HTO komentáře u knih

Výpisek: „Pojídala se zaječí pečeně, a všiml jsem si, že Krespel na svém talíři pečlivě očišťuje kůstky od masa a velice se zajímá o zaječí packy, jež mu s velmi přátelským úsměvem na líci přinesla profesorova pětiletá dceruška. Vůbec se dětičky při jídle dívaly na radu nadmíru přátelsky, a po jídle vstaly a přistoupily k němu, leč s plachou bázní a jen na tři kroky. Co zas bude tohle, pomyslil jsem si.

Podával se moučník; vtom rada vyňal z kapsy jakousi bedničku, v níž se ukrýval malinkatý ocelový soustruh; ten vmžiku přišrouboval ke stolu a poté s obdivuhodnou zručností a rychlostí vytáčel na něm ze zaječích kostí všelijaké titěrné krabičky a škatulky a kuličky a rozdával je jásajícím dětem.“

(Příběh o radovi Krespelovi)

6 13.03.2011

Kolik rodin může říct, že mezi jimi nejvyšším a nejnižším dosaženým bodem je vzdálenost 27836 m?

Prostě skvělé!

Z anthologie řecké:


K SLAVÍKU ULOVENOU KOBYLKU DO HNÍZDA NESOUCÍMU

Attyčane stredný, zpěvavou uchvátě kobylku
Ty zpěvavý za pokrm ptenci nepernu neseš:
Pěvkyni sám ty pěvec, letavý blaholepno letadlo,
Zárovnou letník letnici, hosti ty host.
Rychle ji pusť ubohou, i neníť zapodobno ni právno
Pěsnolibými pojíť ústami pěsnolibým.

6 12.03.2011

Výpisek: Svědectví W. Severna (The Times, July 25, 1872) o hadech jako domácích mazlíčcích: "(...) Dvě krásná děvčátka s půvabnou svojí mateří seděly přede mnou s hroznejšem (tak tlustým jako malý stromek), jenž hravě se ovíjel paničce kolem těla a šíje, tvoře nad její hlavou jakýsi turban a čekaje, aby se s ním mazlila jako s koťátkem. Dítky braly jeho hlavu do rukou a líbaly jej v ústa odstrkujíce při tom na stranu rozštěpený jeho jazyk. Had byl tomu velice rád, ale neustále obracel hlavu ke mně s pohledem zvědavým, až jsem mu dovolil, aby si položil na chvilku hlavu na můj rukáv. (...) Asi po roce odjeli manželé M. někam na šest neděl, odevzdavše hroznejše hlídačovi v zoologické zahradě na opatrování. Ubohý plaz zpitoměl, spal a nedal se uchlácholiti; jakmile však pán a paní se objevili, vyskočil na ně radostí, ovíjel se kolem nich a dával na jevo veliké potěšení." Když za několik let pan Mann zemřel, hroznýš zemřel ve stejný den, v jeho pokoji.

4 12.03.2011

Hodně poznamenáno ideologií, dá-li se to tak říci: na Západě je aut příliš, jinde málo (což je sice pravda, ale je to tam demonstrováno na dosti patetických příbězích); u aut jako Maserati nebo Cadillac je místo informace o ceně napsáno "na jakoukoli maseratku byste si totiž střádali zbytečně", respektive "Ani se neptejte!" Škoda. A tím nemyslím ani auto Škoda, ani příjmení ilustrátora, který namaloval fantastické obrázky.

5 10.03.2011

Úžasně zajímavá kniha, nejen poučná (hlavně co se tzv. romantické archeologie, která naše země tak mocně zasáhla, týká), ale i neobyčejně zábavná – namátkou: V obci Neu-Käbelich vykopali v roce 1853 nádobu, na níž učenci viděli nápis. I poslali ji do Prahy k rozluštění Šafaříkovi, ale luštění se nakonec ujal Jan Erazim Vocel. Po mamutí práci Vocel nápis, psaný slovanskými runami, rozluštil takto: „eva gamna ksansoa“. Eva = přehláska z pův. ova, značí „tato“. Gamna = jamna, po dosazení náhodně vypadlého „i“ jamina, značí jáma, přeneseně hrob. Ksansoa = gen. ke ksans, značí kníže. Tedy: „Toto je hrob knížete / kněze ...“ jehož jméno se nedochovalo. Šafařík, Hanuš i Hanka souhlasili. Ne tak časopis Lumír. Dubnové číslo přineslo anonymní článek (autorem byl F. B. Mikovec) nabízející pět dalších výkladů:

1. Tato jemná knížete (např. manželka)
2. Toto kamna kněze („nosecí kamna“, nad nimiž si kněz při bohoslužbě ohříval ruce)
3. Miska k obřadům a veřejným slavnostem (pakliže je nápis německy)
4. Umírající jalovice zčásti (již) mezi byliny náleží (čteno s pomocí slovníku irštiny; nádoba by sloužila k chytání krve z obětované krávy)
5. Ejhle kaštany bez husy (čteme-li novodobou, ovšem nevzdělaným hrnčířem zkomolenou, francouzštinou; Eh voilà gamandes sans oie)

Profesor Vocel byl dotčen nemálo, ale marně protestoval. Posoudit nápis nyní je těžko – nejspíše šlo (píše Karel Sklenář) o náhodné trhliny či rýhy... Sám Vocel napsal v Pravěku země české, vyšlém o patnáct let později: „Jistiti však nemohu, že bych, vykládaje smysl oněch zatemněných znamení, tenkráte s pravdou se byl potkal.“

9 10.03.2011

Soudce Ti na hrad! Už jako jeden z nejvyšších hodnostářů císařské Číny prožívá toto: „Všechnu únavu a úzkost soudce Ti smetl horoucí pocit hrdosti, nesmírné hrdosti na lid, jemuž smí sloužit.“ Slyšíte? „Lid, jemuž smí sloužit“!

12 09.03.2011

Tu Fu miloval Tchao Jüan-minga (365-427)....


Kam spěchají ty květy, nač ten let?
Rok co rok toužím víc je pozdržet.
Ach, jaká škoda, jaký krásný kraj!
Že jsem ho neznal od svých mladých let!
Jedině víno rozjasňuje srdce,
jedině báseň dá mé touze klid.
Ty bys to chápal, Tchao Čchiene.
Jenom se trochu dříve narodit!

6 08.03.2011

Přijde smrt a bude mít tvé oči,
ta smrt, která nás doprovází,
od rána do večera, bezesná,
hluchá jak stará výčitka
či nesmyslná neřest. A tvé oči
budou jen prázdným,
smlčeným výkřikem, tichem.
Tak je vídáš každé ráno,
když sama nad sebou se skloníš
v zrcadle. Naděje sladká,
onoho dne i my budeme vědět,
že jsi život a že jsi nic.

Pro každého má smrt pohled.
Přijde smrt a bude mít tvé oči.
Bude to jako zlozvyku si odnavykat,
jako v zrcadle zřít
vynořující se mrtvou tvář,
jako naslouchat rtům semknutým.
Do jícnu sestoupíme němí.

(22. března 1950)

13 08.03.2011

Nezapomenutelná kniha. Zkouším se zamyslet nad tím, jak bych v podmínkách absence jakékoli humanity obstál sám... Pro ty, kteří litují Estebana Luíse Cardenase: ptal jsem se v Miami a bylo mi řečeno, že podmínky, v nichž tento Guillermův přítel žije, jsou o hodně lepší. Budeme tedy doufat.

5 05.03.2011

Jedna z největších básnických knih 20. století.

4 05.03.2011

Ivan Diviš, bítovská přednáška: „Gilgameš – co nejstručněji – s největší pravděpodobností byla historická osobnost, pán jihomezopotamského města Uruk, silák, tak trochu rváč, dnes bychom řekli haur, který se domnívá, že všechno a všechny ustojí, pojme rozhodnutí: hledat a najít recept na věčný život. Jaká šance ne pro jednoho, ale celý štáb básníků, což bude asi taky správné, neboť v eposu přistihujeme místa asyrsko-babylonská, chetitská a obecně mezopotamská. Dřív byla tendence připisovat Epos o Gilgamešovi jednomu básníkovi, ale to je neudržitelné. Gilgameš si dá vykovat obří zbraně a vyrazí. Potká soupeře, Enkidua, s kterým začne zápolit. Boj však dopadne nerozhodně a z nepřátel se stanou partneři na život a na smrt. Je to jedno z nejkrásnějších míst. Ale Enkidu náhle zemře a jeho kadáver leží před Gilgamešem, který upadne do naprosté paniky a řekne: „Enkidu zde leží mrtvý. Vždyť totéž se může stát mně za deset minut, mně, který se vydal z domova na bludnou pouť a s takovým cílem...“ Finále Gilgameše je, řekl bych, civilní. Již jednou se dostalo Gilgamešovi varování, a to od Šamaše. Otřesen Enkiduovou smrtí strhá ze sebe dosavadní oděv, přistrojí se jen pásem ze lví kůže. Vydá se za extrémním cílem: k Utanapištimu, který sídlí za Mrtvým mořem v zámku, postaveném na neslezitelné skále. Na břehu onoho moře bydlí Siduri, šenkýřka. Ta varuje Gilgameše podruhé, doslova: „Kam běžíš / Gilgameši? Život, který hledáš, nenalezneš. / Když bozi stvořili lidstvo / smrt lidem dali v úděl. / Život však do vlastních rukou si dali. / Ty, Gilgameši, žaludek si naplň, / ve dne v noci buď stále vesel! / Denně pořádej slavnosti a dítko zři, jež držíš na své ruce, ať manželka se raduje na tvém klíně! To je počínání lidí.“ Je s podivem, že v ultrapatriarchální společnosti má poslední, rozhodující slovo žena. Ale taky je pravda, že poněkud laciný Siduřin návod jak požitkářsky a hédonisticky žít nebyl pojat do starobabylonského kánonu. A přízračný Utanapištim je podle podání jediným člověkem, který přežil potopu světa. V eposu, jakkoli se to zdá podivné, nejsou hlavními postavami Gilgameš, Enkidu, Siduri nebo Utanapištim, ale strhující atmosféra mezinárodní poezie. Pozorný čtenář může – podobně jako Kafkův Proces nebo Dostojevského Zločin a trest – číst desetkrát a dvacetkrát a pokaždé nanovo a jinak meditovat o smyslu života.

Gilgamešem startuje světová poezie jako raketoplán.“

Kniha o převratu, jehož popis zabírá posledních asi 15 stran ze tří set – zbytek je většinou téměř literatura faktu o řemesle nájemného vojáka připravujícího se na akci. A přesto jsem se od ní nemohl odtrhnout. Kromě toho, že je neskutečně čtivá a má fantastickou pointu, přinutí člověka přemýšlet o takových pojmech, jakými jsou morálka a čest.

„Myslíš si, že ti američtí vojáci ve Vietnamu tam umírali za život, svobodu a štěstí? Ti tam umírali za Dow-Jonesův index ve Wall Streetu, a vždycky to tak bylo."

„Téměř celé dva roky jsem se díval, jak asi jeden a půl milionu dětí zemřelo hladem, protože jsou na světě lidé jako vy a Manson. To všechno především proto, abyste vy a lidé vašeho druhu měli větší zisky zajišťované úskočnou a úplně zkorumpovanou diktaturou, to všechno se dělalo ve jménu práva a pořádku, legality a ústavnosti." (oboje žoldák „Kočka" Shannon)

„Bůh je ve všech lidech, ale nejsou všichni lidé v Bohu: právě proto lidé trpí.“ (Rámakrišna)

9 24.02.2011

Předloni jsem celou sérii přečetl devětkrát. Letos jsem dostal darem kus solné krusty Šot el Džerídu, kde dobrodružství začíná. May je neuvěřitelně dobrý stylista, od kterého by se mohla (a měla) učit většina současných autorů thrillerů. A morální kodex Old Shatterhanda, zde ovšem Kary ben Nemsího, ten je skutečně hodný následování. Chybu dělá ten, kdo mayovky odbývá jako jenom pro děti, nebo jenom dobrodružné... kdepak! ‎„Nepohrdej příště cizincem jen proto, že je cizinec. Dobrý člověk je tvým bratrem, i když není z tvého kmene. A zlý a zrádce zůstane zlý a zrádce, i když se narodil pod tvým stanem. Příště suď lidi podle činů a měj jedno slovo pro všechny, ať jsou to Targiové, Arabové nebo Frankové. Pak teprve budeš vskutku velký šejk.“

19 24.02.2011

Jednoduše: jedna z nejzábavnějších knih, které jsem kdy četl. Asi nejlíp ji vystihuje věta z předmluvy Jamese Hetfielda: „DO PRDELE – Metal je způsob života".

7 24.02.2011

Pro majitele dřívějších vydání: nejnovější (2010) je rozšířeno o nově objevenou, dosud nepřeloženou kapitolu.

Zazi se chce stát učitelkou, „aby mohla nasírat malý smrady“.

Profesora Osolsoběho jsem poprvé viděl na čtvrtečním večeru poezie a hudby v bytě Otakara Blahy, kde seděl vedle mne (já na zemi, kde se mi líbí, on na židli), kde spolu s Jakubem zpíval Кони привередливые. Jakuba jsem od té doby potkal mnohokrát a každé to setkání bylo inspirující – to je to slovo. Nejde zas až tak o to, že je Jakub vzdělaný, ale o to, co dělá i jeho prvotinu hodnou pozornosti – a nemalé pozornosti – o jeho opravdovost. Sepětí života s poesií se tomu říká – a Jakub opravdu chodí za hluboké noci domů pěšky, podél Svratky. Dovedu si představit, že u toho dešti recituje se zápalem, naléhavě, verše v jeho krásné ruštině, nebo Celanova kompozita.

Je to právě tahle opravdovost, která žánrově různou prvotinu činí opravdovým zážitkem; zážitkem, protože setkáním. Za každým tím veršem je básník, ať už v dešti, nebo s kytarou, nebo nad trávou, která je auseinandergeschrieben. Jistě, dá se tu a tam poukázat na to, že některé básně (Óda na lunu) jsou hodně hříčkovité, jiná zase výběrem slov a náladou až příliš odkazuje ke vzorům, ale to je, myslím si, nutný krok k nalezení zcela svého hlasu, který je v té knize jasně slyšet. A ten je mimochodem, jsa napájen z mnoha inspiračních zdrojů, které přetavuje do básní skutečná osobnost, hodně, hodně osobitý.

Člověk by musel být dřevěný špalek, aby ho tahle poesie nedostala.

Ukázky z knihy najdete na webu časopisu H_aluze. Jakub kromě toho výtečně překládá z ruštiny a němčiny (knižně zatím Gippiusová a Lermontov). A abych nezapomněl – zbývá pochválit sličnost knihy, od obálky přes grafickou úpravu až k fotografiím.

6 22.02.2011

Je možné nebýt okouzlen, začíná-li kniha větou: „Švýcar a jeho družka se u realitního makléře Morice objevili zrovna ve chvíli, kdy jsem se mu poprvé pokoušel nejenom naznačit, nýbrž v podstatě vědecky objasnit příznaky svého citového a duševního onemocnění, kdy jsem dorazil do jeho domu, abych se Moricovi, člověku v tuto chvíli mi pravděpodobně skutečně nejbližšímu, znenadání tím nejbezohlednějším způsobem pokusil odkrýt nemocí nejenom zasaženou, nýbrž již zcela zohavenou vnitřní stranu mé existence známé mu doposud jen z její vnější strany, jež ho nijak neiritovala, a tudíž nikterak neznepokojovala, přičemž jsem ho musel vystrašit a vyděsit nečekanou brutalitou svého experimentu, tím, že jsem onoho odpoledne zčistajasna zcela odkryl a rozkryl vše, co jsem po celých deset let, co se s Moricem znám a přátelím, před ním zastíral, vlastně mu po celou dobu s matematickou přesností zatajoval a bez ustání a neúprosně vůči sobě samému před ním skrýval, abych jemu, Moricovi, ani v nejmenším neumožnil nahlédnout do podstaty své existence, takže jsem Morice značně vyděsil, mne však toto jeho zděšení ani v nejmenším nemohlo přimět k tomu, abych ovládl svou touhu vypovídat se, která se mě, samozřejmě rovněž pod vlivem počasí, onoho odpoledne zmocnila s nebývalou silou, postupně jsem onoho odpoledne, jako bych ani neměl jinou možnost, odkryl před Moricem, kterého jsem onoho odpoledne zcela nečekaně přepadl z duchovní zálohy, vše, co se mě týká, odkryl jsem vše, co bylo třeba odkrýt, rozkryl jsem vše, co bylo třeba rozkrýt; během celé scény jsem, jako vždy, seděl v rohu pokoje, který nazývám pokojem s pořadači značky Leitz, přímo naproti dvěma oknům, hned vedle vstupních dveří vedoucích do Moricovy kanceláře, zatímco Moric seděl naproti mně ve svém šedivém zimníku, vždyť již byl také konec října, a možná už byl touto dobou i v podnapilém stavu, ale to jsem vzhledem k tomu, že se již setmělo, nebyl schopen s jistotou rozeznat; po celou dobu jsem ho nespustil z očí, vypadalo to, jako bych se onoho odpoledne, poté, co jsem týdny nebyl v Moricově domě a vlastně celé týdny trávil jen sám se sebou, a byl tudíž příliš dlouhou dobu odkázán na svou vlastní hlavu a své vlastní tělo, než aby to nezanechalo na mé nervové soustavě zhoubné následky, soustředěn nejvyšší možnou měrou na vše, rozhodl udělat cokoli, co by mi skýtalo záchranu, a tak jsem konečně opustil svůj vlhký a studený a ponurý dům a rozběhl se hustým a zatlívajícím lesem k Moricovi, na něhož jsem se vrhl jako na oběť, jež mi má zachránit život, s tím, to jsem si cestou do Moricova domu předsevzal, že ho svými odhaleními, a tedy skutečně nemístnými urážkami budu obtěžovat tak dlouho, dokud nedosáhnu alespoň snesitelného stupně úlevy, a tudíž před ním neodkryju a nerozkryju ze své léta mu skryté existence tolik, kolik jen bude možné.“ ?

9 22.02.2011

Poznámka k překladu:
'Pass. Me. The. Fuck. Ing. Buck. Et,' said Crispin, as if the very words were vomit.
"Podej. Mně. Ten. Blábol. Ing. Kozel. A kol.," odsekával Crispin, jako by ta slova byla zvratky.