InaPražáková komentáře u knih

O Mattoniho osobním životě je málo zpráv, jde tedy o fiktivní životopis, ačkoliv se o autorské licenci v knize nemluví. Text mi připomíná povídání nadšeného místního patriota, které nepotřebuje propracovaný děj, aby bavilo.
První část, popisující poměry ve městě, Mattoniho metody a pracovní vzestup, se ještě opírá o historická fakta a asi může být obecnou kronikou tehdejších podnikatelů. Ve druhé části se z knihy bohužel stane povrchní historická romance, která se ani stylem nerovná realističtějšímu začátku. Tato část má faktické ukotvení nejspíš mizivé (externě jsem se dočetla, že na text měly vliv psychotronické schopnosti spoluautorky - změna námětu i stylu by tomu odpovídala), ale je podávána jako stejně pravdivá součást „duchovního portrétu". Škoda, jako historická črta by samostatná první část obstála slušně.

3 09.09.2018

Vzpomínky snad všech žijících (a některých nežijících - z dopisů a dříve vydaných knih) hlavních tvůrců a aktérů první Laterny. Milé a přátelské povídání v duchu pořadu Hledání ztraceného času, místy trochu sklouzávající k přehnané familiárnosti až k bulváru, místy odbíhající od tématu, zkrátka sešli se kamarádi a vzpomínali na staré časy. Jen mi zůstalo záhadou, proč se do titulu dostal Jan Werich, který nevzpomínal ani nejobsažněji, ani nejvýstižněji, a i na tu kameru přišla řeč jen ve dvou odstavcích.

5 01.09.2018

Původně jsem tu měla komentář, který končil: Autor napsal knihu pro vlastní potěšení a já se bavila s ním. Druhé čtení už asi nebude takové, když znáte všechny příšery, zámek hrůzy ztrácí kouzlo, ale zážitek to byl jedinečný.

Po Andělím vejci, které se mi četlo dost nepříjemně, jsem si zopakovala Mumie, abych viděla, jestli jsem se posunula já, nebo autor. Třeba mi Vejce pořád moc leží v hlavě, ale tentokrát mě to zesměšňování žen, Němců a republikánů bavilo o dost míň, spíš jsem si říkala, nakolik Stančík v duchu pouček svého pseudořádu beletrizuje nepohodlné názory, aby je učinil stravitelnějšími.
Poprvé jsem přirovnávala k zámku hrůzy, tentokrát to byla procházka zákulisím atrakcí, o kterých vím, že jsou zábavné, ale mně už cizí. Ale třeba prostě ztrácím smysl pro humor.

Poučná a krásná kniha. Srozumitelně a s nevídanou šíří záběru Bronowski provádí dějinami lidských dovedností, oceňuje stejně znalost a myšlenkovou odvahu středověkých stavitelů jako moderních fyziků, ukazuje, jak celá moderní věda vzešla z objevů, které dnes bereme jako samozřejmé, ale jejichž vznik samozřejmý zdaleka nebyl. V tom důrazu na vývoj, ve fascinaci třeba i nepřesnými objevy, které ale překonaly svou dobu, ve schopnosti předat nadšení ze schopností a rozumu člověka je Bronowski jedinečný a cenný i 45 let od vydání knihy (kolik odborných encyklopedií je po takové době ještě použitelných?).
Navíc autor celou dobu drží jednotící ideovou linii v nejlepším slova smyslu, jeho důraz na humanitu a pokoru k přírodě je působivý a, nebojím se napsat, moudrý.

Ač nemám přírodovědné vzdělání a byla jsem v tom ohledu vždycky špatný student, tady jsem si ráda a srozumitelně rozšířila vzdělání, navíc historicky kontextuálně. A přesto, že jsem ke světu postavenému na přísně vědeckých základech spíš skeptická, v Bronowského pojetí se s jeho nadšením můžu ztotožnit.

6 21.08.2018

Prolínání deníku a popisu proměn jazyka, které probíhaly v období nacistické vlády, jak si je Klemperer průběžně zaznamenával. Formou několik delších jazykových sloupků nebo náčrtů pozdějších studií (autor sám knihu považoval za jakýsi přehled témat pro budoucí výzkumníky), zaznamenávajících typická slova, obraty a tendence LTI. U natolik vzdělaného pozorovatele je to nesmírně zajímavé a ve svém celku vypovídající pozorování, které zasahuje stejně do lingvistiky jako do literární historie, sociologie a psychologie.

Deníkové a filosofické části jsou zajímavé už pro výjimečnou situaci pisatele - německý vlastenec, kterému bylo židovství vlastně vnuceno až nacisty, takřka do konce války přežívající v centru Drážďan a ve styku s okolním světem, ale podléhající stále většímu omezování práv a s vyhlídkou na deportaci do vyhlazovacího tábora. Filosofické pasáže mi osobně bohužel drhly, Klemperer byl před válkou zřejmě vlastenec konzervativního ražení a za války se stále víc přikláněl k ideji sovětského komunismu, přičemž obě ideologie (a jejich jazyk) se snažil obhajovat a ukazovat v lepším světle než jejich myšlenkového blížence LTI. Ta obhajoba působí rozpačitě, čehož si zřejmě byl vědom, takže místy přecházel k vyloženě účelovým zkratkám - ale nechci soudit jeho situaci, jen mě to nepříjemně zaráželo. A třeba i v tom je přínos Poznámek filologových, přidaná hodnota jejich upřímnosti.

3 28.07.2018

Intelektuální černý humor, který míří na konkrétní cílovou skupinu - sečtělé kavárenské povaleče do pětatřiceti, kteří když zrovna nemají krizi, mají aspoň depku. Občas mi vtipy přišly trochu chtěné, takové zkoumání, kolik vtipů se dá z jedné situace vyrazit, ale vem čert - jsem cílová skupina a žrala jsem to Majlingovi i s navijákem, dokonce jsem se jednou smála nahlas, věc u mě nevídaná.

4 22.07.2018

Dexter velmi přesně, místy až naturalisticky, popisuje reálie Divokého Západu a jeho nejslavnější postavy. Beze vší idylizace a brakových klišé, téměř s úctou k postavám a idejím Divokého Západu, ale přitom s poněkud podvratným humorem a lakonicky popsanou tělesností (sex, alkohol a nemoci jsou všudypřítomné) předvádí tragikomické divadlo lidí, kteří se snaží dostát své slavné pověsti. A píše nesmírně živě, děj ani na chvíli neztrácí tempo, filosofování nesklouzne k patosu, nálada se střídá během okamžiku a dohromady to tvoří knihu, u které několik dnů po dočtení nenacházím nic, co by se dalo vytknout, naopak mi pořád docházejí další chytře vymyšlené souvislosti. Zvláštní zmínku zaslouží překladatel – Pellar vytvořil tak šťavnatý a přirozený jazyk, že bych nevěřila, že jde o překlad.

10 12.07.2018

Spolupráce lékaře a historika vyšla na výbornou. Rekonstrukce chorobopisů a zdravotních zákroků provedených u (zastupujících) protektorů se striktně drží fakt doložených v archivech, navíc upozorňuje na fabulace uváděné jinými autory. Zvláště v mediálně populárním případě Heydricha je to práce mravenčí a velmi záslužná.
Přestože se jedná primárně o vědeckou studii, pro nepoučeného čtenáře asi hůře přístupnou, není to suché čtení, navíc obohacené o popis dobové situace ve zdravotnictví a péče o VIP pacienty obecně.
Pro historiky zdroj užitečných informací, pro lékaře zajímavé klinické studie, pro ostatní v nejlepším slova smyslu nezaujaté shrnutí důležité části naší historie z nezvyklého úhlu pohledu.

3 02.07.2018

Tři návraty do vzpomínek, stejně jako návrat k postavě a motivům. Nikoliv jejich přehodnocení, jen zaznamenání a znovuprožití.
První povídka, nejkratší, v určitém ohledu neukončený příběh, ale emocionálně silný a typicky citlivý k postavám. Nikoliv dechberoucí, ale určitě dobrý.
S druhou novelou jsem měla problém – nevěřila jsem ve fiktivní realitu autobiografie. Vzpomínky, v nichž mají jméno jen pro děj důležité postavy, absence drobností, které utkví v paměti a vypravěč má potřebu je vylíčit, minimum dojmů a pokud, tak s odstupem historika popsaných, ne, to není návrat člověka, který se přežil, do doby, kdy ještě o něco usiloval a měl se čeho bát. Být to psáno jinou formou, byla by to dějově silná, byť ve srovnání s tematicky příbuznou literaturou nijak vyčnívající výpověď o totalitní mašinérii, v níž mi subjektivně hodně chyběl vývoj motivace hlavní postavy – plukovník Šertov našel beránka v křoví, ten okamžik lidskosti, jak říká Davita, ale přiložil ho ke svému spisu jako chladnou reportážní fotografii.
Třetí novela mi přijde nejosobnější a nejlépe vystavěná. Trocha tajemství ve mně vzbudila zvědavost a konec v tomto ohledu potěšil. Budování atmosféry, které Potok umí výborně, propojené s přecitlivělým vnímáním dospívajícího chlapce, později surreálné záblesky vzpomínek na válku a návrat k dřívějším názorům na několik způsobů, laskavá intermezza – do tohohle stylu jsem se před pár lety zamilovala.

Možná uškodilo, že mě dříve nadchli Vyvolení a následně oslovil Slib a Ašer Lev. Možná jsem měla příliš vysoké očekávání, možná jsem se potkala s Vyvolenými v ideální dobu, ale nedorostla jsem ještě k prožitku Starých mužů, nicméně jsem byla trochu zklamaná.
Navíc mi drhl překlad – u knih tak kulturně specifických, jako jsou Potokovy, by snad nebylo nepatřičné předpokládat u čtenáře znalost prostředí a nazývat „čepičku“ jarmulkou a „židovskou náboženskou školu“ ješivou. Nadužívání zájmena jakýsi a transformace anglického určitého členu do ukazovacího zájmena také rušila.

3 21.06.2018

Koho zajímají záznamy Paměti národa, neměl by Kukalovu vzpomínkovou rekonstrukci minout. Historie třetího odboje je ve školách bohužel často opomíjená a pamětníků ubývá, Kukalovy zaznamenané střípky informací o hromadném útěku z jednoho z uranových lágrů jsou o to cennější. Sám věděl jen malou část, skupina se brzy rozpadla, ale konec totality umožnil dohledat a zveřejnit osudy alespoň některých dalších účastníků. Mimochodem obsahuje i výmluvnou ukázku zmatečného a nesourodého stavu, v němž se v 50. letech potácely bezpečnostní složky a justice - někdy ke štěstí obětí, jindy k jejich nesmyslné a tragické smůle.

6 17.06.2018

Neheroický pohled na válku už dnes nikoho nepřekvapuje, v 60. letech asi rezonoval víc. Eastlake je ale originální mírou frašky a gagů, které rozhazuje hrstmi.
Snad třetinu knihy mě žrala epizodičnost kapitol, které narušují lineární děj (v jedné kapitole chlap spadne z třiceti metrů do příkopu, v další chodí a mluví, jako by se nic nestalo), pak jsem přijala autorovu hru a brala kapitoly jako jednoaktové divadelní výstupy.
Už jsem se domnívala, že knihu dočtu se zájmem, ale nezúčastněně, když se atmosféra mžikem změnila a přišla vážnější, filosofičtější část, která mi vlastně seděla mnohem víc, ale nemohla jsem si na ni zvyknout.
Až ke konci jsem začala s hrdiny cítit a rozlišovat je, velké finále už jsem si odžila s emocemi i nadšením z nádherných metafor. Druhé čtení by asi bylo lepší, natolik mi ale byla cizí fraškovitá nálada první části, že mě ta představa neláká.

3 17.06.2018

Komentáře jsem četla dřív než knihu a ušklíbala jsem se, kolik lidí má potřebu přehánět a psát, že slovo "maso" už nebudou nikdy vnímat stejně... Tímto se dotyčným omlouvám, nevěděla jsem, čemu se směju.

Text je sevřený a v protikladu k brutalitě děje psaný čistým, mírně archaickým jazykem. Velká výhoda jeho krátkosti je v tom, že není čas teoreticky popisovat pravidla společenství, jak to dělali Orwell a Huxley, čtenář se je dovídá, až když se hrdina nějaké pokouší splnit nebo porušit. Pokaždé je to nečekaný zásah a zhoupnutí do další úrovně absurdity, jejíž systém si čtenář musí dovodit sám. Ostatně nejde ani o predikci uspořádání světa, ale o ukázku nenapravitelné pokřivenosti mysli a duše, kterou působí jakákoliv totalita. Závěr je strohý, logický a zasáhl mě jako dlouho nic jiného, 1984 je proti němu krotká romance.

6 01.06.2018

Baví mě Stančíkovo nakládání s češtinou, v němž snad v současné době nemá konkurenci, baví mě jeho kulinářské a erotické výstřelky, baví mě jeho konspirace a fantazijní úlety. Děj se sice ke konci poněkud rozdrobil a měla jsem pocit, že je nutno hlavně co nejrychleji dovyprávět všechny linie, ale forma mi to vynahrazuje.

Vlastně se mi četlo příjemně, dokud jsem se spokojila s klouzáním po povrchu a nesnažila se hledat, jestli autor krom obecné ukázky, jaká to tenkrát byla na houby doba, nechce sdělit i něco víc. Protože hlubší sdělení se mi tentokrát líbila pramálo a nejde jen o níže zmiňované bláznovo proroctví, které z textu dost trčí. Stančík konspiruje a posmívá se rád a vesele, ale pokud mě neklame paměť, v Mlýnu na mumie to bylo stylem padni komu padni, tady naopak důsledně z jedné pozice - Češi proti Němcům a Maďarům, hrdinný později fašista Gajda (který posměchu skoro unikl) proti zednáři placenému Masarykovi. Stejně tak moudrý Augustin Rusy (kteří nechtěli válčit, protože měli vlastních problémů dost), zabíjel nerad, protože by je býval raději objal, ale Němce a Maďary likvidoval po stovkách (což si samozřejmě zasloužili, a pokud zběhli, pak byli hnusní zbabělci a neradno jim důvěřovat). Nějak se mi ta gajdovská tendence zdála příliš rozsáhlá a hluboká, abych se jí smála. Ráda bych se mýlila a je možné, že jsem jen nepochopila míru Stančíkovy ironie a parodické stylizace. Nicméně jsem se ke konci pořád víc ošívala a i vzhledem k nebeletristickým autorovým výrokům budu k jeho další tvorbě přistupovat opatrně.

První oddíl knihy zabírá asi třetinu délky, druhá popularizační část o vybraných lékařích je jednak delší, jednak podrobnější. Vcelku poskytuje stručné informace srozumitelnou formou zaměřenou na úplné laiky. Vhodné spíše pro čtenáře neuvyklé literatuře faktu nebo hledající kratší text.

Vybrané historické osobnosti byly z většiny (čtyři ze sedmi) odborně zpracovány už ve starší stejně zaměřené Lesného knize Zprávy o nemocech mocných - sice z mírně odlišného pohledu neurologa, ale s jedinou výjimkou s týmiž závěry, historicky, sociologicky a medicínsky mnohem obšírněji. Zájemce o podrobnější informace tedy odkazuji na ni.
Zarazila mě diagnostika Pavla z Kravař, založená jen na odmítnutí protestantské oběti inkvizice odvolat svá stanoviska - ochotu zemřít pro své přesvědčení autor hodnotí jako šílenství svého druhu, což by znamenalo, že duševní poruchou trpěla značná část ideologických obětí všech režimů.
Škoda technického zpracování knihy, jedna osobnost z druhého oddílu je zařazena do prvního, místy je zdvojený odstavec nebo tisková chyba (např. záměna "Bůh jí odpustil" za "Bůh jí opustil" krom vytvoření gramatické chyby mění zásadně i význam věty).

1 22.05.2018

Díky nightlybirdovi za odkaz.
Kosočtverce nakreslil T. R. Field s gustem a jistou rukou. Možná by se měly podsouvat pod lavicí při výkladu o velikánech české literatury a v hodinách dějepisu - to by byl panečku alternativní názor! Místy jsem valila oči, co mohlo taky vycházet tiskem, legrace je to ovšem náramná.

2 20.05.2018

Po čtyřiceti stranách odloženo kvůli špatnému překladu. Pro češtinu nepřirozená stavba věty, doslovné překlady slov (např. "actually" důsledně překládáno jako "vlastně"), občas jsem musela číst jednu větu několikrát, abych si byla jistá, že rozumím smyslu.
Příklad:
(o lokomotivách) "Bylo to jako láska, ta moje fascinace obřími hlučnými stroji, které již spěly ke konci svého zlatého věku. Pohybovaly se s tak majestátní odhodlaností. Byly živé, měly páru, kouř a vůni nerostů, zcela nepokrytě spalovaly energii a člověk viděl jejich oheň. Závodily samy se sebou..."

Když si zrekapituluju děj, je to vlastně klišé - hloubavý kluk, kterému se nikoliv jeho vinou v životě pokazilo, co mohlo; učitel-ideál; sbírka v současnosti v pop-kultuře populárních traumat a sociálních odlišností (které se samozřejmě pojí s vnitřní kvalitou člověka).
Jenže je to dobře napsané, lehkým perem, ironicky, bez většího patosu, ale jemně a s přesně odpozorovanou (nebo nastudovanou, viz obsáhlý seznam odborných konzultantů) psychologií adeptů sebevraždy. Brát Leonarda jen jako prevenci pro mladistvé deprivanty by byla škoda, i starší a snad vyrovnanější čtenář se pobaví a třeba se i pozná v některé z postav.

Kniha se podobá Bruntové Řekni vlkům, že jsem doma, ale výrazně méně hraje na city, je sevřenější, životnější a podle mě lépe napsaná.

1 19.05.2018

Slovníkem, příběhem a především atmosférou přímo esence ruskosti. Formálně jakoby přepis audiozáznamu, v němž se postava-vypravěč obrací na spisovatele-posluchače – hezká hra se čtenářem, může i nemusí být pravdivá. Gusevovo jednolité žvanění, které nedokáže téma udržet ani opustit, může být pro někoho ubíjející, ale mě nadchlo. Gusev je totiž přes svůj egoismus inteligentní, vzdělaný a citlivý pozorovatel, navíc umí nenuceně pobavit.
První část byla vynikající, sevřenější, postupně se vynořil jednotící příběh a několik vracejících se témat – a to samá zásadní, ale podaná s konverzační lehkostí stále opilejšího intelektuála. Druhá část je roztříštěnější, Gusev zahořknul a mluví víc ze své konkrétní pozice. Děj se zhruba drží vypravěčovy osobní historie, ale snaha o nahlédnutí do novodobých ruských dějin mi přišla povrchní, proud řeči se definitivně vylil z břehů a stal takřka nepojmutelným. Přesto ale fascinující čtení – chce se mi napsat poslech, protože Gusev opravdu zní přímo v hlavě.
Pro mě, jako člověka blízkého divadelnímu prostředí, byly divadelní analýzy nejen Čechova jednak zdrojem nesmírného pobavení, jednak vážného zaujetí – jsou přesné, detailní, citlivé. A Gusevova nepochybná stylizace příběhu je jen další hra, která může být skutečnější než skutečnost.

5 12.05.2018

Fascinující historie a výborné zpracování, fakticky přesné, přitom velmi čtivé. Stejně dovedně jako Simmons seznámí čtenáře se stavbou a fungováním lodi, ho seznámí i s postavami, které se navzdory velkému počtu nepletou. Žánrově kniha osciluje na pomezí historické fikce a akční detektivky, ale je to ku prospěchu, natolik je dobře napsaná, že číst subjektivně líbivější pasáž je jen třešnička na dortu.
Tempo a styl vyprávění se několikrát promění, první část (na lodi) je vcelku pomalá, s poutavou atmosférou a pomalu poznávanými charaktery. Bavila mě nejvíc a věřila jsem Simmonsovi snad i tu "věc na ledu".
Druhá část (mimo loď) je výrazně akčnější, stylem spíš žánrová - a je to víc střílečka nebo obyčejný krvák než horor -, bohužel na úkor psychologické věrohodnosti. Z některých postav s vlastní psychologií a motivací se stanou typizované figurky, navíc některé historické skutečnosti autor poněkud odbyl - když se po týdnech a měsících hladovění člověk přejí masem a tukem, neudělá mu to líp, ve skutečnosti by to spíš značnou část skupiny zabilo. Vysvětlení zvláštností v psaných pozůstatcích mi také přišlo nedostatečné a celkově jsem se trochu trápila, protože mi vyprávění přišlo nevěrohodné, místy až laciné.
Třetí část, vysvětlení, se mi naopak zase líbila velmi a krom toho, že je z hlediska známých faktů docela elegantní, mě potěšila její lehká podvratnost.

Následující část obsahuje SPOILERY
Větší problémy jsem měla asi dva. O jednom píše níže v komentáři Matty: Dát za vzor muže, který své "záliby" umí "nechat na břehu", je jednak zbytečné, jednak to zavání zaujatostí. Také šílenství ex machina jedné z postav, nemotivované a přepjaté, mi přišlo jako násilná berlička k záchraně konkrétní postavy.

13 30.04.2018

Vynikající kniha. Postupuje od ranějších dětských problémů k pubertálním, v první části vyloží jednotlivé fenomény, ve druhé je ukáže použité ve známých pohádkách. Srozumitelný slovník přístupný bez obtíží i laikovi (navíc díky navazující výstavbě si má čtenář možnost pojmy osvojit), zábavný obsah.
Není nutno souhlasit se vším - na mýty určitě nezanevřu a umělé pohádky před dětmi tajit nebudu -, aby byla kniha přínosná a zajímavá pro čtenáře i rodiče. Pro rodiče navíc může být uklidňující, protože jim mezi řádky ukazuje způsob, jak zacházet s negativními dětskými emocemi a že takové emoce nejsou nic nepřirozeného.

3 15.04.2018