Nížiny

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Nížiny jsou prvotinou nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové. V pronikavých a drásavých scénách autorka popisuje život německy mluvících obyvatel ve švábském Banátu za časů, kdy v Rumunsku vládli komunisté. Müllerová zachycuje temnou anti-idylu v enklávě, kterou charakterizuje strach a nenávist, netolerance a nehybnost. Tato nepřikrášlená kronika zanikajícího světa je v podstatě jádrem, ze kterého vyrůstá celé spisovatelčino dílo. Nížiny vyšly poprvé v Německu roku 1984 ve zkrácené podobě; naše vydání je kompletní a respektuje poslední německé vydání....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/174181/big_niziny-UFk-174181.jpg 3.460
Žánr:
Literatura světová, Povídky

Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Niederungen, 1982


více info...
Nahrávám...

Komentáře (15)

Kniha Nížiny

tomsokar
12. února

Pozoruhodná kniha. Poznala jsem nové prostředí, zajímavé vyprávění, neobvyklý styl.

mirektrubak
02.08.2019

„Odvracíme zrak od osamělosti, od nás samých. A nesnášíme druhé a nesnášíme sami sebe a druzí nás taky nesnáší.“

Připomínalo mi to Nabarvené ptáče, krutostí a téměř absolutní absencí lásky a soucitu. Vím, že je svět někdy takový, vím, že je nutné o tom psát, že není možné zavírat oči nebo se dívat kolem sebe skrz růžové brýle. Přesto ... no, bylo to úmorné (ano, já vím, mělo to takové být) a depresivní skoro až k neučtení. Tolik jsem přál vypravěčkám, aby dokázali zvednou zrak od bezvýchodné reality k horizontu, případně ještě výš, k nebi. Ale to se nestalo.

Použitý styl byl mimořádně zajímavý, unikátní. Na jedné straně vyloženě básnická stavba vět a odstavců, na druhou stranu odcizený popis událostí – jako by situace zapisoval zkušený vyšetřovatel-pozorovatel, kterému neujde sebemenší detail, ale kterého se nic emočně nedotkne. Mezi mnou a světem je skleněná zeď, říká jedna z postav – to se mi zdálo výmluvné.
Právě neobvyklý jazyk a styl vyprávění byl pro mě tím nejcennějším, bylo to silné, hypnotizující. Jsem zvědavý, kam se v následujících knihách Herta Müller posunula – a na další setkání se těším.


EL.ZA
31.01.2018

Tak od Herty Müller už nic číst nebudu. Na mě ta malá holčička, která vypráví o svém vnímání života v rodné vesnici, působí jako človíček, kterého fascinují hnusné věci, utrpení, smrt. Přece i tam muselo být někdy něco dobrého, ptáci, slunce, nebe. A tady nevidím nic, žádnou naději. Dítě, které se zájmem kouká do žumpy.....

jelad
18.12.2017

Rumunsko-německá vesnice dvacátého století podléhající pohledu malého dítěte - to není oáza šťastného dětství, radostného splynutí s přírodou ani nekončících přátelství. Idylické obrázky vesnického života střídá nelítostné tempo brutalit, beznaděje a tragédií, které se v odosobněném vyprávění autorky nesou opakovaně a jakoby kolovrátkovitě, čímž vytvářejí nekončící koloběh lidského hnusu a nepoučení. Je šokující, s jakou samozřejmostí dítě popisuje zabíjení telete, stahování z kůže, zašlapávání ropuch, špendlení motýlů a topení koček, přičemž ono jako jediné, oproti dospělým, vidí u zvířat krev tu samou, jakou má člověk.
Laureátka Nobelovy ceny za literaturu, nicméně povětšinou literárním publikem neznámá spisovatelka Herta Müllerová, představuje svět bez lítosti, sounáležitosti a jakékoli solidarity, která nevzniká ani mezi otcem a dcerou, a jejíž absencí nevznikají žádné mezilidské vztahy. Zánik sounáležitosti ve společnosti bez hodnot popisuje i Zygmunt Bauman v jeho konceptu tekuté společnosti. Tedy společnosti, která netrpí nedostatkem kontaktů, ale nedostatkem silných vazeb mezi nimi. Od práci k práci, pryč od ostudy, povinnosti nad povinnosti. To je život Müllerovou zachycených lidí, kteří se, navzdory tragédiím, nikdy nestanou lepšími.
Autorčin jazyk je přitom nekompromisní a odstupem od látky, kterého dociluje rázovitým opakováním jmen, současně čtenáře vtahuje čím dál víc do textu. Její osobní a nadmíru originální svět slov, kterým o sobě v podstatě říká jen velmi málo, protože se staví do role nezúčastněného pozorovatele, je hořkou medicínou, katem normálního chápání a principem destrukce v klasické literatuře.

„Pokaždé jsem upadla a rozbrečela jsem se a bylo mi jasné, že rodiče nemám, že ti dva lidé v místnosti jsou mi nikým a sama sebe jsem se ptala, proč s nimi v tomto domě a v této kuchyni vlastně sedím, proč sdílím jejich hrnce, jejich zvyklosti, proč se neseberu a neuteču odsud, do jiné vesnice, k dalším cizím lidem, proč v každém domě a každé kuchyni nezůstanu jen na chvíli a neputuju dál, ještě dřív, než stačí být lidé zlí.“

„Hrajeme si na muže a ženu. Zastrčím si dvě klubíčka zelené vlny pod blůzku a Venda si nalepí knír ze zelené vlny.
Hrajeme si. Nadávám mu a hubuju, protože je opilý, protože nemáme peníze, protože kráva nemá krmení, křičím na něho, že je lenoch a že je špinavý jako prase, že je pobuda a ochlasta a ničema a budižkničemu a kurevník a prasák. Hra pokračuje. Baví mě a dá se hrát dlouho. Venda sedí a mlčí.“

immortal-party
11.09.2017

velmi osobité a autentické se zajímavým stylem podání avšak nic co by mě výrazně oslovilo.

pajaroh
27.08.2017

Obrazy, kterým chybí spojitost, smysl, cokoliv kromě popisů bezútěšných míst a osob. Krutá realita je popisována z ještě pokřivenějšího pohledu, který však stále zavání poetičností, každé pěkné slovo je vzápětí popřeno negativním spojením. Hlavní část - Nížiny - se od odstatních liší silnější dávkou nenávisti a "omrzelosti životem". I když se příběhy většinou odehrávají v zajímavém prostředí rumunského Banátu a neupírám dílu literární kvality, přiznám se, že mi styl autorky nevyhovoval a čtění mě netěšilo.

puml
11.10.2016

Lepší než Rozhoupaný dech, ale i tak to na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Ale těm, kdo mají rádi takový ten syrově poetický styl plný zapomenutých obrazů zmizelého světa a potemnělých zrcadel plných stínů, to bude sedět.

Franc
06.07.2016

Musím jít proti proudu předchozích komentářů. Nevím, zda jsem knihu otevřel v nesprávný čas a neměl dostatek klidu na četbu, zda jsem nevěnoval knize dostatečné množství pozornosti, či jednoduše má čtenářská zdatnost a schopnost chápat čtené nedosahuje takových kvalit, jež jsou předpokladem pro četbu a plné pochopení této knihy a autorčina sdělení.

Autorka to bezpochyby se slovy, větami, slovními obraty umí bravurně. Ale právě pro toto její umění jsem se v povídkách ztrácel. Asi bych svůj čtenářský zážitek přirovnal k pozorování abstraktního obrazu. Tam kde jedem vidí mistrovské dílo, já vidím směs čar, tvarů, barev. Co je pro jednoho kompaktní dílo, pro mě samostatné objekty mající dohromady tvořit celek. A tak tomu bylo i u této knihy. V té bohatosti jazyka, obratů, přirovnání, popisů, jsem nebyl téměř schopen najít to hlavní, tedy to, co je zmíněno v anotaci.

1