Autobiografie
Jorge Luis Borges
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/454597/bmid_autobiografie-6Kf-454597.jpg
5
24
10
Proslulý argentinský spisovatel zachytil svůj životní příběh do nerozsáhlé autobiografie. Kapitoly s věcnými názvy: Rodina a dětství, Evropa, Buenos Aires, Dospělost a Přeplněná léta pojednávají o jednotlivých etapách života a tvorby. Vznik Borgesovy autobiografie podnítil jeho blízký spolupracovník a přítel Norman Thomas di Giovanni, který se dlouhodobě věnoval překládání Borgesova díla do angličtiny, společně koncipovali Borgesovy Spisy a spolupracovali na jejich překladu do angličtiny. Di Giovanni totiž postřehl, že čtenářům výrazně uniká, jak hluboce je Borges a jeho psaní zakořeněno v argentinské zkušenosti, a proto jim připadá jako autor bez kontextu, který se někde náhle zjevil. Text autobiografie vznikal v roce 1969 za úzké spolupráce Borgese s di Giovannim, jež spočívala nejen v tom, že Borges její znění di Giovannimu diktoval – činil tak z důvodu své oční nemoci již posledních dvacet let se všemi svými díly –, ale zejména v tom, že se di Giovanni výrazně zasadil, aby se Borges držel předem stanovených témat a neodbíhal od nich, jak by jinak činil. O vzniku autobiografie pojednává di Giovanniův text, jejž řadíme jako předmluvu. Autobiografie poprvé vyšla v americkém časopise The New Yorker 19. září 1970, a byla posléze zařazena do svazku The Aleph and Other Stories, 1933–1969 (New York, E. P. Dutton 1970) s názvem „An Autobiographical Essay“. Španělský překlad vyšel pod názvem Autobiografía 1899–1970 až v roce 1999. V našem vydání vycházíme z prvního, tedy anglického znění. „V mém věku by si člověk měl být vědom vlastních hranic a toto vědomí by mohlo vést ke štěstí. Když jsem byl mladý, považoval jsem literaturu za hru šikovných a překvapujících variací; teď když jsem nalezl svůj vlastní hlas, mám pocit, že opravování a předělávání moje koncepty ani moc nezlepší ani moc nezkazí. To je samozřejmě jeden z největších prohřešků proti jedné z hlavních tendencí literatury tohoto století – malichernému přepisování –, která vedla člověka, jako byl Joyce, k vydávání nákladných fragmentů, vznešeně nazvaných ,Rozpracované dílo‘. Myslím, že svá nejlepší díla už mám za sebou. To mi dodává jisté tiché uspokojení a klid.“ J. L. Borges – Autobiografie... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2020 , TriádaOriginální název:
Autobiographical Notes , 1970
více info...
Přidat komentář
Moc pěkná autobiograifie podaná bez patosu, pokorně a hlavně s nadhledem. Velmi hutně podaný život spisovatele, který se ale možná mnohem víc cítil být čtenářem a cestovatelem. Je to taková literární jednohubka, ale potěšila mě svým jiskrným a takovým vřelým stylem. Žádné praní špinavého prádla a ani vševědoucnost a snaha předat nějaká velká moudra. Celé to pěkně ilustruje závěrečná věta: "Teď stojím o klid, o radost z přemýšlení a z přátelství, a ačkoli je to možná příliš ambiciózní, o pocit, že miluji a jsem milován." Doporučuji.
PS - Zajímavý je Borgesův nekritický obdiv k Americe, tedy ke Spojeným státům, k Texasu a pak ke svému působení na různých amerických univerzitách, včetně půlroční stáže na Harvardu. Borges o tom píše bez špetky kritiky, přitom to bylo v na konci 60. let. Osobně pro to mám jedno pikantní vysvětlení a to že s autorovou slepotou šla ruku v ruce i určitá zaslepenost vůči společenskému dění. Jak se Borgesovi uzavíral viděný svět, tak se sám více uzavíral do knih a do příběhů.
Miluju Cortázara a od Borgese jsem dosud nic nečetla, tak jsem začala touto drobnou knihou – jeho autobiografií. A příběh autora mě zcela vtáhl. A měla jsem chuť si co chvíli přepsat pasáž, která mě zrovna zaujala. A že jich bylo. Ten styl psaní… Ten mě přenesl do jiného světa. Což je přesně to, co na knihách miluju. Díky, pane Borgesi, že jste k sepsání autobiografie svolil, ačkoli se Vám do ní nechtělo. A na závěr jedna z mnoha pasáží, které jsem si přepsala:
„Kdybych měl uvést nejdůležitější událost svého života, řekl bych otcova knihovna. Vlastně mám občas pocit, že jsem z té knihovny nikdy nevyšel ven.” (s. 29)
O existenci překladu Borgesovi autobiografie jsem neměla ani potuchy, než mi ji při naší obvyklé knižní disputaci nabídl k přečtení přítel, který ji dostal darem. Blahoslaveny budiž knihovny přátel, kteří mají velkomyslného ducha! Nadchla mě už obálka Jakuba Trojáka, stejně jako grafická úprava knihy, potěšil překlad Mariany Machové. Autobiografie je poněkud atypicky tvořena především soupisem čtenářských zážitků a životních cest, které formovaly Borgesovu tvorbu. O tom, že se cítil být také básníkem jsem měla jen matné povědomí, překvapilo mě rovněž jeho rodinné zázemí a provázanost rodu s historií Argentiny, stejně jako slabost pro anglickou literaturu a obdiv k německému jazyku. Všechno nahlíženo s jemnou ironií, nadhledem a především pokorou muže, který přišel o zrak ve chvíli, kdy byl jmenován ředitelem Národní knihovny. A přiznám se, že více než to, co bylo řečeno, by mě zajímalo všechno, co zůstalo skryto a autorem záměrně utajeno. Proto mě na samém konci knihy potěšil odkaz na o dva roky starší monografii Anny Houskové Nekonečný Borges od stejného nakladatele. Těším se na ni, myslím, že knihy by se vzájemně mohly dobře doplňovat.
Borgesovi povídky mě uchvátily už před lety a bylo báječné přečíst si jeho skromný životopis, který ocení zvláště fandové jeho povídek.
(SPOILER)
Po prečítaní si autorových kníh esejí (Borges ústne) a poviedok (Alef), som sa rozhodol zistiť aj niečo viac o živote tohto autora – veľmi zvláštnym spôsobom ma začal fascinovať. Sám neviem, prečo čítam jeho ďalšiu knihu aj napriek tomu, že ma nezaujal viac než mnohí iní autori. Možno si sám potrebujem uzavrieť túto osobu a pochopiť ju ako celok: možno sa mi raz znalosť tohto argentínskeho spisovateľa, filozofa, básnika a najmä čitateľa vyplatí.
Kniha vznikla v spolupráci s autorovým prekladateľom, so zámerom objasniť americkým a európskym čitateľom a študentom jeho osobnostný aj literárny kontext: o argentínskej tvorbe a kultúre sa vo svete mnoho nevie a poslucháčov počas jeho univerzitných prednášok zaujímal práve jeho život a nie literáti, o ktorých prednášal. Kniha je krátka, stručná a rovnako ako ostatné diela plná literárnych referencií – názvov kníh a mien autorov, s ktorými sa stretol. Samého seba definuje viac ako čitateľa než ako spisovateľa, a tak preňho boli životné zmeny sprevádzané čitateľskými zážitkami. Pred napísaním tejto knihy považoval svoju minulosť za nezaujímavú, no vo výsledku je dielo príjemné na čítanie a dozvedáme sa o svete prvej polovice 20. storočia z pohľadu vzdelaného a ambiciózneho básnika. Príkladom môže byť čas, kedy sa Borgesovi rodičia, potomkovia argentínskych generálov a bojovníkov, kvôli otcovej operácii rozhodli presťahovať do Európy. Rozhodnutie, ktoré by nebolo ani tak zlé, pokiaľ by práve nebol rok 1914. Časť života takto prežil v Európe, dozvedáme sa o postoji juhoamerických obyvateľov k Španielsku – aj skrz Borgesove skúsenosti s niektorými španielskymi pseudo-intelektuálmi. Počúvame rozprávanie z úst skúseného človeka, ktorý sa hanbí za tvorbu v mladosti a najradšej by ju všetku kúpil a spálil. Dozvedáme sa o tom, ako sa vo veku asi pätnástich rokov učil latinčinu, francúzštinu a nemčinu s tým, že už odmala ovládal španielčinu a angličtinu. Zisťujeme, že aj osobnosti ako Borges mali tvorcovské fázy, kedy vykrádali svojich obľúbencov a ktoré neskôr zavrhovali, počúvame ho rozprávať o zhoršujúcom sa zraku a slepote, ktorá mu celkom zmenila život.
Ako som už spomenul, kniha je príjemná, zaujímavá, no nie nejak pútavá, drasticky inovatívna či masívne informatívna. Vo výsledku ale krásne doplňuje čítanie Borgesových diel. Za najväčší šok knihy považujem autorov názor na krásu nemčiny a ohavnosť francúzštiny – s podobným názorom som sa ešte nestretol.
citace bez kontextu:
“Na posledni strance knihy jsem povedel pribeh o muzi, ktery se rozhodne vytvorit obraz sveta. Po mnoho let pokryva bilou stenu obrazy lodi, vezi, koni, zbrani a lidi, aby ve chvili smrti zjistil, ze nakreslil podobu sve vlastni tvare.”
Sahnout po teto knize doporucuju az po precteni nektere z jeho sbirek povidek. Vyjimecny autor a clovek.
Je pravdou, že Borgesova “anglickost” mi byla dosud nepochopitelně neznámá... Ten jeho mírně podivný humor stojí za to.
Štítky knihy
spisovatelé Argentina argentinská literatura autobiografie hispanoamerická literatura
Autorovy další knížky
| 1989 |  Zrcadlo a maska |
| 2009 | Fikce / Alef |
| 1990 |  Obecné dějiny hanebnosti |
| 1999 | Nesmrtelnost |
| 1978 | Brodiova zpráva |
Kniha Autobiografie je v
| Přečtených | 27x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 9x |
| Chystám se číst | 14x |
| Chci si koupit | 7x |
Kéž by objem Borgesovy autobiografie dosahoval objemu jeho děl. Tahle kniha je prostým důkazem, že Borges byl skromným literárním géniem, který si svůj um nepotřeboval dokazovat popisem vlastních úspěchů.
“Štěstí už nepovažuji za nedosažitelné: jednou, kdysi dávno, jsem měl ten dojem. Dnes vím, že může přijít v kterémkoli okamžiku, ale že by o ně člověk nikdy neměl usilovat. Neúspěch či sláva nejsou vůbec důležité a nezajímají mě. Teď stojím o klid, o radost z přemýšlení a z přátelství, a ačkoli je to možná příliš ambiciózní, o pocit, že miluji a jsem milován.”