honajz komentáře u knih

Knihu si žena půjčila v knihovně a moc ji nezaujala. Takže jsem rovněž knihu vzal do ruky, jelikož moje žena přečte v podstatě skoro vše. Ale tentokrát se jí moc nedivím. O žítkovských bohyních existují kratší a faktograficky zajímavější dvě knihy Jiřího Jilíka (a zajímavé, že při tom boomu zájmu o bohyně jeho knihy nikdo z čtenářů této knihy už nečetl a nehodnotil), a v podstatě v místě samém jde o okrajový fenomén, asi jako by někdo v Praze vytáhl postavu sv. Prokopa, který tam žil v jeskyni v dnešním Prokopském údolí, a udělal z toho velký krajový objev. Celkově mi neseděl ani styl psaní - jak často opakovaná slova hnedle po sobě, tak styl, a vlastně i střídání žánrů. Chvíli to vypadá na příběh vyprávěný běžným beletristickým způsobem, aby se pak několikrát přehoupl do formy dopisů a policejních záznamů, což velmi tříští pozornost. A pak se objeví ty ideologické věci, viděné očima poučené současnice, takže vše komunistické je špatné a zlé, áno? Nesmíme zapomenout ani současná politicky korektní témata. Vlastně ani samotné postavy mne moc nezaujaly, to, jak se holky hádaly mezi sebou a škodily si, mi nepřišlo nijak poetické ani duchovní, natož krajově krásné. Navíc charaktery jsou popsány velmi ploše a naivně, nemůžu si pomoct. Z knihy si tak člověk odnese leda depresi a znechucení. Jak snadno čtenáři podlehnou reklamnímu kalkulu, a jak je jim pak blbé říct, že se jim vlastně ta vychvalovaná věc nelíbila.

13 14.04.2017

Tak já si dovolím i chlapský pohled na knihu, snad dámy dovolí. Myslím, že Agatha Christie v době, kdy se ztratila, neměla milostný románek, ale spíše prožívala jakési sebeuvědomění. A z toho vzešla tato kniha, která, věřte mi to, či ne, je spíše chlapská. Hned vysvětlím. Ano, píše to žena o ženě. Ale mužům se v té knize dostává jisté satisfakce. Všichni víme to okřídlené, muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Zde je ta myšlenka dovedena na vyhraněných osobnostech k jisté absurdní dokonalosti, kdy se muž (a následně děti) podřídil své ženě, potlačil svou touhu po svobodě, po tom, čím chtěl být. A o tom to je. Muž je snílek, lákají ho sny a daleké obzory, zatímco ženy jsou praktické a snaží se zabezpečit domov, finance, aby vše klapalo, jak má, nejlépe beze stresů, otřesů a nepředvídatelných událostí. Aby vztah fungoval, je nutné najít kompromis - muž nesmí mít pocit, že je na řetězu a jen výdělečná síla, žena občas by měla popustit uzdu své fantazii a rozletu. V knize máme představeny dva naprosté protipóly, kde muž ustoupil až příliš a žena, i když to myslela v dobrém, se snaží udržet onu středostavovskou čest a vzezření slušné a spořádané rodiny za každou cenu, i kdyby to mělo být na úkor osobní svobody a tužeb jednotlivců, včetně dětí. Vše podřizuje tomuto cíli, až si neuvědomí, že vlastně lidi kolem sebe nedokáže brát empaticky, ale posunuje s nimi jako s figurkami na šachovnici. A jednoho dne, při návštěvě dcery v severní Africe, uvízne na pár dní v arabském zapadákově a má čas o sobě a lidech kolem sebe přemýšlet. A podivné myšlenky stejně jako pouštní ještěrky vystrkují hlavičku z děr a je nutné se nad sebou zamyslet... Precizně zvládnuté dílo, které se rozvíjí skutečně skoro jako detektivka, kde postupně odkrýváme všechny stavy a indicie, abychom se nakonec dobrali určitého rozuzlení.

11 20.04.2018

Kniha, kvůli které u tehdejšího papeže někteří rádoby zbožní katolíci orodovali, aby byl Greene exkomunikován. Přitom to téma je velmi silné - kněz, který ztratil víru tváří v tvář tomu, co se děje, který by si rád zachránil kůži, ale okolnosti jsou vždy proti, a který dokonce je otcem dítěte - jenže přitom odvádí svou práci daleko lépe a poctivěji a usilovněji, než všichni ti kněží, kteří už zdrhli za kopečky. Sice to často činí proti své vůli, nerad, ale nakonec je v podstatě svatý. On, hříšný člověk. A vo tom to je. Víra totiž je o lidech slabých a hříšných, kteří projeví svou velikost často i proti své vůli v extrémních situacích. Což ale samozřejmě páprdům z biskupských paláců moc nejde pod nos, protože ti si vznešeně hrají na farizeje a na to, že oni jsou díky svému postavení v církvi něco víc a že je úřad snad zaštiťuje doživotní bezhříšností.

10 07.08.2017

Nevím, nedočetl jsem to celé, většinu jsem pak už jen prolistoval. Nic nového pod sluncem. Každá organizace, nejen náboženská, má své černé knihy a zatajované skutečnosti. Klidně by takto mohla vzniknout černá kniha USA, petrochemického průmyslu, zdravotnických organizací atd. atd. Problém všech podobných knih je v neobjektivnosti. Kdo chce, vždy něco najde i na člověka bezúhonného. Netvrdím, že je církev bezúhonná. Dokonce ani církev sama to kupodivu netvrdí. Jedním z církevních dogmat je, že lidé jsou všichni hříšníci, i ti v církvi. Ale přece jen by se slušelo v rámci objektivnějšího hodnocení připomenout význam církve při vzniku vědeckých disciplín, školství, univerzit, zdravotní péče, pomoci chudým zemím... Jenže to se těm, kdo chtějí psa bíti, už moc nehodí. Kdo vidí svět jen černě, určitě ho tato kniha velmi potěší.

10 13.10.2013

Moc jsem chtěl, aby se mi to líbilo. Nějaký český Dan Brown by se hodil. Ale ne, nepovedlo se to. Neříkám formálně - pravopis skvělý, řazení scén skoro jako u filmového scénáře, nejde o dílo nadšeného amatéra, ale promyšlený text, to zase ano. Ale klouže po povrchu stejně jako ty reportáže oné v knize nejmenované bulvární televize, a vlastně na to, jak se to tváří zamotaně, je celá ta historka strašně jednoduchá a od určité chvíle průhledná. Hodně mi vadilo, jak z knihy čouhaly vlastní autorovy politické názory, protože ty jsou mi ukradené, a například ta obhajoba Kliniky a svobodného myšlení a anarchistů mi přišla, že už to překročilo určitou mez, jakou jsem ochoten v beletrii zkousnut. Jako by to psal Ivan Bartoš nebo někdo jiný z Pirátů. Podobně jasný má autor i pohled na Rusko, Čínu a USA a je hodně rychle znát, na čí straně stojí, takže ten konec je takový schizofrenní. Rozumějte - chcete něco uvést jako konspirační teorii, chcete to zkritizovat, a přitom z toho vlastně vyčuhuje obdiv a skoro obhajoba. Sice jsme zabili pár lidí, ale ty elektromobily, s těmi jsme geniálně předběhli dobu. Asi tak.

8 04.03.2021

Nutno říci, že i když je příběh vyprávěn chronologicky, často asi bude mít čtenář pocit, že něco důležitého přeskočil. Inu, není tomu tak. Boscův styl psaní je zvláštní a těžko popsatelný. Sice popisuje děj, místa, lidi a nechybějí rozhovory, ale je to podobné, jako když jdete po městě a zachytíte od nějaké dvojice, která jde souběžně s vámi, jen sem tam nějaké úryvky jejího rozhovoru, a teprve z něj si skládáte celkový obraz. Navíc toto je kniha zasvěcovací, takže ve chvíli, kdy opustíme malebný francouzský venkov a přistaneme na ostrově v divoké řece s polorozpadlým domem, začíná fáze hledání, cesty a případného nacházení. Souvisí to v mnohém s tím, nakolik čtenář sám souzní s přírodou a její divokostí. A nakolik kus té přírody a divokosti dokáže pojmenovat v sobě. Pak je kniha skutečně vynikajícím průvodcem, rádcem a společníkem.

8 27.06.2019

Na můj vkus je kniha pojata zbytečně moc ideologicky. Dnes je zvykem kopat do mrtvol a statečně bojovat proti tomu komunismu. Myslím si, že kniha vzpomínek na ta léta by měla být prosta onoho dospěláckého ideologického prozření, toho posuzování z dnešního pohledu, a měla by obsahovat prostě dětské vzpomínky. Takto ztrácí jakékoliv proklamované dětské kouzlo. A stává se spíše politickou agitkou naruby. Ale ono by to v očích některých lidí asi vypadalo divně, kdyby si někdo dovolil napsat, že prožil v podstatě spokojené dětství, byť to bylo za totáče.

8 07.11.2014

Dokonalá kniha, k níž se rád vracím. Pan režisér to měl v hlavě dobře srovnané. Navíc zjistíme, že to bylo vždy, že někteří se nám tváří do obličeje jako přátelé, ale pak nás podrazí. Jeho trefné poznámky, rychlé procházky přírodou, komentování televizních přenosů a inscenací mají zkrátka hodně do sebe.

8 08.11.2013

Obyčejná snůška new age keců, která si bere Boha - nebo spíše něčí pomatenou představu Boha - jen jako rukojmí a zástěrku pro šíření keců o tom, jak si člověk vlastně může pomoct sám. Pomoz si sám, každý svého štěstí strůjcem, ten Bůh nakonec vlastně není potřeba. Člověk má své vnitřní rezervy a síly, o nichž neví. A tak dál. Vše se řeší na modelových a znásilněných, tedy nereálných situacích. Protože o chlápkovi z oceláren, který tam tavil den co den ingoty a nyní je bez práce s minimální podporou, nikdo Chatrč nenapíše. Nebo o popeláři, který nedostal do vínku příliš rozumu ani zdatnosti. Myslím, že kniha může oslovit jedině ty váhající a nerozhodnuté. Ale jak nevěřící, tak skutečné věřící leda naprdne.

8 12.11.2012

Skutečně nejde o detektivku. A když se s tím člověk smíří, dostane úchvatnou porci sarkasmu, hoře, jemného cynismu, ale i porozumění, pochopení a jakéhosi irského způsobu soucitu a víry. Hlavní hrdina proplouvá nejen svým alkoholismem, ale i světem kolem sebe ze dne na den, pokouší se jej chápat, procítit, pochopit, neustále do něčeho a někoho naráží, dějí se mu podivné věci - a najednou zjistíte, že chápete nejen, co se děje v něm a proč má takový splín, ale i co se děje v jeho zemi, co se s ní stalo, a proč je mu to líto. Střípky mozaiky se postupně skládají a vytvoří obraz mnohovrstevného a mnohokrát a různě komentovaného světa, s nímž není problém se ztotožnit, protože není ani dobrý, ani zlý, hranice jsou setřeny, ale přesto tam někde vzadu, v hloubce duše, zůstaly nějaké křesťanské ctnosti. Samotná detektivní zápletka je pak zcela chabá, vlastně ani neproběhne pořádné vyšetřování, pachatel je známý hned od prvního pohledu - ale v téhle knize o tohle skutečně nejde.

7 30.05.2014

Protože jsem nedávno dočetl pokus o podobný žánr (Deník muže ve středních letech), o to více oceňuji autorčin nadhled, sebeironii, smysl pro detail i pro všední problémy i „problémy“. V mnohém se u povídek najde i chlap, případně mu některé povídky, vlastně spíše eseje, otevřou pohled na to, jak nějakou věc vidí žena. K tomu skutečně vtipný jazyk, skoro žádné pravopisné chyby, zkrátka šťastná kniha, která příjemně pohladí a potěší, a člověk zjistí, že s podobnými úvahami není sám.

7 23.02.2014

Řekl bych hodně povyku pro nic. Nápad je jistě zajímavý, kdyby tady třeba nebyly knihy jako Pan Tompkins v říši divů. Autorka se zbytečně nechá opájet představou o tom, že píše dobře, a tak píše hodně. U některých bajek ani neví, kdy přestat. Chybí jim smysl pro pointu a včasné zakončení. Ve chvíli, kdy je fyzikální zákon vysvětlen, jede totiž bajka dál v rádoby vtipném duchu a už jde jen o ředění a nastavování kaše. Často jsem si říkal, jak zbytečně je to gró jen okecáváno, a jak někdy neuměle, až naivně. Jindy s tou rádoby lechtivou vsuvkou pro rodiče (mankote, nafukovací panny!), nebo radou, že nejlepší je manžela opustit, když leží na kanapi a pije (nikde není ale vysvětleno, proč leží na kanapi a pije - nemusí to totiž být tím, že je líný, ale mnoha jinými důvody, jako krizí středního věku, propuštěním z práce, nemocí apod.). Což není námět na druhou knihu s psychologickými postupy ve formě bajek! Hodně často jsem se zkrátka u mnoha povídek ošíval - přišly mi neujasněné koncepce, špatného načasování, zbytečně prodlužované, nastavované, asi aby to dalo aspoň 100 normostran, a o těch fyzikálních zákonech jsem se dozvěděl často spíše zmatené kousky, jež šlo určitě vysvětlit daleko lépe a jednodušeji.

7 21.11.2012

Kniha se prostě veze na současných popkulturních povrchních duchovních proudech - něco new age, něco mystiky, něco přírodních národů, ale také něco z křesťanství, aby se neřeklo, smícháme v eintopf a hotovo. Ono si to své příznivce najde, jako si je našla Marlo Morgan nebo don Juan a mnozí další. Vždycky se najdou lidé, kteří chtějí instantní duchovno podobně jako instantní polévku nebo kafe. Okamžitě připravené k použití, a podobně nestravitelné. Přitom tito lidé zapomínají, že skutečné duchovno vyžaduje od lidí dlouhodobou pouť, změnu životního stylu (to právě se mnoha moc nelíbí), sebekritiku a nadhled nad svými chybami (mnozí z nás si myslí, že jsou dokonalí a chyby zkrátka nedělají), ale hlavně vytrvalost a neustálé poznávání sebe a světa kolem sebe... Tahle kniha je jen esencí již kdekoliv jinde uvedených povrchních úvah, v zásadě nijak špatných, ale bez hlubšího vhledu a širšího zaměření.

7 15.03.2012

Musím říct, jsem uchvácen. Práce s jazykem, jinde nestravitelné popisy zde podané až básnickou formou, mystika města a noci, ony příběhy, fantazie, skutečně je problém knihu odložit v nějakém místě a jít třeba spát nebo do práce. Možná bych než do fantasy zařadil tuhle knihu do romanet, protože Ajvaz je Arbes moderního věku. Je ale pravda, že časem začne struktura vyprávění připomínat spíše nějakou adventuru hru – hrdina někam přijde, do zajímavého prostředí, s někým promluví, a získá další vodítko; někdy si až člověk říká, jak ochotně mu každý náhodný člověk sděluje někdy i intimní věci. Ale na druhou stranu, proč ne? Adventury mám rád. :-)

7 24.01.2012

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil styl psaní a vžil se do něj, ale ono to nakonec není tak těžké. A pak jsem se jen fascinovaně nechal unášet neuvěřitelnými příběhy mozku, které byly leckdy napínavější než leckterý thriller. Kniha je členěna na čtyři oddíly - na ztráty, nadbytky, cesty a chudé duchem. Čím víc jsem četl, tím víc mi přišlo zajímavější, že na některé mozkové poruchy nejsou tabulky, takže je potřeba spíše empatie, než nějaké definice. Že sice se snažíme léčit třeba autismus, ale přitom ti lidé jsou dost nejspíš ve svém stavu šťastní a je jen na nás najít si k nim kód, klíč, a pro ně samotné jejich správné využití. Že i když se léčba z našeho pohledu pohledu "podaří" a pacienti jsou pak tak nějak většinově "normální", neznamená to, že třeba nepozbyli něco, čím byli výjimeční a co je samotné obohacovalo. A úplně fantastické je, že mnoha nemocným pomohly v jejich životech naprosto abstraktní věci jako hudba, zahradničení, víra, kreslení, divadlo. Jedna kapitola je dokonce věnovaná vidění svaté Hildegardy. A u části o chudých duchem jsem si nemohl nevzpomenout na Bibli a na jurodivé... Kniha obsahuje odkazy i na další výzkumy v oblasti neurologie, jsou citováni i japonští a čínští vědci, nejen evropští a američtí, a navíc je zde rejstřík s odkazy na další knihy. (Plus slovníček.)

6 03.04.2024

Nezlobte se na mne, holka sice je to pohledná, příjemně hraje, ale psát neumí. Vždyť často nedokáže udržet ani myšlenku v rámci jedné ... echm, hm... eseje? Fejetonu? Ono se to vlastně ani zařadit nedá. A nejen myšlenku, ani styl, často ani větu. Práce s textem jak žáka první třídy pomocné školy. Vtipné by mi to mohlo přijít možná po sedmém pivu. Ale 15stupňovém. Takhle přehypovanou knížku jsem skutečně už dlouho neviděl. A docela by mě zajímalo, kolik z hodnotících kladně knihu (uff, brrr, no, knihu...) četlo celou. Mimochodem, pokud bych měl srovnávat nebe a dudy, tak knihy Báry Šťastné jsou to nebe.

6 15.02.2016

Po letech jsem se ke knize vrátil a udivilo mne, jak málo vtipná je. Skutečně. Ten pubertální humor, který se mi líbil v pubertě, tak nějak vyprchal. Zbylo odnikud nikam se vlekoucí vyprávění o několika povalečích (a jak člověk stárne, povalečský životní styl mu tak nějak nepřijde už moc vtipný), v němž občas problesknou skutečně vtipné perly, které samy o sobě jsou dokonalé. Kdyby někdo udělal něco jako highlights of Three Men in a Boat, možná by to mělo jen 40 stran, ale stálo by to za to. Takto, obalené zbytečnými řečičkami o ničem, je to zkrátka o ničem. Nějak mne časem prostě nebavilo číst čtyři nudné stránky jen proto, aby následovala půlstrana vyloženě geniální srandy.

6 27.12.2015

Jestli jsem měl pocit, že u předchozích marlowovek se Chandler trochu hledal nebo něco dopisoval s nechutí, zde byla radost číst si. Pravda, ani zde nechybějí některé zbytečné opakovací pasáže, ale není jich tolik a občas přinesou i nějaké nové odhalení nebo překvapení. Vynikající suchý humor, dokonalá přirovnání, ale ze všeho nejvíce mne dostaly jeho postřehy k tehdejší současné komerční společnosti, jež by se daly tesat, a dokonce použít i dnes. „Když jsem se oholil a snědl ještě jednu snídani, začal jsem se cítit přece jen o něco líp než bednička pilin, ve které se okotila kočka.“

6 15.08.2014

Nápad není špatný, a i když v mnohém zjednodušuje, dá se podobný princip pokládat za reálný (Vonnegut třeba nepočítal s fiktivními penězi a fiktivními dluhy nebo kancelářskou přezaměstnaností plnou porad, ale žádných konkrétních výrobků). I ta myšlenka, dejme tomu, že se lidé stejně nakonec vrátí k tomu, co nenáviděli. Ale to zpracování je vleklé, pomalé, nezajímavé, ten svět mi přijde příliš černobílý a plochý, a celá ta idea až moc naivní a přímočará. Vsadím se, že kdyby dnes přišel s podobnou knihou nějaký začínající autor, poženou ho z nakladatelství, že tohle jejich čtenáři číst nebudou. V 50. letech však kniha byla určitou formou rebelie – všichni byli naopak nadšeni z technického pokroku, a tahle jako jedna z mála varovala před přílišným přetechnizováním světa. Dnes však působí poněkud vyčpěle, zvláště proto, že vývoj jde trochu jinudy, nadšení z techniky se nekoná. A tak zůstává jen příběh, a co si budeme povídat, třetinu knihy v podstatě tvoří uvedení do děje a postav, což je samo o sobě moc, a půlku knihy, než se něco začne dít.

6 11.06.2014

V podstatě jediným negativem knížky je, že jde vlastně o soubor nezávislých článků a přednášek, tedy bez jednotícího kontextu. Jinak ale každý příspěvek je zajímavý - ostatně pohled vědce na věci kolem nás, v nichž vidí Boží působení a důvody své víry, je zajímavý jak u Grygara, tak třeba u Pascala.

6 15.08.2013