Vzestup a pád rodu Medici

Vzestup a pád rodu Medici https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12784/mid_vzestup-a-pad-rodu-medici-Rk0-12784.jpg 4 35 6

Historie rodu florentských velmožů od 13. do 18. století je současně obrazem města v dobách jeho rozkvětu i pozdějšího úpadku.

Literatura naučná Historie
Vydáno: , NLN - Nakladatelství Lidové noviny
Originální název:

The Rise and Fall of the House of Medici , 1975


více info...

Přidat komentář

Nifredil
06.08.2022 4 z 5

Četla jsem tu knihu na základě doporučení, když jsem hledala knihu na dovolenou v Itálii a Florencii. Chtěla jsem číst historický román nebo pojednání o místech, kde se budu pohybovat a to se splnilo. Výběr to byl skvělý. Místa, kde jsem se pohybovala kniha nádherně doplnila a dodala mi řadu informací. Bylo úžasné procházet kolem paláce Medici a vedet nejen kdo, kdy, ale i s jakými úmysly přesně ho postavil. Fantastické bylo představit si slavnosti u St. Maria Novella a spoustu dalších věcí. Zkuste si představit, že například stojíte v Medicejské hrobce a koukáte na papežské roucho, o kterém jste četli večer předtím v knize. Úžasný zážitek.
Přesto mám ale vůči knize námitky. Nedokáži upozornit na historické nesrovnalosti, nicméně kapitoly po nástupu Savonaroly k moci nějak začaly ztrácet jiskru, přestaly být plné zajímavých detailů a jako by se autoři už ani nesnažili a nezajímali o to, co se ve Florencii a s rodem Medici dělo. Prostě to nejzajímavější byl Lorenco, jeho předchůdci, ještě přímí potomci, pak už jim to nestálo za to popisovat tak detailně a přesně. Tohle je škoda a přiznám se, že mi podrobnosti a detaily chyběly. Jinak je kniha skvělá, ohromně čtivá a opravdu plná zajímavých detailů.

JantarMantar
28.12.2019 4 z 5

Až nakažlivě čtivý text snažící se postihnout všechny aspekty života členů rodu. Někdy až s bulvárním nádechem. Dojem kazí občas podivný překlad z angličtiny ("otomanský") nebo řada tiskových chyb (záměna Tiberu s Tibetem, pobočky s odbočkou apod.).


Petok
31.03.2019 4 z 5

Kniha je čtivá a poskytuje populárně naučný základ dějin středověké Itálie ve všech souvislostech tehdejšího společenského a především politického (cirkevního) života, který se točil kolem, jak jinak, rodiny Medici.

Gogisek
18.09.2018 4 z 5

Kniha poutavě popisuje situaci v renesanční Itálii, vzhledem k širokému propojení rodu Medici a mnoha významných oblastí života v tehdejší Itálii, je zde popsána a vysvětlena celková situace této oblasti. Zvláště poutavými byly pasáže o Lorenzu Medicejském, samozřejmě.. a také o Lvu X., tedy o Giovannim z rodu Medicejských.

adso_
30.07.2016 3 z 5

Kniha je v dnešní době spíš pohádkou než odbornou literaturou, ale počtení na lehátku je to příjemné, místy mě jazyk autora bavil až do zardění.

HTO
25.02.2012 5 z 5

Kdybych uměl napsat komentář z desetiny tak báječný, jako je tahle kniha, uživil bych se recenzemi – ba nejen uživil, žil bych si z nich jako král, nebo králík. Až bude teplo a obloha bez mráčku, vezměte si tuhle knihu, která ve vás vyvolá světlemodré pocity, a umocněte si jí nádheru z té oblohy. Jedna z mála knih, kde, až přijdete k pádu, budete i při něm mít v sobě stále renesanční slunce vzestupu. Jedna z nejlepších historických knih, které jsem kdy četl!

„Cituji“ volně po paměti: Niccolò Niccoli, přítel Cosima Otce vlasti – to je ten, který podle pomlouvačů „dal namalovat ty své koule i fráterům na reterát“ – by se jistě stal autorem mnoha výtečných knih, kdyby byl býval schopen napsat odstavec, s nímž by byl spokojen – takto alespoň shromáždil překrásnou sbírku knih jiných autorů a stal se vynálezcem kursivy, a přátelil se mimo jiné i s Poggiem Bracciolinim, jenž je pro změnu autorem latinky: tento skvělý učenec při opisování epitafů raději patřil na krásné přihlížející panny než na „dlouhorohé buvoly“. Niccolò Niccoli psal nejrychleji ve Florencii. Z jeho kroužku nutno jmenovat ještě Leonarda Bruniho, před jehož velkolepou postavou jednou „padl na kolena i vyslanec španělského krále“, brilantního filologa mnicha Ambrogia Traversariho, který se kvůli Cosimovi přemohl a z Diogena Laertského nevynechal při překladu ani lechtivá místa, a Carla Marsupiniho, který znal citát z každého klasika.

Dívka, kterou zastavila protipřepychová komise, aby ji upozornila, že hermelín se nesmí nosit, opáčila, že to na jejím oděvu není kožešina z lasice, ale „z cucáčka“. Ach, ta měla napsat zoologickou knihu!