Mio, můj Mio

07.04.2022

Knihu jsem četla poprvé ve čtvrté třídě a pak ještě mnohokrát. Za mě je to asi nejkrásnější, nejpoetičtější Lindgrenová. Mia jsem zbožňovala a vůbec mi to nepřipadalo děsivé, respektive jenom tak "správňácky", člověk stejně věděl, že to musí dopadnout dobře.
Aktuálně to čtu svým synům, zatím to má velký úspěch, jsme asi v půlce.

20.10.2021

Mám ráda melancholické a posmutnělé knihy pro děti, ale nečtu jim je. Nechám to spíš na nich, až (jestli) si je jednou budou chtít číst samy. Tahle kniha je přesně z těch, do kterých musí dítě dorůst, aby pochopilo a uneslo ty temnější chvíle.
Četla jsem ji kdysi dávno a pamatovala jsem si z ní jen tu pochmurnou atmosféru. Ale je to krásný příběh o odvaze a strachu, o lásce, přátelství, o boji dobra a zla.
Astrid psala skvěle veselé a bezstarostné historky, stejně jako ty tragičtější. Ale doma zatím upřednostníme Lottu z Rošťácké uličky...

05.04.2021

To je tak nádherný příběh! Tak plný fantazie, tak opravdově krásný i opravdově temný a strašlivý. Jako svět tam venku. Čtu před spaním dětem každý večer, čteme knížky z mého dětství, na doporučení, podle recenzí, podlé přání dětí ("něco o kočkách" třeba) a občas mezi těmi všemi příběhy objevíme skvost. Skvost s nádherným příběhem, napsaný jazykem, kde nechybí ani nepřebývá ani slovíčko, skvost v knížce nádherně vypravené, skvost, který nepošleme "dál do světa". Mio, můj Mio je knížka, kterou s velkou radostí zařadím do naší rodinné knihovničky, hned vedle O kapybaře, která chtěla létat, nebo třeba vedle Kočičin kocoura Damiána.

Teď jsem na knihu narazila, když jsem třídila dětské knihy... Knihu jsem četla asi v 11-12 letech, teď když mi přišla pod ruku, jsem si vybavila tu hrůzu a strach, který jsem během četby měla... Možná jsem na ní byla příliš malá, ale ty negativní emoce mi zůstaly a brání mi zkusit si knihu přečíst znovu, svým dětem ji také číst nebudu, takže ji pošlu dál a snad udělá někomu radost : )

02.06.2018

4/10 Za krásné ilustrace Elišky Konopiské. Nezvykle vážná Lindgrenová. To by mi samo o sobě nijak nevadilo, ale pohádka je na můj vkus poněkud jednodušší, příběhově na úrovni těch nedělních televizních.
(Albatros, 1996)

02.08.2017

Těžko říct,jak bych to hodnotil jako dítě,ale to bych byl býval věděl,kdybych si to přečetl,že?Takhle trochu prapodivný příběh(pohádka?),která nezklamala a možná až se opět stanu dítětem,tak se k Astrid opět vrátím.70%.

24.07.2017

Zlo na světě je a bude, stejně jako moře nebo skály, bojovat proti němu se musí a abychom se míň báli, řekněme, že je to psáno. Ale že by stačilo nic nedělat, jen neutéct, aby celé okolí začalo hýřit zázraky a pomáhat? Mio dojde, kam mu řeknou, a když si uvědomí, že všemi potřebnými kouzelnými předměty už ho někdo vybavil, může jít vlastně zase domů. Příliš lacino uspěl, a mě to trochu mrzí, trochu zlobí. I když je to snad nejstrašidelnější, místy až naturalistická, kniha Astrid Lindgren, mnohem víc na mě působí Bratři Lví srdce nebo veselejší (ale vyspělejší) Ronja.

23.05.2017

Četla jsem v dubnu 2007. Podle mých poznámek:
Napsáno v ich formě, hezky se čte, poetické.
Ale jsou zde různé nelogičnosti, nedovysvětleno proč. Jako by šlo jen o kostru příběhu, jako by nebylo dopsáno.

Nevidím jediný důvod, proč by měly moje děti u četby plakat. Knihy Astrid Lindgrenové jsem přestal dětem vypůjčovat a číst. Nemohu to vyjádřit jinak, než že tato autorka měla zvláštní patologickou zálibu probouzet v dětech smutné, trýznivé pocity. Někdo argumentuje tím, že na temnější stránky života je třeba děti připravit. Já myslím, že děti tyhle věci vnímají úplně jinak, přirozeněji a méně bolestně než my dospělí, takže infikovat je svými dospěláckými úzkostmi znamená zkracovat jim dětství. Úniky do světa fantazie nejsou řešením. Proti knihám Astrid Lindgrenové stavím knihy našeho Eduarda Petišky. Tam je dětství takové, jaké je, jaké by mělo být a jaké nám v pozdějších životních těžkostech skutečně dává sílu.

23.10.2015

Zrovna tahle mě extra neoslovila, ale pořád solidní seversky temná pohádka a slohově povedená. V závěru velmi uspokojivé vysvětlení (naznačení), co že se to vlastně celou dobu dělo.

Jediná pohádka, kterou znám, kde "hříbata plakala krev".

Na otázku, kde se v rytíři vzalo kamenné srdce, těžko odpověď. Nicméně je krásně napsané, že sám Kato nejvíce trpěl a to sám sebou. Že pod kamenným srdcem většinou je ukryt smutek, který pramení z nedostatku lásky. Přirovnáno k úplnému opaku Kata k malému drobnému ptáčku. Prostě paráda.
Opět nádherný příběh, první co jsme četli byl "Bratři lví srdce", jak se i se strachem dají dělat velké věci, ke kterým nás ponouká svědomí a které vedou ke svobodě, lásce a naději:).
Četli jsme s dětmi a nejspíše s k ní vrátíme tak jak k Lvím srdcím:)

15.07.2015

Nádherný příběh o tom, jak krásné je mít svá srdce otevřená, ale také o tom, jak velmi obtížné je chovat se statečně.
Překrásně napsáno - větami, které příběh doslova malují. Obrázky to všechno svou jemnou barevností ještě umocňují.
Měla bych několik otázek, ale jedna mě provázela nejvíc: Kde se v rytíři Katovi vzalo to kamenné srdce?

18.02.2015

Krasna detska knizka, pri jejimz cteni uzasne "ujizdi" fantazie! Cetla jsem svym detem a uzili jsme si jak strach, tak slzy i radost. Opravdu moc pekne cteni.

22.10.2012

nejradši mám pohodové líčení pohádkové země, před Miovým odchodem do země rytíře Kata- např. jak do domů bez omezení létají ptáčci a zase vylétají ven... Jako malá jsem se hodně bála, když došlo na zápas s Katem...