Vzestup a pád rodu Medici

4 25.02.2012

Kdybych uměl napsat komentář z desetiny tak báječný, jako je tahle kniha, uživil bych se recenzemi – ba nejen uživil, žil bych si z nich jako král, nebo králík. Až bude teplo a obloha bez mráčku, vezměte si tuhle knihu, která ve vás vyvolá světlemodré pocity, a umocněte si jí nádheru z té oblohy. Jedna z mála knih, kde, až přijdete k pádu, budete i při něm mít v sobě stále renesanční slunce vzestupu. Jedna z nejlepších historických knih, které jsem kdy četl!

„Cituji“ volně po paměti: Niccolò Niccoli, přítel Cosima Otce vlasti – to je ten, který podle pomlouvačů „dal namalovat ty své koule i fráterům na reterát“ – by se jistě stal autorem mnoha výtečných knih, kdyby byl býval schopen napsat odstavec, s nímž by byl spokojen – takto alespoň shromáždil překrásnou sbírku knih jiných autorů a stal se vynálezcem kursivy, a přátelil se mimo jiné i s Poggiem Bracciolinim, jenž je pro změnu autorem latinky: tento skvělý učenec při opisování epitafů raději patřil na krásné přihlížející panny než na „dlouhorohé buvoly“. Niccolò Niccoli psal nejrychleji ve Florencii. Z jeho kroužku nutno jmenovat ještě Leonarda Bruniho, před jehož velkolepou postavou jednou „padl na kolena i vyslanec španělského krále“, brilantního filologa mnicha Ambrogia Traversariho, který se kvůli Cosimovi přemohl a z Diogena Laertského nevynechal při překladu ani lechtivá místa, a Carla Marsupiniho, který znal citát z každého klasika.

Dívka, kterou zastavila protipřepychová komise, aby ji upozornila, že hermelín se nesmí nosit, opáčila, že to na jejím oděvu není kožešina z lasice, ale „z cucáčka“. Ach, ta měla napsat zoologickou knihu!