Otázka viny: Příspěvek k německé otázce

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Jaspersova knížka o německé vině, ale také o vině vůbec a o jejích základních rovinách, vyšla poprvé v Německu v roce 1946. Němci její vydání – pouhý rok po své strašlivé válečné porážce, v situaci rozvratu a okupace své země – nijak nevítali. Zato americký důstojník, dohlížející na univerzitu, prý za ni Jaspersovi děkoval s tím, že není napsána jen pro Němce, nýbrž pro svědomí vítězných spojenců. Český překlad této knihy byl poprvé vydán v roce 1969 a ani dnes neztrácí nic ze své aktuálnosti. Není to totiž ani zdaleka pouhý historický dokument, dokreslující dávno minulou situaci poválečného Německa. Jádro knihy tkví v poznání, že my všichni jsme odpovědni za minulost, ale také za budoucnost a zejména před budoucností. Dotisk této knihy r. 2009....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33862/big_otazka-viny-prispevek-k-nemecke-ota-Wg5-33862.jpg 4.182
Žánr:
Literatura naučná, Filozofie

Vydáno: , Academia
Originální název:

Schuldfrage: ein Beitrag zur deutschen Frage, 1946


více info...
Nahrávám...

Komentáře (15)

Kniha Otázka viny: Příspěvek k německé otázce

Rilian
30. května

Esej publikovaná v roce 1945, kdy skončila velká válka, začíná být dnes, kdy se v Evropě opět bojuje, obzvláštně aktuální. Knihu jsem si chtěl přečíst, protože jsem si v souvislosti s událostmi na Ukrajině neustále kladl otázku, jak veliká je kolektivní vina ruského národa na rozpoutání této tragické války. Zpočátku jsem si myslel, že samotná válka je tragickým selháním ruského národa a jeho elit. Karl Jaspers ovšem ve své eseji tvrdí, že z národa nelze udělat individuum. To bychom se nebezpečně přiblížili myšlení nacistů, kteří takto referovali o židovském či slovanském národě. Jaspers rozeznává čtyři typy viny (kriminální, politickou, morální a metafyzickou), přičemž kriminální i politickou lze poměrně snadno určit. Kriminální vinu nese jednoznačně ruské politické vedení, kdežto politickou sdílí celý ruský národ, jelikož dopustil vzestup totalitního režimu a ve své pasivitě zanedbal povinnost chopit se iniciativy. Až sem se mé úvahy rovněž ubíraly. Jaspersova esej mi ovšem ukázala, že další typ viny, tj. morální, nelze někomu připisovat nebo od něj dokonce vyžadovat pokání. V tomto případě je nejvyšší instancí vlastní svědomí. Při tom všem obviňování jsem si ovšem před přečtením této knihy nepřipouštěl čtvrtý a poslední typ viny, tj. metafyzickou, kterou sdílíme jako všichni lidé pro nedostatek solidarity. Sám autor napsal: "Vina je i na straně vítězů: Válka byla gigantickou cenou pro svět, který se stavěl slepě ke všem poplašným signálům." Putinův režim jsme pomohli stvořit a nelze se na nic vymlouvat. Naše metafyzická vina začala v době, kdy v Rusku za vlády Putina zemřel první nevinný člověk a my jsme se blahosklonně podívali jiným směrem. Takto došlo k utužení režimu a zadupání občanské společnosti. Z tohoto důvodu jsem si v době, kdy v ruských městech probíhaly demonstrace říkal, že demonstranti nemají žádnou šanci, protože protesty jsou na ruské poměry malé a nekoordinované. Posléze jsem se v knize dočetl následující: "Není možné uskutečnit větší akce bez organizace a vůdců. Požadovat od obyvatelstva, aby revoltovalo proti teroristickému státu, znamená chtít nemožné. Taková revolta je rozptýlena bez souvislostí a zůstává anonymní a pomalu se propadá do smrti." Budiž nám tato kniha rádcem, až jednou budeme toto období studovat a ptát se na onu magickou otázku, z níž pramení veškeré poznání... Proč?

sika444
26. dubna

Skvělá analýza fenoménu viny. Kriminální, politická, morální a metafyzická - tahle kategorizace metodologicky pomohla, aby se autor neutopil v dojmech a "názorech". Tyhle čtyři druhy viny tvoří konstrukci, na níž je vše navěšeno. Skvělá je analýza toho, jak člověk (Němci po válce) s vinou zachází. Pro mě jsou zde skvělé postřehy týkající se moralismu (vyznání vin - hle, křesťanské klišé, o němž autor řekne, že je to projev vůle po moci), agresivního mlčení, vědomí viny jako součásti politického sebeuvědomění a toho, kam kniha ústí - pokory. Také úvahy o politické svobodě jsou nadčasové. V době, kdy se proviňují občané Ruské federace podobně jako se provinili ve 30. letech Němci, je Jaspersova kniha nezbytná.


vendy246
06. ledna

Je zajímavé číst dílo německého filozofa (přeživšího perzekuovaného profesora a manžela židovky) a jeho úvahy o vině pouhý rok po válce. Na jedné straně Německo jako první a nejdéle terorizovaná země nacistickým režimem. Na straně druhé neskutečná a celosvětová devastace způsobená tímto národem. Zamyšlení nad tím, co může dělat vězeň, který už je ve vězení moci, a nad těmi, kdo režimu pomáhali za cenu menších a větších výhod… Jak podobné v tomto ohledu tomu, co následovalo po válce s nástupem komunistů u nás.

Khamul1
11.07.2020

S mnoha Jaspersovými názory sice nemohu souhlasit, ale i tak Otázku viny považuji za grandiózní a mimořádně vlivné dílko.

Lenka4
20.05.2020

I složitá filosofická témata mohou být pojednána přehledně a přístupně. Otázka viny, třebaže se prvotně týkala Němců a Německa, je zcela nadčasová. Zároveň dost deprimující, neboť při vědomí toho, že vinný je nejen ten, kdo něco udělá, ale i ten, kdo nic neudělá, je zřejmé, že nějakou vinou je obtížen každý.

janavan
22.08.2019

Otázce viny od Karla Jasperse lze přiřadit mnoho různých přívlastků, v první řadě je to ale mimořádně nadčasové dílo. Vyšlo v roce 1946, tedy velice brzy po WW2. Přibližně v té době probíhal Norimberský proces, který se se zločiny WW2 snažil vyrovnat a odsoudit právoplatné viníky.

Jaspers v eseji reflektoval (i do dnešní doby) tolik skloňovanou “kolektivní vinu” Němců za hrůzy druhé světové války. Co je ale důležitější, s nadhledem popsal různé druhy viny (kriminální, politickou, morální a metafysickou), které jsou aplikovatelné jak na velké soubory lidí, tedy např. občany států či organizace, ale i na jedince samotné.

Podle Jasperse se člověk stává člověkem až v momentě, kdy sám přijme svou vinu, a nemá tak smysl tuto morální vinu někomu připomínat. Ublížili jsme, byli jsme ublíženi, ale je jen na každém z nás, jak s tím naložíme.

Kratičké dílko, které ve vás ale svoji vahou a poselstvím bude rezonovat ještě dlouho.

Jednu hvězdičku strhávám za to, že se Jaspers v druhé polovině knihy už trochu opakoval.

Mimir
13.07.2018

Prehlásiť za vinníka kolektív, je omyl, ku ktorému má pohodlnosť a nadutosť priemerného, nekritického myslenia blízko - to je odkaz Karla Jaspersa v tomto diele.

JulianaH.
04.04.2019

Vždycky jsem si myslela, že Goethe přehání, když píše, že nad Kantovými Kritikami zvracel. Teď vidím, že člověku se z filosofie vážně může zvedat žaludek.

Jaspersův problém je patrně v tom, že se coby lékař příliš dlouho zabýval psychicky nemocnými lidmi. Jak jinak by mohl dospět k patologickému názoru, že jsme vinni za to, že žijeme, kdežto druzí – nikoli naší vinou – zahynuli? Tak to cítí lidé, kteří se ocitají v depresi po tragédii, ale rozhodně to není pocit důvodný, natož zdravý.
Filosof se také neobtěžuje nijak zdůvodňovat závažné předpoklady, jako že cena všech životů je stejná, že člověk má hodnotu jakožto člověk, že existuje přirozené právo, že existuje bůh (který tu vystupuje v důležité roli jako autor a garant světového Řádu, jejž Jaspers ztotožňuje s mravním dobrem), že jeho pohled na „podstatu německého ducha" je ten jediný správný, ... Neboť tu existoval i konkurenční pohled na podstatu němectví, totiž ten nacistický. Proč si mám myslet, že Jaspersův je správný, a Hitlerův ne, když se Jaspers vůbec neobtěžuje argumentovat?

Zpočátku mi kniha připadala jako pokus aplikovat na evropský národ židovskou Selbsthass. Je pravda, že Jaspersův bůh působí starozákonně: člověk se před ním má „obviňovat", jak J. výslovně říká. Po dočtení mám dojem, že to autor myslel upřímně a seriózně, a ne jako mstu na vlastním lidu. Což nic nemění na tom, že k jeho duchovní likvidaci výrazně přispěl. Další z Jaspersových problémů totiž tkví v tom, že chce být zároveň nietzschovským elitářem a zároveň egalitářem: ve výsledku cpe davům do krku „lék", který posílí nadčlověka, ale zabije zbytek. Jeho přísnou (a docela podnětnou) metodu introspekce unese sotva pár nejlepších lidí, ale ne celek – a musel vědět, že Němce zničí. Na osobní sebemrskačství má jistě každý věřící právo, ale nutit k němu národ, to je perverze. (* Mluvím o metodě, ne o obsahu. Skutečně se mi zamlouvá jeho způsob sebezpytování – jako podmínka svobody a sebeúcty. Odpovídat se bohu je ale zmateným zkratem pohmožděného sebeuvědomění.)
Mnohem podstatnější deficit spočívá v tom, že Jaspers definuje vinu zcela svévolně a ztotožňuje ji s konkrétním režimem (nacismem), kdežto dobrý světový Řád se pro něj rovná demokracii. Ve výsledku ho to vede k směšným závěrům, že „svědomí" mají jen demokrati a že pouze oni jsou schopni existence jakožto ontologického výkonu. Nejsem demokrat, a přijde mi, že existuji, ba dokonce že mám cosi jako svědomí. I Hitler se zodpovídal svému svědomí, byť z jiných hříchů než Jaspers. Lze se tomu divit? Jak říká J. S. Mill, předmětem svědomí mohu učinit cokoliv. – Stejně bizarní je Jaspersovo rovnítko mezi bohem a transcendencí vůbec. Lze mu vlastně vyčíst totéž, co Nietzsche vyčetl Ježíši Kristu: nedokáže nahlédnout za svoje omezené pojetí dobra. Věřím, že člověkem lze být na víc způsobů.
K tomu dodejme, že si autor neustále odporuje a že nedokáže vyvracet námitky svých hypotetických protivníků. Kupříkladu na námitku „nulla poena sine lege" odpovídá, že tento „lex“, odpovídající Řádu, zavádí Norimberský proces. Tím ovšem protivníka absolutně nevyvrací, ba dokonce naopak. Anebo:
a) Námitka: politická suverenita se vymyká nařčení ze zločinu, protože jinak by kterýkoli vítěz mohl prohlásit kteréhokoli poraženého za zločince. Tudíž také musejí být hlavy státu sakrosanktní.
b) Jaspers: hlavy států jsou za své činy odpovědné. – Velmi závažné jádro námitky tedy nechává nedotčené.
A jeden příklad toho, kterak si protiřečí. Horlí proti „falešnému svědomí" těch, kdo se domnívali, že zevnitř změní nacismus k lepšímu, a oceňovali jeho pozitivní aspekty (např. válečné vítězství). O nějakých dvacet stránek dále vyčítá Británii, že se nespojila s Mussolinim a nezměnila fašismus k lepšímu zevnitř, aby dosáhla válečného vítězství nad Hitlerem. – Jsem schizofrenik já, nebo Jaspers? A baví mě, že politickou „vinu“ na nacismu podle něj nese každý občan bez výjimky, tedy i – židovský.

Když to shrnu: z filosofického hlediska to pro mě byla ztráta času. Jde o bezcenné střídání neskutečně banálního („lidé nechtějí být kritizováni, ale sami rádi kritizují?“ ne, vážně? jak překvapivé) a neskutečně nesprávného. Nicméně musím říci, že některé postupy s Jaspersem sdílím: tytéž úvahy o „chybějící fantasii srdce“ se podílejí na mém vegetariánství.

Ze společenského hlediska je dobré Otázku přečíst, aby ji člověk mohl kritizovat jako perverzní formu vlastizrady. (Nikdo nemá právo říkat „My Němci", pokud je důsledkem těžké ublížení německému národu). Psychologicky vzato zajímavý vhled do sebezpytování člověka, jehož charakter ohnulo náboženství. Metodicky inspirativní vzor, jak sám sobě klást účty. Jazykově je text pěkný a dobře se četl.

Narazila jsem na dvě myšlenky, které mi stály za zapamatování:
1) „Realita neznamená v lidských věcech ještě pravdu. Proti realitě je spíše potřeba postavit jinou realitu.“
2) „Obviňování … je jistý druh přerušené komunikace.“

1