečím. Přitom jazyk díla je po celých sto třicet pět stran dojímavý, neotřelý a nenadálý - stejně jako prazvláštní setkání dvou naprosto odlišných hrdinů Svěrákova příběhu.

„Jenže ten váš tam dáváme z donucení, kamaráde. Byly doby, kdy jsme ho tam dávali z vděčnosti, než jsme přišli na to, že jste pěkný prevíti, vy Rusové, rozumíš. Nerozumíš. Rozpínaví jste. Kam šlápnete,“ zouvá Louka dětskou botu,“ vodtuď se už nehnete. Ale to není tvůj případ. Ty pudeš k tetě pěkně. Jak se zmátoží, sbalím ti čemodán a pudeš.“
„Čemodán,“ chytí se toho kluk, ukazuje na svůj kufr.
„To je jediný, co umím, poněvadž mi ho v Moskvě na nádraží ukradli,“ řekne kysele Louka. „Kradete kufry a cizí území.“

3 17.08.2017

Kam se poděly významy jmen? Kam směřuje kultura, která oceňuje klišé a neodhalí nevkus? Podle Umberta Eca a jeho knihy Skeptikové a těšitelé, která, ač napsaná před padesáti lety, tak stále aktuální, s námi - skrze obrazy - komunikují paternalistické společnosti, které svým členům odnímají výsadu přímého kontaktu se sdělovaným významem. Obraz je pohodlná, přesvědčující „ikona“. Dopad takových obrazů a jejich kopií na naši kulturu je nevyvratitelný. "Móda, marketing a business člověku vsugerují určitý typ automobilu, určitý typ televizoru, určitý typ domu s určitým typem bazénu." A určitý typ života." Určité typy se stávají mytickými symboly statusu díky tomu, že je naše vnímavost náležitě poučena a řízena novodobými opaty Sugery, marketingovými a reklamními pracovníky, kteří vytvářejí a šíří nová mytická vyobrazení.“
Umberto Eco nicméně neodsuzuje společnost laciného umění, nebo obrazů sloužících k uspokojení (časopis Playboy). Netvrdí, že všechno musí být "vysoké". Podle něj je dobré, když masová kultura slouží k relaxu (komiks), když nepovyšuje samu sebe a nesnaží se vetřít do kategorie velkých uměleckých děl – ale naopak uznává sebe sama jako nositele kýče. Kultura, která se ale tváří jako opravdové umění, přičemž jen využívá prostředků pravého umění, aby dosáhla efektu, je opravdovým kýčem, který se pouze chlubí cizími zkušenostmi. Tyto opakované zkušenosti a postupy jsou ale od společnosti vyžadovány – protože ona netouží po fantazii, po nejistotě. Chce jasnou linii – bez překvapení, bez zajímavých věcí. Takový kýč nám jen potvrdí, "co jsme už věděli a nač jsme úzkostně čekali, až nám to bude zopakováno, a co nás jedině baví."
Pátraní po smyslu všeho, bez kterého se člověk neobejde, se stává konečnou a nenávratnou fetišizací teorií i jmen (Il nome della rosa) "Někdejší růže je tu už jen co jméno.."
Jedno z nejnaléhavějších a nejdůležitějších děl Umberta Eca.