InaPražáková komentáře u knih

Trochu nesouvislá směs různě podařeně vypointovaných vzpomínek na rodiče, pacienty, dospívání. Všechny vzpomínky ale působí velmi upřímně, místy až nepříjemně otevřeně, jako by šlo o autoterapii. Je znát, že je autor divadelník, některé kapitoly se blíží filmové povídce, vizuální představou jsou brilantní. Psychologicky už méně, vadila mi doslovnost.

5 01.11.2017

Kundera důsledně nejdřív ukazuje kvality člověka a chyby si nechá jako znevažující úšklebek na závěr, ale přesto neodsuzuje úplně, na konci je smutek, ne výsměch. Postavy-typy jsou ostatně realistické dodnes a jejich proměna uvěřitelná a lidská i přes typickou umělost výstavby. Pro mě nejlepší Kunderův román.
Za přečtení rozhodně stojí doslov (rozbor) Zdeňka Kožmína, který vyšel ve všech vydáních nakladatelství Atlantis.

10 21.10.2017

Nejde o komplexní a kompletní popis popkultury normalizace, opravdu jen o pár nahlédnutí, více či méně originálních a obsáhlých. Dohromady tvoří ale dost vystihující ukázku směru, kterým strana a vláda vedla své svěřence, ukazuje vývoj, který vedení prodělalo od 50. let a může vést třeba k zamyšlení, jak moc normalizační biedermeier svého druhu ovlivňuje českou společnost dodnes, nebo k jinému pohledu na oblíbené seriály. Nebo jako doporučení, na co se podívat a co si poslechnout, až budete mít chuť promarnit pár hodin života. Třeba já mám teď chuť zhlédnout Ženu za pultem.

4 11.10.2017

Ostrov se nedá číst, musí se studovat. Stejně tak nevěřím, že může někoho skutečně bavit, může ale zaujmout. Že nejde v pravém slova smyslu o román, napsali komentující přede mnou. Schématičnost postav, děje a dialogů nevadí, děj je jen metaforická stafáž pro vědecký popis utopie. Huxley v mnoha názorech předběhl svou dobu a dá se z něj i dnes čerpat inspirace (některé pálanské názory už jsme ostatně přijali za své - např. rovnost homosexuálních vztahů nebo důraz na kritické myšlení). Vyloženě fascinující pro mě byl popis drogového zážitku, tam byl Huxley nečekaně obrazný a živý.

S čím jsem měla problém, možná osobní, je nedostatečnost jeho revolučních myšlenek a občasný příklon k těm metodám, které v Konci civilizace odsoudil.
K prvnímu bodu: každá utopie může být jen tak dokonalá, jak dokonalý je její autor. Tudíž nemůže. Huxley sice proklamuje duchovně-vnímající přístup k životu, přitom se ale opírá o totální rozhodovací moc vědy. Psychická stránka člověka je zcela závislá na fyziologii, rizikové povahové rysy odhalíme rentgenem zápěstí ve věku pěti let(!), dotčeným dáváme léky a před-převychováme je k obecné potěše a prospěšnosti. Vylepšujeme genetickou informaci obyvatel umělým oplodňováním spermiemi vynikajících jedinců, vedeme přesné genealogické záznamy o každém. Co až bude pět procent populace mít mezi blízkými předky téhož geniálního chemika? Budou se pořádat seznamovací večery pro nepříbuzné? Posměch Freudovi a Pavlovovi se dá pochopit a je i osvěžující (a byl nejspíš ještě víc před 50 lety), ale absurdní loutkové představení demontující Krále Oidipa působilo jako nezamýšlená fraška. V kontextu jen mírně nedomyšleně působí, že při vší propagaci širších rodinných skupin nepadne slovo o možnosti rozvodu, byť popisuje příklad nefunkčního manželství.
Ke druhému bodu: Nemůžu si pomoct, ale místy ostrov působil jako Konec civilizace popisovaný některou upřímně šťastnou alfou. Svoboda volby jistě je, ale jen potud, pokud se člověk nevymyká obecně schvalovaným zásadám společenského soužití, práce, milosrdenství. Kdo se liší, je něžně převychován při prvním náznaku odporu, kdy to je ještě možné. Pálanci se od alf liší tím, že vidí pozadí svého vývoje a bez výjimky ho schvalují. Stejně tak dobrovolná cenzura je totalitní nástroj, pohled na život se ověřuje, a musí ověřovat, srovnáním s jinými cestami, ne vírou ve správnost toho jediného.
S tím souvisí mizivá pravděpodobnost, že by se skupina lidí mohla dlouhodobě chovat jako Pálané.

A k českému vydání - Ostrov je kniha, která k pochopení vyžaduje vysvětlivky. Nedivím se, že nakladatelství šetřila, nicméně takto je kniha čitelná pouze v dosahu internetového připojení, případně ve vědecké knihovně. I samotný překlad je místy zvláštní, např. pták mynah je dle popisu majna, netřeba ho dělat tajemnějším než je, o příšerném skloňování mynahové, mynahů ani nemluvě. Srovnáním s anglickými vysvětlivkami se mi také zdálo, že překladatelé zjednodušovali a přizpůsobovali se českému čtenáři (paradoxně) víc než bylo nutné.

7 01.10.2017

Nejenom satiru (jakkoliv vynikající - veletoč v titulní povídce je famózní) psal Bulgakov. Citát ze závěrečné povídky Kyjev: "V tom, co píšu, není ani špetka ironie, spíš mi to celé přijde líto." V Kyjevu je to vidět nejvíc, ale i Úvé a úenvé a několik dalších mají blíž ke smutné úvaze celkem prosté jízlivostí.

Osobně mě nejvíc pobavily Baudotky - a pak že lidi zkazily až sociální sítě posledních let!

Chválu již zmíněné skupinové spolupráce na překladu doplňuji o chválu výběru a řazení textů, zařazení Dopisu vládě a hezkou grafickou úpravu knihy. Díky fakultě za tenhle nakladatelský počin.

10 17.09.2017

Životopisy s důrazem na zdravotní historii, včetně okomentovaných přepisů pitevních protokolů (pokud se zachovaly). Kombinace pečlivé vědecké práce a podání bez problémů čitelného i pro nelékaře. Kniha trpí obvyklým problémem podobných historicko-medicínských esejí - z jednotlivostí a nezaručených svědectví vyvozuje konkrétní závěry podávané jako ověřená pravda, nicméně se Bankl vyhnul prvoplánové bulvárnosti. Některé kapitoly byly slabší (zvláště neověřitelné údaje o Ježíšovi), některé precizní - je znát, že autor je Rakušan s přístupem k vídeňským lékařským archivům, fakta o svých krajanech zpracoval nesmírně detailně.

2 14.09.2017

Historické zajímavosti týkající se různých známých osobností, někdy vztažené k lékařství nebo antropologii, někdy ne. Čtivě napsaná odborná publikace podložená studiem pramenů, důraz na vědecké závěry, rozhodně nejde o bulvár.

2 08.09.2017

Název knihy je zavádějící, nejde o sbírku soudních případů, nýbrž o vzpomínky. Což ovšem vůbec nevadí, Slavomil Hubálek zažil dost zajímavého a uměl o tom psát s nadhledem a citem. Ať už píše o své rodině, o svých kolezích a pacientech, o korupci nebo atmosféře divokých 90. let, vždycky je to pohled výrazně morálně smýšlejícího a sympaticky působícího člověka, který se nebojí říct vlastní názor a umí tnout i do vlastních řad. Sociologické postřehy pak s odstupem času vycházejí velmi přesně.
Škoda ale, že se žádné z početných oblastí nevěnuje kniha podrobněji. I v rámci jedné kapitoly přeskakuje vyprávění časově v rozmezí desetiletí, tematicky pomocí občas varchlatých oslích můstků od soudních posudků k manželčině babičce. V daném rozložení kniha připomíná vyprávění rodičů, kteří povídají o tom, nač si zrovna vzpomenou. A zmlknou vždycky ve chvíli, kdy to je nejzajímavější.

Shrnuto, Hubálkovy vzpomínky jsou čtení příjemné a zajímavé, ale vzhledem ke snaze o otevřenost příliš uhlazené.

4 02.09.2017

"Zdálo se mi, že na jeho vysokém čele, na žilkách na jeho spáncích vidím myšlenky, které ho právě napadají, a jak se v duchu snaží omluvit ty křupany, kteří by chudáci rádi byli židé, jenže nevědí jak."

Krátké povídky ze zmizelého světa východoevropského ghetta psané s citem a láskou k těm dobrým a s porozuměním i pro ty, kteří "nevědí jak".

3 31.08.2017

Kdo má k blízko k židovskému prostředí nebo alespoň četl nějaké knihy, které se ho týkají, užije si Portnoyovu neurotickou zpověď víc. Kdo je zatím židovstvím nedotčen, měl by si pro lepší zážitek přečíst nějaké židovské vtipy, zvláště o matkách, a vzít je naprosto vážně.

Alex v jediné nekonečné záplavě kritizuje všechno, co mu kdy v životě přišlo do cesty - a sám je ztělesněním svých averzí. Pohrdá Židy a jejich mentalitou - a je to nejufňukanější kveč z celého New Yorku. Diagnostikuje sám sobě narcismus - a celou dobu ho kolem sebe rozhazuje hrstmi. Výčet paradoxů by mohl pokračovat, ale protože ty melodramatické výkřiky nikdo nemůže myslet vážně, tak vězte, že je to jen takový židovský vtip. Ovšem pokud nebude mít poslední slovo dívka bez smyslu pro humor. Ten závěrečný, židovsky škodolibý poslední paradox mě potěšil z celé knihy nejvíc.

Mimochodem, překlad Pellarových je vynikající.

10 25.08.2017

Koho baví jednoduché vtipy cílené na manželství, politiku nebo Evropskou unii, asi se pobaví dobře. Mně se z 60 povídek líbily tři (ty divadelní). Vadily mi často násilně vykonstruované oslí můstky a chyběl mi vypravěčský nadhled, mám pocit, že mi bylo občas podsouváno, že autor je o trochu lepší než všichni kolem. Že se v jedné povídce autor posmívá všudypřítomné záplavě zbytečných informací a hned v následující si stěžuje, že jím vyprávěné stejně minoritní postřehy nikdo nechce poslouchat, to byla jen výmluvná tečka na závěr.

4 12.08.2017

Češi mají svého hrdinu z "tvrdé školy", a je to kastelán. Cynický, skeptický, neohrožený chlap s občasnými existenčními krizemi, který se prochází po zámku s kalašnikovem v ruce. Jen místo padouchů má kolem sebe sbírku svérázných zaměstnanců a větší množství paranormálních jevů.
Ale pozor, humoristická kniha to není, zábavná neznamená k smíchu. Zato svižná, napínavá, přes celkem akční děj rozhodně ne povrchní a velmi dobře napsaná.

9 30.07.2017

Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jaký žánr že to čtu. Nejdřív to vypadalo jako čistě humoristický román - tam to skřípe, prvoplánové vtipy založené na typizovaných postavách a Oveho cholerických reakcích se přejí po 20 stranách, natož po 300.
Postupně přibývalo vzpomínek a vzhledem k jejich množství by to klidně mohl být hořký román o generaci, která přišla o místo na světě, aniž se něčím provinila. Tehdy mě Ove několikrát dojal, psychologie postav (těch, které nějakou mají) začala být zajímavá, kvalita knihy šla výrazně nahoru.
A přišel závěr, nerealistické šablonovité postavy se dobraly svých nerealistických šablonovitých happy-endů, a já si nejsem jistá, co to vlastně Backman napsal. Hollywoodské klišé s poctivým základem, nebo jemné smutné ohlédnutí za ztraceným časem v úpravě pro nenáročného čtenáře.

7 28.07.2017

Zlo na světě je a bude, stejně jako moře nebo skály, bojovat proti němu se musí a abychom se míň báli, řekněme, že je to psáno. Ale že by stačilo nic nedělat, jen neutéct, aby celé okolí začalo hýřit zázraky a pomáhat? Mio dojde, kam mu řeknou, a když si uvědomí, že všemi potřebnými kouzelnými předměty už ho někdo vybavil, může jít vlastně zase domů. Příliš lacino uspěl, a mě to trochu mrzí, trochu zlobí. I když je to snad nejstrašidelnější, místy až naturalistická, kniha Astrid Lindgren, mnohem víc na mě působí Bratři Lví srdce nebo veselejší (ale vyspělejší) Ronja.

4 24.07.2017

Ronja je spíš pro starší děti, které už tuší, jaké to je, zjistit, že rodiče nemají vždycky pravdu, ale že i tak je máme rádi a oni nás. Že povinnosti a rozhodnutí můžou počkat, ale nejde jim natrvalo utéct ani do lesní jeskyně.
Poprvé jsem knížku četla až jako dospělá, ale místy jsem měla málem slzy v očích.

14 21.07.2017

Jako alegorie funguje Pán much výborně, zlo je vždycky o krok napřed, protože se zbytečně nezdržuje přemýšlením a mravní demokracie mu zkrátka nemůže stačit. Samotná scéna s Pánem much je děsivá a vynikající.
Psychologicky je to slabší, záporné postavy jsou schematické (včetně klišé rezavých vlasů), o jejich motivech se čtenář nic nedozví, alespoň mně přijde charakterizace "byl od přírody tajnůstkářský", ergo měl sklony ke zlu, neuspokojivá. Jackovy motivy také nebyly podrobnější, než "protože chtěl ovládat lidi". Ale proč chtěl? Kladné postavy jsou mnohem propracovanější. Možná proto, že dobro má za úkol udržovat paměť lidstva, zatímco zlo je divoké a neuchopitelné?

16 18.07.2017

Přesná vize totálně komunistické společnosti. Pro dnešní dobu mi přijde aktuálnější Huxley. Příběh se rozběhne až od poloviny, ale pak je svižný a chytlavý.

4 09.07.2017

První představené postavy mají příběh hlubší, smutnoveselý. Postupně se zkracují příběhy a nad jemným humorem převládá groteska. Víc jsem se bavila (i usmívala) z počátku. Příjemná nenáročná knížka, z níž se přinejmenším k některým částem ráda vracím.

3 04.07.2017

"Jak to, že se dva inteligentní lidé nemohou dorozumět? Jak to, že si svá nedorozumění nedokáží odklidit z cesty? Kámen úrazu je v tom, že to nemá s inteligencí nic společného."

Studie vztahu tří lidí, kteří navenek nejsou nijak zvláštní, ale uvnitř to vře. Psychologicky nesmírně věrná a nepříjemná na čtení, ale fascinující. A strašná, protože ač Judith Guest vytvořila portrét střední třídy ve své době, je stále aktuální.
Skládám hold autorčině stylistické sebekázni, nenapsala o jediné slovo víc, než bylo třeba. Což znamená, že si během čtení není kdy vydechnout, ale tak to má být.

7 03.07.2017

Precizní popis všedních životů na maloměstě křížený s absurdní groteskou a detailním psychologickým dramatem. Přesně odposlouchané každodenní dialogy, vynikající práce s jazykem a budování napětí. Přes neobvyklost zápletek popis tak ukázněný a prostý, že i u těch nejméně pravděpodobných se zdá, že se musely stát.

10 28.06.2017