HTO komentáře u knih

„Jak divoce ten cynik rýmuje!" ('How vilely doth this cynic rhyme!') IV, 3

Mám takový malý sen: že se najde text Antoniovy řeči nad Ceasarem, a budeme ho moci porovnat s možná nejlepší řečí od stratfordského barda: „Přátelé, Římané, rodáci!"

A nebyl to mimochodem Shakespeare, kdo vymyslel okřídlené „I ty, Brute?"; to vymyslel nějaký jiný alžbětinec.

Jan Zábrana – „Brautiganovy verše: vůbec nejzajímavější pokus, jaký znám, najít poezii i tam, kde jako by nikdy nebyla. Rovnocenná demonstrace insitního umění v literatuře. 'Ujeto za roh', ale právě že za *roh*, který jiný kumštýř ani netuší, ani nemá ponětí o jeho existenci.“

Opravdu povedený výbor z Brautiganových veršů. Před listopadem vyšla Brautiganova báseň The Galilee Hitch-Hiker právě v Zábranově překladu ve skvělé antologii amerických básníků Horoskop orloje. Pokud chcete, můžete si porovnat překlady. Zajímavě se v nich odráží to, jak před revolucí byl hamburger skoro neznámé slovo. Měli bychom vymyslet nějaké krásné české slovo pro hamburger s květinou místo masa mezi žemlemi...

8 11.03.2012

Pár postřehů k této výborné knize: první verneovka, která varuje – navíc s jistým pesimismem – před zneužitím vědy a techniky. V originále se jmenuje 500 miliónů begumy, a za půlku té sumy postaví doktor Sarrasin město! Čistě pro zajímavost, když jsem se naposledy díval, údržba jedné letadlové lodi stojí USA 2 miliardy $ ročně. Tolik k inflaci. – Ve Franceville bych sice žít nechtěl, protože miluju koberce, ale všimněte si, že už tehdy tam zbavují kouř škodlivých zplodin a odvádějí všechen mimo město!

Ocelové město je napsáno na základě nápadu a rukopisu komunarda Pascala Grousseta, známého např. jako André Laurie, kterému Hetzel a Verne pomáhali právě nákupem rukopisů, dokud nebyl ve Francii amnestován. Nálada odráží situaci po francouzsko-pruské válce a profesor Schultze (ač má i francouzskou krev) je obdařen tradičními – a tedy ne příliš nápaditými – německými zlozvyky a stereotypy. Když ho člověk porovná třeba se staršími, velmi sympatickými postavami z Cesty do středu Země, což jsou taky, až na Hanse, Němci, jde o výrazný posun.

Marcel Bruckmann, který jako Alsasan mluví plynně německy – němčinou podobnou němčině Rogera Federera – a vůbec nechápu, proč sem tahám právě jeho, ledaže protože French Open – je typický Vernův hrdina v tom, že je sice mimořádně schopný, nadaný, vzdělaný atd., ale není to žádný superman. Zatímco Bond, který je právě v televizi, by vzal Býčí věž útokem, zbraně zničil, Schultzeho spektakulárně zabil a oba obry (ano, jsou tam dva obři, a skoro pohádkoví – sláva rytinám!) taky, k čemuž by si jistě v Ocelovém městě našel alespoň jednu odbornici na metalurgii vypadající jako supermodelka a prchnuli by odtud spolu, zanechávajíce město v plamenech, přičemž by utrousil ještě nějaké hlášky, tři dvojsmyslné a jednu nedvojsmyslnou, Marcel nic takového neudělá. Ve zbraních Verne kombinuje svoje vizionářství, v tomto případě děsivé, s nenápadnými vtipy (srozumitelnými jemu a metalurgům).

Jen tak na okraj: Francie se v koloniích chovala stejně příšerně jako by se v nich bylo chovalo Německo. A těžko popsat německý kolonialismus líp než tímhle citátem z Černé zmije:

George k Baldrickovi: Válka začala kvůli tomu, jak mohutně darebáčtí Hunové budovali své impérium.
Edmund: Georgi, naše impérium v současné době pokrývá čtvrtinu zeměkoule, zatímco to německé tvoří továrnička na konzervy v Horní Tanganice. Nemyslím, že co se imperialismu týká, jsme tak docela bez viny.
George: Jistě, pane, máte naprostou pravdu, pane. (Stranou k Baldrickovi): Úplně zešílel.

V doslovu k vydání Cikánských romancí z roku 2008 – bilingva! – píše překladatel Miloslav Uličný: ,,Nová zjištění, naznačující, že básník mohl přežít průstřely hlavy a plic a že žil snad ještě dalších osmnáct let nepoznán jako mentální invalida v jednom klášteře, nejsou dostatečně doložena. Zachovaná fotografie z roku 1944, na níž je zachycen s jeptiškami muž Lorcovi podobný do té míry, že by mohlo jít o granadského básníka nebo o jeho dvojníka, není pro historiky a literární badatele postačujícím důkazem." !!

3 10.03.2012

Skutečně vynikající kniha z dob, kdy černí bluesmani ještě nelhali ani nelichotili.

5 10.03.2012

Tady už to začalo být příliš smutné – což není výtka, jen konstatování. – Ať nejsou všechny mé komentáře k Tekumsehovi jen depresivní: nedávno jsem se, po čtvrtstoletí, dozvěděl, že můj výtisk není ten, který mi koupila maminka – ten leží na dně Jaderského moře, kam spadl drahému spolužákovi M. při dovolené, kam jsem mu ho tehdy na ZŠ půjčil, takže mi tehdy koupil jiný, ale řekl mi to až předloni. Od té doby často na toho Tekumseha, ležícího v modři mezi bývalou Jugoslávií a Itálií, myslím.

7 10.03.2012

Možná ještě lepší než první díl. Je třeba vyzdvihnout skvělý překlad. Mezi vrcholy knihy patří popis Tekumsehovy iniciační cesty, myšlenky Daniela Boona při cestě z Detroitu do Chillicothu: tehdy si Daniel Boon (jehož myšlenky v prvním díle o tom, proč bude bojovat za bílé osadníky, stojí rozhodně za přečtení a zamyšlení) uvědomí, že má na indiánském, nebo původně indiánském území ,,pocit, jaký musí zachvacovat snad každého poctivého člověka, který náhle zjistí, že se jako zloděj vplížil do cizího domu" (strana 168), a ovšem závěrečná bitva u Modrých solisk: cestou k ní, když Boon prochází po opuštěné, brutálně zdevastované a znásilněné cestě, kterou k soliskům chodívala zvěř, než se naučila bát hraničářských pušek (roku 1782!!), mne zachvátil strašlivý pocit, který pojmenoval Karel May ústy Old Shatterhanda: ,,Styděl jsem se v tu chvíli, že jsem běloch." Ta vina leží na nás všech.

5 10.03.2012

Po sedmi dnech na škole v přírodě jsem měl takový „absťák“ po čtení, že jsem si poprvé vzal knihu i do vany – první díl Tekumseha. Stále zůstává, spolu s druhým dílem, mezi mými nejoblíbenějšími knihami. Výborně napsaná knížka, podložená studiem historických pramenů, se sugestivními ilustracemi. A děsivě smutná – mezi dobrodružnými knihami je málo knih, v nichž je tolik zničených životů – a nejhorší je, že tohle není žádná fikce. Obsahuje mimo jiné i autentický Loganův nářek. – A tak jediné, co se od doby napsání změnilo k lepšímu (nevím, jak to říct lépe), je to, že Logan už má sochu (což je mu asi hodně platné), a že Cornstalkovo indiánské jméno už je známo: šavansky Hokoleskwa, také Colesqua, Keigh-tugh-qua a Wynepuechsika.


„Loganův nářek“, přečtený lordem Dunmorem v roce 1774 při mírových jednáních po válce o Kentucky:

„Traperovi, který ho mým jménem vyhledal, prohlásil náčelník Kajugů:

Jestliže někdo z bílých mužů někdy vstoupil hladový do Loganovy chaty, a Logan mu nedal najíst, jestliže přišel promrzlý a nahý, a Logan mu neposkytl oděv, vyzývám takového muže, aby to veřejně dosvědčil. Za vaší poslední dlouhé a krvavé války s Pontiakem zůstal Logan nečinně sedět ve své chatě a pokoušel se sjednat mír. Moje láska k bílým byla tak veliká, že lidé z mého kmene si na mě ukazovali prstem, když jsem šel kolem, a říkali: 'Logan je přítel našich nepřátel.' Věřil jsem, že budu moci žít s vámi až do smrti v míru, ale surovost jednoho člověka tomu zabránila. Na pokyn plukovníka Cresapa zavraždil ten člověk letos na jaře chladnokrevně a bez jakéhokoli důvodu všechny Loganovy příbuzné, neušetřil ani ženy a děti. Už ani krůpěj mé krve neproudí v žilách lidské bytosti. To volalo o pomstu. Hledal jsem ji, mnoho lidí jsem zabil, mohl bych tedy být spokojen. Těším se z plodů míru jen proto, že prospívají mé vlasti. Ale ať si nikdo nemyslí, že moje radost z míru pramení ze strachu. Logan nikdy nevěděl, co je strach, neuhne ze své cesty jen proto, aby si zachránil život. Proč by měl také žít? Cožpak je ještě někdo na světě, kdo by pro Logana truchlil? Takový člověk už není.“

Jilm, pod nímž tato slova zazněla, stále stojí.

11 10.03.2012

Dva kompletní Brehmové:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Brehm,_Život_zvířat_03.JPG
Je to krása jak na pohled, tak na čtení.

5 10.03.2012

Povedená kniha. – Je zajímavé, že třeba Paul Simon sám sebe za básníka nepovažuje: „Texty jsou v populární hudbě všeobecně tak otřelé, že jakmile ukážete jen záblesk inteligence, už by z vás udělali básníka." Jiří Černý s ním nesouhlasí, a já souhlasím s Jiřím Černým. Připomněl jsem si teď u ní, jak francouzské publikum při Simonově koncertu z nějakého důvodu tleskalo verši "But I get no offers / just a 'Come on' from the whores on 7th Avenue" („Nedostávám žádné nabídky, kromě 'Poď na věc' od kurev na Sedmé avenue") a Simon se rozesmál, že musel na chviličku udělat pauzu ve zpěvu.

Taky je zde Cohenovo Letní haiku:

Ticho
a ještě hlubší ticho
když cvrčci
zaváhali


A tak asi jediné, co mi chybělo, je překlad geniální Brelovy písně Le Moribond. Pokud by vám taky chyběl, nebo vás prostě jen zajímal, najdete ho zde: http://www.databazeknih.cz/blog/karel-gott-neumira-92

12 10.03.2012

Pro mne dodnes nejlepší u nás vyšlý hudební slovník, skvěle napsaný, nesmírně fundovaný a pro kohokoliv, koho zajímá avantgardní hudba – i neangloamerická – i v době internetu řekl bych nepostradatelný. Často si tuhle třísvazkovou knihu vezmu a čtu ji od začátku do konce, a je to báječné.

4 10.03.2012

Pokračování, které je v některých ohledech ještě lepší než skvělý první díl, například v rozvedení příběhu s Miou a její sestrou. U téhle knihy jsem si uvědomil, jak šťastné rodiny Lindgrenová portrétuje: v Madynce, která se odehrává před skoro sto lety, se tatínek a maminka nejen láskyplně škádlí, když maminka čeká třetí dítě, ale také respektují, a tatínek taky z lásky a úcty a vděčnosti ke své ženě doma umývá podlahu, jako jediný v celém okolí, na což autorka dokáže nenápadně, ale o to důrazněji upozornit – kéž by takového tatínka měl každý! Já ho mimochodem měl. A nikdy za to nepřestanu být vděčný.

5 10.03.2012

Další literární zázrak z pera autorky, která dokázala na fotce vypláznout jazyk ještě líp než Einstein. Knížka, jejíž hrdiny si nelze nezamilovat. Odehrává se za první světové války, která je občas na pozadí cítit jako ozvěna, takže má v sobě dotyk starých časů, a podobně jako u Emila Neplechy se tu vyskytují biblické příběhy – jen mnohem víc. Sesterská láska, rodičovská láska k dětem i láska mezi rodiči, kritika měšťácké pitomosti některých obyvatel městečka, úžasné vedlejší postavy. Četl jsem tuhle knížku mnohokrát a rád se do atmosféry domku na Letním vršku vracím. Pokud se vám tam také zalíbí, nenechte si ujít pokračování. – A mimochodem: ukažte mi druhého spisovatele, který tak výsostně poetickou a překrásnou knihu umí zakončit větou „Vyprávěj o strašidlech a o vrahovi a o válce!“, aniž by ji pokazil.

Z Pekingu do Kantonu přes Lhasu – v tehdejších dobách! Mimo jiné oblíbená knížka mladého Jaroslava Haška. Pokud se chcete podívat na knihu a rozloženou mapu, tady je odkaz:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Huc,_Gulot;_Cesty_missionářské,_1887.JPG Abbé Gabeta jsem omylem přejmenoval na Gulota, omlouvám se mu; na klíně mi seděla naše milovaná fenka Kesi, která se chtěla mazlit. Tentokrát to nenapsala ona, ale píše ráda. A občas velmi dobře.

Výpisek místo komentáře: „A tak se stává, že na mne někdy v noci přijde můra těžkého snu. Ocitám se pak kdesi v říši Matek Faustových, je tam třeskutý mráz kosmický a siná tma. A v té říši Matek bloudí vdovy a sirotkové slov a hledají chotě a rodiče. A na jejich úpěnlivé žalování – neřekli byste, jak ta slova dovedou prosit a naříkat a skučet – zjevují se přízraky slov a tvarů a řítí se jim do náručí. A vidím pak astrálně zsinalé úzké a holičky a zaječí a rozloučenou a zavolanou a usmířenou. Nebe se vítá s modrým, jež někdo z něho snesl. Kapr líbá černo, na něž byl upraven. Sloveso porouchati se shlíží ve svém otci rouchati, o němž pověděl Jungmann r. 1843, že ho není. Záporné sloveso nechati objímá svůj klad a základ cháti. Sloveso pohrdati celuje svého chotě hrdati. Zjevuje se zlá, s níž se někdo potázal. Veselá, s níž někdo přišel, smutná, s níž přišel zas druhý, vyučená, za kterou dostal třetí, pamětná, na kterou dostal čtvrtý, nepořízená, s níž odešel pátý, stejná, kterou pořád vedl šestý. Siroteček vyjukaný celuje tatíčka rodného jukati. Nemehlo tančí kolo blaženého shledání s mehlem a oddavek kráčí s oddavkami až k hvězdnému oltáři a za svědky jsou jim brýl a plíc a játro a krtina pod půlnočním nebesem a starosvati zbedný a mrlý a vrlý.

Je to sen těžký, napůl touha, napůl hrůza; a když se pak probudím, je mi teskno.“


Prosté konstatování: naprostá nutnost pro každého, kdo miluje svou mateřštinu.


Výpisek: „Tlak lidového úzu zjednal velkou frekvenční převahu dokonce i tvaru Češi nad tvarem Čechové – do té míry, že tvar Čechové začíná již působit strojeně a trochu archaicky. Je to případ velmi pozoruhodný, protože jde o slovo pro každého Čecha tak ústřední, přičemž ustupující široký tvar Čechové je pro náš jazykový cit obdařen majestátem národní důstojnosti, po jakém ve tvaru „Češi“ není ani památky. Dávám plně za pravdu Arnovi Novákovi, že vystoupil proti tvaru Češi v textech spisovných a nemělo by se to trpět. Jakpak mají a budou JINÍ říkat národu, který má své vlastní jméno v úctě tak malé, že zahodí nejpřirozenější mluvnický nástroj, jímž to jméno nabývá na váze a důstojnosti?“

Načež si tento národ o sedmdesát let později z pohodlnosti, lenosti a ignorance přezve svou vlast na Česko!

30 09.03.2012

Základní informace na Legii praví: „Ošizený a zcela zmrvený převod klasiky.“ Velmi výstižné. Je na tom několik legračních věcí: přestože Meč s Fénixem je v názvu sešitu, v knize tato povídka není – možná měla vyjít ve svazku CONAN – Legenda, ale ten, aspoň pokud vím, nikdy nevyšel. Tři povídky ze čtyř jsou přejmenované, nikoliv k prospěchu věci. Nazval-li recenzent v Ikarii tento sešit pokusem o „zkřížení Conana s Červenáčkem“, myslím, že Petra Kachnu (kterýžto záhadný člověk, když si kliknete na edici, upravil i HPL) skoro podceňuje, mně tenhle Conan připadá skoro jako Mirek Dušín – na konec napíšu kratičkou ukázku. Přesto, ironií osudu, to byl tento děs a běs, který mne, mladého a neznalého, přiměl začít kupovat Conana. Nevyzpytatelné jsou cesty Boží!


Srovnání – ačkoliv bych mohl vybrat i šťavňatější, ale přečtěte si to sami, aspoň se pobavíte – Stínů v Zamboule („přeložil“ P. Kachna) a Zamboulských stínů (přeložil Jan Kantůrek):

„Neměl jsi dnes štěstí ve hře?“ vyzvídal hostinský.
„Nehraji. Přepadl mne déšť. Chci si odpočinout, usušit se, abych mohl hned za svítání navždy opustit toto zpropadené město.“
Hostinský mu pokynul. Prošli chodbou ozářenou několika lampami. Muž si povšiml, jak tiše se tlustý hostinský pohybuje po hustém koberci, který se chodbou táhl. Vyvolával nepříjemný dojem kočky připravené ke skoku.

vs.

„Takže jsi neměl štěstí u hracího stolu?“
„A kdo by měl, s mizernou hrstí stříbrňáků do začátku? Proto jsem ti zaplatil už ráno, věděl jsem téměř jistě, že to tak dopadne. Chtěl jsem mít večer zajištěnu střechu nad hlavou. Jak jsem si všiml, nikdo v Zamboule nespí na ulicích, dokonce i žebráci s příchodem noci hledají nějakou díru, ve které by se mohli zabarikádovat. Vypadá to, jako by se město hemžilo zástupy krvežíznivých lumpů a hrdlořezů,“ zasmál se Conan.
S chutí prolil hrdlem zbytek laciného vína a následoval Arama z výčepu. Hráči za jeho zády přerušili hru a hleděli za ním s podivnou otázkou v očích. Nikdo nepromluvil, jen Stygijci se na tváři objevil zlomyslný a vědoucí úsměv. Ostatní sklopili v nejistotě zrak a žádný z nich si netroufnul pohledět ostatním do očí. Stygijec se pak lhostejně odvrátil. Tajemné nauky, které studoval, jej patrně zaváděly do jiného světa, do světa, kde vládla jiná měřítka a city než v obyčejném světě lidském.
Conan následoval Arama chodbou osvětlenou měděnými lampami a s jistou nelibostí si všiml, jak tiše se tlusťoch pohybuje. Jeho nohy byly obuty do plstěných pantoflí a chodba byla pokryta hustým turanským kobercem. Conan však vycítil v pohybech tohoto Zamboulana podivnou plíživost.

Gustaw Herling-Grudziński, Deník psaný v noci, 1989–1992

„Půvaby vyprávění

Kundera správně poznamenává v Nesmrtelnosti, že román vyprávěný nebo zestručněný ztrácí všechnu chuť, splaskává jako propíchnutý balon. A vědomě dělá vše, aby nebylo možno Nesmrtelnost ani vyprávět, ani zestručnit. Natolik se soustředil na tuto operaci, že – jak se zdá – zapomněl na přirozené potřeby a půvaby vyprávění. A tak nelze Kunderův poslední román ani vyprávět, ani zestručnit, ale jen proto, že se podobá mazaně zkonstruované mašince, která víří ve vzduchoprázdnu a nevyrábí skoro nic, co by stálo za vyprávění nebo zestručnění.

Jelikož má autor skvělého Žertu zálibu v erotismu na pomezí neslušnosti, stává se Nesmrtelnost neslušně dlouhou a neslušně nudnou seancí literární masturbace, zvané polskými jazykovými puristy „samotření“. Masturbace, jak známo, potřebuje palivo plodné imaginace. Ale v Kunderově nekonečném tření brzy přestává autorova (i čtenářova) imaginace působit, až na dosti záhadnou (a tudíž dosti zajímavou) ženskou postavu jménem Agnes. Zbytek je závratně zručnou mazanicí o ničem, kterou neznesmrtelní ani vpletené odstavce o vztahu Goethe – Bettina von Arnim, ani supersamec literatury dvacátého století čili (jak tvrdí Kundera) impotent Hemingway.“

Zajímavost k téhle překrásné knize: 2222. publikace nakladatelství Artia.

Tuhle knihu by miloval Robert E. Howard. Skotové u Dargaje 1896 dokázali jako jediní obrátit na útěk jinak nezlomné afgánské bojovníky – kmenoví bojovníci, skutečné děti přírody s neselhávajícím instinktem, vycítili, že Keltové se nedají zastavit. „Ovládlo ho černé keltské šílenství, před nímž bledne i severská zuřivost Vikingů." (REH, Temný muž). Nechápejte mne špatně, nemám rád násilí ani války, pouze obdivuji odvahu mužů z jiné doby než je ta naše, idealističtější a svým způsobem nadějnější; mužů jako byli obránci Thermopyl, nebo jako byl lord Lovat, který by sice býval rád strávil celý život u krbu s manželkou, dětmi a sherry, ale když to vlast a král(ovna) vyžadovali, vstal a bojoval, a ještě se na to dokázal dívat jako na svým způsobem vrcholné dobrodružství, protože vždy bojoval podle zásad fair-play. Ostatně i po Dargaji se oba národy, Afgánci a Britové, naučily vzájemně se respektovat a za obou světových válek se do britské armády z pohraničních kmenů dobrovolně přihlásilo mnoho mužů. – Absolutorium zasluhuje překladatel Richard Podaný (jako vždy).

Výpisek – jeden z mnoha: „Vždycky jsem si myslel, že Britové jsou špatní vojáci – teď už jsem si tím zcela jist. Zahnal jsem na útěk jejich pravé křídlo, prolomil jsem jejich střed, vítězství bylo jasně moje. Jenže oni nepochopili, že mají utéct!" – maršál Soult, po porážce od Beresforda v bitvě u Albuery 16. 5. 1811. – – Mimochodem, Soult u nás rozhodl bitvu u Slavkova, a jako jeden z šesti lidí v historii Francie dosáhl hodnosti vrchního maršála, byl při korunovaci královny Viktorie a měl dobrý vkus, sbíral plátna například El Greca či Raffaela – a navíc měl přezdívku jako z Howardova Almuricu: Ocelová pěst.

3 28.02.2012

Standartní archeoastronautická kniha své doby. – Nejzajímavější je zřejmě to, že redakce v ČSSR považovala za nutné vybavit text polemickou částí Pavla Toufara, která zabírá třetinu (!) knihy. Ta polemická část je mimochodem vynikající a kvůli ní knížka rozhodně stojí za přečtení. Za ni a její interakci s předešlým textem je též hodnocení.

Nevím, kdo psal popisky v obrazové části, ale nedivím se, že Fineovy znalosti Antarktidy byly v roce 1531 „mizivé“, uvážíme-li, že Antarktis byla Evropanem poprvé spatřena, jak nám řekne i učebnice pro ZŠ, o ca. 300 let později.

7 27.02.2012