jan8470 komentáře u knih

Do New Fiddlehamu na vlastní nebezpečí
Příběh, který nám začínající autor, (ale především muž který vystudoval folklor na Oregonské univerzitě) předkládá, není nijak objevný.
I když je Jackaby příjemně excentrický není hlavní hrdince (která vlastně celý příběh vypráví) až takovým partnerem jak by si zasloužil a je ho zkrátka málo. Hlavní hrdinka je vlastně taky celkem sympatická (a kdyby se stále nelitovala a neomílala stále dokola svou minulost) člověk by ji měl ještě raději. To je jedna z věcí, které tak jako i neustálé opakování již jednou vyřčených faktů příběh hodně ubíjí.
Detektivní zápletka je bohužel dost průhledná. A bystřejší čtenář velice brzy odhalí kdo je kdo a pak už jen čeká, až ke stejnému poznání doklopýtá detektiv se svou asistentkou.
Vlastně jediným přínosem celé knihy je kromě špetky spíše situačního humoru, to že autor využil své studium folkloru a osadil svůj New Fiddleham neotřelou sbírkou irských mýtických bytostí. (Ale ani to není nic, co bychom neznali například z geniální knihy Američtí bohové.)
Ke všemu čtení kazí dost odbytý překlad. Používat moderní spojení jako například „klučičí šaty“ se u fantasy, která se odehrává v roce 1892, by se prostě nemělo. A ne, v textu se to neztratí, i když jde o jednoduchou oddychovku.
Jackaby je prezentován jako Young Adoult a v tomto ranku, jde přeci jen o svěží dílko, které se mohlo stát jakousi alternativou všem dystopickým a upírským ságám. Přesto se domnívám, že nejde o žádný zázrak a své dceři (až na to bude mít věk) spíš raději doporučím Amélii Petry Neomillnerové.
60%

22.08.2016

Hned z počátku musím říct, že zápletka je vystavěná skvěle a i když čtenář z počátku vidí, kdo celý aktuální průšvih odstartoval, tak to ani moc nevadí, protože pohnutky kvůli kterým vyslal na pouť Prahou části tajemného magického artefaktu a důvod proč vybral právě ty a ne jiné adresáty čtenář poznává postupně (stejně jako Felix Jonáš).
Formálně vlastně není Bohu strachu co vytknout. Je to sice velice temný příběh, ve kterém se lámou charaktery a přátelství podstupují ty nejtěžší zkoušky. Přesto autor ponechal vyprávění lehkost a humor. Díky několika mistrně rozmístěným easter eggs pro zaryté fanoušky série a velice vtipných narážek na dnešní situaci ve světě i v naší krásné vlasti se člověk opravdu zasměje. A využití charakterových vlastností jednotlivých členů Jonášova týmu také přineslo několik humorných situací. Zároveň mě potěšilo, že Jan Hlávka (předpokládám, že po důkladné konzultaci s otcem zakladatelem) dokázal do akce smysluplně zapojit všechny frakce, které svět Kladiva na čaroděje obývají.
Ve výsledku je tedy Bůh strachu sice nejtemnějším, ale také jedním z nejlepších a nejzábavnějších dílů série.
Možná se to může zdát někomu divné, ale černý humor a temné příběhy k sobě pasují jako Felix Jonáš a jeho kladivo.
Vlastně jedinou poznámku k celé knize mám. Ač jsem redakci časopisu Pevnost a nakladatelství Epocha vděčný, že knihu Bůh strachu vybrali jako přílohu Pevnosti, nemyslím si, že se s Bohem strachu bude případným novým čtenářům do rychlíku jménem Kladivo na čaroděje naskakovat nejlépe. Spíš si ho užijí fanoušci série, kteří mají přeci jen větší přehled o vztazích mezi jednotlivými aktéry příběhu.
90%

4 20.08.2016

Petr Heteša nás v Tekutých krystalech přivádí do svého oblíbeného Baltimore a zase jde o klasický Hetešovský kyberpunk.
Vlastně i zápletka je dost ohraná. Kolikrát jsme to už vidělii, nebo četli. Člen agentury NSA, na kterého jeho kolegové ušili boudu, a on se snaží přijít na to, kdo konkrétně ho podrazil a proč a pak se dotyčnému pomstít. Jenže tahle jednoduchá zápletka se díky několika skvěle načasovaným zvratům nejen nestane nudnou, ale tak, jak tomu bylo i u knihy Morphin Red, člověka chytne a nepustí. Navíc je Logan Raynar hláškující sympaťák, kterému prostě musíte držet palce. Vlastně i vedlejší postavy jsou sympatické a skvěle Loganovi sekundují. A Chincoteague (předměstí Baltimoru s téměř gotickou bezútěšností, kde Logan nalezne své dočasné útočiště má na čtivosti knihy také svůj podíl. Navíc je vše prodchnuto cynickým a černým humorem. A několik easter egů je pak už jen třešničkou na dortu.
Sečteno a podtrženo, Tekuté krystaly možná nejsou nejlepší autorův román, ale rozhodně si v srdcích nás Hetešovců získá své místo.
A vám, kteří Petra Hetešu neznáte, mohu Tekuté krystaly jako iniciační knihu s klidným svědomím doporučit.

4 26.07.2016

Pamatujete si na povídku Karla Čapka Básník? Básník Jaroslav Nerad je jediným svědkem v případu, kdy auto ve čtyři ráno přejede opilou stařenu. Nerad o tom napíše báseň, ta je však pro vyšetřovatele dr. Mejzlíka absolutně nesrozumitelná. "Zkrátka Labutí šíje, ňadra, buben a činely." Tolik pro ilustraci, aby bylo jasno nakolik jsem políben poezií. Zkrátka za většinou toho co se nazývá Moderní či Současná poezie vidím (stejně jako dr. Mejzlík "jen tu labutí šíji, ňadra, buben a činely." A přesto jsem byl z knihy Básník nadšen. Proč?
Protože jde o pohnutý a zajímavý lidský příběh, ale nejen o něj. Tomáš Kaplan Fojtík mi řekl: "Blatného příběh je sám o sobě románem." A má pravdu ten chlapec. Blatného životní pouť vedoucí až do exilu v Británii je velice zajímavá sama o sobě. Zvláště, když na své cestě životem potkává takové učitele či souputníky jako byli Josef Kainar, Vitězslav Nezval či Jiří Orten. Martin Reiner se Blatným zabývá více než třicet let a na knize je to znát. Autor pečlivě přesívá veškeré dostupné informace o básníkovi Blatném a jasně říká, "toto je ověřená informace, toto jsou jen dohady." Tím kniha připomíná spíše literaturu faktu. Autor takto přistupuje vlastně ke všem informacím které nám v knize podává. Ať už jde o vznik Skupiny 42, či surrealistické avantgardě, nebo životě exulantů v Anglii a poválečné politické situaci u nás i v exilu. Přesto si myslím, že podtitul román o Ivanu Blatném je zcela na místě. Forma kterou Martin Reiner zvolil je vskutku spíše vyprávěním, než literaturou faktu. A nenarážím tu jen na úryvky Blatného básní či dopisů, ale především poetickou formu celého vyprávění. Právě díky tomu je kniha Martina Reinera nejen sumou suchých informací, ale také požitkem pro pozorného čtenáře. Ne nadarmo řekl překladatel Viktor Janiš: "Tak ono to Literu Magnesii nevyhrálo úplně náhodou."
Díky téhle knize pro mě moderní poezie už asi nikdy nebude jen "Labutí šíje, ňadra, buben a činely."

7 25.07.2016

Vilma Kadlečková – O snovačce a přemyslovi
Argo 2015
Vilma Kadlečková se věnuje psaní docela dlouho. Již v roce 1987 se prosadila s povídkou Tři z Arkoné v soutěži o nejlepší Fantasy. Od té doby se její texty umístily v různých soutěžích. Ale Vilmu Kadlečkovou známe především díky její fantastické “ houbové“ sérii Mycellium.
Autorčiny knihy a povídky se pohybují na pomezí SF a fantasy. Nejinak tomu je i u novely O snovačce a přemyslovi , která poprvé vyšla roku 2007 jako součást povídkové antologie Imperium Bohemorum a nyní vychází v mírně rozšířené verzi a s krásnou obálkou Tomáše Kučerovského.
Zatímco v Mycelliu se autorka věnuje především náboženství, tak novelou O snovačce a přemyslovi je zasvěcena českým národním mýtům .
Příběh o kněžně Libuši a jejích sestrách Kazi a Tetě zná díky Jiráskovým Starým pověstem Českým a Smetanově opeře Libuše každý. Mohlo by se zdát, že z pradávného mýtu lze vytěžit jen málo, ale opak je pravdu.
Vilma Kadlečková pojala celý příběh jinak. Libuše, Teta, Kazi jsou jako archetypy věčné a žijí své životy napříč všemi epochami. A čím jsou tři dávné sestry dnes, v době kdy o mýty, legendy a Staré pověsti nikdo nestojí? Věštkyně Libuše je šéfkou reklamní agentury Krok, léčitelka Kazi pracuje v brněnské nemocnici a užívá si života. A Teta lpí na minulosti a věnuje se tomu, čemu rozumí nejlépe, bylinám a magii. Na první pohled je vše jak má být, na první pohled jsou všechny tři sestry spokojené a smířené se svým údělem. Ale je tomu opravdu tak? Pravda se ukáže ve chvíli, kdy všechny postupně dostanou nabídku změnit historii i budoucnost národa.
V úvodu recenze jsem zmínil, že se autorčiny texty pohybují na pomezí SF a fantasy a v jisté míře to platí i o Snovačce a přemyslovi.
Virtuál, díky kterému lze změnit historii a budoucnost národa připomíná technologii ze hry Assassin's Creed je tím jediným SF prvkem v knize. Naopak fantasy prvků je mnohem více. Ať už jsou to řetězce slov kterými kněžna Libuše a její sestry mohou měnit své okolí, či genius loci v podobě malého „démona“, či magické rituály a kouzelné byliny.
Ale tyto prvky stejně jako narážky na souboj Brna s Prahou či jemný a ironický humor jsou jen zábavnými rekvizitami, které slouží příběhu.
A ten je alespoň podle mého názoru nejen čtivou a hodně netradiční urban fantasy. Nebo polemikou d knihou Miloše Urbana Pole a palisáda. Ale především zajímavým a čtivým zamyšlením nejen nad starou legendou, ale také nad identitou národa a otázkami týkajících se nejen nacionalizmu a multikulturalizmu, které si dnes mnozí z nás pokládají.
Odborný text Joanny Czaplińske o fenoménu Libuše v historii literatuře, hudbě v průběhu staletí posouvá celou knihu ještě o stupeň výše.
80%

Faktor Churchill je kniha která nám ukazuje co formovalo osobnost a postoje Winstona Churchilla.
Na knize se mi líbilo především to, že i když je Boris Johnson velikým obdivovatelem W.Ch. , nesnaží se ho idealizovat a mluví i o jeho stinných stránkách. V podstatě nejde ani tak o životopis, jako spíš o náhled do soukromí a mentality velkého státníka. Trošku mě zamrzel závěr který byl trochu moc uspěchaný. Zakončit knihu která má vysvětlit jaký byl Winston Churchill člověk, kapitolou o jeho vztahu k ženám mi přišlo trochu málo. Kdyby Boris Johnson velkému státníkovi a čtenářům věnoval na závěr knihy stručné shrnutí, vůbec bych se nezlobil. Přesto mohu knihu směle doporučit. Pokud si k doplnění "látky" pustíte filmy http://www.csfd.cz/film/402505-winston-churchill/prehled/ a http://www.csfd.cz/film/263400-v-srdci-boure-churchill-ve-valce/prehled/ , tak neuděláte chybu.

1 22.07.2016

Tohle bude zlé. Dominik Dán mě uhranul svou knihou Uzel. Jeho popis stavu a postupů slovenské policie a slovenské státní policie těsně před pádem komunismu byl fascinující.
Rudý kapitán který se odehrává už po revoluci k tomu měl přinejmenším ve své první polovině neskutečně našlápnuto, ale díky zápletce která jako by vypadla z dílny Dana Browna se to celé jaksi pokazilo. Mnozí čtenáři si stěžují, že kolegové Richarda Krauze jsou nevýrazní a že dialogy šustí papírem. Ta první námitka je pravdivá, nicméně příběh je veden tak, jak je veden a tomu se musely podřídit i postavy. Tady to Dominik Dán zvládl alespoň podle mě velice elegantně. Dialogy jsou absolutně stejné jako u jiných autorových knih a neměl jsem s tím problém. Trochu mi vadila málo využitá postava kolegy Canise. Naopak přesun děje na Moravu mi přišel osvěžující.
Pro mě sice čtivá a vlastně i řemeslně zvládnutá kniha, nicméně mnohem slabší než Uzel.

2 18.07.2016

Jak jsem zmiňoval již jinde a u jiných knih. Mám knihy Petra Šabacha rád. Ve většině z nich nám totiž ukazuje že za komunistů nebyl život růžový. A Občanský průkaz je toho dalším důkazem. Řemeslně se kniha vyrovná všem ostatním autorovým knihám. A mě příběh kluků z Dejvic chytil za srdce. Můžeme diskutovat o tom kolik lidí z Dejvické a Hanspalské party se uchlastalo a proč, můžeme polemizovat o tom, nakolik mohli být puberťáci té doby politicky angažovaní. (Já třeba ani moc nebyl. Dokonce jsem nebyl ani mánička). Ale to, že Šabach na příběhu obyčejných kluků ukazuje jaký byl minulý režim tyto případné diskuse nic nemění. a v tom je jeho síla. A sranda a nadhled tam jsou, možná ne v takové míře jako v jiných Šabachových knihách, ale jsou. Za mě rozhodně jedna z jeho nejlepších knih.

6 17.07.2016

Musím říct, že tohle byla trefa do černého. Mám rád knihy Petra Šabacha a tohle je prostě trochu syrovější Šabach. Dejvice a horní Letná měly svůj Špejchar a "živly" které se tam slézaly. Nusle měly a zřejmě dodnes mají svou Závist. Jadrný jazyk a jistá bezvýchodnost jsou na místě a knize to jen prospělo. Další věc je příběh který povídky spojuje a ten je rozhodně příjemným bonusem. Za mě těch 85% určitě.

3 16.07.2016

Kvítek karmínový a bílý
(Ve skvělém překladu pana Viktora Janiše)
Příběh prostitutky Sugar odehrávající se ve viktoriánském Londýně.
V první řadě musím říct, že Michel Faber je brilantní vypravěč.
Na knize se mi líbil samozřejmě především vývoj a proměna Sugar (tedy její osobnosti) a také to, jak autor zručně provázal cesty a příběhy všech postav. Žádná není zbytečná, žádná není nevyužitá. Tomu říkám poctivé spisovatelské řemeslo. Stejně jako se Sugar však Michel Faber pracuje s ostatními postavami (William, jeho bratr Henry a v neposlední řadě Emmelína Foxová) jejichž pohnutky a charaktery jako zručný chirurg svým skalpelem postupně tkáň po tkáni ořezává až na kost. Tady není kladných hrdinů, protože doba je zlá a předsudky vládnou světu. Ze začátku mě trochu zarazila přílišná popisnost prostředí a (příliš mnoho slov), ale pak jsem se nechal strhnout příběhem a knihu si opravdu užil. Když jsem dočetl poslední stránku, uvědomil jsem si dokonce, že v poslední čtvrtině knihy má příběh takový spád, že i těch barvitých popisů které mnohého čtenáře mohou z počátku odradit znatelně ubylo. Zároveň si vážím autora který byť se považuje za ateistu, i když mohl, nesklouzl k zesměšnění katolického ani anglikánského náboženství. Kniha je často chválena za to jak přesně popisuje život ve viktoriánském Londýně a samozřejmě po právu.
Vlastně jsou jen dvě výhrady které k samotnému příběhu mám. Tou první je, že se mi nesmírně líbil začátek knihy, kdy je čtenář postaven do pozice voayera pozorujícího vše jakoby z dálky. Tento způsob vyprávění Faber záhy opustil. Chápu, že pro autora by bylo nesmírně náročné napsat příběh tímto stylem, ale přesto mi to bylo trochu líto. A samozřejmě mě moc mrzelo, že kniha skončila tak náhle a její finále bylo tak otevřené, že by se za to nemusel stydět ani scénárista soap opery.
Mnozí pak Faberovi vyčítají velký výskyt vulgárního a sprostého slovníku. Ale to je prostě hloupé. Kvítek je příběh prostitutky a sprostá mluva a sexuální narážky k tomu prostě patří.
K překladu: Pan Janiš na knize odvedl práci, za kterou by si zasloužil nejen tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna, ale i cenu Nejlepší překladatel roku.
Kvítek karmínový a bílý rozhodně není knihou pro každého. Nejen rozsahem 920 stran, ale také tématem prostituce. Přitom je to (jako většina opravdu dobrých příběhů) především vyprávění o lidech, jejich životech, touhách a strastech. 95%

18 15.07.2016

Máme pětiletou dcerku a ta je pořád jako na trní, mele stále pantem a ano, často mě z ní může vzít čert. Stejně jako babičku z Dorky.
Každý, kdo má děcko na tohle naráží. "Já se z tebe zvencu." "Nebuď jak z divokých vajec?" "A tati, co je to zvenca? A jaký jsou divoký vejce?" Přesně tak to má i sympatická čertice Dorka a její babička. Příběhy které Dorka prožívá jakoby vypadly ze života každého druhého školáka (ranní vstávání, závody, úkoly), zároveň jsou nabity informacemi a humorem, takže i na poměrně krátké ploše dvou stran malé čtenáře nejen poučí, ale i pobaví. Každý příběh je doplněn hádankou, či lehkým (většinou hledacím) úkolem. Knížku ilustroval dlouholetý spolupracovník Kláry Smolíkové, Jan Smolík ( Na hradě Bradě, Řemesla, Viktorka) a v jeho podání je Dorka na první pohled sympatická rošťanda ne nepodobná Pipi Dlouhé punčoše a děti si ji oblíbí.
I když Dorka nedosahuje (a ani nechce dosahovat) takových met jako například knihy Řemesla či Husité, nebo Husův dům. Rozhodně mladší školáky (první stupeň a zdatnější předškoláky poučí a pobaví. A to se cení.

15.07.2016

Maya je bývalou agentkou Mossadu, ale rozhodla se změnit identitu i styl života. Jenže její minulost ji dohnala, protože nejenže někdo povraždil její bývalý tým, ale jde po krku i jí…

Kolik už tu bylo příběhů o agentovi, který opustil svou agenturu a vydal se na cestu pomsty? Brutální Nikita, Jason Bourne a další a další…

Čím je tedy Maya aka Jet výjimečná? Především je to agentka Mossadu. O izraelské tajné službě se zas tak moc často nepíše. Zároveň je to ženská hrdinka a těch v žánru akčního špionážního thrilleru také nepobíhá moc. S ničím se moc nepáře a je to akční hrdinka, která by mohla kopat první ligu. A vzhledem k tomu, že Jet Procitnutí bylo zvoleno New York Bestselerem, jí alespoň v Americe rozhodně kope. Vždyť do roku 2015 vyšlo devět pokračování téhle svěží akční série.

Příběh je svižný a po té co si odbudeme pár vysvětlujících flashbacků, rozjede se takřka detektivní pátrání a ačkoli čtenář ví kdo je záporák, je zábavné sledovat, kterak Jet a její bývalý šéf a milenec David postupně odkrývají, kdo za celou věcí stojí. Finální bitva člověku nedá vydechnout a závěrečný cliffhanger je nejen velkým překvapením, ale zároveň otevírá vrátka dalšímu dílu.

Přesto bych ocenil více špičkování a humoru mezi ústředním párem a výraznějšího záporného hrdinu. Který nedostal v příběhu příliš prostoru. To jsou však jen malé skvrnky na veskrze dobrém příběhu.

Díky hrdince Jet se nám do rukou dostává svěží odpočinkový akční thriller, který díky milostné lince možná ocení nejen drsní muži, ale i něžné paní a dívky.

Také musím pochválit pány grafiky za luxusní plasticky vyvedenou obálku, která lahodí čtenářovu oku.

Petr Heteša – stavy nestavy, bytosti nebytosti (Sbírka povídek) Brokilon 2015
Počet stran 541
Petr Heteša je jedním z prvních a rozhodně jedním z nejznámějších kyberpunkerů u nás. Na fantastické scéně se pohybuje od poloviny osmdesátých let a já se s ním poprvé setkal roku 1989 při čtení samizdatové vydané novely Sítě, kanály a stoky, kterou napsal společně s Karlem Veverkou. Od roku 2009 publikuje pod hlavičkou nakladatelství Brokilon.Zde mu vyšly například romány Démoni jsou věční, Nevrmore Baltimore, Ruská ruleta, Moprphin red , Fatal virtual.
Nyní se k nám vrací se sbírkou povídek, kterou, ne nadarmo nazval Stavy nestavy, bytosti nebytosti.
Jak píše sám autor na zadním přebalu své knihy: „V podstatě je to soubor povídek o lidech. O lidech z města i vesnice, z obchodů i kanceláří, z metra i pravidelných meziplanetárních linek. A hlavně o jejich interakcích s anděly i démony (ať už pozemského či mimozemského původu), se stroji, roboty i androidy, s lišejníkem na skále Síria či žhavou lávou vyvěrající ze Země.
O jejich interakcích s neurčitými strukturami mimoplanetárních bytostí či softwarovými řetězci infikovanými umělou inteligencí. Předem jsem ze hry vyloučil upíry, vlkodlaky a elfy, jelikož na ně nevěřím.
Soubor povídek o životě založeném na čtyřech aminokyselinách shlukujících se do struktury DNA a produkujících bílkoviny v kontaktu s životem založeným na úplně jiné bázi, ať už jde o iontové vlnění, pekelnou plazmu či vesmírnou entitu.
Všechny ty příběhy se staly. A jestli se nestaly, tak se určitě stanou. A v tom nejhorším případě se právě teď dějí.“
Soubor čtrnácti povídek nás zavede nejen do autorova oblíbeného Baltimoru, ale také třeba do výzkumáku v Lednici, na vesmírnou stanici, neznámé planety, do Pražského podzemí či Národního archivu Spojených států.
Na těch bezmála 550 stranách se setkáme nejen s lidmi (ať už vylepšenými nějakým softwerem, nebo prostými), ale také s mimozemšťany různého ražení či s démony a astrálními bytostmi.
Ostatně, stručný seznam všech povídek jasně naznačuje jakou cestou se při sestavování své sbírky Petr Heteša vydal.
Zvuk Led Zeppelin, že je to povídka, ve které se démoni musí vypořádat s posledním přáním stárnoucího rockera.
Americký popcorn: Co vše se může stát v Národním archivu Spojených států, v sekci film? To vám prozradí skvělý Americký popcorn nabitý spoustou filmových odkazů a vtipnou detektivní zápetkou.
Znamení“ Váhy, Barva: Černá
Když správci chrámu Notre Dame přijde email o vstup do podzemí od skupiny Larpařek, začnou se dít nevídané věci.
Alcamyrské šelmičky: Když policejní vyjednavač Terry Snelling z baltimorské pobočky národní bezpečnosti přijme úkol pro Houston, vyklube se z toho hodně zapeklitá záležitost.
Konkurenční doložka: Evropská unie dokáže jednomu zamotat hlavu. Zvlášť když vám nasadí do firmy na otestování dvě nové, supermoderní sekretářky.
Absolutní rovnováha: Hráli jste někdy šachy? A přemýšleli jste o tom, jaké by to bylo, kdyby někdo hrál šachy s vámi…
Neznámá známá: Taková milá hříčka na téma Pes nejlepší přítel člověka
Porno: Bravurní detektivka s hodně zvláštní zápletkou. Kam se hrabe Doctor Who.
Femme Fractale: Krásná ženská dovede zamotat chlapovi hlavu a je jedno jestli se s ním potká v Paříži nebo v očistci.
Psí oči: Existencionální drama zasazené do vesmíru.
Lednická cibula: Jen se smějte. Tohle je větší mazec než Den Trifidů.
Úchylka dálkového spoje: Co všechno se může přihodit na trase Země – Scimarine, na to nám odpoví pátrání takřka detektivní.
Fáma a kyvadlo: Naprosto skvělá městská fantasy. A neb kdo ví, jak to s tou Sametovou revolucí opravdu bylo.
Babbageorova logická hádanka: Cestování do minulosti bylo, je a bude vždy rizikový podnik.

Autor se snažil při sestavování své sbírky řadit povídky podobně, jako tomu bývá u LP nebo CD. „Aby nebyly dvě podobné písničky u sebe.“ Tedy aby se střídala nejen témata povídek, ale také povídky lehčí s těmi vážnějšími.
Myslím, že se mu to podařilo, ale i kdyby ne, vůbec by mi to nevadilo. Protože já na téhle sbírce oceňuji něco jiného.
Předností této sbírky je především Petrova neskutečná kreativita a fantasie. Každá povídka je zasazena do jiného prostředí, každý příběh je originální, a mnohé z nich mají poselství, nad kterým se stojí za to zamyslet. Prakticky každá povídka mě hned od začátku chytla a nepustila. Jakmile se člověk zorientoval a byl uveden do děje, musel prostě číst dál hnán touhou zjistit, jak povídka dopadne. A kromě jedné či dvou povídek, byly ty konce opravdu překvapivé.
Petr Heteša svou sbírkou ukázal, že umí psát nejen kvalitní kyberpunk, ale také komorní detektivku, urban fantasy, space operu, nebo příběh o časových paradoxech.
Vlastně jedinou výtku či spíše postesk na autorovu adresu mám. U každé povídky jsem litoval jedné jediné věci. Že na rozdíl od Neila Gaimana, nemá Petr Hetša ve zvyku na konci či na začátku své knihy krátce pohovořit o tom jak která povídka vznikla…
Sám autor přiznává, že nápad „střihnout si taky nějaký povídky“ dostal po té, co si přečetl skvělou knížku povídek od J. W. Procházky – „Druhý krok nikam“.
Myslím si že, pokud bude Jiří Walker Procházka inspirovat ostatní spisovatele, k takovým skvostům jako je tato sbírka povídek, může být šťastný a spokojený nejen on, ale především široká čtenářská rodina.
95%

5 18.03.2016

Tak jo. Já do toho jablka kousnu. Juraj Červenák - Ohnivé znamení. Knihu jsem dočetl až do hořkého konce. Zápletka skvělá a vllastně i dost neotřelá. Stein se ukázal v trochu jiném světle a mile překvapil. Barbarič a Jaroš nezklamali. Jen tu profláknutou mrchu tam cpát nemusel, ta byla už trochu nadbytečná.Ale se nemůžu dočkat dalšího dobrodružství. Kdy že navštívíme Vídeň?

2 25.01.2016

Petr Schink se narodil roku 1979 v Ostravě a poprvé se na české fantastické scéně objevil roku 2002 s povídkou Bezvěrec, kterou publikovala tehdejší Ikarie. Do roku 2006 ji následovalo několik dalších povídek, a to nejen v Ikarii, ale také v Pevnosti. A povídkám zůstal věrný i ve své knižní prvotině Špinavá práce, jejíž hrdinové se protloukají alternativní Amerikou padesátých let a neradostnou budoucností.

Ovšem v roce 2010 přišel autor se svým majstrštykem Století páry, v němž představil nájemného pistolníka s nezvyklým jménem Fastynger van Hauten. A právě k němu a jeho světu se po dlouhých pěti letech (a odskočení do alternativní Ameriky let padesátých ve Vylévání krve) zase vrací v dlouho očekávaném románu Jak lvové.

Fastynger van Hauten, který byl ve Století páry jen lehkomyslným mladíkem balancujícím na hraně zákona a neměl problém lehce spadnout do problémů se za těch pět let docela změnil. Stále bere práci i od těch nejvšivějších lumpů, a pokud mu to vynese nějaké ty peníze na jídlo a zábavu, nemá problém se uchýlit k podrazu, pokud jde o holé přežití a pokud to neodporuje jeho velice volnému morálnímu kodexu. Ale zároveň nese odpovědnost nejen za sebe, ale i za dvanáctiletého výrostka Abelia, kterého mu osud nadělil. A když mu chlapce unesou před nosem a Fastyngera samotného uvrhnou do nejhoršího vězení v Císařství, nezbývá hrdinovi nic jiného, než se vydat na strastiplnou a krvavou cestu…

Petr Schink žije v malé vesničce dvacet kilometrů od Ostravy, a jak sám jednou prohlásil: „Ostrava člověka ovlivní, nebo zabije...“

Petr, který sám o sobě říká, „že má steampunk rád, ale tamní komunitou nijak ovlivněn není“ dává svému tvrzení o Ostravě za pravdu. Protože Fastyngerův svět je právě tak šedivý a špinavý, jak jen si lze industriální svět představit. Lughos a jeho okolí jsou zamořené zplodinami z chemických laboratoří, v moři se hemží zmutované potvory a všude se vznáší popílek z vysokých pecí. O skládky nebezpečného odpadu a hromady strusky není nouze.

A tento svět není zabydlený načančanými dámami v korzetech a krajkových šatečcích a gentlemany s cylindry ve fracích, ale lůzou, děvkami, zloději, rváči, revolucionáři, šílenými vědci, ještě šílenějšími vynálezci, krutými majiteli dolů a továren, pašeráky, trolly, a nebezpečnými metafyziky. Právě autorova imaginace a šílené nápady (namátkou trolí líheň či nevěstka Gynevr, která ve svém klíně skrývá zbraň zákeřnější než kobra královská) mě na knize ohromně bavily. Stejně tak i akce, díky níž příběh krásně odsýpá. Fastyngerovy eskapády jsou šílené a zábavné stejně jako svět, ve kterém žije. Možná proto mi přišly na škodu flashbacky, které (především v první půlce knihy) sice vysvětlují ledacos z hrdinovy minulosti, ale zároveň narušují plynulost děje. Čtenář si pak trošku připadá jako ten chudák, kterému se zdál sen a on se v nejlepším propadl do dalšího snu a tak dále. Ovšem na druhou stranu musím Petrovi přiznat, že se v druhé půlce knihy pochlapil a Fastyngerovy vzpomínky na minulost jsou do příběhu zařazeny citlivě a vůbec neruší.

A i když by snad někdo mohl autorovi vyčítat, že příběh o hledání ztraceného dítěte je stokrát omletý, já ho stejně tak, jako připomenutí takových myšlenek, že revoluce požírá své děti a cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, považuji za přidanou hodnotu.
Románem Jak lvové se čtenáři dostává do rukou svěží, originální, akční dobrodružný příběh vonící párou, jenž nepostrádá morální přesah a který rozhodně stojí za přečtení.
A protože Petr nechal svému hrdinovi v závěru knihy otevřená krásná velká vrata do nového příběhu, můžeme se těšit na to, že se s Fastyngerem van Hautenem za pár let znovu setkáme.

Petr Heteša – Morphin Red Brokilon podzim 2015
Autor se vrací na místo činu
S Prtrem Hetešou jsem se poprvé setkal v roce 1989 kdy jsem, (ještě v samizdatu) četl román Sítě, kanály a stoky který tehdy napsal s Karlem Veverkou. Od té doby jsem ho sledoval spíše z povzdálí a viděl jak mu především u Brokilonu vychází jedna knížka za druhou. (Namátkou: Démoni jsou věční, Nevermore Baltimore, Ruská ruleta, Fatal Virtual ). Už v Sítích Petr koketoval s žánrem kyberpunk a zůstal mu věrný i nadále. Takže výjimkou není ani jeho zatím poslední román Morphin Red.
V něm se Petr vrací do Baltimore které navštívil již ve svém druhém románu vydaném u Brokilonu.
Baltimore v Morphin Red je mnohopodlažní metropolí která vzkvétá do technologické krásy, zatím co jeho obyvatelé díky speciálním augmentacím do krásy biotechnologické. Ovšem uvnitř Idinou zářícího městského organismu dvacet let dřímá nebezpečný bioware a stačí jen jediná krátká zprávička na internetu a spustí se dominový efekt, který ani strůjci původního projektu, ani jeho oběti nemohou zastavit…

Morphin Red je příběhem čtyř teenagerů semletých ilegálním biotechnologocickým výzkumem, kteří se musí vyrovnat s důsledky své temné minulosti. Přesto tato kniha není v žádném případě hloupým young adult románkem, neboť vzpomínky hlavní hrdinky na dětství strávené v detenčním ústavu jsou jen jednou ze součástí celého příběhu. Zároveň jsou asi také jednou z nejdrsnějšícha pro mě emočně nejsilnějších částí Morphin Red. Druhou neméně důležitou součástí příběhu je takřka detektivní pátrání po minulosti hlavních aktérů a tou třetí akce. Akce, jenž čtenáře nejen pobaví, ale která především není samoúčelná. A rovněž každý dějový zvrat je přísně logický a má své místo v příběhu. Dokonce i humor, který nám autor dávkuje, jen po malých kapkách přesně odpovídá stylu knihy a pasuje tam jako tištěný spoj na základovou desku.
Morphin Red je skvělý příběh s cyberpunkovou tematikou a morálním přesahem, který si užijí nejen fanoušci Matrixu a Deus ex Human Revolution, ale každý milovník kvalitní sci- fi.
Petr Heteša ušel od dob románu sítě, kanály a stoky opravdu veliký kus cesty.
V závěru musím pochválit Roberta Pilcha za kvalitní redaktorskou práci a grafickou úpravu, protože nejen luxusní obálka, ale i ilustrace uvnitř knihy pěkně doplňují již tak zajímavý příběh.

3 12.12.2015

Darek Šmíd Kladivo na čaroděje – Žrádlo pro psy
Kladivo na čaroděje je podobně jako J.F.K. série kdy několik autorů sdílí jeden vytvořený vesmír s daným hrdinou či hrdiny. Jde o fantasy odehrávající se v současné Praze. V Praze kde kromě skvělé práce Magistrátu, ucpané magistrály a přecpaného metra funguje také magie. A s jejími vedlejšími účinky se již devátým dílem snaží vypořádat tým paranormálních vyšetřovatelů na ne až tak volné noze vedený Felixem Jonášem. Kladivo na čaroděje je dítětem Jiřího Pavlovského, který vybírá ty, kteří se na nových příbězích budou podílet. Někdy jsou to známé autory, jako například Dušan Fabian či Martin D. Antonín, nebo naopak tváře zatím méně známé.
Devátý díl série nám předkládá autor většině fanoušků fantastiky nejspíš neznámý, i když s fantastickým žánrem nejednou koketoval. Darek Šmíd je mužem mnoha povolání. Scénárista seriálů Comeback a Vyprávěj, překladatel komiksů (Transmetropolitan) a redaktor například internetových stránek Reflex.cz. Pro Ikarii kdysi napsal povídku „Urvi mě nohu, řekla barbína“ a v časopisu ABC publikoval fantasy komix Archibaldova dobrodružství.
Jak je psáno v anotaci. U ranní kávy se zmasakruje firma plná bankéřů, v městském parku něco ukusuje chodcům hlavy, gigantické psí bestie si v podzemí brousí zuby na hlavní chod a na víc se ztratí Vincenc…
Darek Šmíd nám předkládá klasický případ týmu Felixe Jonáše. Něco, co začíná, jako standardní vyšetřování paranormálního jevu se během pár stránek zvrhne v kolosální průšvih a boj o přežití.
Tedy přesně to, co máme mi, fanoušci na této sérii rádi. A k tomu přihazuje spoustu drsné akce, černého humoru a hlášek. Takže těch bezmála sto šedesát stránek člověk zhltne ani neví jak a najednou je tu grandiózní finále a vám nezbývá nic jiného, než se těšit na další díl.
A já osobně za velké plus považuji především v pravdě geniální zápletku. Jsem také moc rád, že se autor drží vytyčené linie a nejen že využívá odkazů na předcházející díly, ale především nám více přibližuje dalšího z členů týmu, jímž je Vincenc. Tak jako nám Pekelná šleha minule stejně hezky přiblížila Waltera. A své nezastupitelné místo tu má i má milovaná Praha se stříbropěnnou Vltavou a to se počítá.
Jen mě možná trošku mrzí, že se nám na trati někde vytratil původ záporáků, se kterými se Jonáš a spol potýkají. Ale to je z mého pohledu asi jedinou drobnou chybičkou na jinak skvělé knize.
Každopádně si myslím, že Žrádlo pro psy je v kontextu celé série jedním z nejzdařilejších dílů. A jako týmová městská fantasy by obstál i samostatně.
PS: Díky Darku Šmídovi se budu na potkany pobíhající nočními parky dívat úplně jinak než dřív. A jasná zpráva je i to, že jistý hit skupiny Olimpic mi bude v hlavě strašit také ještě hodně dlouho…
85%

Stín Modrého býka – Farantiška Vrbenská a Leonard Medek Straky na vrbě 2011

Františka Vrbenská dobrá víla české fantastiky a autorka nejen mnoha povídek, ale také například fantasy trilogie Klál hlubiny půlnoci spojila síly s Leonardem Medkem který kromě mnoha povídek napsal například knihy jako jsou dobrodruh či Conan a studna Ghůlů.
Výsledkem spolupráce těchto dvou skvělých autorů je kniha Stín modrého býka.
Příběh galského válečníka Kraka z rodu Havranů který se snaží najít nejen vrahy svého bratra a dosáhnout tak pomsty nás zavádí do české kotliny čtvrtého století po Kristu. V té době byla česká kotlina tavícím kotlíkem národů. A tak se Krak na své pouti z Daksanemetu (dnešní Doksany) potkává a utkává nejen s válečníky kmene Korkontů či Svévů, ale také s římskými obchodníky hledajícími nová odbytiště pro své zboží.
Příběh má několik vzájemně se splétajících dějových linek a pomalejší tempo, takže se čtenář musí soustředit a být trpělivý. Ne, že by Krak řešil vše jen smírnou cestou, o souboje zde rozhodně není nouze a i keltská či germánská magie mají v příběhu nezastupitelné místo. A i když s tím počtem hlavních i vedlejších postav je lehké se v příběhu ztratit, všechny jejich osudy se v závěru knihy spojí stejně tak jako potoky a říčky vlévající se do mohutného toku řeky Albis.
Na druhou stranu je skvělé že si autoři (a u Františky Vrbenské je to koneckonců dobrým zvykem), dohledali v odborné literatuře nejen původní názvy kmenů, osad, měst, hor a řek, ale také zvyky a obřady které Keltové na našem území provozovali, takže příběh působí o to věrohodněji. Jako velké plus také vnímám obě přiložené mapy a velice obšírné dodatky obsahující snad všechna jména, názvy a pojmy z keltského místopisu a historie které se v knize objeví.
Ve finále se tak stírá hranice mezi fikcí a historií a to je jen dobře.
Trpělivému čtenáři se tak ve Stínu modrého býka dostává do rukou nejen dobrodružný historický román s prvky fantasy, ale zároveň velice čtivý průvodce historií keltského osídlení v Čechách a na Moravě.
Závěrem musím pochválit také pěknou obálku z pera Jany Šloufové a ilustrace v záhlaví kapitol které pěkně ilustrují celý příběh.
V rámci ASFFH v kategorii Česká kniha zvítězila kniha v roce 2011

Stephen King - Revival
„Ale někdy vám do života vstoupí osoba, která do žádné kategorie nezapadá. Je jako žolík, který na vás jednou za pár let vykoukne z balíčku karet, většinou když prožíváte nějakou krizi.“
Stephen King je alespoň pro mě takovým žolíkem. Jednou za čas na mě vykoukne z hromady knih v knihkupectví či knihovně a vždy mě překvapí. Po revoluci tlustospisem To, před rokem romány Dallas 63 a Pod kupolí a teď v porovnání s jinými svými knihami tenoučkým románem Revival.
Vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou je Jamie Morton. Jamie spolu se svými sourozenci prožívá idylické dětství ve středostavovské rodině a místním sboru Metodistické církve. Roku 1962 se díky tomu poprvé setkává se svým „žolíkem“ rewerendem Jacobsem který nastupuje coby mladý a nadšený pastýř na právě uvolněné kazatelské místo v místním sboru.
Revival (jak sám autor v úvodu své knihy naznačuje) je Mortonovým životním filmem ve kterém sledujeme přerod malého chlapce hrajícího si s vojáčky v mladého začínajícího muzikanta, rockového námezdního kytaristu, feťáka a z drogové závislosti vyléčeného starce čelícího svým životním démonům. Těmi jsou rewerend Jacobs a elektřina která se po tragické smrti kazatelovi rodiny změní z koníčka v Jacobsovu posedlost.
„Spousta omáčky a akce až nakonec“
King už dávno nepíše horory, u kterých si okoušete prsty až na kost. Spíše naopak. Jeho několik posledních knih jsou spíše mistrně spletené lidské příběhy a hororové prvky jsou v nich pouze kořením přidávaným po špetkách. Nejinak je tomu v příběhu Jamieho Mortona a reverenda Jacobse. Každá z životních etap hlavního hrdiny plyne zvolna jako řeka života a ne každého může bavit popis vypravěčova dětství a mládí na malém městě, či osudy rockového muzikanta. Ale každá z etap Mortonova života je okořeněna buď tragickou událostí, nebo setkáním s reverendem a je zajímavé sledovat proměnu mladého a nadšeného kazatele v monstrum ne nepodobné kapitánu Achabovi. A na horor s až Lovecravtovským mysticismem v závěru také dojde.
"Muzika je důležitá", řekl mi jednou. "Populární knížky zmizí, televizní pořady zmizí, a zkus mi povědět, co jsi viděl v kině před dvěma lety. Ale muzika trvá, dokonce i pop. Zvlášť popová muzika."
Příběh, který nám King v knize Revival předkládá, působí jako by byl skoro až retrospektivou autorova života. Nevím nakolik Stepen vychází ze svých životních zážitků, ale jeho láska k rockové muzice je z knihy cítit na sto honů, stejně tak jako jeho velice rezervovaný postoj k náboženství.
Obojí považuji za přidanou hodnotu čtivého a zamyšlení hodného příběhu o síle náboženství, víry a strachu z toho co nás čeká po smrti.
80%

Petr Stančík - Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana
Nakladatelství Druhé město 2014. Audio verzi vydalo vydavatelství Tympanum na podzim roku 2015.
Petr Stančík je fanouškům české fantastiky nejspíše neznámý. Vydal sice dvě sbírky básní Černý revolver týdne a Virgonaut a prózy Admirál čaje, Fosfen či Pérák, ale teprve jeho Eroticko, mysticko, kulinářský detektivní román Mlýn na mumie je dílem které by nemělo uniknout žádnému z fanouškú kvalitní fantastiky a kvalitní literatury vůbec.
Praha na přelomu let 1865 a 1866 není místem nijak idylickým. Tovární komíny chrlí popílek, děti pracují ve fabrikách 12 hodin denně, na úřadech se mluví pouze německy, C.K. státní správa je zkostnatělá až hanba, na obzoru je válka, Prusko včele s Bismarckem si na nás brousí zuby a ke vší hrůze po Praze pobíhá masový vrah poštovních doručovatelů.
Naštěstí je tu policejní komisař Leopold Durman, který se případu brutálních vražd ujme s vervou sobě vlastní.
Durman je vlastenec a ryzí Čech, proto se díky němu seznámíme nejen s básníkem Nerudou, ale i jedním ze zakladatelů Obce Sokolské Tyršem. Ovšem Leopold je především milovník všech druhů tělesných požitků. Proto nás provede nejen všemi možnými restauranty, restauracemi, hospodami a jídelnami co jich Praha v těch časech měla, ale i vyhlášenými nevěstinci a to nejen Pražskými.
Vyšetřování až na prvním místě?
Mlýn na mumie byť se prezentuje jako detektivní román, je především oslavou jídla a erotiky. Musím dodat, že podle mě oslavou vtipnou a vkusnou. Nad popisy kulinářských zázraků, které Leopold během svého vyšetřování nejen v Praze, ale i v Paříži či v Jižní Americe kam ho vyšetřování zavede, se vám budou sbíhat sliny a erotické eskapády páně Durmana jsou podány tak, že se neubráníte úsměvu. A na opravdovou lásku také nakonec dojde.
Samotná detektivní linka je neméně zábavná a to nejen díky Durmanovu příteli detektivu Alterovi, který nebohému vyšetřovateli pomáhá a také jeho eskapády vtipně a trefně komentuje. Ale především díky plejádě bizardních postaviček, se kterými se Durman během svého vyšetřování potkává a utkává. Ať už je to anarchista Čeněk Varanov nebo baron Sulz- Rossol d Aspiq či cikánský Vajda Koloman Demeter. Zároveň mě bavilo, že na rozdíl od Leopolda tak říkajíc vidím vrahovi přes rameno. Protože vrah v tomto příběhu je postava velice zajímavá. Když jsem knihu četl poprvé, měl jsem neodbytný pocit, že vyšetřování nakonec vyzní jaksi do ztracena. Durman nezahlásí: „Pane XY jste zatčen.“ To až při poslechu audioknihy jsem si uvědomil, že je to tak v pořádku. Že čtenář dostal tolik indicií, že může sám nahlas říct: „Vrahem je …“ Což mi teď když o knize přemýšlím, připadá mnohem lepší.
A kde máte, tu fantastiku pane recenzente?
Fantastické prvky jsou v knize samozřejmě přítomny, ale jsou umně skryty a objevují se jen místy, stejně jako když ponorná řeka občas vystoupí na povrch, aby se v zápětí zase vrátila do hlubin zemských. Tak se i tady objevují duchové mrtvých vládců, mluvící rostliny či spiritistická média.
Mlýn na mumie má své osobité kouzlo a je prodchnutý nejen láskou k dobrému jídlu, sexu a Praze. Ale především ke starým časům a kdy čas plynul pomaleji a lidé si uměli život užívat plnými doušky. A to vše navzdory tomu, že se nad Evropou stahují mračna První světové války…
Jak řekl Petr Schink: „Kniha je skvostná. Obžerství grafomanské, kulinářské i pornografické.“ Ostatně také proto byla oceněna cenou Magnesia Litera 2015 v oboru Próza.
90%
Audio verzi knihy Mlýn na mumie vydalo vydavatelství Tympanum letos na podzim. A myslím, že je to počin nadmíru povedený. Narátor Ivan Řezáč se role vypravěče (protože Mlýn na mumie není psán v ich formě) zhostil na výbornou a nelze mu upřít cit pro odlišení jednotlivých postav, ale i smysl pro dramatičnost. Ostatně jako vynikajícímu bývalému členu činohry Národního divadla kde vynikl v představeních jako například Král Lear či Král Jindřich IV., není kvalitní přednes cizí.
Skvělým tahem na branku také bylo použití gregoriánských chorálů v úvodu kapitol. Každá kapitola totiž začíná citací ze spisů tajného společenství Ordo Novi Ordinis a gregoriánské chorály je pěkně dramaticky podkreslují.
Zkrátka a dobře Tympanum se své práce na Mlýnu na mumie zhostilo na výbornou.
80%