Janina2609
komentáře u knih
Hledání ztraceného času III. – Svět Guermantových
Marcel Proust
Třetí a pro mne jistě nejnáročnější a bohužel asi i poslední přečtená kniha z této série.
Vypravěčova rodina se přestěhuje do mondénní pařížské čtvrti Saint-Germain a prostřednictvím soukromého průzkumu vnitřního fantazijního světa hlavního hrdiny se dostáváme do prostředí vznešené společnosti aristokratických a měšťanských salónů z let 1890-1916. Vypravěč-hrdina je pozván na návštěvu salónu ke kněžně de Guermantes a fascinovaně zde pozoruje účastníky. V románu se objevují dozvuky Dreyfusovy aféry, doporučuji si o této události předem něco málo nastudovat. Celé toto dílo je postaveno na tématech času a paměti, pozoruhodná je originalita Proustova poetického vidění světa, jeho hypnotický prozaický styl a zdůraznění významu intuice.
Proust uvedl do románu časoprostor, vnitřní a intimní zkušenosti hrdiny uchované v jeho paměti. Tato znovu prožitá realita, vytěžená ze vzpomínky, spojená se složitým procesem evokace minulosti, v níž zaujímají významné místo bezděčné reminiscence, vyvolané zdánlivě zcela nedůležitými a náhodnými podněty, se stala základním tkanivem textu. Jako příklad se často uvádí „chuť a vůně koláčku namočeného v čaji,“ uvolňující mechanismus vzpomínky, kdy se vypravěči vybaví týž zážitek (vjem) z dětství.
Pro Proustův styl jsou charakteristická neobyčejně dlouhá a složitá souvětí, někdy označovaná za beztvará, nicméně konstruovaná logicky a odpovídající asociativnímu způsobu odkrývání minulosti, uchované v hrdinově „trvání v čase“.
Proustovu techniku charakterizuje pozorování a sebepozorování, zapojení introspekce do rozvoje epické linie, zaměření na drobný detail a v neposlední řadě i souhra navzájem se prolínajících časových rovin. Také vypravěč se v moderním románu mění: z tradičního vševědoucího vypravěče se stává vypravěč, který spíš pozoruje, než dokonale chápe a vysvětluje.
Minulost, byť zasutá, nikdy nepřestane působit na náš život a stále jej – třeba i skrytě – spoluvytváří, uplynulý čas nemůže být nikdy „ztracen“. Vyvolání minulosti nám dovoluje objevit některé základní momenty, které náš život utvářely.
Linie celého rozsáhlého cyklu je poměrně jednoduchá a její osu tvoří osobní zážitky vypravěče, volně spjaté do jednotlivých epizod, jak se odvíjely od jeho dětství do rozchodu s Albertinou. „Hledání ztraceného času“ představuje moderní psychologický román 20. století, v němž je současně využito i postupů „klasického“ psychologického románu.
Dítě tmy
Miroslav Pech
Horory moc nečtu, ale nalákaly mě recenze a změna žánru. Byla jsem zvědavá na chváleného českého autora. Celkem povedený příběh, prvky hororu splňuje vrchovatě, ale do dalších knih autora se mi zatím asi nebude chtít.
Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí
Danka Štoflová
„Lásku ke svým ženám Indiáni prožívají hluboce a je znát v jejich pohledu z očí. Třeba když jejich žena otírá pusinku kojenci, její muž se na ni dívá tak láskyplně a hřejivě, že nemusí ani nic říkat. Indiáni opravdu milují.“
Příjemné vtipné čtení, od druhé poloviny jsem se ale těšila, až dočtu. Pár myšlenek mě oslovilo, ale celkově hodnotím jen třemi hvězdami.
Člověk Gabriel
Kateřina Dubská
“Inu, vždy když si člověk začne myslet, že už mu nemůže být lépe, a má pocit, že může létat k oblakům, vstoupí mu do života těžká bota, která ho přišlápne do bahna, a on si zase vzpomene, že vše co se mu přihodí, má přijímat s pokorou a děkovat denně Bohu, že se má dobře."
To byla pohádka. V dobrém slova smyslu, protože hodnoty Romů zde popsané skutečně tak působí. Gabriel jako zosobnění Dobra a osudy celé jeho rodiny jsou tu poutavě vylíčené, celý příběh je sondou do jedné romské duše. Stránky příběhu příjemně ubývají, až je člověku líto, že už končí.
Kniha pro mě příjemné překvapení i pro krásnou češtinu.
Stehy
Sára Zeithammerová
“Ve chvíli, kdy přišel zpátky do kuchyně, jsem viděla, jak mu šok setřel z tváře všechnu přetvářku, veškerou teatrálnost. Nikdy jsem ho takového neviděla.
Trochu nešťastný byl záměr autorky, která pro dramatičnost příběhu zvolila více časových rovin a příliš
časté střídání dvou hlavních ženských postav ve vyprávění. Rušilo mě to při čtení a celkově kniha vyzněla až chaoticky. Bohužel, protože námět a duševní pochody zklamaných žen byly popsány moc pěkně
Než se stihnu rozloučit
Tošikazu Kawaguči
“Ať uděláte při návratu do minulosti cokoli, přítomnost se tím nezmění.
Dalši čtyři výlety do minulosti prostřednictvím kavárny Funiculi Funicula, která umožňuje lidem vrátit se na chvíli v čase (než vystydne káva) a povědět svým blízkým co neřekli, nebo naopak vrátit slova, kterými ublížili.
Z knihy bychom se mohli poučit a protože žádná takováto kavárna skutečně neexistuje, říkejme svým drahým, co máme na srdci skutečně včas, pak už to nepůjde.
Stejně jako předchozí tři knihy příjemné čtení.
Transfer
Bianca Bellová
„Radost-smutek-loučení-setkání. Všechny jako by nikdy nebyly. Jen déšť je stejný, padá v proudech na dlaždice, celou noc.“
Soubor čtyř krátkých povídek, které spojuje transferová hala na letišti. Jednotlivé postavy mají vždy něco málo společného. Líbil se mi styl psaní, celkem i námět, ale protože jsou příběhy dost krátké, pravděpodobně se nestačí uložit hluboko do paměti. Čtení na odpoledne.
Soběstačný
Zuzana Dostálová
“Když máš možnost, dej!"
Kniha je koncipována jako deníček dospívajícího, na svůj věk velmi rozumného a obětavého kluka.
Přes závažné události, které se odehrály ve Štěpánově životě na mně jeho příběh působí optimisticky, zdánlivě nepřekonatelné se dá zvládnout pevnou vůlí, odhodláním a láskou. Nejprve mateřskou, později dědovou svéráznou v duchu když máš možnost, dej...
Příjemné čtení, autorka jednoduchou formou přiblížila závažná životní témata.
Vraní oko
Michaela Klevisová
„Táta mi také vyprávěl o Vraním oku. Že jste svý partě dali název Vraní oko, protože ten název spojuje rostliny a ptáky...“
Skvěle napsaná detektivka se zajímavou zápletkou, postavy příjemně civilní, na své si přijdou i milovníci přírody, kterou autorka líčí tak akorát k dokreslení atmosféry. Příběh není zbytečně zdlouhavý, aby se zvýšil počet stránek, což mi někdy na detektivkách vadí.
Moje první kniha ze série s vyšetřovatelem Bergmanem, druhá od autorky (Prokletý kraj), obě skvělé a v sérii budu určitě pokračovat – i když na přeskáčku.
Peříčko v bouři
Emily Wu
“Jsou jako peříčka v bouři, vichr je odnáší z místa na místo a oni nemají žádnou moc rozhodovat o svém životě. Víc těžkosti už neunesou. Svůj díl hořkosti si vybrali až do dna."
Peříčko v bouři je příběh, který autorka prožila v 60.-70.letech v Mao Ce-Tungově Číně. Poznala teror a brutalitu Rudých gard a prožila zostuzení celé rodiny díky otci, který byl jako vzdělaný univerzitní profesor označen za nepřítele a imperialistického špióna.
Velmi čtivá kniha rozdělená do krátkých kapitol líčí nesmyslný režim v Číně a přibližuje ponižování, tělesné i psychické týrání v rodinách třídních nepřítelů.
U severní zdi
Petra Klabouchová
„Pane Bože,“ dere se jí ze rtů, ale mlčí. Tady Bůh nikdy nebyl a nebude.“
Kniha o lidské krutosti, malosti a zavřených očích a srdcích.
Kniha čerpá z osobních tvrzení přeživších, údajných svědků a příbuzných vězněných žen, z materiálů spolků a z práce dokumentaristky Dagmar Průchové, která výslechy na Pankráci zažila osobně jako dvanáctiletá dívka. O to více je ale prožité utrpení autentické. O podezřelých úmrtích tak zůstaly jen hlasy bez důkazů, které se nepodařilo nijak podložit, nejdůležitější záznamy z Ďáblického hřbitova shořely pár dní před tím, než mělo dojít ke schůzce s komisí pověřenou vyšetřováním komunistických zločinů.
Při čtení jsem prožívala zděšení a smutek, nestává se mi často, že bych musela několikrát knihu se slzami v očích na chvíli odložit. Autorka na jedné z literárních besed uvedla, že „té hrůzy bylo mnohem víc, jen ji bylo nutné zredukovat do čitelné formy“.
Tak hrozný byl komunismus nejen 50. let.
Obdivuji odvahu autorky o tomto tématu napsat poutavou knihu a děkuji za ní. Doporučila bych jako povinnou školní četbu.
Tři sestry
Anton Pavlovič Čechov
“Milé sestry, život ještě neskončil. Tak tedy budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a člověku připadá, že zbývá už jen maličko, a dovíme se, proč žijeme, proč trpíme. Kdyby to člověk věděl, kdyby to věděl!"
Oblíbený autor, není třeba slov...
Pačinko
Min Jin Lee
“A přesto chodili hrát dál, protože v sobě drželi naději, že by mohli patřit k těm šťastným. Proč se zlobit na někoho, kdo chce zůstat ve hře? V tomhle důležitém bodě selhala-nenaučila své děti doufat, věřit v možná absurdní možnost, že by mohly vyhrát. Pačinko je hloupá hra, ale život ne."
Příběh o čtyřech generacích Korejců, kteří přišli do Japonska za koloniální éry. Vyprávění začíná v roce 1910 a poslední generaci sledujeme v roce 1989. V knize je mnoho postav, ale protože všechny jsou přiblížené tak akorát, velmi dobře se v nich orientujete. Vedle popisu života Korejců v cizí zemi bych vyzdvihla nádherně popsanou lásku ke svým dětem a následně dětí k rodičům.
Knížka se těžko odkládá, zvládla jsem jí za tři dny. Doporučuji k přečteni
Poslední nadechnutí
Václav Křivanec
Nejsem příliš příznivcem žánru krimi, ale stejně jako předchozí kniha od autora se mi tato velmi dobře četla, někdy byly pasáže trochu víc zdlouhavé a děj lehce předvídatelný. Ale nevadilo.
Jeřabinový dům
Marie Hajdová
“Strach je najednou pryč. Už ji neděsí praskání větví, vrzání kmenů ani šustění křídel vylekaného ptáka. Cítí jak se v ní něco mění. Nedokáže to zachytit. Jako by něco prasklo a skrz prasklinu se dalo spatřit světlo.
Příběh ze života, nepřibarvený senzacemi, dalo by se říct úplně obyčejný. To je to, co se mě na knížce líbí především. Čtenář má díky “nedovysvětlení a definitivnímu uzavření situací prostor pro svou fantazii. Hvězdu v hodnocení dávám navíc pro příjemný jazyk a moc pěkné slovní obraty v líčení okolní krajiny a přírody. Určitě budu pokračovat ve čtení dalších autorčiných knih
Únikové cesty
Barbora Haplová
“Myslel jsem si, že bych mohl nějak spočítat, kdy udělají matka s otcem scénu. Že když budu dost přemýšlet, dokážu je jakoby předběhnout a vypočítat.
A potom?
Potom... to bude míň bolet , když o tom budu dopředu vědět."
Únikové cesty jak výstižný název pro trápení malých dospívajících i velkých dospělých. Vyzdvihla bych nevšední popis pocitů a krásnou češtinu. Knížka se mi moc líbila a určitě sáhnu po dalších z Vyšehradu z edice Tvář.
Kyselé třešně
Lenka Chalupová
“...od konce války na Švédských šancích rostly vždycky už jen kyselé třešně, nad kterými se lidem křivily obličeje."
Příběh na motivy skutečné události masakru v Lověšicích v roce 1945 je poměrně hezky zpracován, slušelo by mu však ještě lepší propracování místa i postav. Děj má spád, autorka má dobrou slovní zásobu, ale místy používá hovorová slovní spojení a výrazy, které, dle mého názoru, do literatury nepatří. Ubírám za ně jednu hvězdu v celkovém hodnocení.
Odbočka v lesích
Kateřina Karolová
“Ten sajrajt ovlivní všechny vaše smysly."
Po přečtení knihy Jiné místo, která už byla na hraně naivity, ale celkem se mi líbila, jsem zkusila Odbočku v lesích. Tady už byla naivita a nesmyslnost zcela rozvinutá. Kniha se mi nelíbila ani formou ani obsahem. Přečetla jsem jen ze zásady.
Racek
Anton Pavlovič Čechov
“Pamatujete jak jste zastřelil racka? Náhodou přišel člověk, spatřil ho a - nemaje nic jiného na práci - přivedl ho do záhuby."
Racka jsem viděla v Dejvicích a moc se mi líbilo zpracování, takže přečtením knihy jsem si vlastně jen připomněla jednotlivé postavy.
Moje srdcovka.
Hořké moře
Jakuba Katalpa (p)
“Dotkla se střepů, které v sobě mám..."
Líbí se mi jazyk knihy, kdy autorka používá originální metafory, neotřelá slovní spojení, náznaky, které ani moc neodhalují dějovou linku. Vůbec přitom nevadí, že nechává zmizet hranici mezi realitou a snem.
Čtenář, který od Katalpy očekává příběh ze současnosti, může být zklamán, naproti tomu pro čtenáře, jimž je blízký určitý psychologický ponor a experimentální přístup k textu, se kniha může stát příjemným překvapením.
Chápu, že s knihou má leckdo potíže. Nečte se zrovna jednoduše, není zábavná a morální ponaučení hodné zdviženého prstu v ní také nenajdete. Místo propracovaného děje je zaplněna spoustou snů, vzpomínek a útržků ledabyle rozházených po textu. Hledat mezi nimi vazby a příčinné souvislosti je zdlouhavé a čtenář nemá ani jistotu, že všemu správně porozumí.
Ani já jsem moc neporozuměla, ale od okamžiku, kdy jsem přestala v útržcích hledat souvislosti a všímala si hlavně slovních spojení jsem si čtení docela užila.