Jass komentáře u knih

(SPOILER) "Ale také pořád slyším tvou mámu,
jak mi v burácení přílivu
šeptá do ucha:
"Miláčku můj, kdyby to viděli.
Stačila by půlka toho, cos viděl ty.
Kdyby to viděli, hned by byli milejší."

Proč ze mě každá kniha napsaná optimistou dělá ještě většího cynika? Upřímně po všem tom hnoji, co jsem slyšela lidi říct na téma uprchlické krize... mám dojem, že některé lidi by nepřesvědčilo nic o tom, že uprchlíci jsou jen obyčejní lidé, civilisté, kteří mají právo na bezpečí. Po všech těch válkách by člověk očekával, že většina lidí chápe, že spousta lidí bojovat nechce/nemůže. Jasně, že vyřešit ten problém u zdroje by bylo super, ale jak toho má asi obyčejný člověk, který v životě nebojoval, dosáhnout? No dobrá, přesouvám se k samotné knize, to jen některé zdejší komentáře mě trochu... to nic.

"Všichni netrpělivě čekáme na východ slunce,
všichni se ho bojíme.
Všichni hledáme domov."

Nejprve je třeba říct, že ilustrace v téhle knize jsou nádherné. Vážně, výborná spolupráce ilustrátora se spisovatelem. Text a obrázky se vzájemně skvěle doplňují a tvoří kompaktní celek. Druhá složka díky které je celá tahle kraťoučká kniha tak silná je skutečnost, že ji podpírá skutečný příběh. Marwán je sice fiktivní postava a Khaled Hosseini je sice afgánská emigrant, který ale emigroval v době před uprchlickou krizí. Jenže zároveň je v pozadí příběh Alana Shenu (/Kurdího). A zatímco Marwánův příběh končí naloděním a otcovou zoufalou modlitbou... My celou dobu víme, jak skončil Alanův příběh, který sám sebe tudíž přirozeně situuje do závěru onoho otevřeného konce knihy. Hosseinimu můžu jen tleskat, zvládnul to bravurně - k tomuhle příběhu nepatří happyend, ale nepatří k němu ani tragický konec, patří k němu ten zoufalý strach modlícího se rodiče, jehož jediným cílem je udržet svého synka naživu...

"Jak já se modlím, aby to moře vědělo."

24 14.10.2021

Na tuhle knížku jsem si myslela celkem dlouho a možná právě proto jsem trochu zklamaná... Ve zkratce se jedná o další faustovský příběh převedený do současnosti, který ale bohužel nepřináší nic moc nového.
Líbila se mi myšlenka, že ani superschopnosti samy o sobě nestačí k dosažení úspěchu a slávy. Ostatně jak píše Kadinsky; "Umělec musí mít co říci, protože jeho posláním není formu zvládnout, ale přizpůsobit ji obsahu." Určitým paradoxem zůstává, že David má co říci, když začne svoje díla vysvělovat, trochu jsem je vzala na milost, ale celkově... pořád na mě působila dost prázdně.
Můj problém je vlastně docela jednoduchý, faustovské příběhy ve mně vždycky vyvolávají určitý pocit marnosti a zbytečnosti - proč by pro krista někdo chtěl uzavírat smlouvu s ďáblem/smrtí? (To jsem ale mohla tak nějak očekávat... je to to, co se píše na obalu XD)
Vlastně mě docela překvapuje většinové velmi pozitivní hodnocení grafické stránky, která... ne, že by byla špatná, ale vizuálně patří spíše mezi slabší věci, které jsem poslední dobou četla. (Samozřejmě subjektivně!) Sám autor přiznává (v poděkování), že figurální kresba nepatří mezi jeho silné stránky a to je bezpochyby pravda... podívejte se na Megina... ňadra hned na první a na třetí stránce... co to má být? XD Já prostě nemám slov... řekla bych, že celkově se autor postupem knihy zlepšuje, ale ten začátek už si u mě zkrátka nevyžehlil...
Celkově mě celé to zakončení až tolik nenadchlo ALE poslední... dejme tomu dvě stránky jsou geniální (co vlastně myslím je, že ten úplně poslední obrázek je geniální, ale ta předchozí stránka k tomu tak nějak patří...).

8 14.10.2021

Nešla jsem do toho s velkými očekáváními, ale stejně mě knížka zvládla zklamat... Paolinimu malý prostor očividně nesedí. Dozvěděli jsme se o světě něco, co jsme předtím nevěděli? Spíš ne... O některé postavě? Ani ne... Co byla pointa? To by si možná autor měl srovnat v hlavě... Zdá se mi, že se celkem ukazuje, že jednotlivé části vznikly samostatně a dohromady byly propojené uměle. A nakladatelství nevěnovalo editorské práci moc času, protože vědělo, že s Paoliniho jménem to bude každopádně úspěch...
Nejvíc se mi líbil asi Červ, který nám ukázal zase kousek z urgalské kultury, ale celkově to bylo trošku příliš mravokárné a natahované... Celkem jsem si ale oblíbila Ilgru, takže... Stejně tak se mi líbila holčička z první povídky, ale... bylo to prostě o ničem. Kousek o Angele se snažil být záhadný aniž by věděl, jak se taková věc dělá... V nakladatelství to měli Paolinimu otřískat o hlavu, protože rozhodně umí psát daleko líp. Tohle je materiál, za který by fanoušci byli šťastní, kdyby ho například sdílel na svém blogu (jako to dělá třeba Ilona Andrews), nebo tak něco, ale... tohle je prostě... ostuda. Obsah je téměř nula a ani napsané to není hezky, Paolini umí o moc líp... Těším se na Spát v moři hvězd, doufám, že si spravím chuť...
Podrobnější komentáře u jednotlivých povídek.

16 23.09.2021

Možná, že kdybych těsně předtím nečetla téměr perfektní "The Love Hypothesis", tak bych hodnotila výš, ale takhle... Nechápejte mě špatně, byla to příjemná oddechovka, nic co by mi nějak zvlášť vadilo - i když tam byly určité situace trochu příliš blízko podvádění na můj vkus, ale... to samo o sobě, by mi knihu nezkazilo, kdyby tam bylo něco, do čeho bych se mohla zamilovat... to se ale nestalo. K hlavní hrdince jsem měla až agresivně neutrální pocity (navíc, Šmoulové? Proč?!) a Josh... nevím, jestli toho chlapa mám litovat, nebo šoupnout do blázince. A nic dalšího tam nebylo... nic. Pozitivně hodnotím (téměř úplnou) absenci závěrečného dramatu.
Celkově jsem trochu zklamaná, protože tahle kniha si získala tolik pozornost a pro mě tomu úplně nedostála... na druhou stranu to bylo fajn čtení, i když znovu se ke knize už asi nevrátím...

12 22.09.2021

Trochu netradičně začnu svůj komentář reakcí na komentáře předchozí, protože se mi zdá, že se tu začínají šířit určité dezinformace. A to zrovna ohledně tématu, které mě na celé publikaci zajímalo asi nejvíc (kapitola o biblistice). Rozhodně bych netvrdila, že Putna prohlašuje, že "takzvaná homosexualita byla ještě za dob Ježíšových normální", ale úplně stejné nepochopení textu ukazuje komentář, který na to reaguje (domnívám se, že uživatel knihu vůbec nečetl...). Existuje mnoho způsobů, kterými můžeme interpretovat jednotlivé texty (v tomto případě Bibli). A ano, určitý extrémní interpretační směr by na základě (např.) četby Janova evangelia mohl dospět k tomu, že Ježíš byl gay. ALE jen velmi málo interpretů by tomuto závěru připisovalo hodnotu historického faktu nebo jediného možného čtení. Tady vůbec nejde o to, jestli daná postava byla homosexuální, jde o to, aby jednotliví čtenáři/věřící mohli v textu najít sami sebe. A faktem je, že ta gay čtení možná jsou a v rámci textu dávají smysl - například příběh centuriona z Matoušova a Lukášova evangelia:

"Jiný příběh, vykládaný u Hornera, Jenningse či Helminiaka "gay utvrzujícím" způsobem, je příběh římského centuriona, jehož sluhu Ježíš uzdravuje (Mt 8,5-13 a L 7,1-10). Nové čtení vychází z možnosti, že řecké slovo "pais" neznamená jen "sluha", ale také "chlapec", a to i ve významu "milenec". Pak by nabylo jiného odstínu i slovo "entimos", "drahý". Centurion tedy neprosí za sluhu, který ho stál mnoho peněz - ale za svého milence, který je drahý jeho srdci."

Bok po boku tu tedy stojí dvě možné a rovnocenné interpretace, u kterých se každý musí rozhodnout, které dává přednost. (Osobně mi to moc ani jako volba nepřijde, protože jedna z možností je daleko krásnější, než ta druhá...) V tomto případě jsou argumenty i poměrně dost silné. Další věcí jsou pak čtení, která autor téměř jistě nezamýšlel, ale přesto tam jisté motivy můžeme vidět. To ale neznamená, že je méně hodnotné, textu to dodává další možnou vrstvu a obohacuje ho to (viz Lazarův "coming out"). Co se týče Mojžíšova zákona... předpokládám, že je tu řeč o Lv 18,22, kterému se autor věnuje hned na dvou místech, v tom prvním poměrně jasným (i když z mého hlediska malinko nedostatečným argumentem - nevyvracuje to onen zákaz pro židy) kdy říká, že Ježíš přece v NZ (především teda v Markovi, pokud se nepletu) židovské zákony přepisuje a zneplatňuje (křesťané například nemusí dodržovat košér stravu...). Ten druhý se mi osobně líbí hrozně moc a vychází z podrobné analýzy hebrejského originálu: "dochází k závěru, že se jedná o zákaz anální penetrace jakožto projevu násilí a ponížení - nikoliv jakožto sexuální aktivity, která vychází z pozitivního citového vztahu. V tomto pravém smyslu, jakožto odsouzení sexuálního násilí, jde ovšem o zákaz všeobecně a nadčasově platný."
Co se týká závěru daného komentáře, tak v Bibli/Novém zákoně není nikdy nic vyjádřeno přímým způsobem. Omlouvám se, ale kdokoli je schopen něco takového napsat, tak asi nečetl pořádně. Jednou jsem někde slyšela, že jakýkoliv názor člověk v Bibli najde, na jiném místě najde názor přesně opačný... V Novém zákoně se navíc o homosexualitě negativně vyjadřuje jen Pavel... a upřímně, ten mi nestojí za to, abych se ho snažila nějak vyvrátit.

"Ti, kdo se chovají nepřátelsky a agresivně k homosexuálům pro jejich "jinakost", se chovají jako muži se Sodomy. Ne tedy homosexuálové - ale homofobové jsou "sodomité"."

Celkově se mi knížka moc líbila a dozvěděla jsem se mnoho nového. Mám nějaké osobní výtky, ale víceméně myslím, že je autorovi nemůžu úplně vyčítat... Tato kniha je zkrátka především o mužské homosexualitě, lesbictví řeší jen okrajově, bisexualitu téměř vůbec, používá pojem transsexualita a jemně se vymezuje proti pojmu queer. Naprosto rozumím tomu, proč to tak je. Ta kniha vznikla v roce 2011, takže společenská situace byla malinko jiná a navíc se zcela zřejmě jedná o knihu řešící identitu autora. Je očividné, že je to téma pro Putnu velmi osobní, a že si tu buduje svůj duchovní prostor. Navíc většinu z toho sám v úvodu adresuje - je pochopitelné, proč se rozhodl si práci nekomlikovat a pojmout homosexualitu jako neměnný sklon/identitu, ale zároveň v některých místech se objevují argumenty, které... nejsou přímo bifobní, ale ospravedlňují homosexualitu způsobem, který nedělá totéž pro bisexualitu, což... místy mi to bylo malinko nepříjemné. Taky si nejsem jistá, proč autor používá slovo transsexualita (které ma negativní konotace), když slovo "transgender" očividně zná...
Každopádně... některé pasáže mě zaujaly více, jiné méně. Literát se ve mě nezapře, protože biblistika mi připadala s přehledem nejzajímavější, ale celkově to bylo fascinující a zase jsem si rozšířila TBR...

"Rétorika, jakou jsou na přelomu 20. a 21. století homosexuálové označováni za hlavní nepřátele křesťanstva a za viníky morální zkázy lidstva, se nápadně podobá rétorice, jaká byla dříve v antisemitské publicistice používána na adresu Židů."

11 22.09.2021

Jsem trošku na vážkách, jak tenhle díl hodnotit. Předně, začátek je slabší. Nevadí mi pomalé začátky, ale jsou pro mě důležité postavy a když se nemám koho chytnout... Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se do příběhu ponořila. Pak se na scéně objevil Viktor, kterého si tak trochu musí zamilovat snad každý student. Můj problém ale je, že bych si dost možná radši přečetla knihu o tom, jak studuje na univerzitě a usilovně se snaží nestat se mágem, než o tom, jak se snaží stát hercem... Nechápejte mě špatně, prostředí Holly Woodu bylo skvělé, ale tak nějak... moje srdce v tom asi tak úplně nebylo. (Asi taky nepomáhal fakt, že jsem neustále myslela na to, jak mi schází Magráta a Lady Berenkinová...)
Co se humoru a vážnějších komentářů týče, bylo to samozřejmě opět skvělé. Plusové body také za využití plného Kolíkova potenciálu. Hrdinou knihy je ale samozřejmě Gaspoda (s Laddiem).
Posloucháno jako audiokniha - namluvil Arminius (dostupné na YouTube), moc doporučuji!

12 13.09.2021

Komentář obsahuje spoilery k předchozím dílům..
Vážně musím přestat Riordana podceňovat, on totiž ví jak věci napsat, aby vás dostaly. Respektive, mojí opakující se stížností nedávné doby je, že autoři neumějí zabíjet postavy správně. Buď se toho bojí, je zřejmé, že to je celé nafingované anebo z toho zkrátka neumí vytěžit maximum. Riordan se ale ničeho z toho nedopouští, pokud mě Jasonův odchod v druhé knize zničil, tak tady to všechno bylo ještě horší - nebudu zabíhat do podrobností, abych nespoilerovala. Jedině snad by se mi líbilo, kdyby trochu větší důraz byl na "jeho původní partu" - je jasné, že to je Apollónovým pohledem, který není zrovna empatický, ale...

"Kdy už lidem dojde, že i když jsem bůh proroctví, neznamená to, že proroctvím rozumím? Taky jsem býval bůh básnictví. A chápu snad metafory v Pustině T.S Elliota? Ani nápad."

A kdo by taky rozuměl Pustině...
Na scénu se vrací zase další várka našich oblíbených hrdinů. Tentokrát je to hlavně Frank s Hazel, což... ano prosím! A taky Reyna, která... jejíž osud dostaně trochu nečekaný vývoj, o kterém si úplně nejsem jistá, co si myslím. No a pak je tu nová postava Lavinie, která je tak riordanovskou postavou, že si ji snad nejde zamilovat...
Možná se mi to jen zdá, ale tohle je asi nejtemnější kniha, kterou jsem od Riordana četla... takže, se na to připravte...

"Před pár měsíci bych Franka s radostí nechal, aby se toho beznadějného boje ujal sám, zatímco já bych si sedl, pojedl chlazené hrozny a zkontroloval si zprávy. Ale ne teď, potom, co se stalo s Jasonem Gracem. Podíval jsem se na chudáky zmrzačené pegasy připoutané k vozu imperátorů a usoudil jsem, že bych nemohl žít ve světě, kde by jen tak prošla taková krutost."

10 13.09.2021

Čtyři hvězdičky jen proto, že jsem zrovna zapnula kriticku část svého mozku, která tvrdí, že nemůžu každé knize dávat pět hvězdiček. Je to samozřejmě opět skvělé, ale oproti jiným Prachettovým knihám se u mě řadí spíše mezi ty slabší. Ukazuje se tu totiž moje potřeba postavy, ke které můžu přilnout a ta mi tu trochu chybí... K Mrakoplašovi mám neutrální vztah, Erik je postava spíše vytáčecí a fandit vrcholnému byrokratovi by byl čirý masochismus. Nakonec jsem tedy v zoufalém pokusu přilnula k papouškovi, jen aby v zápětí zmizel ze scény...
Myšlenka celé knihy je ve své podstatě velmi jednoduchá a sama se s ní ztotožňuji - je lepší si nic nepřát, protože když si člověk něco přeje, vesmír to překroutí do osmičky a pak to člověku splní ranou mezi oči. Humor je to samozřejmě opět prvotřídní - Prachett se znovu vrací k Homérovi, představuje nám Stvořitele a provádí nás tím nejhrůznějším peklem... démonů mi bylo celkem líto.
Celkově samozřejmě super jako vždycky - poslouchala jsem jako audioknihu na youtube, namluvil Arminius, můžu jen doporučit!

15 10.09.2021

(SPOILER) Tahle knížka patří mezi ty, ke kterým se pravidelně vracím, když potřebuju vypnout a odpočinout si. Částečně je to určitě tím, že ji mám doma (tuším, že to byla výhodná koupě z Levných knih), ale částečně taky tím, že je jednoduše a pěkně napsaná, příběh je relativně přímočarý, ale prostředí je natolik zajímavé, že si udrží vaši pozornost (i když se taky nejedná o něco extra originálního, ale co...). Zajímavé je, že i když jsem první díl četla nespočněkrát, druhý a třetí jsem tuším četla jen jednou - trochu mě to láká, přečíst si i je znovu, ale vím, že se mi nelíbili tolik jako díl první a celkově je příliš mnoho jiných knih, co si nutně potřebuju přečíst :D
Tenhle komentář je jeden velký bordel, tak to zkusím ještě jednou... víc než cokoli jiného je tohle asi romance, romantická linka je tu vážně silná a za mě moc pěkně napsaná, i když v jedné chvíli je tam možná trochu skok... na druhou stranu, zážitky blízké smrti skutečně upevňují vazby mezi lidmi XD Celý příběh je za mě moc příjemně napsaný, všechna dramata působí přirozeně a ne vykonstruovaně. Prostředí se mi taky moc líbilo - souhlasím s přirovnáním k Ptačímu zpěvu od Megan Spooner, i když mě se osobně tahle série líbí víc. Všechno je to napsáno jednoduše a čtivě, já bych asi někde ocenila trochu hlubší vhled, ale chápu, že je to pro mladší ročníky...
Mezi zajímavé otázky, co se tu objevují je otázka "domluveného manželství" nebo respektive spíš obchodu s rodinými příslušníky... V tomhle ohledu pro nás může být zajímavé, že s provdáním sestry proti její vůli protagonista souhlasí, zatímco s darováním synovce na výzkumné účely ne (přičemž synovci to vlastně zachrání život)... Celkově mi ale nepřijde, že by kniha vzbuzovala mnoho "filosofických a etických dilemat", jak se nás snaží přesvědčit anotace...
Jinak zajímavé pozadí této sérii dodávají i dvě doplňující povídky, které pokud se nepletu v češtině nevyšly (leda by vyšly jako součást některé knihy, případně mě opravte...). Pro tuhle knihu je to hlavně "Liv and Roar", která nám dává pozadí nejen ke vztahu Liv a Roara, ale ukazuje nám z nového úhlu i Perryho. A pak je to novelka, která se věnuje Brooke - která mi nepřišla až tak dobrá, ale ráda jsem s ní těch padesát stránek strávila...

9 10.09.2021

Tahle série byla moc milá. Já už jsem na ni moc stará, takže ji nedokážu plně docenit, ale pro čtenáře, který hledá něco o trochu náročnějšího než První čtení je to myslím ideální... Co se týče konkrétně tohoto dílu... přiznám se, že to bylo docela strašidelný - tak akorát strašidelný, protože tady si můžete být jistí, že nikdo nedojde úhoně a nakonec všechno dobře dopadne, ale přesto vám z toho co se děje tak trochu běhá mráz po zádech. (Dobře, jsem trochu citlivá, co se týče horrorových zrcadel, ale kdo ne?)

"U Hranatého stolu," opravil ho Questrik. "No, dokážete si asi představit, jak se rytíři Hranatého stolu tenkrát styděli, že v boji proti Achnatonovi selhali. Proto se nabídli, že mi s hlídáním zrcadla pomůžou. Původně jsem to nechtěl, ale řekni skupině silných a zkušených mužů, kteří se na tebe dívají jako smutná štěňata, že jejich pomoc nepotřebuješ?"

Překlad tu místy trochu pokulhává, nejsem si jistá, jestli to nebylo třeba menší přehledností originálu (nebo vyloženě chybami autorů), ale někdy jsou tam drobné kiksy - někdo mluví zevnitř, aby vzápětí vešel a párkrát je něco prostě jen řečeno neelegantně, případně je rozklížená větná vazba, ale... jsou to celkově spíš drobnosti a myslím, že spousta lidí si toho vůbec nevšimne...
Taky až teď jsem si všimla, že autoři pojmenovali démona Achnaton... to je trochu zvláštní... zvlášť proto, že žádná reálná vazba na skutečného Achnatona tam není... No, ale ostatně co...
Pro mírně pokročilé čtenáře rozhodně doporučuji, překvapuje mě, že knížky nejsou známnější...

7 28.08.2021

(SPOILER) (Bylo usouzeno, že komentář obsahuje spoilery... osobně žádný nevidím, ale samozřejmě čtěte na vlastní nebezpečí :-))
Dobrá, tak už chápu, proč tolik lidí radí začít se Zeměplochou tady. Ono totiž tahle kniha je celkem "normální" - má propracovanou zápletku, kterou můžeme sledovat (což u Prachetta není samo sebou), má sympatické postavy (Což taky není samo sebou, že Mrakoplaši? Ne, že bych proti Mrakoplašovi něco měla, ale přiznejte... většinu času je na zabití.), ale zároveň si zvládá udržet svůj humor, i když možná v trochu zkrocené verzi (oproti naprosto nespoutané absurdnosti prvních dvou dílů...). Takže ano, uznávám odůvodněnost tohoto doporučení, ale osobně jsem ráda, že jsem četla chronologicky (kdybych byla o něco méně tvrdohlavá, tak by to ale dost možná nevyšlo...).
Co víc napsat? Naprosto jsem se zamilovala do lady Berankinové (od rvačky o Elánia se radši budu držet dál). Asi nejzajímavěji napsanou postavou je ale pro mě v tuhle chvíli Karotka. Adopce je zkrátka jedno z mých témat a tady je to skvěle provázáno s problematikou identity a kultury. Neskutečně obdivuji způsob, kterým Prachett do vtipného příběhu zvládne vetkat tolik náročných témat a dodá mu tak hloubku, kterou by nikdo neočekával.
Posloucháno jako audiokniha.

P.S. Kdybych nebyla líná, tak bych Velmistra odhalila daleko dřív, protože jsem byla na správné stopě... Ale už se mi to nechtělo víc promýšlet... Celkově si myslím, že je zápletka dost solidní. (Minimálně na Prachetta :P)

24 25.08.2021

Upřímně si vůbec nejsem jistá, jak tuhle sbírku hodnotit jako celek, protože je zřejmé, že jako celek nebyla původně zamýšlená. Povídky samy o sobě jsou docela solidní, některé lepší než jiné, některé oslovují víc jiné míň, některé mají z dnešního pohledu trochu problematické prvky (jako většina starší literatury). Pokud by člověk na takovou povídku narazil v časopise/novinách (jak byly vydávány původně), jistě by byl šťasten, že na takový klenot narazil. Když ale takových povídek čte dvanáct po sobě, přičemž autorka představuje dva možné scénáře... eh... trochu se to přejí.
Nadruhou stranu hodnotit knihu negativně mi nepřijde tak úplně fér, celkově je to příjemné čtení a začínat každý den jednou povídkou bylo moc příjemné. Naprosto souhlasím se zařazením "kniha ke kávičce", možná také kniha do MHD... Maud píše nádherně, takže četby samozřejmě nelituju, i když jejím ucelenějším příběhům se to asi nevyrovná...
(Podrobnější komentáře jsou u jednotlivých povídek.)

9 20.08.2021

Asi mám neodolatelnou potřebu vyčnívat z davu nebo co, protože upřímně, pokud už musíme mezi jednotlivými díly rozlišovat... mně se předchozí díly líbily asi víc než tenhle. Asi je to tím, že jsem v tom minulém byla děsně spokojená, cestovala jsem s malou sympatickou skupinkou, líbily se mi interakce mezi nimi, líbily se mi témata, která se řešily. No a tahle kniha mě šmahem vezme úplně jinam...Zjišťuji, že Ciriiny pasáže mě baví asi nejméně, ale to je samozřejmě velmi subjektivní a věc vkusu a rozhodně nechci říkat, že je tahle kniha méně kvalitní než ty předchozí, vlastně si myslím, že je to spíše naopak... Narativně je to zkrátka úžasně propracované a ta komplikovanost se mi osobně moc líbila, protože příběhy, které samy o sobě zas tak komplikované nejsou krásně zamotá, přidá napětí a přitom je udrží "realistické".

"Ten, anebo ta Neratin Ceka?" přimhouřil oči Kalous, dívaje se za odcházejícím poddůstojníkem. "Má to být chlap, nebo ženská?"
"Pane Skellene," odkašlal si Silifant, ale když se rozhodl zastat se svého člověka, měl pevný hlas a neuhýbavý pohled. "Přesně to nevím. Navenek je to muž, ovšem docela jistý si nejsem. Zato jsem si jist tím, jaký je Neratin Ceka seržant. To, na co ses ráčil zeptat, by pro mne mělo význam, kdybych ho chtěl žádat o ruku. Nechci. Ty snad ano, koronere?"

Jenomže mě zkrátka pár věcí zklamalo a... to tomuhle dílu dodalo trochu pachuť, i když znovu, je to velmi subjektivní. Například mě vůbec, ale naprosto vůbec nepotěšila Cahirova motivace. Hrozně jsem se bála, že to přijde a ono to přišlo a... no, třeba mě Sapkowski překvapí, už několikrát se mu podařilo převrátit skutečnost, které jsem nefandila, do něčeho skvělého. (Jsem na tu skutečnost nějak moc zaměřená, ani nevím proč, prostě mě to vytáčí...)
Koho ovšem považuji za naprostou královnu této knihy je Yennefer (cha, já vím, nepopulární názory...) ta ženská je skvělá, netvrdím, že nemá své nesympatické stránky, ale to z ní dělá "skutečného člověka", o tomhle je neskutečně těžké mluvit bez spoilerů ALE její oddanost je neuvěřitelná, když to navrch srovnáte s Geraltovými myšlenkami... přiznávám, že tragika celé té situace mě možná krapet dohnala k slzám, obzvlášť pak v kombinaci se závěrem, kde jsem měla dojem, že asi začnu ječet... (Asi mě celý tenhle díl trochu frustruje...) Na jednu stranu je mi líto, že jsme neměli trochu více Yennefer, na druhou by to celkovému příběhu asi neprospělo.
Jinak všechno to, co jsem na Zaklínači milovala do teď stále platí - brutálně upřímné popisy války, skvělé vykreslení postav, fascinující svět, krásný vypravěčský styl... Už se nemůžu dočkat Paní jezera... i když upřímně se taky trochu děsím, co přijde...

22 20.08.2021

Nemyslím si, že jsem kdy četla komiks, který by byl takhle hutný. Občas to bylo i trochu naškodu - zoufale jsem chtěla číst dál, ale byla jsem zahlcená hromadou poznámek pod čarou - na druhou stranu jsem ráda, že tam ty poznámky jsou, protože všechno zase dávají do širší perspektivy a představují nám osobnosti, které se příběhem jen mihnou.

Martha: "Co svatý Augustin?"
Hannah: "Je po smrti."

Jedna ze skvělých věcí na formě tohoto příběhu je rozhodně Krimsteinův/Hannin humor. Ač ten příběh sám o sobě totiž rozhodně není veselý, dokáže rozesmát a pobavit.

"Já si myslela, že fenomenologie je temná. Vedle snahy procpat Natálku francouzskou byrokracií začíná i Husserl působit jako komiks."

A znovu se tu ukazuje, že o něčem "vědět" a "uvědomovat si co to znamená" jsou dvě zcela rozdílné věci. Samozřejmě, že jsem věděla, že Arendt emigrovala, ale uvědomovala jsem si, co to skutečně znamená a co všechno to obnášelo? Ani zdaleka... Nebudu se tu o tom víc rozepisovat, abych nezkazila zážitek těm, kteří to třeba ještě nečetli, ale... no, místy docela síla. A pak je tu samozřejmě spousta malých věcí, které se člověk dozvídá. Například jsem netušila, že byla Arendt vdaná a to dokonce dvakrát nebo že se znala se Shagallem. A taky že do čtrnácti přečetla všechna Kantova díla... no, tak v tomhle ohledu jsem teda vážně hodně pozadu.

Blücher: "Jo mimochodem, ještě jsem se tě nezeptal, jak jsi v Marseille přišla na ten skvělý únikový plán. S tím klíčem a kraválem v hotelu a tak."
Hannah: "Jo tohle. Proč myslíš, že jsem celé léto četla detektivky?"
Blücher: "Aby ses odreagovala... Abys nemusela myslet na tu hrůzu kolem?"
Hannah: "To ne. Abych zjistila, jak myslí francouzští poldové. Myšlení je všechno."

Heidegger tu zaujímá roli pravého záporáka. Trochu mě to mrzí, protože to až příliš hraje do mých pocitů ohledně něj a spíš bych ocenila trochu... vyrovnanější zobrazení abych si k němu nějakou cestu mohla najít. Ale celkově si na to samozřejmě nemůžu ztěžovat... Rozhodně jsem ráda, že jsem si tenhle kousek nenechala ujít, protože Hannah patří mezi myslitelky(/tele), kteří mě velmi oslovují.

"Lidé to nechápou, Až na mámu mají za to, že jsem trochu pomalejší. Mám-li být zcela upřímná, já si myslím, že pitomá fakt jsem. Až na to, že vám provděpodobně nedochází tohle: stojí mě obrovské úsilí, jsem si jistá, že víc než kohokoliv jiného, abych byla chytrá. Co lidé pochopí během pěti minut, mně dochází pět hodin. Přemýšlím a přemýšlím. Čas i námahu vynakládám, protože věcem potřebuji přijít na kloub. Porozumět. Nikdo nemá tušení, kolik úsilí za tím vším je. Jediné, co vidí, je, že bych snad mohla být docela nadaná."

9 20.08.2021

Moje motivace k četbě tohoto díla je pravděpodobně zase trochu netradiční. Dobrovolně přiznávám, že ve výtvarném umění se téměř vůbec nevyznám. Daleko bližší je mi literatura (žádné překvapení) nebo hudba. Statické umění... nevím, mám pocit, že pro něj nemám dostatek trpělivosti. (Samozřejmě ho oceňuji, ale mám pocit, že to nedokážu plně. To je jedno, pojďme dál.) Tenhle spis nicméně neměl vliv jen na umění výtvarné, ale i na modernistickou literaturu. (Ano, jedná se o další důsledek četby Hilského "Modernistů".) A (nejen) z tohoto hlediska to byla četba rozhodně zajímavá.

"Porozumět umění znamená pozdvihnout diváka na úroveň umělce."

Samozřejmě, že tento spis je v mnohém neaktuální. Kadinsky je například myslitelem pokroku a optimisticky předpokládá rozvoj umění směrem k duchovnosti a abstraktnosti a zkrátka stále vzhůru. Přičemž... vzhledem k svému opovržení buržoazií by asi dnes zaplakal. (Tím nechci zlehčovat současné umění, ale rozhodně to není to, co by si Kadinsky představoval a už samozná idea vývoje a překonávání je - doufám - dnes překonaná.) Možná jsme ale zkrátka jen v jedné z jeho dob "recidivity".

"V těchto němých a slepých dobách se zdůrazňují výhradně jen vnější úspěchy a hmotné statky a oslavují se objevy, jež slouží jen a jen tělesné rozkoši. Ryze duchovní kvality, bere-li je vůbec kdo na vědomí, se v nejlepším případě podceňují."

Co je ale naprosto nádherné je cit, se kterým Kadinsky píše. Z jeho prózy je zřejmé že je umělcem. A to nejen umělcem barev, ale i umělcem slov. Ostatně proč bych se vám to snažila popsat, když vám to může říct sám...

"Bílá nezní, což v hudbě odpovídá pauzám, okamžikům, kdy se věta nebo motiv na chvíli zastaví aniž by to znamenalo definitivní konec. Je to ticho, jež není mrtvé, ale obsahuje naopak řadu nových možností. Bílá zní jako ticho, které jsme náhle pochopili. Je to nicota, která je dosud mladá, anebo přesněji cosi ve stavu prenatálním, před momentem svého zrození. Země tak zřejmě zněla v bílých dobách ledových."

Upřímně jeho pasáž o barvách bych mohla číst stále dokola, celá doslova překypuje životem a láskou. Ne vždycky s jeho charakteristikou zcela souhlasím, ale jeho hudební metafory jsou nádherné a často neuvěřitelně přesné. A celkově mám dojem, že mi zase více otevřel oči k důležitosti barev. Na druhou stranu je třeba upozornit, že jeho pohled na barvy je (logicky) velmi eurocentrický. Sice jednou zmiňuje, že v Číně je fialová barvou smutku (což si nejsem jistá, že je pravda, oproti tomu levandulová patří mezi evropské smuteční barvy edit: tak jsem si to ještě prověřila a žádnou zmínku o tom, že by v Číně byla fialová smuteční barvou jsem nenašla, spíše je to barva spirituality - podobně jako v Evropě, barvy smutku jsou bílá a černá - smuteční hosté chodí v bílé...), ale jinak se nás snaží přesvětčit, že somatické působení barev je univerzální, čímž bych si nebyla tak jistá. V řadě zemí je bílá barvou smutku a rozhodně bude vyvolávat jiné asociace. Kadinsky na asociace "tolik nevěří" a zlehčuje je, nicméně... No, nevím, řekla bych, že je nelze zcela pominout. Zajímalo by mě, jestli na tohle téma existuje nějaký výkum. (On existuje určitě, já jsem jen líná ho hledat...) Celkově rozhodně četba, které nelituji.

"Umělec musí mít co říci, protože jeho posláním není formu zvládnout, ale přizpůsobit ji obsahu."

5 16.08.2021

Dala jsem sérii ještě jednu šanci a slavnostně prohlašuji, že tímto s ní končím. Proč? V rámci žánru je to celkem průměr, takže od četby zájemce neodrazuji, ale pro mě to zkrátka nefunguje. V tomto žánru totiž čtu dvě kategorie knih, ty, které považuji za skutečně dobré tzn. s pečlivě vykreslenými postavami, případně prostředím, a pak ty, které považuji za tak špatné, až jsou směšné. Stephanie Laurens ale spadá přesně doprostřed, a proto mi nemá co nabídnout. Plusové body za pokus o příběh a skotské prostředí. Na druhou stranu téma lidového čarodějnictví mi spíše nesedlo a hlavní hrdinové byli tak papíroví až šustili. Plusové body za rodinou atmosféru, kterou přinesla smečka Cynsterů, bohužel i oni působí jako figurky v dětské hře. Za tohle by si kniha snad i vysloužila slabší tři hvězdičky, nicméně... dále SPOILERy Za naprosto nepřijatelnou považuji skutečnost, že Catriona Richarda zdrogovala, aby s ním počala dítě... ech, ne prosím. Bylo to zvládnuté o něco lépe, než podobně problematická scéna ve "Vévoda a já", protože Catriona se přece jen cítila provinileji a mezi protagonisty proběhl náznak rozhovoru na toto téma, nicméně dle mého názoru byl rozhovor naprosto nedostatečný. Kdyby Richard zdrogoval ji, jsem si jistá, že by odsouzení z řad čtenářů bylo daleko silnější... Na jednu stranu chápu, že tenhle žánr nám umožňuje prožívat i určité nepřijatelné fantasie, které s tím, jak se chováme v reálném životě nemají nic společného. Ale domnívám se, že by takové části měly být nějak označené, protože řada lidí si pak jejich problematičnost vůbec neuvědomuje... (Nevím, nad tímhle tématem poslední dobou dost přemýšlím a k žádnému konečnému závěru jsem zatím nedospěla, takhle mi to ale přijatelné nepřijde...)

6 13.08.2021

Druhé čtení a stále je to stejně výborné. Rozhodně jedna z mých nejmilejších sbírek poezie. Tentokrát se mi to náhodně sešlo tak, že jsem sbírku četla paralelně s povídkami Virginie Woolf a ty dvě se k sobě výborně hodí. Je to poezie smutná a melancholická, o opuštěnosti, stárnutí, ztrátě domova. Ale na druhou stranu je to také kniha o přátelských pitkách, kocovině a rozmazaných líčidlech. Rozhodně kniha, kterou toužím zařadit do své knihovny leč je bohužel beznadějně vyprodaná...

PŘED MÝMI OKNY VYROSTLA HOUŠŤ ŠTÍHLÝCH BANÁNŮ.
Do dvora padá stín.
Do dvora padá stín.
Květ vedle květu něžně otvírá a zase zavírá svůj klín.

Na lůžku ležím se smutkem; k půlnoci začlo lít.
Proud chladných krůpějí.
Proud chladných krůpějí.
Zloměná žalem nemám sílu vstát a poslouchat jak bubnují.

P.S. Docela mě překvapuje, že nevznikla nějaká rozsáhlejší snaha zhudebnit její básně - vzhledem k tomu, že je to jejich "původní" forma (melodie se ztratily) a jak krásné ty texty jsou. Pár jsem jich zhudebněných našla, ale se smutkem musím konstatovat, že na mě je to poněkud příliš "zezápadněné" a celkově neuspokojující...

9 07.08.2021

Jak vůbec člověk může nějak komentovat knihy Virginie Woolf...? Všechna moje slova budou vedle těch jejích nutně těžkopádná a nevhodná...
Na začátek přiznám, že mě o něco víc oslovily její povídky, místy mi přišlo, že by kniha mohla být trochu kratší, ale pak jsem zas narazila na pasáž, která mě obzvlášť oslovovala a na nějaký rozsah jsem naprosto zapomněla. A to ani nemluvím o okamžiku, kdy jsem narazila na Ten zlom a... no, něco takového jsem vůbec nečekala.
S postavami je tu člověk skutečně "na tělo", někdy mi to bylo až nepříjemné, jako bych narušovala jejich soukromí. A občas člověk zkrátka ani nechce vědět, co si daná postava myslí - buď si tam a já budu tady a budeme se vzájemně ignorovat... Virginia Woolf má zkrátka neskutečný talent, její postavy jsou skutečné, protože nikoho jiného by ani nenapadlo do centra postavit osoby tak obyčejné a přitom... živé.

"Ale člověk budí lidi jen tehdy, když ví, co jim chce říct. A ona nechtěla říct nějakou jednu jednotlivost, ale vše. Slůvka, která přerušují myšlení a usekávají mu údy, neříkají nic. "O životě, o smrti; o paní Ramsayové" - ne, uzavřela, člověk nedokáže říct nikomu nic. Naléhavost okamžiku se nikdy netrefí správně. Slova ulétnou stranou a zasáhnou objekt o kus níž. Pak to člověk vzdá, myšlenka zase zapadne, a člověk se stane stejným jako většina lidí ve středním věku, opatrným, tajnůstkářským, má vrásky mezi očima a výraz neustálé obavy. Neboť jak může člověk vyjádřit slovy tyhle tělesné pocity? vyjádřit támhletu prázdnotu? (Dívala se na schůdky k salonu; vyhlížely neobyčejně prázdně.)"

Celý zážitek mi trochu narušila skutečnost, že jsem četla trochu ve spěchu, protože jsem knihu už dávno měla vrátit do knihovny a na Virginii Woolf se nedá spěchat. Přesto skvělé a k Woolf se rozhodně ještě vrátím....
P.S. Pro případné kupce: Vydání od Odeonu 1999 má vážně příšerně udělanou vazbu (vypadávají listy).

11 07.08.2021

Pocity jsou smíšené. Ze začátku u mě převládaly výkřiky "to je ono" často vzápětí následované mírnou skepsí a neustálím upomínáním se, že dílo je 70-60 let staré a že zkrátka nemůžu chtít všechno. Pak bohužel přišlo pár posledních esejů, kde jsme na sebe s Lewisem ostře názorově narazili a... to zkrátka knize dodalo nahorklou dochuť.
"Zázraky" mi přišly skvělé, měla jsem výtky, ale hlavní myšlenka je úžasná. (Ostatně ji rozvíjí i Terry Prachett v Malých bozích, a ne, k Malým bohům jsem se stále ještě nedostala, ale máma je Prachettem posedlá a neustále z něj cituje. To jsem ale odbočila.)

"Každým rokem Bůh mění malé zrno v množství zrn; semeno je zaseto a následuje vzrůst, a lidé, podle zvyku své doby říkají: "To je Ceres, to je Adonis, to je Král Zrno," nebo snad "To je zákon přírody." Přiblížením, překladem tohoto každoročního zázraku je nasycení pěti tisíců. Chléb zde není stvořen z ničeho. Chléb není stvořen z kamení, jak jednou ďábel neúspěšně navrhoval našemu Pánu. Z kousku chleba je vytvořeno množství chleba. Syn neučiní nic, než co vidí činit Otce."

Lewis tohle úplně explicitně neříká, ale samotný vznik života je zázrakem, zraní vína a klíčení semena je zázrakem. Celý svět je jeden velký zázrak. A následuje řada dalších velmi slušných esejů, Lewis má čtivý styl a inteligentní argumenty. Jednotlivé eseje nejsou dlouhé (ano, skutečně četba do tramvaje).
Nicméně esej, který mě pálí nejvíc je "Knežky v církvi?". Když pominu skutečnost, že s Lewisem zkrátka a jednoduše v jeho závěrech nesouhlasím (což je naprosto v pořádku), tak musím dodat, že tu jeho argumentaci považuji za poněkud chatrnou. Jeho argumentace totiž spočívá - téměř výhradně - na prohlášení, že Bůh jako Bůh Otec musí být zastupován mužem, protože kdyby byl Bohyní Matkou byli bychom v úplně jiném náboženství. (Je to ode mě poněkud hrubé zjednodušení, ale odpusťte mi to, mám dojem, že to je pro tento účel dostačující.) Svůj argument tedy zakládá čistě jazykově, což vnímám jako problém. Uvědomme si, že jazyk je společenský konstrukt, jazykové významy jsou proměnlivé, v nejrůznějších kulturách jsou jazyky diametrálně odlišné a nastolují zcela nové myšlenkové struktury. Slovo "otec" může mít nejrůznější významy a konotace a v některých jazycích ani neexistuje (nekontrolovala jsem to, ale z typologie rodinných systémů to vyplývá). Představa, že je Bůh svázaný něčím jako je jazyk se mi zdá směšná. Samozřejmě se pohybuji na silně subjektivním poli a každý má právo se mnou nesouhlasit, ale spojení Bůh Otec nevnímám jako silně maskuliní, ano katolická tradice ho tak pravděpodobně vnímá. Ráda bych vám řekla, co podle mě Bůh Otec znamená, ale obávám se, že to nedokážu vyjádřit slovy. Každopádně představa, že musí být otcem nebo matkou mi nedává smysl, není tak nějak obojím? Není jakousi životní energií, která je počátkem všeho vznikání i zanikání, silou která chrání... nevím. To, že je katolismus tak silně genderovaný je důsledkem naší historie a společnosti, ne proto, že by si to tak Bůh přál... (edit: Když si to po sobě znovu čtu, tak mi dochází, že mluvím o katolicismu, zatímco Lewis patří k anglikánské církvi. Je to z jednoduchého důvodu, že o anglikánství toho moc nevím. Moji argumentaci to ale myslím nijak zvlášť nenarušuje.)

Celkově je zkrátka vidět, že už jsou eseje staršího data a z mnoha hledisek jsou - podle mě - zkrátka překonané. To nic nemění na tom, že obsahují řadu myšlenek krásných, jsou čtivé a celkově nám ukazují určitý vývoj lidského myšlení. Četby rozhodně nelituji, ale jsem malinko zklamaná. (Ach ta nesmyslně vysoká očekávání.)

8 04.08.2021

Podrobnější komentáře můžete najít u jednotlivých povídek a proto tady jen obecněji.
Na Virginii Woolfové nejvíce miluji její styl, který lze přirovnat k malířskému plátnu nebo orosené pavučině třpytící se v raním vánku. Kouzlo se kterým je schopná zachytit nuance každodenních okamžiků a běžných lidských interakcí je neuvěřitelné. Ostatně, možná než moje neumělé pokusy si raději přečtěte, co o ní píše Hilský (Modernisté, 151):

"Podobně jako Wordsworth i Woolfová se pokouší o nové vidění skutečnosti, snaží se nalézat neobyčejnou krásu v docela všedním okamžiku bytí. Zajímají ji nejen všechny odstíny skutečného světla, ale také ono nepostižitelné, téměř mystické světlo vyzařující z trávy, listoví a těch nejvšednějších věcí, světlo, které není součástí vnější skutečnosti, ale které člověk vytváří ve svém nitru a téměř zázračně jím prozařuje vše, co vidí."

Oblíbené povídky... možná "Předměty", "Skvrna na zdi", "Vévodkyně a klenotník", "Zahrady v Kew"... je težké si vybrat, i kdyby jen kvůli tomu, že řada povídek si je tolik podobná, a tak často záleží jen na tom, které si přečtete první... Líbily se mi všechny, možná nejméně mě oslovila "Lovecká společnost", ale... celkově skvělý úvod do autorčina díla, nemůžu se dočkat, až se konečně dostanu k některé z jejích delších prací.

8 04.08.2021