Možná že odcházíme
Jan Balabán
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80652/bmid_mozna-ze-odchazime-iKm-80652.jpg
4
403
72
Každý z nás se někdy ocitne v situaci, která najednou znejistí vše, co dosud prožil, a před člověkem se rozevře neznámý svět. A právě v takových zlomových okamžicích nacházíme i hrdiny Balabánových povídek, Oldřicha trpícího chorobným strachem z ptáků, Editu opouštějící manžela a opuštěnou milencem, pacienty v protialkoholní léčebně a mnohé další. V těchto textech není žádná protivná spisovatelská ležérnost, se kterou se prostě píše o čemkoliv, v doufání, že autorův vzkaz čtenáři se nějak sám urodí z navršených slov. Ale taky v nich chybí stejně protivná přesymbolizovanost, která nabízí autorovo poselství už jaksi dopředu a dělá z postav a dějů jen strnulé alegorie. Lidé v Balabánových povídkách skutečně “chvíli žijí”, mluví spolu, ptají se a nepospíchají překotně ke katarzi, pozorni ke každodenním událostem a obrazům, z nichž se teprve mohou stát naléhavá znamení. Znamení, která pomohou rozpoznat, zda člověk ve svém osudu — byť alespoň na chvíli — skutečně žil.... celý text
Přidat komentář
"Byly chvíle, kdy měl Leoš chuť poklepat sám sobě na rameno, jak to všechno zvládá."
Balabánovy povídky jsou o těch ostatních. Co si nemohou poklepat na rameno. (Ostatně i Leoš...)
Možná to chce mít už kus života za sebou, možná to chce čtenáře, kterého opustila iluze neomezené životní perspektivy a neočekává ráj na zemi. Který už ví, že mu běží countdown a pozemský ráj tam vpředu žádný není. Že jeho "vrchol života" bude uplácaný právě z toho někdy nezvládaného a ušmudlaného, neslavného, křehkého a ohroženého "nyní". Ale je v tom nějaká pravda. Něco skutečného. Jako když vyraší břízka na rozbitém paneláku. Naděje.
Omluvte poněkud rozsáhlejší komentář, ale nemůžu si pomoct... Jako absolventka bohemistiky mám s texty podobného ražení doopravdy problém. Každý text mám tendenci brát jako šifru, jako předmět analýzy, rozborů, tisíce přístupů a podobně. Proto jsem si bohužel četbu Balabánova souboru neužila. Kromě dvou tří povídek, které mě nějakým způsobem citově zasáhly, zůstal výsledný dojem vlastně žádný. Kromě zmíněných textů kolem mě ostatní tak nějak prosvištěly, neměly žádné poselství, sdělení, nic, co jsem dokázala rozluštit. A bohužel, asi je to postižení ze studia. K tomu si přidávám osobní averzi k žánru povídky (ne, opravdu není pro mě) a je to.
Když jsem knihu dočetla, strnula jsem a nevěděla, co si mám myslet. Byť povídky na sebe nenavazovaly, přece jen měly něco společného, některé pro mě postrádaly smysl, některé byly zajímavé, až dojímavé. Mým konečným pocitem z knížky však zůstává, že to nebude kniha, kterou bych chtěla číst vícekrát.
Nejde o knihu, která by se měla zhltnout na jeden dva zátahy. Nejde o knihu na pobavení. O knihu s hezky naservírovanými pointami. Povídky Vám poskytnou úžasný zážitek, pokud jim to dovolíte, pokud se jim přizpůsobíte. Obklopit se tichem, zklidnit mysl a pak ji řádně roztočit. Pomalu se propadat do jednotlivých výseků cizích životů. Cizích životů? Až příliš mě ty obrazy drásaly, než aby byly tak úplně cizí. Moc dobré. Opravdu moc dobré čtení.
Velmi otravně napsané povídky, které povětšinou vypadaly asi takto:
Petr X šel na zahradu a viděl strom. Strom jej donutil vzpomínat. Najednou si Lenka Y uvědomila, že píchla kolo u auta. Naštěstí si ale udělala špagety.
Nemůžu říct, že bych z toho byl teda nějak moudrej, i když tento způsob uvažování mi není vůbec cizí - matně mi to připomínalo moje rána v koupelně, kdy se mi z mozku postupně odpařuje Becherovka. Jenže v knížce to už tak moc nefunguje a celej ten symbolismus a vyšší přesah, kterej se snaží Balabán navodit skrz popisy stromů a myšlenek, tomu zasazuje smrtelnou ránu.
Jak to ten Honza dělá, že mě dokáže rozervat takovým způsobem, že nevim čí jsem?
Kniha přečtena v rámci povinné četby. Jsem z ní dost na rozpacích. Povídky často bez konce. Hodně věcí nevyřčeno, nedopsáno. Zachycení prchavého okamžiku, pocitu, emoce.
Asi neumim dostatecne cist mezi radky ale nektere povidky vubec netusim o cem byly. Asi o popsane atmosfere, pocitech...a to mi bylo parkrat dost malo. Nicmene se do knizky urcite jeste nekdy zactu a zkusim objevit, co mi uniklo.
Nejsem povídkový typ, ale Balabán to uměl. Po každé povídce by to chtělo zavřít oči a nechat to sebou procházet, což jsem ale neměl sílu dělat, takže jen 80%.
Nijak mě kniha nenadchla a ani nezaujala. Při čtení jsem se často přistihla, že jsem myšlenkami někde úplně jinde a to už nejen několik řádků, ale pár stránek. V příbězích jsou zajímavé životní situace, ale každé je jen "pětiminutová", není žádný širší náhled do okolností, ani do následků a člověk si nestihne vytvořit jakýkoliv vztah k postavám. Prostě stránky jen tak proplouvají mezi prsty bez jakéhokoliv poznamenání mne.
Nevím moc, co si o této knize myslet...
Nikdy jsem nebyl fanda krátkých útvarů, mám radši něco delšího a detailněji propracovaného. Proto povídky nečtu a autorům jako jsou Bradbury či Neruda a jeho Povídkám malostranským se vyhýbám, nebaví mě to. Výjimkou je ale R. Dahl. A možná také trochu pan Balabán. Když jsem se o této knize učil na škole, zaujal moji pozornost název knihy, tématika, ale i audio vyprávění... Tak jsem do toho šel!
Kniha se čte moc pěkně, líbí se mi jazyk autora a jak umí navodit atmosféru (byť jen v několika odstavcích). Problém je spíše v samotných příbězích, ano, je to něco nového, neokoukaného, ale mně to mnohdy připadá (jak napsala podobně sonihe) jako kdyby autor vzal nůžky a vystřihl pět stránek z knihy... Chci číst dál, ale nic tam už není...
Verdikt: mám rád temnotu, melancholii a něco mi ta kniha dala, ale mrzí mě, že to ve mně nezanechalo něco více. A od autora si určitě ještě někdy něco přečtu...
Povídkové knihy nejsou pro mě. Jenom dočtu jednu povídku, už nevím, co bylo v té předchozí. Pouze výjimečně dobrý povídkář má tu moc uchovat příběhy v mojí mysli.. Jan Balabán asi není úplně nejlepší povídkář (i když určitě mnozí nebudou souhlasit). Matně si vybavuji, že některé z příběhů byly vskutku nápadité a vypointované.. Ale zbytek? Nic moc.
Zbývá poslední povídka, ale možná je čas rekapitulovat. Kniha je vyvážená stylově, ale nevyvážená tématicky. Možná díky tomu zvyšuje svoje šance, že si v ní každý najde to svoje, což je jistě plus pro marketing. Krátkopovídkový rozměr mně osobně příliš nevyhovuje, ale autor v některých kouscích dokazuje, že má svoji sílu a opodstatněnost. Nakonec vám ale z toho všeho stejně zbude jen hrstka obrazů a dojmů. Především zrezivělá torza zarostlá travou a pocity, že hrdinové a hrdinky obvykle poztráceli cestou to, co stejně nemohli zachránit. Ne, že by to bylo špatné, vůbec ne. Bylo by ale fajn mít možnost ukázat na ty texty, které konkrétně Vám sedí a říci - chci více - a vy byste najednou drželi novelu nebo román místo povídky.
Má druhá kniha od Balabána. Po Božím laně jsem už věděla co můžu od autora očekávat. A opravdu , nahlednuti do osudu obyčejných lidí, tvrdé přistání v realitě, trpké osudy lidí. Pokud se knihu chystáte číst nic optimistického v ní nehledejte.
Štítky knihy
Část díla
- A ptáci taky 2004
- Bethezda 2004
- Cedr a kladivo 2004
- Diana 2004
- Do chodníčka 2004
Autorovy další knížky
| 2010 |  Zeptej se táty |
| 2004 |  Možná že odcházíme |
| 1998 | Prázdniny |
| 2010 | Povídky |
| 2006 | Jsme tady |
Kniha Možná že odcházíme je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 572x |
| Čtenářské výzvě | 77x |
| Doporučených | 19x |
| Knihotéce | 141x |
| Chystám se číst | 213x |
| Chci si koupit | 23x |
| dalších seznamech | 3x |
Některé povídky se mi líbily více, jiné zase méně. Bylo to však mé první setkání s Balabánem a jelikož stejně jako autor pocházím ze Slezska, knížka si mě získala. Čím přesně? Těžko říct... má v sobě něco z lidí tady, skvělým příkladem je povídka "Do chodníčka", protože místo jejího hlavního hrdiny Vladka si můžu představit spoustu lidí, kteří žijí na tom našem malinkém okraji republiky.