Jsme tady

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Příběh v deseti povídkách. Jednou z nejvýraznějších literárních událostí posledních let se bezesporu stala povídková kniha Jana Balabána Možná že odcházíme. Byla nominována na Státní cenu, zvítězila v anketě Lidových novin o Knihu roku 2004 a v roce následujícím získala i cenu Magnesia Litera za prózu. Autor se stal od té doby v literatuře pojmem, a tím větší očekávání vzbuzuje jeho nový titul. Balabán se v něm ocitá skutečně na hraně. Podobně jako v předchozí knize nacházíme hrdiny povídek v okamžicích životního zlomu, kdy se hroutí jejich minulé životy: komunistická herečka Alexandra umírající na rakovinu, Ludvík Chmelnický bojující s astmatem, opuštěný Emil ocitající se na pokraji sebevraždy nebo Světlana zlomená rodinnou tragédií. Balabán však jde ještě dál. Jeho hrdinové nejsou svazováni jen sítí deformovaných rodinných vztahů či osobních slabostí a běsů, do jejich životů nepřímo zasahují i traumata velkých dějin. Do těchto osudových dramat jdoucích až na dřeň lidské existence však nečekaně vstupuje cosi zvenčí — zaklepání na dveře, úsměv či pohled na obrázek pověšený v kuchyni — světlo, které mobilizuje vnitřní sílu otočit znova přesýpací hodiny lidského života. Jsme tady. Ono „my“ zde neznamená jen to, že se deset povídek nakonec spojí v celek a osudy jednotlivých postav se protnou, říká také, že spolu s nimi jsme i my součástí jednoho nekončícího příběhu, který přináší také útěchu a naději....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12560/jsme-tady-12560.jpg 474
Nahrávám...

Komentáře (13)

Kniha Jsme tady

Chesterton
05.08.2020

Rozhodně jde o povídky do dnů zalitých sluncem, pro radostné mládí či životní optimisty.
Dost dlouho mi trvalo než jsem se srovnala s Balabánovým syrovým realismem ve vidění světa.
Tahle sbírka je fakt "nádherná".
Jemné nitky naděje i zakopávání o křesťanskou víru jsou až filigránským skvostem.
Autor musel vyposlechnout hodně pustých srdcí a musel mít v sobě obrovskou víru.
JB je svým způsobem geniální a už mě dokáže oslovit, jen té drásavosti a temnoty je tam hodně nad pouhé lidské síly. A to je paradoxně jejich perlou.
V této sbírce se více slovy dotýká jemnosti nebo i pokřivenosti vnímání Boha v něhož věřil. Ten je v maličkostech o kterých píše julika, jeho světlem a záchytným bodem!
Přesto, že si zaslouží plný počet hvězd, i nadále se jeho knih budu dotýkat opatrně, protože povzbuzení i naděje mi připadá prosvítat přes hodně matné sklo, což mi často nedělá úplně dobře :o)
Každopádně mistrovsky svědčí o pomíjivosti hmotných a falešných radostí života!!

tonysojka
04.08.2020

Balabán měl dar vidět nejen utrpení a bolesti lidského bytí, ale i momenty štěstí a naděje působící "shůry" v nejneočekávánějších chvílích. A uměl tento dar ztvárnit takovým literárním stylem, že mu to mnozí musí a museli závidět.

"Myslíš, že na umření je třeba odvaha? To přece přijde samo."
"Někdy mám strach, že to nezvládnu, až to přijde."
"Ty mluvíš jako by smrt byla nějaká zkouška.
Vždyť je to jen konec, tma, jako když zhasneš světlo"

Texty jsou to reálné, úderné, Balabánovsky poetické a nutí k zamyšlení, co v životě je doopravdy pravdivé. Což je svým způsobem namáhavé a nemusí to každému vyhovovat.
Balabán není k "pobavení".


Lexand
22.10.2019

Vynikající autor

mirektrubak
30.08.2019

„Před chvílí, když bolest dostoupila vrcholu a vše se hroutilo, skučel jako opuštěné zvíře, kterým venkoncem byl, a myslel, že je konec. Ale byl to jen konec té bolesti a strachu z ní. Teď už necítil ani jedno, necítil už vlastně nic, jenom byl, jako je kámen na cestě, brambora v řádku, písmeno ve slově, slovo ve větě, peníz v dlani. Byl tam, kde jsou slova, když je nikdo nevysloví, a obrazy, když je nikdo nevidí, brambory, když je nikdo nezasadí, a peníze, když je nikdo nemá. Věděl, že takto byl vždycky, teď už se jen nesnažil být jinak. Věděl, že jeho nádoba je naplněna po okraj, nic nechybí. Jeho celoživotní obava, že prožije svůj život jako jakousi fušku, jako nedodělek, bez krásy a slávy, se nepotvrdila, všechno bylo úplné. Ještě se jednou obrátil, hlava na krku se pohnula, oči se namáhavě otevřely a rozsvítily se prvními paprsky nového dne. Srdce se zastavilo.“

Jsme tady je moje nejoblíbenější Balabánova povídková sbírka. Dost možná je to moje nejoblíbenější sbírka vůbec. Řada z povídek je pro mě výjimečná: Mléčná dráha je první, kterou jsem od Balabána četl. Tchoř je nejdrásavější, Světlana nejdojemnější, Dona nobis pacem nejvíc nadějeplná.
Zdá se mi, že Jan Balabán zde našel tu nejlepší kombinaci toho všeho, co na něm mám tak rád. Trochu delší stopáž povídek znamená, že tyto nejsou jen kamínkem do mozaiky celkového dojmu, ale dokážou stát samy o sobě. Zároveň se mu povedlo najít dokonalou kombinaci dějovosti i schopnosti popsat vnitřní svět svých postav srozumitelným a literárně působivým způsobem – jeho slova se mi plynule měnila na obrazy a pocity.

Pro mě je Jan Balabán spisovatelem naděje (teď jsem se díval a zjistil, že slovo naděje mám minimálně jednou u každého svého dosavadního komentáře Balabánových knih :-) a tady ji vnímám nejvíc zřetelně, už ne jako tušenou možnost, ale jako vyslovené východisko. A není to tím, že by Jan Balabán svoje hrdiny šetřil, to vůbec. I ve Jsme tady je protáhne lecčíms: žalem, hněvem, vzdorem i sklíčeností. Vidíme je, jak ztrácí odvahu i jak se stydí sami za sebe, jak už tady na světě snad takhle ani nechtějí být. Ale ta temná místa jejich (našich) srdcí a myslí nám Balabán neukazuje, aby nás zdeptal. Ukazuje nám je – alespoň já to tak čtu! -, aby nám ukázal, kolik v sobě máme prostoru, ve kterém se dá něco vystavět. Ukazuje nám, že v těch nejtemnějších zákoutích sebe dokážeme najít něco, co může mít sílu přežít, zakořenit a později vydat plody. I kdyby to zatím bylo maličké jak hořčičné zrno.

A ještě jeden fragment, který si dovoluji brát i trochu osobně: „Vždyť já jsem ji našel, vždyť já s ní jsem! Hans zakoušel neuvěřitelný pocit štěstí. Štěstí je pochopit, že všechny zmatené pohyby dávají smysl, že je všechno v pořádku. V pořádku jsi mne, pane Bože, doručil až sem, do mých dvanácti a dvaačtyřiceti let.“

Aleh
20.10.2018

Jsme tady. Žijeme. Jak to jde.Ten život je mnohdy složitý, těžký a připravuje svým hrdinům a hrdinkám těžké zkoušky a životní zvraty. A autor zachycuje jejich charaktery, jejich vnitřní boj a snahu o překonáni nelehkých překážek a u každého příběhu nabízí i naději a víru v lepší život. A to je velmi důležité. Ač se jedná o knihu povídek, osudy jednotlivých postav se vzájemně protnou. Autor, který nevypráví pouhý příběh, ale především vnitřní zápas člověka o ten svůj život tady a teď. Je to zajímavé a nutí to čtenáře o životě přemýšlet.

Mibaf
24.09.2018

Autora jsem neznal a toto byla první kniha kterou jsem od něho přečetl. Tím více jsem byl překvapen mistrovstvím jakým na pár řádcích rozvíjí charaktery postav a jak umí realisticky popsat prostředí ve kterém se děj odehrává a přiblížit emoce odehrávající se v mysli jednotlivých aktérů děje. Zejména povídky Mléčná dráha a Světlana vás rozhodně vtáhnou do děje. A to už nemluvím o uvěřitelném jasném a překvapivém propojení všech příběhů na poslední stránce poslední povídky.
Prostě spisovatel s velkým s!

pawla.sevcikova
12.11.2016

"Podobně jsem se od dětství styděl Pána Ježíše. Já bych skutečně hrozně nechtěl prožít to co on. Proto máme nedělní školu a celý ten tyátr, abychom nemusili prožívat to co on. Litujeme ho, litujeme, ale hlavně se ubezpečujeme, že už nás nikdy nebudou bít a přitloukat, i když bychom to zasloužili."

Všechny povídky jsou v něčem stejné, a přitom každá jiná. Mě asi nejvíc nadchla "Světlana" :)

julika
20.08.2018

Jsem nadšená tímto objevem. Jak to ten autor dělá, že mé srdce několikrát poskočilo? Na tuhle knihu jsem čekala!
Ponuré, depresivní, bezvýchodné... ? Ale nakonec to vždycky nějak dopadne. Jde o maličkosti...Maličkosti, kterých si my obyčejní smrtelníci někdy ani nevšimneme. Oceňuji útěchu a naději, která přichází během čtení. :-)

*"Sedla si naproti přes uličku a svou malou holčičku v květovaných šatečkách posadila vedle sebe. Podívala se na Hanse a usmála se na něj jako žena na malého kluka. Smutně. A on cítil, jak je opuštěná, jak se v životě nemá dobře, že její cesta s velkým zavazadlem a s děckem na krku vůbec není útulným dobrodružstvím."
*"Neví, proč je najednou zamilovaný, ochotný všechno snést, všeho se vzdát, odejít s holým zadkem do zimy, jen když tam bude s ní. Jen když se tam s ní bude milovat a trápit. I kdyby ho měla zničit, zabít, využít, tak za ní půjde, a neví proč. Ale ona nic z toho neudělá, jen s ním žije, jako obyčejná žena s obyčejným chlapem."

1