HTO komentáře u knih

Kniha popisující čtvrtou africkou expedici manželů Johnsonových z let 1929 – 1931, do Belgického Konga, z níž vznikl i celovečerní film Congorilla – první film s autentickým zvukem z Afriky vůbec = zvuk byl natočen přímo v Africe; v knize se o tom podrobně píše. Plná skvělých fotek; pod fotografií krokodýlů pod Murchisonovými vodopády je popisek „Kdo by spadl do těchto vod, nežil by ani minutu". Ke gorilám přistupuje bez jakékoliv senzacechtivosti - ne nadarmo byl M. Johnson přítelem velkého Carla Akeleyho – což v té době rozhodně nebývalo zvykem. Má trochu smutný konec, když srovnává volnost zvířat v přírodě a klece těch, které přivezli do civilizace: a je smutné, že poměry v zoo se markantně zlepšily, ale situace v Africe se o tolik zhoršila.

7 22.01.2012

Nu, Classic, toto nakladatelství mnoha názvů, se zase jednou vyznamenalo – hanba člověka fackuje, když vidí takovýto nepřeložený název knihy. Kdyby se snad někdo divil, cože za Phlebase to má být considerováno, je to narážka na Pustinu T. S. Eliota, verš z její IV. části Smrt utopením – v českém překladu J. Valji „pomysli na Fléba“.

Ještě štěstí, že toto nebyla první Banksova kniha přeložená do češtiny – i když Iainu M. Banksovi ve SF komunitě ublížit stihla.

Poznámka ke Spisům v Knihovně klasiků: plánovaný 5. svazek: Povídky, fejetony, korespondence nevyšel. Všeobecný povzdech: a to není sám, kdo v KK nevyšel; např. Goetha vyšlo ze 14 plánovaných svazků jenom 6, zbytek neprošel cenzurou. Na druhou stranu je hezké, že klasici jsou svými myšlenkami tak nebezpeční. Ostatně, i od toho jsou klasiky.

Jinak kniha je výborná, zvláště Relikvie je nádherná satira.

5 17.01.2012

Připojuji se k chvále a doporučení. Japonská poesie je vynikající, a tohle je skutečně světový počin – vyjít poslední díl o týden dřív, byli jsme prvním národem, který má kompletní překlad, takto nás předběhli Francouzi. Antonín Líman by si zasloužil sochu.

Jistý J. de Meira napsal ve své knize o cizích vlivech u E. de Queiroze (Eçu totiž většina portugalských kritiků vopravdu milovala), že Bratranec Bazilio – který mě nadchl – je plagiátem Zolovy „Radosti ze života“, protože v obou románech v první větě odbíjejí kukačkové hodiny. O hodnotě této informace nejlépe vypovídá fakt, že Bratranec vyšel roku 1878, Radost roku 1884.

Fenomenální. Mýtus. – – A kapitola Lov na bobry začíná slovem „Pooh!“

8 15.01.2012

Když vidím nedávno vydanou – a jistě taky krásnou – knížku „Atlas odlehlých ostrovů“, nedá mi to a musím napsat k této knize, jedné z mých vůbec nejoblíbenějších, že je geniální. Doporučují ji ostatně i Ivan Wernisch či Jaroslav „Kapitán Kid“ Velinský. Čí srdce zůstane chladné, když jde o bájné ostrovy? U této knihy si užije každý, od zoologa po jazykovědce. Je stejně kouzelná jako Carta Marina od Olaa Magna, která se hemží mořskými i suchozemskými nestvůrami – „Humr může uškrtit člověka; sám však padá za oběť mořskému nosorožci.“ Třikrát sláva Ivanu Hrbkovi za kongeniální překlad!

Výpisek: „OSTROV KRESLIČOVY ŽENY Dnes již nevíme, na které mapě se ostrov Kresličovy ženy přesně objevil, ale je to zábavná historka a nemůže být lépe vyprávěna než slovy Heylynovy Kosmografie z roku 1659. „Ostrov Kresličovy ženy jest jedním z ostrovů oné končiny (neznámého a pochybného území), o němž se zmiňoval sir Walter Raleigh ve své Světa historii. O něm pak byl zpraven Donem Pedrem ze Sarmienta, urozeným pánem ze Španěl, kteréhožto vyslal jeho král k založení osad v úžinách Magellana ... a kterýžto byv zajat sirem Walterem při jeho cestě domů otázán jím byl na některé ostrovy, které mapy ukazovaly v těchto úžinách a mohly mu být k mnohému užitku při jeho podnikání. K čemuž kratochvilně odpověď dal, že by se hodilo jmenovat jej ostrovem Kresličovy ženy řka, že zatímco kreslič svou mapu rýsoval, žena jeho vedle sedící jej požádala, aby tam dal nějakou zemi pro ni, aby tak ve své představě i ona mohla mít svůj vlastní ostrov. A smyslem toho bylo, že neníť takového ostrova, jak mapa předstírala. A bojím se, že kresličova žena vlastní mnoho ostrovů a k tomu ještě nějaké země na souši na našich obecných mapách, jež však by nebylo možno ve skutečnosti nalézti ani při nejpřísnějším pátrání." Mohli bychom dodat, že ani dnes to neni tak docela nepravdivé, i když jistě ne v té míře jako v časech Heylynových.“

Třikrát sláva Ostrovu kresličovy ženy!

8 11.01.2012

Toto je můj stý komentář na DK, tak zacituji Prasátko: „Já myslím, že jsou fialky pěkné".

20 06.01.2012

Tahle krásná kniha obsahuje i kapitolu o bratrech Durrellech a je snad jediná na světě, v níž jsou fotografie všech domů, v nichž na Korfu bydleli.

10 29.12.2011

Geniální. Jedna z nejlepších (a nejdůležitějších, řekl bych) překladových knih poezie vyšlých v poslední dekádě. Na překladu Petra Zavadila je poznat, jak jej autor zasáhl. Já omdlévám nad Valentem už osmý rok. ‎„Tvé jméno, jež prázdnota vrací s dlouhými vlasy.“

7 24.12.2011

Štítek „Maoři“ pochází od podtitulu knihy: PIETER VAN DEN HOOGENBAND ANEB USPÁVAČ MAORŮ. Autorovy verše totiž v roce 2009 na Vanuatu uspaly jednoho Maora – ale tvářil se blaženě (ten Maor, když spal).

Koho by kniha zajímala anglicky, v elektronické podobě je zdarma k stažení v rámci jednoho vzdělávacího projektu: http://www.h-aluze.cz/?file_id=30

Výpisek: „Kronikář kterýs vypravuje, že tělo sv. Martina Tourského bylo roku 887 odneseno a ukryto ze strachu před dánskou invazí. V době, kdy mělo být zpět přeneseno, byli v Touraine dva lidé, práce neschopní, kteří pro svou chorobu vydělali množství peněz žebrotou. Zpráva, že budou ostatky zpět přeneseny, naplnila je velkým strachem: sv. Martin jistě je uzdraví a tím jim odejme výdělek. Jejich obava byla odůvodněná. Dali se na útěk, ale kulhali příliš, takže nedostihli ještě hranic Touraine, když tělo světcovo bylo přeneseno a uzdravilo je.“

7 15.11.2011

Co se dá napsat k této mnohakilové, veliké radosti? To není kniha, to je extáze. A nejen díky vynikajícím obrazům a kvalitě reprodukcí, ale i díky lásce a vědomostem sestry Wendy Beckettové. Jen prolistovat vám bude trvat několik dní – a troufám si říct, že kdo si ji koupí, má provždycky zdroj krásy a poučení a vůbec. – A jistě si vychutnáte nečekaná setkání: malíři jsou totiž řazeni abecedně, takže se vedle sebe scházejí skutečně hodně odlišné styly.

13 13.11.2011

Katherine Mansfieldová po přečtení Odyssea prohlásila: „Tohle je budoucnost. Jsem ráda, že mám tuberkulózu.“ Ale číst o Joyceových knihách je napínavější než thriller.

8 13.11.2011

Nezapomenu na odpoledne, v němž jsem četl první část Duhy – Lydie a Tom a jejich vztah, v němž se mysticky spojují jejich city, jejich těla, a jejich domov: v tom popisu byla syrová – a o to něžnější – pulsace toho, čeho málokdo dosáhne. Číst tuto knihu skvěle přeloženou Kateřinou Hilskou není jen jako dívat se na oblouk duhy – je to jako jít podle duhy až k hrnci duchovního zlata.

13 13.11.2011

Elénium je něco jako Ve stínu pádišáha, až na to, že na Maye zdaleka nemá. Přesto se to čte samo. Až na občasné stylistické lapsy autora – na druhou stranu je třeba u tohoto nového vydání (nakladatelství Triton) vyzdvihnout vynikající překlad: skvěle zčeštěná jména! a krásné ilustrace – obzvláště potrpíte-li si na ňadra a na starce vypadající jako Jean Marais – vadí hlavně černobílost postav a až příliš supermanovský Sparhawk – jak byl poznamenal sirdár Beatty, u něj si člověk ani nedovede představit, že by měl průjem, natož prohrál. A skvělé je i to, že snad nejnapínavější částí knihy je konkláve volící nového arcipreláta; to by člověk u epické fantasy plné bojů, kouzel a trolů nečekal – ale to je nutno přičíst jí k dobru.

10 13.11.2011

Vyhnu se srovnání s filmem, ale nevyhnu se srovnání se Študáky a kantory, kteří tuto knihu předchází. Čekal jsem pokračování ve stejném duchu – to jest, vynikající legraci. Dočkal jsem se nečekaného: tato rovněž vynikající kniha je jiná. Ano, je taky legrační, ale co se za ten rok změnilo! Tahle kniha je totiž místy velmi vážná – to, co se tam píše o způsobu vzdělávání mladých lidí, platí dodnes, a možná víc než tehdy (totéž se týká učitelských platů), a překvapí například postojem vůči dobyvatelskou válku oslavujícím Zápiskům o válce galské; je místy smutná, a místy je dokonce tragická ve světle toho, co přišlo. Zatímco ve Študácích a kantorech je študák ještě tvor apolitický, tady už tomu tak rozhodně není. A tak ty krátké úseky mezi skvělými „přírodopisnými“ kapitolami – například o slangu – vytvářejí mrazivou nit, která nekončí ani posledními slovy tiráže: „Dopsáno v srpnu 1938.“

14 13.11.2011

Nádherná kniha, které ublížilo špatné načasování (kdo před skoro dvaceti lety věděl o takovémto typu fantasy?), nesmyslná obálka a opravdu špatný překlad. Jonathan Carroll je oblíbený autor Neila Gaimana, a podle mne je lepší. I tahle kniha, jeho prvotina, kde se prvních sto stran sbližují dva mladí lidé nad dílem svého oblíbeného spisovatele pro děti a teprve pak se něco „začne dít“, je prostě skvělá – od okouzlení na začátku vystřídaném skutečným hororem, jak se kniha blíží ke konci. Hodně k tomu přispívá i fakt, že Carroll mne přesvědčil, že autor, o němž hrdinové píší, byl skutečně tak vynikající.

6 07.11.2011

Četl jsem ji mnohokrát, a z některých příběhů mne čím dál víc mrazí. Svět, který místy připomene Charmse (omlouvám se, že jakoby opisuju od Dell), Michauxe nebo Kafku, ale přitom je naprosto svojský. A ten úžasný jazyk! Navíc doplněno autentickými dopisy čtenářů stěžujících si na příběhy otištěné časopisecky. Nejnovější vydání mám dokonce dvakrát – druhý výtisk mám proto, že je omylem svázán odzadu dopředu, což poskytuje nečekané potěšení.

6 07.11.2011

Netypická kniha tím, že ji Verne nepsal pro Hetzela a nemusel tedy brát ohled na dětského čtenáře. Proto ta satira (která v další knize s Gun Clubem, Zmatek nad zmatek, je už přímo krutá), proto ty popisné pasáže, které sice O. Neff považuje za nečitelné, ale mne strašně bavily. Je podivuhodné, kolik věcí Verne trefil sto let před startem Apolla. Pomník Nadarovi v postavě Michela Ardana. Nezapomenutelný J. T. Maston. Skvělý český překlad plný chlebíčků.