Jass komentáře u knih

Pocity jsou smíšené. Ze začátku u mě převládaly výkřiky "to je ono" často vzápětí následované mírnou skepsí a neustálím upomínáním se, že dílo je 70-60 let staré a že zkrátka nemůžu chtít všechno. Pak bohužel přišlo pár posledních esejů, kde jsme na sebe s Lewisem ostře názorově narazili a... to zkrátka knize dodalo nahorklou dochuť.
"Zázraky" mi přišly skvělé, měla jsem výtky, ale hlavní myšlenka je úžasná. (Ostatně ji rozvíjí i Terry Prachett v Malých bozích, a ne, k Malým bohům jsem se stále ještě nedostala, ale máma je Prachettem posedlá a neustále z něj cituje. To jsem ale odbočila.)

"Každým rokem Bůh mění malé zrno v množství zrn; semeno je zaseto a následuje vzrůst, a lidé, podle zvyku své doby říkají: "To je Ceres, to je Adonis, to je Král Zrno," nebo snad "To je zákon přírody." Přiblížením, překladem tohoto každoročního zázraku je nasycení pěti tisíců. Chléb zde není stvořen z ničeho. Chléb není stvořen z kamení, jak jednou ďábel neúspěšně navrhoval našemu Pánu. Z kousku chleba je vytvořeno množství chleba. Syn neučiní nic, než co vidí činit Otce."

Lewis tohle úplně explicitně neříká, ale samotný vznik života je zázrakem, zraní vína a klíčení semena je zázrakem. Celý svět je jeden velký zázrak. A následuje řada dalších velmi slušných esejů, Lewis má čtivý styl a inteligentní argumenty. Jednotlivé eseje nejsou dlouhé (ano, skutečně četba do tramvaje).
Nicméně esej, který mě pálí nejvíc je "Knežky v církvi?". Když pominu skutečnost, že s Lewisem zkrátka a jednoduše v jeho závěrech nesouhlasím (což je naprosto v pořádku), tak musím dodat, že tu jeho argumentaci považuji za poněkud chatrnou. Jeho argumentace totiž spočívá - téměř výhradně - na prohlášení, že Bůh jako Bůh Otec musí být zastupován mužem, protože kdyby byl Bohyní Matkou byli bychom v úplně jiném náboženství. (Je to ode mě poněkud hrubé zjednodušení, ale odpusťte mi to, mám dojem, že to je pro tento účel dostačující.) Svůj argument tedy zakládá čistě jazykově, což vnímám jako problém. Uvědomme si, že jazyk je společenský konstrukt, jazykové významy jsou proměnlivé, v nejrůznějších kulturách jsou jazyky diametrálně odlišné a nastolují zcela nové myšlenkové struktury. Slovo "otec" může mít nejrůznější významy a konotace a v některých jazycích ani neexistuje (nekontrolovala jsem to, ale z typologie rodinných systémů to vyplývá). Představa, že je Bůh svázaný něčím jako je jazyk se mi zdá směšná. Samozřejmě se pohybuji na silně subjektivním poli a každý má právo se mnou nesouhlasit, ale spojení Bůh Otec nevnímám jako silně maskuliní, ano katolická tradice ho tak pravděpodobně vnímá. Ráda bych vám řekla, co podle mě Bůh Otec znamená, ale obávám se, že to nedokážu vyjádřit slovy. Každopádně představa, že musí být otcem nebo matkou mi nedává smysl, není tak nějak obojím? Není jakousi životní energií, která je počátkem všeho vznikání i zanikání, silou která chrání... nevím. To, že je katolismus tak silně genderovaný je důsledkem naší historie a společnosti, ne proto, že by si to tak Bůh přál... (edit: Když si to po sobě znovu čtu, tak mi dochází, že mluvím o katolicismu, zatímco Lewis patří k anglikánské církvi. Je to z jednoduchého důvodu, že o anglikánství toho moc nevím. Moji argumentaci to ale myslím nijak zvlášť nenarušuje.)

Celkově je zkrátka vidět, že už jsou eseje staršího data a z mnoha hledisek jsou - podle mě - zkrátka překonané. To nic nemění na tom, že obsahují řadu myšlenek krásných, jsou čtivé a celkově nám ukazují určitý vývoj lidského myšlení. Četby rozhodně nelituji, ale jsem malinko zklamaná. (Ach ta nesmyslně vysoká očekávání.)

8 04.08.2021

Podrobnější komentáře můžete najít u jednotlivých povídek a proto tady jen obecněji.
Na Virginii Woolfové nejvíce miluji její styl, který lze přirovnat k malířskému plátnu nebo orosené pavučině třpytící se v raním vánku. Kouzlo se kterým je schopná zachytit nuance každodenních okamžiků a běžných lidských interakcí je neuvěřitelné. Ostatně, možná než moje neumělé pokusy si raději přečtěte, co o ní píše Hilský (Modernisté, 151):

"Podobně jako Wordsworth i Woolfová se pokouší o nové vidění skutečnosti, snaží se nalézat neobyčejnou krásu v docela všedním okamžiku bytí. Zajímají ji nejen všechny odstíny skutečného světla, ale také ono nepostižitelné, téměř mystické světlo vyzařující z trávy, listoví a těch nejvšednějších věcí, světlo, které není součástí vnější skutečnosti, ale které člověk vytváří ve svém nitru a téměř zázračně jím prozařuje vše, co vidí."

Oblíbené povídky... možná "Předměty", "Skvrna na zdi", "Vévodkyně a klenotník", "Zahrady v Kew"... je težké si vybrat, i kdyby jen kvůli tomu, že řada povídek si je tolik podobná, a tak často záleží jen na tom, které si přečtete první... Líbily se mi všechny, možná nejméně mě oslovila "Lovecká společnost", ale... celkově skvělý úvod do autorčina díla, nemůžu se dočkat, až se konečně dostanu k některé z jejích delších prací.

8 04.08.2021

Chápu, proč mě minule postavy iritovaly. Samotný pojem "historická romance" totiž garantuje, že dva hlavní hrdinové spolu skončí. (I když se občas bavím představou, že někdo napíše takovou, kde se tak nestane a... ale to by nikdo nevydal XD) Tudíž pokud má jeden z protagonistů nějaké temné tajemství, u kterého je přesvědčený, že když ho tomu druhému řekne, tak ho opustí... Čtenář si spolu s ní(m) nekouše zoufalostí nehty, ale modlí se, aby to už bylo rychle z cesty. Tady to zůstává v cestě téměř až do samotného konce a naopak se to stále stupňuje. Víc to komentovat nebudu, abych nespoilerovala, ale agh! Proč mají (téměř) všechny romance úplně zbytečné závěrečné drama?

Nakonec lady Berwicková řekla: "Vy jste asi četla Tolstého."
Pandora zamžikala, očividně zaskočená nečekaným sdělením.
"Četla," přiznala s užaslým výrazem. "Jak jste to poznala?"
"Po četbě Tolstého se žádná mladá žena nechce vdávat. Právě proto jsem nikdy nedovolila žádné ze svých dcer číst ruské romány."

Když odhlédnu od tohoto aspektu a od poněkud morálně pochybného začátku knihy (vydírání), tak jsou to protagonisté skvělí. Líbí se mi, že autorka jenom nenapíše, že Rhys pochází z nižší třídy, ale aktivně ukazuje, jak se to projevuje - scéna s košilemi, představa, že čím dražší prsten, tím lepší atd. A všemi podceňovaná citlivá Helen je taky skvělá. Z nějakého důvodu mi Rhys neustále připomínal pana Thorntona ze Severu a Jihu (pozor, ne ze Severu proti Jihu! ). Proto mě neustále mátl jeho chladný vztah s matkou - paní Thorntonová patří z nějakého nepochopitelného důvodu mezi mé nejmilejší postavy. Ale to jsem odbočila...

“Obviously he’s courting the entire family,” West told her. “I can’t speak for everyone else, but I for one feel thoroughly wooed.”

Celkově skvělé, první a třetí díl se mi líbí víc (omlouvám se, vím, že obecně je tenhle fanoušky asi nejmilovanější), ale v rámci žánru je to stále nadprůměr a... očividně se dost možná k téhle sérii zase někdy vrátím...

8 11.07.2021

Nesnáším svoje hormony, které mě nutí vracet se k historickým romancím v tom nejnevhodnějším období, tuhle už jsem navíc četla (a následně jsem si nemohla pomoct a přečetla jsem znovu i první a druhý díl). Při druhém čtení, s určitým překvapením, kniha znovu obstála. Trochu lituju, že jsem si jí podruhé nepřečetla raději v angličtině, protože české překlady romancí jsou obvykle sešité poněkud rychlou jehlou a ten jazyk byl místy pro mě trochu přehnaný a zdobný... tím nemyslím tu pěknou (i když někdy hraničící s kýčovitou) poetiku se kterou Kleypas píše.

“Good God, she really did walk in circles. A pang of tenderness centered in Gabriel’s chest like an ache. He wanted all her circles to lead back to him.”

Tentokrát jsem se taky trochu soustředila na to, proč se mi tahle konkrétní romance tak líbí a... dává to úplně smysl, je tu spousta takových těch malých věcí, které ráda vidím a na ničem jiném mi u těhle "odpočinkovějších" knih vlastně nesejde. Pandora je tak trošku feministka, Gabriel je tak trochu dokonalý... Navíc "a teď se musí vzít" je moje guilty plesure (nejen) co se romancí týče, ale tady to navíc mělo i určitý nádech volby, takže se člověk nemusí ani cítit provinile. Taky je skvělé, že Kleypas nestaví svatbu na piedestel jako něco, čeho je třeba dosáhnout, a pak žili šťastně až do smrti, ale svatba je přibližně v polovině knihy a je jasně ukázáno, že na vztahu je třeba pracovat i nadále. Finální drama je samozřejmě brutální (ve směšném stylu), jak je u romancí zvykem, na druhou stranu to umožňuje zapojení Garett a ukazuje to různé psychické důsledky. Asi bych měla přestat logicky argumentovat, pravdou zkrátka je, že jsem na knihách této autorky závislá a tahle je moje oblíbená... Kleypas se oproti většině autorek v žánru snaží psát "čistě" - neromantizuje násilí a toxické vztahy, zajímá se o dobu o které píše, snaží se zahrnout postavy vybočující z normy.
To mi připomíná, s jednou scénou mám trochu problém (možná spoiler ohledně sexuálního života hrdinů?). Od začátku knihy je naznačováno, že Gabriel má nějaké "temné touhy", které se s Pandorou zdráhá sdílet. Nikdy to není naplno adresováno, každopádně tahle linie vrcholí ve scéně, kdy Gabriel Pandoru lehce sváže. Problém vnímám v tom, že to s ní předem nijak neprobere, v tu chvíli jsme v jeho hlavě, takže víme, že hrozně řeší, jestli ho dokáže přijmout takového jaký je atd. Ale... no, prostě mi to celé přišlo dost hloupě napsané. Asi to radši nebudu víc rozebírat :D

“Well, there was something I once read... It was an astronomy book that said in most of the constellations, the stars don't actually belong together. They only appear to. They look to us as if they're close to each other, but some of them exist in another part of the galaxy altogether. That's how my family was. We seemed to belong to the same group, but we were all very far apart.”

Mohla jsem bez přečtení téhle knížky žít? Ano, ale je příjemné mít tuhle sérii uzavřenou a styl autorky je neskutečně návykový, takže to ani nebolelo :D
Ne, vážně, byla to příjemná oddechovka v moři odborné literatury a já jsem byla příjemně i nepříjemně překvapená. Moje oblíbená povídka je asi ta Celestina a neskutečně mě překvapila ta Amberly, která mě nijak zvlášť nezajímala. Povídky jistě mají své mouchy, u některých mě mrzí, že je autorka nepojala trochu jinak ("Komorná", "Strážce") nebo se nad některými věcmi trochu víc nezamyslela ("Miláček"), ale celkově... jsem víc neočekávala, takže zklamaná být nemůžu :-)

Podrobnější komentáře jsou u jednotlivých povídek.

8 05.06.2021

"Our sacrifice is greater than his," cried Rilla passionately. "Our boys give only themselves, We give them."

Očekávala jsem, že tahle kniha bude jiná než ty předchozí, ale tohle... tohle jsem nečekala. Myslím, že jediná kniha, u které jsem brečela víc byla "Odvedu vás do Sierry Madre" a vlastně... celkově se mi tyhle dvě knihy spojily už během četby, přestože reálně spolu nemají moc společného.

"... I wanted to get out of the world where such a thing could happen - shake it accursed dust from my feet for ever. Then I knew I had to go."

Tahle Walterova věta totiž přesně vystihuje pocity, které jsem během Sierry Madre měla. V "Duhovém údolí" ani "Anně z Inglesidu" mi žádný z malých protagonistů nijak zvlášť nepřirostl k srdci, ne že bych je neměla ráda, ale neměla jsem oblíbence... V téhle knize si mě ale Walter naprosto získal, způsob, kterým přistupoval k válce mi byl velmi blízký (na rozdíl třeba od Jema nebo Kena) a.... zkrátka uf...

"I'm going to fight for the beauty of life, Rilla-my-Rilla - that is my duty."

Navíc je Rilla skvělá protagonistka, mám pro tenhle druh vývoje vlastně hroznou slabost. Rilla mi připomínala Taťánu z "Měděného jezdce" (Od Paulliny Simons, přičemž tedy Rillu mám radši) nebo Sansu ze Hry o trůny. Její vývoj byl nádherný. Zdejší komentátoři její podobnost s Annou popírají, ale dovolím si nesouhlasit. Rilla ze začátku je Anninou horší verzí, je vším tím, co mě na mladé Anně rozčilovalo (zajímá se především o svůj vzhled), ale dotahuje to dál a navrch přidává důsledky toho, že vyrostla v milující rodině (zatímco Anna se jako sirotek musela ohánět). Celá ta proměna je navíc krásně napsaná, nestane se v okamžiku, probíhá průběžně a na konci... No, autorka se mi zkrátka trefila do vkusu.

"We are told to love our enemies, Susan," said the doctor solemnly.
"Yes, our enemies, but not King George's enemies, doctor dear," retorted Susan crushingly.

Až teď mi došlo, že se mi podařilo elegantně uhnout od první myšlenky, kterou jsem chtěla celý komentář začít... Tohle je totiž kniha o válce velmi odlišná od většinového proudu. Týká se totiž lidí, od kterých je "válka daleko" a kterých se "netýká". Samozřejmě, že se jich týká, ale... však vy víte, jak to myslím. Ukazuje utrpení války těch, na které se často zapomíná, těch, kteří jsou bezmocní a jen čekají na zprávy. Maud nám ukazuje celou škálu válečných zkušeností a smutků. Možná, že i kvůli tomu se kniha některým zdá rozplizlá, ale mě to vlastně vůbec nevadilo. Občas mi přišlo, že Maud některou linku pozapomněla, ale víceméně se jí dařilo je všechny znovu zapojit (lépe než v předchozích dílech). Po mých stescích v předchozích dílech cítím, že je nutné přidat i tuto citaci, abyste pochopili, co že jsem to celou dobu chtěla, protože Maud - s určitým zpožděním - doručila.

"We can't stop him," said Mrs Blythe, chokingly. "Oh, Gilbert!"
Dr Blythe came up behind his wife and took her hand gently, looking down into the sweet grey eyes that he had only once before seen filled with such imploring anguish as now. They both thought of that other time - the day years ago in the House of Dreams when little Joyce had died.

Emoce jsou zkrátka po celou dobu vysoké a... bravo. Zároveň do toho ale Maud zvládla propašovat svůj specifický humor, takže o smích taky není nouze. (Což výborně stimuluje pocity postav - jak se v takovémhle čase vůbec můžu smát?)

"...yes, and even enjoy life by times. There are moments when we have real fun because, just for the moment, we don't think about things and then - we remember - and the remembering is worse than thinking of it all the time would have been."

Někdy je kniha kritizována jako příliš nacionalistická, pro-válečná a germanofobní... Ano, částečně, na druhou stranu, co jste u knihy napsané v této době čekali? Navíc si nemyslím, že je pro-válečná. Část knihy to tak vypadá, pacifista je lynčován (i když se zdá, že za pacifistou se tu spíš skrývá německý sympatizant), mladíci jsou z války nadšení. Upřímně mi to bylo trochu nepříjemné... ale celá kniha přece končí úplně v jiném tónu.

"I've seen enough war to realize that we've got to make a world where wars can't happen."

A znovu je tu ten smutný poddtón. Protože tenhle nový svět se do teď vystavět nepodařilo a Rilla (a s ní my všichni) ve svém poslání selhala.

"I've won my own freedom here - freedom from all fear. I shall never be afraid of anything again - not of death - nor of life, if, after all, I am to go on living. And life, I think, would be the harder of the two to face - for it could never be beautiful for me again. There would always be such horrible things to remember - things that would make life ugly and painful always for me. I could never forget them."

P.S. Tohle není poslední díl, to je "The Blythes Are Quoted", které Maud napsala těsně před svou smrtí a v úplnosti vyšel až nedávno. I když se zřejmě jedná spíš o něco jako povídkovou sbírku a básně...

8 11.05.2021

Sama o sobě tahle kniha rozhodně není žádným mistrovským dílem. Rozhodně znám lepší dětské knihy, ALE tahle kniha je důležitá tím co dělá. Ale přeci jen nejprve o knize mimo kulturní kontext. Příběh je moc pěkný a pro děti jednoduše napsaný, pokud jste dospělí, budete ho mít (pokud se budete krotit) přečtený za čtvrt hodiny. Ilustrace jsou líbivé a k příběhu se celkem hodí, kresba zvířat a prostředí se mi líbí moc, se zobrazením lidí mám pak trochu problém (jejich obličeje jsou zvláštně ploché a působí na mě trochu nepřirozeně, ale to je snad jen můj problém...).
A teď už k tomu důležitému. Je důležité si uvědomit, že tahle kniha není žádná propaganda a snaha přeprogramovat malé děti, je to kniha o normalizaci témat, která by měla být normalizována. Myslím, že většina lidí si neuvědomuje, jak hluboko v nás je heteronormativita zaklíněná. Tak hluboko, že spousta lidí, si fakt že je LGBTQ+ uvědomí až v "pozdním věku" (tohle se týká především bisexuality, ale zdaleka ne jen...). Proč se to děje? Moje odpověď na tuhle otázku zní, protože tato témata nejsou zobrazována v kultuře, případně jsou v ní zobrazována nepřesně až toxicky, případně jsou zobrazována jako něco nenormálního/speciálního/výjimečného (/postiženého, jak "krásně" píše komentář pode mnou). Knížky pro děti jako je tahle mohou celý tento proces uvědomění pro řadu lidí zjednodušit. Přála bych si, abych tuhle knížku mohla číst jako malá, bohužel byla do češtiny přeložená až nedávno a v dnešní době to jistě není taková bomba, jako to byla v roce 2008 (tuším). Přesto jsem podobnou dětskou knihu neviděla a rozhodně bude mít trvalé místo v mé knihovně.
P.S. Tahle knížka by stejně dobře mohla být o neplodnosti (lehký spoiler: Když se snaží vysedět kamínek, tak snad každému musí srdce usedat - jinak snad žádné nemá...)
Jestli to ze mě dělá "slečnu aktivistku", tak budu tento titul nosit se ctí...

8 29.03.2021

Zdá se, že jsem zase jednou v menšině, ale tohle je zatím nejslabší díl - ne moment, první díl je samozřejmě nejhorší (přes romantizaci znásilnění manžela se asi v nejbližší době nepřenesu). Proč? Zaprvé, nepište slovo Skot, pokud se nechystáte doručit Skotsko mírou vrchovatou, protože zklamání je pak - alespoň v mém případě - jisté. No, ale dál, oceňuji dichotomii, kterou tenhle díl tvoří s Čekankou (myslím z hlediska neopětované lásky), ale takováhle míra "pining" (musela jsem si vypůjčit anglické slovo, protože české neexistuje, ale v podstatě to znamená "touha", ale zpovzdálí, nenaplnitelná), začalo to být na mě moc. Vlastně bych řekla, že to je (pro mě negativní) trend, který se v Brigertonu rozvíjí. Netvrdím, že spolu mají protagonisté hned skočit do postele, oceňuji, že se snaží věnovat prostor nějakému ustanovení jejich vztahu - jenže ona to vlastně nedělá. Máme tu 200 stránek neopětované touhy a mučení... především protagonisty. Autorka se nám snaží ukázat jak jsou to dobří přátelé, ale to funguje tak napůl, řekla bych... No, takže 200 stánek trpíme a pak jako by si autorka uvědomila, že se kniha pro její zvolené publikum začíná příliš natahovat, tak se to všechno snaží uspíšit a zaobalit...
Ale... řekněme si to na rovinu. Těch posledních 80 stránek je o sexu a (téměř) o ničem jiném. Ano, Michael se snaží přesvědčit Francesku aby si ho vzala a autorka tu dle mého prošvihla spoustu možností pro nějaký hlubší rozvoj postav (pořád se objevují ty stejné motivy, bez jakékoli její snahy je prohloubit). A ano, znovu tu máme motiv "lásky z čistého nebe" jako v předchozím dílu. Ale upřímně... autorka se rozhodla vsadit na sex a svádění, v pořádku, jenomže... snad je to tím, že tohle je šestý díl, ale mám pocit, že jsem v životě nečetla tak generické sexuální scény, snad je to tím, že se autorka snaží předstírat, že v tohle díle dělá něco nového, ale nedělá... všechno, co žádám je, aby si trochu rozšířila slovní zásobu, protože číst ty stejné věty pořád dokola a dokola je upřímně škoda papíru...
No, takže dovolte i mě se opakovat (slibuju, že si to nebudu tisknout a plýtvat tak papírem...). Mělo to potenciál, Francesca i Michael mohli být skvělí protagonisté, kdyby dostali trochu více hloubky (z tohoto úhlu pohledu byl předchozí díl výrazně lepší). Taky si myslím, že by knize prospělo, kdyby byl trochu prostříhán začátek a trochu přidán konec, aby celý vztah působil přirozeněji. A trochu rozšíření slovní zásoby by autorce taky neublížilo. Celkově... ok. Jsem trochu zklamaná, protože vzestupný trend se tu obrací, ale zase ne moc zklamaná. Kniha splnila svůj účel, krásně rychle se četla a přes smutné téma jsem se několikrát zasmála. Jen mě trochu mrzí, že autorka nestrávila ještě trochu času doladěním různých drobností, ale... co nadělám...

8 10.03.2021

Druhý díl trochu ubírá na surreálnosti a snaží se "v tom udělat trochu pořádek". Což je na jednu stranu super - trochu víc se dozvídáme o Výbuchu, trochu víc se dozvídáme o původu našich hlavních hrdinů (hlavně Boa a Antoina) a všechny tyhle věci jsou skvělé. Na druhou stranu mi tu trochu chyběl ten kreativní výbuch, kterým byl první díl. (Zdá se ale, že v tomhle názoru jsem ve značné menšině.) Na druhou stranu dostáváme němého chlapíka, který mluví skrze rádio a robotího Adama a Evu, takže na co si vlastně stěžuju...
Ač může můj komentář vyznívat poněkud negativně, pokračování jsem si neskutečně užila. Pravda, první díl se mi pravděpodobně líbil víc, ale na druhý díl to není špatné a nemůžu se dočkat toho třetího, protože mám dojem, že si tu autor na něj připravil dost solidní půdu.
P.S. Už předtím jsem si všimla, že Kňch umí být pěkně bezohlednej, ale že až tak... ty roztomilý jsou vždycky nejnebezpečnější...
P.P.S. Kritiku kresby naprosto nechápu, Nikkarin patří mezi mé nejoblíbenější ilustrátory, jeho kresba je poměrně minimalistická, ale to se mi na ní právě líbí. Jeho smysl pro detail je neuvěřitelný a množství vtípků v pozadí je k popukání...

8 02.03.2021

Předem se omlouvám, za narušení zdejší poklidné atmosféry... a beru tento příběh možná až příliš vážně, nicméně věřím, že i o dětských knihách je důležité diskutovat...
Tohle je další z mých oblíbených dětských knížek, kterou jsem vlastně ale nikdy nečetla. Byla jsem ale naprosto posedlá její namluvenou verzí a do teď umím řadu písniček zpaměti (pokud je neznáte, tak rozhodně doporučuju, neznám dítě, kterému by se nelíbily). Znovuobjevovat tenhle příběh bylo neskutečně příjemné, jednak ze sentimentálních důvodů a druhak se teď v mém životě objevilo poměrně hodně koček (a některé kočičí charaktery jsou tu vystihnuté zkrátka skvěle). Kniha má navíc úžasný humor. První kapitoly jsou za mě jednoznačně nejlepší - malý Modroočko je neskutečně roztomilý, Bělovouse Zrzundu, Zelenoočku i celou jejich partu zkrátka hrozně žeru. Proto mě vlastně trochu mrzel přesun na venkov, který nás o všechny tyhle protagonisty obral a zavedl daleko větší epizodičnost. Což je na jednu stranu pro děti asi přístupnější, na druhou stranu je množství postav možná kontraproduktivní. Tohle je nicméně jen malá výtka a drobnost, ta velká výtka teprve přijde...
Moje hlavní rozčarování se týká konce - takže dále se SPOILERy... Nejdřív bych ráda předeslala, že i Kiki mám ráda a proti tomu, že skončila s Modroočkem nic nemám - ačkoli mi trochu vadí fakt, že si vychoval svoji partnerku (jsem na tenhle typ zápletky trochu citlivá, shlédnutí Hrbáče Lagardéra mě doživotně poznamenalo...). Nicméně, i když je rozvinutí Kikiina charakteru trochu odfláknuté (proti třeba Zelenoočce), to co je naznačené mi stačilo k tomu, aby si mě získala. Co je ale příšerné a neskutečně mi vadí je způsob, kterým je ukončená Zelenooččina linka - musel z ní autor na konci udělat žárlivku, která ve svém okolí jinou kočku nesnese? Jasně, Zelenoočka má být trochu koketa, je to koneckonců toulavá kočka, která má kolem sebe v podstatě harém kocourů, nicméně to v první polovině rozhodně nebyla nesympatická postava, popravdě je to dost možná moje oblíbená postava (samozřejmě pro někoho nesympatickou postavou být může... ale není zlá... je sice prostořeká a z Modroočka si utahuje, nicméně ho naučí lézt po stromech a normálně se s ním přátelí). Jenomže na konci je prostě sprostě zneužitá, je z ní udělaná záporná postava, jen aby vynikla Kikiina věrnost... což... Vůbec nebylo potřeba kvůli tomu zacházet do takových extrémů!
Omlouvám se, mám pocit, že jsem do toho daleko víc investovaná, než bych měla být, nicméně tahle literární figura mě neskutečně rozčiluje... je v příbězích velmi běžná a příběhy (obzvláště ty, co čteme jako malí) nás učí přemýšlet, zakládají rámec ve kterém přemýšlíme a proto je taková škoda, že tenhle úžasný příběh má tak nešťastně zvolený konec. (To, že se všichni kocouři vykašlou na Zelenoočku a začnou pokukovat po Kiki je taky téma samo o sobě... Proč? Proč?)
Ach jo... tak moc to chci milovat, ale jsem teď jen neskutečně vytočená... Musím se podívat, jestli ta audioverze končí stejně, protože takhle si to nepamatuju... (edit: Audioverze skutečně má jiný, o něco lépe zvolený konec.)

8 01.02.2021

Po zklamání z Westova dílu jsem měla trochu obavy, nicméně z větší části byly naprosto neopodstatněné. Dějově to sice není nic extra - klasická zápletka s tím, že je třeba dramatu, aby se naši hlavní protagonisté skutečně vzali mě už trochu rozčiluje (zvlášť když je zřejmé, že se chtějí vzít celou dobu a jen si to rozumově vymlouvají). Nicméně co se historické přesnosti týče je tahle série ve svém žánru naprostou raritou, netvrdím, že je dokonalá, nicméně autorka věnuje výzkumu neuvěřitelnou péči a detailnost jejího prostředí je zkrátka úžasná. (Ještě kdyby věnovala stejnou péči výzkumu biologie, nesmírně oceňuji, že si na rozdíl od jiných odpouští mystifikace ohledně panenské blány, nicméně mohl byste mi někdo vysvětlit co jsou to panenské svaly? Panny snad mají víc svalů než ostatní ženy? No, to je jedno...)
Stejně tak jsou skvělé její postavy, přiznám se, že jsem Cassandru měla ráda od začátku - ne každá hrdinka se musí vzpírat společenským normám, je fajn pro jednou číst o někom, kdo si užívá domáckou pohodu a touží po rodině. Její "nevýraznost" mi vůbec nevadila... Tom je na druhou stranu velmi výrazný a slušně propracovaný charakter. Myslím, že je zcela na místě předpokládat, že má určitou (mírnou) poruchu autistického spektra (už kdyby jen kvůli těm třásním) a řekla bych, že to bylo celkem dobře a citlivě naznačeno. Literární diskuse a Bazzle tomu už jen nasazují korunu. Ve výsledku jsem velmi spokojená (i když Pandořin díl asi zůstane mým oblíbeným).

8 29.01.2021

Takže jsem oficiálně zešílela, protože tohle jsem opravdu znovu číst nemusela... Nicméně se ukazuje, že i napodruhé mají knihy Elle Kennedy tu vlastnost, že vás chytí a už nepustí, dokud se úspěšně nedočtete do konce. Mám teď trochu náročnější školní období a tyhle knihy jsou přesně to, co můj mozek potřebuje, aby si trochu odpočinul. (A po Risku mě zkrátka popadla neodbytná chuť vrátit se tam, kde to všechno začalo...)
Oproti prvnímu čtení mám ale jednu výtku, dál se spoilery ohledně backstory jednoho z hlavních hrdinů, řekla bych tak spoiler střední velikosti. SPOILERy Od minulého čtení jsem totiž zase trochu chytřejší a četla jsem nějaké povídky a příspěvky od holky, co si sama prošla domácím násilím - konkrétně ze strany její matky, takže je to poměrně podobná situace jako máme tady. A říkala, že jedna z věcí, co jí pokaždé rozčílí na knihách, které se zabývají domácím násilím je taková ta figura - bili mě jako žito, ale pak jsem je přerostl/a a uvědomil jsem si, že už si to nemusím nechat líbit. Takhle to v praxi většinou nefunguje... Netvrdím, že velikost a fyzická síla nehraje žádnou roli, nicméně to není tak jednoduchá rovnice, jak by se na první pohled zdálo. Takže mě trochu mrzí, že autorka také sklouzla do téhle formule, nicméně je natolik běžná, že by byl spíš zázrak, kdyby se to nestalo. Co naopak oceňuju je fakt, že je tu ukázáno, že skutečně každý se může stát obětí takového násilí, popularita ani fakt, že jste velký chlap vás v minulosti nemuseli uchránit. KONEC SPOILERů
Celkově je to zkrátka příjemné čtení a přesně to, co byste od tohoto žánru čekali... Já jsem i napodruhé vlastně spokojená...

8 14.12.2020

(Obsahuje spoilery? Každopádně ne takové, které se týkají zápletky tohoto dílu, spíš osobního života a vývoje postav...)
Přijde mi vážně neuvěřitelné, kolik jsem toho od minulého čtení zvládla zapomenout. Pamatovala jsem si, že je oddává Roman, ale nějak jsem zapomněla všechno, co k tomu vedlo.

"Když vám nějaké nadpřirozené svinstvo unáší děti, zavoláte Romana, aby se mohl brodit krví a kanály a zachránil je, ale když jde o něco hezkého jako svatba nebo křtiny, to ne, přece do toho nemůžeme zapojit Černobogova volha. To přináší smůlu. Radši Nikolaje. Až zjistí, koho budu oddávat, raní ho mrtvice. Vybuchne mu hlava. Dobře, že je doktor, aspoň se může sám ošetřit."

Představa pohanských křtin - obzvlášť v Černobogově stylu - mě prostě pokaždé rozseká...
Ale tenhle díl má i jiné klady než návrat Romana, popravdě bych řekla, že tohle je dost možná díl nejlepší. Sice nemá žádnou z mých nejoblíbenějších scén (první setkání Julie a Ascania asi už nic nepřebije...), ale humor je tu od začátku do konce a zápletka mě zvedala ze židle, přestože už jsem knihu jednou četla. Přes všechen ten smích je ale tahle kniha v mnoha aspektech i smutná, plná "co kdyby". Plná možností, které jsou ztracené...

Zadívala jsem se na Romana. "Když tohle všechno udělám, přestaneš mě obtěžovat?"
"Ano."
"Tak jsme domluveni."
"Výborně." Zamnul si ruce a v té chvíli vypadal každým coulem jako zlý, pohanský kněz. "Miluju, když všechno začíná vycházet."

Miluju vývoj Ghastekovi linie, z nějakého důvodu mám pro jeho postavu určitou slabost a tenhle díl mě v tomto ohledu velmi potěšil a jsem zvědavá, kam to povede dál. Jak už jsem zmínila ve svém minulém komentáři, narážky na Magic Stars jsou skvělé a já trochu lituji, že jsem si ji znovu nepřečetla před devátým dílem, no nic... A jak jsem mohla zapomenout na Christophera...? Vážně netuším, jak můžu tvrdit, že tahle série patří mezi mé nejoblíbenější, když si z ní očividně nic nepamatuju...
Korektura stojí za pendrek... ale to už jsem tak nějak čekala. A teď konečně na ten poslední díl... úplně cítím, jak mě volá.

8 07.12.2020

Obsahuje lehké spoilery, ale nic, co by vyzradilo ústřední zápletky knihy...
Naprosto jsem nečekala, že se k téhle knize dostanu tak brzy. Chtěla jsem ji jen otevřít když přišla, znáte to, trochu prolistovat a pomazlit se s ní. No, jenomže jak jsem ji zvedla, tak už jsem ji nemohla odložit...

"Proč si špinit karmu? Co děláš dnes večer? Nešla bys do kina?"
"Nešla. Musím se učit."
"Sestavili jste s Radkem fahrplan, jehož cílem je úspěšné přijetí na Harvard? Tak fajn, co v pátek?"
"Budu si mýt vlasy. Nebo stírat schody. Nehodící se škrtněte."

Celá kniha je prošpikovaná narážkami na různé oblíbené série/knihy a to jsem si neskutečně užívala, asi hlavně proto, že jsem jich byla schopná tolik chytit. (Mytí vlasů ze Soudných sester je ale rozhodně moje nejoblíbenější...).

"Proč jsi vlastně nejel na páteční večírek? Bez tebe tam byla děsná nuda a v devět jsem už byla doma v posteli."
"Sama?" zeptal se trapně.
"Ovšemže ne. Trávím noci se Samem Elániem."
"To je kdo?"
Protočila jsem panenky. "Hlavní hrdina knihy Muži ve zbrani, ty troubo. S kým jsi strávil tu noc ty?"
Přes opálení jsem zaregistrovala, že zčervenal. "No, s Oliverem Twistem."

Knihu jsem si nesmírně užila a řehtala jsem se od začátku do konce, svůj podíl na tom ale má i způsob, kterým jsem k její četbě přistoupila. Příběh je inspirovaný Stmíváním a nestydí se za to. A pokud k tomu přistupujete jako k variaci/parodii na tento příběh a uvědomíte si jak některé věci autorka převrátila... skvělé, tenhle aspekt knihy mě neskutečně bavil a díky němu jsem dokázala odhlédnout i od určitých zápletek/událostí, které by mě v "seriózní knize" (respektive myslím v knize, která sama sebe bere vážně) iritovaly. Jenomže tady to plnilo svůj účel, ta událost tam byla, protože byla i v původním Stmívání...
Přemkovo tajemství... XD Upřímně? Po tom, co se ukáže o co jde, rozumím stanovisku jejího otce, který chtěl, aby o tom věděla, než si s ním něco začne. Tomu rozumím, schvaluji, i když jsem naprosto obdivovala Silvii jak v klidu tatínkovo ultimátum vzala. Sama na ultimáta reaguju daleko výbušněji. Ale Přemek? Jako vážně? V jaké době žijeme? Asi to není něco, co bych o sobě hrdě rozhlašovala, na druhou stranu... udělal kolem toho zbytečně velké drama - na třetí stranu, Edward dělal drama kolem všeho...

A nevyšlo to! Do pr... kvantic! Že by se na to člověk fakt vys...ublimoval.

Celkově? Narativ celé knihy by chtěl ještě malinko dovybrousit. Při zpětném pohledu většina událostí dává smysl, ale při samotném čtení jsem byla místy trochu/dost zmatená (nějak se nemůžu rozhodnout, jestli je to klad nebo zápor, řekla bych že místy to, místy ono...). Některé věci mi přišly krapet přitažené za vlasy, ale... to je i to Stmívání. Jedna část mi ale byla vyloženě nepříjemná. To, že Sílka se svým miláčkem (dobrá, slovo miláček mi taky bylo možná trochu nepříjemné...) spolu trávili většinu nocí v domě s jejím nebo jeho otcem mi přišlo zvláštní, ale ještě jsem to skousla. (Myslím, že moji rodiče patří mezi ty liberálnější, ale nemůžu si představit, že bych si domů přivedla chlapa, spala s ním v jedné posteli - dobře, až sem by to možná vyšlo, ale ten zbytek... ne... ne... to si nedokážu představit.) Dobrá rozumím, milostné scény jsou potřeba (i když ve Stmívání jich tedy zrovna moc není...). Jsem ochotná předstírat, že její otec nic neslyšel. Nicméně, pak se dostaneme ke kapitole, která je vyprávěná z jeho pohledu a... některé věci jsem slyšet/vidět vážně nepotřebovala. Moje matka freudiánka by jistě zajásala, ale můj útlocit by preferoval život v nevědomosti.
No, to jsem od toho celkového shrnutí zas pěkně odbočila, co? Zkrátka, velmi zábavné čtení, které si ale pravděpodobně nejvíce užijí ti, co někdy četli/viděli Stmívání (osobně mi tam z tohoto pohledu ještě scházelo nějaké to dobré pozorování ve spánku). Má to svých pár hříšků... nicméně nikdo snad neočekává Pýchu a předsudek, ne?

8 10.11.2020

No, tak tohle byl zkrátka skvost, můj osobní oblíbenec je Issa.
Pod rozkvetlou sakurou
bodl mě komár
a já nadávám i květům

nebo

Dítě vzlyká
"Já to chci!"
jasný úplněk

A Santóka je hned na druhém místě...
V horách se dívám na hory
Za deště poslouchám déšť
jaro léto podzim zima
včera mi bylo dobře
a zítra bude taky

Zkrátka pokud jste to ještě nečetli, tak si to jděte přečíst, je to moc pěkná knížečka...

8 22.02.2020

Když jsem zjistila, že se jedná o jakousi kompilaci kronik a nejrůznějších záznamů, byla jsem trochu zklamaná... to jako vážně? Žádné sblížení s charaktery? Žádná akce?
No jak já jsem se spletla... vůbec jsem netušila, jaké to autorovi dá nečekané možnosti. Knížku jsem přelouskala za dva dny a jsem nadšená. Kdybych měla další díl, okamžitě bych se na něj vrhla. Konečně se mi pospojovaly nějaká jména a události a... vážně skvělý. Jen si budu muset znovu přečíst Píseň, protože mám takový dojem, že to teď bude zcela nový zážitek...

8 22.02.2020

Tuhle převyprávěnou verzi (aniž bych věděla, že jde o převyprávění) jsem četla znovu a znovu dokola celé své dětství. Jedna z mých nejmilejších knih. Ráda bych se k ní jednou vrátila, teď když jsem četla "pravého" Robinsona, by mě zajímalo, co bych na ní řekla...

8 06.04.2019

Čekala jsem trochu silnější kafe... Nicméně... moje hodnocení není momentálně právě nejobjektivnější. Mám trochu čtenářskou krizi, ale číst musím, a tak mě to všechno akorát... Pravda, po Keatsovi byl Lermontov příjemná změna, ale pořád jako by příběh šel mimo mě. Určitě se k příběhu ještě někdy vrátím - za příznivějších okolností (tohle poslední dobou říkám nějak příliš často, by mě zajímalo, kde na to vezmu čas...).

8 29.01.2019

Na základní škole patřil Robinson Crusoe mezi mé oblíbené hrdiny, možná to bylo tím, jak moc ho zbožňovala Ransomova Titty, ale... to nic nemění na tom, že jsem tu knihu četla nesčetněkrát - v různých převyprávěných verzích. Vtipné na tom je, že dlouho jsem ani nevěděla, že se jedná o převyprávění, a když jsem to zjistila, už jsem nebyla sto najít si na originálního Robinsona čas... Až newtory přišel se skvělým nápadem společného čtení klasiky a volba padla na Robinsona... měla bych číst horu jiných věcí, ale věděla jsem, že je to teď, nebo nikdy, a tak jsem si konečně tuhle knihu přečetla.
Přiznávám, že jakékoli hodnocení je pro mě značně obtížné, pořád se nemůžu rozhodnout, jaký z toho mám pocit... Částečně se mi to líbí ze sentimentu, a taky proto, že ta knížka má nečekané myšlenkové hloubky. Ale... Robinson mi byl poměrně dost nesympatický a kupodivu se mi to ani nečetlo moc lehce. Naštěstí mě tlačil deadline (i když ani to to nezachránilo), ale musela jsem se do čtení hrozně nutit, i když informace mi přišli zajímavé... Teď ještě zbývá vrátit se k převyprávění, zajímá mě, jaký z toho budu mít dojem teď.... ale to až někdy jindy...

8 23.08.2018

Kafka je bezesporu génius, ale neříkám, že se mi jeho povídky líbí, protože se vám nemůže líbit něco, z čeho se vám dělá fyzicky špatně, a to ještě svoje pocity popisuji velmi mírně. O Proměně mluvit nebudu, protože ta další reklamu nepotřebuje (a ano, je skvělá...). Za naprosto nejsilnější považuji povídku V kárném táboře, to bylo... ovládla mě směs naprostého znechucení a fascinace, která mi nedovolila povídku přeskočit, přesto, že jsem to vážně zvažovala... zkrátka síla. Potom tu ale jsou povídky, které se mi skutečně líbí - jeho raná tvorba, která vlastně ještě vůbec není pesimistická, ale zůstávají v ní ta jeho dokonalá pozorování a detaily - naprosto mě okouzlil například Pasažér... a Touha být Indiánem mi připadala vážně vtipná... zvlášť ta představa, že Kafka by chtěl být indiánem... :D Krása.

8 02.03.2018