HTO
komentáře u částí děl
Než vyšel Stopařův průvodce, tohle byla nejlegračnější SF přeložená do češtiny. Sluší se poznamenat, že kongeniálně přeložená ze švédštiny Ivem Železným; věru, tak šťavnatý jazyk se málokdy vidí! Povídka sama je úchvatné čtení, které si dělá legraci ze všeho, co vás napadne, Conanem počínaje a šíleným vládcem robotů doktorem Immanuelem Amisovem konče. K tomu všemu je to i skvělá satira na blbost, armádu a podobné hrůzy. V roce 1981se navíc bylo lze v SF odvážit leckterého šlehu, který byl v cenzurou přísněji hlídaných žánrech neprošel – např. Spolčení hlupců muselo nadávku „komunista“ nahradit slovem „komunard“, kdežto zde prošla. Mimochodem, ta satira je, Bohu žel, ještě aktuálnější než tehdy. Vřele doporučeno!
Měl ječivý, pronikavý hlas a příšerně šišlal. Ostatní důstojníci o něm obvykle mluvili jako o »tom hovadu prdelatým«.
*
— Ty nechceš položit život za impérium, za svobodu a demokracii? otázal se telefon ohromeně.
— Ne.
— Ty posero, ty zrádče, vyštěkl telefon přísně. — Měli by tě zastřelit. Kdyby všichni mysleli jako ty, komunisti by zotročili celý svobodný svět.
— Co je to zač, ti komunisti? zeptal se Bernhard.
— Ti druzí, nepřítel. Něco jako vaši egalitáři.
— Smrt egalitářům, pronesl Bernhard mechanicky. Zamyslel se. — Vlastně ani nevím, co jsou li egalitáři zač. Vím jen, že je máme nenávidět.
*
„Chtěl by ses třeba bít holýma rukama proti nesmrtelné příšeře s padesáti chlupatýma rukama a jedovatými drápy?“
Kdo si chce přečíst rozbor této povídky jako kýče, je k nalezení v Ecově knize Skeptikové a těšitelé, kapitola Malajský gepard. Snad mi profesor Eco odpustí, že jsem popis povídky pečlivě vypreparoval právě z jeho textu: mám z toho jisté postmoderní potěšení. A v neposlední řadě: povídku samotnou si určitě přečtěte.
Woodyho povídky znám už skoro dvacet let a mám je čím dál raději. Jeho parodická pojednání o nejrůznějších věcech (UFO, van Goghova korespondence, balety... prostě co vás napadne) jsou nenapodobitelná a neuvěřitelně zábavná. Dovolím si uvést několik příkladů z první půlky tohoto klenotu (v geniálním překladu Michaela Žantovského):
„...je za pět minut dvanáct, abychom tomuto jevu věnovali vážnou pozornost. (Ve skutečnosti je deset minut po osmé, takže máme nejen pár minut zpoždění, ale ještě ke všemu jsem hladový.) ... Otázka zní: Existuje něco tam venku? A pokud ano, mají paprskomety? ... Profesor Leon Specimen předpokládá ve vesmíru existenci civilizace, která je pokročilejší než naše přibližně o čtvrt hodiny. Má pocit, že tím jsou její obyvatelé oproti nám ve velké výhodě, protože nemusí tolik spěchat na schůzky. ... (Cestovat rychleji než světlo není možné a rozhodně to není žádoucí, protože člověku neustále ulélává klobouk.) Je zajímavé, že podle moderních astronomů je vesmír konečný. To je velice příjemná myšlenka — zvláště pro lidi, co si nikdy nemůžou vzpomenout, kam co založili. ... Má vlastní teorie je, že pro bytosti z jiného slunečního systému může být „kroužení" společensky přijatelnou formou komunikace. Může to být dokonce příjemné. Sám jsem kdysi půl roku kroužil kolem jedné osmnáctileté herečky a v životě jsem se neměl líp. ... Většina lidi se domnívá, že UFO jsou moderním problémem, ale co když je to jev, o kterém člověk ví již po staletí? ... Vědci nás nyní informují, že pozorování neidentifikovaných létajících objektů se datuje již od dob biblických. Například v knize Leviticus je pasáž, která zní: „A velká a stříbrná koule se zjevila nad asyrskými armádami a po celé Babylónii se ozývalo kvílení a skřípění zubů, dokud proroci nezačali nabádat davy, aby se vzpamatovaly a chovaly se slušně." ...
V roce 1822 si samotný Goethe povšiml podivného nebeského jevu: „Na cestě domů z Lipského festivalu úzkostných stavů jsem kráčel přes louku, když vtom jsem náhodou vzhlédl a spatřil několik ohnivých rudých koulí, any se náhle zjevily na jižní obloze. Sestupovaly velkou rychlostí a začaly mě pronásledovat. Vykřikl jsem, že jsem génius, takže nemůžu utíkat moc rychle, leč má slova přišla vniveč. Rozlítil jsem se a začal na ně vykřikovat kletby, načež polekaně odlétly. Vyprávěl jsem tento příběh Beethovenovi, aniž jsem tušil, že už ohluchl, a on se usmál a přikývl a řekl: „Jasně.“
Typickým příkladem „vysvětleného" incidentu byl případ ohlášený sirem Chesterem Ramsbottomem ze Shropshiru 5. června 1961: „Jel jsem autem po silnici ve dvě hodiny po půlnoci, když vtom jsem spatřil předmět ve tvaru doutníku, který jako by sledoval moje auto. Ať jsem zatáčel na kteroukoli stranu, předmět zůstával za mnou a zahýbal ostře v pravých úhlech. Byl zářivě rudé barvy. Přestože jsem zatáčel a smýkal autem ve vysoké rychlosti, nemohl jsem se ho zbavit. Poplašilo mě to a začal jsem se potit. Vydal jsem zděšený výkřik a zřejmě jsem omdlel, ale probudil jsem se v nemocnici, jako zázrakem nezraněn." Při vyšetřování dospěli odborníci k závěru, že onen „předmět ve tvaru doutníku" byl nos sira Chestera. Přirozeně se ho nemohl žádným úhybným manévrem zbavit, jelikož byl spojen s jeho tváří.“
Pořádná hororová povídka! – nightlybirdovi díky za tip. Podle mě je tak působivá díky několika věcem: viktoriánská Anglie je dokonalým prostředím pro příběh chlapce, který se proti útlaku nevzbouří. Útlak samotný je vyjádřen naprosto mrazivou větou: „... snad si nejasně uvědomovala, že sekýrovat ho ,pro jeho vlastní dobro' jí není nijak zvlášť proti mysli." A konečně to, že zvláštní jméno Conradinova idolu a původ a způsob jeho uctívání zůstanou bez vysvětlení. O to větší prostor k zamyšlení po nightlybirdem již zmíněném překvapivém závěru.