HTO komentáře u knih

Spolu s 20 000 mílemi pod mořem asi nejlepší verneovka. S těžkým srdcem obětoval logiku v letopočtech, aby mohl z kapitána Nema udělat tu olbřímí postavu, kterou je; ale o to lépe se pobavil, když vymýšlel „ráj pro trosečníky" – jak ostatně poznamenal i Pencroff v románu, protože ostrov je naprosto nemožný zoologicky, botanicky i geologicky: jenže tyto vtipy dělal Verne schválně a v mnoha svých knihách – O. Neff tomu říká „učencův žert“. Svým způsobem vlastně utopie – kdyby 19. století tvořili muži typu Cyra Smithe, nebyli bychom dnes v takové rejži. Vynikající od nejlepších úvodních vět, které kdy Verne napsal, po poslední větu.

Skvělá kniha a typický Verne. Problémům se ale nevyhnula – obviněním z antisemitismu kvůli postavě Izáka (Verne ovšem nebyl antisemita) a neuspokojivému konci: Hetzel trval na happyendu, proto ten podivný závěr. Verne počítal s tím, že lidé na kometě Gallii při návratu zahynou – však také tak krásně nezvykle znějící jméno hlavního hrdiny, čtené pozpátku, znamená „mrtvoly" (Servadac – cadavres).

Kongeniální Zemanův film připomene, že u Verna jsou nejdůležitější postavy – to je něco, co v USA doposud nepochopili, proto také v jejich Tajuplném ostrově každý trosečník vyfasoval děvče v plavečkách – včetně Harberta!

Nezapomenutelná kniha – od popisů nejmenších detailů po největší scény: a tak skvěle, monumentálně popsané obrovské scény se hned tak nevidí. Není prvoplánová – už v tom, která z postav se nakonec také kaje, je vidět, jaký byl Sienkiewicz mistr. Člověka přiměje k zamyšlení v mnoha rovinách – kromě obecných otázek, například po síle vlastního charakteru (scény s pochlebováním dvora Neronovi jsou doslova hnusné), vznáší i jiná témata: je možné, aby Petronius došel spásy, když Krista odmítl? Proč tak inteligentní a obdivuhodný člověk jako Petronius křesťanství nechce přijmout?

Proč je tak těžké popsat dobro a konverzi, aby nepůsobily ve srovnání s popisem zlých lidí tak „nezajímavě"? Protože působení dobra jakoby směřuje věci k „přirozenému" stavu – když působí dobro, zdají se nám věci tak, jak mají být, zdají se nám samozřejmé, přirozené, řekl bych – podobně jako uklizený pokoj je prostě uklizený a člověk to nezaznamená, kdežto nepořádek, ten zaznamená hned. Veliké dobro asi prostě není pro nás představitelné – koneckonců i zřeci mezi světci říkali, že dohlédnou jen do jisté úrovně (chápejte třeba dantovsky – ostatně, z Komedie se nejvíce čte Inferno, zatímco Paradiso už tolik ne) Nebe, protože potom už je záře příliš oslepující.

I z estetického hlediska je zajímavé, jak „nezajímavé" je dobro: andělíček převádějící děti nad propastí, beránek ležící vedle tygra (mimochodem – tele a lev budou ležet vedle sebe, ale to tele se moc nevyspí, řekl Woody Allen) či nudná hudba New Age. Zato temnota v umění – ta fascinuje. Od masek démonů přes Goyu po Lynche...

Na Východě jsou dobro a zlo komplementární poloviny universa, ontotvorné veličiny, kde jedna bez druhé nemůže existovat. Ale lze je přesáhnout obě, dostat se nad ně, za ně, mimo ně (jenseits von Gut und Böse), např. v meditaci. Okcident, najmě pak křesťanský, má principielně jinou metafýzis: dobro musí triumfovat, neb zlo je jen jeho absencí, není jako ono substativní, je prázdné, neexistentní. Dobro je plnost a bod omega, k němuž vše spěje. Pro taoisty jistě zcela nepochopitelný cíl... Já zase nedokážu pojmově ani citově uchopit v představě ten taoismus.

– – Petronius nabízí Viniciovi, aby se jel podívat mj. na číši, jejíž formou byl levý Helenin prs. – –

Každopádně, vynikající kniha!

Skvělá kniha jediného Švéda na Kon-Tiki, psaná v olympijském roce 1956. Protože psaná etnografem, nabitá například údaji o domorodcích, které těžko kde jinde shánět (mne například přiměla k tomu, abych si prostudoval australské zákony, které před půlstoletím byly k domorodcům tak kruté). Navíc dnes, když máme Austrálii zapsánu jako vyspělou zemi a vybavuje se nám opera v Sydney, působí to přímo neuvěřitelně, popisy absence cest, potíží s dopravou, neochoty stavět hlavní město, podmínek ve vlacích... Fascinující cestopis!

K potěšení z četby přispívá i fakt, že překladatelka zčeštila jméno autorovy manželky Marie-Thérèse na Marii Terezii. S manželi jela i jejich dceruška Maruia – „jela z Göteborgu na Havaj, když jí byly tři měsíce, projela Nový Zéland ve věku jednoho roku a autem se vezla přes celou Evropu, když jí byla dvě leta. Tak proč by nemohla v campingovém voze procestovat Austrálii ve zralém věku tří a půl roku?“

6 06.11.2011

Překrásná, nádherná kniha. Přesně takovéto publikace člověk od Academie očekává. 640 stran názvů rostlin je oslava češtiny a lidové tvořivosti, je to báseň, je to spiritualita. Doplněno mimo jiné Nej... z říše rostlin, starými mírami a váhami (naděl Bůh = 42 loktů a dvě pěsti), kapitolou o bylinářích, lékařích a jejich dílech... Jen seznam použité literatury má skoro pět stran drobným písmem. Kdo má rád etnografii, rostliny nebo prostě češtinu, ten by si těchto 736 stran čiré radosti měl pořídit.

5 06.11.2011

Když už se kniha o psech jmenuje „Psi", měla by být skutečně vynikající. A to taky je. Autor sám píše, že když knihu začal psát, odborníci mu říkali, že plemen existuje 200 – 400. Našel jich víc než tisíc. Koho zajímají psi, měl by si tuto knihu obstarat. Rozdělení podle využití je opravdu dobrý nápad, a navíc kniha obsahuje rejstřík a dodatky. Kromě toho, jeden má pocit úžasu, který museli zažívat dobrodruzi v džunglích nebo Brehm, když si čte o psech plemen už neexistujících, jako je itzcuintlipotzotli, o plemenech nejistých a málo známých; a taky pocit nevěřícnosti (ovšem nemilé), když si čte o nových plemenech (všelijací ti toy); a pocit jako u filmu Richarda Curtise, když si přečte – knihu výtečně přeložil Richard Podaný – o existenci plemene zvaného dorgi (složenina z dachshund – česky jezevčík – a corgi.) Vzniklo náhodou, když se miniaturní jezevčík princezny Margaret dostal k fence velšcorgiho patřícímu anglické královně Alžbětě II. Protože se královně štěňátka zalíbila, zařídila, aby nakryl i další fenky (zvědavcům, které zajímalo, zda to není pro malinkého pejska příliš fyzicky náročné, odpověděla „Máme na podložení takovou cihličku.") Tajemník britského KC (obdoba Českého kynologického svazu) prohlásil, že vzhledem k tomu, že jezevčík vznikl, aby vyháněl zvěř z nor a corgi proto, aby sháněl skot, dorgi je ten pravý pes pro případ, že se vaše kráva zatoulá do něčí nory a bude potřeba ji odtud vyhnat.

5 01.11.2011

Péťa sice na začátku píše, že psaní o poezii je marnost, a psaní o silné poezii dvakrát marnost, ale já si s veškerou úctou, kterou k zřeci Petrovi chovám, dovolím nesouhlasit. Není to marnost, protože to není co tím chtěl básník říct. Dokáže to málokdo, a Petr je jedním z toho mála. Protože píše básník o básníkovi, je to dvakrát radost – a ovšem pulsování pocitu „tohle bylo mnohokrát řečeno, ale nikdy tak dobře“ – namátkou „smysl pro celek, který je momentálním úhrnem životní zkušenosti“, nebo erbovní „Taková opravdovost a zaujetí pak nedovolí slovům zlevnit do ornamentu a ta zůstanou poezií – tedy vyslovením nezbytným, nikoliv zkrášlujícím.“ Bravo a díky!

5 01.11.2011

"Dobrý den. Posaďte se. F je funkcí x, kde x náleží k r plus p a x rovná se e na druhou minus x sinus x. Nejdříve provedeme výpočet v intervalu 0 až 2 pí. Tedy e minus x cos x krát sin x, kde u je derivace. (uv‘) se rovná u'v plus uv‘. Narýsuji jednotkový kruh. Tato derivace je v něm nulová pro hodnoty x rovná se pí čtvrt. Odsud odvodím následující tabulku variací. F rovná se cos na druhou na druhou na druhou x. Funkce je stoupající, klesající, stoupající, klesající. M rovná se f x je sin pí čtvrt. To znamená odmocnina ze dvou a půl. Tak to máme. A f pro jednu polovinu se rovná mínus 2. Ovšem nezapomeňte na druhou část úkolu. Na 4 vyčárkovanou část, kde malé f je, nezapomeňte, stejné a má zde tedy hodnotu avu sin x plus 2. Pochopily? Doufám, že je to všem jasné."

Fantastické bohatství. Nádherné příběhy a báje z Oceánie, přeložené i z jazyků tamních domorodců (geniálním A. M. Kondratovem). Pokladnice pro milovníky pohádek, mizejících kultur, i pro etnografy – to díky skvělému poznámkovému aparátu. Sovětské vydání vycházející mj. z německých pramenů je občas sice maličko prudérnější – jedna z poznámek píše: „Po této větě vypouštíme nevelkou část textu, ve které se uvádějí podrobnosti pohlavního styku mezi setkavšími se mužem a ženou.“ Větu „K tělesnému obcování“ pronáší muž a je to odpověď na to, k čemu slouží mužský úd. Díky této knize už Google najde několik stránek, na nichž se vyskytuje slovo „iggeremanggeggeuni“, v jazyce ostrova Aoba se tak označuje dobrá hlíza batátu. Dozvíte se, že na ostrově Nauru roste jediný blahovičník. Strom se jmenuje Egigu, po dívce Egigu, která na něj vylezla, když začala menstruovat. Dívka se, stejně jako obě její starší sestry, jmenovala po matce. Za manželku si ji vzal Měsíc, a na měsíci ji také můžeme dodnes vidět. Strom roste v laguně Buada, jednom z mála míst na Nauru, kde jsou stromy hojné. (Nedokážu posoudit, kdo je zodpovědný za rozdíl, ale dívčina píseň v českém vydání, pořízeném ze sovětského, které čerpá z prací jak západních sběratelů v jejich jazycích, tak, díky Kondratovově genialitě, z původních jazyků, je v anglické knize věnované provázkové hře „přebírání“ uvedena jako „Ach, menstruuji!“ místo zde napsaného „Mně je zle!“ A nádherná grafická úprava a pečlivá redakční práce.

Pár dalších výpisků:

Psi se vyskytují na všech ostrovech Polynésie s výjimkou Velikonočního ostrova a Markýz. Polynéští psi se vyznačují malým růstem a nevyjí.

Tuitatui je jedenáctý Tui Tonga [sakrální vládce Tongy]. Jeho jméno doslova znamená „náčelník bijící po kolenou“. Dříve totiž při obřadu pití kavy seděl uprostřed kruhu ten, kdo nápoj připravil, kolem něho seděli náčelníci a za jejich zády ostatní. To dávalo možnost náčelníka snadno usmrtit. Jedenáctý Tui Tonga vzal dlouhou hůlku a bil jí po kolenech ty, kteří se pokoušeli sednout si blízko něho. Poté se obřad změnil a od náčelníka se začali držet v uctivé vzdálenosti.

3 01.11.2011

Tohle je tak krásná kniha, že jsem si ji koupil i finsky, ačkoliv finsky umím říct jen báseň, sebevražda a obchodník s louhem.

13 01.11.2011

Výborná - a lehce sehnatelná - přesto, zdá se mi, málo známá kniha. Místy má dotek až fantasy literatury. Neměl jsem možnost číst první vydání, ale pokud to mohu takto posoudit, knize její kouzlo zůstalo – například slovo "strašlivý" je tam ve významu "bojácný". A tak vás zamrzí snad jenom to – teda pokud jste dítě – že hlavní hrdina není v celé knize fyzicky nejsilnější (aspoň mě to ve dvanácti trochu mrzelo).

2 01.11.2011

Oslava češtiny, jakých je obzvláště dnes zapotřebí. Navíc velmi zábavná - namátkou pár výpisků z kapitoly o přebreptech:

* Zničený kurýr se vřítí na jeviště a zaburácí zprávu o pádu města Pirna: "Parno pidlo!"
* Bůh Perun se ptá, kde je lech Radoslav. Odpověď: "Je dole v sadu a ptáká láky na lip."
* "Což mne nepoznáváte, jsem paní stará z horního pivovaru!" – "Tobydlo, nebydlo, napidlo!" [To by mne nebylo napadlo.]
* "Co máte, mysli, na princi?"
* Vrchní číšník: "Přejetu si ještě jednu pannu, kávové?"
* "Papež poprčil kameny."
* "Jen, zvochu, holna, holna!"
* A přeřek ve větě "Turci se derou do serailu."

6 01.11.2011

Naprosto úžasná kniha – neplést s filmem; zato vám pomůže vychutnat si jiný film, Kurosawův. Samotný příběh pátrání po otci by stačil na vynikající hodnocení, ale navíc je práva svému podtitulu, „Kniha o radosti z poznání“ – kde jinde se dozvíte mimo jiné, jak zní slova britské hymny v grónské eskymáčtině? Přečtete na jeden zátah – jen si připravte papírky na záložky na fakta, která si později budete chtít vypsat.

Abych vám ušetřil tu britskou hymnu, tady je (a je to přesně na její melodii, vyzkoušeno i během MS v atletice. Pozn.: ĸ = písmeno „kra“, ekvivalent q v moderní ortografii. Pokud se vám nezobrazí / nenapíše, nahraďte ho řeckým κ nebo к používaným cyrilicí.):

Gûdib saimarliuk
Attanerijavut,
Nâlengnartoĸ!
Piloridlarlune,
Nertornadlarlune,
Attaniutile
Uvaptingnut.

*

A ještě pár výpisků:


Autor mluvnice rozebíral ten úžasný gramatický fenomén perfekta a imperfekta v hebrejštině s jistým toporným kouzlem, takže (například) v krátké poznámce pod čarou vysvětlil, že „v jiných semitských jazycích se tato zvláštnost nevyskytuje, s výjimkou foiničtiny, která je nejúžeji spřízněná s hebrejštinou, a samořejmě moábského dialektu z nápisu Mêša“ – už jenom ta tři slova „s výjimkou foiničtiny“, byla lepší než celé hodiny toho druhu pomoci, jaký se dá získat na lince důvěry.

*

Jak žít bez neznámého před sebou?

*

Co kdyby existoval člověk, který si myslí, že svět by byl lepší místo, kdyby každý, koho by potěšilo vidět slabičnou abecedu tamilštiny, měl přístup ke slabičné abecedě tamilštiny?

8 01.11.2011

Skvělá kniha! Takovéto knihy jsou ještě napínavější než thrillery – aspoň pro mne. Levého devítisetstránková kniha vás prostě nepustí.

Dá se snad odolat tomu, dozvědět se o Řehoři Daňkovském, že se domníval, že řečtina a staré slovanské jazyky jsou příbuzné, takže jeho Iliada je přeložena hypotetickým jazykem, kterým měli Slované mluvit v řecké hérojské době, a ovlivnil tak Jana Vlčka, jenž si pro Homéra vytvořil vlastní jazyk?

Prostořeký jen Terzítes krokotal vždy co havran
rozdrooký byl a koberavý a lopatky křivotné,
k útrobě ztočené zpředu i zzadu hrb mu vytiskly.
Vrch hlavy byl chocholat, řídký i prokvítaje pejřím.

4 01.11.2011

Vynikající kniha! Stojí za přečtení nejen kvůli kritickému pohledu na Ameriku očima Američana, který viděl a už před půlstoletím viděl věci, které nás trápí ještě víc dnes (například konzum). Jen jedno je škoda – že se do českého výboru, oproti anglickému originálu se souhlasem nakladatele zkrácenému, nevešel portrét Eda Rickettse.

4 13.04.2011

Moje třetí nejoblíbenější kniha. Tak smutná. A tak plná světa, který kamsi mizí. Na jaře 1941 stál hrdý Albion sám a jeho páteří byly lodě, podporované loděmi bitevními – což jsou věci dnes už málem tak pohádkové jako obři z legend. A proti nim stála Kriegsmarine, tvořená z naprosté většiny mladými německými námořníky, s nimiž by v míru kterýkoliv Brit rád zašel na pivo. V téhle knize je všechno – osamocený ostrov, kde se na hosta, který v restauraci nedojedl jídlo, dovážené za takovou cenu (a nemluvíme o penězích), dívali s výčitkou; tragický HMS Hood, který se ze symbolu impéria, jenž desetiletí objížděl svět, ukazoval vlajkoslávu a jehož námořníci rozdávali dětem speciálně pro ně na lodi připravovanou zmrzlinu, změnil během vteřiny v ohnivý sloup, z kterého živí vyvázli tři lidé z 1418; důstojníci milující mořské ptáky a netušící, že přijdou o zrak; málem bláznivě starožitná letadla; chudáci Němci umírající v okamžiku, kdy si mysleli, že jsou zachráněni; vítězní Britové; suchý humor; patos; nepředstavitelná krutost války. To není literatura faktu, to je antická tragédie. A jak řekl „Ludo“ sám: „Už nikdy se to nestane. Ne takto.“

10 01.04.2011

Když se Shackletonově expedici potopila Endurance, 27. října 1915, polárníci opustili všechny myšlenky na přechod Antarktidy – začal boj o holé přežití. Z lodi muži spustili na led záchranné čluny a zachránili zásoby. Kvůli ledu, jehož hřebeny vytvořené horizontálním tlakem místy dosahovaly výšky až tři metry, museli pochod, kterým se doufali dostat na některý z ostrovů, na němž zanechaly zásoby předchozí výpravy, přerušit už po dvou dnech. Vybudovali tábor a nechali se unášet driftem. O další pochod se pokusili mezi 23. a 30. prosincem, ale hluboký sníh a ledové hřebeny opět znemožnily dojít k cíli. Na následující tři měsíce se tak pro 56 mužů stal domovem druhý tábor, tábor „Trpělivost". Po celou dobu, kdy se muži vraceli pro jídlo do těch ze záchranných člunů, které opustili, kdy všichni psi museli být zastřeleni a jejich maso zpestřilo denní dávku jídla, země zůstávala v dohledu, což nikomu náladu nezvedalo. A kvůli směru driftu se naděje upnuly na pouze dva ostrovy, kterých ještě bylo lze dosáhnout. Led se uvolnil 8. dubna, a zásoby byly přesunuty do záchranných člunů, po sponzorech expedice nazvaných James Caird, Dudley Docker a Stancomb Wills. Kvůli povětrnostním podmínkám, vyčerpání mužů a docházejícím zásobám se Shackleton rozhodl pro Sloní ostrov. 14. dubna už se lodě houpaly u jeho břehů a následujícího dne muži našli místo, kde se bylo možno bezpečně vylodit. Sloní ostrov je ovšem místo, které nebylo nikým obýváno – leží 890 kilometrů od Hornova mysu. Bylo tedy jasné, že se část expedice musí vydat pro pomoc. Tu se Shackleton rozhodl hledat na 1300 km vzdálené Jižní Georgii. 24. dubna 1916 James Caird vyplul s osádkou Shackleton, Frank Worsley (navigátor), Tom Crean, Harry McNish, John Vincent a Timothy McCarthy. Adjektiva pro jejich výkon samozřejmě nestačí. Dovolím si proto zacitovat z Ludvíka Součka: „zasažení běžícího králíka do oka, jsme-li na roztočeném kolotoči, na houpacím koni, máme-li zavázané obě oči a ohnutou hlaveň pušky." 10. dubna, dva dny po spatření ostrova, přistál James Caird na jeho jižním pobřeží. Velrybářské stanice ale ležely na pobřeží severním. Protože stav člunu nedovoloval přeplutí, bylo rozhodnuto projít neprozkoumaným vnitrozemím ostrova. Ujali se toho Shackleton, Worsley a Crean. Bez mapy trasu odhadli a 19. května ve dvě hodiny ráno vyrazili; večer již byli téměř kilometr vysoko a mohli zahlédnout severní pobřeží. Přitom zjistili, že jsou příliš na západě, a tedy se musí kus vrátit a zamířit jinou trasou. Protože nemohli riskovat sestup za tmy, vsadili vše na jednu kartu a sjeli do údolí na sáňkách vyrobených z lana. Odpočinout si nesměli, a proto ve výstupu pokračovali v měsíčním světle. Když v sedm hodin ráno zaslechli parní píšťalu ze zátoky Stromness, byl to první zvuk přišedší od jiných lidí, než byli oni sami, který slyšeli od prosince 1914. Po obtížném sestupu, mimo jiné po zmrzlém vodopádu, konečně dosáhli bezpečí. (Jejich výkon dokázala až téměř o půlstoletí později zopakovat plně vyzbrojená horolezecká expedice.) Shackleton nebyl zbožný, ale napsal: "Nepochybuji o tom, že nás vedla Prozřetelnost. Vím, že během těch dlouhých, mučivých šestatřiceti hodin přes nepojmenované hory a ledovce se mi často zdálo, že jsme čtyři, nikoliv tři." Worsley a Crean se Shackletonem souhlasili – ozvěna tohoto čtvrtého poutníka se objevuje i v Pusté zemi T. S. Eliota, který si ji vzal právě od Shackletona. 21. května, poté, co loď navigovaná Worsleym přivezla zbylé tři muže, byla osádka Jamese Cairda zase kompletní. Shackleton potřeboval čtyři pokusy, než se mu podařilo najít loď schopnou dostat se ke Slonímu ostrovu. 30. srpna ve 12:40 se na palubu chilského parníku Yelcho pod velením kapitána Luise Parda nalodil poslední muž z tábora na Sloním ostrově a loď vyplula k Punta Arenas. Expedice, poslední z řady v hrdinské době polárních výzkumů, neztratila jediného člena.

Sir Raymond Priestley (Shackletonův druh z expedice lodi Nimrod), řekl: „Když jste v beznadějné situaci, když nevidíte žádné východisko, klekněte si na kolena a modlete se aby vám byl poslán Shackleton. S nikým nesrovnatelný v boji s protivenstvími, byl to zázračný dělník, který zachrání váš život všemu navzdory a dávno potom, kdy vaše šance už všichni ostatní odepsali. Nejlepší vůdce, který se kdy objevil na Boží zemi, vůdce, jemuž se nikdo nevyrovnal."

Chudák paní Mackieová – když tahle kniha vyšla v roce 1987 u W H Allena, stěžovala si, že hrdinky vypadají jako Barbie na příliš velkých koních, proto jí nakladatel slíbil, že pro brožované vydání obálku změní. Změnil: jméno knihy vytiskli černě místo bíle. A když ta kniha vyšla tady, nakladatel ji ošetřil tak pečlivě, že perly jako „Když bard dospíval, nezůstalo jediné oko suché" se dodnes vyskytují po diskusích...

Dvanáct berserkrů krále Hrólfa Tyčky: Hrómundr harði, Hrólfr skjóthendi, Svipdagr, Beigaðr, Hvítserkr inn hvati, Haklangr, Harðrefill, Haki inn frækni, Vöttr inn mikilaflaði, Starólfr, Hjalti inn hugprúði a Böðvarr bjarki.

Ó, jak se směje slunce májové!

8 17.03.2011

„Kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mús, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý, a také básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících."

(Sókratés v dialogu Faidros; Platón, Faidros III, 245)

Musím ještě připsat, co se sice zdá samozřejmé, ale samozřejmé to vůbec není: za připomínku dík Jaroslavu Velinskému a jeho skvělému Případu Atlantis – jak vynikajícími spisovateli lidé jako Platón byli. Zkuste si představit, která z dnešních knih bude takto ke čtení a vlastně neustále aktuální v roce 4392... Pokrok... svého zubaře bych nevyměnil, ale srovnejte si kupříkladu úroveň řeckého a dnešního divadla.

10 15.03.2011