janavan komentáře u knih

Moudrý muž, moudrá kniha. Není asi třeba psát víc, kniha je plná životních zkušeností člověka, kněze a psychiatra. Příručka pro život, a to nejsem věřící.

2 18.12.2019

Poměrně obecný úvod do problematiky dnešního dění a stavu světa v 21. století. Příliš nových myšlenek jsem v knize nenalezla. Pro ty, co se v dnešním světě ale tolik nevyznají, dobrý start. Jinak bych sáhla po něčem odbornějším.

6 15.11.2019

S tématem absence morálního rámce si před McEwanem pohrávali jiní. Kdo by neznal román Pán much od Williama Goldinga, který odpovídá na otázku: Co by se stalo, kdybyste nechali skupinu kluků bez dozoru a napospas sobě samým? McEwan pokládá podobnou otázku, která dovádí do extrému trochu jinou ideu. Myšlenku, nad kterou minimálně jednou během dospívání polemizoval každý z nás. Jaká by to byla svoboda, být třeba jeden den doma bez rodičů. Jak by to bylo krásné, dělat si, co chceme.

Ian McEwan stejně jako v jiných románech ukazuje čtenáři, že lidstvo je ve své podstatě zvrácené. A že když dětem seberete morální kompas a autoritu, budou dělat to, co jim pudy přikazují. Jednou za čas svá rozhodnutí zpochybní – třeba jestli bylo moudré zalívat tu krabici betonem.

A vůbec, jak se má pejsek Cosmo?

9 30.09.2019

Neřadím se mezi znalce japonské literatury. Kdybych šla studovat japanologii, bylo by to kvůli "Murakáčovi" a hlavní hrdina Klíma by se mi vysmál. Přesto pro mě byla tahle kniha neplánovaným návratem do tolik milovaného magického realismu z pera Murakamiho, jen okořeněným o prostředí fildy a jemný český humor. A to jsou všechno srdcovky.

Anna Cima touhle prvotinou ukázala nejen, že se vyzná v Japonsku a jeho kultuře, ale že bravurně ovládá i češtinu. Vyprávění Jany je svěží, lehké, místy zábavné, ale hlavně - mimořádně čtivé. Začala jsem číst ráno, s přestávkami dočetla večer. A ač bývám k některým oceněným dílům v rámci Magnesia Litera trochu skeptická, tady je to ocenění naprosto zasloužené.

Jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo. A Cima potvrdila, že člověk nemusí být Japonec, aby vysmahl uvěřitelné dílo z prostředí Šibuje, za které by se nemusel stydět ani sám Murakáč.

8 03.09.2019

Fenomenální sága o soupeření o železný trůn plná intrik, incestů, rytířů i magie. Hru o trůny netřeba představovat, byť od vydání první knihy uběhlo přes 20 let, než se z ní stala kultovní záležitost podobně oslavovaná jako Pán prstenů nebo Harry Potter.

Vyhýbala jsem se jí dlouho, vyhýbala jsem se jí, když o ní spolužáci na gymplu básnili, i když se celý svět mohl zbláznit z poslední epizody zfilmované verze. Podlehla jsem zvědavosti. Touha přiučit se spisovatelskému řemeslu mě přinutila otevřít první stranu a vězte, že jsem knihu hned tak nezavřela.

Světu ohně a ledu jsem propadla. A to jsem vždy říkala, že středověké fantasy není nic pro mě. Každý si v tom najde svoje. Komplexní postavy, mrazivě vykreslené kulisy i krásný jazyk. Každou postavu si zamilujete, na každé najdete ale i to zlé, stejně jako v životě. Najdete tam epické vyprávění o hře o trůny, inspirované Válkou růží, a kus srdce tam necháte – ať už na Zimohradu nebo v Králově přístavišti.

Valar morghulis.

7 02.09.2019

Otázce viny od Karla Jasperse lze přiřadit mnoho různých přívlastků, v první řadě je to ale mimořádně nadčasové dílo. Vyšlo v roce 1946, tedy velice brzy po WW2. Přibližně v té době probíhal Norimberský proces, který se se zločiny WW2 snažil vyrovnat a odsoudit právoplatné viníky.

Jaspers v eseji reflektoval (i do dnešní doby) tolik skloňovanou “kolektivní vinu” Němců za hrůzy druhé světové války. Co je ale důležitější, s nadhledem popsal různé druhy viny (kriminální, politickou, morální a metafysickou), které jsou aplikovatelné jak na velké soubory lidí, tedy např. občany států či organizace, ale i na jedince samotné.

Podle Jasperse se člověk stává člověkem až v momentě, kdy sám přijme svou vinu, a nemá tak smysl tuto morální vinu někomu připomínat. Ublížili jsme, byli jsme ublíženi, ale je jen na každém z nás, jak s tím naložíme.

Kratičké dílko, které ve vás ale svoji vahou a poselstvím bude rezonovat ještě dlouho.

Jednu hvězdičku strhávám za to, že se Jaspers v druhé polovině knihy už trochu opakoval.

2 22.08.2019

Ladislav Fuks není jednoduché čtení. Nerada bych srovnávala Myši Natálie Mooshabrové se Spalovačem mrtvol, přestože obě díla jsou strašně divná, tím správně Fuksovským způsobem.

Nicméně paní Natálie (Víte, že je na Péči už 20 let?) je stavěná jako absurdní román, groteska, plná úzkosti a hrůzy, které obě nenápadně sálají z řádků románu, až se člověk průběžně nevědomky oklepává a cítí se nesvůj. Nedotýká se židovské tematiky jako Spalovač, a přesto si pozorný čtenář všimne, že Fuks neustálým opakováním scén, dialogů i poznámek buduje temný totalitní režim, kde nic není, jak vypadá.

Přiznám se. Asi dvacetkrát jsem si komukoliv, kdo byl poblíž, stěžovala, že je to fakt strašně divný a že už s tím ztrácím trpělivost. Román je rozvláčný. Rozvláčnější, než na jaké je dnešní čtenář zvyklý. Ale já vám něco povím.

Přečtěte si to. Přečtěte to do posledního slova, do poslední tečky, a epilog si přečtěte 3x jako já, protože o takové gradaci děje, jaká se povedla Fuksovi, se může naprosté většině autorů jen zdát.

Národní poklad, tenhle pan Fuks.

14 11.07.2019

KAR mě uhranul.

Přečetla jsem několik Urbanových knih. Hastrmana, Sedmikostelí, Stín katedrály nebo Santiniho jazyk. Poslední roky jsem se u něj pořád těšila na něco, co mě nadchne stejně jako tyhle kousky, co mě nadchne jako erbenovský Hastrman nebo mě nadchne pro architekturu tak jako Santiniho jazyk. A přiznám se, byla jsem ke KARu skeptická, hm, Vary, říkala jsem si, to půjde mimo mě, kdo by zasazoval knihu do Varů. To jsem se trošku spletla.

Je v tom všechno. Temně magická atmosféra Urbanových měst, které, ač skutečné, pulzují pod povrchem zlověstnými tepnami, voda, která vyvěrá a probublává jádrem Varů a určuje směr příběhu. Jádrem příběhu se line vřídelní esence i brutální vraždy (které byly docela zábavné:) ), obojí dokresluje romantika v podobě Goetheho a jeho Ulriky i nekonečně romantická nátura hlavní postavy.

Kvalitní detektivka i černý román věnovaný umírajícímu městu.

Jak se jednou zamilujete do světa knih Miloše Urbana, není cesty zpět. Svět hastrmana i vodních teroristů vás chytne dlouhými pařáty s blánami a nikdy nepustí. A možná si při tom ukousne kus vašeho krku či ramene. Kdoví.

13 11.05.2019

Jedno z nejlepších děl česky psané literatury.
Nemám slov.

10 20.02.2019

Sociologicko-filosofické dílo, které je dnes paradoxně snad aktuálnější než před těmi 13 lety, kdy vyšlo.

Dílo o tom, jaký je pro nás život v tekuté modernitě, v tekutých časech, pro které je typická vysoká individualizace, rozvolněnost sociálních vazeb a úpadek solidarity. To vše zejména v důsledku globalizace.

Člověka (laika) to přiměje zamyslet se nad místem, které v dnešní společnosti zastává, a jestli se mu to vlastně líbí nebo ne. Měl by si přečíst každý.

6 21.01.2019

Já naprosto chápu těch 5 hvězdiček, které se tu opakují, a právě proto dávám 2. To, že 3 věty s přemírou enterů na konci vět vám přijdou strašně blízké a že přesně vystihují vaše problémy, z Princezny nedělá kvalitní poezii.

Já jsem asi stará škola, protože pravá, kvalitní poezie, je pro mě Erben, Seifert, Biebl, Hrabě, spousta ale i současných českých i zahraničních, ale tahle instagramová rádoby poezie za mě kvalitu opravdu nemá.

Spousta klišé, spousta sebelásky, spousta zlomených srdcí, ve kterých se téměř každý najde, kvalita ale nikde.

6 06.01.2019

Paolo Cognetti je má krevní skupina, moje spřízněná duše, spisovatel, který chytá do zad stejný vítr vanoucí do hor a k samotě jako já.

Divoký kluk skutečně nemá žádný převratný děj, stejně jako v Osmi horách zde jde především o cestu k sobě samému, k tomu, co je skutečné a co je podstatné, ale hlavně co je pro každého z nás důležité.

Každý máme někdy chuť utéct. Před světem, před lidmi, před problémy, ale i před sebou. Pokud se tak právě teď cítíte, tohle je kniha pro Vás. Tak nechte Divokého kluka vzít vás za ruku a utečte společně do italských hor... Určitě se skamarádíte!

S Divokým klukem, ale i se svišti, kamzíky a hřebeny hor. A bude to zážitek, na který nezapomenete.

13 10.12.2018

Recept na zlehka vypečenou kritiku západní civilizace dle šéfkuchaře z The Hills:
- 2 kg atmosféry prvorepublikových kaváren
- 500 ml groteskního prostředí (inspirujme se třeba u Paola Sorrentina)
- hrst ironie a sarkasmu (do pokrmu přidávat postupně, aby kritika pořádně vřela)
- špetka pasivní agrese
- 60 kg duševně se pomalu rozkládajícího číšníka
- 3 čajové lžičky rutiny
- 2 lžíce prázdnoty mediálního prostředí a sociálních sítí

Ingredience dále zalijeme 3 l misantropického vývaru a na závěr dochutíme noblesou. Zábavný, probublávající pokrm ihned podáváme.

Recept jsem vyzkoušela a dávám Faldbakkenovi 15 bodů z 10, hlavní jídlo povedené, zábava výborná, i trocha toho šmejděníčka byla!

7 02.12.2018

Amyotrofická laterální skleróza nebo taky ALS. Stephen Hawking, Lou Gehring, Stanislav Gross nebo taky pan Lasker, hlavní hrdina tohoto románu.

Je to neuvěřitelně silný, lidský příběh. O cestě otce a tří synů do Curychu za eutanazií. Není to ale smutný příběh, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to příběh plný lásky, vtipu, britského humoru, francouzského vína a závodů na invalidních vozíčkách kolem prehistorických jeskynních maleb.

Je to něco mezi filmovými Nedotknutelnými a knižní Wild od Cheryl Strayed. O vyrovnávání se se ztrátou, která teprve má a musí přijít. Protože i když nevíte, jestli se Lasker pro eutanazii nakonec rozhodne ne nebo ne, není to podstatné. Je to o té cestě.

Je to lidské. Rodinné. Dojemné. Hřejivé. Filosofické, až metafyzické.

Edward Docx je pro mě jedním z největších literárních objevů tohoto roku a nepochybně také stoupající hvězdou na britském literárním nebi.

Rozhodně doporučuji!

9 09.10.2018

Špatně napsaná kniha, jejíž děj sedí mnohem víc na filmové zpracování než na tento literární odpad, kterým Dej mi své jméno je.

1 17.09.2018

Je málo knih, které mě dokážou uhranout tak jako magický realismus. Hastrman je pro mě českým ekvivalentem magického realismu, stejně jako je v Jižní Americe obohacený o tamní legendy vycházející z původního náboženství a folklóru, zde o divokost a nezkrotnost pohanství. Asi se neshodnu s většinou čtenářů na tom, že “první kniha je super a druhá je odpad”. Proč? Protože druhá je stejně povedená, jen je hodně odlišná, bez druhé ale první nemá smysl, bez první nemá smysl druhá, protože děj druhé a hlavně závěr vás odrovná a posadí na zadek. Samotnou mě až překvapilo, jak mi postava barona de Cause přirostla k srdci. O hastrmanovi jako druhé hlavní postavě bych to asi neřekla, je ale nedílnou součástí příběhu, stejně jako v každém z nás je lidskost barona i zlost hastrmana.

Byla jsem překvapená rozporuplnými hodnoceními zde na Databázi knih, proč jsou některá hodnocení špatná, někomu kniha přijde nečtivá, někdo druhou část považuje za brak. Dle mého soudu je to kniha pro vytříbeného čtenáře, ale především kniha pro člověka s velkou fantazií, aby si svět, kde Hastrman je ekoteroristou, dokázal smysluplně představit.

Urbanovy knihy mi sedí jako máloco, a troufám si tvrdit, že to je hodně podobným vnitřním světem, který Urban v knihách mistrně vykresluje, a idealismem, který se v Hastrmanovi prolíná ve snaze zachránit původní, nezničenou oblast Holanských rybníků a Vlhošť. Je to svět, kde středověk dýchá skrz cihly novostaveb, kde pohanství přetrvává v lidské povaze, svět temně, melancholicky laděný, ale zároveň neskutečně poetický.

Jazykově a dějově je to pro mě jedna z nejlepších českých knih, co jsem kdy četla. Ale chce to čas. Četla jsem ji teď podruhé, poprvé se mi líbila, přišla mi dobrá. Ale teď? Jsem naprosto nadšená.

Nespoutanost. Tak bych shrnula Hastrmana a doporučuji všemi devíti!

14 14.09.2018

Krásně napsaný román, jemuž na jedné hvězdičce ubírá pouze nesnesitelnost hlavní hrdinky v poslední čtvrtině knihy.

Je to především román, který vás vrátí ke kořenům, k té jednoduchosti života, k tomu, jaký život a člověk skutečně odnepaměti má být. Že jde o rodinu, vztahy s blízkými a hospodaření, aby bylo dobře. Při čtení máte pocit, jako byste chvíli četli Steinbecka a chvíli Charlotte Brontëovou, jako by se spolu pomyslně utkávali na italském literárním poli. Je to krásně napsané, vytříbeným jazykem a s notnou dávkou italské povahy a italských hor.

Zaujaly mě i rozpravy mezi hlavní hrdinkou Marií a její Madonou z hor.

Z toho všeho výše zmíněného jsem nadšená. Z vývoje hlavní hrdinky ne. Poslední čtvrtinu knihy bych ji fackovala každou druhou stranu. Zda vy taky, to musíte posoudit až po přečtení. :)

7 24.05.2018

Márquez byl génius slova. Jeho schopnost zachytit v povídkách o několika stranách živočišno tak typické pro jeho knihy a zároveň poetičnost, bravurně vykreslit charaktery postav, atmosféru i děj...Skláním se. A ačkoliv se Nobelova cena nedává za konkrétní knihu, ale celoživotní dílo, při čtení těchto povídek jsem ani na moment nezapochybovala, že by cena nebyla zasloužená.

Jako asi v každé sbírce povídek jsou zde slabší a silnější kousky, ale ono to vůbec nevadí. Díky těm slabším totiž člověk ještě více ocení ty špičkově napsané. Doporučuji především Světlo je jako voda a Stopa tvé krve ve sněhu. První zmíněné je ztělesněním poetičnosti, krásně vás to pohladí po duši a budete se rozplývat nad Márquezovým citem pro jazyk a slova.

Stopa tvé krve ve sněhu mi něčím připomněla Kafku, nejspíš tím, jak je někdy těžké bojovat proti byrokracii a proti tomu, co by se mělo. Svým způsobem absurdní dílko, ale plynoucí tak dokonale, že nad tím ještě teď kroutím hlavu. V podobném (absurdním, avšak děsivém) duchu se nesla i povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat.

Márquezovy knihy člověka strašně moc naučí. A nejde je nemilovat.

8 16.03.2018

Z hlediska milostného příběhu Petra a Lucie bych řekla, že to není nijak výjimečné. Přišlo mi to příliš patetické a nepřirozené. Co se ale týče vykreslení válečné Paříže, Rollandovi se to povedlo výborně a až mrazilo z toho, v jakém prostředí museli lidé žít, přemýšlet a snažit se milovat.

I to mi na tom asi vadilo, že ta jejich láska byla od prvního momentu taková zoufalá, uspěchaná. Je ale možné, že kdybych si knihu přečetla během dospívání, pohltila by mě více. Vždy jsem se považovala za romantickou duši a snílka, ale tahle kniha mě po té citové stránce nějak minula.

Kdybych si měla tematicky vybrat, sáhla bych příště asi po Romeo, Julii a tma od Jana Otčenáška.

6 16.01.2018

Před otočením první strany jsem o ději nevěděla nic. Netušila jsem, jak je román strhující a geniální. Zaujal mě jen název. A po přečtení si troufám říct, že Růže pro Algernon se vyhoupla mezi mých 5 nejoblíbenějších knih. Málokdy se mi stane, že bych ihned po přečtení chtěla knihu číst znova a znova a asi se jí nikdy nemohla nabažit. Ne, že by délka románu byla nedostačující, jen je to prostě tak strašně dobrý.

Příběh, jehož síla je ještě umocněná psaním v ich formě a deníkové podobě, vás pohltí od první strany. Charlie Gordon, který chtěl být chytřejší, aby měl více přátel, si mě podmanil svým uvažováním při nízké i nadprůměrně vysoké inteligenci. Jeho životní osud mi zlámal během čtení srdce na tolik kousků, že je ještě nyní hledám ve škvírách mé duše a snažím se je opět spojit. Pocity nespravedlnosti, křivdy a smutku cítím vůči společnosti, ve které Charlie žil (a ve které žijeme my všichni), ještě nyní. Tak moc se těšil, až ho lidé budou mít radši, až bude chytřejší. A stejnou měrou byl pak zklamaný z toho, že ho lidé kolem něj přestali mít rádi a přišel o vše, co jako mentálně zaostalý měl a s čím byl spokojený.

Díky této knize si člověk poměrně rychle uvědomí, jaký je to dar mít schopnost se učit, číst, psát, vzdělávat se a žít normální život. Nevzpomínám si, že by mi někdy bylo tak smutno z fiktivního příběhu, ale číst poslední stránky, kde si Charlie sám uvědomuje, že jeho IQ rapidně klesá, že přestává rozumět těm 20 jazykům, které se naučil, že nerozumí tomu, co jako génius napsal, že je z něj opět ten malý Charlie, pro kterého je Alice slečna Kynyjanová, to bolí. A myslím, že o Charliem Gordonovi budu přemýšlet dlouho. A pokaždé, když si na něj vzpomenu, si připomenu, jak je sakra důležité život nepromarnit.

Na závěr přikládám větu, která mluví za vše výše zmíněné. "Já řek brejden slečno Kynyjanová sem nachistanej na hodinu jenom sem stratil tu kňíšku cosem mňel."

Daniel Keyes mi zlomil srdce. A nechám si ho od něj zlomit klidně víckrát.

„Jedu teď dolů po pohyblivých schodech. Když budu jenom stát, dojedu až dolů, ale když začnu běžet, třeba aspoň vydržím na jednom místě. Důležité je pořád upalovat nahoru, ať se děje, co se děje.“

Jo a - prosim jesli to pude, dejte ňákí růže nahrop Algernon.