Možná že odcházíme
Jan Balabán
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80652/bmid_mozna-ze-odchazime-iKm-80652.jpg
4
403
72
Každý z nás se někdy ocitne v situaci, která najednou znejistí vše, co dosud prožil, a před člověkem se rozevře neznámý svět. A právě v takových zlomových okamžicích nacházíme i hrdiny Balabánových povídek, Oldřicha trpícího chorobným strachem z ptáků, Editu opouštějící manžela a opuštěnou milencem, pacienty v protialkoholní léčebně a mnohé další. V těchto textech není žádná protivná spisovatelská ležérnost, se kterou se prostě píše o čemkoliv, v doufání, že autorův vzkaz čtenáři se nějak sám urodí z navršených slov. Ale taky v nich chybí stejně protivná přesymbolizovanost, která nabízí autorovo poselství už jaksi dopředu a dělá z postav a dějů jen strnulé alegorie. Lidé v Balabánových povídkách skutečně “chvíli žijí”, mluví spolu, ptají se a nepospíchají překotně ke katarzi, pozorni ke každodenním událostem a obrazům, z nichž se teprve mohou stát naléhavá znamení. Znamení, která pomohou rozpoznat, zda člověk ve svém osudu — byť alespoň na chvíli — skutečně žil.... celý text
Přidat komentář
Výtečný povídkový set. Balabán se zde projevuje jako vynikající pozorovatel, jenž prózu temně všedních dní dokáže prosvětlit nadhledem, a mnohdy ozvláštnit nečekanými pointami. Neokázalá oslava lidství v nejpřirozenější možné podobě. Radost.
Na začátku knihy mi povídky trochu splývaly a trvalo mi, než jsem se do knihy začetla. Nicméně text je opravdu nahuštěn hlubokými myšlenkami a existenciální krizí si tam prochází snad každá postava. Myslím, že to bylo i zdůrazněno tím, že postavy nebyly nijak hlouběji propracovány a chovaly se podobně.
Je škoda, že tento soubor dostal ocenění "kniha desetiletí" až rok po smrti autora.
Balabánova sbírka existenciálních povídek Možná že odcházíme vyhrála v roce 2011 ocenění Magnesia litera kniha desetiletí. Je plná jemnosti a něhy, zároveň ale i surovosti a určitého cynismu nad tím, jaký svět je a jak funguje. Je především o lidech, o jejich životních osudech, o zlomových bodech, o slepých uličkách, ze kterých vždy vede úzká cestička, byť ji někdy nevidíme.
Mezi řádky se z ní line myšlenka, že všichni ve výsledku směřujeme ke stejnému konci a jsou to jen naše strasti po cestě, které se s mírnými obměnami různí. Je o tom, že život je stvořen z těch nedokonalých, špinavých, leckdy smutných momentů, z chvilkových okamžiků, jejichž pomíjivost je činí magickými. Pomocí této úzké sbírky, kde jsou, jak už to tak bývá, slabší a silnější kousky, lze vykročit z bubliny vlastní hlavy a na moment se stát tichými pozorovateli cizích životních osudů na tak dlouho, abyste s nimi soucítili, ale ne příliš dlouho, aby vás příliv sentimentu odnesl po proudu slz pryč. Přečtěte si ji už jen kvůli poslední povídce nesoucí název Ray Bradbury. Velká škoda, že už se nemohu těšit na žádné nové Balabánovo dílo.
Tolik existenciálních dramat na tak malém prostoru, to je velká nálož. To si cenu Magnesia litera - Kniha desetiletí zaslouží. A ačkoliv to nejspíš není v době elektronických čteček již tolik aktuální, tak vydání z roku 2011 (vydavatelství Host) by si zasloužilo cenu Obal desetiletí. Je o moc příjemnější držet při čtení takovou knížku v ruce. Vlastně ne. Je příjemné dotýkat se jí i jen tak.
"Když se pak ožehnuti tím, co nemá ani jeden z nich, když je sám, schoulili do hnízda uprostřed paseky, cítili, jak je všechny ty nekonečné marnosti opět obkličují."
Velmi výstižné proudy rozmanitých myšlenek, fenomenální cit pro detail, přesná atmosféra.
Kniha, která obsahuje krátké povídky jakoby ze života ... mě bohužel zaujalo jen pár příběhů (např. o Židovi) ...
Možná že, možná že. Na Balabána jsem se chystal dlouho a jsem rád, že jsem nakonec neskočil po jeho sebraných spisech, abych se tím neprokousával měsíce. Několik povídek mělo něco do sebe ('U komunistů' zaujala asi nejvíc), lyrické v momentech, ale většinu času jsem se přistihl u toho, že mi Balabánův styl prosvištěl hlavou, jako sterilní, jedním uchem tam, druhým ven, aniž bych se dokázal nějak se zaujetím ponořit do jeho příběhů.
Příběhy obyčejné jako sám život, pocity a situace, které se člověka dotknou. Kvůli zlodějům zamřížovaná přízemní paneláková lodžie, takže se další a další patro musí mřížovat taky... děda, co měl ženské, ale jenom oblečené, protože byl v koncentráku a nesnesl pohled na nahá těla... Žid, který to snad ani o sobě nevěděl, až když měl jako starý alzheimera, chtěl zpátky do Haliče... a úplně nejlepší za mne bylo vyprávění chlapíka na okraji v povídce z blázince, to byl nářez.
Balabán dokáže krásně vykreslit postavy a jejich pohnuté osudy končící často ve slepých životních uličkách. Existenciální próza je občas pěkně syrové téma a na konci cítíte prach v puse, ale samotný proces je celkem štavnatý.
Výborné existenciální povídky z našeho prostředí, které mají na to, aby se dotkly čtenářovi duše i rozumu. Žádné velké příběhy to nejsou, ale máme zde příležitost pochopit, jak někteří naši souputníci vnímají, podle nás možná divně, ale tak nějak výrazněji, život. Škoda, že je kapitola autorova života již uzavřená, ale „Zeptej se táty“ si určitě musím přečíst.
Velmi silné a hezky napsané povídky. Vždycky mi bylo líto, že tak záhy skončily, vžít se do děje a do postav pro mě bylo pokaždé až záhadně jednoduché - ale uvědomuji si, že přesně to vše nejspíš byl autorův záměr. Doufám, že budu mít možnost si od Balabána přečíst i nějaká další díla.
Nádherná kniha, určitě jedna z nejlepších českých knih za několik posledních desetiletí. Krásný jazyk a vyprávění. Příběhy srdce, ke kterým se člověk musí vracet a pokaždé si je vychutná o něco víc.
Dvacet povídek, dvacet útržků ze života lidí, jejichž kolo štěstí zrovna není nahoře. Povídky zapůsobí svojí atmosférou, laděním, vcítěním do duše či situace, obrazností, nápaditostí, asociacemi, barvitostí... a pak se rozplynou. Těžko bych mohl i těsně po dočtení, natož zřejmě pak s odstupem, nějakou z nich vyprávět. A přesto ve mně nějak zůstaly. Stejně tak nejde vyprávět lyrickou báseň nebo hudbu. Označují se jako existenciální, psychologické. Já bych je označil za prchavé, éterické.
Povídky ze současnosti. Velmu stručné a realistické. Dechberoucí svou silou.
(2006)
Jsou knihy, u kterých si prostě ani netroufnu hrát na to, že bych je dokázala nějakým způsobem adekvátně zhodnotit. Povídková sbírka Možná že odcházíme je rozhodně takovou knihou. Nedostižnou ve své genialitě. Balabán na tak úsporném prostoru (rozsahově se povídky pohybují mezi čtyřmi a jedenácti stranami) vytváří plastické obrazy bolavé zkušenosti s všeobjímajícím motivem odcházení ve všech možných podobách, které si umíte představit. Načrtnutí charakteru, situace, ponechání vás s tím na kratičký čas a zase pryč. Tolik poetických obrazů, takové rozdmýchání niterného prožívání textu. Miluju tě, Jane Balabáne...
Pár ukázek:
"Kdyby andělé měli skutečně létat," vysvětloval Michal spíš sám sobě, "musela by jejich kostra být utvářena úplně jinak."
Kdyby andělé měli skutečně létat, pomyslela si Věra, proč by potom bůh tvořil ptáky a to jejich hrozné sternum, které vybíhá z hrudi jako hora?"
Nula jí byla vždycky podezřelá. Paní učitelka říkala, že nulou nelze dělit, ale lze jí násobit. Tenhle malý kroužek představující nic spolkne i to největší číslo jako nic. Uvnitř v tom kroužku jsou asi stočené celé řady čísel.
Jenom se mu sem tam zastesklo po tom srdci, které bilo těsně u jeho srdce a potom přestalo bít. (Obě -i- po -b- v předchozí větě mohou být nahrazena ypsilon a význam se nezmění.)
Stylem psaní mi autor připomíná Ludvíka Vaculíka. Velmi, velmi zajímavé povídky :)
20 poviedok v útlej knižke - súčasných,smutných ale aj taký je život.Cítila som v nich poetiku dobrých ľudí ktorým to z rôznych dôvodov nevychádza.Snivé pomalé ....škoda Ťa Ján Balabán...
Z komentářů níže je cítit jakýsi rozpor mezi tím, zda považovat tuto knihu za téměř geniální či za hrubě nedořešenou - a samozřejmě spousta odstínů a nuancí mezi tím. Také váhám a váhala jsem především až do poslední povídky, která se do mě zasekla jako tříska a jen tak ven nepůjde. Jsou příběhy, které nevyšťouráme. Ale rozumějte, v dobrém, ač bolí. Ale i spousta povídek předtím má něco do sebe, o to více je pak frustrující, že je to jakoby useknuté v půlce. Tohle je podle mě to negativum. Že autor ne vždy dokázal odhadnout ten moment, kdy příběh opustit nebo kdy ještě pokračovat. Ale chápu, že někdo to právě takto má rád. Nejde ani tak o délku jednotlivých příběhů, ale o to, co se do nich vměstná. Mně to prostě vždy nestačilo, potřebovala bych ke spokojenosti slyšet více. Vždycky pak u mě vyvstává otázka, zda autor příběh ukončil proto, že nevěděl, co s postavami, co s pointou, nebo si prostě myslel, že takto tam ta pointa je... Ale na to vše bych si pochopitelně nestěžovala, kdyby jednotlivé příběhy byly o ničem. A pokud jde o ladění knihy, ta párkrát zde zmiňovaná "depresivita" či příliš jednostranné vidění světa a dění v něm, to mi nevadí. Jen si pro knihu musíte najít vhodnou chvíli. Shrnuto a podtrženo: Jo! Ale chtěla bych slyšet víc.
Štítky knihy
Část díla
- A ptáci taky 2004
- Bethezda 2004
- Cedr a kladivo 2004
- Diana 2004
- Do chodníčka 2004
Autorovy další knížky
| 2010 |  Zeptej se táty |
| 2004 | Možná že odcházíme |
| 1998 |  Prázdniny |
| 2010 | Povídky |
| 2006 | Jsme tady |
Kniha Možná že odcházíme je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 571x |
| Čtenářské výzvě | 77x |
| Doporučených | 19x |
| Knihotéce | 141x |
| Chystám se číst | 212x |
| Chci si koupit | 23x |
| dalších seznamech | 3x |
jako bych četl Čepovy povídky, jen o třičtvrtě století novější - snovost, melancholie, uplývání, zahledění, tichá bolest a malá, malinká každodenní křivda; odněkud z hloubky křesťanská pokora, odevzdání se a smíření
krátké texty jsou jak vytržené z širšího celku, zdánlivě nezačínají ani nekončí, jako když člověk přijde do kina po začátku filmu a odchází ještě před koncem - zapamatuje si dojem, motiv, náladu, upoutá ho zajímavý detail, ztotožní se s nápaditě popsaným detailem, ale těžko jej zachytí a obtiskne do paměti
nejvíc se mi líbila povídka Hořící dítě - zprostředkovala mi onu vzpomínku na dobu raného dětství, kdy jsem ještě neuměl číst