Modernisté

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Čtyři eseje jsou portréty čtyř nejvýznamnějších modernistických autorů: Jamese Joyce, Virginie Woolfové, T. S. Eliota a D. H. Lawrence. V závěrečné kapitole autor na základě studia nejmodernější odborné literatury vysvětluje netradiční formou vztah mezi modernismem a postmodernismem.

https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22411/moderniste-22411.jpg 4.420
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Modernisté

Jass
22.04.2021

Na začátek bych asi měla říct, že pan profesor Hilský, patří mezi lidi, ke kterým velmi vzhlížím a proto u tohoto komentáře o nějaké objektivitě nemůže být řeč. Přesto mi věřte, když říkám, že tahle kniha je skvělá. (A také právem náleží do mých nejvýhodnějších životních koupí - za pět korun vyřazená z knihovny...)

"Teorii vědomí vycházející z představy oddělitelných, po sobě následujících myšlenek pokládal za stejně absurdní jako představu, že řeka se skládá z kbelíků vody."

Komentátor pode mnou má jistě pravdu, když píše, že určitá základní literární znalost je u tohoto díla nutná. Nicméně myslím, že běžné středoškolské vzdělání je k tomu naprosto dostačující a četba samotných děl předem, není nutná. (Sama jsem před začátkem čtení četla jen povídku "Skvrna na zdi" a v průběhu pak dalších pár menších děl od Woolf.) Sama mám tedy jen zkušenost se čtením této knihy "před", nicméně myslím, že velmi nápomocná může být i "po" a osobně jsem si jistá, že do ní pravidelně budu nahlížet.

"Rozdíl mezi konzervativním veršem a vers libre [=volný verš ] neexistuje, protože je pouze dobrý verš, špatný verš a chaos."

Knihu jistě nelze vnímat, jako vyčerpávající příručku, ani začátečnický úvod. Nicméně ji lze vnímat jako krásný text a jakýsi rozcestník. Znala jsem všechny autory, které kniha zmiňovala? V žádném případě. Cítila jsem potřebu si je všechny vyhledat? Ne. Nicméně několikrát se tak stalo. Nevzpomínám si, že bych do teď kdy slyšela o imagismu a teď už mám na seznamu několik imagistických sbírek. Stejně tak má kniha úžasně zpracovanou bibliografii, Hilský trefil přesně tu správnou rovnováhu "základních informací" a "zábavných informací", která činí knihu srozumitelnou, ale zároveň velmi zajímavou. (Například odkaz na knihu srovnávající Petra Pana se Scouting for Boys; o viktoriálské sexualitě a pornografii; a pár zajímavých biografií.) Zkrátka je to text, z kterého se dá snadno posunout někam dál (ať už řekou odbornou, nebo beletristickou).

"Všechno záleží na pauze - na přirozené pauze, na přirozeném prodlévání hlasu v souladu s emocí - poezii dělá skrytá emocionální struktura, ne vnější forma."

Jisté rozdíly mezi kapitolami tu jistě jsou, ale nepřišly mi nutně kvalitativní, spíš formální. Kapitola o Virginii Woolfové je jistě napsána odlišně od těch ostatních a trochu mě mrzelo, že se tu Hilský více nezaměřil na konkrétní díla, nicméně je to volba smysluplná a já ji zcela respektuji. Bylo to také při popisu stylu a samotné Virginie, kdy mi došlo, jak vynikající je samotný Hilský spisovatel, jak mistrovsky zvládne v pár větách zachytit charakter těchto mimořádných individuí. Jak všestranně i s jejich chybami je zvládne zachytit a pak je čtenáři opatrně ukázat, jako světlušku, kterou právě zachytil do dlaní, a dát mu tak možnost se rozhodnout, jestli si od daného autora chce něco přečíst (z tohoto hlediska považuji právě kapitolu Woolfové a Lawrence za mistrovské).

"Povídka Zahrady v Kew je, stejně jako všechny nejlepší romány Virginie Woolfové, básnickou prózou tkanou ze světla, prózou tak lehounkou, že bychom ji mohli odfouknout, tak nepostižitelnou, že se málem rozplývá před očima. Jestliže se tak nestane, pak především proto, že v ní leze onen malý velký aranžér - hlemýžď."

Z celé knihy navíc sálá neskutečná láska k literatuře, díky které jsem se v ní cítila jako doma. Četba téhle knihy pro mě vlastně byla trochu jako rozhovor s přítelem, který se mi snaží doporučit knihy, aniž by mě tahal za nos. Na četbu Lawrence jsem stihla během jeho kapitoly změnit názor minimálně pětkrát, ale teď alespoň vím, kterou knihou od něj bych potenciálně začala a co mám čekat.

"I nic je něco, začne-li se o tom psát, Nebo mluvit. Nebo třeba jenom přemýšlet."

Nové vydání prý už neobsahuje "Postmoderní postscriptum" (píše se to v recenzi připnuté i zde na DK, rozhodně doporučuji, pokud chcete víc informací) osobně se domnívám, že je to škoda, protože celou knihu ukončuje krásným způsobem. Řadou otázek s velmi málo odpověďmi. A myslím, že otázky jsou to velice dobré. Minimálně mně pomohly nahlédnout současnou literární situaci zas trochu z jiného úhlu. (Asi nejsou nijak přelomové, ale některé z nich jsem si sama nepoložila...)

"V domácnosti Salmana Rushdieho bylo zvykem líbat posvátné knihy. Salman Rushdie však již od dětství líbal všechny knihy bez rozdílu: slovníky, atlasy, laciné románky, seriály comics, výjimečně i telefonní seznamy."

Jednu výtku/poznámku bych přeci jen měla, týká se věty: "Shakespeare zacházel s relativností lidského času dávno předtím, než tato relativita našla vyjádření ve filosofii, ...". Shakespearovi ráda přiznám, že jeho vyjádření relativity je nejkrásnější s jakým jsem se setkala, ale k prvenství má bohužel daleko. Neodvažuji se tvrdit, kdo byl první (koneckonců, ani Hilský netvrdil, že byl první, jen že předběhl filosofy, sociology i přírodovědce), ale o určité relativitě mluví už Platón ve svém dialogu Politikos. Rozlišuje tam mezi měřičstvím podmíněným (srovnávání velikostí mezi sebou navzájem; užívá relativní měřítko) a nepodmíněným (které používá pravou míru a srovnává se konceptem zdlouhavosti). Ale tenhle jeden přešlap panu profesorovi s klidem odpustím. (Navíc chápu, že se snažil říct něco trochu jiného... )

"Může báseň být, aniž by znamenala? Může být bytí bez významu?"

Celkově s klidným svědomím doporučuji, jsem nadšená.

jakub2199
12.12.2019

Lze knihu shrnout jako rozsáhlou esej o modernistech a přínosu jejich literatury. Psaná je čtivě, ale musím zmínit jistá ALE. Prvním z nich je, že nutnost znalosti, alespoň nějakých děl od rozebíraných autorů je skoro nutnost pro skutečné docenění textu. Přišlo mi také, že kvalita mezi jednotlivými kapitolami oscilovala. Nejslabší mi přišla kapitola o Virginii Woolfové a nejsilnější TS Eliotovi a DH Lawrencovi.


ketík20
01.11.2017

Poutavě napsaná kniha o čtyřech nejdůležitějších autorech anglického modernismu (T. S. Eliot, J. Joyce, V. Woolfová, J. H. Lawrence), která se zabývá jejich nejvýznamnějšími literárními díly.

HTO
13.11.2011

Katherine Mansfieldová po přečtení Odyssea prohlásila: „Tohle je budoucnost. Jsem ráda, že mám tuberkulózu.“ Ale číst o Joyceových knihách je napínavější než thriller.