HTO komentáře u knih

I v dnešní době space oper, kyberpunku a pod. jedna z nejfantastičtějších knih – rozumějte knih, kde autor pouští fantazii opravdu na špacír. A jak krásný špacír to je! A přes všechna úskalí tohoto špacíru archetypálně vernovský profesor Lidenbrock dává průvodci plat vždy přesně v sobotu – ať se v moři perou třeba ichtyosaurus s plesiosaurem (kdyby vyšel román v Preslově překladu, což samozřejmě časově není možné, ten druhý byl by bezpochyby zván plavnoještěr). Verne se nechává inspirovat Poem (ne naposledy) a myslím i středověkými legendami (velryba-ostrov), a inspiruje svoje následovníky. Z nich je třeba zmínit A. C. Doyla a pro nás hlavně Ludvíka Součka, díky kterému má toto dílo pro československého čtenáře zvláštní přitažlivost, protože Součkova skvělá trilogie Cesta slepých ptáků na ně přímo navazuje. Pročež se doporučuje P. T. čtenáři nejen tato kniha, ale hned několik dalších. Ó důvtipný Saknusseme!

Občas si říkám, co by Cicero řekl na Saknussemovu latinu. Kod fecit. Třikrát sláva Islandu!

20 27.02.2012

Jedna z nejlepších Lemových knih – i když to se dá napsat pomalu u všeho, co napsal – u níž si přijde na své měrou vrchovatou jak milovník technické hard SF, tak filosof. Téma opět Lemovo ústřední: komunikace – kontakt. Zde na příběhu posádky hvězdoletu, která se na planetě Regis III setká s plody evoluce neživých organismů.

Román vyniká mnoha věcmi, ale osobně bych rád zmínil jazyk. Pavel Weigel tady kongeniálně přeložil (Lem má u nás na překladatele vůbec veliké štěstí) dílo, které se čte jako technologická báseň v próze. To vše ještě živí fakt, že Lem je podle mého názoru nejlepším autorem jmen ve SF vůbec, a jistě i jedním z nejlepších v literatuře obecně. Hlavní hrdina se mimochodem jmenuje Rohan, což by k této knize třeba mohlo přilákat i milovníky fantasy, pokud mi odpustíte takto slabý vtip. – Úvodní věta je bezpochyby nejlepší, jakou jsem kdy četl, a může posloužit i jako verbalizace transcendence SF či člověka ve vesmíru. Napíšu ji rusky, protože Lem psal v éře, kdy do vesmíru létali jen Sověti a Američané, a proto je pro mne, který jsem ho v té době začal číst, ruština mj. jazykem vesmírným: "«Непобедимый», крейсер второго класса, самое крупное судно, которым располагала База в созвездии Лиры, шел на фотонной тяге через крайний квадрант созвездия."

Osobní poznámka: příteli nightlybirdovi by se vskutku mohlo zamlouvat, že jedna z postav se jmenuje Králík.

Tahle vynikající, děsivá kniha by v dnešních dobách plných rasismu, xenofobie a vůbec všeobecného vzběsení měla být součástí povinné školní četby.

Na odlehčenou – jakkoliv si kvůli tomu budu připadat jako Hugh Grant v Notting Hillu, ačkoliv nejsem takovej fešák, neříkám „whoopsidaisies“ když odněkud padám a ani nezmíním kebab – prvních šest odstavců předmluvy o tom, jak autor vybíral své knize jméno, je skutečně zábavných: „Alan Dershowitz, další z mých přátel, mi o jisté dámě vyprávěl, jak šťastně získala jeho knihu „Chucpe“ tím, že požádala o ,knihu, jejíž název nedovede vyslovit, od autora, na jehož jméno si nemůže vzpomenout'.“

6 26.02.2012

Tradičně nesmírně kvalitní a fundované eseje Stephena J. Goulda. V mnohém překvapující kniha, ať už jde o současné falšování zkamenělin nebo výzkum, který Gould provedl na téma slavného podvodu, jemuž naletěl Beringer a který přináší mnohé překvapivé údaje vyvracející dřívější tvrzení (které český čtenář bezpochyby dobře zná nejen z knih o paleontologii, ale i od L. Součka). Výborně přeložená kniha se spoustou zajímavých obrázků je příkladem toho, jak se má psát vědecká esej. Kolik akademiků by dokázalo napsat fundovaný, filosofický a k tomu láskyplný a hluboce osobní text o hráči baseballu? Zde se navíc jedná o Joea DiMaggia, kterého zná každý, když už ne z baseballu, tak z písničky Mrs. Robinson Simona a Garfunkela, DiMaggia, jenž byl symbolem své doby – a dozvíte se také, česky snad poprvé, co DiMaggio řekl Simonovi při osobním setkání. A vůbec, tohle je prostě jedna z těch knih, u kterých se modlíte, aby nepřestaly vycházet – a může to být klidně i kvůli Ernestu Haeckelovi na straně 311.

Poznámka k českému vydání: kdo vymyslel tuto novou grafickou úpravu edice Kolumbus – a proč?!

4 26.02.2012

Pán se rozhodne přestat se dívat na televizi. Myslíte, že to nestačí na děj, notabene děj románu? Ujišťuji vás, že to nejen stačí, ale že knihu jsem nedokázal odložit, dokud jsem ji celou nepřečetl. O životnosti nového románu se pochybuje. Nevím, jestli se pochybuje i o životnosti nového nového románu – "And from our fathers' fathers' fathers. And from our fathers' fathers' fathers' fathers." – ale pokud je jako takhle kniha, osobně o jeho životnosti příliš nepochybuju. – – Navíc se čtenáři dostane bonusu v podobě v ději se nezapomenutelně mihnuvšího holandského spisovatele Ceese Nootebooma.

4 26.02.2012

Lem byl unikátní i jako humorista. Tyhle povídky jsou nejen neuvěřitelně zábavné, ale tak krutě satirické a kritické, že se divím, že tady vůbec mohly vyjít. Možná to bylo tím, že pod pláštíkem SF, stejně jako v dětské literatuře, prošlo leccos, co by v „normální“ beletrii nemělo šanci. – K zážitku z knihy přispívá úžasný, kongeniální překlad Františka Jungwirtha, který vyniká hlavně v povídce o Kalkulátorovi.

10 26.02.2012

Jako dítě jsem se u ní hrozně bál. Teď se bojím taky, hlavně toho, že ji někdo bere smrtelně vážně. Švýcarský autor – jemuž ovšem neupírám zcestovalost a odvahu – a před jehož používáním tří hvězdiček bledne i Célinův styl – položil prst (nebo jiný úd) na tep doby. Tohle je vlastně obdoba středověkého bestiáře, jen mořského biskupa vyměnil za mimozemšťany.

Co si ale myslet o tom, že ten, kdo chce zgruntu přepsat historii starého Egypta, má v celém povídání o pyramidách správně jeden, slovy jeden údaj (jízlivé, ale ve skutečnosti nechtěně směšné „neexistovaly tlampače") a neví ani, že Alexandrie byla založena víc než dva tisíce let po tom, co byla postavena Chufuova pyramida? A tak by se samozřejmě dalo pokračovat, ale to už bylo učiněno mnohokrát a chytřejšími, než jsem já. Jako věřící člověk a amatérský přírodovědec a kryptozoolog mám s vědou svoje zkušenosti, ale von Dänikenova jízlivost vůči vědě zachází příliš daleko – i proto, že to, co nabízí místo ní připomíná mapu Brazílie-Atlantidy Roberta Bagoudyho z roku 1762 s vyznačenými provinciemi synů Poseidóna a Kleitó, nad kterou Voltaire málem umřel smíchy.

A konečně, protože Däniken je von a ne vona, člověk ani nemůže říct „Milostivá, vy jste mě krásně místyfikla!"

Zajímavý odkaz k povídce Shakespeare & spol. : http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3790&Itemid=4143

O tom, jak v téhle knize Papá škaredě kecá například o Dos Passosovi, si přečtěte v knize Intelektuálové od P. Johnsona, str. 152–188.

(SPOILER) Myslím, že Solaris je jeden z největších románů 20. století.

Pokud jste ji ještě nečetli, nečtěte to, co je za touhle větou, a anglický překlad, který je hanba! dělaný z francouzského.


Nie wiedziałem nic, trwając w niewzruszonej wierze, że nie minął czas okrutnych cudów.

Nevěděl jsem, setrvávaje v neochvějné víře, že ještě neminul čas krutých zázraků.

I knew nothing, and I persisted in the faith that the time of cruel miracles was not past.

Ich wußte nichts, und so verharrte ich im unerschütterlichen Glauben, die Zeit der grausamen Wunder sei noch nicht um.

Не знаю. но я твердо верил, что не прошло время жестоких чудес.

Chissà, ma persistevo nella fede irremovibile che l'epoca dei miracoli crudeli non fosse ancora finita.

No sabía nada, y me empecinaba en creer que el tiempo de los milagros crueles aún no había terminado.

Nem tudok semmit, de rendíthetetlenül hiszem, hogy a kegyetlen csodák ideje nem múlt el.

Hiçbir şei bilmiyordum ama amansiz mucizeler çağının hâlâ geçmediği inancında direniyordum.

Не знаех нищо, но твърдо вярвах, че не е минало времето на ужасните чудеса.

En tiennyt mitään, ja uskoin edelleen, että julmien ihmeiden aika ei vielä ollut ohi.

Kdybych uměl napsat komentář z desetiny tak báječný, jako je tahle kniha, uživil bych se recenzemi – ba nejen uživil, žil bych si z nich jako král, nebo králík. Až bude teplo a obloha bez mráčku, vezměte si tuhle knihu, která ve vás vyvolá světlemodré pocity, a umocněte si jí nádheru z té oblohy. Jedna z mála knih, kde, až přijdete k pádu, budete i při něm mít v sobě stále renesanční slunce vzestupu. Jedna z nejlepších historických knih, které jsem kdy četl!

„Cituji“ volně po paměti: Niccolò Niccoli, přítel Cosima Otce vlasti – to je ten, který podle pomlouvačů „dal namalovat ty své koule i fráterům na reterát“ – by se jistě stal autorem mnoha výtečných knih, kdyby byl býval schopen napsat odstavec, s nímž by byl spokojen – takto alespoň shromáždil překrásnou sbírku knih jiných autorů a stal se vynálezcem kursivy, a přátelil se mimo jiné i s Poggiem Bracciolinim, jenž je pro změnu autorem latinky: tento skvělý učenec při opisování epitafů raději patřil na krásné přihlížející panny než na „dlouhorohé buvoly“. Niccolò Niccoli psal nejrychleji ve Florencii. Z jeho kroužku nutno jmenovat ještě Leonarda Bruniho, před jehož velkolepou postavou jednou „padl na kolena i vyslanec španělského krále“, brilantního filologa mnicha Ambrogia Traversariho, který se kvůli Cosimovi přemohl a z Diogena Laertského nevynechal při překladu ani lechtivá místa, a Carla Marsupiniho, který znal citát z každého klasika.

Dívka, kterou zastavila protipřepychová komise, aby ji upozornila, že hermelín se nesmí nosit, opáčila, že to na jejím oděvu není kožešina z lasice, ale „z cucáčka“. Ach, ta měla napsat zoologickou knihu!

8 25.02.2012

V roce 1994 jsem se opravdu nedivil, že Ginsberg s Kerouacem, kterým Burroughs Nahý oběd posílal na pokračování, z něj byli jako zfetovaní, a nedivím se doteď. Něco na té knize je určitě – už proto, že než jsem až na výjimky knihy přestal půjčovat, dvakrát mi byla ukradena.

6 25.02.2012

Hm. Pokud to není ztraceno v překladu, pak „Mimozemšťané zušlechtili hominidy k obrazu svému. Proto se jim podobáme. Oni nám nikoliv." je protimluv. Nebo je von Däniken tak osvícený, že nám, prostým lidem, není možno ho do jeho výšin následovati.

Připomnělo mi to Horníčkovo slavné:
Jaký je rozdíl mezi vránou?
Má obě nohy stejné, zvláště pak pravou.

Neoddiskutovatelná povinnost pro každého, kdo miluje Zdeňka Buriana. Asi jen velicí znalci – mezi něž se nepočítám – nebudou překvapeni Burianovou volnou tvorbou: například obraz Návrat ke žhavotekutému stavu (1963). Skvělá bibliografie, dokumentární fotky, vynikající kvalita reprodukcí.

– Na tu výstavu jsem jel s třemi kolegy ze zoo, plánovali jsme půl dne na ni a půl dne na zoologické sbírky Národního Muzea. Nedokázali jsme ale odtud odejít, dokud večer nezavírali. Nezapomenutelný dotek skutečného génia, historiky umění stále nedoceněného, či spíše podceňovaného (poznámka o rok a půl později: tak to už se naštěstí začíná měnit). Byl to tak nádherný zážitek – a tato kniha ho nádherně připomíná – že mě ani nezamrzelo, že jsem v muzeu neviděl velrybu, na niž jsem se těšil a kterou jsem naposledy spatřil jako dítě.

7 25.02.2012

Jedna z nejlepších Štorchových knih, hutná a poetická – kde už dnes uslyšíte slova jako sachem nebo pobratim, o kráse havranů (a přechodníků a jména Kňučák) nemluvě, s výborným dějem, písněmi i atmosférou. A máloco v dobrodružné literatuře se vyrovná síle těch tří v závěru náhle vykřiknutých slov: „Dám deset krav!“

Zajímavost – a důvod proč nečíst žádnou zkrácenou verzi: Victor Hugo má v tomto románu snad nejdelší větu v běžné literatuře, obsahující osm set dvacet tři slov, rozdělenou devadesáti třemi čárkami, jednapadesáti středníky a čtyřmi pomlčkami.

Mimochodem, „Ubožáci" je rozhodně lepší překlad názvu než „Bídníci", myslím si.

Skvělá kniha! – – Výpisky:

– Z množství životních událostí a pozemských setkání doopravdy neplatí nic víc než ty vzácné vzpomínky na těch několik lidí, jež jsme milovali, a pak na ty, kteří nám byli oporou, protože jsme si jich mohli vážit.

– Zdá se mně zřejmé, že vzniká-li mezera mezi občanským postojem a lidským svědomím, zjevuje se tím znamení kulturní krize. Což z nás ale nesnímá osobní odpovědnost.

– Na mém vnitřním odstupu od básnictví jako literárního žánru se v šedesátých letech možná podílely i některé osobní zkušenosti s lidmi z té branže. Dodnes si myslím, že básně – špatné, dobré a bohužel i ty nejlepší – píší vesměs ti, s nimiž se v běžném životě skoro nedá vyjít, na rozdíl od většiny prozaiků a výtvarníků. Rád bych žil podstatnou poezií, ale možná jsem příliš velký snob na to, abych pokorně snášel břemena standardních básnických zlozvyků, mezi něž na prvním místě patří nezvládaná náladovost. Nic na tomto světě není zadarmo, ani básnické slovo, jež nám umožňuje žít a přežít a s pomocí Boží se nezbláznit a nakonec umřít.

– Myslím, že Bůh neproniká ke člověku, který z jakýchkoliv důvodů nechává ležet ladem vlastní život.

4 24.02.2012

Šestého září 1992 jsem se poprvé a zatím také naposledy zúčastnil opravdové dražby: dražby knih na ostravském Parconu, kde, jak jsem doufal, se tahle kniha – měl jsem už Hobita a Dvě věže – objeví. „Přihazuje se po deseti korunách“, řekl pán za pultem. Knihy přicházely a odcházely, a pak se objevilo Společenstvo. „Vyvolávací cena třicet korun“, řekl pán. „Sto deset“, zvolal jsem. Pán se na mne přísně podíval, ale kniha byla moje! Maminka si myslela, že jsem se zbláznil. A měla pravdu. Zbláznil jsem se do Tolkiena a jsem do něj blázen dodnes.

Román, který následoval po Dni trifidů. A Wyndham zas předběhl svou dobu. V reakci na zběsilost vesmírných oper věnuje velkou péči charakterizaci a psychologii svých hrdinů, kteří jsou prostě normálními lidmi, do jejichž života zasáhne katastrofa, ne supermany; k tomu jsou nádherně angličtí. Phyllis a Mike připomínají jak své předchůdce ze Dne trifidů, tak své následovníky z Midwichských kukaček. Navíc Wyndham zkoumá, co se stane, když dojde k narušení biosféry, jejíž jsme podle něj nedílnou součástí – tady jde opět o boj o planetu. A Wyndham znovu nezaostává za H. G. Wellsem. Občas si vzpomenu na esej, v níž se psalo o tom, že milovníci SF mají výhodu v tom, že jsou na katastrofy „zvyklí" z knih, které čtou. V tomhle románu najdete pořádnou katastrofu, kterou Wyndham, jak je jeho zvykem, skvěle analyzuje. A není to veselé čtení. V dnešní době je navíc téma tohoto konkrétního románu naneštěstí znovu aktuální – totiž zvýšení hladiny moří, jakkoliv za ním nestojí mimozemšťané. Doufejme, že Wyndham byl příliš pesimistický, co se týká schopnosti lidstva zareagovat až tehdy, kdy má na krku nůž – i když i v tom, že lidstvo nakonec přece jen nakonec zareaguje, je vlastně optimismus.

Jako puntičkář si neodpustím poznámku, že český překlad obsahuje dost chyb a vynechávek – hlavně to druhé je mi těžko pochopitelné. Některé zeměpisné názvy zůstaly nepřeložené a myslím, že některé anglické míry šlo přepočíst na metrickou soustavu. Dva konkrétní příklady: nevím, proč je doktorovo obočí přirovnáváno k Brežněvovi (v roce 1953), když originál mluví o tom, že obočí má doktor jako rohožky, a na úplném začátku se nedivím dámě, která neslyšela o požáru na St Elmo, protože St. Elmo's Fire znamená česky Eliášův oheň. Pokud byste to chtěli apačsky, je to kisniri-bizarce-ko, plamínky Velkého Ducha – jak vás poučí Vinnetou v Duchu Llana Estacada. Každopádně, knihu velmi doporučuji.

11 23.02.2012

Opravdu hloupá kniha s ještě hloupějším pokračováním: dokonce tolik, že když jsem Šifru mistra Leonarda četl, litoval jsem, že jejích 511 stran není jen rozvedením posledních dvou vět téhle knihy: „Vittoria vyklouzla ze županu. „Tys asi ještě nikdy nebyl v posteli s mistrem jógy, není-liž pravda?““

13 21.02.2012

Výborný výběr povídek s Conanem – to asi není překvapení, vzhledem k tomu, že s ním autor nenapsal slabou povídku. Obsahuje dvě, které patří k nejlepším: snovou Dceru pána mrazu, a drsnou a přitom básnivou, k zamyšlení ponoukající Za Černou řekou (trojici mých nejoblíbenějších povídek s Conanem doplňují Rudé hřeby, pro tuto knížku – kritika ji kdysi u nás moc nechválila – asi příliš dlouhé). Před dvaceti lety, bez encyklopedií a internetu, člověk navíc velmi ocenil stále výbornou předmluvu Ivana Adamoviče. – – Část nákladu nese na obálce modrou značku PRO FANY, protože knihu vydala AFSF.

5 19.02.2012