janavan komentáře u knih

Neřadím se mezi znalce japonské literatury. Kdybych šla studovat japanologii, bylo by to kvůli "Murakáčovi" a hlavní hrdina Klíma by se mi vysmál. Přesto pro mě byla tahle kniha neplánovaným návratem do tolik milovaného magického realismu z pera Murakamiho, jen okořeněným o prostředí fildy a jemný český humor. A to jsou všechno srdcovky.

Anna Cima touhle prvotinou ukázala nejen, že se vyzná v Japonsku a jeho kultuře, ale že bravurně ovládá i češtinu. Vyprávění Jany je svěží, lehké, místy zábavné, ale hlavně - mimořádně čtivé. Začala jsem číst ráno, s přestávkami dočetla večer. A ač bývám k některým oceněným dílům v rámci Magnesia Litera trochu skeptická, tady je to ocenění naprosto zasloužené.

Jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo. A Cima potvrdila, že člověk nemusí být Japonec, aby vysmahl uvěřitelné dílo z prostředí Šibuje, za které by se nemusel stydět ani sám Murakáč.

8 03.09.2019

Márquez byl génius slova. Jeho schopnost zachytit v povídkách o několika stranách živočišno tak typické pro jeho knihy a zároveň poetičnost, bravurně vykreslit charaktery postav, atmosféru i děj...Skláním se. A ačkoliv se Nobelova cena nedává za konkrétní knihu, ale celoživotní dílo, při čtení těchto povídek jsem ani na moment nezapochybovala, že by cena nebyla zasloužená.

Jako asi v každé sbírce povídek jsou zde slabší a silnější kousky, ale ono to vůbec nevadí. Díky těm slabším totiž člověk ještě více ocení ty špičkově napsané. Doporučuji především Světlo je jako voda a Stopa tvé krve ve sněhu. První zmíněné je ztělesněním poetičnosti, krásně vás to pohladí po duši a budete se rozplývat nad Márquezovým citem pro jazyk a slova.

Stopa tvé krve ve sněhu mi něčím připomněla Kafku, nejspíš tím, jak je někdy těžké bojovat proti byrokracii a proti tomu, co by se mělo. Svým způsobem absurdní dílko, ale plynoucí tak dokonale, že nad tím ještě teď kroutím hlavu. V podobném (absurdním, avšak děsivém) duchu se nesla i povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat.

Márquezovy knihy člověka strašně moc naučí. A nejde je nemilovat.

8 16.03.2018

Je to geniální kniha. A to musím říct, i když od ní po dočtení odcházím s rozdrásanými nervy a emocemi zmlácenou duší. V průběhu si říkáte, co horšího se ještě může stát, ale ono se to tak nějak stupňuje, že knihu opouštíte psychicky úplně vyčerpaní. A to z ní podle mého názoru dělá vynikající knihu.

Kromě toho se mi nesmírně líbilo vykreslení vztahů, ať už Amíra s Hasanem, bábou a nakonec i se Sohrábem. Lehce mi to asi právě těmi vztahovými zápletkami připomínalo Steinbecka.

Dále mi knížka dost poupravila pohled na Afghánistán a jeho vývoj v posledních několika desítkách let. Z mého dětství si Afghánistán vybavuji hlavně z útržků večerních zpráv, a to nebyly samozřejmě dobré zprávy.

Když Amír popisoval, jak běhali s Hasanem na kopec, trhali tam granátová jablka a listy stránek, jež Hasan číst nemohl, se ve větru otáčely, měla jsem konečně pocit, jako bych poznala ten pravý Afghánistán. Ten, na který Amír i bába s láskou vzpomínali.

..."Pro tebe třeba tisíckrát!"

8 31.01.2017

Nečetla jsem asi tolik románů, abych mohla takto soudit, ale na mém pomyslném žebříčku nejlepších románů 20. století stojí Lolita bezpochyby na 1. místě.
Četla jsem ji zatím třikrát. A pokaždé mě dostala něčím jiným.
Ve čtrnácti Humbertovou zálibou v mladých dívkách.
V šestnácti psychologickým podtextem, tím, že to není jen příběh o vztahu čtyřicátníka a nymfičky, ale vlastně spíše o tom, co se děje mezi řádky.
A v osmnácti, když mi po pročítání stránek došlo, jak smutný a hořký příběh to je. Těžko říct, zda jsou hlavní postavy politováníhodné, zda si své osudy zasloužily...ale když čtete jejich životní příběhy, pociťujete v srdci jistou úzkost, která Vás neopustí ani po dočtení knížky. Kamkoliv půjdete, budete přemýšlet o tomto zvláštním příběhu.

A doporučuji Lolitu přečíst v originále. Nabokovy nádherné formulace se v českém překladu nepatrně ztrácí...
"Light of my life, fire of my loans. My sin, My soul. Lolita...She was Dolly on a dotted line. But in my arms, she was always Lolita."

8 31.05.2016

Steinbeck je mistrem slova. Když čtete jeho knihy, a tato není výjimkou, cítíte vůni jeho kávy za mrazivého rána, cítíte, jak se na pánvi smaží čerstvě ulovený pstruh a kolem vás se rozlévá vůně čerstvě uvařeného chili con carne. Po delším čtení máte občas tendenci odpovídat lidem "Ftt" jako Charley, je vám horko z žáru v Mojavské poušti a cítíte, jak to pod těžkou Rosinantou drncá při vysokých rychlostech.
Steinbeckovy knihy jsou nevšedním čtenářským zážitkem. Pohlazení po duši. Každá jeho kniha je éterickou bytostí, která okouzlí každého, kdo jí to dovolí.

8 13.04.2016

Na východ od ráje je něco jako rajská hudba pro uši, ale pro Vaši hlavu. Nadčasové dílo, které vás naprosto pohltí a životy všech generací prožíváte, jako by to byl váš vlastní.
Nejblíže mi byl rozhodně příběh Caleba a Arona, ale řekla bych, že to je hlavně tím, že jsem k nim měla v závěru knihy i věkově nejblíže, řešili v podstatě podobné problémy, jaké řeším já.
Všemi milovaný Aron, který nakonec dopadne hůř než jeho méně oblíbený bratr Caleb, no řekněte, všichni už jsme to zažili, že nakonec ti nejpoctivější skončí nejhůř...
Steinbeck taky úžasně pracuje s jazykem, musím říct, že jsem snad i cítila to povívání větříku v Salinas, šustění trávy i tu hlínu na ranči.
Cathy - zrůda, jak ji Steinbeck sám nazval, jako by ve mě samotné probudila něco z té temné strany, cítila jsem podobnou nenávist jako ona.
No, je myslím víc než jasné, že mě kniha naprosto pohltila.
Teď jako bych čekala, kdy mě na ulici mine Adam Trusk a Lee. Aspoň bych jim mohla říct, jak ráda bych s nimi ještě jednou něco prožila.

8 12.01.2015

Balabánova sbírka existenciálních povídek Možná že odcházíme vyhrála v roce 2011 ocenění Magnesia litera kniha desetiletí. Je plná jemnosti a něhy, zároveň ale i surovosti a určitého cynismu nad tím, jaký svět je a jak funguje. Je především o lidech, o jejich životních osudech, o zlomových bodech, o slepých uličkách, ze kterých vždy vede úzká cestička, byť ji někdy nevidíme.

Mezi řádky se z ní line myšlenka, že všichni ve výsledku směřujeme ke stejnému konci a jsou to jen naše strasti po cestě, které se s mírnými obměnami různí. Je o tom, že život je stvořen z těch nedokonalých, špinavých, leckdy smutných momentů, z chvilkových okamžiků, jejichž pomíjivost je činí magickými. Pomocí této úzké sbírky, kde jsou, jak už to tak bývá, slabší a silnější kousky, lze vykročit z bubliny vlastní hlavy a na moment se stát tichými pozorovateli cizích životních osudů na tak dlouho, abyste s nimi soucítili, ale ne příliš dlouho, aby vás příliv sentimentu odnesl po proudu slz pryč. Přečtěte si ji už jen kvůli poslední povídce nesoucí název Ray Bradbury. Velká škoda, že už se nemohu těšit na žádné nové Balabánovo dílo.

Fenomenální sága o soupeření o železný trůn plná intrik, incestů, rytířů i magie. Hru o trůny netřeba představovat, byť od vydání první knihy uběhlo přes 20 let, než se z ní stala kultovní záležitost podobně oslavovaná jako Pán prstenů nebo Harry Potter.

Vyhýbala jsem se jí dlouho, vyhýbala jsem se jí, když o ní spolužáci na gymplu básnili, i když se celý svět mohl zbláznit z poslední epizody zfilmované verze. Podlehla jsem zvědavosti. Touha přiučit se spisovatelskému řemeslu mě přinutila otevřít první stranu a vězte, že jsem knihu hned tak nezavřela.

Světu ohně a ledu jsem propadla. A to jsem vždy říkala, že středověké fantasy není nic pro mě. Každý si v tom najde svoje. Komplexní postavy, mrazivě vykreslené kulisy i krásný jazyk. Každou postavu si zamilujete, na každé najdete ale i to zlé, stejně jako v životě. Najdete tam epické vyprávění o hře o trůny, inspirované Válkou růží, a kus srdce tam necháte – ať už na Zimohradu nebo v Králově přístavišti.

Valar morghulis.

7 02.09.2019

Recept na zlehka vypečenou kritiku západní civilizace dle šéfkuchaře z The Hills:
- 2 kg atmosféry prvorepublikových kaváren
- 500 ml groteskního prostředí (inspirujme se třeba u Paola Sorrentina)
- hrst ironie a sarkasmu (do pokrmu přidávat postupně, aby kritika pořádně vřela)
- špetka pasivní agrese
- 60 kg duševně se pomalu rozkládajícího číšníka
- 3 čajové lžičky rutiny
- 2 lžíce prázdnoty mediálního prostředí a sociálních sítí

Ingredience dále zalijeme 3 l misantropického vývaru a na závěr dochutíme noblesou. Zábavný, probublávající pokrm ihned podáváme.

Recept jsem vyzkoušela a dávám Faldbakkenovi 15 bodů z 10, hlavní jídlo povedené, zábava výborná, i trocha toho šmejděníčka byla!

7 02.12.2018

Krásně napsaný román, jemuž na jedné hvězdičce ubírá pouze nesnesitelnost hlavní hrdinky v poslední čtvrtině knihy.

Je to především román, který vás vrátí ke kořenům, k té jednoduchosti života, k tomu, jaký život a člověk skutečně odnepaměti má být. Že jde o rodinu, vztahy s blízkými a hospodaření, aby bylo dobře. Při čtení máte pocit, jako byste chvíli četli Steinbecka a chvíli Charlotte Brontëovou, jako by se spolu pomyslně utkávali na italském literárním poli. Je to krásně napsané, vytříbeným jazykem a s notnou dávkou italské povahy a italských hor.

Zaujaly mě i rozpravy mezi hlavní hrdinkou Marií a její Madonou z hor.

Z toho všeho výše zmíněného jsem nadšená. Z vývoje hlavní hrdinky ne. Poslední čtvrtinu knihy bych ji fackovala každou druhou stranu. Zda vy taky, to musíte posoudit až po přečtení. :)

7 24.05.2018

Nahlédnout do hlavy panu Kingovi je zážitek. Ať už se člověk dozvídá o tom, co formovalo jeho tvůrčí činnost, co prožil, jak moc pro něj znamená jeho žena Tabby, nebo o tom, jak psát. Tedy jak začít psát a jak psát nepřestat, když se nedaří.

Pro spisovatele, ať už pokročilého nebo právě začínajícího, skvělá inspirace. Samozřejmě pokud ve vás žádný takový talent nedřímá, Steve to ve váš těžko probudí.

A ještě bonus v podobě Stevova skvělého humoru, díky čemuž čtení tak krásně plyne, že nebudete chtít, aby kniha skončila. Jak už to tak u jeho knížek bývá.

7 08.08.2017

Nevím. Ta knížka je dobrá, ale... něco jí chybí. Takové to "ono", ten pocit po přečtení, že je vše tak, jak má být.

Příběhy jako samotné jsou neskutečně čtivé, ale v momentě, kdy vás každý příběh úplně pohltí, je najednou useknut a začíná jiný, který s ním zpočátku vůbec nesouvisí. Byla jsem postupně okouzlena příběhem Abdulláha a Parí, Bábá a Nábího, Níly, Markose, Roši,... O každém bych mohla říct, že byl můj oblíbený. Ale jako celek to nefunguje. Je to vyprávění o postavách, které, ačkoli jsou lehce spojeny určitými vztahy, mají kolem sebe prázdno a plují sami časoprostorem.

Stále čekáte, kdy dojde k tomu osudovému protnutí osudů a ona tam ta protnutí jsou tak jemná, že to nevyvolá pomalu žádné city. Je to škoda. Hosseini zde vždy úžasně zpodobnil vztah 2 lidí a pak jej tak nějak nechal rozplynout.

Dávám 4 hvězdičky za čtivost, za úžasně vykreslené prostředí a postavy.

7 18.06.2017

Město světla pro mě bylo obrovským literárním zážitkem. Dusivé a téměř hmatatelné parno evokuje Márquezovo tíživé magično, prostředí ovšem připomíná třeba i Kingovo To nebo Goldingova Pána much.

Skvělý překlad Anežky Charvátové, krásná obálka, ale především skvělá schopnost vypravěče vtáhnout do děje a nechat se jím pohltit stejně tak, jak dokáže prales stáhnout do svých útrob civilizaci, nutí obracet list za listem a vydechnout až na zadní straně obálky. Je to o vztahu dospělých k dětem, o tom, jak dětskému světu vlastně příliš dospělí nerozumí a zůstává pro ně po většinu času zahalen tajemným oparem.

Prales u jihoamerického městečka San Cristóbal natahuje své liánové pařáty k civilizaci a na pár hodin do neprostupné zeleně stáhne i vás.

6 16.09.2022

Kéž by objem Borgesovy autobiografie dosahoval objemu jeho děl. Tahle kniha je prostým důkazem, že Borges byl skromným literárním géniem, který si svůj um nepotřeboval dokazovat popisem vlastních úspěchů.

“Štěstí už nepovažuji za nedosažitelné: jednou, kdysi dávno, jsem měl ten dojem. Dnes vím, že může přijít v kterémkoli okamžiku, ale že by o ně člověk nikdy neměl usilovat. Neúspěch či sláva nejsou vůbec důležité a nezajímají mě. Teď stojím o klid, o radost z přemýšlení a z přátelství, a ačkoli je to možná příliš ambiciózní, o pocit, že miluji a jsem milován.”

6 16.09.2022

Poměrně obecný úvod do problematiky dnešního dění a stavu světa v 21. století. Příliš nových myšlenek jsem v knize nenalezla. Pro ty, co se v dnešním světě ale tolik nevyznají, dobrý start. Jinak bych sáhla po něčem odbornějším.

6 15.11.2019

Sociologicko-filosofické dílo, které je dnes paradoxně snad aktuálnější než před těmi 13 lety, kdy vyšlo.

Dílo o tom, jaký je pro nás život v tekuté modernitě, v tekutých časech, pro které je typická vysoká individualizace, rozvolněnost sociálních vazeb a úpadek solidarity. To vše zejména v důsledku globalizace.

Člověka (laika) to přiměje zamyslet se nad místem, které v dnešní společnosti zastává, a jestli se mu to vlastně líbí nebo ne. Měl by si přečíst každý.

6 21.01.2019

Já naprosto chápu těch 5 hvězdiček, které se tu opakují, a právě proto dávám 2. To, že 3 věty s přemírou enterů na konci vět vám přijdou strašně blízké a že přesně vystihují vaše problémy, z Princezny nedělá kvalitní poezii.

Já jsem asi stará škola, protože pravá, kvalitní poezie, je pro mě Erben, Seifert, Biebl, Hrabě, spousta ale i současných českých i zahraničních, ale tahle instagramová rádoby poezie za mě kvalitu opravdu nemá.

Spousta klišé, spousta sebelásky, spousta zlomených srdcí, ve kterých se téměř každý najde, kvalita ale nikde.

6 06.01.2019

Z hlediska milostného příběhu Petra a Lucie bych řekla, že to není nijak výjimečné. Přišlo mi to příliš patetické a nepřirozené. Co se ale týče vykreslení válečné Paříže, Rollandovi se to povedlo výborně a až mrazilo z toho, v jakém prostředí museli lidé žít, přemýšlet a snažit se milovat.

I to mi na tom asi vadilo, že ta jejich láska byla od prvního momentu taková zoufalá, uspěchaná. Je ale možné, že kdybych si knihu přečetla během dospívání, pohltila by mě více. Vždy jsem se považovala za romantickou duši a snílka, ale tahle kniha mě po té citové stránce nějak minula.

Kdybych si měla tematicky vybrat, sáhla bych příště asi po Romeo, Julii a tma od Jana Otčenáška.

6 16.01.2018

Nabokov má své příznivce i odpůrce, spousta lidí se nedokáže přenést přes etickou stránku příběhu Lolity, což je velká škoda, protože příběh samotný je jen nepatrným zlomkem kvalit, kterými román disponuje.

O Čaroději se říká, že je takovou krátkou Lolitou, je malým plátnem, na kterém Nabokov teprve načrtával matné obrysy pozdější Dolores a Humberta. Lolita je obrazem, který vám svou velikostí při vstupu do galerie vezme dech, Čaroděj je skromnější, ale při bližším zkoumání je dechberoucí úplně stejně. Hlavní hrdina žije ve své bublině, ve které je docela přijatelné brát si matky dvanáctiletých nymfiček, chovat se teatrálně a nechat se unášet svými, pan spisovatel odpustí, úchylnými představami.

Málokdo dokázal skládat za sebe slova tak bravurně jako Vladimir Nabokov, s takovým citem pro detail i schopností vystihnout pocity hlavní postavy do té míry, že i čtenář sám málem cítí napětí a očekávání, které motá hlavu protagonistovi. Tak se povzneste nad amorálnost hlavní postavy a propadněte Nabokovovi stejně jako já.

5 29.07.2020

Rozložím před vás spoustu puzzle dílků. Každý, jak to tak u puzzle bývá, je jiný. Vezměte do ruky první: tragédie o třech dějstvích ve skoro až antickém duchu. Druhý: magický realismus. A třetí: finské podivno neboli suomikumma.

Nevíte, kam tím mířím? Ze tří kousků celek nesložíte, tak se podívejte na zbylou hromádku. Máme tam cinematické vnímání sama sebe, V-částice poletující na obyčejných i čarokrásných místech. Na jednom, ejhle, dívka v hruškových šatech. Hrušky jsou koneckonců i na dalších dílkách, taky velká hora ztracených deštníků a kupa dětí, které se potulují a hrají si, jako by snad vypadly z knihy Enid Blytonové.

Máte pocit, že z toho nejde složit nic smysluplného? Tak se pohodlně usaďte, ponořte se do na první pohled nudného městečka Jyväskylä a skládejte. Složíte si totiž magicko-realistickou jízdu finským podivnem, na kterou jen tak nezapomenete. Po několika hodinách se zvednete z gauče, vaše kolena zakňučí a vaše plíce zalehne tíživý pocit, že jste někde ztratili deštník. A možná, jen možná, že u toho byl kokršpaněl a v davu se mihla dívka, snad filmová hvězda, se zlatými vlasy a šaty. Šaty se vzorem těch nejzralejších, šťavnatých hrušek.

5 29.12.2019